16. kapitola

,,Paní Bethanyová je tvoje žena," opakovala jsem. Přestože jsem to uhodla sama, nedokázala jsem se s tím tak úplně smířit. Vůdce přízraků ženatý s jednou z nejmocnějších, nejkrutějších upírek v dějinách? ,,Proč tedy přízraky tolik nenávidí?" Byla jsem si jistá, že když má za muže přízrak, měla by je mít aspoň trochu ráda. Ale možná ne. Třeba se rozešli ve zlém.

Ale Christopher zavrtěl hlavou. ,,Od své smrti jsem s ní nemluvil."

,,Proč ne? Kvůli tomu, že se z ní stal upír? To ona - te zabila?" Vzápětí jsem se opravila. ,,Ne, samozřejmě že ne. Tvrdil jsi, že ona jediná ti byla oddaná."

,,Tohle je minulost, jen moje," prohlásil Christopher a poprvé od svého děsivého zjevení v Evernightu zněl jeho hlas příkře. Pak ale vicítil mé napětí a viditelně se uklidnil. ,,A přesto se teď týká i tebe a tvých bližních. Není chyba, že se ptáš."

Maxie na něho zírala s otevřenými ústy a na svou dřívější zlobu ohledně měho chování zapomněla. ,,Ty nám řekneš, odkud jsi přišel?" Získala jsem dojem, že jde o přísně střežené tajemství.

Christopher se zamračil. ,,Prozradím to jen Biance, protože to s ní souvisí," pronesl. ,,S tebou to nemá nic společného."

Maxie se nafoukla a hlasitě odkráčela pryč. Zmizela v davu lidí , z nichž většina měla na sobě velmi pestré oblečení. Otočila jsem se zpátky ke Christopherovi. ,,Jestli o tom nechceš mluvit," řekla jsem mu, ,,tak nemluv. Vážně je to tvoje věc." Chtěla jsem znát odpovědi na své otázky, ale to nebylo to samé jako chtít strkat nos do cizích věcí.

,,Brzo uvidíš, jak se naše cesty zkřížily. Tyto události se stávají současností i minulostí."

Přejel rukou přes oblohu, která okamžitě zčernala - jako kdybychom už nestáli venku, ale v jakémsi planetáriu. Místo chaotického světa ztracených věcí jsem se najednou ocitli v prázdnotě. Byli jsme úplně sami. Pochopila jsem, že tohle přesahuje schopnosti většiny přízraků, včetně mě; tuto záhadnou schopnost si Christopher osvojil během těch dlouhých svou století, která strávil uvězněný mezi dvěma světy.

,,Páni," pronesla jsem. ,,Co to je?"

,,Vracíme se do minulosti."

,,Cestujeme časem?" Po tom všem, co se stalo, bylo zvláštní, že mě to ještě překvapilo. Připadala jsem si jako v nějakém sci-fi filmu; Vic by tenhle zážitek považoval za něco fakt úžasného.

Ale Christopher zavrtěl hlavou. ,,Cestujeme, abychom viděli," prohlásil. ,,Do minulosti se nemohou vrátit ani smrtelnící, ani nesmrtelné bytosti."

Nebyla jsem si jistá, jaký je v tom rozdíl, ale na otázky nebyl čas. Náhle nás obklopil les, kterým vedla úzká, prašná cesta se stopami po koňských kopytech a kolech vozů. Blížil se k nám kočár takžený dvěma světle šedými koňmi, kterému po obou stranách hořely lucerny. Připadalo mi to romantické, jako kdybych se ocitla v románu od jedné ze sester Bronteových.

Ale jen do té chvíle, než se ze tmy zničehonic vynořilo několik postav a vrhlo se na kočár. Jedna z nich popadla koně za uzdy. Koně zaržáli a zafrkali, a kočár se zastavil.

Mimoděk jsem vyjekla, ale zdálo se mi, že mě nikdo neslyší - možná právě to byl rozdíl mezi návratem do minulosti a tímto zážitkem. Christopher stál tiše vedle mě a společně jsme přihlíželi, jak ti bandité, nebo kdo to vlastně byl, otvírají dveře kočáru. Ve světle lucerny jsem spatřila jejich tváře, jejich zlomyslné úšklebky a jejich tesáky: šlo o útočící upíry. ,,Tak. Copak to tady máme?" vyštěkl jeden z nich. ,,Hosty k večeří?"

,,To hned poznáte." Ze dveří se vyklonila Bethanyová v přepychovém kostýmu a vlasy vyšesanými do vysokého drdolu. Útok ji očividně vůbec nevyvedl z míry. Byl tohle právě ten okamžik, kdy byla proměněna?

V tu chvíli zvedla kuši.

,,Zmizte," pronesla.

Upíři se dali na útěk, ale ne dostatečně rychle. Bethanyová zasáhla jednoho z nich dřevěným šípem přímo do srdce. Vmžiku se do boje zapojili i kočí a muž v livreji. Oba byli ozbrojeni a oba se odhodlaně vydali pronásledovat upíry hlouběji do lesa.

,,Rychle!" vykřikla Bethanyová a seskočila z kočáru tak prudce, až se její sukně rozvlnila. Mezitím znovu nabila kuši, zamířila a navzdory tmě skolila jednou ranou dalšího upíra. Její úsměv zářil do tmy. ,,Máme je!"

Zasmála se a vytáhla z pláště meč s širokou čepelí. Když ho zvedla, odvrátila jsem zrak; už jsem jednou viděla, jako upírovi setnuli hlavu, a stačilo mi to na celý život. Když jsem uslyšela ten morbidní zvuk, trhla jsem sebou - a pak jsem vytřeštila oči.

,,Způsob, jakým bojují … s jakým nadšením ..." Tohle už jsem zažila.

,,Dobře vycvičení, nemyslíš?" Christopher z Bethanyové nespouštěl oči.

,,Pokud bojovala s upíry a pokud věděla, co má dělat, pak musela být - paní Bethanyová patřila k Černému kříži?"

