13. kapitola

,,Teď, když jsi jednou z nás, se všechno změní." Maxie doslova zářila štěstím. ,,Počkej a uvidíš."

,,Jsem jednou z nás od chvíle, kdy jsem zemřela."

,,Ne tak úplně, protože jsi trávila čas s upíry. Tohle bude o moc lepší."

Neprozradila jsem Maxii, že nemám v úmyslu vzdát se Lucase ani nikoho jiného. Sice jsem měla pocit, že jí lžu, a už jsem z těch lží byla strašně unavená, ale nebyla jsem ještě úplně připravená přízrakům důvěřovat.

,,Takže," začala jsem. ,,Jak to uděláme? Myslím, kde najdeme Christophera?" Rozhlédla jsem se. ,,Tady v podkroví asi ne."

,,Samozřejmě že ne," ušklíbla se Maxie. ,,Jako kdyby Christipher trávil čas ve světě lidí." Pak se odmlčela. ,,Beru to zpátky. Občas sem přichází."

,,Sem do podkroví?"

,,Do světa lidí, ty trdlo. Ale jen když k tomu má nějaký důvod. Třeba když se snaží pomoct ztracenému přízraku najít cestu. Nebo něco podobného. Christoher nikde nestraší."

,,Myslíš na rozdíl od tebe?"

Chtěla jsem Maxii popíchnout, upozornit ji, že ani ona se ještě nevzdala světa lidí. Ale ona jen vznešeně, roztomile přikývla. ,,Kdybych věděla, že půjdeš s námi, mohla bych tenhle dům konečně opustit. Dokonce - i Vica." Podívala se na místo na koberci, kde Vic jednou seděl, aby ji přivolal. ,,Bude to těžké, ale zvládnu to."

,,Proč zrovna já? Sice se známe, ale nejsme zrovan nejlepší kamarádky -"

,,Vysvětlení nechám na Christopherovi." Maxie se zatvářila dychtivě. ,,Připravená?"

Nemohla jsem na tuto otázku odpovědět, protože jsem nevěděla, na co přesně mám být připravená. ,,Možná?"

,,Pojď, zmizíme spolu."

Z nějakého důvodu to pro mě tentokráte bylo obtížné. Trochu mi to připomínalo pocit, když chcete usnout, abyste si odpočinuli, a samozřejmě jste ještě po několika hodinách vzhůru. Ale když se z Maxie stala jen záře, dokázala jsem se vydat za ní. Okolní svět se pomalu změnil v pouhou modrošedou, záhadnou mlhu bez hranic. Netušila jsem, kde je nahoře a kde dole. Maxiina záře jemně problikávala vířícím oparem a pak zmizela.

Dobře, Bianco. Ve skutečnosti jsem její hlas neslyšela, jen ho určitým způsobem vnímala. Musíš se pustit.

Ale čeho?

Všeho.

Myslíš Lucase a kamarádů -

Ne, myslím VŠEHO. Ty sama. Prostě se stáhni do sebe a pak … se pusť.

Co to mělo znamenat? Přestože jsem moc nevěřila v úspěch, snažila jsem se udělat, co mi Maxie řekla. Ale když jsem to zkusila, začala jsem to trochu chápat - a pak jsem se pustila.

Bylo to děsivé. Jako kdybyste měli schnopnost zastavit tlukot svého srdce nebo zrušit zákony přitažlivosti. Obrátit každý zákon v celém vesmíru vzhůru nohama. Teď už okolo mě neexistovala žádná modrošedá mlha, ale naprostá prázdnota, cizí a zároveň podivně podvědomá, tak ohromná, že jsem ji předtím jednoduše nebyla schopna vnímat, přestože mě vždycky obklopovala. Vznášela jsem se uvnitř své - nebo něčí - mysli a už jsem nebyla sema sebou.

Dostanu se někdy zápátky? V tu chvíli se mi zdálo, že odtud neexistuje možnost návratu. Bylo tohle místo tím, které se nacházelo na druhé straně pasti? Lucasi, promiň mi to, neuvědomila jsem si, co to bude znamenat.

Pak jsem uslyšela, jak někdo říká hlubokým a můžným hlasem: ,,Buď tady."

Náhle jsem opět byla sama sebou. Stála jsem na zemi, viděla světlo, měla tělo. Když jsem zamrkala, prostor okolo měnabyl tvar a já jsem zpočátku nedokázala nic jiného než jen zírat.

