„POČKEJTE,“ ŘEKLA JSEM A NAPŘÁHLA K NIM ruce. „Vyslechněte nás.“
Raquel a Dana neutekly, ale ani se netvářily, že by chtěly něco slyšet. Obě stály jako opařené a zíraly na mě – na kamarádku, ze které se právě vyklubala upírka, bytost, kterou nenáviděly ze všeho nejvíc na světě.
Sáček s krví mi vypadl z třesoucích se rukou a suť pokropily červené kapky. Měla jsem chuť se pod ní zavrtat. Tesáky se mi zasunuly zpátky, jako by se chtěly schovat.
Jak to, že jsem je neslyšela přicházet? Mé upíří smysly mě měly varovat. Ale necítila jsem se ve své kůži, a navíc mou pozornost rozptýlil Lucas.
Měla jsem pocit, že se na sebe díváme celou věčnost. Všichni jsme prudce oddechovali. Když jsem se zadívala Raquel do očí a spatřila v nich bolest a zděšení, chtělo se mi brečet, ale překonala jsem to.
Ticho přerušila až Dana. „Měla bys nám to vysvětlit.“
„Ne,“ zareagovala na to Raquel.
„Já vím, jak ti je,“ otočila se na ni Dana. „Věř mi, bude lepší, když se dozvíme pravdu.“
„Prosím,“ začala jsem, ale Raquel stále upírala zrak na své sandály.
Lucas a já jsme se na sebe podívali. Zdálo se, že bude lepší, když to on vysvětlí Daně, než abych se já teď pokoušela promluvit si s Raquel. „Chcete kratší, nebo delší verzi?“ zeptal se Lucas.
„Chci slyšet obě dvě,“ odvětila Dana. „A pak můžeš přidat ještě komentář režiséra. Co takhle začít tou kratší?“
„Bianca se narodila dvěma upírům,“ začal. Dana se zamračila, ale Lucas pokračoval. „Jo, já vím. Ale upíři opravdu mohou mít děti – i když se to nestává moc často. Celý život jí tvrdili, že se z ní jednoho dne taky stane upírka, a ona rodičům věřila, protože to děti obvykle dělávají. Pak přišla do Evernightu, kde jsme se potkali, a ona pochopila, čeho jsou upíři schopní. Takže se mnou utekla a přidala se k nám. Neproměnila se v upírku a ani se v ní nikdy nepromění.“
Sice vynechal některé podstatné informace, ale já jsem v tuhle chvíli rozhodně neměla chuť cokoli dodávat. Zvládl to dobře.
Nepoznala jsem, co si o tom Dana myslí, protože nehnula brvou. Přes ramena jí visely dlouhé copy a ruku měla položenou na dýce za opaskem. „Pokud není upírka, pak je zvláštní, že pije krev.“
„Potřebuju krev i jídlo,“ řekla jsem. „Jsem částečné upírka. To nezměním.“
„Jaký je rozdíl mezi částečným a úplným upírem?“ otázala se Dana. „Protože jestli mají oba dva tesáky a pijí krev, pak nechápu, proč bych měla s jedním nebo druhým typem ztrácet čas.“
Váhavě jsem udělala krok kupředu. Raquel ucouvla a já měla pocit, jako by mě někdo udeřil do tváře. Ale šla jsem pomalu dál a byla jsem vděčná Lucasovi, že mě následuje. „Rozdíl je v tom, že já jsem naživu,“ prohlásila jsem. „Jestli chceš důkaz, můžeš mi nahmatat tep.“ Překonala jsem strach a natáhla k ní ruku. Dana ji bez okolků přijala a položila mi prsty na zápěstí. Napadlo mě, jestli podle zrychleného pulzu pozná, jak jsem vyděšená.
