8. kapitola

Zůstali jsme s Lucasem vzhůru skoro celý zbytek noci. Leželi jsme venku na trávníku schouleni jeden druhému v náručí. Smrt nás učinily odolnými vůči podzimnímu větru a chladné půdě. Stulili jsme se k sobě pod jedním z rozlehlých dubů a jeho první padající listy nás napůl zakryly. Měly barvu našich vlasů - tmavě zrzavou a tmavě zlatou. Stali jsme se součástí podzimu. A poprvé po dlouhé době součástí jeden druhého.

,,Ještě si neřekl, že bychom měli z Evernightu odějít," zašeptala jsem.

,,Nemysli si, že jsem o tom nepřemýšlel. Lucas tiskl svůj obličej k mému. ,,Vím, jak je tohle místo pro tebe nebezpečné, a štve mě to. Ale … musím ti věřit, že si budeš dávat pozor. Takhle jsme se dohodli a toho se držím."

Z pasti v knihovně se mi stále točila hlava a na rameni mě pořád ještě bolely Erichovy škrábance, takže mě napadlo, jestli bych neměla přehodnotit, jakým rizikům se na akdemii vystavuju. Ale zároveň jsem věděla, že dokud se Lucas nesrovná, zůstává pro nás toto místotím nejlepším řešením. ,,Jsem v pohodě." Něžně jsem ho políbila. ,,Nic horšího už se mi nemůže stát. Vlatně mám pocit, jako bych konečně pochopila, že mě může potkat ještě spousta hezkých věcí. Že toho tady můžu hodně udělat, pro tebe i pro jiné."

Lucas se usmál. ,,Ty nejsi duch, ale anděl."

,,Jako upír toho tady taky můžeš hodně udělat. Jen si vzpomeň, kolika studentům pomohli mí rodiče, nebo jak často nám Balthazar dokázal pomoct v nesnázi. Být mrtvý … není to nejhorší, co se ti může přihodit."

Lucas chvilku mlčel. ,,To ta - žízeň," vzdychl.

,,Já vím."

,,Jestli někdy nekoho napadnu a ublížím mu … jestli někoho zabiju - "

,,To se nestane." Strašně jsem zatoužila tomu věřit a zároveň mu pomoct, aby tomu také věřil. ,,Jsi silný, Lucasi. Jako dítě jsi zvládl výcvik Černého kříže, který by zničil i některé dospělé. V devatenásti ses stal tajným zvěděm a dosáhl si svého. Tím mám na mysli, že jsi obalamutil Bethanyovou a možná jsi jedniný, komu se to za dlouhou dobu povedlo."

V tom okamžiku se Lucas zasmál; spíš žalostně než radostně, ale i to mi stačilo. Bylo tak příjemné ležet tu s ním a necítit touhu celého světa.

Pokračovala jsem. ,,Nenecháváš se ovlivnit názory druhých a to umí daleko míň lidí, než by mělo. Dokážeš přiznat chybu a to je ještě vzácnější vlastnost. Jsi čestný, odvážný a máš přátele na celý život. Tohle všechno jsi ty. To nejlepší v tobě."

Lucas vážně zavrtěl hlavou. ,,Mýlíš se."

,,Ty poslouchej." Přitulil se ke mně ještě více než předtím. ,,Ty jsi to nejlepší ve mně. Navždy."

Zavřela jsem oči a opřela jsem si mu hlavu o rameno, konečně klidná - alespoň na jednu noc.

Následující den panoval na akademii stejný ruch jako obvykle - napadlo mě, že to místo je živější než většina studentů. Dokonale upravení a sebevědomí upíři se na chodbách mísili s lidskými studenty, kteří marně přemýšleli, proč sem nezapadají. Pohybovat se po chodbách mě teď děsilo více než předtím, protože jsem netušila, kde by se mohla skrývat další past. Ale dávala jsem si na čas a postupovala opatrně. Prozatím bylo všechno v pořádku.

Hledala jsem Lucase, protože jsem chtěla být s ním ve třídě. Neměla jsem v úmyslu ho rušit; opravdu se snažil pilně studovat, když už kvůli ničemu jinému, tak aby zabyl čas. Po našem opětovném sblížení uplynulé noci mi stačilo být mu nablízku a tak nějak jsem tušila, že Lucas to cítí podobně.

Jenže pak jsem spatřila někoho jiného, kdo vypadal ještě osaměleji než Lucas - svou mámu.