Znovu jsem se na ní zadívala. Boj byl u konce a u nohou jí leželi upíří, kteří se mezitím rozpadli na prach. V měsíčním světle vypadal její úsměv jemněji a vřeleji. Pospíchala k jednomu z mužů v livreji. Až teď jsem si uvědomila, že je to Christopher, jen trochu mladší. Objali se a políbili tak vášnivě, že jsem cítila, jak se červenám.

,,Oba jsme byli vychováni mezi lovci Černého kříže," řekl Christopher, zatímco pozoroval své dávné štěstí se svou ženou. ,,Když jsem přesídlil do Ameriky v prvních letech nenávisti, spojil jsem se s první buňkou Černého kříže v Bostonu. Tam jsme se poznali. V té době bojovalo jen pár žen, ale o ní nikdo nepochyboval. Bojovala nejlépe ze všech. A upíři - ti ji vždycky podceňovali, až dokud pro ně nebylo pozdě. Začali si vyprávět legendy o lovkyni, krásné a nebezpečné zároveň, které ale nevěřili ani v okamžiku ohrožení. Někdy to byla jejich podlední slova, když je probodl šíp ,To ona."

Obraz lesa se rozplynul, ale začal se tvořit nový. Spatřila jsem jednoduchý domeks jednou velkou místností, která vypadala jako kuchyně a obývací pokoj zároveň. Nacházel se v ní obrovský krb, který byl tak vysoký, že by do něj mohla vkročit dospělá osoba, dlouhý jako domek sám. Blízko plamnů byla zavěšena konvice s čajem a Bethanyová krájela dort; u stolu seděl Christopher se dvěma muži. Všichni tři měli ny sobě dlouhé kabáty a kolem krku bílé šátky. Před nimi stály velké kovové poháry s něčím, co vypadalo jako pivo, a hlasitě se smáli.

Způsobila to jasnost toho místa, že jsem se uvědomovala, že ti druzí dva nejsou tak veselí, jak předstírají? Že okamžitě pozorují Christophera, jak se znovu napil?

,,Obchodní společníci," Christopherův obličej byl osvětlen dávným ohněm. Zdálo se, že stojíme v hlubokém stínu v koutě místnosti. ,,Přátelé, nebo jsem si to alespoň myslel. Dali jsme se dohromady kvůli obchodování mezi Evropou a Amerikou. Tehdy bylo výnosné obchodovat s přepychovým zbožím a já chtěl rodině zajistit bohatství. Byl jsem však zvyklý pouze na společnost lovců z Černého kříže; můžeš si o Černém kříži myslet, co chceš, ale oni se do takovýchto nejistých podniků nepuoštějí. Vychovali mě tak, abych si myslel, že všechno zlo ztělesňují upíři. Nečekal jsem ho u mužů, kterí se nazývali mými přáteli."

,,Co ti provedli?" zašeptala jsem, přestože jsem v tuto chvíli už věděla, že nás osoby pře námi neslyší.

,,Nechtěli založit obchodní podnik, ale ukrást peníze mé rodiny, které jsem jim dal jako počáteční vklad." Jeho hlas zněl stále poněkud zmateně - jako by ani po svou stech letech nedokázal pochopitm že ho podvedli. ,,Po pár měsících jsem od nich chtěl výsledky. Zisky. Chtěl jsem se podívat do účetních knih. Pořád se jen vymlouvali a nic mi neukázali. Jednoho večera jsem přísahal, že je dám k soudu. Když jsem šel té noci domů, napadli mě. Nebyl jsem ozbrojený a zotavoval jsem se z nemoci. Můj výcvik u Černého kříže mi v tu chvíli nebyl nic platný. Nechali mě umřít v příkopu. Poslední zvuk, který jsem slyšel, byl jejich smích, když odcházeli."

,,To je mi líto." Zůstala před námi scéna, kde se všichni chovali přátelsky. Možná si Chrostopher raději pamatoval tohle než svou smrt; ani bych se mu nedivila. Na svou smrt jsem taky nechtěla vzpomínat, a to jsem ležela v posteli a měla u sebe Lucase. ,,Je to strašné."

Christopher nenávistně zíral na své vrahy, kteří se v tu chvíli smáli jednomu z jeho vtipů. Bethanyová před ně položila nakrájený dort; nezdálo se, že by měla tak dobrou náladu jako ostatní. Ve skutečnosti se tvářila obezřetně. Na rozdíl od svého manžela tušila problémy.

Pak se obraz změnil, ale uprostřed dál nehybně stála Bethanyová, jejíž šaty házely různé odlesky. Nejprve se tvářila znepokojeně, ale za chvíli se jí už ve tváři zračil hněv.

Scéna se teď odehrávala v nějakém skladišti. Když jsem si všimla zbraní, které visely na stěnách, uvědomila jsem si, že jde o sklad Černého kříže. Na mírně vyvýšeném místě seděl muž s culíkem, který tu očividně velel. Zavrtěl hlavou. ,,Paní Bethanyová, přestože je smrt vašeho manžela politování hodná, nezpůsobila ji žádná nadpřirozená bytost. Proto se netýká Černého kříže.

,,Soudce mi nevěří," prohlásila Bethanyová. ,,Tvrdí, že šlo o bandity a že jsem se zblaznila, když pochybuji o dvou tak ,,ušlechtilých mužích"." Vychrlila ze sebe ta dvě slova, jako kdyby si myslela, že ji mohou otrávit. ,,Mohla bych je zabít sama, ale odpluli do Karibiku. O peníze jeho rodiny jsme kvůli jejich zradě přišli. Dejte mi aspoň tolik, abych tam mohla odcestovat a vykonat spravedlnost."

Velitel Černého kříže se na ni lítostivě zadíval - uvědomila jsem si, že stejně se tvářila i Kate, když odmítla Lucasovi vrátit konvici na kávu plnou peněz. ,,Naše finanční prostředky se používají pouze pro náš boj a potřebujeme každý groš. Víte to stejně dobře jako já. Váš žal vás dovedl na pokraj hysterie."