Otočila se k Lucasovi. „Jak dlouho o tom víš?“
„Dozvěděl jsem se to pár měsíců potom, co jsem nastoupil na evernightskou akademii. Zjistil jsem to v podstatě stejným způsobem jako vy.“ Položil mi ruku na záda, aby mě uklidnil. „Bianca mi pak pověděla pravdu a já si uvědomil, že je pro mě důležité, jaká je a ne kým je.“
Dana se na mě zadívala. „Máš ho omotaného kolem prstu.“
Netušila jsem, jestli žertuje, ale doufala jsem v to. „Tím si nejsem tak jistá,“ pronesla jsem. „Je dost tvrdohlavý.“
„Dano, řekni mi, co budeš dělat,“ řekl Lucas vážným hlasem.
„To upřímně řečeno nevím,“ odpověděla. Po jejím věčném úsměvu teď nebylo ani památky. „Věřím vám, ale nemyslím si, že je dobrý nápad, aby byl upír členem naší organizace. Je mi jedno, jestli je Bianca upírkou jen částečně nebo úplně, ale podle mě by neměla být u Černého kříže.“
V tom jsem s ní naprosto souhlasila. „Chceme s Lucasem odejít,“ oznámila jsem jim. „Už brzy. Vždycky jsem věděla, že tu nemohu zůstat.“
„Hrajete o čas, co?“ Nezdálo se, že by Danu náš plán překvapil.
Lucas k ní přistoupil blíž. „Za pár týdnů už budeme pryč,“ slíbil jí. „Pokud máš pocit, že to tajemství tak dlouho neudržíš, pověz nám to hned a my vypadneme okamžitě. Je to na tobě.“
„Opravdu byste nás dokázali opustit hned teď, když je tu tolik práce?“ Dana vypadala zdrceně. Byli s Lucasem nejlepší kamarádi už od dětství. Muselo ji zasáhnout, že před ní měl tajnosti a že by tak náhle zmizel z jejího života. „Domnívala jsem se, že jsi oddaný Černému kříži.“
„Je to složitější, než jsem si dříve myslel. Oni nejsou všichni špatní, Dano.“ Pousmál se a já se zachvěla. „Kromě toho Biancu miluju. Potřebuje mě, a proto jsem se rozhodl, že odejdu s ní.“
„Musím si to promyslet.“ Dana začala chodit sem a tam podél tunelu, kde už byla suť naštěstí odklizená. Upřela jsem pohled na Raquel, která dosud neřekla ani slovo.
„Raquel?“ oslovila jsem ji. Nic. „Vím, že se na mě zlobíš, a rozhodně ti to nevyčítám, ale copak nechápeš, že jsem ti to nemohla říct?“
Pomalu přikývla.
„Chápeš?“ Byla jsem vděčná i za tohle. „Mezi námi může zůstat všechno při starém, pokud budeš chtít.“
„Jo v pohodě,“ zašeptala a já si oddychla. Byla z toho zjištění pravděpodobně jen v šoku. Doufala jsem, že všechno bude zase v pořádku, ale ještě jsme museli počkat, s čím přijde Dana.
Lucas mě vzal za ruku a já ji pevně stiskla. Přemýšlela jsem, jestli budeme muset utéct a jestli bych to v tom stavu, v kterém jsem byla, vůbec dokázala.
Dana se najednou zastavila a zeptala se: „Tvrdili jste, že chcete utéct během několika týdnů. Na co čekáte?“
„Eduardo mi zabavil našetřené peníze,“ odpověděl Lucas. „Od té doby jsem si dal stranou jen něco málo.“
„To dává smysl.“
„Vyklop to, Dano.“ Lucasův hlas zněl skoro podrážděně. „Co řekneš ostatním?“
„Nic.“
„Nelži mi.“
„Slyšel jsi správně. Neřeknu jim ani slovo.“ Netvářila se zrovna příjemně, ale zdálo se, že to myslí upřímně. „Vraťme se k ostatním.“
„Budou se divit, proč neuklízíme,“ prohlásila jsem nejistě.
„A my jim vysvětlíme, že je tu vedro jak v pekle. Mám pocit, že už toho na nás všechny bylo dneska docela dost.“ Zamířila k východu a pak se ohlédla. „No tak, pojďte.“
Nezbývalo nám nic jiného než ji následovat. Cestou nikdo z nás neřekl ani slovo.
