„TAKŽE BYSTE ŘEKLA, ŽE JSTE VČERA VEČER ZAŽILA něco podobného jako předtím v archivu?“ Bethanyová si dělala poznámky, aniž by se jen jednou podívala na to, co píše. Místo toho upírala celou dobu své pichlavé oči na mě.
„To, co jsem viděla nahoře v archivu, nebylo tak strašidelné.“ Bethanyová se zamračila a já si uvědomila, že jsem jí svou odpovědí moc nepomohla. „Bylo chladno a zjevil se mi obličej muže, ne slova. Ten muž ke mně promluvil. Řekl: ‚Přestaň.‘“
„Přestaň?“ Táta stál vedle mé židle z jedné strany a máma seděla z druhé. Přivedli mě sem a zdálo se, že je událost na plese vyděsila ještě víc než mě, a to už bylo co říct. Táta se chytl opěradla židle tak pevně, že se mu napnuly svaly na ruce. „Co tím myslel?“
„Nevím,“ hlesla jsem. „Vážně nemám tušení.“
Bethanyová zvedla pero k ústům a zamyslela se. „V podstatě jste tam nic nedělala. Jen čekala na pana Mora. Je to tak, že ano?“
Musela jsem prozradit něco víc, protože na tom očividně záležela bezpečnost ostatních. „Četla jsem si tam nějaké dopisy.“
„Dopisy?“ Bethanyová přimhouřila oči.
„Jen abych si ukrátila čas.“ Znělo to přesvědčivě? Musela jsem doufat. „A spolu s Balthazarem jsme se tam včera večer vrátili.“
Naštěstí se nikdo nezeptal proč. Asi ten důvod považovali za zřejmý. Překvapilo mě, jak z toho moji rodiče byli nervózní. „Jaké dopisy, zlatíčko?“ Máma mi položila ruku na rameno. „Řekni nám úplně všechno, co si pamatuješ. Mohlo by to být důležité.“
„Není skoro co si pamatovat! Podívala jsem se na nějaké dopisy. Žádný z nich nijak nevyčníval. Nechápu, proč by tohle mělo přízraky rozzlobit.“
„Otázka zní, co je vyprovokovalo. Musíme na to přijít, a čím dříve, tím lépe,“ procedil táta skrz sevřené čelisti.
„Promiňte, Adriane, ale o tohle nejde.“ Bethanyová položila pero na stůl. „Musíme hlavně zjistit, jak se jich zbavíme. Jak víte, můžeme tenhle problém vyřešit konstruktivně.“
Mámina ruka se napnula. Zavrtěla hlavou. Zvědavě jsem se na ni podívala, ale její výraz v obličeji zůstal nečitelný.
Zdálo se, že táta Bethanyovou neslyšel. „Přízraky nenávidí upíry. Jsou to naši nepřátelé a chovají se nebezpečně. Včera večer se to jen potvrdilo.“
„To jsem nezpochybňovala,“ prohlásila Bethanyová. „Měla jsem na mysli, že se i nadále musíme soustředit na své vlastní cíle a nenechat se jimi zastrašit.“
Slova mého otce mi připomněla otázku, která mě napadla už při mém prvním rozhovoru o přízracích s Balthazarem. „Proč přízraky nenávidí upíry?“
Máma s tátou si vyměnili pohledy, zjevně přemýšleli, jak a jestli vůbec mi mají odpovědět. Jediný, kdo zareagoval, byla Bethanyová. „Nikdo z nás přesně neví, kde se tu upíři, lidé a přízraky vzali. Existují různé mýty, ale věda o těch, kteří přežili svou smrt, nic podstatného nezjistila. Pouze některé pověsti v sobě skrývají část pravdy.“
„Pověsti?“
„Kdysi žili jen lidé,“ vysvětlovala Bethanyová. „Je to už velmi dávno. Ještě předtím, než se vyvinulo skutečné lidské vědomí a zároveň i mravní zásady, odhodlání a city. Lidé žili jako zvířata a netušili, že mají také duši. Jevy jako jasnovidectví, schopnost slyšet myšlenky, sdílení snů, které jsou v současnosti považovány za nadpřirozené, byly tenkrát stejně samozřejmou součástí světa jako zemská přitažlivost. Ale lidstvo se vyvíjelo a s ním i vědomí. Tak vznikl prostor pro hříchy.“
Upřeně jsem na ni hleděla. Nikdy jsem nic podobného neslyšela a vzhledem k tichu, které nastalo, mě napadlo, že mí rodiče možná také ne.
