„MŮŽU SE TĚ ZEPTAT NA NĚCO OSOBNÍHO?“ nadhodila Raquel.
Obezřetně jsem se na ni podívala. Byli jsme s Milosem a Danou na hlídce na hlavním newyorském nádraží Grand Central. Obklopovaly nás davy lidí a stálo tu tolik obchodů, že jsem si připadala jako na nějaké nákupní třídě. Navíc je tahle překrásná budova vykládaná bílým mramorem, má i zlaté hodiny a můj oblíbený vysoký, blankytně modrý strop, na kterém jsou zlatou barvou namalována souhvězdí. Navzdory tomu všemu jsem tohle místo nepovažovala za vhodné na důvěrný rozhovor, takže mě udivilo, že mi Raquel položila takovouhle otázku zrovna tady. Ale přesto jsem odpověděla: „Jasně, jen do toho.“
„Ty a Balthazar – jak moc jste si byli blízcí?“ zeptala se a mé tušení se naplnilo.
„Nikdy jsem do něho nebyla zamilovaná, jestli máš na mysli tohle.“
„Ale Lucas předevčírem Balthazara obvinil, že –“ Raquel se odmlčela, protože nevěděla, jak popsat, co se stalo, a zároveň se vyhnout zmínce o Balthazarově smrti. „Že tě nutil, aby ses s ním vyspala. Ale vždyť jste spolu přece chodili, tak – jsem myslela, že tě nemusel nutit.“
Doufala jsem, že jednou budu moct Raquel prozradit, že jsme si tohle s Lucasem vymysleli, abychom Balthazara zachránili, ale teď na to ještě nebyla ta pravá chvíle. „Lucas se naštval. Vytrhl něco, co jsem řekla, ze souvislostí a vypěnil. Víš, jaký je.“
„Aha.“ Raquel mé vysvětlení zjevně neuklidnilo. Přenesla váhu z jedné nohy na druhou.
Jeden ze zaměstnanců nádraží, který stál nedaleko nás, se na nás zle podíval. Zjevně předpokládal, že jsme jen dvě puberťačky, které nemají na práci nic lepšího, než se tady poflakovat. To měl sice pravdu, ale my jsme tu pátraly po upírovi, který si sem chodil pro kořist. To jsme ovšem nemohli nikomu vysvětlovat. „Pojď. Trochu se projdeme,“ navrhla jsem.
Poodešly jsme o kus dál. „Takže, když už jsme u tohohle ožehavého tématu – vyspala ses s Balthazarem někdy?“ zeptala se Raquel.
„Ne.“ Raquel na mě nedůvěřivě pohlédla, a tak jsem dodala: „Jednou k tomu málem došlo, ale byli jsme vyrušeni. Pamatuješ na tu událost s duchy v učebně moderních technologií?“
„Jo. Páni, tak to jsi měla docela štěstí. Dovedeš si představit, že by ses vyspala s upírem? No fuj.“ Raquel nespouštěla oči z kolemjdoucích. Byla v tomhle lepší než já. „Kdybychom nevěděly, jak je to doopravdy, mohly bychom si myslet, že ti duchové vlastně chtěli pomoct.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem tam tenkrát málem umrzla, protože přízraky měly pocit, že patřím jim. „Naštěstí to víme.“
Zabočily jsme do postranní chodby, kde se nemačkalo tolik lidí. Sledovaly jsme unavené cestující, kteří se buď snažili stihnout vlak, nebo poněkud zasněně poslouchali hudbu z iPodu. Nezdálo se mi, že by se někdo z nich něčím odlišoval od těch ostatních.
„To je divné, že tě to nenapadlo,“ poznamenala Raquel.
„Co?“
„Že Balthazar je upír. Nikdy sis nevšimla, že mu netluče srdce? Nebo že jeho tělo je na dotek studenější než lidské?“
Touhle otázkou mě vyvedla z míry. Rychle jsem přemýšlela nad odpovědí. „Asi mě nikdy nenapadlo lámat si hlavu nad tím, jestli je kluk, se kterým chodím, živý. Ne?“
„Hm.“ Nezdálo se, že bych ji přesvědčila, ale najednou její pozornost upoutalo něco jiného. „Hele, podívej na toho chlápka v zimním kabátě,“ pronesla a ukázala na něho.
