7. kapitola

Odešla jsem z pokoje dveřmi a prošla jsem chodbou jako obyčejný smrtelník. Muselo uplynout více času, než jsem předpokláadala, protože skoro všichni už ztichli, usnuli nebo se chystali do postele. Toužila jsem zovu navštívit Vica a Ranulfa, protože jsem tak trochu dofala, že by mě mohli povzbudit, ale nechtěla jsem je burcovat jen kvůli tomu.

Jenže jsem si uvědomila, že bez nich neexistuje na celém světě nikdo, s kým bych si mohla promluvit nebo koho bych mohla pozorovat, aniž by mi to působilo bolest.

Jak to, že jsme to takhle zpackali? Pomyslela jsem si, když jsem scházela po dlouhých točitých kamenných schodech. Slyšela jsem, jak okolo mě praská led. Nechávala jsem za sebou zřetelnou stopu, ale v tu chvíli mi to bylo skoro jedno. Jediné, co jsme kdy chtěli, bylo žít společně a upřímně, bez všech lží. Proč jsme ublížili tolika lidem?

Poprvé jsem pochopila, jak jednoduché by bylo řídit se radou Maxie a vzdát se světa lidí jednou provždy. Jen se tak bezmyšlenkovitě vznášet v podově modré mlhy mi v tu chvíli připadalo jako dobré řešení. Ulevilo by se mi, kdybych necítila lítost, vinu ani odpovědnost za ty, které jsem opustila.

Platilo to i pro duchy, kteří uvízli na akdemii v Evernightu? Uvízli možná nebylo to správné slovo. Evernight se mohl stát i jejich útočištěm - místem, kde by mohli přebávat namísto domů, ve kterých přišli o své životy.

Ale Bethanyová už jednou napadla Maxii a přízraky považovala za své nepřátele. V žádném případě tuto akademii nezaložila proto, aby jim zde poskytla útočiště.

Váhavě jsem se ponořila do svého vědomí, abych se spojila s ostatními přízraky, které zde přebývaly. Slyšíte mě?

Nikdo neodpověděl, ale přesto jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje.

Pak mou mysl začaly zaplavovat vidiny.

Bylo to, jako kdybych snila s otevřenýma očima enbo blouznila, ale přitom jsem věděla, že nejde o mé vlastní představy. Přízraky mě donutily si jich všimnout upíři, každý z nich připomínající děsivou nestvůru, jako kdyby chodili po Evernightu neumýtí, umazaní od krve a s vyceněnými tesáky. Útočili na lidské studenty na chodbách i ve třídách a jeden brutální útok následoval druhý.

,,Nic z toho není skutečné," řekla jsem a doufala, že mě slyší. ,,Většinou nechávají lidské studenty na pokoji, a když někdo poruší pravidla, paní Bethanyová ho potrestá. Lidi, které jste sem následovaly, tu jsou v bezpečí."

Jenže přízrky mi daly jasně najevo, že mi nevěří. Začaly se ke mně přibližovat a navíc jsem teď slyšela jejich křik a cítila pach krve. Znechutilo mě to, a tak jsem se snažila od nich odvrátit, ale jak se člověk může odvrátit od něčeho co má ve své vlastní hlavě?

Jeden z úpírů v mých představách najednou zmodral a proměnil se v led. Ohromeně a zděšeně zároveň jsem sledovala, jak se v tuhnoucím tělě objěvují hluboké trhliny, jak se mu rozpadají tváře, rty a nakonec i celá hlava. Pak upadl a na podlaze po něm zbyla jen hromádka krvavých cárů masa. Věděla jsem, že přesně tohle přízraky toužili provést upírům.

A chtěly, abych jim s tím pomohla.

,,Nebudu vám pomáhat někoho napadat!"

V tom jsem osaměla. Nic nezmizelo ani neodešl, ale já jsem věděla, že už mi nevěnují pozornost.

Co měli duchové za lubem? Už dříve jsem se jich bála, ale teď to bylo ještě mnohem horší. Získala jsem nějaké schopnostim, ale nic mě ani mé blízké nemohlo ochránit před takovýmito útoky. Mohly přízraky ublížit Lucasovi? Balthazarovi? Nebo mým rodičům? A kdyby to zkusily, byla bych schopná jim pomoct?

