11. kapitola

Když jsem Lucase pozorovala ve sprše, měla jsem co dělat, abych se udržela.

Nechala jsem ho odejít na hodinu, ale jak jsem opět viděla jeho svalnatý hrudník a nohy, a přihlížela, jak mu přes tmavě zlatavé vlasy a plné rty stéká voda, vzpomněla jsem si an všechno, co jsme zažili během těch krátkých společných týdnů ve Philadelphii, a vzedmula se ve mně touha být zase s ním. Teď, když jsem neměla tělo, to bylo jiné, ale to neznamenalo, že bych Lucase chtěla méně než předtím.

Toužila jsem znovu zažít tu blízkost. Věděla jsem, že jsem Lucasovi pomohla připoutat se ke světu, stejně jako on pomohl mně; přece jsme nemuseli žít v celibát uvěčně, že ne? Věřila jsem, že najdeme nějaký způsob. Nechápala jsem, proč by to mělo být složité, když budu mít na sobě náramek.

Od toho našeho prvního pokusu, který dopadl hrozně, se Lucas v tomhle směru o nic nepokusil. Vzhledem k tomu, jakým traumatem se celou dobu procházel, jsem chápala, že potřebuje odstup; věděla jsem, že mě stále miluje. Možná jsem to však už nechala zajít příliš daleko. Třeba jsem ten první krok měla udělat já.

Když se setmělo, sklouzla jsem dolů po zdi věže do Vicova a Ranulfova pokoje. Mlčky večeřeli. Ranulf srkal krev z hrnečku a Vic hltal polotovar ohřátý v mikrovlnné troubě. Když jsem se tam zjevila, Vic se usmál a mávl ná mě. ,,Čau, Bianc! Je fajn, že ses zastavila. Právě se chystáme koukat na filmy s Jackie Chanem. Ty starý, kde ještě hraje padoucha, ne ty americký, kde je komickej."

,,On zůstává padouch ve všech svých reinkarnacích," vložil se do toho Ranulf. ,, V tom dobrém slova smyslu."

,,Navždy padouch," souhlasil Vic. ,,A obzvlášť velký v Legendě o opilém Mistrovi. Chceš se dívat s námi, Bianco?"

,,No, vlastně," začala jsem, ,,jsem doufala, jestli byste sem tak na pár hodin nemohli pozvat Balthazara."

Vic pokýval hlavou jako nějaký mudrc. ,,Chystáte se pověsit na kliku kravatu." Když se Ranulf zamračil, dodal; ,,Bianca a Lucas chtějí být sami."

,,Už chápu symboliku kliky a kravaty," pronesl Ranulf.

,,Ne - počkej," řekl Vic. ,,Takhle to není. Aspoň si to nemyslím."

Hrozilo, že zabřednou do nekonečného rozhovoru. ,,Mohli byste se ho jít zeptat? Hodně by to pro mě znamenalo."

Vic se usmál. ,,Ber to jako hotovou věc."

Zhruba o deset minut později, když jsem se dostala do Lucasova pokoje, jsem ho našla samotného; Vic a Ranulf už si Balthazara vyzvedli. Lucas seděl uprostřed hromady učebnic, jako kdyby se učil na všechny zkoušky najednou. ,,Páni," prohlásila jsem, když jsem se zhmotnila. ,,To jsi dostal tolik domácích úkolů?"

,,Učení mi pomáhá," odpověděl Lucas potichu. ,,Když se učím, můžu se alespoň na chvilku soustředit na něco jiného než na sebe."

Učebnice, papíry i notebook, které měl před sebou, teď vypadaly jinak; najednou jsem si vybavila ho vybavila na základně Černého kříže obklopeného svými zbraněmi. Plně se ponořit do studia pro něj bylo novým způsobem obrany - tentokráte bojoval s vnitřními démony.

Doufala jsem, že to půjde i jinak. ,,Myslíš, že by sis mohl udělat na chvilku volno?"

Lucas se na mě podíval těma svýma zelenýma očima tak srdečně, že jsem cítila, jak jihnu. ,, Pro tebe? Vždycky."

,,Jsme sami." Pohladila jsem ho po vlasech; zavřel oči a očividně se vychutnával mé dotyky. ,, Máš mé šperky, takže bych se mohla na chvíli zhmotnit. Možná bychom … to mohli zkusit znovu?"

