12. kapitola

,,Jak to děláš?" vykřikla jsem přes praskot ohně. ,,Jakto, že jsi v Lucasově hlavě?"

,,Já ho stvořila." Charity si pohrávala s pramínkem svých blonďatých vlasů, jako kdyby flirtovala. Zemřela, když jí bylo čtrnáct, takže vypadá přiliš mladá na to, aby mohla být tak zlá a zkažená. ,,Zplodila jsem ho. To znamená, že jeho mysl a vše ostatní teď patří mně. Navždy."

O tomhle se mi nikdy nikdo nezmínil. Na mě by se tohle nevztahovalo; jako potomek dvou upírů bych nikdy nepotřebovala žádného ,,zploditele", aby mě přeměnil. Přestože jsem vždycky věděla, že se v tomto případě mezi oběma vytvoří pevné pouto, nenapadlo mě, že to může zajít až tak daleko.

,,Nenuť ho, aby se mu o tom zdálo." Prosila jsem ji jen velmi nerada, ale nevěděla jsem, co jiného mám dělat. ,,Už takhle je toho na něj moc."

Charity naklonila hlavu na stranu a přistoupila ke mně. Působila hrůzostrašně a výhružně dokonce i v říši představ. ,,Já jsem tuhle noční můru nestvořila. To Lucas. Nebo snad ty? Ty jsi ta, kterou se snaží zachránit."

Z hloubi hořícího kina jsem slyšela vlastní křik.

,,Pořád dokola tě ohrožují," prohlásila Charity. ,,Pořád dokola tě zabíjejí. Některým upírům se zdají sny o tom, jak byli zavražděni; jiní se trápí výčitkami. Ale Lucas ne. Všechny přízraky v jeho mysli, tisíce nočních mur jsou stále o tom samém - vždycky tě ztratí."

Ani po probuzení Lucase nemohlo uklidnit, že šlo jen o sen. Já jsem opravdu zemřela. Trávila jsem s ním čas, ale přitom jsem byla jen duch, a to nemohlo zacelit jeho rány. Charity ho nutila zažívat ten okamžik stále dokola, a tak hrozilo, že ztratí nervy a stane se z něj zabiják.

,,Jsou to jeho sny," pošeptala mi do ucha. ,,Já je jen dělám horší. Díky mě hoří oheň silněji a krev teče rychleji, aby se o tebe bál ještě víc. Teď už z něj nepiju krev, ale způsobuju mu bolest."

,,Nenávidím tě."

,,Způsobuju ji jemu i tobě."

Utekla jsem od ní do kina. Bylo by rychlejší, kdybych si samu sebe představila vedle Lucase, ale včas jsem si uvědomila, že ve snech nemám schopnosti, kterými disponuju jako duch. Svazovala mě stará lidská omezení.

Když jsem běžela, uslyšela jsem, jak Lucas volá: ,,Vydrž, Bianco! Jdu pro tebe!"

Scéna v kině mě děsila. Plátno hořelo a odpadávalo ze zdi v podobě černých pruhů, které se žárem zkroutily. Plastové konzole na stěnách tály a měnily se ve žhnoucí pruhy. Na sedadlech, která byla té noci prázdná, ležely schoulené, zakrvácené mrtvoly s rozdrásanými hrdly.

Jde o oběti upírů, uvědomila jsem si. Lucas je viděl a má strach, že stvoří další. Některá těla navíc ještě hořela.

Znechuceně jsem se od mrtvých těl odvrátila a upadla. Když jsem dopadla na podlahu, ucítila jsem na lýtku prudký žár ohně. Zalapala jsem po dechu, zvědla se ze země a spatřila pod kolenem jizvu; musel mě popálit kus doutnajícího dřeva, který ležel na podlaze.

Nebezpečí bylo čím dál tím skutečnější. Musela jsem nás odsud dostat. ,,Lucasi!" vykřikla jsem.

Znovu jsem slyšela vlastní hlas - který však nepatřil mně - jak na něj také volá.

