15. kapitola

Dana s Raquel zrovna pobývaly na předměstí Bostonu, nedaleko od míta, kde Raquel vyrůstala. A navíc si s sebou při útěku vzaly jedu z dodávek Černého kříže.

,,Někdo by to mohl považovat za krádež," prohlásila Dana vesele, když jsme se soukaly do staré dodávky, ve které to páchlo jako po střelném prachu a křupkách. ,,Ale jelikož jsme viděli, jak ji Černý kříž ukradl mrtvýmu upírovi, beru to spíš tak, že ji využíváme k lepším účelům. Zní to líp, nemyslíš?"

,,Zdá se, že jste si přivlastnily i nějaké zbraně." Přelétla jsem pohledem zbrojní arzenál v zadní části dodávky. ,,Dýky, svěcená voda a … to je plamenomet?"

,,Nikdy nevíš, kdy se ti může hodit," poznamenala Raquel a já se neubránila úsměvu.

Naše žertování však netrvalo dlouho. Čím více jsme se blížily k domu, tím byla Raqel napjatější. Seděla na předním sedadle a před sebou měla opřenou brokovnici; já jsem byla přízrakem na zadním sedadle. ,,Jak to uděláme?" zeptala se.

,,Jednoduše." Raději jsem se jí nezmínila, že to zkouším poprvé. Nechtěla jsem ji ještě víc znervózňovat. ,,Potřebujeme jenom zrcadlo. Má některá z vás pudřenku se zrcátkem? Myslím takovou tu do kabelky."

Zastavily jsme se na semaforu, a tak se obě otočily a zíraly na mě. Dana se vzápětí zeptala: ,,Ahoj, my se známe?"

,,No tak dobře, v autě s sebou asi kosmetickou taštičku nevozíte," řekla jsem. ,,Ale musíme někde sehnat zrcátko."

Zastavily jsme se u lékárny s nepřetržitým provozem a koupily jedno pudřenkové zrcátko. Přestože jsem byla z převážné části zhmotněná, bylo pro mě těžké vyndat ho z obalu, a tak jsem to nechala na Raquel. Třesoucíma se rukama roztrhala obal a nadělala větší nepořádek, než bylo potřeba.

,,Dlouho jsem s nimi nemluvila," pronesla, když ho konečně rozbalila. ,,A teď se zjevím ve dvě ráno a budu se jich ptát, jestli si pamatují na ducha, o kterém tvrdili, že ani neexistuje?"

,,Možná je nemusíme budit," poznamenala Dana. Začalo trochu pršet, a tak zapnula stěrače. ,,Způsobuje tohle lapání přízraků hluk, Bianco?"

,,No, může, ale nemusí." Doufala jsem, že je to pravda. ,,Zkusíme to."

Raquel se nikdy netajila tím, že na rozdíl od většiny živých i mrtvých studentů v Evernightu není bohatá, ale místo, kde bydlela, nebylo tak hrozné, jak jsem si ho vždykcy představovala. Možná jsem byla jen naivní a myslela si, že být chudá znamená žít ve slumu jako z přízemních televizních seriálů, kde hoří auta a všude se poflakují členové nějakého gangu. Tahle klidná část města byla plná domků, ke kterým patřily nevelké pozemky. Místo špíny a násilí tu panovala šeď. Domky vypadaly schátrale a popelnice byly posprejovány nedbalým graffiti.

,,Máme štěstí, že prší," podotkla Raquel. ,,Kdyby nepršelo, všichni by se poflakovali venku."

Raquelině rodině patřil dům uprostřed ulice. Jakmile jsme vylezly z auta, zjitily jsme, že nikdo není doma. ,,Kde můžou být?" zašeptala Dana, když jsme se okny dívaly dovnitř na zabalené krabice. ,,Nábytek stojí na místě, takže se neodstěhovali."

,,Možná u Fridy?" nadhodila Raquel. ,,Vypadá to, že v kuchyni pdstranili část podlahy. Asi zase praskla voda a tak to teď opravdují."

,,Nejsou doma," řekla jsem. ,,To je to neldůležitější. Můžeme to provést hned teď."

Raquel ztuhla. ,,Nejsem si jistá, jestli to zvládnu."

Dana ji objala kolem ramen. ,,To je v pořádku. Můžeš zůstat tady venku, jestli chceš. Že jo, Bianco?"

Chtěla jsem jí to odsouhlasit, ale pak jsem se zarazila. ,,Můžeš zůstat venku," prohlásila jsem. ,,Ale myslím, že bys tom měla vidět."