Bethanyová pokračovala hlasem, který výjimečně nezněl ani trochu opovržlivě. „Pak nastal den, kdy člověk poprvé zabil jinou lidskou bytost – vědomě a úmyslně, protože chápal, jaké to je, vzít někomu život. V tu chvíli bylo pouto mezi pozemským a nadpřirozeným světem zpřetrháno. Přestože život první oběti skončil, její existence ne. Nadpřirozená část prvního zavražděného člověka se rozdvojila na tělo a duši. Z nesmrtelného těla vznikli upíři a z nesmrtelné duše přízraky. Máme jiné schopnosti než ony a liší se i naše vědomí. Od té doby jsme odděleni od přízraků i lidských bytostí.“
Ze všech těch nových informací se mi točila hlava. „Je to všechno pravda?“
„Nemohu to dokázat, ale mnozí z nás tomu věří už hodně dlouho,“ řekla Bethanyová. „I já sama se přikláním k této verzi.“
„Takže pokaždé, když se z někoho stane upír, vznikne i přízrak?“
„Ne. Náš ‚rodokmen‘ se rozdvojil už při první vraždě. Upíři jsou schopni tvořit další upíry. Ale přízraky musejí být tvořivější.“ Na tváři jí pohrával zvláštní úsměv. „Přesto i ony mohou vzniknout spontánně, hlavně po vraždách v důsledku zrady nebo nedodržení slibu. Neděje se to moc často, ale stává se to.“
„Pokud už přízraky nemají s upíry nic společného, proč nás nenávidí?“
Chvíli si mě pozorně prohlížela a pak pronesla: „Většina přízraků nemá tělo. Musí je přivádět k šílenství, když mohou pouze pozorovat, co se na světě děje, ale nemohou se nijak zapojit. Představte si, jak byste se cítila, slečno Olivierová, kdybyste byla tak bezmocná a zároveň viděla, že ostatní nesmrtelné bytosti jsou schopny citů, činů a zemských požitků. Uvědomte si, jak se na rozdíl od nich naše životy podobají těm lidským. Je vám to teď jasnější?“
„Myslím, že ano.“
„Pokud budete svědkem nějaké podobné události, samozřejmě mi ji okamžitě nahlásíte. Adriane, Celio, děkuji, že jste ji přivedli tak rychle.“
„To je všechno?“ Máma zavrtěla hlavou. „Nemůžeme udělat nic jiného, abychom ochránili studenty?“
„Studenti by si hlavně měli dávat pozor, aby netrávili příliš mnoho času o samotě.“ Bethanyová nadzdvihla jedno obočí. „Hlavně v místnostech daleko od profesorů s nadějí, že jejich milenec brzy dorazí.“
„Příště vezmu Balthazara s sebou,“ slíbila jsem. Bethanyová se zamračila, ale přísahala bych, že mé rodiče to pobavilo.
Vraceli jsme se z budovy bývalých stájí, kde Bethanyová bydlela, zpátky do školy. Bylo zataženo a nezvykle chladno, takže mě napadlo, že jsem si měla vzít teplejší bundu. Táta mě objal okolo ramen. „Ty se nebojíš?“
„Ne. A vy?“
„Ne,“ prohlásila máma, ale když uviděla můj výraz, povzdychla si. „Tak dobře. Ale nemáme žádný rozumný důvod. Bojíme se o tebe, protože jsme tví rodiče a máme tě rádi.“
„Co paní Bethanyová myslela tím ‚konstruktivním řešením‘, jak se zbavit duchů?“ zeptala jsem se.
„Doufejme, že je ta zatracená věc už pryč,“ pronesl táta a v podstatě mi tak na mou otázku vůbec neodpověděl. Než jsem se stačila zeptat na něco jiného, usmál se a zamával. „Podívej, kdo sem jde.“
Přes školní areál k nám mířil Balthazar. Měl na sobě dlouhý kabát a tmavomodrou šálu. „Jak probíhal výslech?“
„Větší zábavu si ani neumíš představit,“ poznamenala jsem ironicky.
„No, jestli tu straší, mohli bychom vyzkoušet něco nového.“ Balthazar se usmál tím nejoslnivějším způsobem. „Samozřejmě s vaším svolením, pane Oliviere a paní Olivierová.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se máma. „Pokud byste s tím souhlasili, vzal bych Biancu občas někam na výlet. Možná už tenhle víkend. Mohli bychom zajet třeba do Rivertonu, kde by mi mohla ukázat, jak se žije ve dvacátém prvním století, a já bych jí zase mohl vyprávět, kde jsem všude byl a co jsem všechno zažil.“ Pronesl to, jako by ho to právě napadlo, takže vůbec nebylo poznat, že to plánujeme už několik týdnů. „Vím, že je dost mladá na to, aby se mnou trávila čas mimo Evernight, ale dokud se tady vyskytuje tenhle přízrak, budu se cítit bezpečněji někde jinde. Vsadím se, že Bianca taky.“
„Rozhodně,“ prohlásila jsem. „Bezpochyby.“
Mí rodiče nás z ničeho nepodezírali. Upřímně řečeno vypadali až moc nadšeně. Věděla jsem, že mají Balthazara rádi. Kdo by neměl? Ale zdálo se, že jim velmi záleží na tom, abychom se dali dohromady. Dokud nám to mělo pomáhat, neměla jsem v úmyslu něco namítat. Táta promluvil jako první. „Pokaždé ji přivezeš zpátky včas.“
„Samozřejmě.“
„A vždycky nám dáš předem vědět, kam se chystáte a co tam budete dělat,“ prohlásila máma a zhoupla se na patách.