Prodírala jsem se kouřem, ze kterého mě pálily očia škrábalo v krku, když jsem ho konečně zahlédla. Nacházel se v přední části kina, kde se zřitila část stropu, ze které zbyla jen hromada štěrkua trámů. Pod ním jsem s obličejem zkřiveným bolestí ležela … já. Nebo spíš moje podoba z Lucasova snu. Mé dlouhé, zrzavé vlasy, rozprostřené po podlaze, slyvaly s krví, která se mi řinula s břicha. Ta, kterou jsem byla ve snu, měla daleko horší popáleniny a zranění než já. Bylo hrozné se na ni jen podívat.

,,Lucasi, ne! Já jsem tady!" přiběhla jsem k němu, aby mě slyšel.

Lucas se ke mně opravdu otočil, ale ve tváři se mu zračil jen zoufalý výraz. Řekl jen: ,,To je v pořádku, Bianco. Dostanu tě odtud."

Nedokázal se vymanit z mocného kouzla svého snu a já konečně pochopila, proč těm klamům tak bezmezně věří: za vším stála Charity. Odhodlaná dostat se až k němu jsem vyrazila kupředu, ale něčí studená ruka mě chytila za zápěstí.

,,Musí si uvědomit, že tě nemůže zachránit," pronesla Charity. V jejích blonďatých loknách se odrážely plameny. ,,A ty si musíš uvědomit, že nemůžeš zachránit jeho, protože je můj."

Mým tělem projel spalující proud, jako kdyby do mě někdo pustil elektrické napětí, ale tísíckrát silnější. Vykřikla jsem hlasitěji než bych věřila, že vůbec dokážu - a bolest ustala.

Otevřela jsem oči a zjistila, že se opět vznáším v Lucasově a Balthazarově pokoji. Charity mě vyhodila ze snu.

,,Co se -" Balthazar se vymrštil z postele a Lucas vytřeštil oči. Musela jsem ve skutečném světě křičet se stejnou vervou jako ve snu.

Lucas mě spatřil a prudce zamrkal. ,,Bianco?"

,,Jsem tady!" Vrhla jsem se mu do náruče a objala ho, přičemž jsem se silou vůle snažila co nejvíce zhmotnit. ,,Jsem v pořádku!"

,,Ve snu jsi - Nic z toho se ti nestalo, že ne? Nemusela jsi to zažít?"

,,Ne," odpověděla jsem a myslela při tom jen na tu zraněnou a popálenou podobu sebe samé, kterou jsem zahlédla. Ale když jsem se nohou otřela o pelest Lucasovi postele, zasténala jsem bolestí a Lucas se na mě znapokojeně zadíval. Skrz kalhoty mi z dlouhé rány na lýtku prosakovala stříbřitá krev.

,,Bianco!" Lucas slezl z postele, aby se na mé zranění podíval zblízka. Vytáhl mi nohavice nahoru, což mě pálilo, ale i Lucas sebou trhl. Dalo se to čekat, protože krev přízraků mu způsobovala popáleniny. Lucas si toho však nevšímal a dál zkoumal ránu. Z jeho spálených prstů se kouřilo. ,,Tohle se ti vážně stalo. Věci, které se dějí v mých snech, mají sílu ti ublížit."

,,To se zahojí. Nejde o nic vážného. Až se vytratím. Budu mít to nejhorší za sebou." Chtěla jsem Lucase uklidnit, ale hlas se mi třásl. I navzdory tomu, že už jsem byla po smrti, mě popálenina bolela víc, než jsem si dokázala představit.

Balthazar si ospale promnul oči a přešel k nám. Když spatřil ránu na mém lýtku, vytřeštil oči ,,Jak se to stalo?"

Otočila jsem se na něj a náhle jsem místo strachu pocítila vztek. ,,Proč jsi nám neřekl o zploditeli upírů?"