Věděla jsem, proč si ho všimla. Upírům byla často v přítomnosti lidí zima, a tak i uprostřed léta příležitostně nosili zimní oblečení. Proto nám lovci z Černého kříže poradili, abychom se zaměřily právě na tyto osoby. (Mí rodiče si jednoduše dávali pozor, aby na sobě měli víc vrstev.) Muž před námi měl na sobě těžký, bílý kabát a procházel nádražím opačným směrem než většina cestujících.
„Třeba je jen divný,“ utrousila Raquel.
„Pravděpodobně. Koneckonců, jsme v New Yorku.“
Ale nebyla to pravda. Netušila jsem, jak si tím mohu být tak jistá, možná se u mě jen projevily upíří schopnosti, jak mi předpovídal Balthazar, ale cítila jsem, že se v mé blízkosti nachází další upír. Věděla jsem, že tenhle muž s dlouhými, nazrzlými dredy je upír stejně jako já.
Poklesla jsem na duchu. Tohoto okamžiku jsem se obávala od chvíle, kdy jsem se ocitla u Černého kříže. Tenhle upír byl teď v ohrožení a já jsem ho buď musela zachránit, nebo se podílet na jeho vraždě.
Chtěla jsem Raquel její podezření rozmluvit, ale už bylo pozdě. Nespouštěla z něj oči. „Podívej, jak je bledý. A má takový – nevím, jak to popsat, ale něčím mi připomíná evernightské typy.“
„Nemáš jistotu,“ řekla jsem.
„Ale mám.“ Raquel se rozhlédla kolem sebe a přidala do kroku, aby se jí muž neztratil. „Konečně jsme narazily na upíra.“
Sakra.
„Myslíš, že bychom měly přivolat Danu a Milose?“ Raquelin hlas se chvěl napjatým očekáváním.
Kdyby se k nám přidali zkušení lovci, měla bych větší potíže tohoto upíra zachránit. „Myslím, že to zvládneme samy.“
Sledovaly jsme upíra chodbou, která vedla ven z nádraží. Pršelo, ale ani jedna z nás neměla deštník, a tak jsme šly podél budov, abychom nepromokly. Upír naštěstí uvažoval stejně.
„Zahýbá za roh,“ ukázala na něj Raquel. „Vidím ho.“
Šly jsme za ním dál na sever. Tahle část města byla plná turistů v legračních tričkách, kteří si nad hlavou drželi noviny nebo nákupní tašky a utíkali se někam schovat. Taxikáři zběsile troubili a zapínali stěrače. Ve většině budov sídlily kanceláře, hotely nebo obchody. To znamenalo, že upír mohl každou chvíli do jedné z nich vejít.
Co teď, pomyslela jsem si. Předstírat, že se mi ztratil z očí, nemělo smysl, protože Raquel ho sledovala jako ostříž.
Upír znovu zabočil a vešel do budovy, jejíž vchod se nacházel mezi dvěma velkými výkladními skříněmi, a tudíž se dal snadno přehlédnout.
Raquel vytáhla mobil. „Zavolám Daně.“
„Ne, nedělej to.“
„Bianco, zbláznila ses? Je to upír a pravděpodobně právě zašel do jejich doupěte! Potřebujeme posily.“
„Nevíme, co se tam vevnitř děje.“ Moje výmluvy byly chabé, ale nic lepšího mě nenapadlo. Když začala vytáčet Danino číslo, vydala jsem se obhlídnout vchodové dveře. Ve vstupní hale jsem zahlédla zvonky se jmény.
Pak se prosklené dveře otevřely a vyšla z nich hubená žena, která byla jen o několik let starší než já, ale na rozdíl ode mě nebyla upírka. Asi se domnívala, že v tom domě bydlím, protože se pousmála a podržela mi dveře, abych mohla vejít dovnitř. Díky tomu se o mě vrátný nijak zvlášť nestaral a dál si četl časopis. Rychle jsem překročila práh a nechala jsem za sebou zaklapnout dveře.
Raquel se v mžiku objevila za sklem. „Co to děláš?“
„Jen se tu porozhlédnu, ano? Zůstaň venku a v případě potřeby zavolej pomoc.“
„Ne, vážně počkej, až dorazí.“
Nedbala jsem jejího varování a spěchala k výtahu. Upřela jsem oči na displej, abych věděla, v jakém patře zastaví. Pak jsem měla v úmyslu se do toho poschodí vydat a pomocí svého citlivého sluchu zjistit, kde mám toho upíra hledat.