Raquel pevně stiskla své bílé rty a zavrtěla hlavou.

,,No tak, Raquel! Od kdy utíkáž z boje?" Odvrátila ode mě zrak, ale já jsem pokračovala. ,,Když to neuvidíš, pořád se ho budeš bát. Navždycky. Ale když nás uvidíš, jak ho zničíme, pak si ho budeš pamatovat takhle. Poraženého. O to ti přece jde, ne?"

,,Nech ji na pokoji, jo?" vložila se do toho Dana. ,,Do ničeho ji nenuť."

,,Ne," řekla Raquel. Dotkla se Danina ramene a jemně ji odstrčila. ,,Bianca má pravdu. Půjdu dovnitř."

Stále jemně pršelo. Slyšela jsem, jak kapky dopadají na kovový přístřešek nad našimi hlavami. Dana vypáčila zámek vchodových dveří stejně rychle, jak by to svedl Lucas. Škoda že jsem u Černéh kříže nebyla dost dlouho, abych se tenhle trik naučila, pomyslela jsem si.

Dveře zavrzaly a otevřely se. Dana vkročila neslyšně dovnitř a Raquel, bílá jako stěna, ji následoval. Já jsem se zatím změnila v jemnou, namodralou mlhu.

,,Páni," prohlásila Raquel, kterou to očividně zaskočilo. ,,To je - strašidelný."

,,Pšt!" Měly bysme se chovat co nejtišeji!" Dana před sebe vztáhla ruku se zrcátkem, jako kdyby dofala, že ho bude moct použít jako štít. Věděla jsem, že si ho od ní budu muset vzít, ale až ve chvíli, kdy se budu moct znovu zhmotnit.

,,To je v pohodě," poznamenala jsem. ,,Dřív nebo později by měl zjistit, že jsme tady."

Rozšířila jsem své vědomí na celý dům a objevila jsem, že dokážu rozpoznat jednotlivé místnosti, aniž bych je viděla. Poznala jsem i to, který pokoj patří Raquel, protože tam zůstávala část její podstaty.

Stejně jako něco jiného.

Jeho hlas nebyl ani tak zvuk, jako spíš vibrace na naší společné frekvenci. Holčičko. Holčičko. Přišla sis zase hrát.

Raquel se rotřásla. ,,Je tady," zašeptala. ,,Vím to."

Došlo mi, že ho ona ani Dana neslyší; obě se divoce rozhlížely, jako kdyby čekaly, že se přízrak odněkud vynoří každou vteřinou. A přesto Raquel jeho přítomnost cítila intenzivněji, než jsem si dokázala představit. Přemýšlela jsem, jak silné spojení navázaly - jak hluboko do ní tenhle přízrak zabořil své pařáty.

Přivadla jsi mi kamarádky?

Náhle jsem před sebou spatřila pokoj - ne Raquelin, ale jiný, jakoby průhledný, připomínající skleněnou celu. Vypadal jako pokoj malého dítěte. Nejdřív mě napadlo, že takhle musel vypadat Raquelin pokoj, když byla malá, ale pak jsem si uvědomila, že by nikdy neměla svůj pokoj tak vyparáděný a růžový, s postelí s nebesy a spoustou panenek. Nikdy v životě jsem neviděla tolik panenek -

A hlavně jsem nikdy neviděla žádné, které by mi opětovaly můj pohled. Dívaly se na mě a jejich skleněné, černé oči vypadaly až příliš živě. Zaslechla jsem mezi jejich načechranými šatičkami jemný šelest a jedna z panenek spadla na bok, jako kdyby jí něco převrhlo. Vypadaly živé, ale nebyly, dívaly se na mě, ale neviděly mě, a působily neuvěřitelně strašidelně. Děsily mě k smrti, a to jsem byla duch.

Takhle si někdo představuje dětský pokoj, pomyslela jsem si. Jde o přehnanou napodobeninu pokoje malé holčičky, kterou vytvořil někdo, kdo tráví příliš mnoho času přemýšlením o malých holčičkách v postýlkách.

,,Ukaž se," vyzvala jsem ho. Raquel i Dana sebou trhly. ,,Přestaň se schovávat za panenky. ,,Pojď ven."

,,Panenky," zašeptala Raquel. Muselo se jí o nich kdysi zdát.

Znovu jsem ze snové ložnice zaslechla šustot. Panenky se svalily na hromadu, takže se jejich zlatavé a hnědé kadeře zapletly dohromady. Uprostřed toho všeho jsem zahlédla jeho.