,,O čem to mluvíš?" Zaskočila ho má změna nálady a zdálo se, že neví, co má odpovědět. ,,Oba víte, co zploditel je, ne? Nechápu, jak byste to mohli nevědět."

,,Nevěděli jsme, že to zploditel může vstupovat do dnů." Vstala jsem od Lucasovy postele a stoupla si k Balthazarovi tak blízko, že se narovnal. Noha mě stále bolela, ale nevšímala jsem si toho. ,,Proč jsi nám o tom neřekl?"

Balthazar svěsil hlavu, protože si uvědomil, o čem mluvím. ,,Zatraceně," zaklel. ,,Charity."

Lucas zbledl. ,,Počkat - Charity je v mých snech - skutečná?"

,,Ty sis snad myslel, že to tvá sestřička neudělá?" otázala jsem se. ,,Nebo bylo zábavnější nechat nás, ať si na to přijdeme sami?"

Balthazarův výraz se změnil tak rychle, až mě to zaskočilo. Naklonil se ke mně a tvářil se zlostněji než kdy předtím. ,,Za prvé, nic z toho není vůbec žádná legrace. Pro tebe, pro Lucase, ani pro mě."

,,Tak proč jsi -"

,,Zmlki," řekl Balthazar. V tu chvíli se Lucas zvedl, možná proto, aby se zapojil do hádky a bránil mě, ale Balthazar mu nevěnoval jediný pohled. Stále jsme se dívali jeden druhému do očí. ,,Za druhé, nevaroval jsem vás, protože se to neděje tak často. Zploditel musí opravdu moc chtít ztrpčit druhému život, a kromě toho - tahle činnost upíra oslabí na několik dní. Možná týdnů. Proto to nikdo nedělá. Pokud se Charity zmocňuje Lucasových snů každou noc, musí jím být … více než posedlá."

Lucas se naší rozepře nezúčastnil, ale naše slova na něho zaúčinkovala. ,,Mám Charity vážně v hlavě," zamumlal. ,,To kvůli ní tak vyšiluju."

Balthazar se zašklebil. ,,Jo, máš. Je to zvrácené - a ano, pochopil jsem, že Charity je celá zlá a zkažená. I přesto, že mi chybí, přestože si myslím, že ji mohu napravit -" V tom okamžiku se mu zlomil hlas, ale pokračoval dál. ,,Vždycky jem věděl, že je zkažená."

,,Balthazare -" oslovila jsem ho už mírněji, protože mi ho bylo líto.

,,Bože, Bianco, ty nemůžeš být na chvíli zticha a nechat mluvit někoho jiného, že ne?" Naklonil se ke mně ještě víc - jeho tvář teď byla blíž než kdy předtím kromě chvil, kdy jsme se líbali. ,,A do třetice, chci, abys pochopila jednu věc. Navzdory chybám, které jsem udělal po tvé smrti, jsem to nebyl já, kdo přeměnil Lucase. Byla to Charity. Já jsem tě nenutil, abys Lucase nechala vstát z mrtvých. Tak mě z toho přestaň obviňovat."

Jakmile to dořekl, otočil se, popadl svůj župan a cigarety a vydal se ke dveřím. Chtěla jsem něco namítnout, ale věděla jsem, že bych ho tím ještě víc rozzuřila. Ale místo mě se ozval Lucas: ,,Hej, Balthazare."

Balthazar už měl ruku položenou na klice, ale zarazil se. ,,Co?"

,,Neměl jsi křičet." Lucas se zrazil a pak dodal: ,,Ale máš pravdu."

Balthazar jednoduše odešel a práskl za sebou sveřmi. Zaslechla jsem, jak si pár lidí dole v hale stěžuje na hluk.

Lucas to slyšel také a prohlásil: ,,Doufám, že nikdo nerozeznal tvé jméno, když křičel."

,,Nemůžu uvěřit, že se stavíš na jeho stranu."

