5. kapitola

,,Odpočiň si," řekla jsem mu, když jsme vztoupili do jednoho z hotelových pokojů v centru Philadelphie. Zaplatil za něj Balthazar a byl až hříšně přepychový, s bílými bavlněnými přikrávkami na vysokých postelích, které pro nesmrtelné bytosti potřísněné zaschlou krví vypadaly až moc čistě. ,,Oba si potřebujeme odpočinou."

,,Můžeš spát?" zeptal se mě Lucas. Během cesty do hotelu vypil několik litrů krve a tak měl teď zastřený pohled jako máma a táta, když se přejedli na Den díkuvzdání. Museli jsme mu jí dát tolik, kolik jí byl schopen do sebe dostat; jen tak jsme si mohli být jistí, že projde hotelovou halou, aniž by na někoho zaůtočil. Věděla jsem, že brzy usne.

,,Nejsem si jistá, jestli duchové potřebují spát. Nekdy potřebuju jen tak … zmizet. Je to trochu jiné."

,,A kde se ocitneš, když zmizíš?"

Pokrčila jsem rameny. Stále ještě existovalo tolik věcí, které se týkali přízraků a o kterých jsem neměla tušení. ,,Na míste, odkud se můžu vrátit. To je to jediné na čem záleží."

Lucas unaveně přikývl. Skrze tenké stěny hotelu jsem slyšela, jak se Balthazar ve vedlejším pokoji spěšně svléká. Rozhodli jsme se, že strávíme poslední dny před začátkem nového školního roku v hotelu, protože Vicovi rodiše se měli vrátit z Itálie. Vzhledem k zničenému trávníku měl Vic už dost velký průšvih na to, aby jeho táta a máma zjistili, že sklepení jejich domu obývají upíři.

Kromě toho jsme Vicovi potřebovali poskytnout více prostoru. Na základě společné dohody se od toho útoku Lucas a Vic jeden druhému vzájemně vyhýbali. Vic se zjevně chtěl s Lucasem usmířit, ale bylo zřejmé, že to bude chvíli trvat.

,,Proč upíři potřebují spát? Nedává to smysl." Lucas si sundal boty a džíny. Teď, když měl na sobě jenom trenýrky a tričko, všimla jsem si, že jeho tělo vypadá jako vytesané z mramoru. Tričko zdůrazňovalo každý sval na jeho hrudi.

Přestože jsem přišla o tělo z masa a kostí, pořád jsem v sobě dokázala cítit touhu.

Zhasla jsem jednu z lampiček na nočním stolku, který stál blíže k oknu, a zatáhla těžké závěsy, aby dovnitř nesvítilo ranní sluníčko. Lucas byl sytý, takže by mu sluneční svit neublížil, ale přesto by mu pravděpodobně vadil. ,,Máma říkávala, že jde zvíš o zvyk než o potřebu, jako by tělo dál fungovalo, jak by mělo. Zase si začal dýchat, vidíš? Nepřestaneš ani při hlubokém spánku."

,,I když už nikdy nebudu potřebovat vzduch." Lucas to pronesl jako vtip, ale vůbec to tak nevyznělo. Tušila jsem, že si právě uvědomil, že už nikdy neucítí úlevu, když se z hluboka nadechne nebo si povzdechne.

Lucas se vděčně svalil do postele na nadýchané polštáře.. Vypadalo to, že během několika vteřin usne, ale já měla jiný nápad.

Možná se dala Lucasova touha po krvi využít při jiných věcech. Jiných potřebách, kde by dravost nebyla vůbec na škodu.

Oatrně jsem zkusila vyklouznou z kalhot od pyžama s obláčky. Teď už představovaly spíše jen vzpomínku na oblečení jako takové, takže jsem si nebyla jistá zda půjdou sundat.

Šly. Spadly na podlahu a v podstatě zmizely. Dofala jsem, že se mi vrátí - ale až později. V ideálním případě bych je chvíli neměla vůbec potřebovat.

