6. kapitola

Lucas vešel do altánku a díval se za Bethanyovou, která kráčela do hlavní budovy školy pronést svou každoroční zahajovací řeč. Když jsem si byla konečně jistá, že mě nikdo neuvidí, odvážila jsem se vedle něho zhmotnít.

,,Ahoj," pozdravil Lucas. Natočil se směrem ke mně a donutil se kvůli mně k úsměvu. ,,Zpátky na místě, kde jsme se poprvé políbili."

,,Od té doby se toho tolik změnilo." Když mu vánek počechral tmavě nazlátlé vlasy a listy přečťanu okolo nás zašustily, představila jsem si, že jsme se vrátili na začátek. Zdálo se, že skrze mě prochází sluneční svit a zahřívá mě. Navzdory větru se mé dlouhé zrzavé vlasy ani nepohnuly. ,,Proč jsi tam nešel?"

,,Bethanyová mi udělala vyjímku. Řekla mi, že se pokusí nějak upírům a učitelům v projevu naznačit, aby mě nechali na pokoji, samozřejmě tak, aby to u lidských studentů nevzbudilo podezření. Přijít mezi hordu upírů před jejím proslovem - to bych neozbrojený rozhodně neudělal."

,,Zvláda to líp, než jsem čekala," prohlásila jsem. ,,Asi to s tím útočištěm bere dost vážně."

Lucas pokrčil rameny. ,,Tvrdí, že mi chce pomoct, ale stejně jsem rád, že sem Ranulf ve svém zavazadle propašoval naše zbraně."

,,Proč sis je nenechal ve svém?"

,,Byla by blázen, kdyby mi neprohledala věci. A ona blázen rozhodně není."

Prohlížela jsem si jeho obličej a pátrala po emocích, které se snažil skrýt. ,,Ty nemáš strach z upírů. Nikdy ses jich nebál. Přítomnost lidských studentů, to je to, co tě děsí."

Zamračil se. ,,Nemůžu se na Vica podívat bez toho, aniž bych si pomyslel - Bianco, já bych ho býval zabil. Vica. Jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Zabyl bych ho jen proto, abych se nasytil."

,,Proto s ním nechceš zůstat o samotě?" Když po mně střelil pohledem dodala jsem: ,,Jo, všimla jsem si toho."

,,Ne, nevšimla," pronesl Lucas potichu. ,,Nejde jen o mě. I Vic dělá všechno pro to, aby se mnou nezůstal o samotě." Podle hlasu jsem poznala, jak hoto trápí.

Položila jsem mu paže okolo ramen ; možná nešlo o skutešné objětí, ale aspoň jsem ho cítila vedle sebe a věděla jsem, že ho to trochu ukonejší. ,,Bude ti zase věřit. Jen to bude chvíli trvat."

,,A kdy začnu věřit sám sobě?"

Na tuhle otázku neexistovala žádná odpověď. Řekla jsem to jediné, co jsem mohla: ,,Miluju tě."

,,Já tebe taky. Proto se budu snažit ze všech sil. Musím."

Tak jako se Lucas kvůli mně učil být upírem, jsem se já kvůli němu učila být duchem. To znamenalo, že jsem musela přijít na kloub tomu, jak se dostat do budovy.

Uměla jsem se stát neviditelnou, zjevit se jako mlha, a když jsem na sobě měla svůj náramek nebo brož, dokázala jsem se i zhmotnit a vy padat při tom jako živá. Přesunovat se z místa na místo mě stálo určité úsilí, ale i to mi šlo.

Věděla jsem však, že dostat se do budovy akademie bude daleko těžší. Potřebovala jsem zjisti, kudy se mohu pohybovat a kudy ne. Stopy jinovatky všude, kym bych se pohnula, by ostatním studentům i učitelům prozradily přítomnost ducha. Nebyla jsem si jistá, jestli by jen křičeli, nebo jestli by s tím dokázali udělat i něco jiného, a neměla jsem v úmyslu to zjišťovat.

Děsilo mě pomyšlení, co všechno riskuju. Jenže držet se spátky by znamenalo nebýt s Lucasem a to nepřipadalo v úvahu.