Bethanyová se tvářila stejně povýšeně jako jindy, ale pak jsem spatřila něco, co bych u ní nikdy nečekala: v očích měla slzy. Přesto promluvila pevným hlasem. ,,Po tom všem, co jsem vykonala, co jsem obětovala, tohle je vaše odpověď?"

,,Jakou jinou bych vám mohl dát?"

Bethanyová o kousek ustoupila a naklonila hlavu ve známém gestu, které vyjadřovalo zamyšlení a opovržení zároveň. Jako kdybych ho viděla poprvé, pomyslela jsem si.

,,V tuto chvíli se její oddanost Černému kříži změnila v nenávist. Vždycky můžeme nenávidět to, co jsme milovali, a se stejnou vášní," poznamenal Christopher.

Obraz skladiště zmizel a nahradila ho stejná lesní cesta, kterou jsme viděli jako první. Teď však byla zima; na holých větvých stromů se třytil mráz a země byla pokrytý vysokou vrstvou sněhu. Bethanyová jela sama na koni. Seděla na něm bokem a byla zahalená do tmavých kežešin. Očima prozkoumávala okolí. Ačkoli už se stmívalo, obloha měla pronikavě modrou barvu a stíny se prodlužovaly. Pak se náhle narovnala; něco spatřila.

Ze stínu jednoho velkého stromu vystoupil očividně neklidný upír. ,,Ať už jsi přichystala jakoukoli léčku, lovkyně, představuje pro tebe nebezpečí. Tvá pomoc je příliš daleko."

,,Žádnou past jsem nenalíčila," pronesla Bethanyová. Sesedla z koně a šla pomalu sněhem směrem k němu. ,,Nemám u sebe žádné zbraně."

,,Pak sis zřejmě přišla pro smrt, lovkyně."

Vysmíval se jí, ale Bethanyová jen zvedla hlavu. ,,Ano."

Upír vypadal stejně překvapeně jako já. Chvíli nic neříkal, nezaútočil na ni, ani neutekl.

Zvedla ruce, na kterých měla tmavozelené rukvice, aby ukázala, že nemá žádné zbraně. Závan větru jí pocuchal vlasy a sfoukl z větví sníh, který dopadl na její tmavé vlasy a kápi. ,,Veděl jsi, že mě už jednou kousl upír? Vypráví se tenhle příběh?"

,,Spousta z nich to tvrdí," řekl upír. ,,Ale mnoho jich lže."

,,Jeden mluví pravdu," prohlásila. Rychle si u krku rozepnula kápi a odhalila na svém hrdle starou jizvu. ,,Tenkrát mě zachránili. Ale vždycky jsem věděla, že jsem připravená. Kdyby mě kousl upír a zabil mě, povstala bych znovu, nemrtvá."

Upír k ní nevěřícně přistoupil blíž. ,,Tohle je léčka."

,,Není."

,,Nenávidíš nás. Proč by ses chtěla stát jednou z nás?"

,,Musím se odporstit od lidských pout a starostí." Na okamžik zaváhala, ale pak pokračovala. ,,Já - potřebuji získat nadlidské schopnost."

Upír vyprskl smíchy. ,,Zbláznila ses. Zešílela jsi."

,,Proměň mě a uvidíš," řekla.

Upír na ni skočil a oba okamžitě upadli na zem. Bethanyová se nebránila a nezačala křičet ani ve chvíli, kdy na bílý sníh vytryskla její krev.

,,Touhla po pomstě je silná," prohlásil Christopher.

Další místo, které mi ukázal, se očividně nacházelo v teplých krajinách. O okno se opíraly palmové listy a ve vázách byly naaranžovány tropické květiny. Zdálo se, že jsme se ocitli v ostrovní vile, která možná kdysi byla velice hezká, ale teď v ní panoval nepořádek. Nábytek byl převrácený vzůru nohama a zrcadla rozbitá. Na zemi ležela dvě mrtvá těla .Bethanyová stála v rohu a pozorovala ten výjev s jistým uspokojením. Rukou si setřela krev z úst.

,,Dostala je," řekla jsem. Navzdory hrůzostrašnému pohledu jsem se nemohla ubránit pocitu, že si to oba dva muži zasloužili.

Christopher přikývl. ,,Ale za jakou cenu? Obětovala svůj život. A co je možná důležitější, své poslání. Svou duši."

,,Kde jsi po celou tu dobu byl?" zeptala jsem se. ,,Proč ses jí nezjevil? Kdyby věděla, že se z tebe stal duch, že s tebou třeba bude moci mluvit -"

,,Nemohl jsem se jí ukázat." Obraz Bethanyové v Karibiku zmizel a my se opět nacházeli v zemi ztracených věcí. Ocitli jsme se na stejném místě? Naše okolí se změnilo; už jsme nebyli ve městě, ale na poušti, příliš drsné na to, aby se dala považovat za krásnou. Sluníčko pražilo a po písku cupital škorpion. Christopher se posadil na plochý tmavý kámen, takže vynikl jeho hezký profil, a já jsem v něm poprvé spatřila siluetu z psacího stolu paní Bethanyové. ,,Jak víš, naučit se používat nadpřirozené schopnosti chvíli trvá - a většině z nás mnohem déle než tobě. Ve chvíli, kdy jsem se jí mohl zjevit, už nenáviděla přízraky jako přirozené nepřátele upírů. Svým konáním mi ukázala, že její nenávist je silnější než její láska."

Chtěla jsem se s ním o to přít, ale pak jsem si vzpomněla, jak těžké pro mě bylo ukázat se svým rodičům. Strach z odmítnutí byl silný. A jak bylo vidět na Lucasově situaci, ne každý se dokázal vyrovnat se změnou.

