22. kapitola

Napsal Jinny (») 5. 9. 2011 v kategorii Akademie Evernight- Na druhé straně, přečteno: 1956×

Rychlostí blesku jsem se ocitla ve skupince lidí, kteří se shromáždili kolem Lucasova těla. Ležel celý zakrvácený nehybně ve sněhu a na prsou a na čele měl hluboké rány. Dana mu podepřela hlavu a Balthazar mu přejel prstem po okraji rány a trhl s sebou. Vic s Maxií, která se pořád drželi za ruce, postávali opodál, zatímco Ranulf si k hrudi tiskl sekeru jako nějaké vyděšené dítě. Zdálo se, že Lucas je v hlubokém bezvědomí.

,,Co se děje?" Poklela jsem vedle Lucase. ,,Je zraněný?"

,,Ošklivě," odpověděl Balthazar hlasem plným hrůzy.

,,Přestože je to strašné a vím, jakou prožívá bolest ? bude v pořádku," prohlásila jsem. Nikdo nepromluvil. ,,Že ano?"

Balthazar se ke mně mdle otočil. ,,Ten druhý upír pokropil svou zbraň svěcenou vodou. Je to pro nás nebezpečná taktika, ale -"

Zvedla jsem ruku; neunesla bych, kdyby pokračoval, a kromě toho jsem věděla, co che říct. O použití svěcené vody v boji se mluvilo při výcviku u Černého kříže a navíc o něm Erich šeptal Lucasovi v jeho vlastním snu - jak Černý kříž, tak i Erich tvrdili, že zbraň namočená do svěcené vody může upíra zneškodnit navždy.

Tím, že ho zevnitř spálí zaživa.

Nikdo z Černého kříže však nikdy netvrdil, že to ví najisto. Možná to tak nebylo. Jenže Lucas se nehýbal. Vypadal jako navždy uvězněný hluboko v tom strašlivém, nekonečném ohni.

Vzala jsem ho za ruku; díky sněhu byla studenější než obvykle. Jeho prsty mi připadali těžké a ochablé. ,,Lucasi?" zašeptala jsem, ale věděla jsem, že mě neslyší.

Jediná možnost, jak ho vysvobodit z jeho utrpení, byla useknout mu hlavu. A navždy ho tím ztratit. Už po Charitině útoku jsem se musela rozhodnout, jestli ho mám připravit o život; teď jsem tomu musela čelit znovu. Jenže jsem to nedokázala. Prostě jsem nemohla.

Stiskla jsem mu prvně prsty v dlani. Dana zvedla ruku, aby si otřela slzy, a Lucasova hlava se svezla ke straně. Krev z rány na čele mu začala stékat na krk a hromadila se hned pod ohryzkem. Vzpomněla jsem si, jak vypadal, když jsem ho poprvé kousla.

Upíří krev, pomyslela jsem si. Při rituálu mě tak silně přitahovala. Tak silně, jako by byla samotný život.

V tu chvíli mi to všechno došlo.

Pití Lucasovi krve bylo součástí mého upířího života a tou dobou jsem se cítila naživu víc než kdy jindy.

Přízraky se spojovaly s upíry, aby tvořili upíří děti, jako jsem byla já, protože ty představovaly dvě poloviny života, které dohromady dokázaly rozdmýchat plamen.

Při svém rituálu zmrtvýchvstání měla Bethanyová v úmyslu zničit mě a vtáhnout mě do svého upířího těla, abychom splynuly v jednu bytost.

Krev přízraků představovala pro upíry jed, ale upíří krev představovala pro přízraky život.

Lucas a já jsme se od chvíle, kdy jsem se poprvé neubránila touze a zakousla se mu do hrdla, stali součástí jeden druhého. Já jsem se stala součástí jeho a on součástí mě.

Věděla jsem, co mám dělat.

,,Odstupte," řekla jsem. Všichni na mě upřeně hleděli, ale udělali to, o co jsem je požádala, a vzdálili se od Lucasova ležícího těla. Dana mu jemně položila hlavu do sněhu a vstala. Raquel ji zezadu pevně objala. Ranulf sklonil hlavu a Vic, který držel Maxii za ruku popotáhl nosem, jako kdyby byl na pokraji slz. Mí rodiče stáli poněkud stranou od ostatních, ale věděla jsem, že se o Lucase opravdu bojí. Shromáždilo se tu i pár studentů - upíři i lidí, kteří nechápali, co se děje. Skye klopýtala sněhem k nám, očividně zmatená i zesláblá z toho, jak se kvůli mně obětovala, ale přesto něchtěla v tuto chvíli Lucase opustit. Když se zapotácela, Balthazar rychle vstal a podepřel ji.