„Pokaždé,“ slíbil Balthazar. „Požádám o svolení i paní Bethanyovou.“
„Já to zařídím,“ řekla máma. „Je pravděpodobnější, že vám to dovolí, pokud ji požádáme my.“
„Tohle je velká zodpovědnost,“ oznámil mi táta. „Jsi si jistá, že jsi připravená?“
Myslela jsem jen na to, že brzy zase uvidím Lucase. „Jsem naprosto připravená.“
Usmáli se tak šťastně a důvěřivě, až mě zamrzelo, že jsem jim neřekla pravdu. Ale věděla jsem, co musím udělat, a nechtěla jsem couvnout.
Bezprostředně po plese byli všichni dost vyděšení. Raquel si třikrát začala balit s tím, že uteče, a pokaždé mi trvalo déle než půl hodiny, než jsem ji uklidnila. Celý týden jsme spaly s rozsvícenými světly a nebyly jsme jediné. V noci hlídkovalo na chodbách ještě víc profesorů než předtím. Jednou jsem tam dokonce zahlédla i Bethanyovou se svíčkou v ruce. Kráčela tak rozhodně, že vypadala skoro dychtivě. K velké hale se nikdo vůbec nepřibližoval. Na rozbitém okně visela plachta, protože nové tabulky skla ještě nedorazily, a skrz ni proudil dovnitř studený vzduch, ale to nebyl důvod, proč se všichni tomu místu vyhýbali velkým obloukem. Na konci týdne jsem se těšila, že se odsud dostanu na pár hodin pryč, a to nejen kvůli Lucasovi, i když samozřejmě zůstal tím nejdůležitějším důvodem.
„Vypadám dobře?“ Prohlížela jsem se v zrcadle a snažila se nevšímat si své bledé pleti. Příliš dlouho jsem nevypila žádnou krev. Předsevzala jsem si, že se musím alespoň trochu napít cestou do města.
„Už po stý ti říkám, že vypadáš skvěle,“ pronesla Raquel, aniž by zvedla hlavu od svého nejnovějšího výtvarného projektu. Ponořila se do něho, aby zapomněla na svůj strach. „Balthazar tě vidí každý den. Ví, jak vypadáš.“
„To je pravda.“ Proto jsem se oblékla dost obyčejně. Vzala jsem si na sebe džínsy a modrý propínací svetr, přestože jsem se samozřejmě měla setkat s Lucasem.
Raquel odložila nůžky a časopisy. „Bethanyová vychází vstříc jen svým oblíbencům. Jsem ráda, že si můžeš vyrazit ven, ale chtěla bych, aby nás pustila všechny.“
„Vím, že to není fér. Ale zatím ji na to nechci upozorňovat. Kromě toho víš, že já k jejím oblíbencům nepatřím. Mám jen štěstí, že Balthazar ano.“
„Balthazar je do tebe blázen. To vidí každý.“
Předstírala jsem, že si před zrcadlem upravuju líčení, aby si nevšimla nejistoty, která se mi zračila v očích. „Je skvělý.“
„Nejdůležitější je, že jsi zamilovaná a šťastná.“ Raquel nikdy nic tak romantického nepronesla, takže kdybych nezaslechla v jejím hlase vážný tón, myslela bych si, že si ze mě dělá legraci. „Na ničem jiném nezáleží. Vážně. Jasný?“
Raquel se blížila pravdě víc, než tušila. „Jasný.“
„Tak dobře.“ Usmály jsme se na sebe a Raquel obrátila oči v sloup. „Nemysli si, že tě teď obejmu nebo něco takového.“
„Díky bohu.“
Hodila po mně zmuchlanou stránku z časopisu a já se sehnula.
Balthazar si na náš výlet do Rivertonu půjčil šedý sedan, který sloužil pro výuku řízení. Po cestě jsme poslouchali hudbu v rádiu. Přepínala jsem stanice, protože jsem hledala své oblíbené písničky, a Balthazar mezitím obhajoval staré hity.
„Musíš jít s dobou,“ přesvědčovala jsem ho. „Copak to není ten hlavní důvod, proč jsi přijel studovat na Evernight?“
„Možná jsem tu kvůli ostatním studentům,“ řekl s úsměvem na tváři.