Lucas, pomyslela jsem si. Samozřejmě, že s ním Bethanyová soucítila. Proto ho chápala. Zažila přesně to samé co on. To z ní však nečinilo šlechetného a dobrého člověka, ale jen někoho, kdo nenáviděl Černý kříž. Tohle si Lucas musel uvědomit, a čím dříve, tím lépe.

,,Musím jít," prohlásila jsem. ,,Vrátím se, ano?"

Čekala jsem, že Christopher mi bude bránit, nebo zařídí nějakou ledovou bouři, abych se nemohla vzdálit, ale místo toho upíral zrak na štíra, který cupital po písku. ,,Jdi," řekl. ,,Jsem unavený."

Pozorovat smrt Bethanyové - i jako vzdálenou vzpomínku - pro něho bylo stejně těžké jako pro mě vidět Lucase umírat. Položila jsem mu ruku na rameno. ,,Děkuju, že jsi mi to ukázal."

,,Jdi," pronesl ještě tišeji než předtím a schoval tvář do dlaní.

Soustředila jsem se na archiv a letěla do něj modrou mlhou. Když se kolem mě archiv zhmotnil, byla v něm jen Patrice, která se učila němčinu; při pohledu na moje zjevení se polekala, ale jen na okamžik. ,,Ahoj, tady jsi. Lucas už si začínal dělat starosti."

,,Hnedu jdu za ním," slíbila jsem jí a šla jsem si zpod uvolněného kamene ve zdi vyndat svůj náramek. Když jsem si ho navlékla, celá jsem se zhmotnila a neuvěřitelně se mi ulevilo. ,,Jen potřebuju chviličku, abych se necítila jako … jako přízrak. Jestli mi rozumíš."

,,Když ti to pomůže," pronesla Patrice celkem mile. ,,Ale dnes odpoledne píše test, vzpomínáš? Bude se na něj lépe soustředit, když bude vědět, že jsi v pořádku zpátky.

,,Já vím." Přestože jsme nechtěla náramek sundat tak brzy, rozhodla jsem se, že to udělám. ,,Dobře. Jdeš se mnou?"

,,Jasně. Stejně musím na hodinu."

Následovala jsem ji po schodech ve formě páry. ,,Můžeš zůstat dál od mých vlasů?" zamumlala. ,,Někdy z tebe jde hrozná vlhkost. Budou se mi kroutit."

,,Není to tak jednoduchý, víš."

,,Úprava účesu taky ne."

Chtěla jsem se zasmát, ale v tu chvíli - když jsme se blížily ke třídám - jsme uslyšeli pozdvižení. Studenti křičeli, boty vrzaly o podlahu a někdo narazil do zdi -

,,Perou se," prohlásila Patrice.

,,Lucas." Věděla jsem to, nikdo mi to ani nemusel říkat. Patrice se rozběhla a já jsem se jí držela nad hlavou, takže jsme ke rvačce dorazily společně. Na podlaze se váleli Lucas a Samuel a prali se. Z ran na obličeji jim crčela krv.

,,Řekla jsem ti, abys ji nechal na pokoji," supěl Lucas.

,,Chceš ji pro sebe, co? O tohle ti jde?" Samuel dával svým zvráceným úsměvem jasně najevo, že nemluví o flirtování. Ať už se Samuel snažil o cokoli - Lucas se mu v tom pokoušel bránit -, bylo to až příliš lákavé k večeři. O koho z lidských studentů jde, mi došlo až v okamžiku, kdy Skye, která stála v davu přihlížejících, hodila na Samuela jednu ze svých knih, ale ten se jí snadno vyhnul. ,,Uhoď mě trochu víc a je tvoje, kámo. Vezmi si, co chceš."

Lucas ho udeřil tak silně, až Samuel samým překvapením zavrávoral. Otřesený Lucas si položil dlaň na čelo a pronesl: ,,Většinou chci jen to, abys zmlknul."

Smějící se dav najednou ztichl a rozdělil se, aby udělal místo přicházející Bethanyové. Před chvíli jsem ji viděla jako mladší, zamilovanou ženu, a tak mi teď připadala jiná. A přesto stále šlo o tutéž paní Bethanyovou, oděnou do naškrobené krajky a dlouhých sukní. Pořád z ní vyzařovala chladná autorita. Na rvačku reagovala pouze nadzviženým obočím. ,,Pane Rossi. Pane Youngere. Mám to brát tak, že jse si to mezi sebou už vyřídili sami?"

,,Jo, je to vyřízený." Lucas vrávoravě vstal a utřela si rukávem nos. Samuel si ho dosud nenávistně měřil, jako kdyby se do něho chtěl znovu pustit, klidně i přímo před ředitelkou školy.

,,Pane Youngere?" opakovala Bethanyová. ,,Doufám, že nebudu nucena podniknout žádná … výchovná opatření. Mám dojem, že by se vám moje metody příliš nezmlouvaly."

,,Jo," zahučel Samuel, čímž jí v podstatě pořádně neodpověděl, ale vstal a beze slova odešel.

Když se ostatní rozptýlili od Bethanyové jako listy v silném větru, chtěla jsem si promluvit s Lucasem - ale Skye byla o něco rychlejší a došla k němu, než jsem stihla říct jediné slovo. ,,Díky, že ses mě zastal."

,,To je v pohodě."

Usmála se tak, že při tom ještě více vynikla její krása. Jak to, že když jsem se usmála já, vypadám hloupě? ,,víš, ty jsi něco jako jednočlenný tám rychlého nasazení. Nikdy ně nenapadlo, že budu na střední škole tolikrát potřebovat zachránit."

Skye jen žertovala, ale očividně zahrála na Lucasovu strunu. Vzal ji za loket a prohlásil: ,,Musíme si promluvit."

,,Za pět minut píšeme test - a nepotřebuješ se po té rvačce umýt?"

,,Zapoměň na mytí. Zapomeň na test. Tohle je důležitý."