Sníh kolem Lucase byl zbarven karmínově rudou krví. K zemi se začaly snášet další sněhové vločky. Foukal ostrý, studený vítr, který mu čechral vlasy. Natáhla jsem ruku k Maxii; na okamžik se zatvářila zmateně, ale pak pochopila, co chci, a podala mi mou brož, abych se pak znovu mohla celá zhmotnit. Potřebovala jsem to. Ostré kraje vyřezávaných okvětních lístků se mi zaryly do dlaně.

Myslela jsem na to, jak moc ho miluju, jak moc toužím po tom, abych se stal mou součástí. Představila jsem si jeho hustou krev, která ve mně rozdmýchávala život. Vzpomněla jsem si na svůj upíří život - a cítila, jak mi opět rostou tesáky, jak mě tlačí do rtů a do jazyka. Navzdory smrti zůstala má upíří podstata mou součástí.

Pak jsem se sklonila a zakousla se Lucasovi do hrdla.

Krev. Studená, ale stále jeho. V krvi každého upíra bylo všechno zaznamenáno, a tak jsem věděla, co cítil a co prožil. Cítila jsem jehó lásku ke mně a jeho strach, když stál ve věži a snažil se mě zachránit. Viděla jsem, jak bojoval, víření nožů, rány a pády do sněhu. Zakousla jsem se ještě hlouběji a vysávala jsem z něj co nejvíc krve, víc, než jsem z něj kdy vysála jako upír. Matně jsem slyšela, že někteří z přihlížejících nesouhlasí s tím, co dělám, ale byli příliš daleko na to, abych jim věnovala pozornost. A pak jsem ho poznala - Lucase, jako ducha, jeho duši, přímo ve středu jeho bytí.

Bianco. Kde to jsme?

Jsme spolu.

Co se děje?

Saji tvou krev, aby se stala mou krví. Lucasi - napij se ze mě.

Položila jsem mu ruku na ústa tak, že jemná kůže mezi palcem a ukazováčkem směřovala ke křivce jeho rtů.

Věř mi. Napij se.

Byl tak zesláblý, že ani nebyl schopen mě kousnout, a tak jsem tiskla svou jemnou kůži na jeho ostré zuby tak dlouho, až ji prokously. Cítila jsem stejnou bolest, jako kdybych byla lidskou bytostí, ale přesto jsem neucukla.

Krev mu stékala do hrdla. Už ho nic nepálilo, protože se jeho krev smíchala s tou mou. Teď už mu krev přízraků nemohla ublížit. Mohl jí vypít, kolik chtěl, a nasát zpátky život.

Jak se spojení mezi námi prohlubovalo, cítila jsem čím dál tím větší závrať. Stávali jsme se jednou bytostí a každý z nás se nořil do toho druhého. Když jsem se tomu poddala, cítila jsem jeho tělo stejně jasně jako své vlastní; řezné rány na čele a hrudi ho pálily a sníh ho studil. A také jsem cítila jeho úžas, že vnímá mé tělo - mé končetiny, chuť své krve, blízkost mé duše.

Krev, kterou jsem sála, se začala ohřívat.

Tak tohle znamená zemřít? Pomyslel si Lucas. Protože já už se smrti nebojím. Ne, pokud to znamená, že si budeme tak blízko.

Soustředila jsem na něj všechnu svou energii a zaměřila se přímo na jeho červené srdce. Tohle není smrt, ale život.

Lucas zalapal po dechu a já se posadila. Na rtech jsem cítila jeho lepkavou krev. Vypadal více zakrvácený než předtím, ale oči měl doširoka rozevřené. Znovu se nadechl.

,,Jak se ti to povedlo?" zeptal se Balthazar.

,,Jo, byla to nějaká upíří první pomoc nebo tak?" ozvala se Raquel, která se opírala o Danu.

Vůbec jsem od Lucase neodtrhla pohled. Díky jeho znovuzrození se mu rány na obličeji zacelovaly rychleji než u upírů. Upřeně na mě hleděl, a přestože byl očividně zesláblý, objevil se mu na rtech úžaslý úsměv. ,,To není možné."

,,Ale je." Samou radostí jsem se rozesmála. ,,Opravdu."

