20. kapitola

,,Jak je možné, že v tak malém městě, jako je Riverton, pořád ještě existuje klasické kino?" zeptal se Lucas, když stál před světly blikajícími nad vchodem.

,,Je to velmi malé město s velmi dobrým vkusem," pošeptala jsem mu do ucha.

Na náměstí za námi vystupovali z autobusu poslední studenti, kteří se přihlásili na výlet do Rivertonu. Vzhledem ke strachu z ,,pouličních gangů" jich přijelo méně než posledně. Ve městečku toho moc nebylo - jen pizzerie, bufet, pár obchodů se starožitnostmi a tohle úžasné kino. Tenhle týden dávali můj vůbec nejoblíbenější film s Cary Grantem Nezapomenutelná láska, a tak jsem si přála, abychom se dorazili právě kvůli němu.

Lucas měl ruce zastrčené v kapsách džínsů. V jedné z nich byla jantarová brož, ale neměla jsem pocit, že by se Lucas ujišťoval o její přítomnosti. Spíše se zdálo, že se snaží zůstat klidný.

,,Jsi nervózní," řekla jsem potichu. ,,Dana měla pravdu, že už se tu Černý kříž neukáže, viď?"

,,Myslím, že jo. Ale stejně jsem nervózní. Divíš se mi?"

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že by ho dana přijala jako upíra. Možná dosud pochyboval, zda se udrží, aby ji nenapadl. ,,Bude to v pohodě. Slibuji."

Lucas koupil jeden lístek a já jsem se neviditelně vznášela vedle něj. Když šel po schodech nahoru na balkon, pousmál se. ,,Nemůžu říct, že bys mě stála moc peněz."

,,Zmlkni nebo tě potom donutím, abys mi zaplatil večeři."

,,Vždyť ani nejíš!"

,,To je jedno."

Film začal právě ve chvíli, kdy jsme zaujali místa. Úvodní titulky byly napsány úhledným písmem a rozezněla se nádherná filmová hudba. Přestože dole seděli další diváci, na balkóně jsme byli sami, a tak jsme se zhmotnila; Lucas mi vtiskl do ruky brož, takže mi to šlo snadno. Připnula jsem si ji na živůtek a Lucas mi nabídl kabát, aby nebylo tak nápadné, že dívka, která sedí vedle něho, má na sobě pyžamo.

Měla jsem divný pocit, že nejsem ve škole, když se tam toho zrovna tolik děje. Mí rodiče sledovali Bethanyovou; kdyby dnes večer odjela, museli by zjistit na jak dlouho, a kdyby ne museli by přijít na to, jak ji aspoň na jeden den dostat ze školy. Všichni ostatní mezitím pašovali pasti do velké haly a připravovali se na následující večer.

Jít do kina - i když na nejoblíbenější film - mi přišlo podobné jako jít za školu

Užij si to, řekla jsem si. Brzy se všechno změní.

Zatímco Vic Damone zpíval o milostném románku, dorazili na balkon další dva lidé a sedli si vedle nás: Raquel vedle mě a Dana vedle Lucase.

,,Koupila jsem popcorn," řekla Raquel.

Usmály jsme se na sebe a na okamžik se zdálo, jako kdyby se mezi námi nic nestalo - ne, opravila jsem se, stalo, ale my to překonaly.

Připadalo mi, že Dana a Lucas hledají slova. Lucas se opřel o opěradlo, jako kdyby byl vyčerpaný a už mu na nic nezbývaly síly; přestože v kině panovala tma, viděla jsem, jak se Daně v očích lesknou slzy.

Vzala ho za ruku já si vzpomněla, jaký to byl šok, když jsem se ho poprvé dotkla jako upíra. Neměl puls a vytratilo se z něho veškeré tělesné teplo. Předtím pro mě představoval toho nejživějšího člověka na světě. Přestože jako upír mohl získat mnoho schopností, nešlo zapomenout na to, co ztratil.

,,Bráško, co se ti to stalo?" Hlas se jí třásl.

,,Ještě pořád mám pocit, že jde jen o hrozný sen," odpověděl Lucas. ,,Jenže z tohohle snu se už nikdy neprobudím."