Lucas povytáhl obočí.

Když jsem vklouzla vedle něho do postele, tak se dokonce pousmál, což byla první známka opravdové radosti, kterou jsem na něm viděla od jeho zmrtvýchvztání. ,,Myslíš, že to pořád funguje?" zamumlal. ,,Ty a já?"

,,To zjistíme."

Přitáhl si mě k sobě. Naše těla byla chladná na dotek, lae vzhledem k tomu, kým jsme se stali, to působilo přirozeně. Když jsme se opatrně políbili, deky okolo nás pokryla jemná jinovatka. Lucas se kvůli mým i svým vlastním reakcím zpočátku choval nejistě, že jsem k němu pocítila nezměrnou něhu. Jako bych netoužila po ničem jiném, než se okolo něho omotat jako deka a ochránit ho tak před vším, čím jsme si prošli.

Otevřel ústa a zabořil mi prsty do vlasů. Jediná věc, kterou jsem měla na sobě, byl korálový náramek, díky kterému jsem se dokázala zhmotnit a nějakou dobu si své tělo i udržet.

Dokázali jsme to, pomyslela jsem si. Zdálo se, že všechny komplikace, jimž jsme museli čeli, zmizely. Jsme zpátky na začátku. Smrt nám tohle nemohla vzít.

Naše polibky byly čím dál tím prudší. Lucasovi ruce byly pořád stejně silné jako předtím. Dotýkal se mě stejným způsobem. Rozkoš, kterou jsem cítila, byla jiná, jemnější, rozptýlenější, ale zároveň mě celou pohlcovala a neprožívala jsem ji o nic méně než před naší proměnou. Čím jsem si byla jistější, tím naše vášeň nabírala na obrátkách, a zdálo se, jako bych svou radostí nakazila i Lucase.

Přetočil mě na záda, ale pak se jeho výraz změnil. Spatřila jsem jeho tesáky a usmála jsem se, protože jsem vše pochopila. Také jsem pocítila nutkání kousnout - teď, když jsem nepotřebovala krev, nebylo to tak silné, ale věděla jsem, že sex pro mě bude navždy spjatý právě s odhalenými tesáky.

,,To je v pořádku," zašeptala jsem. ,,Po tomhle můžeš žíznit. Ze mě můžeš sát."

,,Ano," řekl zastřeným hlasem. Zadíval se na mě svýma zelenýma očima, ve kterých se zračila zoufalá prosba.

,,Potřebuješ se napít?" Zaklonila jsem hlavu, abych mu odhalila své hrdlo. Lucas se pridce nadechl. ,,Pij ze mě."

Se zaúpěním zabořil své tesáky do masa. Opět jsem cítila stejnou bolest, jako když jsem ještě měla skutečné tělo, a to mě samo o sobě rozradostinilo. Chytila jsem ho pevně okolo zad a chtěla se poddat jeho žízni - když v tom se Lucas odtáhl a vykřikl bolestí.

,,Lucasi?" Posadila jsem se a přitiskla si k sobě přikrývku ,,Lucasi, co se děje?"

,,Pálí to!"

Lucas se chytil za krk a vypotácel se z postele. Chvilku se dusil a pak si odplivl. Na podlaze se zaleskla stříbřitá krev přízraků a za okamžik zmizela. Ucítila jsem kouř a rozsvítila lampičku na nočním stolku; koberec byl na několika místach mírně propálený. Pak jsem zjistila, že hnědé skvrny se nacházejí i na dekách tam , kam dopadla moje krev. Přiložila jsem si ruku k ráně na krku, ale ta se už zacelovala. Na konečcích prstů jsem cítila, jak mi kůže znovu srůstá.

Několik vteřin jsme na sebe jenzírali. ,,Teď už víme, proč upíři nesají přizakům krev," bylo to jediné, co mě napadlo říct.