Následovala jsem ho do školy. Proklouznout těžkými dřevěnými dveřmi bylo celkem jednoduché, možná proto, že byly z materiálu, který byl, stejně jako já, kdysi živý. Znovu jsem se ocitla ve velké hale akademie. Procházely jí desítky studentů a všichni měli na sobě svetr se znakem školy; dvěma havrany, každý z jedné strany meče. Překvapilo mě, že mě zaplavil stesk. Možná jsem se na Evernightu necítila moc často šťastná, ale občas ano. Tady jsem se zamilovala a našla spoustu dobrých přátel. Tady jsem žila.

Pocit stezku trval však jen chviličku, protože jsem se znovu zaměřila na Lucase. Nikdo na něho nezútočil, ani se na něho neosopil, což se rozhodně dalo považovat za dobré znamení; projev Bethanyové očividně splnil svůj účel. Ale ačkoli nikdo neměl v úmyslu Lucase zavít, nikdo mu nehodlal ani odpustit. Všichni upíři se na něho dívali s nezkrývaným odporem. Lucas na sobě nedával nic najevo - nepatřil k těm, které by rozhodilo pár nenávistných pohledů - , ale to neznamenolo, že mu to nevadí.

Dodávali jsme mu odvahu, aby se sem uchýlil, protože jsme chtěli, aby se tady jako upír dobře cítil, pomyslela jsem si. Jak to dokáže, když ho všichni zapudí?

Vždy, když prošel okolo lidských studentů, celé tělo mu ztuhlo; poznala jsem to podle jeho ramen a rysů v obličeji. Ale on se záměrně nedíval přimo na ně a ani jednou nezpomalil. Jeho předsevzetí bylo stejně silné jako žízeň, aspoň v tu chvíli.

Lucas mířil do severní věže, kde byli ubytováni chlapci. Zůstala jsem s ním. Na nejbližší okenní římse jsem za sebou zanechala stopy jinovatky, a tak jsem se rychle vznesla blíž ke stropu. Řekla jsem si, že než se naučím pohybovat se bez toho, aniž bych vytvářela jinovatku, bude lepší zůstat nahoře, kde si jí s větší pravděpodobností nikdo nevšimne.

V davu to začalo šumět, jako kdyby došlo k nějakému pozdvižení. Ohlédla jsem se zpátky a spatřila jsem, že studenti ustupují - že je někdo odstrkuje stranou. Aby se dostal k Lucasovi, Bethanyová očividně dokázala uklidnit všechny.

Schoulilaj sem se do rohu. Lucas naklonil hlavu, zjevně zaslechl blížící se nebezpečí dříve, než ho uviděl, a otočil se na svého případného útočníka. Pravděpodobně šlo o nějakého mladého upíra, který přijel na Evernight jen tak z legrace a při první příležitosti byl připraven proměnit se v zabijáka - stejně jako Erich, který během našeho prvního roku pronásledovala Raquel. Věděla jsem, že Lucas si s někým takovým snadno poradí-

Ale když jsem ho spatřila, uvědomila jsem si, že je to někdo, s kým se nemůže jen tak vypořádat. Nedokázala bych to ani já.

Tím útočníkem byla má matka.

Stoupla si před něho, pěsti zaťaté podél boků, a rozrušeně na něj hleděla. ,,Je to pravda? Řekni mi to." Hlas se jí třásl. ,,Chci, aby ses mi podíval do očí a řekl mi, že je to pravda."

Lucas vypadal jako by ho někdo udeřil do břicha. Když však otevřel ústa, aby jí odpověděl, protlačil se k nim Balthazar a vzal mámu za paži. ,,Tady ne," pronel tiše.

Máma se k němu neotočila, jako by ho neviděla ani neslyšela, ale po chvilce přikývla a vydala se k jednomu ze schodiš´t. Zdálo se, jako by Lucase zrazovala od toho, aby jí následoval, ale on to přesto udělal. Balthazar se vydal za nimi, ale máma ho pohledem přimrazila k zemi.

Vedla Lucase do malé místnosti ve sruhém patře. Následovala jsem je, přestože jsem zoufale nechtěla slyšet to, co muselo přijít.

