14. kapitola

,,Tati," zašeptala jsem. Slyšela jsem ho - i kydž ,,slyšet asi nebylo to pravé slovo. Spíše jsem skrze hrom a vzdouvající se studený vítr cítila jeho strach a úzkost.

,,Půjdeš za ním?" Christopher nedal najevo ani souhlas, ani nesouhlas; jen si mě prohlížel, jako by mě odhadoval.

Dokážu se tátovi znovu podívat do tváře a riskovat, že mě navždy zapudí nebo se obrátí proti mně?

Pak opět udeřil hrom a já jsem ucítila tátův strach silněji než ten svůj. Dělo se něco strašného, něco daleko důležitějšího než odpovědi, které jsem potřebovala znát. Věděla jsem, že musím za ním, i kdyby se teď Christopher pokusil mě tady uvěznit.

,,Ano, půjdu," odpověděla jsem.

Christopher se nerozzlobil, a vtu chvíli jsem měla poprvé pocit, že mu mohu důvěřivat. ,,V tom případě budu doufat v tvůj návrat."

,,Vrátím se," slíbila jsem mu. ,,Chci se dozvědět víc."

,,A já ti toho chci víc říct."

,,Jak se dostanu ke svému otci?"

,,Když tě člověk, kterého máš ráda, hledá tak zoufale, nemůžeš být nikde jinde než s ním," prohlásil.

V obličeji se mu při tom zračila taková lístost, že mě napadlo, kdo asi hledá jeho. Ale nemohla jsem si kvůli tomu dělat starosti dlouho. Tátovi hrozilo nebezpečí, byl v zoufalé situaci, nebo se stalo něco jiného,co nade mnou zatemnilo oblohu. Zapomněla jsem i na své obavy; pochopila jsem, že jsou jen projevem mé sobeckosti. V té zemi ztracených věcí vypadalo vše viditelné i neviditelné neuvěřitelně jasně.

Zavřela jsem oči a myslela na tátu. Poprvé za několik měsíců - poprvé od chvíle, kdy jsem zemřela - nešlo jen o mou představu o něm. Popustila jsem uzdu svým vzpomínkám, které mi zaplnily celé srdce. Vybavila jsem si, jak mě jako miminko ukládá do postýlky. Ja na písničku od Dinah Washingtonové, kterou pustil na staré hifi věži, tancuje s mámou ploužák. Jak si povídá s našimi sousedy v Arrowwoodu, protože se snažil mezi ně zapadnout. Jak mě beze na pláž, protože jsem ji měla tak ráda, i když on nesnášel sluníčko. Jak nadává, že musí brzy vstávat, a jak mu vždycky po ránu trčí vlasy do všech stran. Jak jedné velmi zaujaté holčičce a několika vyjeveným panenkám Barbie na staré figurce Kena předvádí své zmrtvýchvstání. Na všechno, co z něj dělalo tátu.

Pak jsem otevřela oči a spatřila ho.

Ocitla jsem se zpátky na Evernightu. Stále panovala noc a já jsem nedokázala odhadnout, jak dlouho jsem byla pryč. Měla jsem pocit, že od té doby neuběhlo víc než pár minut, ale mohlo to být i několik hodin nebo dokonce dní. Táta stál uprostřed školní knihovny -

Knihovna! Vyděsila jsem si, protože jsem si vzpomněla na past. Ale tu Lucas odstranil a novou sem třeba nikdo nedal. Cítila jsem se dobře. Ale zdálo se, že se můj otec brání silnému větru. Vmžiku jsem si však uvědomila, že se mi to nezdá - v místnosti se zvedl prudký, ledový vichr. Došlo mi, že je v pasti; mezi poličkami s knihami se začal tvořit led, ze kterého vzniklo tři metry vysoké, ledové bludiště. Můj otec stál uprostřed něho bez šance na únik.

V opačném koutě jsem spatřila, jak se modrošedá třpytící se mlha proměňuje v někoho hubeného , velmi starého a skoro plešatého. Mohla to být žena i muž, ale rozhodně šlo o přízrak.

,,Snaží se," zapískal přízrak hlasem, který zněl jako praskající led. Poznala jsem, že jde o jednoho ze Spiklenců. ,,Snaží se, ale je příliš hloupý na to, aby poznal, co dělá špatně."

,,Vtáhne tě to dovnitř. Nemůžeš to vydržet navždy," prohlásil táta. Ale nezdálo se, že tomu věří. V jeho očích se neznačil vztek ani strach, jen smutek - stejně se tvářil, když jsem se poprvé vrátila na Evernight. Stejný smutek měl v očích i Lucas, když se chystal do své poslední bitvy s Charity. Pochopila jsem, proč na mě táta myslí a volá mě; můj otec věřil, že ho čeká definitivní smrt.

