4. kapitola

,Vzít Lucase do Evernightské akdemie?" zopakovala jsem. ,,Zešílel jsi? Balthazare, přemýšlej o tom! Lucas byl v Černém kříži. On pro ně špehoval Evernight. Paní Bethanyová ho nenávidí - všichni ho tam nenávidí. Zabijí ho - pohledem." ,,Nebudou. Nemůžou," trval na tom Balthazar. ,,Každý upír může kdykoliv přijít do Evernightu a požádat o azyl. Nezáleží na tom kdo to je nebo co udělal, Bethanyová ho musí vzít dál." ,,Ale to je pravidlo Bethanyové ne? Ona ho může změnit, kdykoliv chce." Balthazar měl zkroucená ústa. ,,Bethanyová nezmění pravidla. Měla bys to vědět. Vzpomeň si že nechala vejít i Charity." Pravda, Bethanyová a Charity se navzájem horlivě nenáviděli. Ačkoliv mě to nepřesvědčilo. Lucas byl lovec upírů, to bylo ještě horší než být nějaký druh upíra, bez ohledu na to jak nebezpečného. Něco z mého neochotného já bylo velice sobecké. Vrátit se zpět do Evernightské akademie by znamenalo vrátit se k rodičům. Na jedné straně jsem je chtěla vidět, tak moc to bolelo, ale na druhé straně se vždycky báli a odmítali přízraky. Pokud mě odmítnou - jako Kate odmítla Lucase - nemyslela jsem si, že bych to snesla. Slyšela jsem kroky, konkrétně kroky z venku, které šli ke dveřím, vešel Vic a Ranulf, který měl velký pytlík plný podezřelé kraví krve. Vic vešel, ale udělal jen pár kroků kolem dveří. Nachytal mě při tom když jsem se dívala. Vic vzal tašku, pak vylovil jednu láhev ,,Horské rosy". ,,Hádám, že bych měl jít na chvíli na dvůr," řekl a jeho oči se nervózně soustředily na podlahu, kde ležel Lucas. ,,Dokud chladný Lucas nebude pryč." ,,Dobrý nápad." Vzala jsem si nákupní tašku na skládací stůl. ,,Ještě jednou díky, Vicu." ,,Jen mi dejte pár dní nebo tak, než zaútočíte znovu. To je dostatečný díky." Balthazar a Ranulf vzali každý půllitr z pytlíku, v malých plastových nádobách, toho druhu, které se používají na polévku. Oba otevřeli a začali pít, zatímco Lucas stále ležel na podlaze. Zprvu jsem si myslela, že jsou sobečtí, ale brzy jsem si uvědomila,co dělají - potřebovali zesílit. Pokud se Lucas probudí jako divoch, tak jak tomu bylo, když ho Balthazar nabodl, tak to potřebovali. Vzala jsem pár sáčků a hodila je do mikrovanky. Krev vždycky chutnala lépe, když byla ohřátá na lidskou tělesnou teplotu. Když byli ohříte podívala jsem se na své přátele. Ranulf dopil, sklopil pohár aby ho vypil do poslední kapky, Balthazarovy rty byly zbarvené do tmavě červené. Pití krve bylo lahodné. Uvědomila jsem si, že jsem prošvihla poslední věc, díky které jsem byla na živu. Kluci byli připraveni. Poklekli po Lucasově boku, dali pitlík na dosah. Pomalu jsem obtočila ruce kolem rukojeti kůlu. Třísky bodly do mé dlaně, a já si s bolestí představila jaký pocit musel mít Lucas sekundu před tím než omdlel. ,,Napočítám do tří," řekla jsem. ,,Jedna … dva -" Vytáhla jsem kůl ven. Byl to mokrý, odporná zvuk. Lucas se svíjel na podlaze, oči doširoka otevřené. Nadech se, vědom si toho, že dýchá jenom kvůli čichu. Věděla jsem, že cítil vůni krve. ,,Pij," zašeptala jsem. ,,Pij." Lucasova ruka vystřelila k jedné