Nemohla jsem se pohnout; nedokázala jsem uniknout. Nebyla jsem schopna ničeho jiného než zírat na Bethanyovou - v tu chvíli doslova jedinou věc v mém životě.
,,Myslela jsem, že to bude pan Ross, kdo vás ke mně přivede," pronesla. ,,Ale byl vám oddán víc, než jsem čekala. Pak jsem tady v archivu po několika týdnech hledání konečně našla váš šperk a uvědomila jsem si, že vás dostanu, když na jeho místo nastražím past."
Celou tu dobu věděla, že se tady scházíme. A celou dobu věděla o mně. ,,Jak jste zjistila, že jsem tady ve škole?"
Bethanyová naklonila hlavu, jako kdyby jí mě bylo líto. ,,Na základě vašeho dřívějšího chování jsem přirozeně usoudila, že kde bude pan Ross, budete i vy."
V tu chvíli jsem k ní pocítila takovou nenávist, že mě překvapilo, že se past neroztříštila. Zloba mě tak rozpálila, že bych snad dokázala roztavit kov i kámen. ,,To kvůli mně jste tu mým rodičům nabídla práci, že? Byli od začátku součástí vašeho plánu."
,,Víte, dala jsem vám spoustu šancí." Její hlas zněl klidně. Spokojeně. ,,Kdyby mě bavilo dělat z bezbranných lidí oběti, těžko bych založila školu, jako je Evernight. Navíc jsem měla vaše rodiče docela ráda; jsou to dobří učitelé. Proto jsem chtěla prozkoumat všechny další možnosti. Začala jsem přijímat studenty, kteří byli propojeni s přízraky, pro případ, že by jeden z těchto duchů mohl posloužit stejně jako vy. Pokaždé, když jste se odchýlila z cesty, po které vás vedli vaši rodiče, naléhala jsem na vás, abyste se na ni vrátila. V létě jsem vám řekla, že zahodit své možnosti kvůli lásce nestojí za to. Ale vy jste mě neposlechla a řítila jste se ke svému konečnému osudu. Takže se teď mohu zachovat tak, jak uznám za vhodné."
,,Už nechcete být upírkou," prohlásila jsem. ,,Ale když mě k tomu využijete, stane se z vás něco daleko horšího."
,,Budu však žít." Bethanyová nezaváhala ani na vteřinu. ,,Stará zrada bude konečně napravena. Budu moct zemřít tak, jak jsem kdysi měla - jako lidská bytost. A vy nebudete o nic méně mrtvá než už jste."
Najednou zavládlo světlo a svět kolem mě nabil tvar. Nejdřív jsem se domnívala, že jsem se ocitla na svobodě, a chtěla jsem zmizet, utíkat, cokoli, čeho bych byla schopná -, ale pak jsem zjistila, kde se nacházím.
Bethanyová stála přede mnou s pastí v ruce, přímo uprostřed místnosti, jejíž podlaha, strop i zdi zaříly všemi barvami. Uvědomila jsem si, že je stejně velká jako archiv, ale místo kamenů a prachu působila průhledně. Perleť, napadlo mě. Ta měděná střecha na jižní věži - ten zvláštní pocit, který jsem často měla z prázdné místnosti nad bytem svých rodičů - Bethanyová přenesla past do druhé věže, na toto místo. Pochopila jsem, o co jde.
,,Vy jste celou tuhle místnost přeměnila v jednu velkou past," pronesla jsem a došli mi, že odsud se nikdy nedostanu.
,,Domnívám se, že díky vám ožije spousta z nás," prohlásila Bethanyová. ,,Vrátíme život více než deseti jedincům, slečno Olivierová. Možná vám toto vědomí poskytne aspoň malou útěchu."
Odvrátila jsem se od ní. Perleť mi klouzala pod nohama - ale ne, o to nešlo. Nemohla jsem se zhmotnit, ani odhmotnit; nebyla jsem schopná se vznést, ani utéct. Uvízla jsem někde mezi a ztratila jsem všechny schopnosti, které bych mohla použít v obyčejném stavu. Přestože jsem věděla, kde se nacházím, pořád jsem byla v pasti a přestávala vnímat skutečnost i samu sebe. Jen to trvalo déle. Pomalá smrt. Není divu, že jsem přízraky slyšela křičet ?
,,Berte to tak, jako byste se stala dárcem orgánů," poznamenala Bethanyová laskavěji.
Slyšela jsem přízraky křičet, i když byly lapeny do pastí ?