Byla oblečená stejně jako obvykle: měla na sobě jednoduchou sukni, praktické boty a hebký svetr. Vlasy barvy karamelu měla stažené do uzlu, který nosila, co jsem si pamatovala. Šourala se dolů po chodbě na svou hodinu dějin dvacátého století a v očích měla vyhaslý pohled.

Když jsem proklouzla dveřmi do její učebny, zrovna psala na tabuli. Přečetla jsem si nadpis spolu s ostatními studenty: ZTRACENÁ GENERACE. Všimla jsem si několika známých tváří, hlavně Balthazara, který si celé tohle období prožil a zajímal se o dějiny víc než ostatní upíři, ale taky mě napadlo, že si tento předmět zapsal hlavně proto, aby zůstal mé matce nablízku.

No jasně, přemítala jsem. Teď jsi starostlivý. Proč jsi neuvažoval dopředu, když to Lucas nejvíc potřeboval? Balthazar Lucase stáhl do boje s Charity,přestože věděl, že vůbec není ve své kůži - přes tohle jsem se pořád ještě nepřenesla. Ale pokud ne kvůli sobě, tak kvůli máme jsem k nemu proti své vůli cítila vděk. Vděčná jsem byla i Ptrice, která seděla několik řad před ním a která si tento předmět pravděpodobně zapsala ze stejného důvodu jako on, i když by to nikdy nepřiznala.

,,Ztracená generace. Takto se říká lidem, kteří dospěli během první světové války - nebo velké války, jak ji v té době nazývali. Tuší někdo proč?" zeptala se máma unaveně.

Samozřejmě svou otázku směřovala na lidské studenty, nebo alespoň na upíry, kteří byli přeměněni až po tomto období. Na akdemii v Evernightu platilo napsané pravidlo, že spoléhat se na znalosti dějin, které člověk sám zažil, se rovná podvádění.

Skye Tierneyová, která seděla v přední lavici, zvedla ruku. ,,Protože ke druhé světové válce mělo teprve dojít."

,,Správně." Máma stále upírala pohled pár centimetru nad hlavy studentů, očividně se na ně tak docela nesoustředila. Pod očima měla tmavé kruhy, takže to vypadalo, jako kdyby se několik týdnů moc nevyspala. ,,Protože nevěřili, že lidstvo by se mohlo zachopvat tak hloupě i podruhé."

Někteří upíři se zlomyslně usmáli. Zjevně to považovali za narážku na lidské studenty, ale já jsem věděla, že tím máma jen vyjadřovala svou víru v osud. Balthazar zavřel na okamžik oči, jako kdyby se tím chtěl chránit před jejich hloupostí.

Máma svírala v rukou křídu a konečny prstů měla umazané od jemného, nažloutlého prášku. Její pohled byl nepřítomný a hlas tišší, než by měl být v učebně plné studentů. ,,První světová válka otřásla vírou lidí ve společnost jako takovou. Lidé už nadále nemohli uctívat všemohoucího Boha, když tolik jejich synů a bratrů padlo na bojištích. Vojáci, kteří zakusili otravu hořčičným plynem, kulometovou palbu a hladovění, už nemohli důvřovat vládám a generálům, kteří je posílali bojovat s příslibem, že válka potrvá jen několik měsíců. Ženy, jež musely léta pracovat v továrnách a zároveň se samy postarat o své rodiny, už nebyly nikdy více ,,chráněny" jako předtím."

Všichni si dělali poznámky, ať už do sešitu nebo do notebooku, protože si mysleli, že tohle bude v testu, ale já jsem věděla, že se máma jen ponořila do smutných vzpomínek.

,,Některé ženy ztratily všechny své blízké. Slíbily svým dětem, že je ochrání … a nemohly tyto sliby dodržet. Po tom všem jste nemohli - ony nemohly už nikdy v nic věřit," pokračovala.

Ach, mami. Tak moc jsem toužila ji obejmout. Chtěla jsem jí držet a říct jí, že všechno bude v pořádku, nebo jsem byla natolik dětinská, že jsem si přála, aby ujistila ona mě?

Několik upírů - těch staršímch, kteří tu dobu také prožili, vypadalo stejně smutně jako má matka; Balthazar se náhle strašně zajímal o svoje boty. Došlo mi, že jsem se ho nikdy nezeptala, co za války dělal, jestli vůbec něco. Ať už se mu tenkrát přihodilo cokoli, buď se mu vrátily temné vzpomínky, nebo chápal mámino rozpoložení lépe než kdokoli jiný a bylo mu jí líto.