,,Jo." Lucas se svíjel bolestí, když mluvil, a jeho hlas zněl chraplavě. Uvědomila jsem si, že má popálené rty, jazyk i hrdlo. Věděla jsem, že jako upír sew uzdarví rychle, ale ne hned. Každé místo, kde jsme se jeden druhého dotýkali, pro něj teď představovalo zdroj bolesti.

Možná si všiml lítosti v mýmch očích, protože se ode mě odvrátil. ,,Měli bychom jít spát," preohlásil a odhodil přikrývku na druhé hotelové posteli.

,,Lucasi, přece si pamatuješ, že při tom nemusí vždycky dojít k vysávání krve."

,,Já vím." Ulehl do postele tak ztěžka, jako by už dále neunesl své tělo. ,,Nějak to vyřešíme."

Chtěla jsem si s ním o tom promluvit, ale věděla jsem, že na to není vhodná chvíle Opět jsem zhasla a opuštěně jsem vklouzla zpátky pod studené přikrývky. Po několika vteřinách mi připadalo zbytečné zůstat zhmotněná a tak jsem si sundala náramek a rozplynula se v namodralou mlhu.

A to jsem si myslela, že nám smrt nic nevzala.

Máš poslední šanci změnit názor," pronesla jsem o několik dní pozdeji, když si Lucas časně ráno prvního dne školy balil svých pár věcí, Na okamžik jsem svého vtipkování zalitovala; kdyby to opravdu udělal, mělo by to katastrofární následky, protože jsme neměli žádný záložní plán.

Ale Lucas se to snažil vzít s humorem. ,,Vždycky jsem si chtěl udělat maturitu. To přece nevadí, že to bude až po smrti, ne?" Pokusiĺ se pousmát, ale moc se mu to nepovedlo. ,,Přijde ti to zvláštní? Že nejedeš s námi?"

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nikdy neodmaturuju. ,,Jo, trochu."

Dny strávené v hotelu pro nás nebyly jednoduché. Museli jsme Lucase překrmovatkrví, a i tak většinou odmítal opustit pokoj. Zapamatovala jsem si rozpis uklízeček, aby se jim Lucas vyhnul. Stále si myslel, že Evernight pro mě představuje příliš velké nebezpečí, a já jsem s ním nemohla nesouhlasit. Ale copak jsme měli jinou možnost?

Zatímco pod závěsy prosvítaly první sluneční paprsky, oblékal si Lucas svetr se znakem školy - Balthazar objedna uniformy pro oba na internetu. Od té domy, co studoval ma akademii v Evernightu, Lucas povyrostl i zmužněl, a tak mu byl teď svetr trochu těsnější, ale zároveň také zdůrazňoval jeho postavu. ,,Vypadáš úžasně," prohlásila jsem. ,,Připomíná mi dobu, kdy jsme se seznámili."

,,Když jsem se tě snažil zavhránit před upíry." Lucas se odmlčel, pak ke mně přistoupil a položil mi dlaň na tvář. ,,Ty víš, že tohle dělám jen proto, abych se ti znovu vrátil. Abych se zase co nejvíc choval jako člověk. Chápeš to, že jo?"

,,Ano."

,,A budeš opatrná, viď? Nebudeš na Evernightu nic riskovat?"

,,Budu si dávat velký pozor."Vzala jsem ho za ruku a políbila ho do dlaně. Pak jsem si sundala svůj náramek ze stříbra a korálů, a když jsem ho upustila Lucasovi do dlaně začal jsem se ztácet. ,,Vezmi ho s sebou. Vyzvednu si ho tam."

,,Ty si ho nechceš nechat pro jistotu u sebe? Nemůžeš si dovolit ho ztratit a tvojí brož už mám v tašce."