Vší silou jsem z celé duše nahlas zakřičela: ,,Pomoc!" Vložila jsem do toho křiku míst, kde jsme s Bethanyovou stály, a všechny své pocity a myšlenky. Stálo mě to značné úsilí - jako kdybych tím přišla o část sebe samé.
,,Tato místnost je zvukotěsná," upozornila mě Bethanyová. ,,Nikdo vás tu neuslyší."
Sluchem možná ne. Ale pokud ten křik zachytí Maxie nebo Christopher, nebo kdyby mě Lucas zaslechl ve svých snech -
Zaklepání na dveře ve mně vzbudilo naději. Ale nezdálo se, že by to Bethanyovou překvapilo. Zvedla ruku, ve které držela past, otevřela ji a položila na podlahu. Znovu se přede mnou rozprostřela našedlá, plynoucí nicota, a já se zoufale snažila nenechat se jí pohltit. Zatímco jsem se divoce zmítala, neschopná odolat, uslyšela jsem tlumené hlasy - stěží patřící záchranné misi, ve kterou jsem doufala.
Pas se zavřela. Na chvilku mě zaplavila vlna úlevy a snažila jsem se přijít na to, co vidím. Zůstali jsme v perleťové místnosti, ale dveře už byly opět zavřené a překazily tak mou možnost utéct. Nyní jsme tu s Bethanyovou nebyly samy. Kolem mě stálo půl tuctu upírů, kteří na mě upírali pohledy stejně dychtivě jako Bethanyová. Většina z nich byli studenti, ale stálo tu i pár učitelů. Nikoho z nich jsem moc dobře neznala, ale věděla jsem, že jsou velmi staří a mocní. Bethanyová si své komplice zvolila správně.
,,Nevím, kolika z nás dokážete navrátit život slečno Olivierová." Bethanyová sáhla do kapsy své dlouhé sukně a vytáhla ostří, které jsem si pamatovala ze Samuelovy přeměny. ,,Ale mohu vám za sebe a za ty, co budou následovat, vyjádřit svou nejhlubší vděčnost?"
,,Můžete se dostat do pekla," řekla jsem.
,,Jsme upíří," poznamenala a já jsem na okamžik spatřila podobnou temnotu a sebenenávist, kterou jsem v uplynulých měsících cítila u Lucase. ,,Už v něm jsme."
,,Zabíjíte mě." Stále jsem tomu nemohla uvěřit, přestože už to začalo.
,,Jestli vám to pomůže, vy zároveň zabíjíte mě." Bethanyová se usmála, jako kdyby šlo o úžasnou novinu. ,,Nemám v úmyslu žít jako lidská bytost dlouho. Toto prodloužené bytí pro mě představovalo spíše muka než potěšení. Chci zemřít tak, jak jsem měla."
,,Zemřít? Děláte tohle všechno jen proto, aby - abyste znovu zemřela?"
,,Abych zemřela tak, jak jsem měla," opakovala. Oči jí ztmavly hlubokým smutkem. ,,Abych se po smrti odebrala tam, kam jsem se měla odebrat, a opět se setkala s tě mi, které jsem znala za svého jediného opravdového života."
Christopher, pomyslela jsem si. Myslí si, že když zemře jako člověk, bude opět s Christopherem.
Vytáhla si rukáv své krajkové blůzy, přiložila si nůž na zápěstí a řízla se do něj. Její upíří krev jí začala stékat po ruce a já jsem pocítila tak šílenou žízeň, že jsem nic podobného nikdy nezažila. Nechtěla jsem se jí jen napít; chtěla jsem se stát její součástí. Instinkt, který mi velel, abych se do ní ponořila a navždy se v ní ztratila, byl silnější, než jsem si předtím dokázala představit.
Ne! Drž se zpátky! Mysli na Lucase, na všechny ostatní, které máš ráda, vydrž kvůli nim! Ale zatímco jsem si tohle v duchu říkala a ze všech sil se snažila na tom lpět, cítila jsem, jak se mé předsevzetí vypařuje spolu se mnou. Má lidská část těla se začala měnit v páru. Bethanyová zvedla vítězoslavně hlavu. Brzy se stane lidskou bytostí a já ? ničím.
V tu chvíli zaduněly dveře a upíři nadskočili. Po další ráně se dřevo i perleť rozletěly všemi směry a do místnosti v razil Lucas s kuší v ruce.
Buď okamžitě pochopil, co se děje, nebo se chystal zabít Bethanyovou a až potom klást otázky. Zapřel si kuši do ramene a chtěl vystřelit, ale Bethanyová se na kuši vrhla a zvedla ji, takže šíp letěl do stropu.
,,Pusťte ji," vykřikl Lucas, zatímco se prali o zbraň.