,,Ne," pomyslela jsem si a cítila se ještě skleslejší a bezmocnější než předtím. Nemůžu pro ně udělat vůbec nic. Jsem k ničemu.

Jsem mrtvá.

Ocitla jsem se ve velké hale v přízemí, která se bez studentů zdála rozlehlejší. Přestože vždycky působila vznešeně, v tichu, které tu teď panovalo, vypadala ještě krásnější. Barevnými okny, která sahala od podlahy až ke stropu, sem pronikal měsíční svit, jenže však nejvíce dopadal skrz jediné okno z čirého skla. Původní barevné sklo zničil člen Černého kříže, Lucasův dávný předchůdce, když odsud prchal před upíry. I Lucas ho před časem poškodil, možná proto, aby dostál rosinné tradici. Nikdy jsem nechápala, proč ho Bethanyová nenechala spravit tak, aby vypadalo jako ostatní okna.

Teď jsem to konečně pochopila. Nechala sklo čiré, aby si to navždy pamatovala. Aby její pozornost nikdy nepolevovala.

Tato budova byla plná jizev. I Lucas mě šrámy na duši. A já jsem měla také pocit, že ani mé rány se nikdy nezahojí. Byla jsem navždy uvězněná v pasti se svými výčitkami a odříznutá od světa živých . Lucas trpěl úplně stejně. Největší rozdíl spočíval v tom, že on mohl své trápení ukončit a pravděpodobně by to i udělal, kdyby na tomto světě nechtěl zůstat kvůli mně.

V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem v životě nedokázala nic jiného než ublížit všem, kteří se mě snažili milovat. Připadala jsem si ničemná a chtěla jsem všechno vzdát.

Všimla jsem si, že se nacházím v blízkosti školní knihovny. Tušila jsem, že tam asi moc objektivních informací o přízracích nenajdu, ale doufala jsem, že možná přece jen aspoň něco. Rozhodla jsem se to zjistit. V tom okamžiku mi hlavou vrtala jsena otázka: zda přízraky mohou - zemřít. Ještě jedno. Nedobro.

Ne že bych v tu chvíli chtěla provéstněco drastického, ale musela jsem vědět, jestli existuje nějaká možnost. A možná jsem ji prvě začala brát v úvahu.

Dříve mi pobyt v knihovně většinou zvedl náladu. Měla jsem ráda mohutné dubové stoly, vysoké police, které byly až po strop plné knih, zatuchlou vůni starého papíru a těžké, mosazné ůchytky, které věkem a používáním ztmavly. Přípomínalo mi to dobu, kdy jsem si tu povídala s Raquel, flirtovala s Lucasem a učila se s Balthazarem. Připomínalo mi to časy, kdy bylo všechno jednoduché, kdy jsem byla šťastná a naživu.

Už jsem sem nepatřila.

Odhodlaně jsem se vydala do útrob knihovny a přemýšlela, kde bych mohla najít knihy o přízracích - a pak jsem ucítila, že mě jedna ze zdí táhne k sobě.

Bylo to strašné a ochromující, jako ten děsivý pocit, když se člověk dívá přes vysoký okraj a v jednom okamžiku chce skočit, jenže tohle mě k sobě přitahovalo, ať už jsem chtěla, nebo ne. Východní stěna knihovny mě připoutávala podivnou magnetickou silou. Silné vibrace utlumily veškeré zvuky a navíc jsem kvůli nim málem ohluchla. Nebyla jsem ani schopná zaostřit zrak.

Pokusila jsem se zhmotnit, abych se třeba mohla odstrčit zpátky, ale nešlo mi to. Otevírala se přede mnou podivná, černá díra - ne ve světě, ale v mých smyslech - a táhla mě k sobě jako vír.

Z toho víru jsem slyšela šílené výkřiky. Uvědomila jsem si, že jde o křik ostatních duchů uvězněných tou samou silou, která držela mě. Byly to ty samé přízraky, které se mi předstím posmívaly? Nebo jiné? Neměla jsem ponětí. V každém případě nedokázaly zachránit samy sebe, natož mě.

,,Je tam někdo?" vykřikla jsem. ,,Pomozte mi někdo! Slyší mě někdo?"

Žádná odpověď.