Kdybych si nebyla vědoma Raquelina obrovského strachu, možná bych se zasmála. Tenhle přízrak nevypadal strašidelně - byl jen tlustý a plešatý a ani ne moc vysoký. Ale když si mě pprohlížel, nakláněl při tom hlavu ze strany na stranu a lačně se usmíval, znepokojovalo mě to.

Pekná. Hezké zrzavé vlasy. Přišla sis se mnou hrát?

Vyhrabal se z hromady panenek. Byl nahý a odporný. Už mi nenaháněl strach, ale hnusil se mi a dostala jsem ztek.

,,Nepřišla jsem si hrát," řekla jsem.

Rezonuj, poradila mi Patrice. Netušila jsem, jak to mám provést, takže jsem se soustředila jen na něj a myslela při tom na svou vlastní smrt. Vybavil se mi te zvláštní pocit, jak jsem začala klesat, když se mé tělo vzdalo. Vzpomněla jsem si, jak mě Lucas držel za ruku a plakal. Viděla jsem to před sebou tak jasně, že jsem to nedokázala snést, ale zároveń jsem cítila, jak svými vzpomínkami přitahuju přízrak k sobě. Uvědomila jsem si, že se mi v mysli tvoří slova jako nějaké zaklínadlo:

Vším, co nás odděluje od živých bytostí, tě odděluji od toho místa. Skrze všechno temné, co se v nás nachází, tě posílám do temnoty. Díky smrti, která mi dodává sílu, tě zbavuji moci.

Přízrak začal ječet. Jeho nepřirozený vřískotse rozléhal po celém domě. Dana si zakryla rukama obě uši a upustila zrcátko na zem. Raquel neucouvla. Zvědla ho a hodila mi ho. Zhmotnila jsem se právě v čas, abych ho stihla chytit do ruky.

V tom okamžiku síla kouzla začala přízrak přitahovat do zrcátka. Když jsem ho naklonila, tak, jak mi poradila Patrice, přízak se mi začal rozkládat před očima, ale ne na hezkou mlhu, na kterou jsem byla zvyklá, ale jako kdyby měl fyzické tělo, které někdo trhal na kusy. Viděla jsem krev a šlachy a slyšela výkřiky bolesti. Ale když vletěl do zrcátka, stal se pouhýn prachem, přestože po celou dobu skučel -

Najednou nastalo ticho. Snový svět zmizel. Stály jsme v obývacím pokoji a zíraly na popraskané zrcátko, které jsem držela vysoko nad hlavou.

,,Je to … dostaly jsme ho?" zašeptala Dana s rukama stále přitištěnýma k uším.

,,Panebože." Raquel se přerývaně nadechla. ,,My jsme ho opravdu chytily."

,,A pokud nerozbijeme zrcátko, nedostane se už nikdy ven." Porazila jsem ho. Vyhrála jsem. Zjistila jsem, jak se postavit přízraku; znamenolo to, že jsem konečně volná?

,,Je uvězněný v zrcátku?" Raquel přimhouřila oči. ,,Není v nějaké zóně přízraků?"

Pokrčila jsem rameny. ,,Ať je kde je, nemůže se už nikdy dostat ven."

Raquel se s úlevou rozesmála a pak mě objala. Snažila jsem se zůstat co nejvízhmotněná, protože jsem o její objetí nechtěla přijít.

,,Dokázala jsi to," vydechla. ,,Zvládla jsi to. Ta strašná nestvůra -"

,,Už je po všem." Pohladila jsem ji po zádech, protože jsem si všimla, že jí začínají téct slzy. ,,Už ti nikdy neublíží."

,,Udělala jsi to pro mě i přesto, co jsem ti provedla."

,,Udělala jsem to i kvůli tobě -"

,,Zmlkni, ano?" Raquel mě objala ještě pevněji a já jsem ji poslechla a jen ji držela, zatímco ona plakala. Přes rameno jsem viděla Danu, jak se na mě usmívá způsobem, jako bych se stala její největší oblíbenkyní na celém světě.

,,Když se Raquel uklidnila, předala jsem ji Daně a prohlížela jsem si znovu zrcátko. Bylo pokryté silnou vrstvou ledu, ale přesto jsem měla pocit, že jsem v odraze zahlédla nějaký pohyb.

,,Co s ním uděláme?" zeptala se Raquel. ,,Zalijeme do cementu?"

,,To není špatný nápad."

Pak jsem ucítila tah, jako by mě něco někam vleklo.