,,Už nepatří vám," pronesla Bethanyová a odstrčila ho. ,,Ale mně."
Ostatní upíři jí přišli na pomoc, ale ani Lucas nepřiběhl sám. Dírou, která teď zela ve dveřích, vrazil dovnitř Balthazar a máma; Balthazar upadl kord a máma nejbližšího upíra, kterého udeřila vší silou.
Zatímco jsem se zmateně svíjela, neschopná odolat, boj kolem mě se stupňoval. Zdálo se mi, jako by všechno probíhalo zpomaleně, jako ve snu, ale nasilí přesto působilo děsivě. Zahlédla jsem tátu, jak drží v ruce zlomenou nohu od židle a chce ji použít jako kolík. Spatřila jsem Balthazara, jak upadl a tvář se mu zkroutila bolestí, ale pak znovu vstal. Viděla jsem Lucase, jak nabil kuši a vystřelil - Bethanyová se šípu bez obtíží vyhla a ten se tak zabořil do dalšího upíra, který vykřikl a začal krvácet.
Jeho krev mě stahovala hlouběji do nicoty.
Za pastí jsem uslyšela hlas Maxie. ,,Bianco! Musíš odsud pryč! Pojď!" Zahlídla jsem ji, jak stojí na kraji místnosti a riskuje svou vlastní existenci, aby se mi pokusila pomoct. Za ní se objevilo dalších několik tváří dívek, které bydlely v horních patrech a které bezpochyby vylekal křik, a Vic, který se zoufale snažil dostat někam do bezpečí.
Pokusila jsem se udělat to, co mi řekla Maxie, ale byla jsem příliš slabá a ztracená.
V tu chvíli se Bethanyová rozeběhla upíří rychlostí ke dveřím a cestou popadla menší past. Pak ji otevřela přímo před Maxií.
Ne! Pomyslela jsem si, ale bylo pozdě. Stačila jsem jen zahlédnout děs v Maxiině tváři, a vzápětí ji pohltil vír a sevřel ji do pasti.
,,Hej!" vykřikl Vic. Poprvé jsem v jeho hlase slyšela skutečný vztek. ,,To je můj duch!"
Bethanyová se po něm ohnala rukou, ve které držela past, a Vic upadl na podlahu. Studentky začaly ječet a Bethanyová si mezi nimi proklestila cestu ven.
,,Utíká pryč," zvolal Balthazar.
,,To je jedno!" Lucas probodl šípem dalšího upíra; v místnosti nastalo ticho, ale on si toho sotva všiml. ,,Musíme odsud dostat Biancu!"
,,Má mého ducha!" Vic běžel dolů po schodech a Balthazar mu byl v patách. Mí rodiče a Lucas zůstali.
,,Jdi," zašeptala jsem. Víc jsem neměla sílu říct. Maxie si nezaslouží být takhle zničena.
,,Ta past - v téhle místnotsi - panebože, zabíjí tě," pronesl Lucas. ,,Bianco, pojď. Dveře jsou otevřené. Můžeš odsud pryč."
Tak to aspoň vypadalo. Avšak jen dostat se ke dveřím bylo nemožné.
,,Zlatíčko, prosím," prosila mě máma. Táta ji chytil za rameno a oči se mu zalily slzami. ,,Dokážeš to."
,,Tvoje brož!" Lucas zašátral v kapse a vyndal mou jantarovou brož. Na okamžik jsem pocítila něco jako naději; kdybych se mohla znovu zhmotnit, aspoň na okamžik, mohla bych projít dveřmi a možná se i zachránit. Ale brož jen propadla modrým kouřem, kde bývala má ruka - už jsem se jí nedokázala dotknout a nemohla jsem ji použít.
Černá jantarová květina zacinkala o kamennou podlahu, v tomto zářícím světě tmavá jako inkoust, a já jsem si vzpomněla na své dávné sny, které mě sem přivedly. Varovaly mě, že když budu toužit po lásce, přijde bouře. A v žádném z těchto snů jsem se nikdy nedostala do bezpečí. K Lucasovi.
Lucas zavrtěl hlavou. ,,Tohle se nesmí stát," zašeptal zastřeným hlasem. ,,To není možné. Bianco, pojď. Vrať se ke mně."
,,Bianco?" řekl neznámý hlas. Ve dveřích stála ženská postava v zářivě modré róbě -
,,Skye, co tady děláš?" zeptal se Lucas. ,,Nejsi tu v bezpečí. Jdi dolů!"
Skye se ani nepohnula. Chovala se daleko klidněji než většina lidé v téhle situaci, ale možná to bylo tím, že vyrůstala v domě, kde strašilo. ,,Řekl jsi: Bianco. To je ta dívka, kterou jsi miloval a která zemřela - stal se z ní duch?"
