1. kapitola

Nadechla jsem se tak prudce, až mě zabolelo na hrudi. Obličej jsem měla rozpálený a prameny vlasů zezadu přilepené ke zpocenému krku. Bolel mě každičký sval v těle.

Přede mnou stál Eduardo, jeden z vůdců Černého kříže, a v ruce držel nůž. Všude okolo nás stáli lovci upírů a beze slova přihlíželi. Nikdo z nich by mi nepomohl. Stáli jsme stranou od nich, uprostřed místnosti. V ostrém světle vynikala jeho strnulá tvář.

,,No tak Bianco. Pusť se do hry." Když chtěl, zněl jeho hlas jako zahřmění. Každé slovo se odráželo od betonové podlahy a plechových zdí opuštěného skladiště. ,,Tohle je souboj na život a na smrt. To se mě ani nepokusíš zastavit?"

Kdybych na něho skočila a snažila se mu vzít zbraň nebo ho povalit, mohl by mě srazit na podlahu. Eduardo byl rychlejší, a navíc byl lovec už několik let. Pravděpodobně zabil stovky upírů, z nichž všichni byli starší a silnější než já.

Lucasi co mám dělat?

Neodvážila jsem se po něm rozhlédnout, protože jsem věděla, že kdybych jen na vteřinu spustila Eduarda z očí, souboj by byl u konce.

Ustoupila jsem o několik kroků zpět, ale klopýtla jsem. Vypůjčené boty, které jsem měla na sobě, mi byly moc velké a jedna z nich se vyzula.

,,Nešiko," řekl Eduardo. Otočil dýku mezi prsty, jako by z koušel, z jakého úhlu na mě zaútočí. Usmíval se tak spokojeně a samolibě, že jsem se přestala bát a místo toho mě popadl vztek.

Vzala jsem botu a vší silou jí mrštila Eduardovi do obličeje.

Bota ho praštila do nosu a publikum propuklo v smích. Několik lidí zatleskalo. Napětí v mžiku polevilo a já jsem se opět stala součástí této skupiny, nebo si to ostatní aspoň mysleli.

,,Dobrý," prohlásil Lucas, když se vynořil z kruhu přihlížejících a položil mi ruce na ramena. ,,Dost dobrý."

,,Nejsem zrovna přebornicí v judu." Nemohla jsem popadnout dech. Nácvik boje mě vždycky vyčerpal. Tohle bylo poprvé, kdy jsem neskončila na zádech.

,,Máš dobré instinkty." Lucas mi masíroval bolavé svaly v zadu na krku.

Jenže Eduardovi můj nápad legrační nepřišel. Díval se na mě tak rozlobeně, že nebýt jeho červeného nosu, nahnal by mi strach. ,,Tohle jde při nácviku. Ale jestli si myslíš, že si tímhle zachráníš život ve skutečném světě -"

,,Zachrání, když jí její soupeř podcení podobně jako ty," ozvala se Kate.

Tím Eduarda umlčela a ten se jen smutně usmál. On a Kate byli oficiálními vůdci této buňky Černého kříže, ale během pohých čtyř dnů jsem zjistila, že většina členů uznává spíš Kate. Nezdálo se, že by to Eduardovi vadilo. Přestože se Lucasův nevlastní otec choval ke všem ostatním nedůtklivě a nepříjemně, jí očividně věřil, že bude jednat správně.

,,Je jedno, jak je člověk přemůže, důležitější je, že to dokáže," prohlásila Dana ,,Můžeme se už konečně najíst? Bianca musí mít strašný hlad"

Pomyslela jsem na krav - hustou, rudou a horkou, lahodnější než jakékoli jídlo - a zachvěla jsem se. Lucas si toho všiml, objal mě kolem pasu a přitáhl mě k sobě, jako kdyby mě chtěl obejmout. ,,Jsi v pořádku?" zašeptal.

,,Jen mám hlad."