z nádob. V mřiku už polikal dolní krev, hustou vlaštovčí, tak že se jeho ohryzek rozrazil po jeho rozšířeném krku. Během několika vteřin vyprázdnil první nádobu, upustil ji na podlahu, a vrhl se po druhé. Byl vyčerpaný, ale ještě rychlejší. Fascinovaně jsem se na něj dívala. Když vypil všechnu krev Lucas se podíval kolem sebe, a Ranulf vyndal jednu nádobu z batohu. I když nebyla ohřátá, pil stejně rychle. Nádoba spadla na podlahu, on už víc nechtěl - olízl se jazykem kolem úst, odchytl toulavé kapky, pak zvedl zkrvavené prsty k ústům, aby vysák každou poslední kapku. ,,Je to lepší?" zeptala jsem se. ,,Bianco." Lucas se ke mně obrátil, tělo potřebovalo čas, ale jeho výraz už nebyl zvířecí - byl jeho vlastní. ,,To nejsou halucinace. Jsi tady." ,,Opravdu tady. Jak se cítíš?" Namísto odpovědi si mě Lucas přitáhl hrubě do náruč, objetí bylo příliš tvrdé, ale byly to lidské emoce, a pro ně jsem byla vděčná. Jeho ruce česali přes mé vlasy, které mu musí dávat pocit, více reality. V tuhle chvíli jsem byla velmi přítomná. Zopakovala jsem, ,,Jak se cítíš?" ,,Lépe." Jeho slova zněla váhavě. ,,Předtím jsem si myslel, že jsem - ne, nemyslím si to. Je jenom hlad … jenom to. ,,Teď jsi v pořádku." ,,Tak dlouho jsi se mnou." Jeho hlas byl napjatý, a já si uvědomila, že trpí. Hlad po krvi nebyl jeho jediný problém. Lucas se ode mě odsunul, vzal mě pevně za ruku a díval se na Balthazara a Ranulfa. ,,Nechtěl jsem sním o vás obou." ,,Vítej ve smrti," řekl vesele Ranulf. ,,Není to tak špatné jakmile se dostaví, to co se nazývá ,,viset na tom."" ,,Díky kámo." Lucas prostě kývl na Balthazara zřejmě si vzpomněla na rozhovor, že by měl. Ale pak ztuhl, a jeho obličej se skroutil jako by měl být nemocný. Uvažovala jsem, jak dlouho bude opilý krví, dokud nezašeptal. ,,Máma. Vic. Šel jsem po - chtěl jsem -" ,,Všichni jsou v pořádku. Nikomu jsi neublížil." Sevřela jsem prsty kolem těch jeho. ,,Mohl jsem. Chtěl jsem." Něco v Lucasových očích, mě zaujalo, jestli místo toho chtěl skoro neřekl chci. ,,Máma se mnou nikdy znovu nepromluví." Balthazar zkřížil paže. ,,Opravdu s ní chceš znovu mluvit, po tom co se obrátila proti tobě?" ,,Takhle to nefunguje," řekl Lucas. Jak hořké bylo, když jsem se já a moji rodiče rozešli, chtěla jsem je vidět znovu, každý den. Když se moje oči setkaly s Lucasovými, věděla jsem, že to chce stejně. Rozumí Kateinu odporu a nedůvěře k jeho nové přirozenosti, od tu nedůvěru sdílel. Ranulf vykročil vpřed, užitečně jako vždy. Vicovi nic není. Je mimo z ,,Horské rosy" a bude rád, že tě vidí, že si sám sebou. Lucas zavrtěl hlavou. ,,On nemůže poté, co jsem šel po jeho krku." ,,Věřím, že je poněkud zahlcen dnešními událostmi, ale neopustí tě," řekl Ranulf. ,,Nikdo z nás." Chtěla jsem ho znovu obejmout, ale Lucas zůstával odtažitý, zamyšlený do sebe. Když jsem se podívala na Balthazara, lehce zavrtěl hlavou, varování pro mě, že mě nebude do ničeho strkat. Získané Lucasovo ovládání bylo dočasné, a my všichni to věděli. ,,Můžete nás kluci nechat pár minut?" řekl Lucas, přejel si jednou rukou přes jeho dmavě