,,Uzdravuješ se neuvěřitelně rychle, ale pořád krvácíš, kámo." Vic mu podal kus látky.

,,Krvácíš," podotkl Balthazar naléhavým hlasem. Jako jediný ze všech pochopil, co se stalo. ,,Bianco, ty jsi to dokázala."

,,A co?" zeptala se Dana.

Prvně jsem Lucase objala a tentokrát z něj sálalo teplo.

,,Jsem naživu," zašeptal. ,,Bianca mě oživila."

Všichni náhle začali mluvit jeden přes druhého - beď překvapeně, zmateně nebo radostně. Dana vyskočila do vzduchu s rukama nad hlavou na znamení vítězství.

Nevěnovala jsem jim pozornost. Na vysvětlování a slavení bylo dost času. V tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném než ležet Lucasovi v náručí, opírat mu hlavu o hruď a poslouchat tlukot jeho srdce.

Do hodiny začala přijíždět zásahová vozidla - policie, sanitky a pár hasičských aut, přestože z domu Bethanyové nezbylo nic víc než doutnající popel. Mí rodiče našli v budově akademie pevnou linku, která vydržela i ten třeskutý mráz a následnou oblevu, a zavolali z ní na nouzové číslo.

,,Tohle znamená konec školy," poznamenala máma, zatímco Ranulf odtahoval těla upírů na hromadu, aby je zapálil a zamezil tak alespoň některým nepříjemným otázkám vyšetřovatelů. ,,Bez Bethanyové nemůže akademie v Evernightu existovat. Tihle studenti se musejí vrátit ke svým rodinám."

,,A co bude s budovou školy?" zeptala jsem se a zadívala se na impozantní kamenné věže, které se tyčily proti bílé obloze.

,,Možná si z ní nějaký milionář udělá své sídlo. Nebo ji stát přemění na azylový dům. Třeba tu vznikne zase škola." Máma se něžně usmála na tátu. ,,Ještě že jsme neprodali náš dům v Arrowwoodu, viď?"

,,Tam se nemůžeme vrátit," namítl. ,,Lidem, kteří si nás pamatují, by došlo, že vypadáme moc mladě."

,,Já vím, drahý. Tohle už jsem přeci taky párkrát zažila." Šťouchla do něj jemně loktem. ,,Ale můžeme ho prodat a odstěhovat se někam jinam."

Vzal ji kolem ramen. ,,Stýská se ti po Anglii?"

Máma se rozzářila a já vytušila, že se chytají někam blízko jejího milovaného Londýna. Ale přesto se podívala napřed na mě. ,,Co ty, Bianco?"

,,Zůstanu s Lucasem," prohlásila jsem, ,,ale teď už je jedno kde. V okamžiku můžu být zase s vámi. Takže se můžeme vidět, jak často budeme chtít. Už nikdy nechci být daleko od vás."

Máma trochu poklesla na mysli. ,,Je tak nefér, že můžeš někomu vrátit život, ale sama navždy zůstaneš přízrakem."

,,Mami, to je v pohodě." O tomhle už jsem přemýšlela několik dní a po dnešních překvapivých událostech jsem konečně věděla, co jí chci říct. ,,Přestaň to brát tak, že se mi stalo něco strašného, ano? Právě vy s tátou byste si měli být vědomi toho, že smrtí nic nekončí. Kromě toho - já jsem se narodila pro to, aby se ze mě stal přízrak. Cítím to. Už si ani nedovedu představit, že bych neměla schopnosti, které jsem tím získala. Je to můj osud. Jsem tím, čím jsem se měla stát." Po chvilce jsem dodala. ,,A je to zábavný."

Mí rodiče se začali smát a dlouze mě objali.

Zatímco si policisté zapisovali mimořádně zmatené výpovědi od různých studentů a velmi opatrnou výpověď od Lucase, odrážela se od sněhu červená a modrá světla jejich aut. Vic s Ranulfem pomáhali Skye sejít přední schody; všimla jsem si, že se pořád třese a snaží se unést pytel, který byl skoro z poloviny velký jako ona. Když procházeli kolem nás, zaslechla jsem jak říká: ,,Upíři, lovci upírů a duchové?" A všichni jsou spolu ve válce?"

,,Až na ty, co jsou zrovna tady," poznamenal Vic, ohlédl se přes rameno a usmál se. Cítila jsem, že se Maxie vznáší blízko něho. ,,Víš, já myslím, že by se to nemělo takhle dělit. Místo toho by se měli rozlišovat normální lidi, fajn lidi a šílenci. Ti se vyskytujou mezi lidma, upírama i duchama, víš?"