Následovala jsem je zpátky ke schodišti; Patrice se za námi ustaraně ohlédla, ale nevydala se za nimi. Což bylo dobře, protože by to pravděpodobně neustála. Znala jsem Lucase a tak jsem věděla, o čem se chystá mluvit - a považovala jsem to za dobrý nápad.

Bylo načase povědět Skye pravdu.

,,Co se děje?" zeptala se zachmuřená Skye. Stáli spolu na schodišti a na její tmavé vlasy dopadlo světlo z úzkého klenutého okna. ,,Prozradíš mi konečně co se s tebou děje?"

Lucas ztuhl. ,,Jak to myslíš?"

,,Jsi tak ... nervózní," zašeptala vlídným hlasem. ,,V jedom kuse kvůli něčemu naštvaný. Netvrdím, že k tomu nemáš důvod, ale níčí tě to, Lucasi. Co ti je? Můžeš mi to říct?"

Kdyby se to z něj snažila vylákat nějakou lstí, Lucas by nikdy nepromluvil. Ale upřímnost ho vždicky odzbrojovala. ,,Holka, co jsem s ní chodil, Bianca … v létě umřela. Pořád ji miluju a vždycky budu."

Sice nešlo o celou pravdu, ale přesto mě jeho slova zahřála a rozechvěla. Překvapila mě však reakce Skye; světle modré oči se jí náhle zalily slzami. ,,Taky jsem letos v létě někoho ztratila. Staršího bratra."

,,Panebože." Lucase to zjevně zaskočilo. ,,Skye, to je mi líto."

Stiskla mu ruku. ,,Já to chápu, věř mi. Možná ten hněv schovávám líp než ty, ale někdy bych nejradši ..." Zoufale vzdychla, ale pak se přemohla, utřela si slzu a usmála se na něj. ,,Byla Bianca - úžasná? Vsadím se, že jo."

Lucas poklesl na duch. Když o mně někdo mluvil v minulém čase, připomnělo mu to mou smrta s ní spojenou bolest. ,,Nemáš tušení."

,,Jestli ti to pomůže, já věřím, že - ne, já vím, že mrtví neodejdou tak úplně." Prohlásila to s takovou jistotou jako někdo, kdo vyrůstal v domě kde strašilo. Skye věděla o nesmrtelných bytostech, aspoň na této úrovni. ,,Pozorují nás. Jsou nám nablízku. A myslím, že si uvědomují, jak moc je máme rádi, možná to vnímají víc, než když byli na živu."

Když to Skye dořekla, zariskovala jsem a jemně jsem se dotkla Lucasovi ruky. Viděla jsem, jak se narovnal, jistý mou přítomností a bezpečím, a přesto dojatý víc než předtím. ,,Já tomu taky věřím."

,,Chtěla by, abys byl šťastný," pronesla Skye. ,,A ne rozzlobený."

,,Snažím se." Věděla jsem, že Lucas teď mluví i ke mně.

Chvilku se na sebe jen tak dívali, aby se uklidnili. Pak Skye hlasitě polkla a vypravila ze sebe: ,,Takže, co jsi mi to chtěl říct?"

,,Tahle škola je nebezpečná, Skye. Všude tady na tebe číhá nebezpečí. Musíš na sebe dávat pozor."

,,Jo, to mi došlo ve chvíli, kdy na mě ti podivní členové toho gangu vystřelili šíp. Kdo dneska používá šípy?"

Lucas k ní přistoupil a zadíval se jí do očí. Jedním oknem ve tvaru půlměsíce dovnitř proudilo odpolední sluníčko, které mu barvilo vlasy do zlatova. ,,Ne, myslím to vážně. Někteří lidi tady ve škole - oni nejsou jen studenti."

Skye si založila ruce na prsou. ,,Chceš říct, že jsou taky neuvěřitelní pitomci?"

,,Chci říct, že jsou upíři."

Chvilku na sebe bezeslova zírali. Přemýšlela jsem, jestli bude Skye křičet, jestli se bude vyptávat nebo jestli uteče ze školy.

Místo toho vyprskla smíchy.

Lucas se od ní zmateně odtáhl a Skye vyhrkla: ,,Málem jsi mě dostal!"

..Skye -"

,,To nic, já to chápu." Smála se tak, že skoro nemohla mluvit. ,,Na lidi, co by měli přemýšlet nad matematikou, jsme byli až moc vážní. Díky, že jsi mě rozesmál. Potřebovala jsem to."

Lucas chvíli hledal slova a pak to vzdal. ,,Není zaš."

,,Pojďme do třídy." Skye zamířila ke dveřím. Lucas se ohlédl a já jsem se jemně zaleskla ve světle, aby věděl, že jsem mu nablízku. Jeho ostýchavý úsměv vyl tím nejlepším přivítním, které jsem mohla dostat.

Samozřejmě jsem mu chtěla říct o Bethanyové, ale to mohlo počkat. Lucas se tohle pololetí ponořil do učení možná hlavně proto, aby zapomněl na bolest, ale byl to dobrý důvod, proč to respektovat. Domnívala jsem se, že počkat čtyřicet pět minut nebude vadit.

Me každý dokázal čekat na vhodnou chvíli na rozhovor. Když jsem se sama vrátila do archivu a chtěla v něm strávit klidnou chvíli s náramkem v ruce, někdo se mě rozhodl navštívit.

,,No ne, jestli tohle není královna mrtvých," pronesla Maxie. Vyděšeně jsem se narovnala; zhmotnila se na druhé straně místnosti a já jsem byla tak ponořená do svých myšlenek, že jsem si toho ani nevšimla. Měla na sobě svou rozevlátou noční košili a já pyžamo jako vždycky. ,,Pověz mi, jaké to je být tak výjímečná, že se na tebe nevztahují žádná pravidla?"

,,Strašné?" odpověděla jsem. ,,Znamená to, že i lidé, které jsi považovala za své přátele, tě nemají rádi."