,,Jenže já si ho nemůžu nechat u sebe," řekla jsem. ,,Když se pohybuju bez těla , nemůžu s sebou mít žádnou věc. Kromě toho nikde nebude ve větším bezpečí než u tebe." Zavřela jsem mu dlaň psty, takže náramek pevně svíral v pěsti.

Neklonil se, jako by mě chtěl políbit. Jenže teď, když jsem neměla žádné tělo, když místo něho zbyla jemná, namodralá mlha , která ho připomínala jen tvarem, se naše rty nemohly dotknout. Zachvěla jsem se však i předto, že jsem místo polibku ucítila jen lehké zašimrání.

Zrovna když jsem se začala usmívat, někdo zaklepal na dveře: Balthazar. Byl čas vyrazit.

Zatímco oni se vydali na dlouhou cestu z Philadelphie, připravila jsem se na svou vlastní. Maxie mi prozradila, že přízraky zůstávají napojeny na určitá místa a věci, které pro ně za života měly nějaký význam. Mohli jsme k nim cestovat, ať už se nacházeli jakkoliv daleko. Nebyla jsem si zatím jistá, k jakým místům a věcem cítím nějaké pouto. Ale pár mě jich napadlo: starý javor v Arrowwoodu, kde jsem si ráda hrávala jako malá, kino, kam jsme šli s Lucasem na první rande, a možná i vinný sklep, kde jsme strávili naše poslední týdny. Ale to byly všechno jen mé domněnky.

Jedním místem, kterým jsem si mohla být jistá, byla akademie Evernight, obzvláště kamenná obluda naproti oknu mého pokoje, kde jsem se jako přízrak poprvé ocitla náhodou.

Přeměnila jsem se v mlhavou temnotu a ten pocit mi zpočátku připadal stejně lákavý jako spánek. Přesto jsem se nepřestala soustředit na obludu. Strávila jsem jejím pozorováním celé hodiny, a tak jsem si ji dokázala vybavit naprosto přesně: kamenné drápy, ohnutý hřbet, špičatá křídla. Na okamžik jsem si vybavila, jak jsem se dotýkala studeného, tvrdého kamene -

A pak jsem to ucítila.

Svět okolo mě se vyjasníl. Seděla jsem na obludě, což by bylo velice nepohodlné, kdybych byla na živu, ale teď jsem se mohla vznést, kdykoli jsem chtěla. Na oknech se začaly tvořit kudrlinky mrazu, které zvěstovaly přítomnost přízraku.

Uvidí mě mí rodiče? Když jsem se tu náhodou ocitla poprvé, spatřili mě, ale nepoznali, že jsem to já, a místo toho si mysleli, že mráz způsobil jeden z duchů, kteří napadli Evernight.

Napadli, připomněla jsem sama sobě. Byli sem vylákáni prostřednictvím studentů, které sem přijala Bethanyová. Musela jsem zůstat ve střehu.

Z bytu jsem nic neslyšela. Rodiče byli pravděpodobně dole a spolu s Bethanyovou vítali studenty. Když jsem se podívala na nádvoří, zjistila jsem, že už začali přijíždět první z nich. Většina z nich byli živí lidé, příliš hluční a rozradostnění, ale čas od času davem spěšně prošly tiché postavy v tmavém oblečení, které jako by sem patřily více než ostatní. Ony sem opravdu patřily - byli to upíři.

Rychle jsem se přemístila podél stěny budovy, neviditelná až na stopy jinovatky, které jsem zasebou zanechávala. Nejdřív jsem jen chtěla získat lepší výhled, ale pak jsem si uvědomila, že mám ze školy divný pocit.

No, to mě asi nemělo moc překvapit. Akademie v Evernightu byla vždycky zvláštní. Tohle však bylo jiné - jako kdyby mě škola na uršitých místech odstrkovala pryč. Šlo pravděpodovně o něco, co mohly cítit jedině přízraky. Na těch místech jsem měla pocit, jako kdyby mě skrze zdi někdo pozoroval. Zvědavě jsem se vydala dál a zanechávala na oknech jinovatku. Přestože na škole existovala místa, kam jsem se mohla dostat, byla tam i ta, kam to nešlo. Prostor pos střechou jižní věže, hned nad bytem mých rodičů, mě odpuzoval na tolik, že jsem se až zatřášla.