zlaté vlasy, které byly rozcuchanější než ty Balthazarovy. ,,Jsem rád, že vás vidím, ale Bianca a já si musíme promluvit." ,,Jistě." Balthazar šťouch do Ranulfa. ,,Pojď, budeme pomáhat Vicovi s opravami domu." Poté co se za nimi zavřeli dveře, podívali jsme se s Lucasem na všechno ostatní, a smutek mi připadal tak těžký až to skoro bolelo. Dobře jsem si pamatovala dobu před několika lety, když jsem se jako první dozvěděla, že je v Černém kříži. Poté co utekl z Evernightu jsme měli čelit projití tabule barevného skla, neschopní věřit, že je nějaký způsob jak bychom mohli být zase spolu. Mohla jsem si to představit dokonale, každý odstín skla, jako by to pořád ještě viselo mezi námi. ,,Jaké je to pro tebe?" zeptala jsem se. ,,Být mrtvý?" ,,Nic si o tom nepamatuju." Lucas sklonil hlavu zpět k noze našeho skládacího stolu, kvůli vyčerpání, které následovalo po vztání z mrtvých. Zůstali jsme napodlaze, neschopni se pohybovat. ,,Právě teď, když mě Balthazar nabodl - zní to tak divně říkat - všechno. Dobře. Zdálo se mi to. Myslel jsem, že vidím Charity jak nás hledá." Napůl se zasmál, hořkým hlasem, a díval se do stropu. ,,To poslední co jsem potřeboval, byla ona v mých nočních můrách." Zachvěla jsem se. Charity vypadala nevině, s její mladistvou tváří a ucouraným, vlnitým vzhledem, ona byla ale jiná. Myslím, že bych měla nosční můry o ní navždy, kdybych ještě měla sny. Ještě jsem si tím nebyla jistá. ,,Jaké to bylo pro tebe?" zeptal se zaměřený znovu na mě. ,,Ty ses stala duchem hned nebo jsi byla nějaký čas něco mezi? Bylo by hezké, že máš předpremiéru nebe." ,,Bez předpremiéry." Založila jsem si paže na vrcholu kolena a opřela si tam bradu. ,,Myslím, že jsem se ve značné míře obrátila na ducha okamžitě, ale chvíli mi trvalo uvědomit si, co se stalo. Poprvé jsem se jen hlana dovnitř a ven." ,,Myslíš si, že je posmrtný život pro upíry? Mají - jdeme všichni do pekla, jestli je peklo?" ,,Tohle neříkej!" ,,Po svěcené vodě hoříme. Nikdy nebudu znovu schopen jít na svěcenou půdu," řekl Lucas. Bůh to dělá docela zřejmě, na jaké straně stojí, nemyslíš?" Vzala jsem jeho tvář do dlaní. ,,Já vím, že to nesnášíš, ale existují způsoby jak jít dál, po létech to přijde. Přemýšlej o tomhle: Nyní jsme nesmrtelní. Ztratili jsme se navzájem, ale už nikdy nebudeme muset znovu." Lucas se odtáhl, rušící kontakt mezi námi. Pomalu se zvedl na nohy. Ušel pár kroků dál do našeho provizorního bytu ve vinném sklípku, studujíce, jako by ho viděla poprvé; varná deska, nafukovací matrace na rámu postele, kartonovou zásuvku, která držela naše věci. Tohle bylo místo, v posledních několika týdnech, o kterém jsem si myslela, že to je to nejdokonalejší romantické místo na Zemi. Teď se zdálo zchátralé a malé, jeho krása je naše poslední iluze. On řekl: ,,Bianco, já nevím, jestli to dokážu." ,,Můžeš." ,,Říkáš to proto, že tomu chceš věřit, ne proto že to tak je." ,,Vzdáváš to, aniž by ses snažil." Lucas se ke mně otočil s jeho mučivými oči. ,,Zkusím to. Ježiši Bianco, myslíš, že bych to kvůli tobě nezkusil? Nenávidím to - to hlad