Jenže v tu chvíli jsem zaslechla něčí šepot. „Hej, ty tam.“
Otočila jsem se a strnula. V rohu haly stál blízko postranních dveří upír. Tělo měl napjaté a jeho zářivě modré oči mě probodávaly pohledem.
„Jsi jedna z nás,“ řekl. Přišlo mi, že má australský přízvuk. „Tak co děláš u Černého kříže?“
„To je na dlouhé povídání.“ Alespoň věděl, že ho sledují. „Jsou ti na stopě. Musíš okamžitě pryč.“
„Právě jsem se sem přestěhoval. Máš vůbec ponětí, jak těžké je sehnat byt ve čtvrti East Side?“
„Pokud hned odejdeš, už se sem nikdy nevrátí. Členové Černého kříže nevědí, že máme své domovy, přátele nebo něco takového.“ Překvapilo mě, s jakou hořkostí v hlase to říkám, protože jsem se domnívala, že jsem se s touto prozatímní situací smířila, ale teď jako by všechno mé vnitřní napětí vybublávalo na povrch. „Stačí, když na pár dní odejdeš ke svým známým.“
„Jasně, můžeme si na léto zajet třeba do Hamptonu,“ odvětil téměř posměšně. Ale proč by si ze mě utahoval, když se mu snažím pomoct? Pak se na mě usmál a já jsem přesvědčila samu sebe, že jsem si jeho tón špatně vyložila. „Ty jsi jedno z našich dětí, viď?“
„Jo.“ Vrátila jsem mu úsměv. Bylo příjemné nemuset na chvíli nic předstírat. Dokonce se mi na okamžik zastesklo po Evernightu.
„Jmenuj u se Shepherd,“ prohlásil. „Myslíš, že máme tak deset minut? Chtěl bych si jen sbalit pár věcí.“
„Snad jo. Nebudou vědět, kde přesně hledat, i když mají své metody, jak –“
„Zvládnu to rychle a pak mi pomůžeš ven, jo?“ Vyjeli jsme výtahem do devátého patra. Celou cestu jsem zadržovala dech, protože jsem se bála, že mi zavolá Raquel nebo že tam na nás budou čekat lovci z Černého kříže. Ale nic z toho se nestalo a já pospíchala za Shepherdem do jeho bytu. „Vezmi si jen to nejnutnější,“ radila jsem mu. „Nějaké oblečení, peníze a pas nebo řidičský průkaz.“
„Já vím, co mám dělat, věř mi,“ pronesl. Vešla jsem za ním do bytu a chtěla mu pomoct balit, ale v tu chvíli jsem spatřila Charity.
Seděla na bílé, kožené sedačce a kouřila cigaretu. „Je to ona? Ta, kterou jsi tenkrát zahlédla?“ zeptal se jí Shepherd.
„Ano,“ přitakala Charity jemně. „To je ona.“
„Neutíkej,“ řekla zlomek vteřiny před tím, než jsem se tomu odhodlala. „Musíme si promluvit o tolika věcech, to nepůjde, když tě budeme honit.“
Přestože mi hrozilo nebezpečí, napadlo mě, že pokus o útěk by mohl celou situaci ještě zhoršit. Kdybych utekla, Charity a její přítel by mě bezpochyby pronásledovali, ale kdybych si s ní promluvila, existovala možnost, že se mi nic nestane. Navzdory všem strašným věcem, které měla Charity na svědomí, se mi nikdy nepokusila ublížit. Proto jsem se rozhodla, že zůstanu. „Co děláš v New Yorku?“ otázala jsem se jí.
„Můj bratr zmizel. Vydal se s Bethanyovou na jednu z jejích šílených výprav. Předpokládám, že tě chtěl najít.“
Otočila jsem se k Shepherdovi a udělalo se mi špatně z vlastní naivity. „Snažila jsem se tě zachránit.“
„Moudrému napověz,“ poznamenal. „Nepřítel tvého nepřítele nemusí být vždycky tvým přítelem.“
Rozhlédla jsem se po Charitině bytě. Zdálo se, že ještě nedávno to tu vypadalo velice útulně, ale zjevně tu nikdo už několik dní neuklízel. Bílý koberec byl umazaný od bláta a povalovaly se na něm nedopalky cigaret. V jednom rohu byla zeď umazaná od krve. Na stěně visela nakřivo obrovská televize, jako by ji někdo špatně zavěsil. Ve vzduchu se vznášel nasládlý pach krve. Došlo mi, že to není tak dlouho, co tu zemřel člověk. Charity se tohoto bytu zmocnila násilím.