Dobrá nálada nám vydržela až do doby, než jsme se přiblížili k mostu přes řeku. Balthazar zajel ke kraji silnice a snažil se uklidnit. „Tohle nesnáším,“ prohlásil. „Vážně to nenávidím.“
„Jak jsi mohl cestovat do Evropy a do Karibiku, nebo kdes to všude byl? Pokud je pro tebe tak těžké přejet přes řeku, jak jsi mohl zvládnout cestu přes oceán?“
„V určitém smyslu je jednodušší dostat se přes větší vodní plochy. Vždycky, když máme před sebou dlouhou zaoceánskou cestu nebo uvízneme na vysvěcené půdě, ocitneme se ve velkém stresu a upadneme do hlubokého spánku, který nás chrání. Myslím, že je to něco podobného, jako když zvířata přezimují. Musíme si ale dát pozor, aby nás v takovém stavu nenašli lidé, protože nemáme puls a nejde nás lehko probudit, takže pak snáze skončíme pohřbení zaživa. Pokud by nás pohřbili ve vysvěcené půdě, znamenalo by to náš konec.“
„Nebo kdyby nás zpopelnili.“
„Přesně tak. Ale na lodi se můžeš schovávat i několik týdnů. Probudíš se vyhladovělá, ale dá se to zvládnout. V letadle ostatní předpokládají, že jsi tvrdě usnula, a většinou procitneš zanedlouho potom, co se letadlo ocitne nad pevninou. Nechci, aby to vypadalo, že je to legrace. Ale to nejhorší zaspíš. Velmi nepříjemné jsou i změny tlaku.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty hloupé filmy o upírech, na které jsem se dívala pozdě večer v televizi a ve kterých rumunská hrabata v černých kápích při plavbě do Anglie spala v rakvích. Došlo mi, že se ty pověsti možná zakládají na pravdě. Nejbezpečnější způsob, jak se někam dostat, bylo předstírat smrt. Jak jsem mohla tušit, že i na hororech je něco pravdy?
Řeka se třpytila v měsíčním světle a já pocítila strach. „Co takhle vyrazit hned? Minule to v autobuse nebylo tak hrozné, protože jsme ji přejeli rychle. Možná je to tak lepší.“
Balthazar se otočil a pozorně se na mě zadíval. „Ty jsi to taky cítila?“
„Jo.“
„Začínáš cítit to samé co my ostatní. Stává se z tebe pravá upírka.“ Pronesl to docela nadšeně.
„Taky potřebuju častěji krev,“ přiznala jsem se mu. „A začala jsem uvažovat o zabíjení veverek.“
„Už jsi někdy zabila nějaké zvíře?“
Strašně jsem se styděla. „Myš. Jednou.“ Pořád jsem si vybavovala, jak žalostně pištěla.
„To je v pořádku. Všichni čas od času toužíme po živé krvi.“
„Přesvědčuju samu sebe, že to není o nic horší, než když sním hovězí maso.“
„To není.“ Balthazar na chvíli zaváhal a pak se zeptal: „Řekla jsi o tomhle Lucasovi?“
„Ano,“ lhala jsem. Sice jsem se mu nesvěřila se vším, ale ani jsem neměla možnost. Zároveň jsem Balthazarovi nechtěla prozradit, že Lucas získal některé naše schopnosti.
„Chápe, že se z tebe brzy stane pravá upírka? Je na to připravený?“
„Pravá upírka se ze mě nestane do doby, než zabiju člověka, a to ještě chvíli potrvá.“
„Nikdy jsem nepotkal nikoho, jako jsi ty, Bianco. Myslím nikoho, kdo by se narodil upírům. Ale jestli tomu rozumím, nemůžeš to odkládat donekonečna. Dříve nebo později budeš muset někoho zabít.“
„Musím mít přece na výběr,“ trvala jsem na svém. „Víš, co by se stalo, kdybych nikdy nikoho nezabila?“
„Ne.“ Nepochybovala jsem, že mi říká pravdu. „A ty?“
„Vím jen to, že mě Lucas miluje bez ohledu na to, co jsem.“
Balthazar stiskl rty a nastartoval auto. „Ať už to máme za sebou,“ procedil skrz zuby a šlápl na plyn.
Když jsme zaparkovali u kina, uviděla jsem Lucase, jak tam čeká s rukama v kapsách. Zvedl hlavu a usmál se, jenže pak zahlédl Balthazara. Ztuhl a okamžitě se zatvářil ostražitě. Usmála jsem se na něj, abych ho ujistila, že je všechno v pořádku, ale nezdálo se, že bych ho tím uklidnila.
„Ahoj,“ zavolala jsem a běžela k němu. „To je v pořádku. Balthazar nám pomáhá.“
„Proč by to dělal?“ zeptal se Lucas a přimhouřil oči.