,,Ale pořád jsi to ty," prohlásila Dana.

Lucas si povzdychl. ,,Víceméně."

,,Tohle nám v Černém kříži nikdy neřekli." Dana si hřbetem ruky otřela slzy. ,,Jak to, že nám to neřekli?"

Lucas se zadíval na plátno, kde se Cary Grant procházel po palubě zaoceánského parníku. Věděla jsem, že film vůbec nevnímá; snažil se zůstat klidný. ,,Máma vždycky tvrdila, že kdyby ji někdo přeměnil, mám zapomenout na to, že mám matku. Takže asi zapomněla, že kdy měla nějakého syna, ne?"

Raquel si rukou zakryla ústa. Tímhle malým gestem, kterým vyjadřovala soucit upírovi, dala najevo, jak moc se změnila.

,,To je v pohodě," prohodil Lucas, ale pak se opravil. ,,Ne, není.Ale už se s tím nedá nic dělat."

Dana Lucase objala a z plátna zazněla ústřední melodie filmu. ,,Vždycky budu stát při tobě, Olucasi. Víš to, že jo?"

,,To rád slyším," odpověděl, ,,protože potřebujeme vaší pomoc."

Zatímco Deborah Kerrová flirtovala na plátně s Carym, vysvětlila jsem jim, o co nám jde. Dana ani Raquel neváhaly ani okamžik. ,,Dostaneme vás ven," prohlásila Raquel. ,,A zavezeme vás, kam budete chtít."

,,Černý kříž mě naučil falšovat doklady tak, že nikdo nepozná, že nejsou pravé," slíbila Dana. ,,Osvobodíme vás a zařídíme, abyste si pak mohli dělat, co chcete. Co máte v plánu?"

Zadívali jsme se na sebe s Lucasem. Na tuhle otázku jsme neměli odpověď.

Po chvilce ticha Dana pronesla: ,,Tohle si můžete rozhodnout později. Vyřiďte ostatním, ať nás očekávají, jo?"

,,A vzkaž Balthazarovi -" Raquel se na okamžik zarazila, ale pak se přemohla. ,,Řekni mu, že jsem pro něj posledně měla udělat víc. Měla jsem mu spolu s vámi pomoct utéct."

,,Vezme to v pohodě." slíbila jsem jí. ,,Ale pověz mu to sama, protože to pravděpodobně bude chtít slyšet od tebe."

Raquek přikývla. ,,Měly bychom jít. Kdyby mě zahlédl někdo, kdo loni studoval na Evernightu, mohli by se vyptávat."

,,Díky," řekla jsem.

,,Nemusíš mi děkovat," odvětila pevným hlasem. Usmály jsme se na sebe a měly jsme radost z toho, že jsou z nás opět kamarádky.

Zatímco Dana s Raquel se vrátily, Lucas a já jsme zůstali v kině a sledovali film s Cary Grantem, ale tentokráte jsem měla pocit, že nás tíží nezodpovězená otázka.

,,Kam pojedeš, až utečeme z Evernightu?" zeptala jsem se nakonec.

,,Nevím," odpověděl Lucas. ,,Nikdy jsem nestrávil moc času na západě. Takže možná tam."

,,Nebo můžeme navštívit Evropu," navrhla jsem. ,,Balthazar tvrdí, že je jednodušší dostat se přes velkou masu vody než přes řeku."

Lucas se zašklebil; přejezd řeky na cestě do města s ním zase zamával. ,,Když to říká."

Na plátně si Cary s Deborah mezitím slíbili, že pokud jejich láska vydrží, potkají se na vrcholu mrakodrapu Empire State Building. Vzala jsem Lucase za ruku. ,,Já vím, že to nahání strach - vydat se na nějaké nové místo -"

,,Toho se nebojím. Nikdy v životě jsem na žádném místě nežil dýl než několik měsíců. Ale co budeme dělat? Neuživili jsme se ani ve Philadelphii a to jsi ještě mohla pracovat i ty."

O tomhle jsem předtím nepřemýšlela, ale Lucas měl pravdu, že jako duch jsem neměla moc šancí získat práci. ,,Teď nám pomůžou máma s tátou. Mají spoustu peněz a kromě toho vědí, jak se začlenit mezi lidi. Naučí tě to. S tím si nemusíme dělat starosti."