Jakmila za sebou Lucas zavřel dveře, máma znovu opakovala: ,,Řekni mi, že je to pravda, Lucasi."

,,Je to pravda," prohlásil Lucas. Vypadal mtřvolněji než tu noc, kdy byl zabit. ,,Bianca zemřela."

Máma klopýtla, jako by ji někdo udeřil tak silně, že ztratila rovnováhu. Z očí jí vyhrkli slzy. ,,Měla žít věčně," zašeptala. ,,Měla být navždy naší holčičkou."

,,Je mi to moc líto, paní Olivierová," zašeptal tichounce Luca.

,,Líto? Líto? Přesvědčil si naši dceru, aby opustila domoc, a vzdala se nesmrtelnosti, která ji právem patřila už od narození, a ona zemřela, odešla navždy, a ty řekneš jen to, že je ti to líto?"

,,To je všechno, co můžu říct!" vykřikl Lucas. ,,Pro tohle neexistují žádná slova! Položil bych za ní život. Snažil jsem se jí pomoct, ale neuspěl jsem. Nenávidím se za to, a kdybych to mohl vzít zpátky, udělal bych to, ale … ale ..." Zavzlykal. Pak se sebral a vypravil ze sebe: ,,Jestli mě chcete zabít, nebudu vám v tom bránit. Nebudu se vám ani divit."

Máma zavrtěla hlavou. Po tváři jí stékaly slzy a několik pramínků vlasů barvy karamelu se jí přilepilo k zarudlým tvářím. ,,Jestli k sobě cítíš takovou nenávist, jak říkáš, jestli jsi ji miloval jen z desetiny tak, jak moc jsme ji milovali my, pak si zasloužíš být nesmrtelný. Zasloužíš si žít věčně, abys mohl navždy trpět."

Lucas teď táké plakal, ale neodvrátil se od mé matky a přinutil se dívat se jí do očí. Dokázal víc, než bych dokázala já-

Jenže tohle nebyla Lucasova vina, ale moje

Naokamžik jsem zauvažovala, že se zjevím v místnosti. Kdyby máma viděla, že něco ze mě stáležije, mjožná by část z toho, co řekla, vzala zpět. Ale v tu chvíli jsem se tak styděla za to, jak jsem jí ublížila, že jsem k tomu v sobě nenašla odvahu.

,,Tohle ještě neskončilo," řekla máma. Prošla kolem Lucase zpátky do haly. Lucas se sesunul na nelbližší židli. Chtěla jsem se zhmotnit a utěšit ho, ale měla jsem pocit, že kdyby mě teď viděl jako ducha, moc by mu to nepomohlo.

A navíc jsem měla na práci něco jiného.

Následovala jsem matku na chodbě. Setřela si slzy tváří, ale jinek se nesnažila zakrývat skutečnost, že plakala. Několik upířích i lidských studentů na ni zvědavě pohlédlo, ale zdálo se, že je jí to jedno.

Vyšly jsme po točitém kamenném schodišti jižní věže až k bytu mé rodiny. Táta ležel na sedačce s rukama složenýma na hrudi a v očích měl nepřítomný výraz. Nevzhlédl ani, když máma vešla dovnitř. V pokoji hrála jedna z jeho starých desek s písničkami Henry Manciniho, které jsem měla velmi ráda, když jsem byla malá. Audrey Hepburnová zrovna zpívala ,,Měsíční řeku."

,,Je to pravda," řekla máma slabým hlasem.

,,Já vím. Mylím - myslím, že už to vím dlouho. Jen jsem si to nechtěl ..." táta pevně zavřel oči, jako kdyby chtěl zapomenout na mámu, vzpomínky i celý svět.

Máma se natáhla na sedačku vedle něho a objala ho. Když se opřela tvářemi o jeho tmavé zrzavé vlasy, začala se jeho ramena otřásat mohutnými vzlyky.

Už jsem to nemohla vydžet. Nehledě na to, jak moc jsem se styděla, nehledě na to, jak těžké to mělo být, nemohlo to být horší než slyšet je, jak trpí. Bylo načase ukázat se jim a prozradit jim, co se stalo.