Jak to mám popsat? Stála jsem uprostřed velkého města zamplněného hemžícím se davem, které představovalo nejděsivější a zároveň nejkrásnější místo, jaké jsem kdy spatřila. Před námi stál nádherně malovaný řecký chrám, vedle něho se tyčila masivní kamenný věž a za ní se nacházel malý háj plný švestek, pod jejichž větvemi rostly mraky jetele. Za nimi se tyčily mrakodrapy, domy, stany, hory, hrad, horská chata - všechny možné budovy a typy krajiny, některé překrásné, jiné zničené. Stáli jsme s Maxie vedle silnice z dlažebních kostek nad ohybem kalné, hnědé říčky, která se valila přes kameny tak rychle, že jsem si byla jistá, že kdybych do ní spadla, unesl by mě proud. Kolem nás procházeli lidé v různém oblečení. Někteří měli na sobě džínsy, jiní zdobené viktoriánské šaty, beduínské róby nebo tógy. Viděli mě - několik z nich se podívalo mým směrem -, ale nikdo se ke mně nepřiblížil. Můj dávný strach z davů se v tu chvíli ještě mnohokrát znásobil, a tak jsem byla docela ráda.

Když jsem se podívala na sebe, zjistila jsem, že už na sobě nemám kalhoty od pyžama, ve kterých jsem zemřela. ,,To je můj zelený svetr!" zajásala jsem. ,,Když jsme se odstěhoavli do Evernightu, tak jsem ho už nikdy nenašla. Nosila jsem ho moc ráda - a páni, tyhle džínsy - ty jsem taky zbožňovala, ale … nevyrostla jsem z nich?"

,,Tady se ti může vrátit skoro všechno, co jsi kdy ztratila," prohlásila Maxie- Byla oblečená do tlustého kožichu, vlasy měla kratší a hladší a na nohou se jí třpytily stříbrné boty s přezkami a vyskými podpadky. Došlo mi, že takhle vypadala, když byla naživu, ve svém nejšťastnějším období. ,,Musím tě varovat - nejde jenom o to hezké, ale někdy i o to ošklivé. Nikdy nevíš."

Teď, když jsem se zaobírala něčím tak světským jako našim oblečením jsem začínala chápat širší význam toho, co tu vidíme. ,,Maxie … ne, tohle nemůže být nebe." Byla jsem si jistá, že v nebi by nepanoval takový nepořádek. Navzdory kráse spousty okolních budov tu bylo také plno špíny. Tohle místo působilo velkolepě a zároveň trochu ohavně - připomnělo mi první dojem z centra New Yorku.

,,Ještě si nedospěla do ráje," ozval se ten mužský hlas. ,,Myslím, že jde jen o útočiště, ale netvrdím, že tomu rozumím. Nejlepší je přijmout to tak, jak to je."

Otočila jsem se a spatřila muže s dlouhými hustými hnědými vlasy. Na sebě měl zdobené oblečení z devatenáctého století. Byl už dospělý, ale ještě nedosáhl středního věku - aspoň ve chvíli, kdy zemřel. Jeho výrazný obličej mi připomínal velké vojevůdce a admirály ze starých obrazů, kteří se chystali do bitvy a nad nimiž se skvěla neuvěřitelně krásná obloha. Měl široká ramena, štíhlý pas a pevný, pronikavý pohled.

Maxie se usmála a přitáhla si kožich k tělu. ,,Christophere, přivedla jsem Biancu. Bianco, tohle je Christopher."

,,Už jsme se setkali," pronesla jsem, přestože jsem tím zdaleka nevystihla ty zvláštní okolnosti, kdy se naše cesty zkřížily. Když se mi začal zjevovat během mého prvního roku na Evernightu, děsil mě tak moc, že jsem z něho měla panickou hrůzu; zároveň ale v létě zabránil Charity, aby mě a Lucase pomocí svého kmene připravila o život. Vzala jsem to od začátku. ,,Jsem si celkem jistá, že jste se mě vy dva jednou pokusili zabít."

Christopher to nepopřel; ani se netvářil znepokojeně. ,,Délka tvého života byla omezená. Dříve či později by se ztebe stal upír nebo přízrak. Přicházeli jsme za tebou na Evernight, když jsi pila krev - a přibližovala ses své upíří podstatě."

,,Chtěli jste mě pro sebe," řekla jsem.

,,Dělali jsme to i kvůli tobě," odvětil Christopher. ,,Kdyby ses stala upírem, obětovala bys méně než většina ostatních, ale ty máš daleko větší možnosti."

,,Kromě toho, upíři jsou hnusní," vložila se do toho Maxie.Vrhla jsem na ni zlostný pohled, ale ona jen pokrčila rameny. ,,Nic ve zlém, ale jsou to chodící mrtvoly.Fuj."