Lucas dlouho mlčel. Sevřel mou ruku do své a já jsem opět cítila to jiskřivé vzrušení ze spojení, když jsem nebyla úplně zhmotněná - byl to tak opojný pocit, že jsem se zachvěla rozkoší. Nahnula jsem se k němu, abych ho políbila, ale než se naše rty dotkly, řekl: ,,Němeli bysme."

,,Lucasi - proč ne? Necítila jsem se odmítnutá, protože z něho vyzařovala touha a láska ke mně, ale nechápala jsem, co nás rozděluje. ,,Já vím, že minule to nedopadlo dobře, ale teď už víme, jak to je. Víme, co můžeme a co nemůžeme." Co se týkalo mě, věci, které jsme mohli dělat, byly daleko zajímavější než ty, které jsme dělat nemohli.

,,Touha po sexu a touha po krvi - jsou tak úzce spjaté, Bianco. Mezi námi dvěma to tak bylo vždycky."

,,Ale přesto nejde o jednu a tu samou věc." Políbila jsem ho na čelo, tvář a do koutku úst. Zhluboka se nadechl a já jsem věděla, že po tom touží stejně silně jako já - možná i víc. ,,Teď už víš, že když mi vysaješ krev, způsobí ti to bolest. Možná by tě to dokonce zničilo. To znamená, že nad sebou neztratíš kontrolu a nekousneš mě."

Lucas mě pevně chytila za ruce a zadíval se mi do očí. ,,Já vím, že když se napiju tvé krve, může mě to zničit," prohlásil. ,,A proto se bojím, že tě kousnu."

Rozhostilo se ticho, tak tíživé a děsivé jako nová skutečnost, se kterou jsem se musela vyrovnat. Uvědomovala jsem si, že Lucas zápolí sám se sebou, ale nedošlo mi, že jeho touha po sebezničení je stále tak bezprostřední a tak silná.

Musela jsem se tvářit zdrceně, protože Lucas řekl: ,,Panebože, Bianco. Je mi to lío. Moc se omlouvám."

,,Řekl jsi pravdu," vypravila jsem ze sebe. ,,To je nejdůležitější."

Objal mě tak pevně, jak mu to můj polohmotný stav dovoloval. ,,Pořád si nás dva v duchu představuju spolu," zašeptal mi do vlasů. ,,Neustále. Kdybych si nedokázal vzpomenout, jaké to je být s tebou, nevím, jak bych to všechno vydržel. Ale někdy mě napadá, že kdybych to ukončil ve chvíli, kdy bych byl s tebou, má to, co se ze mě stalo, největší šanci dostat se do nebe -"

,,Lucasi, ne."

,,Nikdy bych ti to neudělal," prohlásil. ,,Nikdy. Ale … Bianco, nejde to."

Přikývla jsem a smířila se se skutečností, že mezi námi stojí zeď. Nebylo to navžd, ale jen do doby, než se Lucas naučí ovládat svou žízeň a sebenenávist, kterou v něm vypěstoval Černý kříž. Jenže jak dlouho to ještě mělo trvat?

Změní se to vůbec někdy?

,,Až přijde čas," pronesl Lucas, jako kdyby slyšel mé pochyby.

,,Až přijde čas," slíbila jsem jemu i sobě to samé.

Později té noci jsem se stále ještě zklamaná a ustaraná kvůli Lucasovi snesla do hlavní části školy, která byla v tu pozdní noční dobu úplně prázdná. Dokonce i úpíři spali.

Kolik upírů nezvládne přeměnu? Napadlo mě. Kolik z nich podlehne sebevražedným úmyslům, touze po krvi nebo obojímu? Měla jsem podezření, že jejich počet je daleko vyšší, než byli mí rodiče ochotni připustit. Opět mě zaplavila vlna smutku. Nejden, že mi chyběli jako máma a táta, ale kdybychom si mohli promluvit - opravdu upřímně, nez těchto lží, možná bych se dozvěděla, jak pomoct Lucasovi nést jeho břímě.

Možná to bylo tím usilovným přemýšlením, způsobem, jakým jsem se ponořila do svých myšlenek a přestala jsem se soustředit na přítomný okamžik - nebo to bylo místem, kde jsem se právě nacházela, ale cítila jsem, jak pasi, strážci a chodby v Evernightu vytvořily z kamenných zdí určitou duchovní stavbu. Ať už šlo o cokoli, náhle jsem si uvědomila, že nejsem sama.

Cítila jsem přítomnost přízraků.