Ale když jsem se začala zhmotňovat, navzdory tomu, že jsem stále hledala slova, která mám řísct jako první, mám najednou třesoucím se hlasem pravila: ,,Ty zatracené přízraky."

Ztuhla jsem.

,,Je to jejich vina," pokračovala. ,,Za to, co se jí stalo, mohou ony."

Táta jí k sobě přitiskl. ,,Já vím, miláčku. Já vím."

,,Nenávidím je. Všechny je nenávidím. Nepřestanu je nenávidět , dokud budu na tomto světě ..." Opět se rozvzlykala.

Nenáviděli přízraky za to, že si mě nárokovaly, že napadali Evernight, nenáviděli je za to, že vůbec existují. Kdybych se jim zjevila, už by mě nevnímali jako svou holčičku. Považovali by mě za netvora, stejně jako Kate za něj považovala Lucase.

Neuvědomila jsem si, jak moc potřebuju jejich lásku, do chvíle, než jsem ji ztratila.

Takže jsem se jim neukázala. Jak jsem mohla? Jen bych jim i sobě ještě přitížila, ačkoli se to v této situaci zadálo nemožné. Ve srovnání s tímhle byla smrt snadná. Ale dlouho jsem tam zůstala a pozorovala je, jak pláčou. Zasloužila jsem si to vidět.

Nakonec je přemohl spánek, ale já jsem se nedonutila odejít. Chvíli jsem se vznášela ve svém starém pokoji. Většina věcí očividně přežila požár, protože jich tu spousta zůstala. Na zdi stále visel zářivý Klimtův Polibek zobrazující ideální mileneckou dvojici, která v mé mysli symbolizovala Lucase a mě.

Zase to bude jakop dřív, pomyslela jsem si. Najdeme nějaký způsob.

Proplula jsem oknem a nedělala si starosti s jinovatkou. Zanu jsem se posadila vedle staré kamarádky obludy. Její kamenná křídla měla stejnou barvu jako šedavý podzimní soumrak.

,,Pamatuješ si, jak jsme tu spolu mluvily?"

Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že vedle mě sedí Maxie - vlastně pár centimetrů od okenní římsy, ale duchům na zemské přitažlivosti nezáleželo. Usmívala se, jako by si užívala nejlepší den svého života.

,,Maxie, co tady děláš?"

,,Co takhle mě nejdřív pozdarvit? Jako posledně, když jsme se tady potkaly. Napadlo tě zamlžit okno, abych na něj mohla psát. Tenkrát jsem si řekla, že možná nejsi zas až tak hloupá."

Tehdy jsem zamlžila sklo svým dechem a došlo mi, že tenhle trik už nikdy nebudu moct předvést znova. ,,Neber si to osobně, ale teď opravdu nemám náladu na vtipy."

,,Přestaň se mračit, živá mrtvolo."

,,Maxie. Ne." Nemohla jsem se cítit dobře jako přízrak, když jsem viděla, co má smrt způsobila mým rodičům.

,,Víš, že nejsi sama." Maxie se snažila, aby to znělo nenuceně, ale já jsem poznala, že jí na tom opravdu záleží. Kromě návštěv u Vica se po desetiletí stranila světa živých, a tak jí společká konverzace zrovna moc nešla. ,,Nemusíš se nás bát."

Ale já se nebáala. Jít ,,si promluvit s Christopherem" mi znělo steně jako smíření se smrtí a to jsem v tu chvíli nedokázala. ,,Dnes večer ne, dobře?"

Očividně zklamaná Maxie zaváhala, ale pak zmizela.

Na okamžik jsem si uvědomila, že Maxie měla v jednom pravdu; bylo na čase přestat dumat a jít za Lucasem. Doufala jsem, že už je opět připravený mě vidět.

Nejjednoduším způsobem, jak se dostat dolů, se ukázalo v podstatě sjet podél stěny věže. Cítila jsem, jak se okolo mě vlní kameny. Jakmile jsem dorazila k nové střeše, poznala jsem, že je daleko odolnější vůči duchům než předtím, ale do budovy jsem se mohla dostat vchodovýmidveřmi nebo většinou oken. Zkoušela jsem různé cesty dovnitř a ven a ty, kterými to člo, jsem si zapamatovala pro případ, že bych je později potřebovala.