Došlo mi, že se tohoto ducha snažil vlákat do pasti - na podlaze mu u nohou ležela měděná krabička ve tvaru lastury, která se rozlomila na dvě části a tak očividně pozbyla účinnosti. Proč táta pomáhal Bethanyové?

Sípání přešlo v chechot. ,,Zmrzne. Rozpadne se na dvě poloviny. Nebude už hlava, přestane hluk."

Tátův výraz se nezměnil, protože pravděpodobně netušil, co tím má přízrak na mysli. Ale já jsem to věděla. Schopnost zasáhnout upíra zevnitř a přeměnit jeho tělo v led jsem už sama jednou využila. Viděla jsem, jak silné zranění to může upírům způsobit, a nepochybovala jsem, že je to dokáže o zabít.

Přízrak zútočil. Ztělesňoval nejen škodolibé zlo z mých nejhorších nočních můr, ale všechno, co mě na přízracích stále ještě děsilo. Nevěděla jsem, co mám dělat; netušila jsem, jestli mám nad ostatními přízraky nějakou moc. Mohl zničit mého otce? Jak jsem tomu měla zabránit?

V tu chvíli jsem si vzpomněla na svůj korálový náramek a archiv a zhmotnila se tam. Když jsem se tam objevila, Vic, který seděl na sedacím pytli a četl si komiks, si odfrkl a zakuckal se, protože zrovna pil sodovku. ,,Jejda! Bianco, musíš mě předem varovat."

Doufala jsem, že tam najdu Lucase nebo Balthazara, ale musela jsem vzít zavděk každou pomocí; i pouhé vyrušení mohlo přízrak přimět k ústupu. ,,Můj táta má potíže - utíkej do knihovny! Rychle!"

Pak jsem si bleskurychle vybavila příšeru před oknem mého starého pokoje a okamžitě jsem se tam přenesla. Stálo za to vyděsit mámu k smrti, kdyby běžela do knihovny pomoct tátovi, ale nebyla doma. Zklamaně jsem se plazila po kamenech a hledala známou tvář; naštěstí jsem narazila na Patrice, která si ve svém pokoji lakovala nehty. Uvědomila jsem si, že právě ji potřebuju. Pokryla jsem okno jinovatkou tak rychle, až se zatřášlo. Otevřela ho a vystrčila ven hlavu. ,,Bianco?"

,,Knihovna! Vezmi s sebou zrcátko! Hned teď!"

Musím se vrátit k tátovi. Zdálo se však, že způsob, jakým jsem se k němu dostala předtím, ve světě lidí nefunguje. Musela jsem zvolit delší cestu. Jediná možnost, jak za sebou nezanechávat ledovou stopu, bylo se uklidnit a zpomalit, ale na to nebyl čas.

Vyrazila jsem z Patriciina pokoje a řítila se chodbou. Ignorovala jsem jinovatku i strašidelná modrá světýlka, která se vlnila kolem mě, dokonce i když ostatní studenti začali křičet. Skye, která zrovna vyšla z koupelny, skoro upustila ručník a já jsem si všimla, jak se jí na mokrých vlasech tvoří malé ledové rampouchy. Promiň, omluvila jsem se jí v duchu. V tu chvíli mě nezajímal nikdo jiný než táta.

Cesta do knihovny mi pravděpodobně netrvala déle než několik minut, ale připadalo mi to jako věčnost. Když jsem se rychle protáhla dřevěnými dveřmi, všimla jsem si, že se modrá, blikající světélka odrážejí na obrovské kleci z ledu. Kdesi uvnitř tohoto praskajícího, zářícího vězení byl táta. Razila jsem si cestu ledem přímo do jeho středu.

Tam jsem spatřila tátu, jak se zaklání, sotva se drží na nohou a zoufale se snaží odstrčit ledovou pěst, která se mu bořila do hrudníku.

Pířzrak se smál. ,,Hlupáku. Hlupáku."

,,Nech ho na pokoji!" vykřikla jsem. Netušila jsem, co mám dělat, a tak jsem se do něj vší silou z boku opřela. Jednoduše zprůsvitněl, takže jsem jím jen proplula. Aspoň jsem ho tím však rozptýlila; přízrak vytáhl svou ledovou ruku z mého otce a zaměřil se na mě.

Nic očklivějšího jsem nikdy předtím neviděla. Nejdřív jsem si myslela, že je jen starý, ale takhle staří lidé nevypadají. Měl strašně vytahanou kůži - jeho spodní víčka mu padala dolů, talže jsem viděla celé jeho oční důlky, a povyslé rty odhalovaly čelisti až k bradě. Couvla jsem, až jsem narazila na led; mohla jsem jím projít, ale to by znamenalo nechat tátu přízraku napospas.

Uslyšela jsem, jak tiše, nevěřícně říká: ,,Bianco?"

Tati! Jenže v tu chvíli jsem se na něj nemohla podívat; potřebovala jsem, aby se přízrak soustředil na mě, ne na něj.