,,Jsem na tvé straně. Vždycky." Lucas mi položil ruce na ramena, která byla dostatečně pevná na to, aby jeden dotek vydržela. ,,Ale od té doby, co - co jsme umřeli, na něj útočícš kvůli sebemenší hlouposti. Působí to divně."

,,Neměl tě tu noc brát s sebou!"

,,Neměl jsem s ním jít. Byla to moje volba. Kroěm toho -" Lucasovi se do toho přiznábní očividně moc nechtělo, ale pokračoval. ,,To, že tě ztratil, ho sebralo skoro stejně jako mě. Jestli jsem se toho dne choval nezodpovědně, tak on taky."

Vznesla jsem se od Lucase na okenní římsu, kde jsem si strčila koleno pod bradu. Tenhle dětský zvyk mi vždycky poskytoval útěchu. V tu chvíli jsem měla pocit, že existuje spousta věcí, ze kterých už jsem měla dávno vyrůst, ale nevyrostla.

,,Já vím, jak moc chceš na někoho savlit vinu," pronesl Lucas. ,,Někoho, kdo tu je teď s námi, abys ho mohla trápit. Ale Bathazar je náš přítel, Bianco. Hodně nám pomohl."

Pomalu jsem přikývla. ,,Chovám se hloupě."

,,Nechováš se hloupě." Po chvilce dodal: ,,Než jsem vstal z mrtvých jako upír, uvažovala jsi o tom, že mě zničíš. Balthazar ti to vymluvil."

,,Jo. Ale já si to nechala vymluvit." Už jsem tu nikdy nevyřčenou otázku nedokázala déle držet v sobě. ,,Rozhodla jsem se špatně? Tak moc tě miluju, Lucasi. Nemohla jsem tě nechat jít. Ale uvědomuju si, že … že to jsi pravděpodobně chtěl."

,,Už se stalo. Vím, že jsi to rozhodnutí udělala z lásky. To mi stačí," řekl Lucas. Přestože jsem se stále cítila hrozně - kvůli tomu, že jsem vůbec uvažovala o možnosti ho zničit, a zároveň proto, že jsem to nedokázala - , věděla jsem, že mi odpustí. Přála jsem si, aby to opravdu stačilo.

,,Kéž bych mohla plakat."

Lucas mě pohladil po ruce, jako kdyby tím dokázal zahnat můj smutek. ,,Co tvoje noha?"

,,Nic moc." Ohnula jsem ji a sykla bolestí. ,,Pomůže mi, když zmizím."

,,Tohle už nikdy neuděláme," prohlásil Lucas se strnulým výrazem ve tváři. ,,Pokud tě Charity v mých snech dokáže zranit, pak do nich nesmíš vztupovat."

Vzpomněla jsem si na první sen, který jsem sdíleli v době, kdy byl Lucas ještě naživu. Objímali jsme se v knihkupectví, kam jsme kdysi chodívali, a nad námi se zázračně rozprostírala noční obloha. Bylo to tak krásné a romantické; v té době jsem si myslela, že to bude jediný útěcha, která nám po mé smrti zbyla. Teď jsme přišli i o ni.

Musela jsem se zatvářit zklamaně, protože mě Lucas zlehka a něžně políbil na čelo, tvář a ústa. ,,To je v pohodě." Nevypadal tak sklesle, jako jsem se já cítila. Vzhledem k jeho tíživé situaci jsem předpokládala, že když zjistí, že ho Charity mučí ve snech, srazí ho to zase na kolena. Místo toho ale vypadal vyrovnaněji než předtím. ,,Zamysli se nad tím. Balthazar a zřejmě i mnoho dalších upírů už o tomhle pronikání do snů slyšeli. To znamená, že možná tuší, jak se s tím vypořádat. Nějakým blokem nebo něčím takovým."

,,Snad." To me povzbudilo a navzdory všemu jsem se rozzářila. ,,Je to možné."

,,I kdyby Balthazar nevěděl, jak Charity vytalčit, Bethanyová to nejspíš vědět bude. Musí existovat nějaký způsob, ne?"