Ani Charity nevypadala zrovna nejlépe. Zdálo se, že si už nějakou dobu neumyla své zlatavé vlasy. Měla na sobě jen hedvábnou fialovou noční košilku s bezovou krajkou, která mohla být kdysi hezká, ale teď byla špinavá a sama díra, takže pod ní prosvítalo její mladistvé tělo. Charity bylo pouhých čtrnáct let, když zemřela.
„Balthazar je v pořádku. Slibuju,“ řekla jsem a snažila sem se, aby se mi nechvěl hlas.
„Jsi si jistá? Opravdu jistá?“ Charity vyskočila z pohovky a v její tváři se zračila naděje. I teď, když jsem věděla, jak dokáže být pomstychtivá, se ve mně vzedmula touha ji chránit – tuhle na první pohled křehkou dívku s velkýma očima, která se uměla tvářit tak vystrašeně a osamoceně.
Ale nakonec jsem promluvila kvůli Balthazarovi, ne kvůli ní. „Ano. Byl raněn, ale uzdraví se. Je na bezpečném místě. Viděla jsem ho před dvěma dny a myslím, že bude v pořádku.“
„Před dvěma dny.“ Charity vydechla úlevou a pak si stoupla těsně přede mne. Nejdřív mě napadlo, že mi chce dát pusu, což bylo samo o sobě dost zvláštní, ale pak nasála vzduch tak zhluboka, že se celé její tělo napnulo. „Ano. Je to pravda. Pořád na tvé kůži cítím jeho pach.“
„Dobře.“ Černý kříž nás nenechával ve sprše déle než tři minuty. Myslela jsem si, že na umytí to stačí, ale teď už jsem si tím nebyla tak jistá.
Charity mě chytla za ruce. Nechtěla mě vyděsit, ale uklidnit. „Kde je?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Kdyby chtěl, abys to věděla, vyhledal by tě. Teď, když je zesláblý, bys ho měla nechat na pokoji, Charity.“
Upír s nazrzlými dredy, který seděl na pohovce, si znechuceně odfrkl. Charity naklonila hlavu a na tvář ji spadl pramen mastných vlasů. „Takže ty mi neřekneš, kde je?“
„Loni v zimě jsi chtěla, aby tě nechal na pokoji. Proč jsi změnila názor?“
„Uvědomila jsem si, jak zašel daleko,“ prohlásila. Od někoho tak šíleného, jako byla Charity, to znělo neuvěřitelně ironicky. „Jaký se z něho stal pokrytec. Dřív si dokázal přiznat, že je zabiják. Dříve se nesnažil zapomenout, že zabil i mě. Takže mi prozraď, kde se skrývá, Bianco. Chci mu tohle všechno připomenout.“
Dokázala bych jí utéct? Pravděpodobně ne. Venku naštěstí stála Raquel. Věděla jsem, že když se dlouho nebudu vracet, přivolá pomoc. Nezbývalo mi nic jiného než se pokusit ji zdržet. „Je mi líto, Charity, ale nic ti neřeknu.“
„Stal se z tebe lovec upírů?“ Ukázala na můj opasek, za kterým jsem měla dýku. Podvědomě jsem byla připravena se bránit, protože mi ruka visela nedaleko od ní. „Stejně jako tvůj miláček Lucas? Balthazar není jediný, kdo to má spočítané.“
Charity se ke mně nahnula a já jsem ustoupila o krok dozadu. Jednou rukou zavřela vchodové dveře, které se automaticky zamkly. Protože vypadala tak nevinně a křehce, vždycky mě udivilo, jak je ve skutečnosti vysoká. Byla jen o pár centimetrů menší než její bratr. I přesto, že to s její výškou přímo nesouviselo, jsem si v tu chvíli pokaždé uvědomila, jaká v ní dříme síla.
Měla bych odvést její pozornost jinam a získat tak čas, napadlo mě. „Bethanyová zuří.“
„To se vsadím,“ zachichotala se. „Všimla sis, jak krčí nos, když je rozzlobená? Vždycky mě to rozesměje.“ Charity napodobila její rozzuřený výraz tak přesně, že jsem se navzdory svému strachu skoro usmála. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že přesně o tohle Charity jde – chtěla se tomu druhému zalíbit a zbavit ho obezřetnosti.