Občas jsem za sebou nevo v protějším rohu cítila závan energie, ale myslela jsem si, že je to jen Maxie, která se vydala za mnou. Jenže pak jsem si uvědomila, že to nění ona.

Byl to - byli to jiné duchové.

Christopher? Napadlo mě a zachvěla jsem se strachy. Byl jediným dalším duchem, se kterým jsem se kdy na Evernightu setkala. Ale jeho přítomnost působila silně nezaměnitelně, a já nic takového necítila. Navíc jich bylo několik;dva, tři, pět, deset, možná více. Byly to jen mlhavé cáry, vánky, které pravděpodobně nedokázal vnímat nikdo kromě ostatních duchů. Připomnělo mi to dubu, kdy jsem byla upír a byla jsem schopná vycítit blízkost dalšího upíra, ať už jsem ho viděla, nebo ne. Tyhle duchy jsem přímo neviděla - spíše jsem si všimla stop, které za sebou zanechávali, ale věděla jsem, že jsou tady.

Plán Bethanyové přitáhnout je sem prostřednictvím lidských studentů zřejmě vycházel.

Vždycky jsme se chtěli dozvědět, proč je pronásleduje, pomyslela jsem si. Nejspíš to brzy zjistíme.

Vydala jsem se na průzkum severni věže. Většinou jsem viděla spoustu upírů, jak ve svých pokojích chlemtají krev a chlubí se svými prázdninovými sexuálními zážitky. Několik dalších pokojů obývali lidští studenti, kteří jedli brambůrky a rovněž se chvástali svými milostnými zážitky z prázdnin, ale méně důvěryhodně než upíři. Kdybch měla tělo, obrátila bych oči v sloup.

Pak jsem dorazila do pokoje, jehož dva obyvatelé seděli naproti sobě u šachovnice, a usmála jsem se.

,,Z pěšáka je královna hochu," prohlásil Vic. ,,Cha."

,,Tvá duše je stejně nečestná jako tvé lsti." Ranulf se zamračil a zvažoval další svůj tah.

Rozvinula jsem se a zhmotnila. Oba sebou trhli, ale pak se usmáli. ,,Nazdar, duchu." Vic se zvedl jako nějaký kavalír ze staré doby. ,,Jak to jde?"

,,Nic moc," přiznala jsem. ,,Jak se máte vy, kluci?"

,,Právě posdstopujeme klání o postel, která je dál od okna, protože tam bude v zimě menší průvan," odpověděl Ranulf.

,,Pozděli použijeme Vicův iPad, abychom si na něm pustili film, který vybere vítěž. V sázce hodně."

,,Jinými slovy, všechno v pohodě." Vic se na okamžik odmlčel. ,,Aspoň v tomhle pokoji. V šestým patře najdeš dva týpky, co se už tak dobře nemají."

,,Takže Bethanyová je nechala bydlet spolu?" Baltahazar to chtěl navrhnou vzhledem k postoji ostatních upírů vůči Lucasovi dávalo smysl, že s tím Bethanyová souhlasila. Přesto jsem byla ráda, že to vím najisto. ,,No, tak aspoň něco.

Vic zůstal několik vteřin potichu, což pro něj bylo dost netypické. Místo toho, aby se mi díval do očí, si prohlížel starý kýčový filmový plakát s Elvisem Presleym, který si pověsil na zeď. Pak řekl: ,,Měl jsem mu to nabídnout. Myslím tím, že jsem měl Lucasovi navrhnout, že s ním budu bydlet. Vím, že teď potřebuje kámoše, ale -"

,,Ne, Vicu,to je v pořádku. Je dobře, že Lucas bydlí s Balthazarem, protože bude mít spoustu otázek, se kterými si poradí jen zkušený upír."Existovali i jiné důvody, proč by teď Lucas neměl sdílet pokoj s Vicem, ale znovu se o nich zmiňovat by nikomu neprospělo.

,,Takhle jsem to nemyslel. Chci, aby Lucas věděl, že mu věřím. Chápeš?"