Kulaté, děsivé oči přízraku se rozzářily, jako kdyby v nich žhnul oheň. Netušila jsem, že to dovedeme, a ani jsem to nechtěla zkoušet. ,,Mládě," pronesl.

,,Možná jsem tu nová, ale věř mi, že dokážu -" Co jsem vlastně uměla? ,,Můžu tě odsud kdykoli vyhnat, když ho nenecháš napokoji."

,,Máš moc vzít nás tam," řekl přírak a naklonil se ke mně tak dychtivě, až vypadal jako dítě, což mě ještě více znepokojilo.

Tak tohle měl Christopher na mysli? Že mám pomáhat stejně zvráceným přízrakům, jako byl tenhle?

Pak jsem pocítila výčitky svědomí. Kdybych se nedokázala zhmotnit a zůstat s lidmi, kteří mě měli rádi, možná bych se taky změnila k horšímu. Kdyby mohl odejít do světa ztracených věcí, možná by přestal působit tak děsivě a vypadal by jako kdysi. Jestli jsem si myslela, že spolupráce s mrtvými lidmi bude jenom příjemná - zvlášť díky několika mrtvým lidem, které už jsem znala - , pak jsem se hluboce mýlila.

,,Vezmu tě tam," slíbila jsem. Ještě jsem sice netušila, jak to vlastně provést, ale věděla jsem, že kdyby mi to nešlo, Christopher by mi pomohl. ,,Ale musíš tohoto muže nechat jít, ano? Můžeme se tam vypravit hned teď."

Přízrak zaváhal. Možná nemohl uvěřit, jaké má štěstí.

Ale pak přimhouřil své planoucí oči, které vypadaly jako štěrbiny, z nichž sálá namodralý oheň. ,,Nesmí utéct," zasyčel. ,,Ne po tom, co udělal."

,,Je mi jedno, co udělal. Nezáleží na tom! Můžeš se odsud dostat. Není tohle důležitější?"

Přízrak neodpověděl. Uvědomila jsem si, že přemýšli. Zmítal se mezi nadějí a nenávistí a nevěděl, co si má vybrat.

,,Tam, kam se vydáme … je to krásné. Rozdoně je to lepší než strašit ve škole. To musíš vidět. Pojď," dodala jsem klidně. Donutila jsem se podat mu ruku, přestože měl kostnaté prsty, které připomínaly drápy.

Přízrak opět zaváhal. Odvážila jsem se na okamžik podívat na tátu a okamžitě jsem toho litovala; hleděl na mě a po tváři mu stékaly slzy. Napadlo mě, že možná pláče proto, že se ze mě stalo něco tak strašlivého - něco jako tahle nestvůra, která mu chtěla ublížit.

V tu chvíli přízrak náhle rozzuřerně vykřikl: ,,Neuteče! Nenechám ho utéct."

Nenávist zvítězila.

Vrhl se na tátu a já se snažila dostat mezi ně. Nemohla jsem mu v ničem zabránit, ale určitým způsobem jsme se ponořily jeden do druhého, ačkoli ani jeden z nás neměl tělo a nedal se odlišit od toho druhého. Vypadaly jsme jako lepkavé, mazlavé arašídové máslo mezi dvěma toasty. Přízrak se stočil kolem mě. Uvědomila jsem si, že je ještě zvrácenější a nešťastnější než jsem si myslela, a otřásla se odporem.

,,Pusť mě!" Odstrčila jsem ho a přízrak v podobě modrého blesku vyskočil až ke stropu. Náhle jsem měla pocit, že na nás takhle zaútočí. Koho zasáhne jako prvního? Tátu, nebo mě? A co by se stalo pak?

V tu chvíli přírak žalostně vyjekl a rozpustil se v namodralý kouř, který se stočil směrem ke dveřim knihovny. Světlo vmžiku zhaslo a nastalo ticho.

Došlo mi, co se stalo. ,,Patrice?" zavolala jsem.

,,Je v mém novém zrcátku!" vykřikla zpoza ledu. ,,Pudřenka je značky Estée Lauder, takže doufám, že ho nerozbije."

Pak jsem zaslechla Vica, jak se udiveně směje. ,,To bylo fakt skvělý!"

,,Snažila jsem si," prohlásila Patrice.

Tátu a mě stále obklopovaly ledové stěny. Přestože jsem předpokládala, že časem roztají, nechtěla jsem ho tam nechat samotného, protože by ho pravděpodobně našli až ráno. ,,Můžete nás dostat ven?"

,,Jasně, vydržte!" Ve Vicově hlase bylo slyšet nadšení z celé situace. ,,Použiju zachrannou hasičskou sekeru a vyzkouším pár Ranulfových seků."

Když jsem zaslechla, jak docházejí do haly pro sekeru, věděla jse, že už se tomu nemohu dále vyhýbat. Založila jsem si ruce a znovu se otočila k tátovi.