Balthazar si založil ruce. „Nemusíš mi děkovat.“
„Přestaňte oba dva,“ řekla jsem. Kino bylo osvětleno barevnými světélky a na zdi visel plakát s Humpreym Bogartem a Lauren Bacallovou k filmu Mít a nemít. Dala jsem Lucasovi pusu na tvář, takže se konečně přestal na Balthazara mračit. „Balthazare, Lucas a já si potřebujeme na chvíli promluvit o samotě, ano?“
Lucase zrovna nenadchlo, že jsem Balthazara požádala o svolení. Rychle jsem ho vzala za loket a odvedla za roh. Balthazar nadzdvihl obočí a opřel se o auto. Když jsme zabočili, zašeptala jsem: „Všechno ti vysvětlím.“
„Ze všech lidí jsi to musela říct zrovna jemu –“
„Neřekla jsem mu to. Přišel na to sám. Přistihl mě, když jsem se lesem vracela z našeho posledního setkání. Ale on nás neprozradí, Lucasi. Dokonce je ochotný nám pomoct, pokud mu pomůžeme s Charity.“
„S charitou?“
Neuvědomila jsem si, že nezná její jméno. „To je ta upírka z Amherstu.“
„Počkej – Charity? Tak se jmenuje? Ty jsi přišla na to, kdo to je.“ Usmál se tak pyšně, že mezi námi polevilo veškeré napětí. „Zamiloval jsem se do génia.“
„Ne tak úplně. Znám její jméno jen proto, že jde o Balthazarovu sestru.“
„Cože?“
Řekla jsem mu jen to, co podle mě mohl pochopit: jak spolu vyrůstali v kolonii Nová Anglie, jak je zabili upíři a jak Balthazar trval na tom, že musí Charity najít a postarat se o ni.
„Chce ji najít kvůli jejímu bezpečí, nebo bezpečí lidí v jejím okolí?“ zeptal se Lucas.
„Jejímu, samozřejmě. Řekla jsem ti, že ona není zabiják.“
„A já ti to věřím. Ale pohybuje se ve společnosti upírů, kteří dělají problémy.“
„No, jestli se chytla špatné party, může ji z toho Balthazar dostat, nebo si to aspoň myslí. Pokud mu pomůžeme, pomůže na oplátku on nám. Může nám toho spoustu prozradit o upírech a duchách –“
„Hej, hej. Zadrž. Duchách? Co ti s tím mají společného?“
„Na evernightské akademii straší duch.“ Lucas se zatvářil tak, že jsem se neubránila úsměvu. „Jo, a to jsme si mysleli, že horší už to být nemůže.“
„Zatraceně.“
„Vysvětlím ti to později, ano? Jde o to, že nám Balthazar může poskytnout spoustu informací, ke kterým bychom se jinak nedostali. Dokonce je ochotný brát mě na výlety, abych se s tebou mohla vídat. Na oplátku po nás žádá, abychom mu pomohli najít jeho sestru. To pro něho můžeme udělat, ne?“
Lucas chvíli mlčel a pak prohlásil: „Myslel jsem si, že mě nesnáší.“
„Nepatří zrovna do tvého fan klubu. Ale dodrží slovo.“
„A jak ti vlastně pomáhá dostat se z Evernightu? Zná nějakou tajnou cestu ven nebo tak něco?“
Dospěli jsme k ožehavému tématu. „No, je starší a zodpovědnější, a tak jsme předstírali, že mě učí, jaké to je být upírem. Díky tomu mu to povolili mí rodiče i ředitelka Bethanyová.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala: „A taky jsme je tak nějak přesvědčili, že spolu chodíme.“
Nastalo ticho. Lucas se na mě obezřetně zahleděl.
„Nechodíme spolu. Rozhodně ne. Věříš mi, že ano? Protože Balthazar i já víme, jak to ve skutečnosti je.“ V případě Balthazara jsem v to aspoň doufala.