,,My patříme do skupiny těch, kteří jsou fajn," prohlásil Ranulf vážně.

,,Když to říkáš." Zdálo se, že Skye ze všeho nejvíc touží dostat se co nejdál od všeho nadpřirozena a pořádně se vyspat. Vůbec jsem se jí nedivila, ale nechtěla jsem, aby odešla jen tak. Dlužila jsem jí poděkování.

,,Skye," zavolala jsem na ni a vydala se k ní. Unaveně se na mě podívala. ,,To, co jsi tam nahoře udělala - budu ti za to navždy vděčná. Já i Lucas."

,,Lucas mi zachránil život," pokrčila rameny Skye. ,,Chtěla jsem mu pomoct a táké jsem pomohla tobě. A jak už jsem řekla, sama bych chtěla, aby to někdo udělal pro mě."

Její hlas zněl vyčerpaně a v očích měla stále strach. ,,Zmocnila jsem se tě na docela dlouhou dobu a děly se při tom mocné, nadpřirozené věci. Jseš si jistá, že jsi v pořádku?" zeptala jsem se opatrně.

Její výraz ztvrdl. ,,Dostanu se z toho tím dřív, čím rychleji odsud budu pryč." Zhluboka se nadechla. ,,Vyřiď Lucasovi, že z vás mám radost. A ? pozdrav na rozloučenou." Pak odkráčela sněhem k policejnímu autu a už se neohlédla.

V dálce jsem zahlédla Balthazara, který stál stranou od všech ostatních. Začala jsem se k němu brodit sněhem. Tátův kabát mi byl tak velký, že jsem měla pocit, jako bych měla na sobě kápi. Balthazar se neohlédl, ale když jsem k němu došla poznamenal: ,,Někdo se bude muset postarat o stáje."

Podívala jsem se na školní stáje, kde mělo několik studentů ustájené koně. ,,To mě nenapadlo."

,,Zajdu tam, abych se ujistil, že koně mají dost píce a jsou v teple," řekl potichu. ,,Jejich majitelé si pro ně pravděpodobně brzy přijdou, ale stejně na ně dohlédnu. Jo, mimochodem, když jsme tě dnes hledali - našel jsem tohle." Vytáhl z kapsy můj stříbrný korálový náramek a dal mi ho do dlaně. ,,Byl pod sedacím pytlem. Myslím, že ho tam Bethanyová schovala, když na jeho místo vložila past."

,,Děkuju ti," řekla jsem, ale nestačilo to. Mezi námi visela nevyřčená slova a já jsem věděla, že to musíme vyřešit hned. ,,Sála jsem krev i tobě," pronesla jsem. ,,To, co jsem udělala pro Lucase - že jsem mu vrátila život -, by mohlo fungovat i u tebe. Kdybys chtěl."

Sát někomu krev byla velice intimní záležitost a za jiných okolností bych mu to nenabídla; měla bych pocit, že Lucase podvádím. Přesto jsem věděla, že by Lucas Balthazarovi nikdy neupřel možnost znovu žít.

Překvapilo mě, když Balthazar zavrtěl hlavou. ,,Ne. Není jisté, jestli by to vyšlo, a pokud by to nevyšlo, otrávila bys mě."

,,Za pokus to stojí."

,,Nevyšlo by to." Přimhouřil oči a zadíval se na obzor, jako kdyby ho oslnil měsíční svit, který se odrážel od sněhu. ,,To, co se stalo - nešlo přímo o krev, ale o pouto mezi vámi. Jste dvě části jednoho celku. A to jsme my dva nikdy nebyli."

Položila jsme mu ruku na rameno. ,,Je mi to líto Balthazare."

Pokrčil rameny. ,,Nejsem na tom o nic hůř než předtím. A - mám radost kvůli Lucasovi. Vážně."

Rychle jsem si stoupla na špičky a políbila ho na tvář. Usmál se na mě, ale viděla jsem na něm, že ze všeho nejvíc teď chce být sám. Takže jsem se vrátila k ostatním a doufala, že policisté uvěří naší verzi událostí.

Samozřejmě jí věřili. Bylo pro ně daleko snazší uvěřit, že školu zaplavila voda z hlavního potrubí, která během mrazivé noci zmrzla na led a způsobila zkrat v domě paní Bethanyové, takže začalo hořet. Proč by měli věřit nějakým vyděšeným studentům, kteří mumlali něco o přízracích?