,,Bianco," zopakoval. Tváře měl mokré od slz. ,,Jsi to … opravdu ty?"

,,Jo," odpověděla jsem slybým hlasem. ,,Tati, je mi to líto."

,,Líto?" Táta mě popadl a objal mě tak pevně, že se mé jen zpola hmotné tělo málem vytratilo, ale vydržela jsem to. ,,Moje holčičko. Nemusíš se za nic omlouvat. Jsi tady. Jsi tady."

Pochopila jsem, že je mu jedno, jestli se ze mě stal přízrak, že jsem se mýlila v tolika věcech nebo že jsme se při našem posledním rozhovoru pohádali. Pořád mě měl rád.

Kdybych dokázala plakat, plakala bych. Měla jsem takvou radost, že jsem v sobě ucítila světlo a teplo. Zářila jsem jako svíčka a cítila jsem, jak tíším otcovu bolest. ,,Chyběl jsi mi," zašeptala jsem. ,,Tak moc jste mi s mámou chyběli."

,,Proč jsi za námi nepřišla?"

,,Bála jsem se, že už mě nebudete chtít, protože se ze mě stal přízrak."

,,Jsi moje dcera. To se nikdy nezmění." V tátově tváři se zračila bolest. ,,Tolik jsme je nenáviděli … tolik jsme se jich báli. Samozřejmě že jsi měla strach. Byli jsme v tomhle tak - zatvrzelí a krátkozarací. Měli jsme s tebou promluvit."

,,Kdybych bývala tušila ..." Nevěděla jsem, co bych udělala. Nechala bych se proměnit v upíra? Nebo bych si zvolila současnou cestu? Nedokázala bych se rozhodnout a ani na tom nezáleželo. Teď jsme byli tady. ,,Omlouvám se, že jsem utekla. Vím, že jsem vás vyděsila."

Z výrazu jeho tváře jsem poznala, že netuším ani z poloviny, jak moc, ale přesto mě nepřestal objímat. ,,To ten kluk. Vždycky na tebe měl špatný vliv -"

,,Tati, ne. Odejít jsem se rozhodla já sama. Lucas se o mě postaral, ale šlo o mou volbu. Jestli se kvůli tomu zlobíš - a já ti to nevyčítám -, musíš pochopit, že za všechno můžu já. Jen já."

Táta mě pohladil po vlasech, ale mlčel. Věděla jsem, že mi nevěří.

,,Lucas potřebuje vaši pomoc," zašeptala jsem. ,,Má problémy s přeměnou. Nenávidí se a nedokáže se přes to přenést. Mohli byste mu pomoct."

,,To od nás žádáš příliš."

,,Přesto vás o to poprosím." Jenže po tom všem, čemu jsem je v několika uplynulých měsících vystavila, jsem na to možná neměla právo, aspoň v tuhle chvíli ne. ,,Až na to budete připravení. Přemýšlej o tom."

Dveře knihovny zavrzaly a Vic zakřičel: ,,Hasiči jsou tady!"

Chytili jsme se s tátou za ruce a Vic spolu s Patrice se začali prosekávat ledem. Smáli se - očividně byli celí mokří a špinaví - a tak jsem tátovi pošeptala do ucha. ,,Půjdeme za mámou?"

Čekala jsem, že ho můj nápad nadchne, ale zaváhal. ,,Měli bychom počkat. Nebude to dlouho trvat, ale musím vymyslet, jak to udělat co nejlíp."

Poklesla jsem na duchu. ,,Ty si myslíš, že máma tohle nepřijme. Nesnáší přízraky. Bude nenávidět i mě?"

,,Máma tě bude mít vždycky ráda," pronesl táta prudce. ,,Stejně jako já. Ale má s přízraky horší zkušenosti než většina ostatních. Po velkém požáru v Londýně a po masovém zániku tamějších duchů se těch pár přízraků, které tam zůstaly - zbláznilo je slabé slovo. Celia se několik dní potýkala se svými zraněními a zemřela by, kdybych ji - no prostě, zatímco byla lapená mezi životem a smrtí, zažila spoustu ošklivých věcí. Nikdy nepochopíš, jak těžké pro ni bylo souhlasit s krátkým setkáním s přízrakem, který tě stvořil. Dodnes ji to děsí."

,,Máma by se mě … bála?"

,,Pomůžeme jí," slíbil táta. Teď už vypadal lépe než v době, kdy jsem ho viděla naposledy, ještě před svou smrtí. Tak nějak mladší, jestli to vůbec bylo možné. Oči mu zářily a v jeho úsměvu se neskrýval žádný smutek. ,,Nechci, aby se dál trápila. Bylo by to - to jí neudělám. Ale chci přijít na to, jak jí to sdělit co nejšetrněji."