,,Ujišťují tě, že tohle mé rozhodnutí neovlivnilo." Zdálo se, že Christophera Maxiino nejapné chování trochu mrzí. ,,Bianco, jako upír bys byla jen jednou z mnoha. Jako přízrak máš větší moc než většina z nás a schopností, které teprve postupně objevuješ."

,,Proto jsi mě a Lucase letos v létě zachránil před Charity. Jen proto, abych se nestala upírkou. Nikdy jsi to nebral - osobně. Ani mou smrt, ani mou záchranu.

Vypadal pobaveně. ,,Jak bych to mohl brát osobně, když se sotva známe?" Očividně si všiml, jak mě jeho slova pobouřila, protože rychle dodal: ,,Až budeš mrtvá tak dlouho jako já, tvůj pohled na věci se změní. Ale nebude o nic méně pravdivý."

Skvělé; měla jsem před sebou jako nesmrtelná bytost několik stalet, něž mi začne všechno docházet. Přesto jsem se rozhodla, že si kvůli tomu nebudu dělat starosti. Stal se ze mě přízrak a musela jsem se s tím vyrovnat. Christopher byl jediný, kdo mi s tím mohl pomoct.

Nebyl vůdcem přízraků, jak už předtím tvrdila Maxie - nikdo takový zjevně neexistoval. Ale z důvodů, které jsem ještě neznala, byl mezi přízraky nejmocnější. Nejenže sám měl významné schopnosti, ale zároveň mi naznačil, že já oplývám ještě pozoruhodnějšími, které se u mě teprve projeví. Odhalit je a stát se skutečným přízrakem znamenalo přijmout Christophera. Usoudila jsem, že to mi za to stojí.

,,Dobře. Co se stalo, stalo se. Chci pochopit, o co jde."

,,Půjdeš se mnou?"

,,Jistě."

Maxie se dovtípila, že nás má nechat osamotě, zamávala nám na rozloučenou a vydala se k něčemu, co vypadalo jako starý obchod s nápoji. Jedna její stříbrná bota s přezkou se zasekla mezi dlažebními kostkami, takže klopýtla - zdálo se, že i tady může člověk upadnout -, ale ustála to. Zůstali jsme s Christopherem na tomto tajemném místě sami. ,,Pokud nejsme v nebi, jak jsme se sem dostali?" zeptala jsem se.

,,Ti z nás, kteří po smrti dosáhli čistoty, kteří už nepotřebují vyhledávat svět lidí, sem přinášejí to, co měli rádi." Christopherovi hnědé, vlnité vlasy počechral jemný vánek, který voněl po mořském pobřeží - čerstvě a zároveň odpudivě. Na vzdáleném kopci před námi jsem spatřila Egypťana, jak jde po silnici v historickém voze, a hned za ním se řítil starý náklaďák, kterému se kouřilo z výfuku. ,,Ne však lidi, které milovali, bohužel. Duše každého člověka patří jen jemu samotnému. Ale místa, na kterých nám záleželo, vzpomínky na to nejlepší a nejhorší z našich životů - to vše nás tu najde. Jsme na místě, kde se vše ztracené dá znovu najít."

Země ztracených věcí, pomyslela jsem si. Tenhle názem mi připadal stejně vhodný jako každý jiný. ,,Pokud se duchové mohou dostat sem, proč zůstávají v lidských obydlích a straší tam? Tohle je lepší než skrývat se u někoho v podkroví."

,,Ne všechny přízraky se sem dostanou." Teď, když měl podobu člověka, působily jeho tmavé oči ještě pronikavěji- ..Většina z nás vznikne následkem vraždy. Nejdě o žádné zločiny z vášně, ale o chladnokrevné, úkladné vraždy, které jsou důsledkem zrady."

Chrostopherův hlas zhrubl a mě napadlo, co se jemu, Maxii i spoustě duchů na silnili asi přihodilo.

Uklidnil se a pokračoval. ,,Takový způsob smrti se nadá snadno překonat. Většina z nás procitne jako osamělý přizrak, neschopný uvěřit, že zemřel, že ho někdo zradil a že se možná nikdy nedostane do nebe. Někdy vidíme ty, o kterých jsme si mysleli, že nás milovali, jak mají z naší smrti radost. Lze se pak divit, že tolik přízraků sejde na scestí?"

,,Asi ne." Z téhle myšlenky se mi udělalo špatně od žaludku. ,,Stalo se to i tobě? Někdo, koho si měl rád -"

,,Přátelé," řekl tiše. ,,Spikli se proti mně muži, které jsem považoval za opravdové kamarády. Mé nejbližší prokoukla jen má milovaná žena. A právě ji čekal ten nejhorší osud."