,,Ano. Ale … dej mu čas. Neuspěchej to."

Vic přikývl a už nic jiného neřekl. Hrozilo, že nastane dlouhé, trapné ticho, když v tom Ranulf vítězně táhnul svojí královnou přes několik polí. ,,Věřím, že ta lepší postel bude moje."

,,Sakra, chlape." Vic se zašklebil a já jsem se navzdory všemu musela usmát. Zamávala jsem jim na rozloučenou, opět jsem se rozplynula v mlhu a zamířila nahoru do šestého patra. Prohledala jsem několik pokojů, než jsem našla Lucase a Baltahazara. Už spali.

Nebylo divu, že šli brzo spát - dnešní den musel být pro oba vyčerpávájící. Vypadalo to, že si ani nevybalili. Lucasova polovina pokoje zela jako vždy prázdnotou a Balthazar si vyndal jen cigarety a zapalovač, které ležely na okenní římse. Balthazar, který se do své postele vešel jen tak tak, ležel schoulený čelem ke zdi. Lucas spal jako vždy na zádech a velké, zjiszvené ruce měl položené na přikrývce, aby v případě nutnosti popadl co nejrychleji nějakou zbraň. Jedinou výjimku tvořili noci, kdy mě držel v objětí.

Přestože jsem věděla, že si potřebují odpočinout, mrzelo mě, že jsem už Lucase znovu neviděla, třeba jen proto, abych mu popřála dobré sny.

Pak jsem si vzpomněla, co mě Maxie naučila před Lucasovou smrtí, a usmála jsem se. Možná mu přeci jen budu moct popřát dobrou noc.

Soustředila jsem se na Lucasův spánek a doufala, že se mu zdá nějaký sen. Jestli jsem si to pamatovala správně, bylo to podopně jako ponořit se do bazénu - vrhnout se do vody, jako kdybych skákala šipku -

Vmžiku jsem se ocitla v Lucasově snu.

Odehrával se na místě, které mi bylo povědomé - šlo o archiv pod střechou severní věže. V koutech místnosti se necházelo několik průsvitných pavučin a tu a tam se povalovaly zažloutlé listy. Bethanyová zde skladovala záznamy, které už nepotřebovala, vysvědčení od roku 1853 a tak podobně.

Přesto se tu v ulynulých letech událo spoustu věcí. Právě zde Lucas v boji zabil Ericha, upíra, který pronásledoval Raquel. Tady jsme s Balthazarem hledaly stopy k odhalení konečného plánu Bethanyové. Zároveň to bylo místo, kde jsme se s Lucasem usmířili poté, co zjistil, že jsem se narodila upírům. Přijal mě takovou, jaká jsem byla, stejně jako já jeho.

To je dobře, pomyslela jsem si. Vzheledm k tomu, v co jsme se od té doby proměnili.

Lucas stál u okna a pozoroval noční oblohu. Jeho vlasy byly o trochu delší, jako když jsme se poprvé setkali. Usmála jsem se a zjistila při tom, že mám tělo, je stli se tomu ve světě snů tak dalo vůbec říkat. To znamenalo, že jsem mohla Lucase obejmout a sdílet s ním vše, co nám bylo v bdělém stavu odepřeno.Ve spánku jsme mohli být sami a v bezpečí. Když jsem se k němu přiblížila, všimla jsem si, že drží v ruce nůž - zvláštní, napadlo mě. Pak se dveře za námi otevřely.

,,Ťuky ťuk." K mému úžasu dovnitř vešel Erich. ,,Raquel? Díky za pozvání. Já jsem věděl, že se mě nemůžeš dočkat." Pak u okna zahlédl Lucase a jeho lačný výraz se změnil ve zlostný; netušila jsem, jestli vidí i mě. ,,Co tu sakra děláš?"

,,Čekám, abych zjistil, jestli dokážu napodobit rukopis Raquel natolik, abych tě sem vylákal," řekl Lucas. Prošel přímo kolem mě, aniž se na mě podíval. Očividně jsem v tomto snu nehrála žádnou roli. ,,Zdá se, že se mi to povedlo."

,,Vymyslel sis tuhle hloupou hru, abys mě sem dostal? Jsi teplouš nebo co?"