„Bethanyovou podporují desítky, možná stovky upírů.“
Tahle informace ji zasáhla víc, než jsem čekala. „To se nesmí stát,“ zašeptala a její tmavé oči zvážněly. „Kmeny se kvůli ní v žádném případě nesmějí sjednotit. Je to důležité.“
„Řekneš mi proč?“
„Ano,“ odpověděla Charity, čímž mě překvapila. Pak se sladce usmála. „Ale až potom, co mi prozradíš, kde je můj bratr. Tomu se nevyhneš.“
Shepherd vyskočil směrem ke mně tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Sice jsem stačila uhnout, ale narazila jsem do zdi. Když se ke mně znovu přiblížil, vzpomněla jsem si na výcvik u Černého kříže, popadla jsem ho za paži, zkroutila mu ji a vší silou ho odstrčila pryč. Narazil do dveří tak prudce, až se otřásly.
Připadala jsem si hloupě, že jsem to udělala – ale jen vteřinu, než mě zezadu napadla Charity.
„Pusť mě!“ vykřikla jsem. „Ostatní mi přijdou na pomoc!“
„Pozdě na to, aby tě stačili zachránit.“ Charity mě táhla pozpátku tak drsně, až jsem ztratila rovnováhu, a pak mě hodila na hrubý koberec.
Zachvátila mě panika a bezmoc, ale v tom někdo rozbil okno a po celé místnosti létaly střepy. Zaječela jsem v tom samém okamžiku, kdy Shepherd zařval bolestí a padl na mě částí svého těla. Vyděšeně jsem ho odstrčila a všimla si, že mu ze zad trčí šíp.
Někdo prostřelil kuší okno!
Charity zaklela, sehnula se k němu a vytáhla mu šíp ze zad. Zoufale jsem se snažila vysoukat se zpod něho, ale to ji vůbec nezajímalo. „Ještě jsme neskončily,“ prohlásila a pomohla zesláblému Shepherdovi na nohy. „Rychle.“
Vyběhli ze dveří a já na okamžik osaměla. Těžce jsem oddechovala, ale stále jsem byla tak ochromená, že jsem nedokázala rozumně uvažovat. Pak jsem venku uslyšela Danu, jak křičí: „Kde je ksakru Bianca?“
„Dano!“ Donutila jsem se vstát, ale kolena se mi pořád třásla. „Dano, jsem v pořádku!“
Jenže v tu chvíli se z chodby začaly ozývat údery a bolestivé výkřiky.
Přešla jsem ke dveřím a vyhlédla ven. Charity zmizela. Na konci chodby, blízko nouzového východu, od kterého vedlo schodiště, spolu zápasili Shepherd a Dana. Nedokázala jsem rozeznat, kdo z nich má navrch, ale všimla jsem si, že se Shepherdovi prodloužily tesáky. To znamenalo, že je připravený kousnout. „Pozor!“ zakřičela jsem.
Dana ho z otočky tvrdě udeřila levou rukou do obličeje a pak ho odstrčila takovou silou, že prolétl dveřmi a sletěl po schodech až dolů.
„Pojď!“ zavolala na mě. „Nemáme čas čekat na výtah!“
Rozběhla jsem se za ní tak rychle, jak to jen šlo, ale když jsme dorazily do přízemí, Shepherd byl pryč. Vrátný tu ležel v bezvědomí. Neměla jsem tušení, kdo ho omráčil – jestli Dana, Shepherd nebo Charity.
Vypotácely jsme se před budovu. Venku pořád ještě pršelo. Bylo mi jedno, že zmoknu; v tu chvíli mi nezáleželo na ničem jiném, než se z toho místa co nejrychleji dostat. Raquel se úplně rozzářila, když nás obě uviděla. „Díky bohu, že jste v pořádku.“
„Viděla jsi ho?“ zeptala se jí Dana. „Toho kluka s dredama?“
„Ne, tudy nikdo nevyběhl. Možná ho zahlédl Milos.“ Raquel ukázala na protější střechu, kde jsem rozpoznala postavu s kuší. Díky Milosovi, jednomu z nejkrutějších lovců upírů, jsem byla stále ještě naživu.