V tom okamžiku jsem je vnímala zřetelněji než kdy předtím. Nejen že jsem si uvědomovala, že se nacházejí kolem mě, ale poprvé jsem i dokázala odhadnout jejich počet - byl jich nejméně tucet. Zdálo se, že vystoupily z mého vědomí. Každý z nich byl jiný, ale všechny dohromady tvořily součást celku jako hvězdy na obloze nebo různé zářící body, které všude kolem mě utvořily souhvězdí. Bylo to jako poprvé spatřit noční oblohu, ke které jsem byla celý život slepá a pak jí byla náhle oslněna.

Až na to, že souhvězdí jsou krásná a pokojná, a já jsem kolem sebe cítila zoufalství a zmatek. Místo abych byla oslněná krásou, mě zachvátil strach.

Některé přízraky prodlévaly v samotě, směstnané do tenkých plátků mezi kameny nebo v rozích okenních tabulek. Vypadalo to, jakoby bušily hlavou do zdi a způsobovaly si bolest jen proto, aby sami sobě připomněli, že ještě stále existují.

Nejhůře působily uvězněné přízraky, protože z těch jsem necítila nic jiného než děs a hrůzu. Staly se pohými douhými, tichými výkřiky.

Apak tu bylo několik dalšá, pevně seskupených u sebe, které, když jsem je vycítila, si na oplátku uvědomily mou přítomnost.

V tu chvíli vypukly vidiny.

Spatřila jsem ve své myslí Bethanyovou - nešlo však o výsledek mé vlastní představivosti, ale něco, co se mi promítalo hlavou podobně jako film na plátno. Něco jí doslova trhalo na cucky, viděla jsem její kost, šlachy, ktev a střeva. Nikdy v životě jsem nespatřila nic tak nechutného. Stáhlo se mi hrdlo a zacpala jsem si ústa, ale představa mi vyplnila mysl úplně celou a já se jí nedokázala zbavit.

Spiklenci - tak jsem je nazvala - stále opakovali: Pomoz nám.

Nebo co? Udělají to samé lidem, které mám ráda? Nebo mě budou pronásledovat? Co mohl duch způsobit jinému duchovi? Neměla jsem ponětí, ale před očima se mi začaly odvíjet hrůzostrašné možnosti, které se staly součástí strašlivé záhuby Bethanyové.

Měla otevřená ústa a vykloubenou čelist, ale ten zoufalý křik v mé mysli patřil mně samotné Zdálo se, jako by do mého snu v tu chvíli pronikl paprsek světla. Bethanyová zmizela a souhvězdí se vypařila, jako kdyby začalo svítat.

Když jsem se trochu rozkoukala, zjistila jsem, že se mnou ve velké hale stojí Maxie. Její bílá noční košila se jemně vzdovala v neviditelném vánku, takže se zdálo, jako by se stala součástí venkovní mlhy.

,,Zachránila jsi mě," pronesla jsem.

,,Zatlačila jsem je zpátky. Víc jsem udělat nemohla." Povytáhla obočí, jako kdyby jí přišlo divné, že ona mě musela před něčím zachránit. ,,Ty jsi ta, která oplývá lepšími schopnostimi než ostatní, jestli ti to ještě nedošlo."

Co jiného mohl ještě duch provést jinému duchovi? Tahle obava mě pohltila stejně silně jako předtím. Spiklenci. Snažila jsem se uklidnit a víc jsem se zhmotnila. ,,Jsou tohle Christopherovi .. nohsledi? Stoupenci? Nebo něco takového?"

,,Christopher s nimi nemá nic společného," prohlásila Maxie. ,,Kdyby měl, byly by na tom líp. Jsou příliš připoutáni ke světu lidí a nedovedou se smířit s tím, že se z nich staly přízraky."

,,Nenávidí Evernight," řekla jsem. ,,Nenávidí Bethanyovou. Tak proč neodejdou?"

Maxie si založila ruce. ,,Ty si pořád myslíš, že všichni z nás dokážou to samé, co ty. Ale tak to není. Většina přízraků se nemůže pohybovat, kam chce, jako ty, dokonce ani jako já. Následovaly sem lidi, ke kterým mají silné citové pouto; všechny instinkty jim říkají, aby se tohoto pouta nezříkaly. A protože už jsou tolik vynervované, nevnímají nic jiného než tyto pudy. Vůbec nepřemýšlejí. Jsou pouhými emocemi, které sebou cloumají do všech stran."