,,Správně," přitakala jsem nepřitomně. Náhle jsem měla pocit, že Charity není naším jediným problémem.

Lucas chtěl důvěřovat Bethanové. Chtěl se jí svěřit se svými největšimi obavami a požádat ji o pomoc. Ona ho na rozdíl ode mě mohla zachránit. V tom okamžiku jsem ho nemohla vinit z toho, že se nezajímá o pasti, které nastražila.

Zdálo se mi, že všechno a všichni - Charity, Bethanyová i jeho touha po krvi - se mnou zápasí o Lucasovu duši.

Následující odpoledne jsem se vrátila do šermírny. Přestože vyučování šermu ten den už skončilo, nebyla místnost prázdná. Ve svých bílých šermířských kalhotách a s maskou posunutou na temeno hlavy tu stál Balthazar a otíral si pot z čela. Zatímco se ostatní po hodině vytratil, zůstal tu, aby si procvičil techniku a bojoval s neviditelnými soupeři, kteří existovali jen v jeho hlavě.

Uvědomila jsem si, že to dělá vždycky, když je ve stresu; včerejší noc pro něj byla stejně náročná jako pro mě.

Pomalu jsem se zhmotnila v rohu šermírny a poskytla mu spoustu času, aby odešel, pokud se mnou nechtěl mluvit. Zůstal. Během několika vteřin jsem stáli tváří v tvář, i když každý na opačném konci místnosti.

,,Ahoj," pozdravila jsem ho. Celkem chabý úvod, ale možná bylo lepší začít jednoduše.

,,Ahoj." Balthazar potěškal čepel nejdříve v jedné a potom i ve druhé ruce, jako kdyby pro něj tato šavle byla něčím novým a ne starým přítelem. ,,Přišla jsi trénovat?"

,,Šermování mi nikdy moc nešlo."

,,Spoustu ses toho naučila. Nepodceňuj se."

I v tuhle chvíli se ke mně choval mile. ,,Omlouvám se," řekla jsem. ,,Neměla jsem na tebe včera křičet. Vůbec jsem na tebe neměla křičet kvůli tomu, co se přihodilo Lucasovi."

Balthazar podnikl vlažný výpad na nedalekou figurínu. Čepel se tlakem ohnula do lehkého oblouku. ,,Neměl jsem na tebe tak vyjet. Byla jsi zraněná a očividně rozrušená."

,,Neřekl si nic, co nebylo potřeba."

,,Ale mohl jsem volit vhodnější slova." Sundal si masku z hlavy, strčil ji pod paži a přešel ke mně. V bílých šermířských kalhotách vypadal Balthazar vždycky dobře a já si na okamžik vybavila pocity, které jsem dříve zažívala v jeho blízkosti.

Nikdy jsem nelitovala, že jsem si vybrala Lucase, ale to neznamenalo, že jsem si nebyla vědoma, co jsem při tom ztratila.

Balthazar se usmál, jako kdyby mi četl myšlenky. ,,Zase přátelé?"

,,Ano, prosím." Chtěla jsem ho obejmou, ale asi to nebyl zrovna nejlepší nápad.

,,Když zrovna nejsi rozčílená, dokážeš vlastně docela dobře poslouchat."

Chtěla jsem mu jen jednoduše poděkovat a vydechnout si úlevou, protože mě jeho včerejší slova o tom, že nedokážu zmlknout, bolela, ale pak mě napadlo, že má ještě něco na jazyku. ,,Měla bych poslouchat i teď?"

,,Charity." To jméno mezi nás padlo jako kámen. ,,Měla jsi pravdu, když jsi tvrdila, že jsem odmítal uvěřit v její zkaženost. Vždycky jsi v tom měla pravdu. A v určitém smyslu jsem to vždycky věděl."

Opět jsem cítila, jak se mě zmocňuje vztek, že je to Charity, na koho se hněvám, ne Balthazar. ,,Je to tvá sestra." Pronesla jsem ta slova klidně a vyrovnaně, za což jsem byla vděčná. ,,Máš ji rád. Co jsi měl dělat?"