Tak tam nechoď, řekla jsem si. Nikdy jsi neměla žádný důvod tam chodit. Dokud se můžeš dostat dovnitř jinudy. Dostaneš se i k Lucasovi. Na ničem jiném nezáleží.

Přesto mě vědomí této zvláštní, odpuzující energie zneklidnilo. Znuvu jsem se zadívala dolů, abych na to nemyslela, a sledovala jsem příjezd studentů. Tomu jsem stejně potřebovala věnovat větší pozornost.

Když jsem se opět zaměřila na hlouček postav, spatřila jsem první známou tvář a zalil mě hřejivý pocit radosti, který možná u přízraků znamenal úsměv. Patrice!

Z elegantního šedého Lexusu vysoupila Patrice Deverauxová, moje spolubydlící v prvním roce na zdejší akademii. Uniformu měla upravenou na míru, a tak vypadala dokonale i v kostkované sukni a svetru. Tmavé, husté vlasy teď měla přirozeně zvlněné, což jí slušelo. Loni si místo školy uživala ve Skandinávii se svým novým objevem, ale jeden z nich zřejmě vztah ukončil - pravděpodobně Patrice, která, jak se zdálo, považovala muže především za módní doplňky.

Navzdory její posedlosti vzhledem a luxusem jsem měla Patrice ráda pro její povahu. Docela mě překvapilo, že se mě pokusila zkontaktovat to léto, kdy jsem utekla, čímž dokázala, že není tak sebestředná, jak se někdy zdálo. Potěšilo mě, když jsem si znovu uvědomila, že ne všichni upíři v Evernightu jsou zlí a nečestní. Kromě toho jsem ji viděla poprvé od chvíle, kdy jsem zemřela. Přála jsem si jí pozdarvit, ale to samozřejmě nešlo.

Těsně předtím, než zašla dovnitř, se patrice zastavila před vchodovými dveřmi a vzhlédla přesně na místo, kde jsem se vznášela. Mohla mě vidět? Hned jsem si uvědomila, že rozhodně ne, ale náhoda to byla vskutku pozoruhodná. Patrice na chvilku zaváhala, pak si upravila sluneční brýle a vstoupila do budovy školy.

Začaly se objevovat další známé tváře, jak upíři, tak lidé. Většinou šlo o studenty, které jsem zas až tak dobře neznala, ale vídala jsem se s nimi na některých hodinách a občas jsem s nimi prohodila pár slov. Mezi nové studenty se vmísilo i několik učitelů - včetně Yeea a profesora Iwerebona, kteří se přišli pozdravit s mými rodiči. Se strachem i nadějí jsem se rozhlížela po své mámě a tátovi, ale nikde jsem je nezáhlédla. Mezi lidskými studenty jsem neviděla žádné přátele, ale rozpoznala jsem pár známých tváří - například Clementine Nicholsovou, která se dostala na Evernight díky přízraku, co strašil v autě její rodiny, nebo Skye Tierneyovou, spolužačku Raquel s hodiny chemie v druhém ročníku. Raquel tenkrát prohlásila, že je docela fajn, což od někoho, kdo obecně lidi nenáviděl, než mu dali příležitost tenhle názor změnit, znamenalo obrovskou poklonu.

Přesto jsem s ní ani s většinou ostatních nikdy nemluvila. Jak jse možné, že jsem se Clementine nikdy nezeptala, jaké to je, mít strašidelné auto? Měla jsem si s lidmi více povídat. Nikdy jsem nebyla zrovna společenská, ale po smrti jsem se cítila ještě osamělejší.