,,Dobře." To znělo férově. Přestože jsem z celého srdce toužila ji spatřit a zdvojnásobit štěstí, které jsem v tu chvíli cítila, věřila jsem tátově úsudku. Miloval mámu už víc než čtyři sta a znal ji lépe než kdokoli jiný. ,,Počkat - mluvil jsi o velkém požáru v Londýně. Při něm byli zničeni všichni duchové?"

Chytil mě za paže. ,,Bianco, copak ty to nevíš? Pokud je přízrak lapen do nějakého předmětu, který skoří, zničí ho to. Musíš být opatrná. Oheň ti může ublížit."

Připomnělo mi to dobu, kdy mi jako tříleté vysvětlovali, proč nemám sahat na rozpálená kamna. ,,Neboj se. Nemám v úmyslu nechat se chytit."

Ledová stěna nejblíže k nám se zatřásla a tak jsme oba uskočili. Na druhé straně stáli pokropení vločkami ledu Vic a Patrice. Vic držel v ruce sekeru a tvářil se, jako kdyby v životě nezažil nic zábavnějšího; Patrice si z obličeje opatrně odhrnovala jeden pramen vlnitých vlasů po druhém. ,,Jak se vede, pane Oliviere?" prohodil Vic vesele.

Patrice zvedla své drahé zrcátko, které bylo pokryté ledem. ,,Máte ponětí, co s ním mám dělat? Rozhodně ho nevrátím do své kosmetické taštičky."

Táta se zadíval nejdřív na ně a pak na mě. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. ,,Počkat - tví přátelé … o tobě vědí? Setkáváte se?"

,,Jo. Chvíli mi trvalo než jsem přišla na to, jak zařídít, aby to šlo, ale podařilo se nám to."

,,Lucas … Balthazar ..." Táta svraštil čelo.

,,Ano, věděli o tom," přiznala jsem. ,,Nezlob se na ně, že ti to neřekli. Požádala jsem je o to."

,,Jejda, to je trapný." Vic schoval sekeru za záda, jako kdyby byla důvodem všech nepříjemností. ,,Máme jít pryč?"

,,Já si tohle s sebou nevezmu," prohlásila Patrice, která držela zrcátko pokryté ledem jen dvěma prsty, jako by zapáchalo.

,,Dej mi ho." Táta si všiml, že zaváhala, a povzdychl si. ,,Potom ti ho vrátíme."

Patrice se zatvářila nerozhodně, ale podala mu ho. ,,Tak, to bychom měli. Ráda jsem vám pomohla. Uvidíme se později, ano?"

,,Dobře," odpověděla jsem. Vic jen kývl hlavou na rozloučenou a poslušně ji následoval. Když odcházeli, všimla jsem si, že Patrice si otráveně prohlíží své nehty; očividně si při naší záchraně jeden zlomila. U Patrice šlo o projev opravdové oddanosti.

Znovu jsme s tátou osaměli. Beze slova jsme vyšli z ledového vězení a vydali se do útulného kouta knihovny, kde mezi dvěma nejvyššími policemi s knihami stála malá pohovka. Šlo o příhodné místo na rozhovor, i když jsme v tu chvíli nemluvili. Měli jsme si toho tolik co říci, že jsem nevěděla, kde mám začít; nakonec jsem začala místem, kde jsme se právě setkali s přízrakem. ,,Co jsi dělal s tou krabičkou?"

,,Snažil jsem se do ní lapit přízrak." Zabloudil pohledem na vzdálenou zeď knihovny - na místo, kde byla past schovaná. Táta sevřel mou ruku do svých dlaní, jako kdyby mě nechtěl ani na vteřinu pustit. ,,Zabydlel se tady a přitom -"

,,A přitom se nechytil. Protože ta past byla rozbitá." Poprvé mi došlo, že můj otev možná zná odpovědi na mé otázky. ,,Tati, co se děje? Proč paní Bethanyová rozmisťuje pasti na přízraky?"

,,Aby je zastavila, samozřejmě. Všechny nejsou jako ty. Většina z nich se chová jako ten, kterého jsme právě chytili."

,,Ne většina z nás se chová spíše jako já - jako lidi, kterými jsme kdysi byli. Jen je nevidíš, protože nestraší jako ty ostatní."

Otevřel ústa, jako by se se mnou chtěl přít, ale pak si uvědomil, že o tomhle toho opravdu vím víc. ,,Kdybychom pochopili, že ..."

Hlas se mu vytratil, ale já jsem tušila, co chtěl říct. ,,Řekli byste mi o mé přeměně v přízrak, viď? Ale vy jste si mysleli, že to znamená stát se nějakou děsivou, strašnou věcí - něčím, co by už nikdy nemohlo být vaší dcerou."

,,Nedokázal jsem o tom mluvit. A taky jsme se obávali, že tě to vyděsí." Táta vypadal hrozně unaveně. ,,Snažili jsme se, abys upírství vnímala co nejlépe. Nezdálo se, že existuje nějaký důvod, proč bys ho měla zpochybňovat nebo se k němu otočit zády."