,,Bianco?" Raquel nakročila směrem ke mně. ,,Stáváš se neviditelnou."

,,Riverton! Nezapomeň!" vykřikla jsem, než jsem ztratila schopnosti vydat nějaký zvuk. ,,Postarám se, aby tam Lucas byl!"

,,Bianco!" zavolala Raquel znovu, ale to už jsem metala kotrmelce v modré, mlhovité prázdnotě. Najednou jsem přistála - nebo mi to aspoň tak připadalo. Podívala jsem se dolů na jemnou zelenou trávu, a když jsem vzhlédla, spatřila jsem Maxii. Měla na sobě podivný kabát z nějaké hnědé kožešiny, který vypadal spíš děsivě než luxusně.

,,Co to děláš?" zeptala se me. ,,Společíla ses s nimi proti nám,"

,,Tu věc někdo musel zastavit."

,,Tu věc? Věc?" Maxie se tvářila, jako by mě nejraději uhodila do tváře. ,,Tak to můžeš rovnou paní Bethanyové pomáhat klást pasti."

Naši hádku přerušil třetí hlas. ,,Existuje rozdíl mezi tím, co udělala Bianca, a snažením paní Bethanyové."

Otočily jsme se a spatřiy Christophera. Takže jsem se opět ocitla v zemi ztracených věcí - tentokráte proti své vůli. Maxie mi tvrdila, že Christopher má velkou moc, ale tohle byl první důkaz toho, o kolik je mocnější než ostatní přízraky.

Přesto mě to nevyděsilo, protože teď jsem věděla, že se dokážu bránit. Ať už měl jakékoli schopnosti, mohla jsem je získat taky - a pravděpodobně za kratší dobu, než to trvalo jemu.

Christopherovy tmavohnědé vlasy prozářily sluneční parpsky. Měl na sobě dlouhý, staromódní, lahvově zelený kabát. Stáli jsme u budovy, která vypadala jako pagoda, až nato, že za ní projížděl rachotící vlak ze začátku dvacátého století.

,,Dostala jsem ji tam odtud, než mohla zůsobit ještě něco horšího," pronesla Maxie. Takže to byla ona, ne Chritopher, kdo zasáhl. ,,Neměl bys jí pouštět zpátky."

,,Uklidni se, Maxine." Christopher jí položil ruce na ramena. ,,Není mým úkolem dovolovat nebo zakazovat Biance cestovat. Je svobodnější než my ostatní. Nesdílí s námi naše omezení. Chápu, že je to pro tebe těžké to přijmout, ale musíš."

,,Nevidím žádný rozdíl mezi tím, co dělá paní Bethanyová a co udělala Bianca," vyštěkla Maxie. ,,Postavila se proti ostatním přírakům. To nevadí?"

,,Ta věc -" řekla jsem znovu.

,,Zase věc.!"

,,Škodila lidem, Maxie," dořekla jsem větu. ,,Na to nemá nikdo právo."

Christopher přikývl. ,,Jedna věc je bránit se před ostatními. Jiná nechat se ovládat sobeckými touhami - ať už jsou pochopitelné sebevíc."

Vypadal tak smutně, že jsem se ho nechtěla na nic vyptávat. Jeho smutek mě však zajímal víc než cokoli jiného. Zdálo se, že všechno, co Bethanyová dělá, se ho hluboce, osobně dotýká. To se tak strachoval o všechny přízraky? Ne, nedotýkalo se ho to coby vůdce tohoto přízračného světa, nebo čím se vlastně stal, ale jako muže, kterým kdysi byl.

Napadla mě směšná myšlenka, ale přesto jsem se jí nemohla zbavit. Christopher mě upřeně pozoroval a všiml si, že nad nečím usilovně dumám. I jeho úsměv byl smutný.

,,Teď už víš," řekl. ,,Důvěřuj svému vnitřnímu zraku. Tady spatříš spoustu věcí, které jinde zůstaly skryty."

Průzračnost tohoto světa na mě znovu zapůsobila svým kouzlem - nebo ne? Přesto jsem tomu nemohla uvěřit. Nezeptala jsem se úplně přímo, pro případ, že bych se mýlila: ,,Christophere, co tě poutá ke světu? Nebo … kdo?"

,,Má milovaná žena, i když jsem s ní nemluvil už víc než dvěstě let."

Opravdu říkal to, co jsem si myslela, že říká? ,,Pak jsi -"

,,Christopher Bethany," řekl. ,,Mou ženu už samozřejmě znáš."