Maxie zaváhala. Sklopila hlavu, takže jí její sestříhané vlasy spadly do očí a ona pořádně neviděla. ,,Já tě mám ráda," řekla potichu.

,,Někdy se podle toho nechováš."

,,Musíme si vybrat," pronesla. Poprvé od doby, co jsem ji znala, promluvila spíš jako dospělý než jako urážlivé dítě. ,,Musíme si uvědomit, že jsme mrtví."

,,Mě to dochází. Věř mi."

,,Upíři jsou naši nepřátelé."

,,To možná platí pro většínu z nich," připustila jsem a myslela přitom na Bethanyovou, ,,ale ne pro Lucase, Balthazara, Patrice nebo Ranulfa. Proč pořád vidíš všechno černobíle? Proč je pro tebe důležitější, co kdo je, než jaký je?"

,,Protože mi to pomáhá," zašeptala. ,,Když nejsi naživu, ale ani úplně mrtvá, můžeš mít pocit, že je všechno šedé, a chceš, aby to bylo černé, nebo bílé."

,,Já vím," řekla jsem a myslela to upřímně.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešli Vic s Ranulfem, kteří zrovna měli přestávku na oběd. ,,Počkat, počkat," pronášel zrovna Vic. ,,Ty jdeš na podzimní ples s Cristinou Del Valleovou? Jak jsi to dokázal? Je to nejhezčí holka ze školy."

,,Vím, jak se chovat k půvabný děvám," odpověděl Ranulf. Pak se oba zarazili, protože spatřili mě - a jak mi v tu chvíli došlo, i Maxii, která se nestihla včas zneviditelnit a teď na mě vylekaně zírala s otevřenou pusou.

,,Maxie, Vica už samozřejmě znáš, ale už ses seznámila s Ranulfem?" zeptala jsem se rychle.

,,Zase další přízrak," prohlásil Ranulf. Po mé smrti pro něho bylo zpočátku těžké se se mnou opět přátelit, ale teď se s nastalou situací vyrovnal hned. ,,Vítám tě. Budeš tu částo? Jestli ano, tak prosím nezanechávej jinovatku na místech k sezení. Po Biance jsou někdy tak studená, že je ostatní nemohou používat."

,,No dovol!" ohradila jsem se, ale Ranulf se náhle se zájmem zadíval na plakát Elvice Presleyho.

Vic beze slova civěl na Maxii. Znali se celý Vicův život, ale Maxie byla vždycky neviditelná, takže teď poprvé viděl, jak vypadá. ,,Páni," prohlásil, ,,no páni. Ahoj."

,,Ahoj," zašeptala Maxie. Věděla jsem, že tohle je první slovo, které mu kdy řekla. Pkročila mez - tu, před kterou mě varovala, a já já jsem byla ráda. Začínala rozumně uvažovat? Začínala chápat, že hranice mezi upíry, přízraky a lidmi jsou stejně nejasné jako ty mezi životem a smrtí?

,,Nechceš tu chvíli zůstat?" Vic se rychle rozhlížel po pokoji a zjevně se snažil přijít na to, co by ji mohlo zabavit. ,,Mohli bysme si povídat nebo … tu mám nějakou muziku -"

,,Měla bych už jít," řekla Maxie. Ale než jsem pocítila zklamání, potichu dodala: ,,Zase někdy přijdu."

Vic se zaculil. ,,Skvělý. Vážně - to by bylo super."

Maxie zmizela, ale já jsem stále cítila její přítomnost. Vznášela se pryč z pokoje velmi pomalu, jako kdyby pro ni odejít bylo těžší, než byla ochotná přípustit. Když konečně vystoupala střechou, Vic se ke mně otočil a prohlásil: ,,To bylo neuvěřitelný!"

,,Přišlo ti to úžasný? Že jsi ji konečně viděl, jak vypadá?" Usmívala jsem se na něj.Vicovi na rtech také pohrával úsměv, ale zároveň měl ústa napůl otevřená úžasem. ,,Asi … jsem si předtím neuvědomoval … věděl jsem, že je to ona a tak, ale nikdy mi nedošlo, že můj duch je holka."

,,Vic se ještě nenaučil jednat se ženami," pronesl Ranulf.

,,Naučíš mě svoje triky, kámo?" zeptal se Vic.

,,Stačí se jen několik století dívat."

,,Skvělý." Vic si povzdychl a hodil batoh na zem.

,,Hned jsem zpátky, ano?" Sundala jsem si náramek, zbavila se hmotného těla a vypařila se střechou. Jak jsem tušila, našla jsem Maxii vysoko na obloze.Vnímaly jsme jedna druhou jako mlhavé obrysy, které byly ze země neviditelné.

,,Mluvila jsem s Vicem!" pronesla. Její úsměv zářil jako odpolední sluníčko. ,,Mluvila jsem s ním a on mluvil se mnou!"

,,Vidíš, jaká je to zábava, překračovat hranice?"

,,Není špatné se pohnout dál," řekla rozhodně. ,,Ry víš, o kolik lepší je to tam než tady. Ale vzhledem k tomu, že jsme pořád jednou nohou tady -"

,,Myslím, že naše posmrtné životy musejí být spojeny s lidmi, které máme rády." Začala jem se vznášet ještě výš, hlavně proto, že jsem byla zvědavá, kam až se můžeme dostat. ,,Nic jiného nedává smysl."

,,Ale já jsem předtím Vica neznala. Ne, když jsem byla naživu," namítla Maxie.

,,Nezáleží na tom, kdy začneš mít někoho ráda, ale že ho máš ráda."

Vzpomněla jsem si při tom na Lucase a novinku, o kterou jsem se s ním toužila podělit tak moc, že mě uvnitř spalovala. Ale měla jsem ještě půl hodiny čas, takže jsem se vznášela výš a výš; Maxie mě následovala.

,,Jak vysoko se můžeme dostat?" zeptala jsem se.