„Vypadáš otřeseně.“ Dana mi položila ruce na ramena. „Jsi v pořádku, Bianco?“
Zavrtěla jsem hlavou. Obě mě s Raquel objaly. Cítila jsem, že se jim ulevilo stejně jako mně.
Byly to mé nejlepší kamarádky a lovkyně upírů zároveň. Měly mě rády, ale přihlížely Balthazarově mučení. Měla jsem na ně takovou zlost, že se mi chtělo křičet, ale současně mi na nich tolik záleželo, až mě z toho píchalo u srdce. Nesouhlasila jsem s tím, že zabíjejí upíry, ale upír, kterému jsem chtěla pomoct, mě právě zradil. Nic z toho jsem nemohla změnit, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit.
Beze slova jsem je objala a snažila se na tohle všechno alespoň na chvilku zapomenout.
Následující den jsem nemusela jít na hlídku, což bylo samo o sobě příjemné, ale Eliza dala navíc volno i Lucasovi, z čehož jsem měla ještě větší radost. V tomhle případě ale „den volna“ znamenal přehrabovat se v sutinách našeho starého sídla. Eliza nám oznámila, že se k nám později možná připojí i ostatní, ale prozatím jsme na to byli s Lucasem sami, což mi nevadilo, protože jsme alespoň mohli trávit čas spolu.
„Jsi si jistá, že ti nic není?“ zeptal se mě asi po dvanácté. Stáli jsme až po kolena v suti blízko jednoho z vagonů. Oba jsme byli stejně špinaví jako v den útoku.
„Přísahám, že jsem v pořádku. Jen mě vyděsila Charity –“
„Chce, aby ses změnila,“ prohlásil Lucas. „A navíc se zdá, že má v plánu tě zase vystopovat.“
„Dokud mám u sebe ochránce, nehrozí mi žádné nebezpečí,“ zažertovala jsem a šťouchla ho do svalnaté paže. V tunelu panovalo nesmírné vedro, a tak byl do půli těla nahý. V době před napadením tu fungovaly větráky, ale teď z nás lil pot.
Lucas mě najednou políbil tak vášnivě, že nebýt ponurého prostředí, asi bychom se neudrželi a vrhli se na sebe. „Vážně musíme najít způsob, jak spolu být aspoň chvíli o samotě,“ pronesl Lucas, když se naše rty oddělily.
„Brzy už budeme sami dva napořád.“ Položila jsem mu dlaně na holou hruď. „Nemůžu se dočkat,“ dodala jsem stydlivě.
V jeho dychtivých očích se zračila nejistota. „Ty víš, že tě nikdy nebudu do ničeho nutit,“ řekl rozkošně zastřeným hlasem.
Políbila jsem ho tak vroucně, až se mi zatočila hlava. „Chci být s tebou. Se vším, co k tomu patří,“ vydechla jsem.
Lucas se ke mně znovu naklonil, ale tentokráte se mi nepodlomila kolena jen z něho. Rozpačitě jsem se zasmála a podala mu ruku. Vzal mě za ni a posadil mě, abych neupadla. „Říkal jsem ti, že jsi bledá jako stěna. Bianco, jsi si jistá, že ti nic není?“
„Je tu strašné vedro,“ připustila jsem. „Navíc mám docela hlad.“
„Můžeme si chvíli odpočinout. Stejně to bude trvat několik měsíců, než všechnu tu suť odklidíme.“
„Chtěla bych najít pár osobních věcí.“ Odhrnula jsem si ofinu ze zpoceného čela a zadívala se na něj. Opět jsem zřetelně slyšela tlukot jeho srdce a tep jeho krve. „Dala bych si něco k jídlu.“
„Máš na mysli krev?“
Rozhlédla jsem se, ale spíš ze zvyku, protože jsem věděla, že jsme v tunelu jen my dva. To znamenalo, že jsem mohla mluvit otevřeně. „Jo.“
„Postarám se o to.“
„Nechci tvoji krev,“ řekla jsem rázně, protože jsem cítila, že bych se právě teď nemusela ovládnout.
Lucas zavrtěl hlavou. „Nedaleko odsud je nemocnice. Vplížím se do jejich krevní banky a taky přinesu studenou vodu.“
„To zní skvěle.“
Když odešel, sedla jsem si a opřela se zády o zeď. Celý den jsem přesvědčovala samu sebe, že se cítím zesláblá kvůli nedostatku krve a děsivým událostem předchozího dne. Navzdory vedru jsem usilovně pracovala, a tak by mě nemělo překvapit, že se mi udělalo mdlo.