Napětí z nás nespadlo ani večer.
Během večeře jsme s Lucasem seděli vedle sebe a snažili se na Danu a Raquel moc nezírat. Jedli jsme už asi podesáté za sebou jen rýži, takže jsem měla pocit, že už do sebe nedostanu ani zrníčko. Raquel s Danou nás přehlížely tak okatě, až jsem nabyla dojmu, že si toho musejí všichni všimnout.
Ale ostatní měli jiné starosti.
„Lucas se odteď musí kvůli své vlastní bezpečnosti přesunovat z jedné základny na druhou,“ pronesla Eliza a nabrala si plastovou lžící rýži. „A to alespoň do té doby, než se postaráme o Bethanyovou.“
To nebude tak snadné, pomyslela jsem si. Během několika uplynulých měsíců se jí postavili ti nejlepší bojovníci Černého kříže a ona jich nejméně tucet zabila, aniž by sama přišla k úhoně.
Kate od Eduardovi smrti skoro nic nejedla a i teď jen přesunovala rýži na tácku z místa na místo. „Chceš mi tvrdit, že se mnou můj syn nemůže zůstat?“
Eliza nehnula brvou. „Měla bys svou jednotku rozpustit.“
„Funguje už docela dlouho,“ poznamenala Dana a promluvila tak poprvé za celý večer. Lucas i já jsme sebou trhli. „Prakticky celý můj i Lucasův život.“
„Už dávno v ní mělo dojít k mnoha změnám,“ prohlásila Eliza. „Toho jste si moc dobře vědomi.“
„Jo, já vím,“ řekla Kate a upustila lžíci do tácku. Všimla jsem si, jak je Lucas napjatý. Přestože život Černého kříže rozhodně nebyl žádný med, tvořili jeho členové jedinou rodinu, kterou Lucas poznal. Chápala jsem, že ho to muselo ranit. I mně se někdy navzdory všemu stýskalo po evernightské akademii, protože tam o mě bylo dobře postaráno.
Tady jsem žila v neustálém strachu a vědomí, že i z mých nejlepších přátel se v mžiku mohou stát nepřátelé.
Vzhlédla jsem a doufala, že zachytím Raquelin pohled, ale ta se dívala na Danu a její výraz byl nečitelný.
„Nedělej si starosti,“ zamumlal Lucas, když jsme se ukládali ke spánku. Lehl si vedle mě jako předtím. Ještě nikdy jsem mu za to nebyla tak vděčná. „Všechno bude v pořádku.“
„Ale Dana –“ Vychoval ji Černý kříž. Balthazara nechala napospas jeho osudu. Jak by se tak rychle mohla smířit se mnou?
„Pšt,“ zašeptal, jako by mě chtěl ukonejšit, ale já jsem věděla, že mě chce spíš varovat. Ostatní se už také ukládali ke spánku a mohli slyšet každé naše slovo.
Světlo zhaslo, a přestože jsem ležela Lucasovi v náručí, měla jsem pocit, jako by nás dělily tisíce kilometrů. Lucas skoro okamžitě usnul. Cítila jsem, jak pravidelně, zhluboka oddechuje a jeho objetí povolilo.
Vidíš, Lucas si myslí, že jsme v bezpečí a že se nám nemůže nic stát.
Ne, je lovec, a proto je zvyklý odpočívat všude, kde to jde, aby načerpal sílu na případný boj.
No, tak se pokusím vzít si z něj příklad.
Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem opravdu brzy usnula. Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem unavená, ale pak mi najednou ztěžkly ruce, nohy i víčka –
Zahalila mě hřejivá, uklidňující tma.
„Vstávejte.“
Vzbudilo mě oslnivé světlo baterky. Cítila jsem, jak se Lucas pohnul a zasténal: „Co se děje?“
„Vstávejte,“ opakovala Eliza přísněji.