Konečně dorazilo auto Woodsonových, ze kterého vystoupili Vic a Ranulf. Oba měli na sobě uniformu, ale Vic jako vždy navíc kšiltovku, a s potěšením jsem si všimla, že inspiroval i Ranulfa.

,,Jak úchvatné." Bethanyová vyšla ven před školu, jako by už na dálku vycítila porušení protokolu. ,,Pane Woodsone, co se oblečení týče, je váš vliv na pana Whitea pronikavý a neblahý zároveň."

,,Před začátkem vyučování si je sundáme," slíbil jí Vic, když procházel okolo ní. ,,Určitě."

,,To v každém případě."

Když odcházeli, Bethanyová je sledovala ostrým zrakem jako jestřáb pronásledující svou kořist. Husté vlasy měla vyčesané nad hlavu a dlouhé nehty nalakované karmínově červenou barvou. Vyzařovala z ní temná krása, ale já jsem nedokázala myslet na nic jiného než na den, kdy jsem ji viděla naposledy - tenkrát vedla útok na centrálu Černého kříže v New Yorku. Bez váhání zabila před mýma očima Lucasova nevlastního otce. Ředitelka akademie v Evernightu se řídila svými pravidly za všech okolností, ať už šlo o odvetu na útok Černého kříže, nebo oblečení na půdě školy. Napadlo mě, jestli mezi těmito dvěma věcmi viděla nějaký rozdíl, nebo zda pro ni zkrátka dodržování pravidel bylo vším.

To si alespoň myslel Balthazar, ale já si tím nebyla jistá. Luca s já jsme se před dvěma lety potkali díky tomu, že Bethanyová náhle změnila pravidla akademie a dovolila zde studovat lidským bytostem, samozřejmě aniž by jim sdělila, že tu budou obklopeny upíry. Všichni lidští studenti byli určitým způsobem propojeni se světem duchů. Bethanyovápřízraky pronásledovala, ale my jsme zatím ještě netušili proč. Její osobnost byla natolik složitá, že se její chování vůbec nedalo předpovídat.

Ale musela jsem doufat, že alespoň dnes bude hrát podle pravidel, protože jsem na dlouhé štěrkové příjezdové cestě rozpoznala auto, které si pronajal Balthazar.

Když z něho Balthazar vystoupil, usmálo se na něho několik studentů - upírů i lidských bytostí; byl oblíbený o což se ani nemusel sám snažit, a všicni mu důvěřovali. Ale když ze sedadla spolujezdce vystoupil Lucas, upíří se přestali usmívat a v jejích tvářích se začala zračit nenávist .

Ti, kteří zde studovali i před dvěma lety, věděli, že Lucas patřil k Černému kříži, že jsem tenkrát přišel špehovat a že byl vychován k tomu, aby zabil každého upíra, který se mu připlete do cesty. Všichni určitě slyšeli, jak o vlásek unikl Bethanyové, když byl odhalen. Navzdory tomu, že museli okamžitě vycítit, že se proměnil v upíra, jejich zášť vůči němu nějak nezeslábla.

Jediný upír, který na něho nehleděl šokovaně a zuřivě byla Bethanyová. Přívětivě k němu vykročila a její dlouhá černá sukně se rozvlnila. Dívala se mu přímo do očí, ale z výrazu její tváře se nedalo nic vyčíst.

Mohl se k tomu vůbec donutit? V obličeji se mu zračil zmatek a pochyby, ale kdo by se mu divil? Požádat upíry o ochranu a prohlásit se tak za jednoho z nich pro něho představovalo něco jako druhou smrt. Smrt člověka, kterým byl celý život.

Jenže Lucas neměl moc na vybranou.

Zhluboka se nadechl a řekl: ,,Žádám Evernight o přístřeší."