,,Co se jim stalo?"

,,Takhle skončíme, když si nedáme pozor."

,,Tím máš namysli, že skončíme jako … bláznivé?" zeptala jsem se opatrně.

,,Pomatené. Vyšinuté. Tohle je následek lpění na světě lidí, když už do něj nepatříš." Vrhla na mě významný pohled, kterým mi dávala najevo, že i já jsem se vydala tímto směrem.

,,Ty jsi taky trávila čas s Vicem už v době, kdy byl ještě dítě," poznamenala jsem. Tohle pro ni bylo moc citlivé téma, ale já jsem si v tu chvíli nedokázala pomoct.

Když jsem vyřkla jeho jméno, pousmála se. ,,Můžeš je pozorovat. Můžeš je dokonce i - můžeš je milovat." Při posledním slově se jí zlomil hlas. ,,Ale nemůžeš žít. Když budeš předstírat, že ano, zničí tě to."

,,Já nic nepředstírám," trvala jsem na svém.

,,Ne?"

,,Bianco, kdyby sis šla promluvit s Christopherem -"

Znovu se mě zmocnil strach a zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne."

Maxie pro tentokrát nereagovala jízlivě, ale začala mě prosit. ,,Bianco, pro přízraky jsi důležitá. Copak to nechápeš? Věci, které na rozdíl od nás dokážeš - to není nic bezvýznamného. Něco to znamená. Ty něco znamenáš." Má zvědavost začala vítězit nad strachem, ale v okamžiku, kdy jsem se jí chtěla na něco zeptat, dala najevo své zoufalství a řekla: ,,Potřebujeme tě."

,,To nejste jediní." Vyklouzla jsem z velké haly a bála se, že mě bude pronásledovat, ale nechala mě jít.

,,Jsi si jistá, že se to chceš naučit?" Patrice si založila ruce a prohlížela si mě stejně přísně jako Bethanyová při čtvrtleních zkouškách.

Ve skutečnosti jsem si tím jistá nebyla. Svým způsobem mě to děsilo stejně jako výcvik Černého kříže - nebylo příjemné učit se, jak útočit na bytosti, ke kterým jsem patřila.

Jediný způsob, jak nabýt svobodu, bylo získat určité schopnosti. A to znamenalo naučit se, jak se v případě nutnosti bránit před přízraky.

,,Pusťme se do toho," prohlásila jsem.

Patricie vytáhla zrcátk. ,,Abys chytila přízrak," začala, ,,Musíš nejdřív zjistit, jestli se vyskituje někde blízko tebe."

,,S tím nemám problém." Patrice se na mě zamračila za to, že jsem jí skočila do řeči, a tak jsem dodala.: ,,V tomhle mám určitou výhodu."

,,Chápu. Teď se dívej." Otevřela zrcátko přehnaně pomalu, jako učitelka v mateřské školce. Kdybychom se nenacházely v tak vážné situaci a strašidelném prostředí, zasmála bych se.Venku celý den vytrvale pršelo, takže celá obloha byla pokrytá šedou barvou. Přestože Patrice rozsvítila v pokoji obě lampy, zvenčí sem stále dotíralo ponuré šero. Jedno ze světel poskakovalo na otevřeném zrcátku a odráželo se na jedné z kamenných zdí. ,,Musíš ho otevřít, až ucítíš přítomnost přízraků, a hlavně ještě předtím, než se mu postavíš. Tohle je jiné než pasti Bethanyové - přízrak je schopen zrcátku odolat, když ví, že se blíží útok."

V tu chvíli jsem se neudržela a pobaveně se usmála. Patrice naklonila zmateně hlavu, a tak jsem řekla: ,,Omlouvám se. Jen mi přijde divné, když mluvíš o tom, jak na někoho zaútočit."

,,Cože?"

,,No, nebojíš se, že si zlomíš nehet nebo tak něco?"

Patrice se zatvářila rozmrzele, ale pak jí došlo, že si z ní jen dělám legraci a nadzvedla jedno obočí. ,,Měla jsí pocit, že jsem se bála, když jsem bojovala s lovci z Černého kříže?"

,,To v žádném případě," odpověděla jsem.

,,Musíš pochopit, že jsem vyšla trochu ze cviku. Už nemám v úmyslu zabíjet. Když piješ krev, je ti cítit z úst. Myslím, že by se na evernightské akademii měly vyučovat i zásady hygieny, protože některým zdejším studentům to ještě zjevně nedošlo."