Opřela jsem se o lokty a snažila se zaostřit zrak. Kolem nás stála v půlkruhu většina členů Černého kříže a v rukou držela zbraně.
Dana jim o mně řekla.
Udělalo se mi tak špatně, že jsem myslela, že budu zvracet. Do uší se mi nahrnula krev, takže jsem měla pocit, že ohluchnu. Celá jsem ztuhla. Toužila jsem vrátit čas zpátky, abych téhle situaci mohla zabránit. Přála jsem si, aby se to dalo nějak vyřešit, ale věděla jsem, že tahle možnost neexistuje.
Lucas mě vzal za ruku. „Měli byste nám vysvětlit, o co vám jde,“ prohlásil vyrovnaným hlasem, přestože musel být stejně vyděšený jako já.
„Ty víš, o co jde,“ odvětila Eliza. „Nebo ne?“
„Jo. Asi ano.“ Zhluboka se nadechl a přelétl místnost pohledem. Dana tu nebyla – zrádkyně – a bezpochyby s sebou vzala i Raquel, aby nic nenamítala. Jenže pak jsem si uvědomila, že Lucas nehledá je, ale svou matku. Tu však taky neviděl. Byla jsem si jistá, že nemá ponětí, co se právě teď děje. Pravděpodobně ji pod nějakou záminkou poslali pryč, takže tu nezůstal nikdo, kdo by nám mohl pomoct. „Co chcete dělat?“
Eliza se nepříjemně usmála. „Půjdeme nahoru a promluvíme si.“
Měla na mysli místnost, ve které drželi Balthazara. Měla jsem pocit, že se ani nepohnu a že mě tam budou muset odvléct, ale Lucas mi stiskl ruku a řekl: „Pojď, Bianco. Jdeme.“
Jeho odvaha mi dodala sílu a já dokázala vstát. „Můžu se obléknout?“ zeptala jsem se. Překvapilo mě, jak vyrovnaně můj hlas zní.
Eliza pokrčila rameny. „Hoď si na sebe džínsy. Ale dělej.“
Když jsme se s Lucasem oblékli, vyšli jsme oba po schodech a na okamžik se ocitli venku. Panovala hluboká, tichá noc. Na řece nepluly žádné lodě a nedoléhal sem ani hluk ze silnice. Iluze svobody se rozplynula ve chvíli, kdy nás zavedli do místnosti, která fungovala jako sklad. Betonová podlaha byla potřísněná krví.
Předpokládala jsem, že nám stejně jako Balthazarovi nasadí pouta, ale nestalo se tak. Stáli jsme s Lucasem uprostřed potemnělé místnosti a ostatní si stoupli do kruhu okolo nás. Pak někdo rozsvítil a mně se z rozzuřených a ozbrojených členů Černého kříže sevřel žaludek ještě víc než předtím.
„Co je zač?“ udeřila Eliza na Lucase.
„Narodila se upírům. Někdy se to může –“ začal.
„Tuhle část vynechej.“ Eliza položila ruku na dýku za opaskem. „Už jsme to slyšeli. Chceme se dozvědět důležitější věci. Jak je silná? Jaké má schopnosti?“
„Viděli jste ji při výcviku i v boji.“ Lucas stál částečně přede mnou, jako by mě chtěl krýt. „Jestli jste si ničeho nevšimli, tak je to vaše chyba.“
„Tohle není vhodná chvíle na odmlouvání,“ varovala ho Eliza.
Lucas přimhouřil oči. „Mně se tahle chvíle nezdá vhodná vůbec na nic.“
„To máš pravdu,“ pronesl někdo z okolostojících.
Všimla jsem si, že všichni lovci upírají pohled na Lucase místo na mě. On byl ten, na koho mluvili, od koho požadovali vysvětlení. Přestože se na něho hněvali, chovali se k němu jako k lidské bytosti.
Mě však vnímali jen jako nějakého netvora.