„Jo, věřím.“ Neznělo to přesvědčivě. „Ale vždycky ses mu líbila. Vzpomínám si, jak majetnicky se k tobě choval na Podzimním plese. Vážně majetnicky.“
„Na ten ples mě opravdu doprovázel, ale vzpomínáš si proč? Protože jsi se v Rivertonu neovládl a vyděsil jsi mě.“
„Celý život jsem si účty vyřizoval pěstmi, Bianco. Když lovíš upíry, je to ten nejlepší způsob, jak zůstat naživu.“
Přistoupila jsem k Lucasovi tak blízko, že jsem cítila jeho vůni. „Chápu to. A ty zkus prosím pochopit tohle. Je to naše jediná možnost.“
Lucas se zhluboka nadechl. „Nechci reagovat nepřiměřeně. Přísahám. Je mi to líto, Bianco. Jde o to, že mi strašně chybíš a nemáme vůbec možnost si spolu pořádně promluvit, a to poslední, co jsem se dnes večer chtěl dozvědět, je, že trávíš spoustu času s někým jiným.“
„Záleží mi jen na tobě.“ Vzala jsem jeho obličej do svých dlaní a něžně ho políbila. „Věříš mi?“
„Ano.“ Narovnal ramena. „Tak já se s Balthazarem usmířím a pak odsud všichni vypadneme, jo?“
„Dobře.“
Zavěšeni jeden do druhého jsme se vrátili před kino. Balthazar stál pořád opřený o auto. Když nás uviděl, narovnal se a sebevědomě vykročil směrem k nám. Kdyby se Lucas nezachoval stejně, rozesmálo by mě to. „Balthazare,“ oslovil ho Lucas pomalu. „Když jsem tě viděl naposledy, vrazil jsi mi jednu pořádnou pěstí do břicha.“
„Ty jsi mi zase málem zlomil nos. Naštěstí teď budeme spolupracovat.“
„Naštěstí pro mě, nebo pro tebe?“ Lucas dal svým domýšlivým úsměvem jednoznačně najevo, že za toho šťastlivce považuje v tomto případě Balthazara. „Mimochodem, máš pěkný auto. Ideální na třídní schůzky a setkání s osobním bankéřem. Na první pohled je jasný, že ti je víc než sto let.“
„V tomhle autě se studenti akademie učí řídit,“ ucedil Balthazar a v tváři mu zaškubalo. Zdálo se, že se musí držet, aby to Lucasovi nevrátil.
Dala jsem Lucasovi pohledem najevo, aby s tím přestal, ale on se pořád choval, jako by si potřeboval něco dokazovat. „Copak, od té doby, co se ti rozbil Studebaker, jsi žádný kočár bez koní neměl?“
Balthazar se spokojeně usmál. „Moje poslední auto byl červený Mustang GT 390 Fastback z roku 1968.“
Netušila jsem, o čem je řeč, ale Lucas zjevně ano. Ve tváři se mu nejdřív zračilo opovržení, pak závist a nakonec váhavý respekt. „Žihadlo.“
„Jo.“ Balthazar vzdychl a na chvíli zapomněl na nepřátelství.
Muži, pomyslela jsem si. „Tak fajn,“ řekla jsem a doufala, že jejich slovní potyčka už skončila. „Setkáme se tu tak za dvě hodiny?“
„Ještě nikam nechoď.“ Balthazar upřel svou pozornost zpátky na Lucase. „Nejdřív mi pověz, co víš o mé sestře, a slib mi, že ji Černý kříž přestane pronásledovat.“
„Já nejsem vůdce Černého kříže, jasný? Neudělají to, co jim řeknu. Dokud se Charity bude potloukat s upíry, na které máme spadeno, bude její život ohrožený. Takže ji od nich musíme nějak dostat pryč.“
„Existuje jen jeden způsob.“ Balthazar přistoupil k Lucasovi a využil toho, že je ještě vyšší než on. „Charity je lidská bytost. Stejně jako ty a já.“
„Ty a já nejsme stejní.“
Balthazar naklonil hlavu. „Tak stejně jako ty a Bianca. Budeš mě už konečně poslouchat?“
„Bianca není zabiják! Nevybrala si, co je.“
„Kluci, nechte toho,“ prosila jsem je, ale nevěnovali mi pozornost.
„Nevybrala? Myslíš, že my ostatní jsme si mohli vybrat?“ Přestože mluvil mírně, zněl v jeho hlase tvrdý podtón, který jsem u něho nikdy předtím neslyšela. Zamrazilo mě. „Víš, jaké to je, když tě někdo v noci pronásleduje? Když běžíš, co ti nohy stačí, a zjistíš, že jsou rychlejší? Když se probudíš ve stáji, vedle tebe leží těla tvých rodičů, máš svázané ruce nad hlavou a tucet vyhladovělých upírů se pře, kdo tě dostane jako další? Myslíš, že máš v tu chvíli na výběr?“
Lucas na něho jen upřeně hleděl. Očividně si nikdy nic takového nedokázal představit. Ani já ne.
Balthazar ztlumil hlas ještě více než předtím. „Zkus si představit, že vidíš, jak tvá malá sestřička umírá, a pak mě můžeš zkusit přesvědčit, jestli by ses celý život nesnažil to nějak odčinit. Teprve až to uděláš, můžeš mě poučovat o možnosti volby. Do té doby mi řekni, co potřebuji vědět, a pak zmlkni.“
„Dej si pohov,“ prohlásil Lucas, ale už zjevně mírněji. „Chápu to, jasný? Souhlasím s tím, že všichni musíme udělat, co je v našich silách.“ Vytáhl z kapsy kabátu malý zápisník a podal mu ho. „Jsou tam o ní nějaké informace – o Charity – z honů, na které jsme se poslední dobou vypravili. Nevíš něco o upírech, ke kterým se přidala?“
„Ne.“ Balthazar už listoval zápisníkem a hledal nějaké informace, které by ho mohly dovést k Charity.