Netušili jsme, co přesně bude stát v policejním hlášení, ale věděla jsem, jak bude končit; potvrzením, že akademie v Evernightu už neexistuje.

Než začalo svítat odvezly nás Dana a Raquel do města, kde bydlely. Přestože byl jejich motel dost prostý, bylo v něm čisto a bezpečno a byla tu spousta volných pokojů. Unavený pár, který ho provozoval , možná zmátlo, že se v něm ve dvě ráno ubytovalo sedm hostů, ale nijak to nekomentovali.

Ani mí rodiče nic nenamítali, když jsem šla spát k Lucasovi. Máma mu předtím ještě dokonce zkontrolovala obvaz a poradila mu, aby si to ráno namazal mastičkou. Přikývl a hlasitě polkl, a já na něm viděla, jak moc mu chybí jeho máma a její péče.

Máma i táta si pravděpodobně mysleli, že si padneme do náručí. Ta představa se mi zamlouvala, ale věděla jsem, že musíme učinit mnoho rozhodnutí o naší budoucnosti.

Když jsme vešli do pokoje, pomohla jsem mu sundat bundu a košili. Při každém pohybu sebou škubl. ,,Víš ? teď, když jsi opět lidskou bytostí ? kdybys chtěl zavolat Kate -"

,,Nechci." Podíval se na mě, a přestože se mu v očích zračil smutek, věděla jsem, že to myslí vážně. ,,Mám ji pořád rád a vždycky budu mít. Ale už vím, že má ? svoje chyby. Strach jí zatemňuje mysl. Neexistuje možnost, že by patřila do našeho života. Možná jí jednoho dne - nevím, možná jí dám vědět, co se stalo. Strašně by se jí ulevilo, že jsi mě proměnila zpátky v člověka. Ale už ji nikdy nechci vidět."

Posadila jsem se vedle něho na postel. ,,Jsi smutný?"

,,Ne. Už nějakou dobu vím, že už nikdy nebudeme spolu." Položil mi ruku na tvář a usmál se. ,,Jak bych mohl být dneska smutný? Bože, Bianco, ty jsi - zázrak."

Sevřela jsem jeho ruku ve své. ,,Zase žiješ," řekla jsme a hlas se mi trochu třásl. ,,Můžeš si vybrat, jak prožiješ svůj život. Takže chci, abys věděl, že jsi volný, ano? Máš svobodu dělat vlastní rozhodnutí. I kdyby - i kdyby to znamenalo, že mě opustíš."

,,Cože?" Lucas na mě zíral, jako by nemohl uvěřit ničemu z toho, co jsem řekla. ,,Proč bych tě měl chtít opustit?"

,,Už nemusíš bojovat s upíry nebo přízraky. Řekl jsi mi, jak moc jsi vždycky chtěl mít normální život, a teď ho máš. Lucasi, mohl bys studovat, jak jsi o tom kdysi snil. Mohl bys potkat dívku, která je živá a nikdy - nikdy nemusela na nikoho útočit nebo se učit zabíjet." Už jsem se mu nedokázala dívat do očí. ,,Jednoho dne by ses mohl oženit. Mít děti. Tohle ti já nikdy nemůžu dát."

Lucas na mě jen zíral, protože překvapením oněměl. Předpokládala jsem, že zvažuje, co jsem právě řekla. Nečekala jsem, že bude hned souhlasit, ale měl právo znát pravdu. Čekala jsem, že časem si bude chtít splnit svůj odvěký sen žít jako ostatní lidé. Mít dům, práci a rodinu. Navždy zapomenout na staré bitvy.

,,Jak to víš?" zeptal se po chvilce.

,,Jak vím co?"

,,Že nemůžeme mít děti?"

Tím mi vyrazil dech. Upřímně řečeno mě nikdy nenapadlo, že bych mohla mít děti; většina upírů je nikdy neměla, mí rodiče byli spíš čestná výjimka. Skutečnost, že jsem se stala duchem, jen potvrzovala, že je to nemožné. ,,Lucasi, jsem mrtvá."

,,To byli i tví rodiče."

,,Nemám tělo."

Vzal mi obličej do dlaní tak něžné, až jsem se zachvěla. ,,Já bych řekl, že máš."