Eliza sevřela prsty dýku. Vážně by mě dokázala bodnout do srdce? Ještě stále jsem byla naživu, což znamenalo, že by mě tím zabila. Věděla jsem, že kromě Lucase na mně nikomu v této místnosti nezáleží. Přestože byl silný, nemohl mě ubránit proti dvaceti vycvičeným a ozbrojeným bojovníkům. Moc by nám nepomohly ani moje schopnosti.
„Kolik vás je?“ otázal se někdo. „Těchhle upířích mláďat?“
„Málo,“ vyhrkla jsem zbytečně hlasitě. Alespoň jsem se ale odvážila promluvit. „Narodí se nás tak pět za sto let. Tohle mi teda vždycky tvrdili.“
Přítomní členové Černého kříže na okamžik zaváhali. Vycítila jsem, že mi na jednu stranu chtějí klást další otázky, aby se toho dozvěděli co nejvíc, ale na druhou stranu se mnou nechtěli vůbec mluvit. Nechtěli mě vnímat jako člověka.
Protože pak by pro ně bylo těžší mě zabít.
Zachvátila mě hrůza a vynaložila jsem veškeré úsilí, abych se udržela na nohou. Sílu mi dodávala jen Lucasova přítomnost. Vzpomněla jsem si na své rodiče. Nikdy se nedozvědí, co se se mnou stalo. Zoufale jsem toužila po tom, aby mě přišli zachránit. Chtěla jsem je ještě naposledy obejmout.
„Měli bychom se toho o nich dozvědět co nejvíc,“ ozval se Milos. „Zjistit jejich slabiny.“
Všimla jsem si, že drží v ruce neonově zelenou vodní pistoli, která byla nepochybně naplněná svěcenou vodou, a zachvěla jsem se. Chtějí mě popálit. Buď statečná, prolétlo mi hlavou. Netušila jsem, jestli na mě bude svěcená voda účinkovat, ale vysvěcená půda i kříže mi vždycky způsobovaly potíže, takže mě pravděpodobně popálí stejně jako každého jiného upíra.
Přesto jsem neucouvla ani o krok. Nechtěla jsem jim dát najevo, že mám strach.
„Počkejte.“ Lucas zvedl ruce a pokoušel se vyjednávat. „Když mě vyslechnete – sakra!“
Milos na mě vypálil dávku svěcené vody, ale Lucas mě kryl svým tělem. Na zlomek vteřiny jsem pocítila nesmírnou vděčnost, ale pak jsem uviděla, že právě udělal největší chybu svého života.
Z jeho těla se začalo kouřit. Lucas vykřikl, protože mu svěcená voda popálila kůži stejně jako upírovi.
„Co to má znamenat? vyštěkl Milos. Nejdřív mě to šokovalo stejně jako všechny ostatní, ale pak jsem si uvědomila, že Lucas nabyl upíří schopnosti i slabosti od první chvíle, co jsem mu sála krev. Proto pro něj svěcená voda představovala stejné nebezpečí jako pro mě. Lucas vyjekl bolestí a v jeho očích se zračilo naprosté zděšení. Když se naše pohledy setkaly, došlo mi proč: Odteď ho vnímali úplně stejně jako mě.
Eliza postoupila o krok směrem k nám. „Lucas ji živí svojí krví,“ pronesla s nesmírným opovržením.
Rozhostilo se hrobové ticho. Chtěla jsem něco říct, ale nic mě nenapadalo. Místo toho jsem vzala Lucase za ruku a snažila jsem se soustředit jen na něj. Přála jsem si, aby pro mě všechno ostatní přestalo existovat.
„Lidi,“ začal Lucas. „Vyslechněte mě.“
Milos zvedl pistoli a namířil na něj. Lucas zmlkl.
„Odvezeme je k jednomu z profesorů, aby zjistil, jak se změnili a proč. Musíme z nich dostat co nejvíc informací,“ řekla Eliza.
Než zemřou, domyslela jsem si.