„Většina poznámek ti asi nebude k ničemu, ale snad v nich najdeš aspoň něco. Příště ti přinesu zprávy jen o ní a pokusím se je dát dohromady tak, abys z nich mohl zjistit něco víc.“ Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Doufám, že ti to pomůže.“
„Děkuju,“ pronesl Balthazar upřímně.
Nastalo nepříjemné ticho a já nevěděla, jak mám reagovat na to, co si Balthazar v minulosti prožil. Nakonec jsem ho objala a zeptala se: „Jsi v pořádku?“
„Jsem v pohodě. Asi si zajdu do kina.“ Objímali jsme se tak dlouho, dokud jsem si neuvědomila, že nás Lucas upřeně pozoruje. „Uvidíme se za dvě hodiny.“
Když jsme s Lucasem odjížděli v náklaďáku jeho mámy, zeptal se mě: „Všechno v pohodě?“
„Jo, jasně. Jen si dělám starosti o Balthazara. Netušila jsem, co se mu stalo. Ani si nedokážu představit, jak strašné to muselo být.“
„Od chvíle, co jsem se narodil, mě pronásledují upíři. Nemusím si to představovat.“
„Vím, že někteří z nás zabíjejí lidi,“ řekla jsem potichu. „Vím to už nějakou dobu. Ale ne všichni.“
„Já to chápu. Ale každého z nás rodiče učili něco jiného, a tak ani jeden z nás netuší, kde přesně je pravda.“
Povzdychla jsem si. „Nechci už o tomhle mluvit, ano?“
„Dobře.“
„Kam to vlastně jedeme?“ Světla náklaďáku osvětlovala silnici, kterou jsem neznala. Mířili jsme prudce do kopce.
„Neboj, krásko.“ Lucas se usmál. „Vrátíme se včas. Připravil jsem si pro tebe překvapení.“
Navzdory napjaté atmosféře, která předtím panovala, jsem se pousmála. „Dáš mi malou nápovědu?“
„Poznáš to, až tam dojedeme.“
Poznala jsem to.
Stála tam stará observatoř s hnědozelenou střechou, ve které byly otvory pro hvězdářské teleskopické dalekohledy. Po tváři se mi rozlil úsměv a Lucas prohlásil: „Tady ve městě bývala malá univerzita, která je teď už několik desítek let zavřená. Ale hvězdárnu nechali otevřenou, aby sem mohli chodit středoškolští studenti.“
„Je přístupná i dnes večer?“ zeptala jsem se dychtivě.
„Dnes večer podnikneme soukromou prohlídku. Budeme si ji muset otevřít sami.“
Lucas bez problémů otevřel vchodové dveře paklíčem. Vstoupili jsme dovnitř a ocitli se v nevelké kruhové místnosti s velmi vysokým stropem. K dalekohledu vedly točité kovové schody. Díky otevřené kupoli tu byla stejná zima jako venku, ale mně to nevadilo. Lucas mě vzal za ruku, a když jsme stoupali nahoru, slyšeli jsme slabou ozvěnu našich kroků.
Zezdola nevypadal teleskopický dalekohled tak obrovský, ale když jsme k němu došli, zahvízdal Lucas údivem nad tím, kolik má kol a držadel. „Ty víš, jak se s takovouhle věcí zachází?“
„Myslím, že na to přijdu.“ Nikdy jsem nemanipulovala s tak velkým dalekohledem, alespoň ne sama, ale před pár lety jsem navštívila observatoř s vědeckým táborem a taky jsem na tohle téma přečetla dost knížek. Určila jsem si světové strany a pak jsem namířila čočky dalekohledu na nejbližší souhvězdí. Souhvězdí, která jsem vždycky předtím viděla jen rozostřeně, byla nyní stejně jasná jako v mých knihách. Ale teď mě nadchla daleko víc, protože byla skutečná. „Páni.“
„Můžu se podívat?“
„Tohle je souhvězdí Orion.“ Ustoupila jsem, aby se Lucas mohl zadívat do objektivu, a objala ho radostí z takového překvapení. Na okamžik jsem si vzpomněla, jak jsem tohle souhvězdí loni ukazovala Balthazarovi, ale tenkrát jsme neměli tak dobrý výhled. Doufala jsem, že mu není samotnému v kině smutno.
„Vypadá to vážně velkolepě.“
„Hm.“ Jak jsem Lucase objímala, cítila jsem jeho teplé tělo a přestávala se soustředit na hvězdy. Chtěla jsem využít příležitosti a všechno si důkladně prohlédnout, ale dokázala jsem myslet jen na to, jak jsme si blízko. Kéž bychom takhle blízko mohli zůstat navždy. Udělala bych pro to cokoli a Lucas určitě taky.