Viděla jsem na něm, že se mu představa další půjčky vůbec nezamlouvá, ale očividně ho něco trápilo ještě daleko víc. ,,Když tu seděly Dana s Raquel, cítil jsem, jak jim tluče srdce."

,,Ta touha po krvi tě přejde. Vím to. Podívej se na Balthazara, moje rodiče nebo Ranulfa."

,,Oba víme, že pro mě je to těžší. A pokud se to nezlepšilo ani po několika měsících na Evernightu, neexistuje moc velká pravděpodobnost, že se to někdy změní."

,,Nejsi žádný šílenec. Nikdy se z tebe nestane zabiják jako z Charity."

,,I když zabiju jen jednoho člověka - i když selžu jen jednou, a bože, Bianco, já tuším, že se to stane -, tak rači umřu."

,,Ne," řekla jsem rozhodně a vzala jeho obličej do dlaní. ,,Lucasi, vždycky tady budu pro tebe. Nikdy tě neopustím. Musíš mi slíbit to samé. Musíš být silný."

Lucas se mi zadíval do očí a já jsem věděla, že tento slib bere vážněji než předtím. ,,Nikdy tě neopustím. Nikdy. Zůstaneme spolu, ať se stane cokoli."

Měla jsem se cítit šťastná, protože jsem věděla, že to myslí naprosto upřímně. Ale místo toho jsem si uvědomila, co po něm žádám. Nenáviděl sám sebe za to, že se z něho stal upír, a neustále ho tížila silná touha po krvi. Mučila ho představa, že takhle bude žít věčně; naše vzájemná láska mu mohla poskytnout jen dočasnou útěchu. Než aby mě opustil, přísahal, že tenhle stav bude snášet bezpočet století. Mohla jsem ho přimět, aby pokračoval, ale věděla jsem, že ho to bude navždy trápit. Nic už nikdy nemělo být jako dřív. Naše poslední naděje na skutečné štěstí zmizela ve chvíli, kdy ho Charity přeměnila.

Pevně jsem ho objala a on udělal to samé. Opřel mi hlavu o rameno a zastřeným hlasem řekl: ,,Kéž by mi to nikdy neukázala. Je to ještě horší, když vím, že existuje způsob, jak to vrátit, a já ho nemůžu využít."

Bethanyová mu předhodila důkaz, že existuje možnost stát se znovu lidskou bytostí. Chtěla ho získat na svou stranu, ale zároveň si uvědomovala i tu druhou stránku věci - že když její nabídku odmítne, bude ho to navždy trýznit.

Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že dokud budeme spolu, bude všechno v pořádku, ale věděla jsem, že to není tak jednoduché.

Na plátně se Deborah Kerrová právě pokoušela dostat k mrakodrapu Empire State Building, ale jelikož jsem ten film už viděla, věděla jsem, že se jí to nepodaří.

Tu noc jsem měla v plánu znovu zavítat do Lucasových snů. Charity z nich byla natrvalo vypuzena, a tak jsme tam konečně mohli být spolu v bezpečí. Ale vzhledem k tomu, co jsem si ten večer uvědomila, jsem měla pocit, že se Lucovi nedokážu podívat do očí. Neklidně jsem se vznášela po chodbách a poprvé jsem si opravdu připadala jako duch.

Měla bych si přes hlavu dát prostěradlo, pomyslela jsem si, a pořádně vyděsit každého, na koho narazím. Mohla bych strašit v dívčích pokojích nebo ve velké hale -

V tu chvíli mi to došlo. Pokud všechno dopadne podle plánu, tohle je poslední noc, kterou strávím na akademii v Evernightu.

Navzdory všemu strašnému, co se mi tu přihodilo, jsem si uvědomila, jak moc mám tohle místo ráda. Nedokázala jsem si představit, že už se sem nikdy nevrátím. Teď, když jsem byla přízrakem, se tato škola stala doslova mou součástí. Byla jsem propojena s kameny, ze kterých byla postavena. I kdybych Evernight navždy opustila, jeho část mě vždycky bude přitahovat zpět.