,,Je duch, je tu uvězněná v pasti a my se ji odsud snažíme dostat," odpověděl jí Lucas, aniž by ze mě spustil oči. ,,A teď odsud zmiz!"
Skye místo toho postoupila o několik kroků kupředu a znovu promluvila - tentokráte na mě. ,,Bianco, vstup do mě. Stejně jako přízraky během plesu."
Chtěla, abych se jí zmocnila? Mohla jsem to udělat?
,,Co to děláš?" Máma se jí snažila odstrčit. ,,Je to nebezpečné."
,,Ja vím, jaké to je někoho ztratit," pronesla Skye. ,,Kdyby tohle někdo mohl udělat pro mého bratra, chtěla bych, aby to zkusil. Takže se o to pokusím. Bianco, neboj se. Pojď! Udělej to!
Pustila jsem se té mlhy, která mě teď tvořila, a nechala jsem energii, která vířila v místnosti, aby mě odnesla ke Skye. Všechno zmizelo - a pak jsem náhle ucítila na zádech tvrdý kámen a bolest. Snažila jsem se nadechnout, ale nešlo mi to -
Dech. Bolest. Tlukot srdce. Otevřela jsem oči - její oči - a podívala jsem se na své rodiče a Lucase, který klečel pode mnou.
,,Bianco?" otázal se Lucas váhavě.
,,Jsem to já," odpověděla jsem. ,,Jsme to my."
Protože Skye tam byla celá se mnou. Bylo to úplně jiné, než když jsem se zmocnila Kate; Skye mě přijala, a proto její i má duše existovaly vedle sebe. Přestože byla vyděšená - srdce jí tlouklo jako o závod, - necouvla.
Děkuji ti, pomyslela jsem si.
Rádo se stalo. Ale neměly bychom utíkat pryč? Pomyslela si Skye.
,,Dobrý plán," řekla jsem. Její hlas zněl stejně cize jako můj. Lucas a mí rodiče na mě zírali a já jsem popadla Lucase za ruku. ,,Pojďme. Musíme zachránit Maxii, jestli je to v našich silách."
Hlavně bychom se měli dostat dosud," prohlásila máma, když mi Lucas pomáhal na nohy. Překvapilo mě, že mu vidím přímo do očí; Skye byla vyšší než já. ,,Zlatíčko, je mi tvé kamarádky líto, ale musíme myslet na tvou bezpečnost."
,,Maxie taky nemyslela na svou bezpečnost, když mi přišla na pomoc," namítla jsem. ,,Kromě toho se jí snaží pomoct Vic. Chcete, aby stál sám proti Bethanyové?"
Lucas mě odvedl ke dveřím. ,,V žádném případě. Pojďme."
Máma s tátou se na sebe na okamžik zadívali, ale pak vyrazili za námi. Teď, když jsem byla zavřená v těle Skye jako v živém brnění vydávajícím teplo, neměla nade mnou perleť už žádnou moc; odejít bylo stejně snadné jako sejít po schodech. Samozřejmě jsme ale působily trochu neohrabaně - ještě jsem úplně nevěděla, jak se v těle Skye pohybovat, a obě jsme byly otřesené po tom, co se právě stalo.
Když jsme začali scházet po schodech, zeptala jsem se: ,,To Maxie vám řekla, kde jsem?"
,,Jo," odpověděl Lucas. Dal mi ruku kolem pasu, abych lépe udržela rovnováhu; dotkl se mě velmi opatrně a já si uvědomila, že nechce rozrušit Skye. ,,Ráno nám došlo, že jsi zmizela, protože neexistovala možnost, že bys s námi neprodiskutovala plány na dnešní noc -"
,,Strávila jsem v té pasti celou noc?" Zdálo se, že to trvalo věčnost i pouhý okamžik zároveň.
Lucas přikývl. ,,Nejspíš. Převrátili jsme celou školu vzhůru nohama, abychom tě našli."
,,Když jsme paní Bethanyové ukradli pasti, musela si uvědomit, že po ní jdeme," poznamenal táta. ,,Přestala si dávat na čas a přešla do útoku."
Až tohle skončí, pomyslela si Skye, vysvětlí mi někdo z vás, co se tady děje?
Určitě, ujistila jsem ji. Jakmile to sama pochopím. ,,Co pasti? Paní Bethanyová si je určitě bude chtít vyzvednout."