Jenže pak jsem se zamilovala do člověka, pomyslela jsem si. Uvědomila jsem si, že to je ten pravý zdroj jejich hněvu vůči Lucasovi; nešlo ani tak o to, co udělal nebo neudělal, ale o to, že mi ukázal možnost volby a že mě naučil zpochybňovat vše, co jsem do té doby brala jako samozřejmost. Přemýšlela jsem, jestli to došlo i mému otci.

Vrátila jsem se zpátky k tématu. ,,Většina duchů rozhodně není tak šílená jako tenhle."

,,Ale zdá se, že většina těch zdejších ano," poznamenal. ,,Vzpomínáš si na loňský podzimní ples?"

Jako kdybych mohla zapomenout na to, že mě málem rozmačkal padající led. ,,Pokud jsou tak nebezpeční, proč je tu paní Bethanyová chce?"

,,Chce? Co to povídáš, Bianco?"

Rychle jsem mu vysvětlila, co měli všichni lidští studenti v Evernightu společného - každý z nich bydlel v domě, kde strašilo, a byl tím pádem spojený s nějakým duchem nebo dokonce duchy. Někteří z nich sem studenty následovali. ,,Proto sem začala přijímat lidské studenty. Aby sem přitáhla duchy."

,,Nemyslíš, že to spíš souvisí se skutečností, že lidští studenti pomáhají upírům přizpůsobit se současnému světu? Neexistuje lepší způsob, jak mezi ně zapadnout, než s nimi trávit čas." Stiskl mi pevně ruku, jako kdyby si myslel, že plácám hlouposti, ale mně to nevadilo.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Možná to pomáhá. Ale když se to týká každého lidského studenta? Tolik přízraků zase není. To rozhodně ne. V žádném případě nejde o náhodu."

,,Takže má nějaký důvod, proč chytá duchy do pastí. Důvod, který neznáme. Pokusím se to zjistit." V tu chvíli se tátův výraz změnil. Zamračil se a zadíval se do dálky, jako kdyby se zlobil na někoho, kdo nebyl s ním v místnosti.

,,Tati?"

,,To … nic." Obrátil svou pozornost zpátky na mě a pevně mě objal. Zářila jsem štěstím a tosvětlo zalilo celou knihovnu do zlatova. ,,Na tom nezáleží. Hlavní je, že ses mi vrátila."

Ještě jsme pak spolu chvíli zůstali, ale už jsme nemluvili o ničem důležitém. Dohodli jsme se, že to brzy prozradí mámě a že se do té doby budeme scházet po vyučování alespoň na pár minut, abychom zjistili, jak teď zvládnout roli otce a dcery, když se toho tolik změnilo. Byl to nový začátek a já jsem cítila, že právě to potřebuju.

Když táta po půlnoci konečně odešel spát, cítila jsem se vyčerpaná - jako kdybych potřebovala na chvíli ,,zmizet" - což pro mě představovalo možnost odpočinku nejblíže spánku. Ale věděla jsem, že mám na práci důležitější věci. Přestože jsem se seznámila s Christopherem a přestala se bát všech duchů, díky poslednímu zážitku jsem si uvědomila, jaké nebezpečí mohou představovat pro lidí, které mám ráda. Už jsem vyzkoušela, jaké to je, bojovat s přízrakem; bylo načase zjistit, co všechno ještě dokážu bez Patriciiny pomoci.

Ať už mi Černý kříž provedl cokoli, udělal ze mě bojovnici. Byl nejvyšší čas se tak chovat.

Na to, abych si ověřila, jak dokážu bojovat, jsem samozřejmě potřebovala nějaký přízrak. A už několik dní jsem měla v hlavě jednoho kandidáta - ducha, o kterém jsem s naprostou jistotou věděla, že využívá svých schopností tím nejstrašnějším způsobem. Zdálo se, že u toho bych měla začít.

,,To je úžasné," prohlásil Lucas, když si se mnou následující odpoledne sedl na kamenné schody. ,,Myslím to vážnš, Bianco. Je skvělé, že to tvůj táta ví a že mezi tebou a tvými rodiči bude zase všechno v pořádku."

V jeho očích se však zračil smutek. Věděla jsem, že nesouvísí s jeho pocity ohledně mého usmíření s otcem; bolela ho vzpomínka na brutální útoky jeho matky. I mně teď, poté co jsem se setkala se svým otcem, připadalo její odmítnutí ještě krutější. Taky jsem z našeho opětovného setkání měla strach, ale Lucas prokázal ještě větší odvahu než já. Bezvýhradně jí důvěřoval, a ona ho zradila. Nedokázala jsem si představit, jak moc mu to muselo ublížit.

,,Třeba tě tvá máma vyhledá," řekla jsem něžně. ,,Časem."

Lucas se temně usmál a zavrtěl hlavou. ,,Nejsem pro ni nic než zrůda. A to se nikdy nezmění."