To znělo vskutku hrozně. Přemýšlela jsem, jestli jeho přátelé zabili i ji, nebo jestli ji třeba nechali zemřít hlady - v té době možná samotná žena nemohla sehnat práci nebo zdědit pěníze, ale tím jsem si nebyla jistá. Nebo se jí jeden z těch zabijáků vetřel do života a vzal si ji, aniž by tušila, že je zodpovědný za Christopherovu smrt. Všechny tyhle možnosti mě děsily na tolik, že bylo těžké o nich jen uvažovat, a já jsem rozhodně nechtěla vyzvídat. Místo toho jsem změnila téma a zeptala se: ,,Takže tvrdíš, že většina přízraků se tak nějak zasekne. Nemůžou se vzpamatovat ze své smrti a zblázní se."

,,V podstatě. Když naše vrahy chytí, máme alespoň určitý pocit zadostiučinění. Mnohým z nás to pomůže se s tím smířit a vystoupat vzhůru." Christopher se toužebně zadíval nahoru - pořád, po tak dlouhé době čekal, až se dostane do nebe. ,,Ale spoustu vrahů nechytí a jiným ani to nestačí, aby se jim zahojily rány na duši. Tyto přízraky zůstávají na zemi na vždy a stávají se zvrácenějšími, podivnějšími a někdy i nebezpečnějšími. Mnoho z nich se už nikdy nevzpamatuje natolik, aby se sem dostaly. Začnou představovat stejné zlo jako síly, které je zničily."

,,O těch přízracích už jsem slyšela," řekla jsem. ,,Ale ten zbytek - všichni, co jsou tady - proč nejsou v nebi? Nebo tam, co následuje po tomhle?"

,,Zůstavají zakotveni ve světě lidí."

,,Zakotveni." Tohle slovo jsem poslední dobou slýchávala docela často. ,,Co to znamená?"

Christopher mě odvedl k honosně zdobené fontáně, pravděpodobně z dob renesance. Byla pokrytá vodními řasami a voda v ní byla nehybná a zatuchlá, místo aby vesele zurčila. ,,Kotva je někdo nebo něco, co tě připoutá k zemi. Ty nejlepší kotvy tě udrží silnou a při smyslech. Mohou být zdrojem hluboké, trvalé lásky." Podíval se k obchodu s nápoji, kam odešla Maxie; viděla jsem její obrys, jak sedí u pultu a pije něco z vysoké, orosené sklenice. ,,Mexine se zrovna chystala opustit svět lidí navždy, když jí objevil ten malý chlapec v jejím domě a začal jí předčítat z knížky."

,,Vic."

,,Ano. Její láska k němu ji znovu připoutala k zemi - což ji, obávám se, trápí." Poprvé jsem v Christopherově hlase zaznamenala náznak humoru. ,,Přestože to nepřizná, mohla by se ho kdykoli vzdát a věřit, že bude žít šťastný a plnohodnotný život. Jenže od její smrti uběhlo už osmdesát let; jedno nebo několik desetiletí nepředstavuje žádný velký rozdíl."

,,Řekl jsi nejlepší kotvy. Existují i špatné?"

,,Někdy nás k našim kotvám nepoutá láska, ale posedlost. Zvrácenost. Když k tomu dojde, přízrak se časem stane zlým." Vzpomněla jsem si na přízrak, který pronásledoval a mučil Raquel. O tomhle Christopher nepochybně mluvil. ,,To nebezpečí je tak velké, že i přízraky, které jsou lépe ukotveny, jako třeba Maxine nebo já, považují všechny vazby ke světu živých v podstatě nevhodné. I my doufáme, že se jednoho dne pohneme dál, přestože opustit naše milované bude velice těžké."

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli jsem taky ukotvena, ale uvědomila jsem si, že je to zbytečné. Lucas, mí rodiče, Balthazar, Vic, Ranulf, Patrice, Raquel - ti všichni mě připoutávali k zemi. Nevzdala bych se jich, ani kdybych mohla. Pak mě něco napadlo a zamračila jsem se. ,,Ke komu je připoutaný ten starý Egypťan?"

Christopher se usmál. ,,Pomáhal projektovat pyramidy a stále je na to velice pyšný. Myslím, že se každé ráno rád vracívá do Gízy a pozoruje tam východ slunce."

V dálce se na obloze valily tmavé mraky, které na okamžik osvětlila záře, již mohl způsobit blesk. ,,Dobře, takže vy jste chtěli, abych sem přišla," řekla jsem. ,,Díky čemu mám takové výjimečné schopnosti? Myslím, kromě toho, že se dokážu zhmotnit. I když i to je úžasné."