Pomáhat ostatním lidem, připomněla jsem sama sobě. Starat se o ně, i když jsem na ně zrovna naštvaná. Proto tu jsem.

Přesunula jsem se vedle něho. Jeho prsty nedrželi tužku příliš pevně - tyhle události sám prožil a tak si očividně nepotřeboval dělat poznámky. Chopila jsem se tužky a s jeho pomocí napsala: Myslíš, že je v pořádku?

Balthazar se rychle napřímil, ale hned se zase vzpamatoval. Vzal si ji ode mě zpátky a pevně ji stiskl. Ne, myslím, že ne.

Pak svůj stisk zase uvolnil, abych mohla odpovědět. A co můj otec? Myslíš, že je schopen jí pomoct?

Požádal mě, abych odešel z jeho hodiny. Řekl mi, že by to vzpomínky byly příliš bolestivé. Takež asi ne. Bianco, Proč se jim nezjevíš? Strašně mi vadí, že jsem jim lhal, že už se nikdy nevrátiš.

Máma i táta nenávidí přízraky. Udělali všechno pro to, abych se v jeden nepřeměnila, a nebudou se mnou chtít mluvit, když jsem se nestala upírkou. Následující slova byla těžká, ale donutila jsem se je napsat: Mám strach, že by mě zavrhli a nenáviděli mě.

Jsou to tví rodiče. Neudělali by to. Přijali by tě.

Stejně jako Lucase přijala jeho matka?

Na to už neměl žádnou odpověď.

Patrice, která seděla před Balthazarem, se začala třást; přítomnost ducha s sebou očividně vždycky přinášela ochlazení vzduchu. Ohlédla se přes rameno, zjevní jí zklamalo, odkud najednou táhne. Vrátila jsem se ke dveřím, protože už jsem tohle nedokázala déle snášet, ale než jsem opustila třídu, ještě jednou jsem se na mámu podívala. Pokaždé, když jsem ji te´d viděla, jsem měla pocit, že by to mohlo být naposledy.

Tak moc jsem se jí i tátovi toužila zjevit. Představovala jsem si, jak se před nimi ukážu v bílém živůtku a kalhotách od pyžama s obláčky, ve kterých jsem zemřela, a navléknu si náramek, abych se mohla zhmotnit. Kdybych to udělala, nepřála bych si na světě nic jiného než jim vběhnout do náruče a cítit, jak mě opět objímají.

A pak jsem si představila, jak se ode mě odvracejí. Věděla jsem, že kdyby to udělali, nikdy bych se z toho nevzpamatovala.

Už před několika dny studenti začali mluvit o nadcházejícím školním výletě do nedalekého města Rivertonu, ale já jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem pochybovala, že se ho zúčastní někdo z mých přátel. Výlety se začaly uskutečňovat teprve nedávno hlavně pro lidské studenty. Upíři se k nim většinou nepřidávali, protože se do Rivertonu jelo přes tekoucí vodu, která jim způsobovala mrazení, nevolnost a občas také něco jako šok. A navíc to, co bavilo lidské studenty, připadalo upírům automaticky naprosto odpudivé. Jediný člověk, se kterým jsem teď trávila čas, byl jen Vic, který se pravděpodobně chystal zůstat ve škole s Ranulfem.

Ale mé plány se měly změnit.

Po mámině hodině studenti zaplnili chodbu a já hledala Lucase. Měla jsem pocit, že mě potřebuje, a když jsem viděla, jak se má matka trápí, potřebovala jsem i já jeho. Ale jakmile jsem se ocitla vedle jeho pravého boku, přikročila k němu z levé strany Bethanyová. ,,Pane Rossi."

,,Paní Bethanyová," řekl a rychle se podíval mým směrem; vycítil mou přítomnost a očividně měl potřebumě chránit. Přestože jsme oba věděli, že jsem neviditelná, ta žena nějakým způsobem dokázala vzbuzovat obavy, že by mě přesto mohla odhalit.

Ale zdálo se, že myslí na něco úplně jiného. ,,Ještě jste se nezapsal na seznam studentů, kteří pojedou na první výlet. Vzpomínám si, že jste na ně jezdíval velice rád."

,,Jo, tenkrát jsem byl schopen překročit řeku, aniž by semi chtělo zvracet."