Natal chaos. Někteří upíři se snažili protestovat a stěžovat si buď Balthazarovi, který se nenechal nachytat, nebo Bethanyové, která si jich vůbec nevšímala a stála naprosto klidně uprostřed všeho povyku. Lidští studenti samozřejmě vůbec netušili, co se děje nebo proč tímto novým uchazečem tolik ostatních studentů opovrhuje; pochopitelně však k němu okamžitě pojali nedůvěru.

Lucas zůstal v klidu, ačkoli jsem na něm viděla, že potají dychtí po odplatě. Jeho tmavě zelené oči občas spočinuly na některém z lidských studentů až příliš dlouho. Bethanyová si ho pozorně prohlížela svýma pichlavýma očima a pak mu naznačila, aby jí následoval k budově bývalých stájí na kraji areálu, kde bydlela.

Balthazar se díval, jak odcházejí, a když se od něho ostatní upíři odvrátili, přesunula jsem se vedle něho a zašeptala: ,,Jak myslíš, že to Bethanyová vnímá?"

Trhl sebou a pak zasyčel: ,,Vylekala jsi mě."

,,Od teď se smiř s tím, že jsem někde poblíž."

,,I když jsem ve sprše?"

,,Když budeš chtít."

Rozhlédl se, aby se ujistil, že nikdo nevidí, jak mluví ,,sám se sebou", a pak zamumlal: ,,Myslím, že kdyby ho chtěla odmítnout, udělala by to hned. Ale ona by to nikdy neudělala, Bianco. To mi věř."

Nazvdory tomu, jak moc Balthazar Lucasovi pomohl po jeho přeměně v upíra, jsem nebyloa připravená mu zcela důvěřovat. Byl to on, kdo přivedl Lucase na smrt, kdo ho dostal do téhle situace. Nebo ne?

Nedokázala jsem dále snášet napětí, které mezi námi panovalo, a místo toho jsem se vydala za Bethanyovou a Lucasem, abych toho slyšela co nejvíc.

Dům na oktraji školního pozemku, ve kterém bydlela Bethanyová, jsem znala dobře. Jenže jsem zapomněla na jednu zásadní věc. Když jsem se přesunula na střechu, abych se protáhla dovnitř, cítila jsem, jak mě něco prudce tlačí zpět. No ovšem, uvědomila jsem si. Střecha.

Kovy a minerály, které se nacházeli v lidském těle jako například měď a železo, přízraky silně odpuzovaly. Proto měl dům Bethanyové střechu z mědi; abychom se drželi spátky. Připomnělo mi to i ostatní místa na Evernightu, kam jsem neměla přístup, ale v tom případě jsem nikudy nedokázala proniknout dovnitř.

Rozhodla jsem se, že když nemohu Lucase následovat dovnitř, vyzkouším to samé, co jsem dělala ještě jako studentka - tajné odposlouchávat.

Schoulila jsem se do jemného obláčku u rohu jedho z oken, ke kterému skoro dosahovaly větve blízkého jilmu. Schovala jsem se ve stínu větví a měla jsem výhled přímo na psací stůl Bethanyové, který byl dokonale uklizený a všechno leželo v pravém úhlu. Jedinou dekoraci tvořil rámeček se siuletou muže z dvanáctého století. Bethanyová nakráčela do místnosti stejně povýšeně jako jindy. Lucas ji následoval. Ramena měl stuhlá a v očích stejně ostražitý výraz, jako když se připravoval na boj.

,,Jednu otázku vám musím položit ze všeho nejdříve, pane Rosii," pronesla Bethanyová, když usedla za svůj psací stůl. ,,Kde je Bianca Olivierová?"

Polekaně jsem nadskočila a listy okolo mě zašustily. Podívala se mým směrem jen na okamžik; nepochybně si myslela, že to způsobil pouhý vítr.

Lucas ztěžka dosedl na židli naproti ní a vší silou sevřel její opěrky. ,,Bianca ja mrtvá."

Bethanyová na to nic neřekla. Z jejích tmavých očí vyzařoval požadavek dozvědět se celou pravdu.