Zadíval se na mě svýma zelenýma očima, ve kterých se kvůli mé žízni po krvi zračil neklid, ale zároveň i porozumění

Jenže mi nemohl nějak pomoct. Ocitli jsme se v pasti. Uběhly čtyři dny ode dne, kdy byla napadena a vypálena má škola, akademie v Evernightu. Lovci znali její tajemství. Veděli, že poskytuje útočiště upírům a učí je přežít v moderním světě. Kvůli tomu se stala terčem Černého kříže - skupiny smrtonosných lovců, z nichž všichni byli vycvičeni zabíjet.

Jenže netušili, že nejsem jedna z mnoha lidských bytostí, kteří v Evernightu studovali spolu s úpíry. Já jsem byla upír.

No, vlastně né tak docela. Kdyby to záleželo na mně, nikdy bych se jím nestala. Narodila jsem se však dvěma upírům, a přestože jsem byla stále ještě na živu, měla jsem některé upíří vlastnosti a také některé jejich potřeby.

Například jsem toužila po krvi.

Od útoku na akademii v Evernightu byl pohyb všech členů této buňky dočasně omezen. To znamenalo, že jsme se museli skrávat, v tomto případě na skladišti, kde to páchlo po starých pneumatikách a na betonové podlaze byly skvrny od oleje. Spali jsme na rozkládacích lehátkách. Lidé směli vycházet pouze na hlídku kvůli upírům, kteří se nám mohli přijít pomstít za útok na školu. Doslova každičkou chvilku jsme se museli připravovat na budoucí bitvy. Naučila jsem se například nabrousit nože a také vyřezat bodec, což byla opravdu zvláštní zkušenost. A teď mě začali učit bojovat.

Nikdo z nás tu neměl žádné soukromí. Naštěstí alespoň na záchod vedly dveře. Lucas a já jsme tak skoro neměli šanci strávit chvilku o samotě. Ještě horší bylo že jsem už čtyři dny nepila krev.

Bez krve jsem slábla a hladověla. Touha po krvi mě ovládala čím dál tím víc, a pokud by tenhle stav trval ještě dlouho, nevěděla jsem, co budu dělat.

V žádném případě jsem nemohla pít krev před žádným členem Černého kříže kromě Lucase. Když mě během svého ročního studia na akademii v Evernightu viděl kousnout jiného upíra, myslela jsem si, že mě navždy zapudí, ale místo toho překonal dogmata, kterými ho naočkoval Černý kříž, a zůstal do mě zamilovaný. Pochybovala jsem, že jiný lovec upírů by tohle dokázal. Věděla jsem naprosto přesně, co by se stalo, kdyby mě členové Černého kříže viděli pít krev a zjistili tak pravdu - okamžitě by se na mě vrhli.

Dokonce i Dana, jedna z Lucasových nejlepších kamarádek, která se stále ještě chichotala kvůli mému vítěztví nad Eduardem. Stejně tak i Kate, která mi byla vděčná za to, že jsem Lucasovi zachránila život. Ba i Raquel, má spolubydlící z Evernightu, která se spolu se mnou přidala k Černému kříži. Pokaždé když jsem se na ně dívala, jsem musela sama sobě připomenout, že kdyby tučili, kým jsem, zabili by mě.

,,Už zase arašídový máslo," pronesla Dana, když nás několik zasedlo vedle svých lůžek ke skrovné večeři. ,,Kdysi jsem ho měla docela ráda, ale to už je dávno."

,,Pořád lepší než nudle s máslem," prohlásil Lucas. Dana si povzdychla. Když jsem se na něho zvědavě podívala, dodal : ,,Loni to bylo jedniné jídlo, které jsme si mohli určitou dobu dovolit. Vážně jsme měsíc jedli jen špagety s máslem. Doufám, že už to nikdy v životě nebudu muset pozřít."

,,Komu to vadí?" Raquel si namazala na chleba arašídové máslo, jako by šlo o kaviár. Od chvíle, kdy nám před čtyřmi týdny členové Černého kříže oznámili, že nás přijímají do skupiny, se neustále usmívala. ,,No tak každý večer nevečeříme v přepychové restauraci. Komu na tom záleží, když děláme něco důležitého? Něco skutečného."

,,Právě teď se většinu dní schováváme ve skladišti a třikrát denně jíme sendviče s arašídovým máslem," podotkla jsem.

Moje poznámka však Raquel vůbec nevyvedla z míry.

,,Musíme něco obětovat. Stojí to za to."