„Spoutejte je a naložte do jedné z dodávek.“ Pak si nás chladně změřila a dodala: „Odveďte ty zrůdy pryč.“
Spoutali nám vepředu ruce a zavedli k jedné z dodávek. Zarazila jsem se, když jsem si všimla, že za volantem sedí Dana. Nepodívala se ani na jednoho z nás. Trápily ji výčitky svědomí, nebo jsme se jí hnusili? Anebo jí to všechno bylo jedno?
Milos se posadil vedle ní. Po ruce měl svěcenou vodu i dýku. Několik dalších členů Černého kříže nás připoutalo ke kovovým tyčím u stěny. Vždycky mě zajímalo, na co tam jsou, a teď jsem se to dozvěděla. Dana přišla zkontrolovat, jestli naše pouta drží dost pevně. Pocítila jsem k ní takovou nenávist, že jsem si to nikdy předtím nedokázala představit. Zdálo se, že si mého nenávistného pohledu nevšimla. Otočila se a prověřila i Lucasova pouta.
Pak se vrátila do kabiny a vyrazili jsme. Věděla jsem, že za námi jede ještě několik aut, protože nás skrz zadní okna dodávky oslňovala jejich světla.
„Vsadím se, že tamtoho upíra neupálili,“ řekl Milos Daně. „Budeme ho muset najít.“
Skvělý. Balthazara teď čeká stejný osud jako nás.
S beznadějí jsem se podívala na Lucase. Na rozdíl ode mě nevypadal rozčileně, ale spíš nadšeně.
Pomalu rozevřel pěst a odhalil tak klíčky od pout. Jak to dokázal? Pochopila jsem, že se můžeme zbavit pout a možná i uniknout.
Dana zapnula rádio a prostor dodávky zaplnila hudba. Lucas se okamžitě pustil do práce a během chvilky se zbavil pout. Pozorovala jsem ho, jak ohnul prsty a zkouší, kolik má síly. Zadívali jsme se do kabiny, ale Dana ani Milos si nás nevšímali. Rychle se nahnul a upustil mi klíčky do dlaně.
Bála jsem se, abych mi neupadly, ale nakonec jsem dokázala zastrčit klíček do zámku. Přemýšlela jsem, co uděláme potom. Vyskočíme z dodávky a pokusíme se utéct?
Vzhledem k autům, která jela za námi, jsme měli jen nepatrnou naději, ale to bylo pořád lepší než nic. „Hej,“ řekl Milos. „Zastav na oranžové.“
„To stihnu.“ Dana projela bez problémů křižovatkou
„Zatraceně.“ Milos se zadíval do zpětného zrcátka
„Ostatní zůstali na červené. Stojí tam policie, takže musejí počkat.“
„To neva,“ prohodila Dana. „Vědí, kam máme namířeno.“
Lucas se najednou nahnul dopředu a chytil Danu pod krkem. „Vypadni z auta, nebo ji podříznu,“ vyštěkl na Milose.
Dana vykřikla a mě zachvátila panika.
Kde vzal Lucas nůž? Třesoucíma se rukama jsem se stále ještě snažila zbavit se pout a nakonec se mi to podařilo. Milos pokývl na Danu a ta zajela na kraj silnice.
Vylezl z dodávky a řekl: „Daleko se nedostanete.“
„To se možná budeš divit,“ odvětil Lucas a zavřel dveře. Dana šlápla na plyn tak prudce, až zakvílely pneumatiky. „Myslíš, že nám na to skočili?“ zeptal se Lucas.
Chtěla jsem se zeptat, na co nám měli skočit, ale v tom Dana odpověděla. „Možná jo, možná ne. Teď sebou musíme hodit.“
„Co to má znamenat?“ dožadovala jsem se vysvětlení. Dodávka najela na chodník, takže jsme všichni nadskočili.