ve mně, to studené, nechutné, ten mrtvý pocit - ale když to znamená být s tebou, zkusím to." ,,Zvládneš to. Naučíš se jak ovládat hlad. Slibuju." ,,Jak se to má stát?" Ukázal na prázdné nádoby od krve na podlaze. ,,To jsou tři litry krve? Je to stejné jako kdybych udělal to druhé nebudu řešit pytlíky a pít v klidu hned. Už jen to co si o Vicovu myslím na venek - To není o Vicovi- je to o skutečnosti, že je živý a že má krev, kterou bych mohl pít. Za dalších pár minut -" ,,Máme více krve. Pij kolik potřebuješ. Můžeme získat více." Ale to bylo řečeno jen dočasně, a oba jsme to věděli. On potřeboval naději, a pouze jeden návrh nám dával nějakou naději. Odložila jsme své vlastní výhrady z obavy z mých rodičů. Balthazarův plán byl nejlepší, co jsme měli. ,,Škola začíná za dva týdny," řekla jsem. ,,V Evernightu. Budeš se tam muset vrátit." Lucas se na mě podruhé podvíal, a pak se praštil hlavou o stěnu jednoho stojanu navíno, až lahve zarachotily. ,,Skvělé. Já jsem již slyšel věcí. Na půl cesty k šílenství." ,,Ty si neslyšel věci. Ty se zapíšeš do Evernightské akademie opět jako student tentokrát upír, a oni se o tebe postarají." ,,Postarají se o mě? Bianco, v poslední době jsem tam byl, jel jsem tam s chlápkama, kteří vypálili to místo dolů." Vzpomněla jsem si co řekl Balthazar a přitiskla jsem se k němu. ,,Nyní jsi upír. Potřebuješ-li ochranu, Btehanyová ti jí dá. Nemůsí být tvoji přátelé, ale oni ti dají místo, kde můžeš zůstat a poradíti s tím jak se vypořádat s hladem. Několik týdnů nebo měsíců, jak dlouhobudeš potřebovat." ,,Nebo roky," řekl Lucas ,,Balthazar se tam stále vrací, několik let." Balthazar navštěvoval Evernightskou akademii z různých důvodů, z nich nejvíce byl zaměřen na pravé poslání školy: pomáhá mladým - hledá upíry mezi lidmi tím, že je drží nahoře - s daty moderního světa. Nebyla jsem toho nározu, že Lucas může být venku. Poslední věc, kterou potřeboval slyšet, bylo jak to všichni ostatní upíři zvládali. Lucas dodal: ,,Kromě toho, že nezáleží na tom, jak moc mě nenávidí. Nepůjdeme do Evernightské akademie, protože je to pro tebe nebezpečné." ,,Pro mě?" Měla jsem sotva chvíli na to abych to posoudila, ale Lucas měl pravdu. Věděli jsme, že s událostí v loňském školním roce Bethanyová, ředitelka školy v Evernightu , používala školu jako prostřdek k nalezení - a možná chycení - duchů jako jsem já. Proč to dělala, to zůstalo tajemstvím, ale nebylo pochyb, že si znepřáteluje přízraky. Ať už to bylo jakkoliv, pro nás to nemohlo být dobré. Na mém obličeji byla vidět svítající reakce, Lucas přikývl. Jeho výraz se stal opravdu šibeniční. ,,Už jsem zamotal věci tak špatně, že jsi zemřela," řekl. ,,V ždáném případě nikdy nepůjdeme zpět na místo, kde tato situace může být ještě horší." Co jiného bychom měli dělat. Nutila jsem se být statečná. ,,Přijdeme na to." ,,Neptej se mě jestli bych tam šel bez tebe. To nemůžu." Lucas to řekl tak prostě jako by to bylo jasné, kdyby byl odloučen ode mě, tenký řetěz vůle, kterou má by spadla. ,,Budeš v Evernightské akademii, a já tam budu s