Dana něžně rozcuchala Raquel její krátké, černé vlasy. ,,Mluvíš jako pravý nováček. Uvidíme, co budeš říkat za pět let." Raquel se rozzářila. Líbila se jí představa, že bude členem Černého kříže i za pět, deset let, nebo dokonce celý život. Poté, co ji ve škole pronásledovali upíři a doma duchové, si nepřála nic jiného než se jim pomstít. Přestože jsme během těch podivných dní trpěli hlady, Raquel vypadala šťastnější než kdykoliv předtím.

,,Za hodinu zhasneme světla!" zavolala Kate. ,,Zařiďte se podle toho."

Dana i Raquel si strčili do pusy poslední sousto a vydaly se k provizorní sprše v zadní části skladiště. Poze prvních pár lidí ve frontě mělo dnes večer čas se vysprchovat a jen jeden nebo dva v teplé vodě. Napadlo mě, jestli se budou prát o místo, nebo si raději dají společnou sprchu.

Přestože jsem byla spocená, byla jsem tak vyčerpaná , že mě ani nenapadlo se svlékat. ,,Až ráno," řekla jsem napůl Lucasovi a napůl sobě. ,, Ráno budu mít čas se umýt".

,,Jasně." Položil mi svou ruku na paži. Cítila jsem z ní příjemné teplo a sílu. ,,Ty se třeseš."

,,Asi jo."

Posunul se aby seděl vedle mě. Měl tak svalnaté a pružné tělo, že jsem se vedle něho cítila malá a křehká. Jeho tmávé, nazlátlé vlasy zářily i v tomto ošuntělém prostředí. Sálalo z něj takové teplo, že jsem měla pocit, jakobych v zimě seděla před krbem. Když mě objal kolem ramen, opřela jsem si o něj svou bolavou hlavu a zavřela oči. Tak jsem mohla předstírat, že kolem nás není několik lidí, kteří si povdají a smějí se. Že se nenacházíme v nějakém ošklivém skladišti, ve kterém to páchne po pneumatikách.

,,Dělám si o tebe starosti,"zamumlal mi Lucas do ucha.

,,Já si o sebe taky dělám starosti."

,,Tenhle stavuž nebude trvat moc dlouho. Pak ti obstaráme něco k jídlu a vymyslíme, co dál."

Věděla jsem co má na mysli. Utečeme. Plánovali jsme to ještě před napadením Evernightu. Lucas toužil uprchnout od Černého kříže skoro stejně jako já. Ale k tomu jsme potřebovali peníze, svobodu a možnost vymyslet někde v soukromí plán útěku. Teď nám nezbývalo nic jiného než čekat.

Když jsem se na Lucase zadívala, spatřila jsem v jeho tmavozelených očích obavy. ,,Zvládnem to. Vím to."

,,To já bych měl utěšovat tebe." Prohlížel si mě, jako by v mém obličeji mohl najít řešení našich problémů. ,,Ne ty mě."

,,Můžeme se utěšovat navzájem."

Lucas mě pevně objal a já jsem na několik vteřin nemusela snít o tom, že se nacházíme někde jinde.

,,Lucasi!" Eduardův hlas se odrážel od betonové podlahy a plechových stěn. Když jsme vzhlédli, uviděli jsme ho, jak stojí kousek od nás se založenýma rukama. Tričko měl na hrudi propcené. Lucas a já jsme se od sebe odtrhli. Nešlo o to, že bychom se styděli, ale nikdy jiný neuměl narušit romantickou atmosféru lépe než Eduardo. ,,Chci, abys na dnešní první noční směně prozkoumal okolí."

,,Šel jsem předevčírem," namítl Lucas. ,,Nejsem ještě na řadě."

Eduardo se zamračil ještě víc než předtím. ,,Odkdy kvůli hlídkám fňukáš jako dítě, které chce jít na houpačky?"

,,Od tý doby, co jsi přestal předstírat, že se ke mně chováš férově. Dej si zpátečku, jasný?"

,,Nebo co? Popěžíš za maminkou? Protože Kate chce vidět nějaký důkaz tvé oddanosti, Lucasi. Stejně jako včichni ostatní."