,,Měl bys štěstí, kdybych byl." Lucas začal koroužit okolo Ericha, jeho tělo napjaté a připravené zaútočit. V okamžiku, kdy se postavil mezi něho a dveře, ukázal Erichovi nůž. ,,Ale dneska není tvůj šťastný den."

,,Černý kříž," vyštěkl Erich.

,,Upír," prohlásil Lucas s takovou nenávistí v hlase, že se zdálo, jako by ji cítil až do morku kostí.

Vrhli se na sebe, sravec a lovec. Vykřikla jsem, protože se svalili na zema Erich sevřel oběma rukama Lucasovo hrdlo.

Tohle se ve skutečnosti neděje, řekla jsem si, ale to nebyla tak úplně pravda. Nepochybně šlo o Lucasovu vzpomínku na jeho poslední boj s Erichem. Vůbec jsem nepochybovala, že Lucas udělal to, co musel, ale nikdy jsem si neuvědomila, v jakém nebezpečí se při tom ocitl. Jak musel být vyděšený, když se mu tyhle noční můry neustále vracely.

Když spolu Lucas a Erich zápasili, na podlahu vypadl Raquelin žlutohnědý, kožený náramek. Erich ho musel mít v kapse. Lucas ho prudce odstrčil a zalapal po dechu. ,,Sbíráš trofeje? Označuješ si svou kořist?"

,,Raquel bude moje," pronesl Erich. Vycenil své tesáky, které hyzdily jeho úsměv. ,,Dostal bych ji už před několika týdny. Kdyby se do toho nevložila ta tvoje holka."

,,V tom případě jsem se rozhol právě v čas." Lucas kopl do jednoho vratkého sloupu ze starých krabic a ty se zřitily na Erucha. Ale Erich najednou stál jako každá nestvůra ze snu někde jinde a napadl Lucase z jiného směru.

,,Věděl jsi, že ta tvoje holka je jedna z nás?" poškleboval se mu Erich a znovu Lucasovi sevřel hrdlo. ,,Nebo jsi takový hlubák, že sis ani nevšiml, že spíš s upírkou?"

,,Biancu z toho - vynech!" vypravil ze sebe Lucas přiškrceným hlasem a odstrčil Ericha od sebe.

Ten se jen zašklebil. ,,To teda nevynechám. Všechno, co ti tady nahoře udělám, provedu jí dvakrát. Než skončím, budeš po smrti a ona na tom bude ještě hůř. O moc hůř."

To Lucase rozhodilo; ovládl ho vztek a přestal se soustředit pouze na boj. ,,Nikdy nedopustím, abys jí ublížil." Chtěl Ericha bodbou nožem, ale ten se útoku vyhnul stejně neskutečně, jak je to možné jen v nočních můrách.

Je to jen sen, připomněla jsem důrazně sama sobě. Můžeš se Lucasovi zjevovat ve snech . Vlož se do něj a změň ho. Vrať ho na začátek, kdy jste v něm byli jen vy dva.

,,Lucasi?" zavolala jsem a odvážila jsem se přiblížit se k boji. Erich mi stejně nemohl ublížit. ,,Lucasi, to jsem já, Bianca. Podívej se na mě. Jen se na mě podívej!"

,,Mylím, že na to teď nemá čas," prohlásila Charity.

Otočila jsem se a spatřila ji na dalším sloupu z krabic. Měla na sobě šedé šaty pokryté pavučinami a její rozcuchané vlasy připomínaly klubko zmijí. Mohla být jednou z kamenných oblud - tou nejhrozivější. Zašklebila se na mě a její oči zazářily ve tmě jako kočičí.

Samozřejmě že se Lucasovi zdálo o ní. To ona ho zabila. Jenže kolik nestvůr bych musela vypudit z Lucasových snů, abych těch pár hodin získala pro nás dva?

,,Lucasi!" vykřikla jsem znovu a vrhla se mezi něho a Ericha. ,,Podívej se na mě!"

,,Bianco?" Lucas vypadal vyděšeně. ,,Co tady děláš?"