Přece jsem se nemohla zhmotnit, kdykoliv jsem chtěla, ne? Nezdálo se, že by existoval nějaký časový limit, jako dlouho to jde. ,,Nevíme, jestli je to možné," namítla jsem. ,,Nemůžeme si být jistí."

,,To znamená, že si nemůžeme být jistí ani tím, že je to nemožné." Usmál se na mě a jeho tmavě zelené oči zářily. ,,Bianco, ještě včera se nikomu ani nesnilo o tom, že mi dokážeš vrátit život. Ale stalo se to. Najdeme nějaký způsob. A teď nemluvím jen o dětech. Ať už nás čeká cokoli, zvládneme to. Protěže tě miluji natolik, že bych tě nikdy neopustil."

Zaplavila mě vlna radosti. ,,Jseš si jistý?"

,,A ty?" Všimla jsem si že na okamžik zaváhal. ,,Jsi ta nejúžasnější nadpřirozená bytost na světě a já jsem jen kluk, který jednou zestárne."

,,Nechám si obarvit vlasy na šedivo, aby ladily s tvými," slíbila jsem mu. ,,A přidám k tomu i vrásky, až se ti udělají." Netušila jsem, že se mi v tu samou chvíli může chtít plakat i smát se zároveň. ,,Ale Lucasi - co normální život?"

,,Zapomeň na něj." Usmál se. ,,Budeme výjimeční."

Políbili jsme se a poprvé od jeho proměny mezi námi nestály žádné bariéry ani rozpaky.

Zjistila jsem, že s trochou soustředění si už nemusím svlékat oblečení. Když jsem si přála, aby bylo pryč, stalo se tak, takže jsem měla na sobě už jen stříbrný korálový náramek, který se mi leskl na zápěstí.

Teď, když byl na živu a já ne, jsem se s ním cítila jinak. Určitým způsobem ještě lépe. Když jsme byli spolu, věděla jsem co cítí, a uvědomovala jsem si jeho rozkoš stejně jako mou. Jeho dotyky nepředstavovaly jen propojení nervových buněk, nezpůsobovali pouze reakci těla. Místo toho jsem jeho dotyky vnímala jako výrat naší lásky a tomě vzrušovalo více než cokoliv jiného.

,,Bianco," zašeptal Lucas, když se mi hlavou opřel o krk. Jeho dech už byl zase teplý a všude kolem sebe jsem cítila vůni jeho kůže. ,,Ty jsi můj život."

,,A ty můj." Byla to pravda. Tep jeho srdce, jeho svaly, všechno, co ho dělalo lidskou bytostí, ve mně souznělo stejně silně jako kdysi můj vlastní život. Spojovala jsem v sobě vše, co bylo krásné na mé nadpřirozenosti , a vše, co bylo nádherné na skutečnosti být naživu. Tohle znamenalo být ukotvena - být milována.

Potom, když jsme leželi zapleteni jeden do druhého, mi Lucas svými prsty pročesával vlasy. ,,Trápí mě jen jedna věc," prohlásila a zadíval se do stropu.

,,A jaká?"

,,Jediné, co se mi nelíbí na tom být smrtelný je, že tě jednou budu muset opustit. Ne před koncem života a věř mi, že mám v plánu žít dlouho, ale stejně se tomu nevyhneme."

Píchlo mě u srdce a přivinula jsem se k němu ještě pevněji. ,,Tímhle se budu zabývat, až to přijde. Pokud můžu následujících padesát nebo šedesát let strávit s tebou - jestli můžeme celý život prožít spolu -, pak je to přesně to, co chci. Radši budu truchlit, až tě ztratím, než abych teď byla bez tebe."

Lucas mě vášnivě políbil a pak mě znovu objal. ,,Takže tohle máme vyřešené."

,,A co ty?" zašeptala jsem. ,,Vím, jak velkou máš radost, že jsi živý, ale ? znamená to, že nebudeš žít věčně. Přišel si o svou nesmrtelnost. Nepřipadá ti to divné?"

,,Já nikdy neumřu," odpověděl. Než jsem mohla něco namítnout, Lucas mi položil dva prsty na rty. Zdálo se, že jeho něžný úsměv naplnil pokoj světlem, a já jsem si uvědomila, že má naprostou pravdu. ,,Ty budeš žít věčně a díky tvým vzpomínkám dosáhnu té jediné nesmrtelnosti, po které toužím. Žít dál v tobě - Bianco, takhle si představuji nebe."

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a dvanáct