,,Strašně vysoko. Nad troposféru. Když budeš chtít můžeš ve dve vidět hvězdy."

,,Vážně?" Mohla jsem se teď hned vydat pozorovat hvězdy - vlastně kdykoli. Samozřejmě bych něměla teleskop, ale stejně by ten pohled stál za to, jako obrázek z Hubbleova teleskopu. ,,Vyrazíme?"

Maxie se začala smát a já jsem si uvědomila, že právě po tomhle touží. Nechtěla, abych si vybrala mezi ní a někým jiným, přála si jen společnici ve svém mezisvětě. ,,Jasně."

Vznášely jsme se výš a výš, až se Evernight zmenšil a pouhý bod, který pak zahalily mraky. Sluneční světlo nás přímo oslepovalo.

Pak se v dálce objevilo něco obrovského a stříbrného. Přibližovalo se to rychleji, než jsem si dokázala představit. ,,Co to proboha je?"

,,Počkej!" vykřikla Maxie.

To je letadlo?

Blížilo se to přímo k nám a já náhle spatřila přední okna, za kterými seděli piloti - a pak, prásk, ocitly jsme se s Maxií přímo uprostřed přední kabiny, dlouhé uličky, prosvištěly jsme skrz desítky pasažérů, malý vozík na nápoje, ocas - a bylo to pryč. Profrčely jsme přímo středem letadla.

Jednu dlouhou vteřinu jsme se jen ohromeně vznášely. ,,Myslíš, že nás někdo v letadle viděl?" zeptala se nakonec Maxie.

,,Proběhlo to moc rychle," odpověděla jsem. ,,Ale možná jsme způsobily turbulence."

Maxie se rozesmála a já se k ní připojila.

Přestože Maxie chtěla i nadále vytvářet ,,vzdušné kapsy" pro letadla v blízkosti Bostonu, rozloučila jsem se s ní ve cvhíli, kdy jsem cítila, že Lucasovi už skončilo vyučování. Slíbily jsme si, že brzy zase vyrazíme pozorovat hvězdy, a i když mě ta vyhlídka těšila, čím blíž jsem byla k zemi, tím mi přišly mé skutečné obavy naléhavější.

Našla jsem Lucase v altánu, kde na mě čekal jako obvykle. Batoh ležel na podlaze a Lucas se opíral lokty o kolena. Hlavu měl svěšenou. ,,Vypadáš unaveně," zašeptala jsem vedle něho ve tvaru jemné mlhy.

,,Jsem unavený."

,,Nemohl jsi spát, protože sis o mě dělal starosti?"

,,Dělal jsem si starosti," potvrdil. ,,Ale vím, že se o sebe dokážeš postarat, takže jsem se do noci učil. A poslouchal muziku. A surfoval na internetu. Prostě jsem dělal, co mě napadlo, abych nemusel jít spát."

Nemusela jsem se ptát proč. ,,Charity." Lucas nic neřekl, ale hlasitě polkl. Ohryzek v krku mu poskočil. Jemně jsem se mu otřela o tvář a doufala, že to cítí. ,,Je čím dál tím horší?"

,,Horší? Ne. Od té doby, co se mi začala zjevovat ve snech, se z nich staly ty nejstrašnější noční můry - a pořád ji to drží. Děsí mě každou noc. Každou." Lucas náhle vstal a opřel se o zábradlí. Svaly na zádech měl tak napjaté, že se mu rýsovaly i pod svetrem školní uniformy. ,,Někdy je tam i Erich, který hrozí, že tě bude mučit s bodci namočenými do svěcené vody. Někdy ti ostatní upíři sají krev a z nějakého důvodu tě to zabíjí, místo toho, aby ses stala jednou z nich. Někdy ti tvoje máma ve snu usekne hlavu. Nebo ti opilci - vzpomínáš na naše první rande? V mých snech se ti nesnaží pomoct. Snaží se tě upálit. Všechny ty sny jsou o tom, jak tě ztratím. Pořád dokola."

V jeho hlase zněla taková bolest, že jsem si přála, abych se mohla zhmotnit a obejmout ho. ,,Charity tě proměnila jen proto, aby mi tě vzala," poznamenala jsem. ,,Je to moje vina."

,,Není to tvoje vina," namítl Lucas. Přála jsem si tím být tak jistá, jak to on řekl. ,,Ale máš pravdu, že Charity se líbí představa, že tě navždy ztratím. Natolik, že se mi to v hlavě odehrává pořád dokola."

,,Prosím tě, dovol mi se do nich vrátit. Vím, že kdybych se znovu ocitla ve tvých snech, dostala bych se k tobě."

Lucas zavrtěl hlavou. ,,V žádném případě. Všechno, co ti v nich provedla, ti způsobilo skutečnou bolest. Nechci tohle riziko znovu podstoupit."

I přesto, že jediná zbývající možnost vyla jeho přetrvávající bolest? To se mi vůbec nelíbilo, ale v tu chvíli jsme neměli na výběr.

,,Bianco, už nějakou dobu se tě chci na něco zeptat. Co bude po Evernightu?" otázal se Lucas.

,,Co tím myslíš?"

,,Nemůžu tu zůstat navždy," pronesl. ,,Tedy, teoreticky bych asi mohl, ale nedokážu si představit, že každý druhý semestr chodím na hodiny anglický literatury dalších několik století. A ty přece nechceš strávit zbytek věčnosti schováváním se v rozích a čekáním na mě."

Nikdy předtím jsem tak dalece neuvažovala. Teď jsem však chápala, co všechno dokážu a kam se mohu dostat, tak jsem se přestala bát věčnosti, která se přede mnou otevírala. Ale pro Lucase to bylo jiné.

,,Upíři asi většinou začnou … cestovat," začala jsem. ,,Využívají své nesmrtelnosti k průzkumu světa. Po několika desetiletích zkušeností očividně není těžké začít vydělávat spoustu peněz. A když zbohatneš, můžeš si v podstatě dělat, co chceš."