No, chtěla jsi přece umřít, řekl zlomyslný hlas v mé hlavě. Napadlo mě, že se možná bráním zbytečně. Možná se to mělo stát.

Pak jsem si však uvědomila, že kdybych to udělala, už bych nikdy neviděla Lucase ani ostatní, které mám ráda.

,,Lucasi!" zavolala jsem. Mou mysl zaplnila vzpomínka na hrůznou scénu, během které jsem ho opustila, a představila jsem si samu sebe v archivu, který okolo mě nabyl tvar. Lucas a Erich opět bojovali, zpocení a zakrvácení. Tento boj byl ve snu mnohem delší, než by trval ve skutečnost. Noční můra znovu začala, očividně ho mučila celou noc. Charity zmizela stejně jako ostatní snové rozmary, ale vše bylo jinak stejně děsivé jako předtím. Tentokrát jsem k nim však musela proniknout. Znovu jsem ze všech sil zavolala: ,,Lucasi!"

Překvapeně se odvrátil od Ericha. Tvářil se tak zmateně, že mě napadlo, že mě nevidí, ale aspoň mě slyšel. ,,Lucasi, tohle je sen, jen sen. Ale já jsem teď v knihovně a něco mě dostalo - musíš mě najít!"

Scéna zmizela stejně rychle, jako se objevila. Slyšel mě, nebo šlo pouze o mé zbožné přání? Černá díra pohltila už skoro vše, co jsem mohla vidět nebo cítit, a neslyšela jsem nic jiného než kvílení ostatních duchů.

Chtěla jsem přivolat Maxii nebo Christophera, ale netušila jsem, zda by mě slyšeli, nebo jestli by Maxie na mou žádost o pomoc reagovala. A co kdybych je oba stáhla s sebou?

Zachvěla jsem se a ucítila, jak se mlhavé obrysy mých končetin pomalu vypařují.Ach ne, ne, ne, je po všem, tohle je konec -

,,Bianco!"

,,Lucasi!" Snažila jsem se ho najít, ale dokázala jsem jeho přítomnost jen matně vytušit. Vypadal jako silueta, ze které vyzařovala energie, strach a láska, nic jiného. ,,Dostalo mě to!"

,,Podej mi ruku!" Tím myslel abych jí zhmotnila, aby se měla čeho chytit. Rozumněla jsem mu, jen jsem si nebyla jistá, jestli to pořád ještě dokážu nebo jestli mi to vůbec pomůže. Žádná obyčejná fyzická síla mě nemohla vytáhnout zpátky z toho víru.

Ale toužila jsem držet ještě aspoň jednou Lucase za ruku, i kdyby to mělo být to poslední, co zažiju. Takže jsem veškerou svou sílu a soustředění upřela na místo, kde by se měla nacházet má ruka, a vypodobnila si zápěstí, dlaň a prsty. Objevil se jemně namodralý tvar, křehký jako cár kouře, který ruku ani zdaleka nepřipomínal; takhle možná příízraky vypadaly těsně předtím, než zmizely navždy.

Pak mi Lucas něco omotal kolem zápěstí.

Náramek! V té samé vteřině, kdy jsem spatřila korál a stříbro, jsem ucítila, jak se mi vrací vnitřní síla. Během okamžiku jsem se zhmotnila a tvrdě dopadla na podlahu. Následná bolest byla nádherná. Znamenala totiž, že jsem skutečná a že jsem unikla. Zhmotnění zarazilo sílu, která mě táhla k sobě.

Lucas klesl na kolena a objal mě. Zděšeně jsem pozorovala vítr, který mě málem vtáhl donitř - spiálu mlhy a temnoty, která se otevřela ze zdi knihovny. Přihlíželi jsme, jak se zmenšuje a zpomaluje, až se z ní opět stala jen nerovná omítka.

,,Co to sakra bylo?" vyhrkl Lucas a přitiskl si mě k hrudi. ,,Jsi v pořádku?"

,,Myslím, že jo." Třásl se mi hlas a měla jsem pocit, že bych mohla zvracet, kdybych stále ještě měla žaludek. Ale každou vteřinou jsem byla klidnější. ,,Bethanyová přízraky jen nepronásleduje. Ona je i … chytá do pastí."

,,To bylo ono?"Lucas přimhouřil oči. ,,Ustup."