,,To mě neomlouvá za to, že jsem ji nechala zvlčit a ubližovat lidem. A že jsem nepomyslel na to, co může provést Lucasovi a tobě."

,,Ale on ti o tom neřekl." Lucas se mnou sdílel své pocity tak otevřeně, že jsem se musela zarazit, abych si uvědomila, že k ostatním se tak otevřeně nechová; přestože se z nich stali přátelé, kteří si vzájemně důvěřovali, Lucase by nikdy nenapadlo, aby se Balthazarovi svěřil se svými ošklivými sny. ,,A ty jsi tvrdil, že při tom Charity ztrácí sílu. To bych taky nečekala."

,,Už měsíc ho slyším, jak se v noci převaluje a jak sebou hází, a vůbec mi to nedošlo. Zasloužil jsem si, abys na mě kvůli tomu křičela."

,,Už na tebe nikdy nebudu křičet, jasné? Nikdy." Pod tíhou viny mu ztěžkla ramena a zakalily se mu oči, takže jsem k němu přistoupila a jemně mu položila ruku na paži. ,,Říkal jsi, že se nestává moc často, aby se někdo vkrádal někomu do snů."

Balthazar přikývl. ,,Ja jsem to nikdy neudělal a ani se mi to nikdy nestalo. Charity musí skoro pořád spát, protože ji to určitě vyčerpává. Na druhou stranu, tím, že spí, dostane se pokaždé do Lucasova snu. Zatraceně."

Záleželo jen na jedné věci. ,,Existuje nějaký způsob, jak před ní Lucase ochránit?"

,,O žádném nevím. Ale nech mě přemýšlet." Chvilku si prohlížel můj obličej. ,,Podle toho, co jste včera s Lucasem řekli, a podle té popáleniny, co máš na noze, se zdá, že Charity jde v Lucasových snech i po tobě."

Přikývla jsem. ,,Ale nedokáže se mnou tolik manipulovat jako s ním. Asi proto, že jde o jeho sen a já jsem v něm jen na návštěvě."

,,Buď opatrná, Bianco." Balthazarův hlas zněl nečekaně vážně. ,,Jde o Lucasův sen a to pravděpodovně znamená, že Charity má na jeho mysl větší vliv. Ale ty se v tom snu nacházíš celá, ne jen tvé podvědomí. Proto jsi včera utrpěla tu popáleninu. Netuším, jestli by ses mohla zranit i vážněji, ale neměli byste to pokoušet."

,,Už nebudeme," přiznala jsem.

Zase se u mě musel projevit můj smutek, protože Balthazar opět zjihl. ,,Co noha?"

,,Nic moc, ale mohlo to být i horší." Ukázala jsem mu, že s ní můžu hýbat. Když jsem se zhmotnila, pořád jsem na lýtku cítila jizvu, která mě svědila, ale rána už tolik nebolela. Vzpomněla jsem si na své další obavy a vyhrkla jsem: ,,Myslíš, že Bethanyová ví, jak dostat Charity z Lucasových snů?"

,,To pochybuju." Balthazar naklonil hlavu. ,,Proč se tváříš tak … napjatě?"

,,Protože mám divný pocit z toho, že mu může pomoct víc než já," přiznala jsem.

,,Kvůli tomu jsme přeci na Evernight přijeli, ne? Abychom využili zkušeností všech ostatních a poskytli Lucasovi bezpečné místo, kde se bude moct vyrovnat sám se sebou Bethanyový je toho zárukou."

,,Ale já jí nevěřím."

,,Ani já jí tak úplně nedůvěřuju. Ale vím, že je oddaná téhle škole a upírům, kteří se sem uchýlí."

,,Dokud bude lapat přízraky, je náš nepřitel."

Balthazar se na okamžik odmlčel. ,,To nevíme. Netušíme příliš mnoho věcí."