Dotkla jsem se jeho obličejě. ,,Ty nejsi zrůda."

,,Ale ano, jsem. Mám tesáky jako důkaz."

,,V tom případě nejsi jenom zrůda, ale také dobrý člověk." Usmála jsem se a rozptýlila tak okolo nás na schodišti jemnou zář. Doufala jsem, že mu to pomůže, ale zároveň jsem tušila, že by bylo vhodné změnit téma. ,,Tak co si myslíš o mém plánu?"

,,Že je hrozný."

,,Myslíš, že to je špatný nápad?"

,,Ne, to ne," přiznal. ,,Je to dobrý nápad. Jednou se budeš muset postavit nějakému přízraku a já nevím o žádném lepším kandidátovi než o tom hajzlovi. Ale je to nebezpečné. Děsí mě skutečnost, že tě nemůžu zachránit."

,,Dokážu se o sebe postarat sama."

Lucas se neochotně usmál. ,,Já vím. Věřím ti. A taky jsem viděl, čeho jsi schopná, když se pro něco rozhodneš. Ale já jsem vždycky chtěl být ten, kdo na tebe dává pozor, víš? Musím se naučit nechat tě bojovat své vlastní bitvy - aspoň ty, ve kterých nemůžu bojovat místo tebe."

,,Akorát se ti to nemusí líbit," pronesla jsem chápavě.

,,Přesně ..." Najednou zmlkl, protože jsme nad sebou zaslechli kroky. Rychle jsem se přeměnila na obláček, který se mohl jednoduše schovat za rohem. Lucas si stoupl, upravil si svetr a zavolal na neviditelnou osobu: ,,Hej!"

Zavolal to poněkud hlasitě, protože se snažil, aby to působilo nenuceně, ale toho, kdo se domníval, že je sám, to muselo vyděsit. Zaslechla jsem, jak nějaká dívka překvapeně vykřikla a upadla na schodech. Lucas vybědl schody po dvou a já jsem ho následovala.

Nahoře ležela Skye, která měla sukni vyhrnutou až k pasu a okolo ní ležely rozházené knížky. Jakmile zahlédla Lucase, vyškrábala se do sedu a shrnula si sukni, zatímco jí tváře hořely rozpaky. ,,Ty jsi mě vyděsil! Myslela jsem, že jsem sama," řekla. A tyhle schody - jsou tak kluzké -"

,,Nemusíš se omlouvat za to, že jsi upadla," řekl Lucas. ,,Vylekal jsem tě, a jo, ty schody jsou fakt pitomý. Jsi v pořádku, Skye?"

,,Spíš se cítím poníženě."

,,To kvůli mně rozhodně nemusíš. Takže jsi v pohodě." Nahnul se, možná aby jí pomohl nebo zvedl její knížky - a strnul.

Spatřila jsem to o vteřinu později. Skye si při pádu odřela koleno a tekla jí z něho krev.

Lucas přimhouřil oči, a jakmile nasál pach krve, celé tělo mu ztuhlo.

Skye si té rány v zápětí všimla taky a trhla sebou. ,,Takže to není jen modřina. Asi u sebe nemáš náplast?"

,,Ne," odpověděl Lucas pomalu. Pohledem - i celou svou bytostí - se soustředil pouze na krev. Když jsem se podívala na jeho čelisti, uvědomila jsem si, že možná už brzy vycení tesáky.

Lucasi, ne. Lucasi, přestaň. Měla jsem se odvážit zhmotnit? Skye by to vyděsilo k smrti, ale pokud se jí Lucas chystal kousnout … ne, on by to neudělal. Nedopustil by to.

,,Jasně, že u sebe nemáš náplast. Kluci nenosí kabelky," prohlásila Skye, jako kdyby se zlobila sama na sebe. Přitáhla si nohu blíže ke svému - a tím i Lucasovu - obličeji. ,,Možná mám v batohu kapesníčky, ale náplast jsem asi nechala v pokoji. Podívám se."

Když rozepínala batoh, její lesklé hnědé vlasy jí spadly do obličeje a zakryly jí výhled na Lucase. Cítila jsem, že z něho pokušení přímo sálá. Toužil po krvi - její krvi - právě teď. Chtěl ji více než cokoli jiného, dychtil po ní natolik, že byl schopen zapomenout, že tomu přihlížím, a možná dokonce natolik, že ho kromě krve nic jiného nezajímalo.

Rozhodla jsem se, že se zhmotním, ale když jsem se k tomu chytala, uslyšela jsem něčí kroky. Skye rovněž vzhlédla, ale Lucas nespustil oči z krvácející rány.

,,Slečno Tierneyová." Výrazný hlas Bethanyové se rozléhal po schodišti. Nejprve jsem spatřila její stín, jako kdyby ji stvořila sama noc. ,,Vidím, že jste měla nehodu. A pak Ross vám pomáhá."