Tohle bylo kvůli mně. Lucas mnohrát porušil pravidla Černého kříž, abychom mohli být spolu. Dokonce ještě vícekrát, než členové této skupiny tušilí.

Lucas neustoupil. ,,Od požáru jsem se pořádně nevyspal. Nehodlám zbytečně strávit další noc v odvodňovacím kanále."

Eduardo přimhouřil oči. ,,Každou chvílí nám mohou být upíři na stopě -"

,,Ačí by to byla chyba? Po tom tvém manévru na akademii v Evernightu -?

,,Manévru?"

,,Přestaňte!" Dana, která se vrátila ze sprchy a silně voněla po levném mýdle, se postavila mezi Lucase a Eduarda a naznačila jim, že si mají dát pauzu. Prameny dlouhých vlasů jí padaly přes slabý mokrý ručník, který měla přehozený kolem krku. ,,Uklidněte se, jasný? Asi ses spletl, Eduardo, protože dneska jsem na řadě já. Stejně se necítím moc uneavá.

Eduardovi se to moc nelíbil, ale tak ochotného dobrovolníka nemohl odmítnout. ,,Jak chceš, Dano."

,,Nemohla bych s sebou vzít Raquel?" nadhodila a plynule tak změnila původní téma rozhovoru. ,,Chtěla by nám nějak pomoct."

,,Na to zapomeň. Raquel je úplný nováček," prohlásil Eduardoa bylo vidět, že mu to vrátilo ztracené sebevědomí. Pak odešel.

,,Díky," řekla jsem Daně. ,,Jsi si jistá, že se necítíš moc unavená?"

Zkřenila se. ,,Cože? Ty si myslíš, že budu postivě chodit sem a tam jako Lucas? V žádném případě."

Lucas předstíral, že ji chce bouchnout pěstí do ramene, a Dana se na něho zašklebila. Pořád si jeden z druhého utahovali, ale ani jeden to nemyslel váně. Napadlo mě, že Dana je možná Lucasova nejlepší kamarádka, protože jen skutečný přítel by za někoho vzal noční hlídku, kterou, jak prohlásil Lucas, stráví zabořený do bahna a skoro nezamhouří oka.

Brzy se všichni okolo nás začali chystat do postele. Jediný náznak soukromí tvořila ,,zeď" ze starých přikrývek zavěšených přes šňůru mezi mužskou a ženskou polovinou místnosti. Lucas i já jsme spali hned za ,,zdí", takže nás dělilo jen několik centimetrů a slabé bavlněné prostěradlo. Někdy mě uklidňovalo, že leží tak blízko, ale jindy jsem cítila takovou bezmoc, že se mi chtělo křičet.

Není to napořád, připomněla jsem si, když jsem se převlékla do vypůjšeného trička, ve kterém jsem spala. Pyžamo, ve kterém jsem uprchla z Evernightu, zničil oheň. Jediná věc, která mi patřila a kterou jsem nesundavala ani ve sprše, byl přívěšek z obdisánu od mých rodičů. Brož, kterou mi Lucas koupil na naší první schůzce, jsem schovala do sáčku. Nidky jsem se nepovažovala za materialistického člověka, ale přijít téměř o všechno, co jsem kdy vlatnila, pro mě byla rána, takže jsem těch několik věcí, co mi zbyly, schraňovala jako poklad.

Kate vydala příkaz zhasnout světla a místnost se skoro okamžitě ponořila do tmy. Zavrtěla jsem se pod starou vojenskou dekou. Lehátko nebylo vůbec pohodlné, ale cítila jsem se tak vyčerpaná, že jsem byla vděčná za každou možnost odpočinku.

Raquel, která ležela nalevo ode mě, už usnula. Spala tu mnohem lépe než předtím v Evernightu.

Napravo ode mě, neviditelný za bilým plátnem, které se jemně vlnilo, ležel Lucas.

Představila jsem si obrys jeho ležícího těla. Toužila jsem potichu přejít k jeho lůžku a vklouznout vedle něho, ale věděla jsem, že by nás ostatní viděli. Povzdychla jsem si a snažila se tu myšlenku zahnat.