,,Tato potíž je jen dočasná," pronesla Bethanyová. ,,Dá se překonat."

Lucas pokrčil rameny. ,,Nechápu, jak to myslíte."

,,Podělím se s vámi o tajemství, pane Rossi. Tajemství, jak jsem se naučila snášet skutečnost, že jsem mrtvá."

Proč by měla odhalovat něco osobního? Lucas vypadal stejně škovaně jako jsem se cítila já. ,,Tak dobře." Pak se vzpamatoval ze svého překvapení a odpověděl: ,,To bych se rád dozvěděl."

,,Domnívám se, že se v současné době snažíte zapomenout na to, co jste měl rád, když jste byl na živu." Sukně Bethanyové šustila, zatímco si razila cestu davem. Studenti před ní ustupovali a okolo ní a Lucase se brzy vytvořil široký volný prostor. ,,Chcete se od těchto radostí odpoutat, protože věříte, že jste od nich navždy odloučený. Ale to je chyba."

Lucas zpomalil, zjevně o tom začal přemýšlet. ,,Ale přece nemůžu … já nevím, třeba si zajít na dobrá hamburger nebo si jít zaplavat do oceánu -"

,,Ne. Některé věci nám jsou odepřeny. Ale určitě můžete využít příležitostí, které vám nabízí Evernight."

Na své prví schůzce jsme šli do kina a Licas mi pak v obchodě s oblečením koupil brož. Bylo by hezké navštívit spolu některé z těchto míst znova. Co záleželo na tom, že bych se musela schovávat? Řekněme, že by šlo o další rande ,,naslepo."

Lucas možná zachytil, co cítím, protože pomalu přikývl. ,,To je pravda. Mohl bych jet."

Bethanyová se usmála. ,,Nezapomeňte na svůj život," řekla. ,,Nezvdávejte se ho víc, než musíte." Pak se napřímila a opět se zatvářila upjatě. ,,Napíšu vás na ten seznam."

,,Díky."

Když jsme vyšli ven před školu, zašeptala jsem: ,,Jsem ráda, že jsi souhlasil."

,,Bylo to zvláštní, viď?" Očividně měl na mysli Bethanyovou. ,,Že se takhle otevřela."

Ano, bylo to divné.Dokonce víc než to. Věděla jsem, že bych jí měla být vděčná - zdálo se, že se svým vlastním způsobem o Lucase stará - ale na to mě příliš děsila. Nechtěla už jsem o ní mluvit, ani na ní myslet. Bylo lepčí soustředit se na příjemnější vyhlídky. ,,Jestli se díky tomu vrátíme do našeho kina, pak s tím nemám problém."

Lucas se zasmál a já jsem si užívala představu, že jsem jen obyčejná dívka, která se těší na své víkendové rande.

Ten víkend jsem mohla jet do Rivertonu autobusem vedle Lucase, ale shodli jsme se, že bych mohla pokrýt okna jinovatkou, takže si místo toho vzal s sebou brož, abych se mu mohla zhmotnit mo boku, až tam dojede. Lucas s sebou vzal také batoh s kabátem a kalhotami, abych se, pokud bychom jako obvykle byli jedinými studenty z Evernightu v celém kině, mohla zhmotnit a abychom si mohli kino užít jako dříve. Možná se k sobě taky přitulit jako dříve. Alespoň jsem v to doufala.

Ta půlhodina od chvíle, kdy autobus vyrazil z Evernightu, byla opravdu zkouškou mé trpělivosti. Seděla jsem na střeše vedle jedné z oblud, nechala skrz sebe procházet deštík a měla pocit, že to trvá věčnost. Věděla jsem, že nemá smysl vydat se za Lucasem předtím, než bude najisto v Rivertonu, ale nemohla jsem se dočkat. Hlavně jsem toužila znovu spatřit kino, kde jsme strávili své úplně prví rande. Bylo mi tak blízké, že jsem si přesně vybavila zlaté spirálové ozdoby na zdech, červenou sametovou oponu, plakáty -

Počkat. Existovala možnost, že jsem ho měla ráda natolik, abych se s ním dokázala spojit? Že je jedním z míst, kam se po své smrti mohu kdykoli přenést?

Za pokus to stojí, rozhodla jsem se. Začala jsem se vytrácet a hmotný svět, který mě obklopoval, jsem zanechala za sebou. Snažila jsem se představit si kino co nejpřesněji, se všemi detaily, jako bylo například dřevěné zdobení nebo budova jako taková, a pak jsem se silou vůle pokusila přenést.