Takže jsem se vydala na všechna známá místa a vybavila si dávné vzpomínky. Vzpomněla jsem si, jak Raquel první den školy stála v zadní části haly a zachmuřeně poslouchala úvodní řeč ředitelky Bethanyové. Představila jsem si Balthazara, jak se v hodině moderních technologií učí fotit s mobilním telefonem. Potom Vica s Ranulfem, jak se mnou venku pozorují hvězdy. Patrice, jak mi na první rande zaplétá vlasy. Courtney, jak drbe na schodišti. Mámu a tátu, jak se na mě usmívají, když jsme se o přestávce potkali na chodbě. A všude jsem viděla Lucase: jak mi v knihovně něco šeptá do ucha, jak mě při loňském požáru běží zachránit, jak mě poprvé políbil v altánku.

Ale tyhle vzpomínky mi připomněly, co ho trápí.

Jak po něm můžu chtít, aby žil věčně, když to je to poslední, o co kdy stál?

Usoudila jsem, že se potřebuji na chvíli zhmotnit. Často jsem pak dokázala uvažovat jasněji a uklidňovalo mě, že mohu sama sebe obejmout. Takže jsem se vznesla nahoru do archivu a začala nabývat tvar.

V tu dobu už všichni leželi v posteli, takže tu nikdo nebyl. Všechny pasti byly přeneseny do nižších pater a poschovávány do skříněk, takže archiv se opět stal pouze naší skrýší. Na sedacím pytli leželi Patriciiny učebnice němčiny a Vic tu nechal jednu ze svých kravat s obrázky havajských tanečnic. Pousmála jsem se a odstranila cihlu ve zdi, za kterou jsem schovávala svůj korálový náramek -

A v tom jsem ucítila, jak mě něco strašlivou silou táhne dovnitř.

Past! Snažila jsem se zachytit parapetu nebo kamenů ve zdi, čehokoli, ale nedokázala jsem zhmotnit ruce. Někdo z úkrytu vyndal můj náramek a místo něho umístil nazelenalou měděnou past; mou brož měl Lucas, který teď tvrdě spal daleko ode mě. Pokusila jsem se představit si ho jako kotvu - jako místo, kam bych se mohla přesunout -, ale bylo pozdě. Past se nacházela přiliš blízko a já jsem v podstatě vložila ruku přímo do ní. Když jsem začala klouzat k lesknoucí se prohlubni, naposledy jsem ho zkusila zavolat, ale jen co jsem na něho pomyslela, všechno kolem mě pohltila tma.

Měla jsem pocit, jako kdybych se ponořila do horkého asfaltu. Nemohla jsem se zhmotnit, ani odhmotnit. Netušila jsem, kde se nacházím, jestli ve světě lidí nebo duchů. To samé jsem zažila poté, co jsem zemřela - a pak ještě jednou, když jsem se poprvé vydala do světa ztracených věcí -, ale tenkrát ta strašlivá, nekonečná nicota trvala jen okamžik. Tohle se táhlo. Bála jsem se, že se udusím, a ten strach všechno ještě zhoršoval.

Není divu, že zešílejí, napadlo mě, když jsem si vzpomněla na všechny ty ječící přízraky lapené do evernightských pastí. Každou vteřinou se to stane i mně, a to jsem tu uvězněná jen několik minut - nebo už to trvá déle? Dozvím se to někdy? Bude tenhle stav trvat navěky? Je tohle ta konečná smrt?

Zastavte to, žadonil Samuel. Zastavte to. Duch, který do něho vstoupil - a který byl předtím lapený stejně jako já -, nedokázal myslet na nic jiného. Začínala jsem uvažovat podobně, protože jsem necítila nic než zoufalou touhu uniknout.

Pak jsem v beztvaré nicotě spatřila slabě svítící čtyřúhelník. Spěchala jsem k němu a bylo mi jedno, co to je nebo co to znamená: představoval pro mě něco ve světě ničeho a to mi stačilo.

Pak jsem v něm zahlédla Bethanyovou v nadživotní velikosti.

,,Slečno Olivierová." Usmála se stejně nevzrušeně jako jindy, ale v očích se jí zračila dychtivost. ,,Konečně. Čekala jsem na vás."