Nezajímaly mě drby o těch, kterým páchlo z úst. ,,Zabila jsi … hodně lidí?"

,,Tolik zase ne," odvětila Patrice nenuceně. ,,Jen pár otrokářů a venkovských šerifů. Ještě před zrušením otroctví se vždycky našel někdo, kdo se pokoušel černochy připravit o svobodný život. Tím myslím doslova; obrazně řečeno se to bude dít pořád. Když se ze mě stala upírka, už jsem si s tím nemusela dělat starosti."

Skoro každý upír, kterého jsem kdy znala, někdy zabil - kromě mých rodičů, i když se mi s tím možná jen nesvěřili. I ti nejlepší upíři jak Patrice a Balthazar sáli krev hlavně za války a Patrice se nemohla vinit z toho, že se mstila těm, kdo ji chtěli zotročit. Ale přece jen pili lidskou krev. Balthazar dokonce zavraždil svou vlastní sestru, která nám neustále ztrpčovala život.

Znamenalo to, že Lucas skutečně nemá na vybranou? Že dřív nebo později zapútočí? Jak jsem ho znala, byla jsem si jistá, že by si to nikdy neodpustil. Nebylo divu, že se zoufale snažil svou touhu po krvi potlačit. Bethanyová mu nabídla to, co si přále ze všeho nejvíc.

,,Můžeme se vrátit zpátky k původnímu tématu?" Patrice poklepala svým dokonalým, šeříkově nalakovaným nehtem na zrcátko. ,,Dobře. Pomáhá, když cítíš určitý závan větru, nebo aspoň tušíš, jakým směrem se přízrak ubírá. Nejjednodušší je, kdy ho vidíš. Když ne, musíš si všímat věcí, jako je chladný vzduch, jinovatka a tak dále. A pak natočíš zrcátko kolmo tím směrem."

,,Jen ho nastavíš jako nějaký lapač a přízrak do něho vlétne?"

,,Kéž by." Patrice zaváhala. ,,Podstatné je, abys při tom myslela na svou vlastní smrt."

,,Proč?" zeptala jsem se vylekaně.

,,Nejen na ni myslet. Procítit ji. Jako kdyby ses ponořila do sebe a tak nějak s ní souznila. Musíš najít způsob jak se přízrakům přiblížit. Právě to je vtáhne do zrcátka - břiblíží se k tobě na základě vašeho společného souznění a o zbytek se postará zrcátko samo."

Nemusela mi vysvětlovat, jakým trikem to zrcátko dokáže. Ano jako upír jsem nikdy nepochopila, proč se upíři neodrážejí v zrcadle, když byli dlouho bez krve; tento úkaz nedával žádný smysl, ale přesto to byla pravda. V tak jednoduché fyzikální záležitosti, jakou odraz je, spočívala mocná síla, kterou nikdo z nás nechápal, ale všichni jsme ji respektovali.

,,Mělo by ti to lít lépe než upírům, jelikož se domnívám, že dokážeš souznít s ostatními příraky celkem snadno. Ale lidem by tenhle trik moc nepomohl," pokračovala Patrice.

,,Dobře. Zní to dost jednoduše."

,,Ale jen zní," ušklíbla se. ,,Než se to naučíš, chvilku to trvá, nebo aspoň u mě to tak bylo."

Zadívali jsme se jedna druhé do očí a Patrice se přestala tvářit lhostejně. Musela jsem vypadat vyděšeně.

,,Mám z nich strach," prohlásila jsem. ,,Jsem jednou z nich, ale - já nevím."

,,Jsi silná, Bianco," zašeptala Patrice. Nikdy peřdtím jsem ji nezažila tak vážnou a zároveň upřímnou. ,,Silnější, než bych kdy u někoho tak mladého předpokládala. Jestli jim je někdo schopen čelit, tak právě ty."

,,Nevím, jestli se bojím, že mi ublíží, nebo ..."

,,Nebo co?"

,,Nebo mě odsud odnesou pryč, od Lucase i od vás ostatních. Mám strach, že už bych se sem nikdy nevrátila."

Patrice zavrtěla hlavou. Její kudrnaté vlasy zářily ve světle lampy. ,,To se ti nestane. Já vím, že ty vždycky najdeš cestu zpátky domů."