Zvdálila jsem se od zdi co nejvíce to šlo a Lucas mezi tím přešel až k ní, přejel po ní rukou a pak ji veškerou upíří silou prorazil. Na zem dopadly kusy zdi a omítky.

,,Poznají, že tu někdo byl," prohlásila jsem.

,,Tak ať. Musíme na to přít." Lucas sáhl do díry ve zdi a vyndal malou kovovu krabičku podivného tvaru se zvláčtními křivkami a úhly: trochu připomínala lasturu ze stříbra a obsidiánu. Víčko bylo otevřené, a tak jsme viděli, že vnitřek je vykladený perletí. Nejdřív jsem si myslela, že nejde o nic víc než krásnou starožitnou klenotnici, ale pak, když jsem se zaměřila na perleť, živoucí materiál, jsem znovu ucítila tah. Náramek mi dodávala sílu a zůstala jsem díky němu ve svém hmotném těle, takže mi nehrozilo žádné nebezpečí, ale přesto mě ten pocít stále děsil.

,,Lucasi, zavři to! Vrať ot zpátky!" vykřikla jsem. Okamžtě to udělal a vystrašeně se ně mě ohlédl. Jakmile byla krabička zavřená, okamžitě se mi zase ulevilo.

Když ke mně Lucas přiběhl, řekla jsem: ,,Je to past. Past na přízraky. Dala ji sem Bethanyová. Mohla je - musela je rozmístit po celé škole. Pronásleduje nás a chytá nás do pastí." Proč? Napadlo mě. Co s námi zamýšlí? Jde jen o nenávist, nebo o něco víc?

Lucas se zamračil a přitiskl si mě k sobě. ,,Ježiši. Už sem nikdy nechoď."

,,Ne bez náramku," prohlásila jsem a pohlédla na něj. ,,To jsi měl dobrý nápad, žes ho vzal s sebou."

,,Říkal jsem si, že ať už po tobě jde cokoli, máš větší šanci, když se budeš moct bránit."

Pohladila jsem ho po tváři. ,,Ty jsi mě slyšel. Ve svém snu."

,,Jo" Lucas mi rukama prohrábl vlasy. ,,Jak jsi věděla o tý noční můře? Už jsi mě předtím zkoušela navštívit v tom snu?"

,,Zkoušela, ale nedokázala jsem do něj proniknout. Neviděl si mě v něm."

Lucasovi rty se dátýkaly mého čela, když pronluvil: ,,Zapracujeme na tom. Můžeme se v tom zlepšit."

,,Dobře." Uvědomila jsem si, že poprvé od svého zmrtvýchvstání se zase zdá být tím starým Lucasem. To, že mě zachránil, mu vrátilo chuť do života - měl důvod být na světě.

A zároveň mi došlo, že on je tím důvodem pro mě.

Lucas si mě prohlížel v tlumenémsvětle, opět soustředěný a sebejistá. ,,Najdeme všechny pasti a zjistíme, jak se jim vyhýbat. Nic se ti nestane, Bianco. Už ne. To v žádném případě nedopustím."

,,A já se postarám o tebe." Vzpomněla jsem si, jak jsem se bála o všechny, které mám ráda, i ve cvhíli, kdy mě past vtahovala do sebe. Ano, byla jsem mrtvá, ale mé srdce zůstalo naživu. Kvůli Lucasovi a lidem, které jsem měla ráda - pro lásku, která přežila smrt - jsem si na tomto světě musela nají své místo. I pokud to mělo znamenat, že už se nikdy znovu plně nestanu součástí světa lidských nebo nesmrtelných bytostí. Stejně jsem se vždycky nacházela někde mezi. Ve stínu na rozhraní. Už jsem to uměla a snad jsem se v tom mohla ještě zlepšit.

Možná nešlo o posmrtný život, o kterém kážou kazatelé nebo který zobrazují malíři. Těm se líbí harfy, křídla a nadýchané obláčky. Ale starat se o lidi, které mám ráda, se zdálo být dost dobrým způsobem, jak strávit věčnost. Lucas mě stále pevně objímal a já jsem věděla, že to cítí úplně stejně jako já.

Pořád nám něco zbývá, uvědomila jsem si. Něco, za co má smysl bojovat.