Jenže jsem měla pocit, že nejde jen o únavu. Napadlo mě, že jsem možná chytla nějaký virus, ale protože mě nemoc schvátila jen málokdy, nebyla jsem si jistá, zda bych dokázala rozpoznat její příznaky. Ubezpečovala jsem se, že jsem pravděpodobně jen nastydlá.
Povzdychla jsem si a přinutila se vstát. Věděla jsem, že mi nepřestane být mizerně, ani když budu sedět, a tak jsem se rozhodla, že budu pokračovat v práci.
Vešla jsem do vagonu a rozsvítila baterku. Suť tu byla plná rozbitého skla a skoro všechno bylo špinavé. Pak jsem si všimla, že na zdi stále visí kresba plná křivolakých čar, a usmála jsem se. Poznala jsem v ní Raquelino dílo a to znamenalo, že jsem byla v kabině, kde jsme před útokem přespávaly.
Horlivě jsem se začala prohrabovat sutí v místech, kde stálo mé provizorní lůžko. Po chvíli jsem narazila na kus látky a vytáhla ze suti svůj batoh. Věděla jsem, že oblečení bude zničené, ale doufala jsem, že –
Ano! Nahmatala jsem brož, kterou mi Lucas daroval na naší první schůzce. Sice byla zaprášená, ale zdálo se, že není poškrábaná ani jinak poškozená. Samou radostí jsem si ji chtěla připnout na levné tričko, které jsem měla na sobě, ale bylo příliš tenké, a tak jsem si ji připnula na pás u kalhot.
„Haló?“ Zavolal seshora Lucas. Stoupla jsem si na lůžko a spatřila ho, jak si ke mně razí cestu. V obou rukou držel nákupní tašky.
„Podívej, co jsem našla!“ Spěchala jsem k němu a snažila se nepřipouštět si, že je mi zle. „Pořád stejně dokonalá.“
Dotkl se prsty brože. „Nechápu, proč ti na ní tak záleží.“
„Nikdy se jí nevzdám.“
Lucas zvedl jednu tašku a řekl: „Voda.“ Pak nadzvedl tu druhou a pronesl: „A ta další věc, pro kterou jsem šel.“
Usmála jsem se jeho žertu, sáhla jsem do tašky a vytáhla sáček čerstvé krve z nemocničního chladicího zařízení. Většinou jsem dávala přednost krvi, která měla tělesnou teplotu, ale v tak parný den jsem zatoužila po něčem studeném.
„Hm,“ zabručel Lucas a svraštil čelo. „Nenapadlo mě poohlédnout se po brčku.“
„Můžu ten sáček prokousnout tesáky,“ napadlo mě, ale pak jsem si to rozmyslela. „Nebo prostě vyříznu díru tvým nožem.“
„Proč jsi zavrhla tu první možnost?“
„Tobě vážně nevadí dívat se na moje tesáky?“ Měřila jsem si ho zpod přimhouřených víček.
„Musím přiznat, že mě pohled na ně dost vzrušuje.“
Provokoval mě, ale mně se to líbilo. „Dobře,“ pronesla jsem. „Sleduj.“
Vzhledem k tomu, že jsem držela sáček s krví v rukou, začaly se mi špičáky prodlužovat skoro okamžitě. Nejdřív jsem si ústa zakryla, ale pak jsem nechala ruku klesnout.
„Tak,“ řekla jsem a nechala ho, aby mě pozoroval. Nejdřív jsem se cítila, jako by mě při něčem nachytal, ale pak se Lucas usmál, a mě se zmocnil pocit nepřemožitelnosti.
„Pusť se do toho,“ prohlásil.
Prokousla jsem sáček a v ústech se mi rozlila chladná krev. Lucas stačil vzít jen půl litru, a tak jsem se snažila co nejpomaleji. Zavřela jsem oči, abych si krev lépe vychutnala. Jeden doušek, druhý –
„Proboha.“
Zaslechla jsem Raquelin hlas.
Okamžitě jsem otevřela oči. Oba jsme se s Lucasem otočili a spatřili Danu a Raquel, které právě sestoupily do tunelu. Eliza nám řekla, že se k nám později mohou připojit i ostatní, ale nečekali jsme je tak brzy. Teď tu stál a dívaly se, jak piji krev.
2024 ©