Přála jsem si, abych si tím mohla být tak jistá jako ona. Patrice si toho všimla, posadila se a uhladila si svou dokonale střiženou školní uniformu. ,,My teď hlavně potřebujeme vytvořit domov, do, kterého se budeš moct vracet."

,Kam to jdeme?" zeptal se Lucas, když jsem ho vedla na horu po točitých schodech věže. ,,Jde alespoň o něco zábavnějšího než astronomii?"

,,Vždycky ses tvářil, že tě astronomie zajímá!"

,,Taky že jo. Ale ty jsi mě zajímala ještě víc."

,,Je to tajemství," řekla jsem a počechrala ho ve vlasech jako větřík. ,,Dozvíš se to až tam."

Na schodech jsme potkali Samuela Youngera, a když nás míjel, cítila jsem, jak Lucas ztuhl. ,,Trpíš samomluvou, blázne?"

,,Někdy je to jediná možnost, jak si s někým rozumně promluvit," odvětil Lucas. Samuel mu ukázal prostředníček, ale šel dál dolů po schodech.

Jakmile jsme osaměl, řekla jsem: ,,Musíme si na to dávat pozor."

,,To je v pohodě. Kromě toho, je šílený, je šílený, čeho si lidi nevšimnou."

V tu chvíli už jsme byli skoro na vrcholu věže, kde se nácházel archiv. ,,Víš, Patrice a já jsme si říkaly, že ani pro jednoho není dobré, abychom byli tolik sami."

,,Dokud mám tebe, tak se nikdy necítím sám."

Při těch slovech otevřel dveře do archivu, kde se schromáždilo několik osob: Patrice, která si urovnávala šátek na zaprášenou truhlu, než si na ni sedla; Vic s Ranulfem, kteří přinesli filmové plakáty a nafukovací křeslo; a Balthazar, který právě vyfukoval z okna cigaretový kouř. V rohu ležel něčí iPod a stál reproduktor nastavený na takovou hlasitost, aby nepřitahoval nechtěnou pozornost.

Zatímco Lucas jen zíral, zašeptala jsem.: ,,Vždycky budeme mít jeden druhého - ale můžeme si užít i tohle."

,,Nazdárek!" Vic nás spatřil jako první. ,,Chtěli jsme to tu trochu vylepšit. Nic nedodá styl jako filmové plakáty s Elvisem."

,,Já bych ocenila něco jiného," pronesla Patrice tónem, kterým naznačovala, že má poněkud jiný vkus, ale přitom se usmívala.

,,Je to bezpečné?" zeptal se Lucas.

Balthazar uhasil cigaretu o kamennou okenní římsu. ,,Nevidím důvod, proč ne. Mohli by nás tu přistihnout, ale pravděpodobně by si mysleli, že se tu jen tak bavíme."

,,A my se budeme bavit," prohlásila jsem, ,,ale vážně potřebujeme místo, o kterém se Bethanyová nedozví. Místo na … plánování. Místo, kde budeme řešit, co má za lubem, a kde se pokusíme přijít na to, jak lépe komunikovat s přízraky. Tohle všechno. Nemůžu vám jen tak něco říct o přestávce mezi hodinami."

,,Neexistuje důvod, aby někdo zjistil, že tady nahoře je s námi Bianca," souhlasila Patrice. ,,A když nás tu někdu uslyší, nebude si o tom myslet ni zvláštního. Bianca má pravdu. Když s ní budeme mluvit každý zvlášť, bude to vypadat, že si povídáme sami se sebou, a toho si ostatní všimnou. Kromě toho Bianca tu může nechat něco, co jí pomůže zakotvit. Bylo by dobré, aby byla připoutaná k nějakému místu, nejen k lidem."

Vic se přestal tvářit tak vesele jako při našem příchodu a vzájemně si s Lucasem obezřetně jeden druhého prohlíželi. ,,Nejsem si tímhle - nejsem si tím jistý," poznamenal Lucas.

Měl na mysli Vicovu přítomnost. Nebyl si jistý, že vydrží být dlouho v blízkosti lidské bytosti.

,,Jsem potříkaný," vyhrkl Vic.

,,Cože?" Lucas vypadal zmateně; nemohla jsem se mu divit.