Erich mě zezadu sevřel rukama pevnýma jako ocel. ,,Hej, Lucasi - chceš vidět, jak tvoje holka trpí?"

,,Ne!" Lucas mě chytil a táhlmě k sobě. Celé mi to přišlo naprosto skutečné.

,,Lucasi, on mě nemůže zabít," řekla jsem, zatímco jsem se snažila vymanit z Erichova sevření. Měla jsem pocit, že má místo nehtů drápy, které mi zarývá do masa; bylo těžké pamatovat na to, že nic z toho se ve skutečnosti neděje. ,,Nemůže ublížit ani tobě. Je to jen sen. Copak si nevzpomínáš?"

Jenže Lucas mě neslyšel. Zachvátila ho panika - bál se o můj život daleko víc než o svůj. ,,Bianco, vydrž."

Lucas se stále pokoušel Ericha probodnout, ale ten mnou cloumal sem a tam a využíval mé tělo, aby se kryl. ,,To ty ji zabiješ, lovče," posmíval se mu. ,,Upálíš ji, abys zastavil její utrpení. Pamatuješ si přece, co vám vyprávěli v Černém kříží, o nejhorším možné mučení upírů, ne? Namoč dýku do světcené vody, bodni ho tak hluboko, aby se dostala do krve - a tím je paralizuješ navždy. Nemůžou se zvbudit ani pohnout. Jen tak leží a mají navěky pocit, že hoří zaživa."

,,To jsem nikdy neuděl," zasupěl Lucas. ,,Ani nikomu takovému, jako jsi ty. Tebe jen zabiju."

,,Já to zkusím," řekl Erich a já pocítila na krku jeho studený dech nesmrtelné bytosti. ,,Provedu to Biance. Bude vypadat jako Šípková Růženka. Ale ty budeš vědět, že nespí. Budeš vědět, že ji navždy spaluje oheň. Nikdo jiný ji neuslyší křičet, ale vsaď se, že ty ano."

,,K tomu nedostaneš příležitost," přísahal Lucas, ale já jsem viděla, že jeho strach roste. Když riskoval jen svůj život, dokázal zůstat klidný; když šlo o můj, klid ztrácel.

Trhla jsem sebou a konečně se uvolnila z Erichova sevření. Upadla jsem na podlahu a ucítila bolest na rameni - Erichovy nehty, pomyslela jsem si, ale nic jsem si z toho nedělala. Lucas se na Ericha vrhl a oba upadli. Zuřivě se rvali a na kemennou zeď stříkala krev z otevřených ran.

Mezi prsty mi prosakovala stříbrná, lesknoucí se krev. Třpytila se na podlaze a smíchala se s Lucasovou červenou krví. Připadalo mi to neuvěřitelně krásné.

Zmiz odsud! Nakázala jsem sama sobě. Byla jsem v šoku.

,,Páni, to je taková legrace," smála se Charity ze svého místa na vrcholu sloupu z krabic. Tleskala jako malá holčička, která právě spatřila svůj narozeninový dort. ,,Zachraň ji, Lucasi! Zachraň ji, dokud můžeš! Nebo … to snad nedokážeš?"

Lucas nasadil výraz, který jsem poznala, přestože jsem ho na něm viděla jen jednou - tu noc, kdy jsem zemřela. Věděla jsem, že naten pohled plný utrpení nikdy nezapomenu.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že ho této vzpomínky nedokážu zbavit. V tomto snu jsem pro něj nemohla udělat vůbec nic, jen ho pro něj učinit ještě děsivějším. To znamenalo, že z něj musím odejít.

Schoulila jsem se, abych mu zmizela z očí. Když jsem znovu viděla, stála jsem v jeho tmavém pokoji v nohách postele. Lucas sebou ještě chvíli házel, pak se uklidnil a usnul hlubokým bezesným spánkem.

Aspoň už ta noční můra skončila, řekla jsem si. Přestože jsem v tu chvíli neměla tělo, cítila jsem fyzickou bolest; to se mi nikdy před tím nestalo. Zmateně jsem pohlédla na své popálené, bolavé rameno.

Na kůži jsem stále měla Erichovy škrábance a na každém z nich se leskly kapky stříbřité krve.