,,Aspoň na tomhle se shodneme."

Usmál se a navzdory ostatním pochybnostem jsem byla ráda, že jsme opět přátelé.

Když Balthazar odešel, aby připravil na odpolední vyučování, já jsem už opět jen jako přízrak zamyšleně proplouvala budovou školy. Chvíli jsem pozorovala tátu, jak při hodině fyziky čmárá na tabuli vzorečky s takovou vervou, že nikdo, kdo ho pořádně neznal, by si nevšiml jeho smutných očí.

Když už jsem to nemohla vydržet, vklouzla jsem do hodiny moderních technologií, kde vyučoval pan Yee. Zrovna vysvětloval skupině starších, světa neznalých upírů, jak se ovládá pračka. Když mluvil do bubnu, schoulila jsem se do prázdného kouta a přemýšlela o všem, co jsme věděli a nevěděli.

Potřebovali jsme zjistit, jak Charity zabránit v pronikání do Lucasových snů, a jestli jsem v nich já jako přízrak mohla přijít ke zranění, nebo mu mohla pomoct.

Zároveň jsme se potřebovali dozvědět, kolik pastí se nachází na Evernightu a kde přesně, abych byla před nimi v bezpečí.

Nejdůležitější ze všeho bylo přijít na to, co má Bethanyová za lubem, nejen kvůli přízrakům, ale abychom si mohli být jistí, že jí můžeme věřit.

Žádný z upírů, které jsem znala a kterým jsem důvěřovala, nic o jejich plánech netušil a ani neměl možnost o nich něco zjistit. To znamenalo, že pokud jsem chtěla odpovědi na své otázky, musela jsem překonat strach a vyhled přízraky.

Odhodlaně jsem se napřímila a v tom jsem si všimla, že na mě civí půlka třídy.

Sakra, copak mě vidí? Uvědomila jsem si, že mě vidět nemohou, ale tím, jak jsem se soustředila na svůj nový plán, zanechala jsem za sebou na zdi i oknech silnou vrstvu jinovatky. Každému, kdo byl zasvěcený do těchto záležitostí, to muselo připadat stejné jako obrovská neonová cedule s nápisem ZDE SE NACHÁZÍ PŘÍZRAK.

,,Pane Yee!" vyjekl někdo.

,,Všichni zůstanou v klidu," prohlásil pan Yee, který mel co dělat sám se sebou. ,,Okamžitě přivoláme paní Bethanyovou."

Rychle odsud pryč! Začala jsem přemýšlet nad různými místy, se kterými jsem byla propojená, ,,stanicemi v metru", do kterých jsem mohla vmžiku odcestovat. Teď právě se hodilo něco velmi vzdáleného - a vtom mi došlo, že existuje způsob, jak se odsud dostat a zároveň uskutečnit svou poslední myšlenku.

Philadelphie. Vicův dům, kde jsme bydleli s Lucasem. Pokoj v podkroví -

Evernight náhle zmizel a proměnil se v pouhou mlhu, která rychle nabyla nový tvar podkroví Vicova domu. Místnost byla plná věcí, ale přesto působila útutlně.

Navíc se v ní právě nacházela Vicova matka, která držela v ruce pytle se starým oblečením a zírala přímo na mě.

,,Jerry!" Už se tu zas zjevil ten duch. Musíme zavolat těm lidem z kabelové televize!"

Když se dveře v pokoji zavřely, hlas za mnou prohlásil: ,,Skvělý, díky. Teď tu budou pobíhat lidi s kamerama a banda pitomců bude tvrdit, že ví, jak jsem zemřela."

,,Ahoj, Maxie." Otočila jsem se k ní a usmála jsem se. Netvářila se zrovna nadšeně, že mě vidí, aspoň do chvíle, než jsem jí oznámila, proč jsem tady. ,,Jsem připravená setkat se s Christpherem."

Celá se rozzářila. ,,Ty to vážně uděláš," řekla. ,,Přidáš se k přízrakům."