Christopher opět zvážněl. ,,Jak uý víš, dokážeš cestovat do všech našich říší a to snadněji než většina z nás - včetně mě."

,,Maxie to taky umí."

,,Občas, ale nejde jí to tak snadno, kromě chvil, kdy se nachází v tvé přítomnosti," pronesl Christopher. ,,Jsi schopna vycítit ostatní přízraky, což dokáže jen velmi málo z nás. Někdy jsme jeden pro druhého neviditelní, hlavně pro ty, kteří zůstávají ztracení a vyděšení v pozemském světě. Jakmile se spolu naučíme komunikovat, je to jednodušší, ale nikdy to není úplně lehké."

Pochopila jsem, kam tím míří. ,,Chceš, abych vám pomohla tyhle přízraky najít. Přimět je zbavit se nemoci dřív, než se z ní natrvalo pomátnou."

,,Dokud mají možnost přijít sem a najít tu klid a mír."

,,Chceš, abych vám pomohla najít všechny duchy na celém světě?"

Zavrtěl hlavou.. ,,Většina z nich sem nakonec najde cestu. Týká se to jen těch, kteří to sami nezvládnou - kvůli nim samým i kvůli lidem, které mučí. Ty máš schopnosti k nim proniknout, usměrnit je, pomoct jim dostat se až sem. Umíš cestovat mezi světy, Bianco. Jsi mostem mezi světem živých a mrtvých."

Ty původně vzdálené mraky se začaly přibližovat; zdálo se, že se celá obloha zatáhla, přestože na všechny ostatní svítilo sluníčko. Ten studený, vlhký větřík, který mi rozcuchal vlasy, se netýkal nikoho jiného. Uvědomila jsem si, že zdejší obloha je odrazem duše každého z nás; jakmile jsem znejistěla a zčala mít strach, přišla bouřka.

Christopher pokračoval. ,,Toto poslání je důležité. Bude tě stát mnoho sil. Ale mlžeš tak vykonat neuvěřitelné dobro."

Souhlasila jsem s ním. Znělo to užitečně. Ale brzdila mě myšlenka, že bych se musela vzdát lidí, které mám ráda. ,,Proč to neuděláš ty? Podle Maxie máš velkou moc."

,,Já jsem se nenarodil přízrakům. Nemám tvé přirozené schopnosti. Mé možnosti jsou omezené. Všechno, co umím, jsem se časem naučil sám."

,,Proč nenaučíš všechny ostatní, aby uměli to, co ty?"

,,Nejsou tak silně připoutaní ve světě lidí, jako jsem byl já," prohlásil a zadíval se do dálky."

Oblouhu pročistil blesk a já jsem cítila, jak mi na vlasy džínsy padají kapky deště, přestože nikdo jiný nemokl. ,,Já nemůžu. Lituju - chápu, že to, co po mě chceš je záslužné a důležité, ale nemůžu."

Christopher nevypadal z mého rozhodnutí tak sklíčený, jak jsem očekávala. ,,Máš čas si to promyslet," řekl. Samozřejmě měl pravdu; měli jsme na tuhle záležitost doslova celou věčnost. Když jsem se začala chystat k odchodu, rychle dodal: ,,Nemusíš být nutně oddělená od těch, na kterých ti záleží, dokonce ani tady. Díky svým schopnostem bys je tu měla slyšet."

,,Vážně?" Ne že by to pro mě byla až taková výhra - nešlo jen o to, že jsem se k nim mohla dostat, ale že jsem s nimi chtěla zůstat. Přesto bylo vědomí toho, že by naše pouta přetrvávala i zde, určitým způsobem povzbudivé."

Christophera můj projev zájmu zřejmě také potěšil, protože přikývl. ,,Vydej se hluboko do nitra své duše a najdeš tam někoho, koho miluješ."

Co myslel tím vydej se do nitra své duše? Pak jsem si vzpomněla, co jsem si uvědomila o obloze - zrcadlilo se na ní mé vnitřní já. Napadlo mě, že bych se měla soustředit na čím dál tím temnější mraky.

Zavřela jsem oči, ale přesto jsem skrz oční víčka stále viděla záblesky. Na obličej mi dopadly studené dešťové kapky, já jsem však roztáhla paže a přijala bouři jako součást mě samé.

Jenže pak jsem zaslechla, jak mě někdo volá, a rychle jsem je zase otevřela.

Někdo se ocitl v nesnázích, uvědomila jsem si. Nejdřív jsem pomyslela na Lucase, ale pak mi došlo, že hlas, který zaznívá zároveň s hromem, mi připadá povědomý.

Zněl jako hlas mého otce.