Lucas se otočil čelem ke mně a lehce mě políbil. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a líbala ho už vášnivěji. Jenže ani to mi nestačilo. Líbala jsem ho čím dál tím prudčeji a rychleji, až jsem začala lapat po dechu.
„Chyběla jsi mi,“ zašeptal mi Lucas do vlasů. „Myslím na tebe každou noc, než usnu a někdy po tobě toužím tak moc, že ani usnout nedokážu.“
„Já vím.“ Rozepnula jsem si kabát a rozechvěle jsem si položila jeho ruce na boky. „Já jsem na tom stejně.“
Lucas mě hladil a přejížděl mi prsty po křivce prsou. Nakonec jsem to už nevydržela a bezmyšlenkovitě ho stáhla s sebou na podlahu. Když si lehl vedle mě, rozepnula jsem si svetr tak prudce, až jsem málem utrhala knoflíky. Lucas vypadal na okamžik překvapeně, ale pak si rozepnul kabát a lehl si na mě, aby mě zahřál.
Naše polibky teď byly ještě divočejší, až skoro k nepříčetnosti. To, co jsem cítila, ani nešlo popsat slovy. Samým blahem jsem zvrátila hlavu. Zdálo se mi, jako by se hvězdy nad otevřenou kupolí začaly naklánět a točit. Zajela jsem prsty do Lucasových vlasů, aby se mě stále takhle dotýkal a já mohla cítit tuhle vášeň co nejdéle.
Touží po tom stejně jako já, pomyslela jsem si. Lucas ví, kam tohle spěje, a nechce přestat.
Líbali jsme se jako šílení a prudce oddychovali. Lucas mi vsunul stehno mezi nohy. Dala jsem mu ruce na tváře. „Ty a já – chceš, abych – vážně se to stane?“
„Cože?“ Jako by se ke mně vracel z veliké dálky. „Och. Myslel jsem, že dnes večer ne –“
„To já taky, ale vím, že to chceš.“ Znovu jsem ho líbala. Třásl se, možná samým vzrušením. Zažívali jsme stejně ohromující a náruživou chvíli jako loni v severní věži. „Pak budeme opravdu spolu. Navždy.“
„Jsi si jistá?“
„Všechno se změní. Pro nás oba. Ale ano – jsem. A ty?“
Usmál se na mě tak, že mě polilo horko. „Naprosto.“ V našich polibcích se teď skrývalo něco nového. Záměr. Potřeba. Pak mi Lucas zašeptal do ucha. „Máš – ochranu?“
„Ochranu?“
„Vždyť víš.“ Žádnou ochranu jsem s sebou neměla. „No, já s sebou žádný kondomy nevzal, protože jsem pitomec.“ Lucas si mi opřel hlavu o rameno. „Netušil jsem, že se dostaneme až takhle daleko. Mělo mi to dojít, protože pokaždé, když se tě dotknu –“
„Počkej, ty sis myslel, že mluvím o sexu?“
Lucas na mě zíral. V tu chvíli mi došlo, že samozřejmě mluvil o sexu – ležel na mně a já byla napůl svlečená. Taky mě napadlo, že by k tomu mohlo dnes večer dojít, ale já měla na mysli naše spojení na věky věků.
„Bianco – ty jsi mluvila o tom, že bys mi vysála krev?“
„Jo.“
„Ale nešlo ti jen o tohle.“ Zbledl. „Že ne?“
„Myslela jsem, že chceš, abych z tebe udělala upíra.“ Věnovala bych mu ten nejvzácnější dar. Rozněžněle jsem se dotkla jeho tváře. Vybavily se mi staré sny a na okamžik jsem se odvážila doufat. „Kdybych to udělala, stal by se upír i ze mě. A pak už bychom se od sebe nemuseli nikdy odloučit.“
Lucas ztuhl. „Já zemřu jako první. Myslím to tak, že zemřu a zůstanu mrtvý. Tohle po mně už nikdy nežádej, Bianco, protože to je to jediné na celém světě, co pro tebe neudělám. Nikdy se nestanu upírem. Nikdy.“
Každé jeho slovo znělo jako úder. Měla jsem pocit, že nám začíná rozumět a že se jeho postoj změnil. Ale teď dal svůj názor velmi jasně najevo. Cítila jsem se zmatená a odmítnutá. Lucas nechtěl přijmout, co jsem mu nabídla a kdo jsem byla.
Zdálo se, že už si nemáme co říct a veškerá vášeň okamžitě vyhasla. Oba jsme se posadili a odtáhli se od sebe. Pocítila jsem chlad, takže jsem si začala chvějícími se prsty zapínat svetr. Lucas mě něžně objal okolo ramen, ale působilo to nepřirozeně. Nikdy bych nevěřila, že se budu v jeho objetí cítit divně, ale teď tomu tak bylo.
2024 ©