,,Doufejme, že na to nebude mít čas," pronesla máma, když jsme scházeli po kamenných schodech. Zdálo se, že všichni studenti jsou už vzhůru a uvědomují si, že se děje něco nebezpečného; na každém patř byl slyšet šepot i křik. ,,Patrice s Ranulfem by se o to měli postarat ..."
Její hlas náhle zanikl v jekotu, který začal vycházet z kamenných zdí.
Jinak se to nedalo popsat, přestože to vůbec nepřipomínalo lidský křik. Zdálo se, jako by celá budova ožila a zbláznila se hrůzou. Šlo o směsici skutečných a nadpřirozených zvuků, které existují jen v jiných dimenzích, ale přesto se v nás odrážely. Zakryli jsme si uši rukama, jediný Lucas mě stále držel, ale v jeho tváři se zračila bolest. ,,Co to sakra je?" snažil se překřičet hluk.
V tu chvíli jsem je ucítila - razily si cestu zdmi školy a stoupaly ke svobodě. ,,Přízraky," řekla jsem. ,,Jsou volné."
Byly svobodné, ale i rozzlobené. Místo toho, aby letěly přímo ke svým lidským kotvám, opustily říši smrtelníků nebo si přáli vrátit se na místa, kde předtím strašily, napadly evernightskou akademii. Dříve jsem nedokázala pochopit, proč se nechovají rozumně, ale jen pudově. Teď, když jsem strávila noc v pasti, jsem tomu rozuměla; tyhle věci jim vzali podstatu jejich duše. Netrvalo by dlouho a změnily by se v pouhý strach a hněv.
Od úst mi začala stoupat pára a po stěnách, schodech i strpě se začal plazit mráz. Táta skoro uklouzl na ledu, který se mu bleskovou rychlostí utvořil pod nohama. Cítila jsem, že mě bodá do chodidel jako jehličky a skoro jsem v něm uvízla. Šepot v horním patře přešel ve vřískot.
,,Rychle," řekla jsem a cítila, jak se mi s novým odhodláním vlévá energie do žil.
Zbytek cesty jsme utíkali, přestože to bylo obtížné. Vrstva ledu byla teď silnější než při předchozích útocích přízraků, které jsem zažila - jako kdyby celou školu tvořil jen led. Zatímco kameny skřípaly a praskaly tlakem ledu v puklinách, klopýtali jsme po schodišti, které čím dál víc připomínalo ledovou jeskyni.
Pak jsme konečně dorazili do velké haly, a i kdybych už předtím nevěděla, že tady budou přízraky osvobozeny, poznala bych to, protože šlo zjevně o střed bouře. Zdálo se, že celá hala je jen obrovským bludištěm z jednoho kusu ledu. Blízko u dveří stáli třesoucí se Patrice s Ranulfem, kteří byli úplně bílí a očividně se nemohli pohnout z místa.
,,Není vám nic?" zeptala jsem se a spěchala k Patrice. Vzala jsem jí za ruku, která byla ledově studená.
,,Jsem v pořádku, Skye," vykoktala Patrice, které drkotaly zuby zimou. ,,Musíš odsud pryč."
,,Všichni odsud musíme pryč," prohlásil Lucas. Pustil mě a vzal ji do náruče; měla úplně ztuhlé tělo, ale přesto ji vynesl ven. Máma s tátou podepřeli každý z jedné strany Ranulfa a pomohli mu z velké haly.
Vyběhla jsem před školu a ohlédla se na ni. Podívaná, která se mi naskytla, mě vyděsila; budova akademie teď vypadala jako vyřezaná z křišťálu a její obrysy působily rozmazaně a narušeně jako okraje sněhových vloček. Venku se shromáždili studenti v pyžamech, kteří se třásli zimou a užasle přihlíželi. Přes noc musel napadnout sníh, protože v něm někteří zabředli až po kolena.
Mohlo by trvat i několik hodin, než se sem dostane pomoc, pomyslela jsem si. Lidé by mohli zemřít na podchlazení. Musím to udělat teď.
Co chceš udělat? Pomyslela si Skye, která si dělala čím dál tím větší starosti. Vzhledem k tomu, čemu jsem ji během těch několika uplynulých minut vystavila, jsem se jí nemohla divit.
Nedaleko jsem zahlédla Balthazara, jak bojuje s jední z přeživších pomocníků Bethanyové. Oba vycenili tesáky, zařvali a skočili na sebe.
Skye vykřikla. Na okamžik se jí zmocnila taková hrůza, že si vzala své tělo nazpátek. Kdo to je?
Upíři. Pamatuješ si, co ti řekl Lucas? I on je upír. Mí rodiče taky. Navíc ještě spousta dalších lidí. Promluvíme si o tom později. Teď musím udělat něco důležitého.