V tom jsem to ucítila.

JO! Udělala bych vítězné gesto, kdybych měla tělo. Kino se vůbec nezměnilo. Byl tu stará stroj na popcorn, malá mosazná červeno - bíle pruhovaná kabina a koberec se vzorem, tak tlustý a měkký, že jsem zatoužila mít nohy, abych se do něj mohla zabořit. Podle osvětleného plakátu jsem zjistila, že dnes večer budou promítat film ,,Chytit zloděje" s Cary Grantem. Naprostá krása, dokonalá romantika. Co víc jsem si mohla přát?

Něco přece, uvědomila jsemi si. Vypadalo to, že bude docela plno, takže s Lucasem nebudeme moct být spolu sami. Film měl začít až za půl hodiny a uvnitř už sedělo několik lidí, kteří však neklidně hleděli k vchodovým dveřím, kde jsem se zhmotnila. Dívali se však skrze mě, zjevně čekali na někoho jiného -

A pak mi to došlo. Poznala jsem několik z nich - včetně Kate, která seděla v přední řadě.

Černý kříž. Zachvátil mě takový děs, že jsem si myslela, že se proměním v led. Zjistili, kam se Lucas uchýlil posvé přeměně v upíra, a vzpomněli si na výlet do Rivertonu, odkud jim posílal tajné zprávy. A tohle není jen pár lidí, které s sebou Kate vzala do Philadelphie - ale celá lovecká výprava.

Obsadili kino a chtějí ho zabít.

Spěchala jsem ven ze vstupní hali; uvědomovala jsem si, že jsem za sebou určitě na jedněch prosklených dveřích zanechala jinovatku, ale bylo mi to jedno. Černý kříž nehledal mě. Věděla jsem, že pokud nebudu Lucase včas varovat, vrhnou se na něj, jakmile se vztoupí. Ani jeho síla a bojové schopnosti by ho nezachránily před tuctem lovců upírů.

Jenže když jsem se vydala po ulici směrem k náměstí, zjistila jsem, že skupina v kině není jediná. V bufetu jsem zahlédla Elizu Pangovou, vůdkyni centrály Černého kříže v New Yorku, která před sebou měla tácek s hranolky, ale ani si jich nevšimla. Nejhorší ze všeho bylo, že v jedné z postranních ulic blízko náměstí se schovávaly Raquel a Dana.

V tu chvíli dorazil autobus do Rivertonu a studenti začali vystupovat ven. Zoufale jsem hledala Lucase, a tak jsem si vůbec nevšímala ostatních, kteří se smáli, povídali si a procházeli kolem mě, aniž by tušili mou přítomnost.

Lucas se objevil jako jeden z poslednich.Vypadal otřeseně, skoro zesláble. Přejezd přes tekoucí vodu jím musel pořádně zamávat. ,,Není ti nic, hochu?" zeptal se ho řidič.

,,Jsem v pohodě. Dám si kafe, to pomůže," odpověděl Lucas. Chtěl si na chvíli sednout do kavárny. Myslel si, že se k němu připojím až v kině a nechtěl, abych ho viděla v takovém stavu.

To je jedno, jen jdi někam, kde není moc lidí, ať tě můžu varovat! Vkavárně jsem žádné členy Černého kříže neviděla, ale to nic neznamenalo, protože jsem je všechny neznala. Rychle jsem se vydala za ním a doufala, že se mi podaří pošeptat mu to do ucha, než vejde někam dovnitř.

A vtom jsem - se zastavila. Ztratila se. Všechno zmizelo.

Během kratičkého okamžiku jsem se nedokázala vůbec pohnout. Past! Pomyslela jsem si vyděšeně a vzpomněla si na tu hrůzu nahánějící krabičku v Evernightu. Tohle však bylo jiné. Namísto trvalého, neúprosného tahumě něco jednoduše drželo na místě. Byl to podobný rozdíl jako mezi zabřednutím do pohyblivého písku a uvízkutím ve výtahu. Výtahu, kde zhasla světla.

Pak jsem spatřila, jak se přede mnou rozevírá jediný zářící kruh, který se leskl jako bazén v měsíčním světle. Opatrně jsem vykoukla - a uviděla před sebou vylekaný pohled osoby, která mě lapila.

,,Bianco?"

,,Patrice?"