,,No, požádal jsem rodiče, aby mi poslali svěcenou vodu, což jsem jim musel nějak vysvětlit, takže si teď myslí, že se chci stát knězem, což asi sotva, ale poslali ji. Mám ji v lahvičce od kolínský na psacím stole. A teď jsem postříkaný." Vic si odhrnul límeček u košile a jeho kravata se lehce rozhoupala. ,,Svěcená voda nastříkaná na celý krk. Takže i kdyby ses neudržel a kousl mě, což doufám neuděláš, pálilo by to. Jako kdybys kousl do - do čili papričky. Pálím jako čili paprička. Takže bys okamžitě zařadil zpátečku." Podíval se na nás ostatní. ,,Že jo?"

,,Ehm, možná?" prohodila Patrice; my ostatní jsme mlčeli.

Lucas byl zjevně stejně zmatený jako my, ale pomalu přikývl. ,,Víš, je to divné, ale pomáhá to. Myslím, že bychom tu neměli být sami, ale - jo. V pohodě."

Vic se trochu uklidnil. Stále ještě si oba udržovali od sebe odstup, ale už menší. Možná bylo pro Lucase snažší pohybovat se v blízkosti lidské bytosti, kterou nemohl jen tak kousnout; možná se jejich přátelství mohlo začít uzdravovat. ,,No tak, kámo. Neporazil jsem tě v šachách už déle než rok. Je načase, aby ses naučil pokoře."

,,Teď vyzývá tebe, protože mě už porazit nedokáže," pronesl Ranulf. Vic ho z legrace odstrčil do šachovnice.

Lucas mi podal můj náramek a já jsem si ho nandala, abych se zhmotnila. Poprvé za dobu, která mi připadala nesmírně dlouhá, jsem mohlá trávit čas se svými přáteli jako dřív. Lepší už to být asi nemohlo. ,,Půjde to. Uvidíš."

,,Jo," řekl Lucas. Ale já jsem věděla, že se stále cítí nejsitý kvůli Vicovi a všemu ostatnímu.

Dej mu čas, řekla jsem sobě i jemu.

Když se začalo stmívat dříve a lisry pokrývaly spíš zem než větve stromů, vrátil mi Lucas můj náramek nadobro. Brož si nechal u sebe, abych se k němu mohla kdykoliv dostat. Na Patriciin návrh jsem náramek uložila do malé krabičky a tu schovala za uvolněný kámen ve zdi. Vždy, když jsem se chtěla zhmotnit, věděla jsem, kde ho najdu.

,,Kdyby se něco stalo se mnou nebo s mými věcmi, něchtěl bych, abys kvůli tomu zůstala někde uvězněná," prohlásil Lucas, když mi ho vkládal do dlaně.

,,K ničemu takovém nedojde," uklidňovala jsem ho, i když jsem věděla, že má pravdu. Jen jsem nemohla tušit, jak rychle k tomu dojde.

Pouzději té noci jsme se s Lucasem rozhodli, že je načase, abych se znovu pokusila vstupit do jeho snů. ,,Tentokráte budu vědět, že přijdeš," řekl očividně se na to snažil psychicky připravit. ,,To mi pomůže narušit obvyklý scénář mé noční můry."

Z tónu jeho hlasu, jakým pronesl slovo noční můra, bylo patrné, že všechny jeho sny teď byly nočními můrami.

,,Všechno bude v pořádku," řekla jsem. Přestože jsem si tím byla jistá, připadalo mi to zároveň tak trochu jako lež. Nezmínila jsem se před ním o záhadných škrábancích, které mi v jeho snu způsobil Erich. Brzy mě přestaly bolet a za pár dní úplně zmizely. Kromě toho šlo jen o škrábance. Jak by mi mohlo něco takového ublížit?

Říkala jsem si, že si o mě Lucas už takhle dělá až moc starostí. Když jsem v jeho snu přišla k nějaké záhadné modřině nebo škrábnutí, němělo to po skončení snu skoro žádný význam - ale kdyby to věděl dopředu, mohlo by to ovlivnit jeho mysl a možná i jeho sny. Nepotřeboval další důvod k obavám, potřeboval se jich zbavit. Věděla jsem, že nejlepší bude o tom mlčet.

Po několika hodinách jsem se snesla do Lucasova a Balthazarova pokoje. Oba se očividně chystali do postele. Neohlásila jsem se, protože jsem věděla, že Lucas mou přítomnost vycítí, ale zalitovala jsem toho ve chvíli, kdy si Balthazar hbitě svlékl uniformu.

Celou uniformu.

,,Hele, Balthazare?" řekl Lucas.