tebou." ,,Bianco, ne. Je to příliš nebezpečné." ,,Lucasi ano." On mě vždycky chtěl ochránit před každým rizikem, ale byl čas na kontrolu reality. ,,Je to nebezpečnější než být upírem v buňce Černého kříže? Udělala jsem to přeze všechno a tohle taky udělám přeze všechno. Kromě toho jsou přízraky kterým se podařilo být na Evernightu, aniž by byli zničeni Bethanyovou. Maxie je jedna z nich. Lze to udělat. Vím to, budu opatrná." Lucas nevypadal přesvědčeně. ,,Mohli bychom udělat něco jiného. Zavřít mě nekam, dokud nebudu -" ,,Dokud přestaneš chtít krev?" snažila jsem se tiše, až změknou a dopadnou má slova. ,,To se nestane. A nemůžu z tebe udělat vězně v nějakém sklepě. Říkám ti, že to můžeme udělat. Můžeme, protože musíme." ,,Nelíbí se mi to." ,,Mě taky ne, ale budu v pořádku. Budeš tam mít pokrevní strukturu, ostatní upíry, kteří ti pomůžou naučit se, jak to zvládnout. Ranulf a Bathazar půjdou s tebou," slíbila jsem. ,,A Vic se vrátí taky, pamatuješ?" Jeho tmavě zelené oči se rozšířily, a věděla jsem že nešlo o Vica jako o zdroj útěchy, on pro něj nebyl přítel. Byl kořist. Spěšně jsem dodala, ,,Budeš moci být s Vicem, když jsou tady ostatní, aby ti pomohli. Nakonec se ti to bude zdát snadné." Lucas se díval dolů na podlahu, a já nevěděla sama za sebe, jestli je to tak nenuscené, tak volné. Možná by se to naučil snést, ale nebylo by to nikdy snadné. To nepůmůže ani jednomu z nás když budu předstírat, že je to snadné. Vzpomněla jsem si, co říkal Balthazar, o upírech vztupujících do ohne, než aby šli dál. Lucas věděl lépe než ostatní jak zničit upíří tělo. ,,Dobře. Nebude to snadné," řekla jsem. ,,Nikdy to nebylo. A někdy nás to bude rodělovat." Natáhl ruce a já do nic narazila. Jeho obětí bylo chladné, ale byl to ještě Lucas, stále my. Lucas mi do vlasů zašeptal: ,,Budu tě vidět jen v mých snech?" ,,Tak dlouho, dokuť budeš mít mou brož, můžu se dostat k tobě." Zamračil se, pak vytáhl brož z jeho zadní kapsy. Černý květ, ozdobně vyřezaný byl dárek od něj, když jsme měli první datum. On si ji vzal se sebou, když šel do boje, aby zemřel, to byla jediná věc, která mi dovolila abych se k němu dostala. ,,Proč brož?" ,,Věc, která přízraky váže silně k životu, smysluplné věci - jako je tahle brož nebo můj náramek, nebo chrlič venku, před oknem mého pokoje - můžeme je použít k cestování. Jsou jako zastávky na metro, můžu cestovat s nimi, ať jsou kdekoliv. Korálový náramek a brož z černého jantaru jsou obzvlášť silné, protože jsou vyrobeny z materiálů, které kdysi byly živé bytosti." Sevřela jsem ruku kolem broži. ,,Takže pokud ji budeš mít s sebou, budu tě vždy schopna najít. Viz, budeš mít stále způsob jak vidět, že jsem v bezpečí." ,,Evernight," řekl. ,,Dobře." Mohla jsem říct, že jsem nebyla přesvědčena o tom, že ho to netáhne dolů. Zůstal v něm strach o mě, ne o sebe. Ale my jsme opravdu neměli jiné místo na které se obrátit. Objali jsme se znovu, tentokrát pevněji. Jak moc jsem si chtěla myslet, že Lucas našel naději. Ale i tak jsme se objali, i když bych mohla říct, že se díval přes rameno - zíral na krev.