PO ZDECH SE ZAČAL PLAZIT MRÁZ.
Ohromeně jsem pozorovala, jak si razí cestu po kamenné podlaze archivu v severní věži. Z podlahy se rozšířil na zeď a dokonce i na strop, který místy pokryl bílými vločkami. Ve vzduchu viselo několik malých stříbřitých krystalů.
Všechno vypadalo křehce, vzdušně a naprosto nepřirozeně. Chlad v místnosti mi pronikal až do morku kostí. Kéž bych nebyla sama. Kdyby to viděl i někdo jiný, mohla bych věřit, že je to skutečnost. Mohla bych uvěřit, že jsem v bezpečí.
Led zapraskal tak hlasitě, až jsem nadskočila. Dýchala jsem přerývaně a s očima široce rozevřenýma jsem přihlížela, jak mráz pokryl okno, čímž znemožnil výhled na noční oblohu a nepronikl skrz něj ani měsíční svit, ale přesto jsem pořád viděla. Místností se teď rozlilo jiné světlo. Vzor, který mráz vytvořil na okně, se začal měnit na děsivý tvar, který se dal snadno rozpoznat obličej.
Zírala jsem do tváře ledovému muži. Jeho tmavé, zlostné oči byly tak výrazné, až to vypadalo, že mě taky upřeně pozoruje. Nikdy jsem ve svých představách neviděla nic tak pronikavého.
Pak mě bodlo u srdce, protože jsem si uvědomila, že se na mě opravdu dívá.
Byly doby, kdy jsem na duchy nevěřila …
2024 ©