,,No?" Balthazar hodil trenýrky do koše na prádlo. Ze všech sil jsem se snažila na něj nedívat, ale díky tomu málu, co jsem zahlédla, jsem toužila podívat se pořádně.

,,Došlo ti, že nejsme sami, že jo?"

Balthazar na okamžik ztuhl, pak rychle popadl polštář a podržel si ho před sebou. ,,Když jsem říkal, abys se mnou šla do sprchy, dělal jsem si legraci, Bianco!"

Pomocí jinovatky jsem kostrbatým písmem napsala na okno: Promiň!

Lucas se zamračil. ,,Kdy jste se vy dva domlouvali na tom, že s tebou Bianca půjde do sprchy?"

Balthazar se pokoušel obléct si župan, aniž by při tom upustil polštář, a rovněž se zakabonil. ,,Kvůli nedostatku soukromí odcházím do společných sprch. Což je smutné, ale nedá se s tím nic dělat." Popadl pyžamo a vyběhl ven z pokoje.

,,Neříkala jsem Balthazarovi, že s ním chci být ve sprše," pošeptala jsem Lucasovi do ucha.

,,Já vím," prohlásil a žuchnul sebou zpátky na postel. ,,Věřím ti. Ale občas ho rád potrápím. Je to legrace."

,,Připravený?"

Přikývl a zhluboka se nadechl, jako kdyby chtěl okamžitě usnout. ,,Jo. Zkusíme to."

Za půl hodiny tvrdě spal a Balthazar si zjevně užíval tu nejdelší sprchu na světě. Počkala jsem, až se Lucasovi začnou rychle pohybovat oční víčka a husté řasy, a pak jsem se připravila na dlouhý skok do světa snů.

Najednou jsem se v něm ocitla, ale má radost zmizela, když jsem zjistila, kde se nacházíme: ve zchátralém, opuštěném kině, kde Lucas přišel o život. Stál ve vstupní hale několik metrů před mnou- V jedné ruce svíral nůž a druhou si zakrýval nos a ústa. Nechápala jsem proč, ale pak jsem ucítila kouř a uvědomila si, že je všude kolem nás.

Z filmového plátna přicházel závan tepla, který však nebyl důsledkem promítání, ale ohně.

Jde o další noční můru, uvědomila jsem si. Uvidím, jestli ho dokážu vzbudit.

Než jsem stačila prom, Lucas řekl: ,,Charity."

,,Čau, baby." Charity se vynořila ze stínu. Nepronesla slovo baby tónem, jako kdyby říkala miláčku nebo zlatíčko, ale jako kdyby opravdu mluvila s malým dítětem. Na jejích světlých kudrlinách se odráželo světlo plamenů. Její dlouhé, krajkové šaty byly tentokrát čisté - to se mohlo přihodit jen ve snu. ,,Jak se dneska máš?"

,,Nech mě napokoji," pronesl Lucas zlomeným hlasem.

,,Nemůžu, ani kdybych chtěla." Vítězoslavně se usmála. ,,A já nechci."

,,Lucasi," vložila jsem se do toho. ,,Nedívej se na ni. Je to jen sen. Dívej se na mě."

Jenže on se na mě nepodíval. Stoupla jsem si mezi něho a Charity a doufala, že mě pozná, ale nepomohlo to. Díval se skrze mě, jako kdybych tam nebyla.

,,Hledáš Biancu?" Charitin hlas by každému, kdo ji neznal, zněl starostlivě. ,,Možná ji uvěznil ten požár. Musíš ji zachránit!"

Lucas vyrazil přímo k plamenům. Chtěla jsem se rozběhnout za ním, ale Charity prohlásila. ,,Je můj, Bianco. Už ho nikdy nebudeš mít pro sebe."

Jak mě mohla Charity vidět, když Lucas nebyl vědom mé přítomnosti a ona byla jen součástí jeho noční můry?

Zahleděla se mi přímo do očí. Už se neusmívala provokativně, ale spiklenecky. Skoro jako kdyby šlo o nějaký náš společný žert. Jak se tohle mohlo dít v Lucasově snu?

Nemohlo.

Uvědomila jsem si, že Charity není součástí jeho noční můry. Byla její příčinou. Nešlo o sen, v němž vystupovala Charity, ale o skutečnost, která se odehrávala v Lucasově mysli.

Charity si musela všimnout, že jsem všechno pochopila, protože se široce usmála a odhalila své tesáky. ,,Říkala jsem ti to. Lucas je můj."