Lucas pokračoval: ,,Asi před šesti týdny se zhoršil její zdravotní stav. Nechtěla jíst. Odmítala krev. Zkusil jsem ji vzít k lékaři, ale začala se, no, měnit, takže už nevěděli, co s ní."

,,Muselo vám být jasné, co je potřeba udělat."

Lucas pomalu přikývl. ,,Bianca se musela přeměnit v upíra, aby zůstala naživu. Požádal jsem ji, aby mě zabila. Nechal bych se přeměnit v upíra, abych jí zachránil. Ale ona to nechtěla udělat." Při posledním slově se mu zlomil hlas a odvrátil od Bethanyové hlavu.

Má přeměna v přízrak možná trochu utišila Lucasovu bolest, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že rány na duši, které utrpěl, když mě viděl umírat, se mu nikdy nezacelí.

,,Nemohl jste tomu zabránit," pronesla Bethanyová. Neznělo to zrovna soucitně, ale mluvila trochu laskavěji než předtím. ,,Pokud vás v upíra nepřeměnila slečna Olivierová, kdo tedy?"

,,Byla to Charity." Lucas zatnul zuby. Projela mnou vlna nenávisti. ,,Došlo k tomu ještě v Philadelphii, hned poté, co Bianca zemřela. Nevím, proč to udělala."

,,Charity Moreová a rozum, to se nikdy příliš nerýmovalo." Nic podobného, co by se blížilo vtipu, jsem od Bethanyové nikdy neslyšela.

,,Nejdřív jsem nevěděl co mám. Je to - asi víte, jaké to je, když se proměníte. Balthazar byl nablízku, protože se snažil usmířit se svou sestrou, a tak mi pomohl. Pokoušel jsem se promluvit si se svou matkou, ale ona je - členka Černého kříže."

Bethanyová se napřímila a v očích se jí zablísklo. ,,Máte namysli, že vás napadla."

,,Jo."

,,Vaše vlastní matka." Udivilo mě, když jsem si uvědomila, že to Bethanyovou skutečně pobouřilo. ,,Nepřípustné. Šokující. Odporné. Takové chování bych jistě čekala od většiny členů Černého kříže, ale myslela jsem si, že alespoň mateřská láska bude silnější než jejich protiupíří dagmata."

,,Asi ne," zamumlal Lucas.

Bethanyová vstala, obešla stůl a položila Lucasovi ruku na rameno. Podle jeho vykulených očí se zdálo, že ho to překvapilo úplně stejně jako mě. ,,Je politováníhodné, že jste se musel ze svých chyb ponaučit tak bolestivým způsobem. Ale měl byste vědět, že naprosto soucítím s těmi, které pronásleduje Černý kříž. Vaše minulost člověka a vaše tehdejší chyby jsou tímto smazány. Akdemie v Evernightu se stala vaším útočištěm. Budeme vás chránit a učit. Už nemusíte být sám."

Na zlomek vteřiny jsem měla Bethanyovou docela ráda.

Jenže Lucas se nenechal tak snadno přesvědčit. ,,Díky. Vážně. Ale nebude to tak jednoduchý. Ostatní už si na mě brousí zuby."

,,Podřídí se pravidlům." Bethanyová se chladně usmála. ,,To nechte na mě."

,,Lidští studenti -" řekl Lucas pškrceným hlasem. ,,Ještě nikdy jsem nezabil."

,,To nutkání je silné." Prohlásila to tak, jako by ani nic jiného neočekávala. ,,Ve vašem případě možná silnější než u většiny ostatních - všimla jsem si různých náznaků. Trofám si tvrdit, že tady existuje menší nebezpečí, že někomu ublížíte, než v okolním světě. Časem zjistíte, jak být součástí upířího světa. Stanete se jedním z nás."

Lucas zavřel na okamžik oči a já jsem přemýšlela, jestli úlevou nebo zoufalstvím.