Takhle jsem se trápila už čtvrtou noc. A stejně jako ty předešlé noci, jakmi jsem přestala myslet na to, že nemohu ležet vedle Lucase, začala jsem si dělat starosti.

Máma i táta jsou určitě v pořádku, řekla jsem si. Příliš dobře jsem si pamatovala na všudypřítomný oheň a hustý kouř. Bylo jednoduché se ztratit, ocitnout se v pasti. Oheň jako jedna z mála věcí opravdu dokáže zabít upíra. Mají několikasetleté zkušenosti. Zažili horší věci. Vzpomínáš, co máma vyprávěla o velkém požáru v Londýně? Jestli přežila ten, pak mohla zvládnout i ten v Evernightu.

Jenže máma velký londýnský požár nepřestála bez úhony. Byla těžce zraněná a umírala; můj otec ji ,,zachránil" tím, že z ní taky udělal upíra.

Poslední dobou jsem se svými rodiči nevycházela zrovna dobře. Ale to neznamenalo, že jsem se o ně nebála. Když jsem si představila, že jsou zranění, udělalo se mi špatně od žaludku.

Nedělala jsem si však starosti jen o ně. Dokázal se Vic dostat z hořící školy? A co Balthazar? Jako upír se mohl stát terčem Černého kříže nebo své duševně narušené, pomstychtivé sestry Charity, která mně, Lucasovi a Raquel skoro zabránila v útěku. A co chudák Ranulf? Ranulf byl taky upír, ale tak mírumilovný a najivní, že bylo lehké si představit, jak ho zabijí někdo z Černého kříže.

Nevěděla jsem nic ani o jednom z nich. A možná jsem se to neměla ani nikdy dozvědět. Když jsem se rozhodla, že odejdu s Lucasem, věděla jsem, že toto riziko musím podstoupit. To ale neznamenalo, že se mi to líbilo.

Zakručelo mi v břiše. Potřebovala jsem krev.

Zasténa jsem, otočila se na druhou stranu a modlila se, abych usnula. To byl jediný způsob jak utišit strach i hlad - alespoň na pár hodin.

Natáhla jsem se po květin, ale když jsem se špičkou prstu dotkla okvětního lístu, zčernala a zvadla.

,,Není pro mě," zašeptala jsem.

,,Ne. Je tu něco lepšího," řekla dívka - duch.

Jak dlouho už tu se mnou je? Vypadalo to, že mě pronásleduje celý život. Stály jsme spolu na pozemku Evrnightu a nad námi se valily tmavé mraky. Zvelkolepých kamenných věží na nás upřeně zíraly kamanné obludy. Vítr mi sfoukal do obličeje pramínky mých tmavě zrzavých vlasů a navál pár listů skrz modrozelený stín dívky. Ucouvla.

,,Kde je Lucas?" Měla jsem pocit, že by tam měl být, ale nemohla jsem si vzpomenout proč.

,,Uvnitř."

,,Nemůžu tam jít." Nešlo o to, že bych se bála. Z nějakého důvodu se mi zdálo nemožné, abych vstoupila do budovy školy. Pak jsem si uvědomila proč. ,,To není možné. Akademie Evernight vyhořela. Teď už neexistuje."

Dívka - duch naklonila hlavu. ,,Když říkáš ,,teď" , jak to přesně myslíš?"

,,Nohy na podlahu!"

Tenhle příkaz nás budil každé ráno. Zamžourala jsem a snažila se vybavit si sen, který se mi už začal vytrácet z paměti. Raquel vyskočila s podivuhodnou energií. ,,No tak, Bianco."

,,Je to jen snídaně," odsekla jsem. Nehodlala jsem nikam spěchat kvůli toastu s arašídovým máslem.

,,Ne, něco se děje."

Když jsem se vyhrabala z postele viděla jsem, že lovci z Černého kříže už jsou ve střehu. Podle toho, jak jsem se cítila vyčerpaná, jsem si říkala, že ještě nemůže být ráno. Proč nás vytáhli z postele uprostřed noci?

Ach, ne.

Dovnitř vběhla Dana a zaječela: ,,Potvrzeno! Okamžitě se vyzbrojte!"

,,Upíři," zašeptala Raquel. ,,Už jsou tady