Co chceš udělat? Opakovala.
Neboj se; tohle můžu provést jen já sama.
V tu chvíli jsem Skye opustila. Obě jsme upadly na zem a zdálo se, jako by nás ten náraz rozdělil na dvě části. Kutálela jsem se napůl zhmotněná, ale nezanechávala jsem za sebou ve sněhu žádné stopy; Skye se posadila a rozkašlala se. Na tmavých vlasech se jí třpytily sněhové vločky. Tvářila se divně - vyděšeně, jako kdyby si nepamatovala, že mně dovolila do ní vstoupit. ,,Cítím je," prohlásila.
,,Koho?" Sevřela své vlasy v pěstech, jako kdyby chtěla, aby bolest vystrnadila jiný vjem. ,,Duchy - všechny - jako kdyby se mi usídlili v hlavě -.
Otevřely se jí tím, že jsem se jí zmocnila na tak dlouhou dobu, jiné dimenze vnímání? Na zodpovězení této otázky teď nebyl čas. ,,Postarám se o ně, Skye. Slibuju."
Lucas, který stál opodál a snažil se přivést Patrice k plnému vědomí, se náhle zeptal: ,,Bianco, co to děláš?"
,,Brzy se vrátím," ujistila jsem ho. ,,Vzal jsi s sebou mou brož?"
Poklepal si na kapsu a pak najednou ztuhl. ,,Máme problém."
Copak toho už nebylo dost? Otočila jsem se směrem, kterým se díval, a spatřila dům Bethanyové s pevně zavřenými okenicemi, skrz které se prodralo pár paprsků modrého světla. Vypadaly jako nože krájející tmu. Bethanyová právě začala své kouzlo; brzy zničí Maxii a vstane z mrtvých. Možná tam s ní bylo o pár jejích vyvolených. Zahlédla jsem Vica, který se snažil vyrazit dveře a zachránit Maxii.
,,Bež jim pomoct," řekla jsem. ,,Slibuji, že se brzy vrátím."
Lucas se ještě jednou podíval na Patrice, která byla konečně schopná sedět bez opory, a vyrazil k domu Bethanyové.
Vzdala jsem se svého hmotného těla a vznesla se ve formě čisté energie. Pode mnou se nacházel Evernight, který teď ani tak nepředstavoval něco, co jsem vnímala očima, ale působil jako shluk mnoha ztracených, zoufalých duší, které už necítily nic jiného než strach. Než jsem byla sama lapena do pasti, nechápala jsem je. Nebyla jsem schopná s nimi komunikovat. Ale teď jsem věděla, co mám udělat.
Vzpomněla jsem si na čas, který jsem strávila v pasti, a vybavila si tu tmavou, bezednou prázdnotu . Vší silou jsem ji seslala dolů, aby přízraky rozpoznaly, o co jde. Jakmile jsem ucítila jejich bolest a zděšení, rozevřela jsem zářivý kruh světla - cestu ven.
A kolem kruku jsem si představila zemi zmizelých věcí v celé její kráse, ošklivosti i zmatku. Zdálo se, jako by se zjevila ve své zmenšené podobě, jako kouzelné zámky uprostřed zasněžené zeměkoule. Zahlédla jsem renesanční palác, karavan, hnědého koně s vyboulenými koleny a přátelskýma očima, klikatou polní cestu - nic z toho jsem tam předtím neviděla, protože šlo o věci, které si přízraky nesly s sebou.
Energie pode mnou už nebyla plná strachu, ale něčeho jako naděje.
Ujala jsem se jich. Každého z nich. Netušila jsem, jak jsem to dokázala, ale ta schopnost ve mně musela být už od začátku. V tom okamžiku jsem je všechny znala - jejich tváře, osobnosti, vycítila jsem i útržky z jejich životů. Jejich dobré i špatné vlastnosti jsem znala stejně důvěrně jako dobré a špatné vlastnosti mých nejbližších přátel a cítila jsem, že i ony poznaly mě. Ještě důležitější bylo, že znovu poznaly sami sebe - jako lidi, kterými byli předtím, než je pohltila temnota a strach. Pak jsem nás všechny zdvihla a začala stoupat ke sféře světla.
Následoval smích, jásot a objímání. Stála jsem na sluníčku blízko budovy, která, přestože byla černá a ne bílá, vypadala jako Tádž Mahál, jenže mnohem krásnější. Obklopovalo mě asi sto lidí, z nichž někteří měli na sobě tričko a džínsy, ale jedna žena byla oblečena do šatů s krinolínovou sukní a v ruce držela slunečník.