Skye se nesměle usmála. ,,Ano, zakopla jsem a upadla."

Zatímco mluvily, Lucas sebou cukl, ale pak se konečně vzchopil. Zdálo se, že si nepamatuje, kde je ani jak se tam dostal. Rychle podal Skye ruku a pomohl jí na nohy.

Bethanyová jí podala bílý krajkový kapesník. ,,Zyvažte si to co nejpevněji, než seženete náplast."

,,Je tak hezký," namítla Skye a přejela prsty po jemné krajce. ,,Nechci, aby byl od krve."

,,Když ho co nejdříve vyperete ve studené vodě, pravděpodobně na něm žádé skvrny nezůstanou," prohlásila Bethanyová. ,,Zničený kapesníček je rozhodně lepší než krvácející studentka na chodbě."

Bethanyová si očividně uvědomovala, že by nebylo dobré pokoušet nesmrtelné studenty. Skye jim oběma poděkovala a Lucas jí podal batoh, kam mezitím vrátil vysypané knihy. Když odcházela vrhla na Lucase zvídavý pohled. Možná jí došlo, že od chvíle, kdy spatřil její krvácející koleno, spolu sotva promluvili. Nic však neřekla a odkulhala směrem ke svému pokoji.

Když Bethanyová s Lucasem osaměli, tedy až na mě, Bethanyová na něj upřela zkoumavý pohled. ,,Bylo to pro vás těžké, viďte?"

Lucas jen přikývl. Nedokázal se jí podívat do očí. Věděla jsem, že se nesmírně stydí. Nenáviděl se za to, že lačnil po krvi a že chtěl zaútočit na lidskou bytost - navíc dívku, která se k němu vždycky chovala hezky.

,,Vzmužte se, pane Rossi." Bethanyová mu opět položila ruku na rameno. ,,Existuje způsob, jak se svých současných starostí můžete zbavit."

,,Copak existuje možnost, aby upír přestal toužit po krvi?"

,,Ano."

Lucas na ni jen udiveně zíral, nebo jsem aspoň měla ten poci; byla jsem tak ohromená, že jsem nebyla schopná vnímat nic kromě vlastního šoku.

Touha po krvi dělala upíra upírem. Kromě toho byla akademie v Evernightu plná upírů, kteří neútočili na lidi; copak by tuhle schopnost neučili místo řízení?

Bethanyová se jen pousmála a stiskla mu rameno. ,,Způsob, jak se navždy zbavit krvežíznivosti," zamumlala. ,,Opravdu to jde. Objevila jsem jak."

Lucas mlčel a zaujatě se na ni díval. ,,Prozraďte mi to," řekl.

,,Až budete připraven." Nadzvedla si lem sukně a chtěla pokračovat nahoru po schodech, ale ještě se na okamžik zarazila a dodala: ,,Myslím, že to bude už velmi brzy."

Když jsme osaměli, Lucas zašeptal: ,,Je to možné? Bianco, myslíš, že mluví pravdu?"

,,Nevím."

Zbytek dne jsem strávila jako ve snu.Vzrůstající vliv Bethanyové na Lucase mě znepokojoval natolik, že jsem se nedokázala na nic soustředit, ani na úkol, který jsem měla před sebou. Ale když nastala noc a Lucas s ostatními šli spát, přinutila jsem se vzchoit.

Věděla jsem, že když dnes v noci selžu, už nikdy v sobě nenajdu odvahu postavit se nějakému přízraku. A to znamenalo, že už bych nikdy nemusela mít svůj osud ve vlastních rukou.

Zaměřila jsem pozornost na předmět, který měl pro mě za života význam a který tvořil potencionální ,,stanici", kam jsem mohla kdykoli odcestovat. Uvědomovala jsem si, že to nebude jednoduché, protože nepatřil mně, ale někomu jinému. Někomu, kdo už mě nikdy nechtěl vidět, ale já jsem od svého plánu nehodlala upustit.

Představila jsem si zaplétaný, žlutohnědý, kožený nárameka silou vůle se pokoušela k němu přenést.

Evernight zmizel. Všechno kolem mě ztmavlo. Když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že žaluziemi dovnitř prosvítá neonové světlo z cedule levného hotelu a také jsem zahlédla číslice na digitálním budíku.

Ulevilo se mi, když mi došlo, že se jedná o hotelový pokoj a ne centrálu Černého kříže. Tušila jsem to, ale byla jsem ráda, že to vím jistě. Napadlo mě, že místnost potřebuje další zdroj světla, a použila jsem svou vlastní záři, takže pokoj zaplnilo jemně modré světlo. Spatřila jsem postel, ve které spaly dvě ženy.

Jedna z nich se pohnula pod přikrývkou a pak se posadila. Zamrkala a pak řekla: ,,Bianco?"

Usmála jsem se. ,,Ahoj, Raquel."