Lucas mě rychle objal. „Dana mi podstrčila klíce od pout a o to ostatní už jsem se postaral sám. Ale netuším, jestli má v záloze ještě nějaký další plán.“
„Ne,“ pronesla Dana. „Nic jiného už jsem vymyslet nestačila. Omlouvám se, ale všechno se seběhlo dost rychle.“
„Proč nám pomáháš?“ zeptala jsem se jí. „Nejdřív nás prozradíš a pak nás z toho chceš vysekat. Trápí tě výčitky svědomí?“
Chvíli nikdo nepromluvil. „Bianco, já jsem vaše tajemství nevyzradila,“ řekla nakonec Dana.
Raquel.
Její zrada mě hluboce zasáhla, ale kupodivu jsem k ní necítila žádnou zášť. Vzpomněla jsem si na piknik, který pro mě Raquel zorganizovala v Evernightu, aby mi zvedla náladu. Jedli jsme všichni sendviče a kochali se pohledem na pampelišky, protože bylo jaro. Tenkrát pro mě tohle udělala a teď v létě, jen o pár měsíců později, mě poslala na jistou smrt.
„Nezlob se na ni,“ řekla Dana. „Všechno je pro ni nové. Zazmatkovala. Vím, že toho později bude litovat.“
„Jo, později možná,“ prohlásil Lucas drsně. „Co budeme dělat?“
„Zavezu vás na hlavní nádraží,“ odpověděla Dana. „Odtud můžete odjet vlakem, kam chcete.“
„Nemůžeme, protože nemáme peníze,“ pronesla jsem tak příkře, až mě to samotnou překvapilo. „Vzala jsi nějaké sebou?“
Dana sebou škubla. „Na to nebyl čas. Všechno se seběhlo moc rychle.“
„Odvedla jsi skvělou práci,“ pochválil ji Lucas. „Prostě nás tady vysaď a my už si nějak poradíme.“
Zabočila do postranní uličky. Přestože už se mělo brzy začít rozednívat, světla mrakodrapů zářila dál. Na silnici stálo jen pár taxíků. Udivilo mě, že Dana vylezla z dodávky spolu s námi. Zadívali se s Lucasem jeden druhému do očí.
„Ty pořád nevíš, co si máš myslet, viď?“ prohodil Lucas.
Zavrtěla hlavou. „Ne. Lucasi, ty jsi pro mě něco jako brácha. Radši tě osvobodím, i když to třeba není správné, než abych ti ublížila.“
Viděla jsem, jak se Lucasovi stáhlo hrdlo. Pevně se s Danou objali a já jsem si všimla, že jí po tváři stéká slza.
Když se pustili, chtěla jsem jí poděkovat, ale stále ještě jsem se na ni zlobila, přestože jsem věděla, že bych se měla zlobit na někoho úplně jiného. „Co řekneš ostatním?“ vypadlo ze mě.
„Že mě Lucas držel jako rukojmí.“
„Myslíš, že ti uvěří?“ pochybovala jsem. Milos měl už podezření ohledně Balthazarovy „smrti“.
„Uvěří, když ho o tom Lucas přesvědčí,“ prohlásila Dana a narovnala ramena.
Nechápala jsem, co se děje, ale Lucas očividně ano. Zkroutil tvář. „Vůbec se mi do toho nechce.“
„Tak já ti připomenu, jak na tom jsme,“ řekla Dana. „Zachránila jsem ti život, tak ho teď ty zachráníš mně. Dělej!“
Lucas jí udeřil do obličeje tak silně, až narazila do dveří dodávky. Vyjekla jsem. Přestože vrávorala, dokázala se udržet na nohou. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Lucas.
„Jo, to bude dobrý,“ odpověděla zastřeným hlasem. Ze rtu jí na chodník kapala krev. „Proč máš zrovna ty takovou sílu?“
„Dano,“ začala jsem. „Jsi si jistá, že –“
„Co tu ještě děláte?“ otázala se.
Lucas mě popadl za ruku a rozběhli jsme se. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, pálila mě chodidla, ale přinutila jsem se běžet co nejrychleji. Slyšela jsem, jak za námi Dana volá: „Utečte, dokud můžete!“
2024 ©