Když jsem pronášela po několika desetiletích, zatvářil se Lucas ztrápeně. ,,Nepotřebuju být bohatý. Nepotřebuju dělat to, co chci, protože si v tuhle chvíli nejsem jistý, že bych ty schopnosti využil dobře," prohlásil.

,,Musíš se přestat bát sám sebe. Toho, kým ses stal."

,,Já vím, kým jsem se stal," řekl. ,,A proto vím, že se musím bát."

Zachvátil mě strach, když mi došlo, že se chystá pronést něco jako ,,Měla bys bát volná." Stále si myslel, že pro mě představuje břemeno, i když to bylo úplně naopak. ,,Stal ses mojí kotvou," řekla jsem. ,,Člověkem, který mě spojuje s tímto světem."

Nemohl tomu uvěřit. ,,Opravdu?"

,,Navždy."

Lucas prudce vydechl. ,,Kéž bych mohl věřit tomu, že ti mám co dát."

,,Děláš to každý den. Každý okamžik. Nikdy o tom nepochybuj."

,,Tak dobře," zašeptal, ale já jsem viděla, že jsem ho tak úplně nepřesvědčila.

Bylo na čase obrátit jeho pozornost na naše skutečné problémy. ,,Poslouchej," řekla jsem. ,,Chci si s tebou promluvit o Bethanyové."

Natočil se ke mně, takže jsem mu viděla do obličeje. ,,Musíme o tom zrovna mluvit?"

,,Tohle je nové."

Tak rychle, jak to jen šlo, jsem mu pověděla o Christopherovi a co mi prozradil o její minulosti. Když jsem mu řekla, že bývala členkou Černého kříže, vytřeštil oči, ale mlčel. Nakonec jsem prohlásila: ,,Nechová se soucitně, protože by se změnila k lepšímu. Prostě jen nenávidí Černý kříž stejně jako ty."

,,Proč by spolu tyhle dvě věci nemohly souviset?"

Zírala jsem na Lucase a bolelo mě u srdce. Vypadal ještě zoufaleji než předtím.

,,Bianco, když jsi rozzuřená na Černý kříž, znamená to, že navždy přijdeš o schopnost rozumně uvažovat? Nebo se zajímat o jiné? Jestli jo, tak je to ztracený."

,,Tohle jsem neřekla."

,,Ne?" Lucas kopl do zábradlí tak prudce, až břečťan, který obklopoval altán, zlověstně zašustil. ,,Proč ji tak nenávidíš?"

,,Protože je vrah." Do té doby jsem si neuvědomila, že i ve formě mlhy dokážu mluvit tak hlasitě a ostře. ,,Zabila Eduarda, vzpomínáš si? A kolik další členů tvé skupiny?"

,,Skupiny Černého kříže, která napadla tohle místo, aby se jí pokusila zabít? A co se týče Eduarda -" Chytil se rukama zábradlí tak pevně, že ho to muselo bolet.Lucas neměl svého nevlastního otce příliš v lásce, ale ani teď nechtěl, aby jeho matka zůstala sama. ,,To se stalo, když se tě v newyorské centrále pokoušela zachránit. Nebo jsi na to už zapomněla?"

,,Chtěla se pomstít za útok na školu! Šlo jí jen o pomstu! Copak jsi zapomněl na pasti, které líčí na přízraky?"

,,I ty sama jsi je chtěla chytat do pastí, než ses stala jednou z nich!" Lucasovi došlo, že začínáme křčet, a tak se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Já jsem v tomhle stavu nedokázaladýchat, ale snažila jsem se trochu ustálit. Těch pár hádek, které jsme s Lucasem zažili, vždycky bolelo, a kromě toho jsme nechtěli vzbudit něčí pozornost. ,,Lidé někdy mají pro své jednání víc než jeden důvod," dodal tišeji.

,,Když je v tom Bethanyová, není žádný z těch důvodů dobrý."

,,Proč tomu věříš? Vážně, Bianco, máš nějaký důvod jí nevěřit, kromě toho, že je při vyučování přísná a náročná?"

To mě zaskočilo. ,,Ti lidé, které zabila -"

,,Já jsem zabil spoustu upírl," pronesl Lucas. ,,Teď vidím, že to byli taky lidi. Věříš mi?"

,,Samozřejmě.Vždycky." V hlavě mi hučelo. Kdy jsem se začala Bethanyové bát? Vážně nešlo o nic víc než dětinské nesympatie k přísné učitelce? Nemohla jsem tomu uvěřit, ale nenapadl mě žádný jiný důvod než: ,,Říkejme tomu instinkt, Lucasi. Prostě jí nevěřím."

,,Nemůžeme jí odepsat jen na základě instinktu. Ne, když mi nabízí -"

,,Co ti nabízí? Kromě neurčitých slibů?"

,,Místo, kde můžu žít," odpověděl. ,,Možnost srovnat si všechno v hlavě. A možná i skoncovat s tou žízní."

Lucas se rozhléhl přes areál školy, kde se procházela skupina studentů.Věděla jsem, že se jedná o lidské bytosti. I teď, během vášnivé diskuze, cítil jejich krev a toužil po prvním kousnutí.

,,Ach, Lucasi." Odvážila jsem se trochu zhmotnit, abych se mohla dotknout jeho ruky. Zavřel pevně oči, stejně jako já. ,,Myslíš, že je to opravdu možné?"

Odstoupil od zábradlí s přílivem nové energie. Čelisti měl pevně přimknuté k sobě a díval se na mě tak jako vždy, když jsem ho upřeně sledovala. ,,Zjistím to."

,,Lucasi, počkej!" Ale už bylo pozdě. Vyběhl z altánu, schody bral po dvou a vydal se rovnou k domu s měděnou střechou.

Měl namířeno přímo do doupěte Bethanyové - a já jsem si v tom okamžiku uvědomila, že pokud mu slíbí to, po čem touží, mohla bych ho ztratit navždy.