,,Děkuji," zašeptala a pevně mě objala. ,,Dostala jsi nás ven a přivedla nás sem."
Vrátila jsem jí její obětí, ale zároveň jsem si uvědomovala, jak rychle tu může utíkat čas a jak naléhavě se potřebuji vrátit.
Nahle se mezi námi objevil Christopher - bez obláčků dýmu nebo paprsků světla. Zjevil se jako blesk z čistého nebe a usmíval se tak zářivě, že vypadal mladší a šťastnější jako ve vzpomínkách na svůj život. ,,Bianco. Věděl jsem, že to dokážeš."
,,Ano, a je to ohromné a úžasné, ale máme jiný problém," odpověděla jsem. ,,Paní Bethanyová zajala Maxii a chystá se ji zničit. Můžeme ji nějak zachránit?"
Jeho úsměv zmizel. ,,Chuděra Maxine. Musí být vyděšená."
,,Jak jí můžeme pomoct? Tvá žena - já vím, že ji miluješ, ale tohle jí nesmíme dovolit!" Nebála jsem se nejen o Maxii, ale i o Lucase, Balthazara, své rodiče, Vica - každého, koho jsem nechala na Evernightu. Bethanyová měla kolem sebe bojovníky, kteří věděli, že představuje jejich jedinou naději na zmrtvýchvstání. Bytva, která právě zuřila, byla zoufala a pro někoho i poslední.
,,Ne, to nesmíme." Christopher narovnal ramena. ,,Měli bychom se společně vrátit dolů."
,,Dokážeš Maxii dostat ven z pasti?" zeptala jsem se, přestože jsem si byla jistá, že je to nemožné.
,,Existuje jeden způsob," překvapil mě. ,,Jen jeden."
Vtom zmizel. Vysvětlení očividně muselo počkat. Představila jsem si svou brož , tu krásnou květinu ze svých snů, a snažila jsem se svinout do jejího středu.
Zhmotnila jsem se a dopadla do sněhu. Lucas se skácel vedle mě. Po tváři mu stékala krev a v jeho zelených očích se zračil nepřítomný pohled. Na okamžik se na mě podíval, ale pak zvedl kuši právě v čas, aby s ní odrazil ránu sekerou. Útočil na něho jeden z věrných stoupenců Bethanyové, a vypadalo to, že Lucas od něj schytal pěkných pár ran.
Na zemi ležela má brož a jasně kontrastovala s barvou sněhu. Musela Lucasovi vypadnout, když se skácel k zemi. Vděčně jsem ji sebrala a strčila si ji do kapsy. Teď, když jsem se zhmotnila, jsem se snažila zjistit, co se přesně děje.
Kolem mě zuřila bytva. Mí upíří přátelé bojovali s upíry oddanými Bethanyové. Budova školy tála - nebo z ní aspoň zmizel led, který ji předtím pokryl. Napůl zmrzlí studenti už klopýtali zpět dovnitř, aby unikli mrazu a boji. Neviděla jsem Vica a zdálo se, že do domu Bethanyové ještě nikdo nedostal.
Vtom se ozval zvuk motoru, a když jsem se otočila, spatřila jsem, jak se ke škole rychle přibližují dvě světla. Jakmile jsem poznala dodávku, pocítila jsem úlevu i naději. Rozběhla jsem se sněhem a vykřikla jsem: ,,Raquel! Dano!"
Auto zastavilo. Dana z něho vyskočila a rozhlédla se. ,,Říkala jsem vám, abyste ten mejdan nerozjížděli bez nás."
,,Všechno to jsou upíři," prohlásila Raquel, která držela v ruce kolík. ,,Po kterých máme jít?"
,,Po těch, kteří útočí na upíra, kterého znáš. Řekni Daně, kdo je kdo!" Sama jsem popadla opodál ležící sekerku.
,,Raquel!" Vic přiběhl k dodávce. Musel být v lese - pravděpodobně hledal něco, co by mu pomohlo vniknout do domu Bethanyové. ,,Dej mi nějakou zbraň! Honem!"
Nechala jsem je tam a rozběhla se sněhem zpátky, abych pomohla Lucasovi a ostatním. Když jsem viděla, jak dobře jsou stoupenci Bethanyové vyzbrojeni, vyndala jsem si brož z kapsy. Mé tělo zůstalo pevné.
Nejblíž ke mně stáli táta a největší upír ze školy, který byl skoro stejně široký jako vysoký. Jednou rukou bušil do táty a v druhé měl nuž, kterým by mu bezpochyby dokázal setnout hlavu. Táta už klečel na jednom koleni a nedokázal se bránit. ,,Hej!" zakřičela jsem.
Upír se otočil, líně se zašklebil a vrhl po mě nůž -
- já jsem v tu chvíli však upustila brož a vypařila se. Nůž projel skrze mě, ale nic jsem necítila. Sekera, kterou jsem předtím držela v ruce, se stále houpala ve vzduchu a zabořila se mu do zad.
Spadl na zem, a přestože jsem ho nezneškodnila natrvalo, byl očividně omráčený a svíjel se bolestí. Rychle jsem znovu popadla brož a vzala tátu za ruku. ,,Pojď! Musíme se dostat do toho domu!"
,,Musíme se odsud dostat pryč," namítl.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Tenhle boj neskočí, dokud Bethanyovou někdo nezarazí, a do té doby nám bude hrozit nebezpečí."
Dům Bethanyové stál jen kousek od nás, ale Vic nás předběhl, a když jsem viděla, co drží v rukou, vytřeštila jsem oči.
Nikdy by mě nenapadlo, že mu dají plamenomet.
Namířil ho na jednu ze zdí a dům začal hořet.
Vic netuší, že oheň může Maxii zabít navždy, pomyslela jsem si.
Rozběhla jsem se k němu, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Pak jsem proti sněhu uviděla nejasný obrys postavy - Maxie se celá omámená vzdalovala od plamenů.
,,Maxie!" vykřikla jsem. Vic se k ní přiřítil ve stejné chvíli jako já. Vtiskla jsem jí do ruky svou brož. Přestože se nedokázala zhmotnit, mohla ji aspoň držet; díky jejímu kouzlu se zpevnila a zdálo se, že jí brož dodává sílu.
,,Jsi v pořádku?" Vic jí jemně odhrnul vlasy z čela.
Zavrtěla hlavou. ,,Christopher," vydechla.
,,Co je s ním?" zeptala jsem se. ,,Dostal tě ven?"
,,Ano, ale -" Maxie se zadívala na plameny, které pohlcovaly dům. ,,Nahradil mě." Náhle ji přemohl žal a vyčerpání a opřela se Vicovi o rameno. Vic upustil plamenomet a pevně ji objal.
Nechala jsem je samotné a spěchala k plamenům. Přestože jsem věděla, že je nebezpečné být tak blízko ohni nebo pasti, musela jsem se pokusit Christophera zachránit.
Ale pak jsem si vzpomněla na jeho smutný výraz, když jsme se sem chystali, a okamžitě jsem si uvědomila, že to není možné. Christopher tohle učinil s vědomím, že ho čeká konečný zánik. Obětoval se pro Maxii.
Nahlédla jsem do samotného středu požáru a spatřila Bethanyovou. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné, obličej umazaný od sazí a vypadala velmi mladě. ,,Christophere!" vykřikla. Musela ho zahlédnout v okamžiku, kdy zaujal Maxiino místo. ,,Christophere, já jsem tady, jsem tady!"
Navzdory skutečnosti, že jí hrozila smrt v plamenech, se usmívala. Došlo mi, že se Christopher mýlil; její láska k němu byla opravdu silnější než její nenávist. Ale oba to zjistili příliš pozdě.
Maxie byla vysvobozena ještě předtím, než se Bethanyová stihla přeměnit. Pravděpodobně měla dost času na to, aby obětovala Christophera a znovu žila. Musela si toho být vědoma. Ale neudělala to. ,,Dostaneme se odsud," řekla a navzdory riziku se prodírala plameny. Uvědomila jsem si, že se snaží uvolnit past, ve které byl lapen. ,,Budeme spolu, slibuju."
Mezi praskáním ohně jsem zaslechla Christophera, jak říká: ,,Má nejdražší Charlotto."
Pak jsem ucítila příval jisker a stáhla se zpět. Bezmocně jsem přihlížela, jak se zřítila střecha. Z domu nezbylo nic než žhnoucí uhlíky, plameny a kouř. Tohle by znamenalo jistou smrt pro každého upíra i každý přízrak. Oba Bethanyovi zmizeli navždy.
Otřesená jsem se otočila směrem k bitvě - nebo tam, kde předtím probíhala. Upíři, kteří bojovali s mými přáteli, byli poraženi. Buďto je zneškodnily Dana a Raquel, nebo se vzdali sami, když viděli, že jejich vůdkyně zahynula a její kouzlo zmizelo spolu s ní. Spatřila jsem mámu, jak pomáhá tátovi vstát, Raquel s Patrice, jak ženou nepřátelské upíry pryč, a většinu ostatních, jak se shlukují kolem těla ležícího ve sněhu -
Kolem Lucase.