BIANCO,
vím, ze jsem se už dlouho neozval. Doufám, že jsi celou tu dobu nečekala na můj e-mail; e-mailovou adresu, kterou jsem mel na Evernightu, samozřejmé zrušili a v Černém kříži se používání počítačů dost hlídá. Kromě toho předpokládám, že na Evernightu mají přístup do tvé elektronické pošty.
Ale nemám pocit, že bychom spolu dlouho nemluvili. Někdy mám dojem, že si s tebou povídám pořád, každou vteřinu, a musím si připomínat, že mě neslyšíš, i když bych si to moc přál.
Upřímně řečeno, léto jsem si neužil. Odjeli jsme na pár měsíců do Mexika, ale nehráli jsme volejbal, ani nepopíjeli pivo. Vlastně jsem půlku pobytu prospal na zadním sedadle dodávky. Přísahám, že mám pořád ještě otlačená záda. Žádná legrace.
Lucas nenapsal, proč byl v Mexiku, ani s kým tam jel. Nezmínil se o tom, protože nemusel; já jsem věděla proč. Černý kříž tam odjel lovit upíry.
Většinu času jsem se snažila zapomenout na to, že kluk, kterého miluju, je členem Černého kříže. Přesto tato skutečnost rozdělovala svět na dvě poloviny: mou a jeho.
Lucasova matka se stala členkou této skupiny ještě před jeho narozením a vychovávala ho jako budoucího člena. Černý kříž byl jeho rodina. Od dětství mu vštěpovali, že všichni upíři jsou zlí a že je správné je zabíjet.
Ale Lucas zjistil, že to není tak jednoduché. Přestože se do mě zamiloval ještě předtím, než se dozvěděl, že jsem se narodila upírům a že se jednoho dne sama stanu upírkou, jeho city ke mně se nezměnily. Nikdy mě v životě nic tak nepřekvapilo a nedojalo jako chvíle, kdy mi Lucas řekl, že mi důvěřuje a chce zůstat se mnou. Řekl to i přesto, že jsem sála jeho krev.
Jestli čteš tenhle dopis, znamená to, že upíři nekontrolují Vicovu poštu. Vic samozřejmě neví, co se ve skutečnosti děje na Evernightu nebo že má co do činění s upíry. Proto by se kvůli nám neměl dostat do nebezpečí. Možná by nám prošlo čas od času pár řádek. Ale vím, že to nestačí ani tobě, ani mně.
To ne. Narovnala jsem se a sevřela jsem papíry tak pevně, až jsem je zmuchlala. Chystal se mi Lucas sdělit, že je příliš riskantní zůstat v kontaktu? Že už se nikdy neuvidíme?
Kdybych byl lepší člověk, rozešel bych se s tebou. Vím, že tě žádám, aby ses vzepřela svým rodičům, a kvůli Bethanyové, která tě sleduje ostřížím zrakem, je pro tebe nebezpečný i tento dopis. Měl bych být silný a zmizet ti ze života.
Ale nejde to, Bianco. Už několik týdnů se snažím přesvědčit sám sebe, ale nedokážu to. Musím tě zase vidět. Doufám, že to bude brzy, protože mám pocit, že už to dlouho nevydržím.
Pojedeme do Massachusetts, na místo nedaleko Rivertonu. Vypadá to, že ke konci září bude pár z nás prozkoumávat okolí Amherstu. Nevím, jak dlouho se tam zdržíme, ale snad to bude aspoň na pár dní.
Myslíš, že bys mohla zajet do Amherstu první víkend v říjnu? Pokud ano, setkáme se o půlnoci na vlakovém nádraží – buď v pátek nebo v sobotu, podle toho, jak ti to vyjde. Pro jistotu tam na tebe budu čekat oba dva dny.
Uvědomuju si, že tam možná budu čekat marně. Dlouho jsme se neviděli, ani jsme neměli příležitost spolu mluvit, a tvoje city se mohly změnit. Tví rodiče tě za tu dobu třeba přesvědčili, že na tebe mám špatný vliv, a nedivil bych se ani tomu, kdyby tě vyděsil Černý kříž. Kromě toho, tak krásná dívka nemůže zůstat dlouho sama. Možná máš teď někoho jiného, třeba Balthazara.
Vzpomněla jsem si, jak mě dnes ráno zahřály u srdce Balthazarovy lichotky, a najednou jsem se za to zastyděla. Jako by nás Lucas tajně odposlouchával a zjistil i to, co jsem mu nechtěla prozradit.
Pokud je to tak, nedokázal bych říct, jsem rád a přeju ti to, protože „rád“ bych rozhodně nebyl, ale pochopil bych to, to ti slibuju. Jen mi v tom případě dej nějak vědět do Amherstu.
Já k tobě cítím pořád to samé. Pořád tě miluju, Bianco. Myslím, že tě miluju ještě víc, než když jsme se loučili, i když jsem nevěřil, že by to bylo možné. Jestli to cítíš stejně, musím tě vidět.
Čtu si tenhle dopis pořád dokola a mám pocit, že jsem nedokázal vyjádřit to, co jsem chtěl. Psaní mi moc nejde, ale to už asi víš, ne? Jestli přijedeš do Amherstu, přísahám, že najdu ta pravá slova. Nebo možná ani žádná nebudeme potřebovat.
Miluju tě.
Lucas.
Rychle jsem zamrkala a snažila se potlačit slzy. Dopis se mi třásl v rukou a srdce mi bušilo jako o závod. V tu chvíli jsem nechtěla nic jiného než se rozběhnout do Amherstu, po silnicích a přes hory, a měla jsem pocit, že bych to zvládla za několik minut, nebo dokonce i vteřin. Kdybych věděla jak, zavřela bych oči a pokusila se tam přenést silou vůle. Tak moc jsem po tom toužila.
Jenže naše pouto bylo křehké; spojoval nás jen propašovaný dopis a příslib setkání. To nám muselo stačit, protože Lucas nejspíš správně tušil, že mi kontrolují e-maily. Navzdory svému staromódnímu stylu se Bethanyová velmi dobře vyznala v moderních technologiích, díky nimž měla školu pod palcem. Profesor Yee nepochybně zařídil, aby si paní ředitelka mohla přečíst e-maily všech studentů.
Vlastně byl zázrak, že jsme byli ve spojení alespoň díky dopisu, který jsem držela v ruce. Lucas ho schoval do neobvyklého přání – uvnitř nebyl žádný vzkaz a na přední straně byla fotografie souhvězdí Andromeda. Lucas ho musel koupit někde v muzeu přírodních věd nebo v planetáriu. Nezapomněl, jak moc mám ráda hvězdy.
Zaslechla jsem smích a vzhlédla jsem. Courtney a několik jejích přátel se procházelo po trávníku a posmívalo se novým studentům. Courtney se na ně nestyděla ukázat. Loni mi naháněla strach. Teď mi byla volná jako vzduch.
Zároveň mi ale svou přítomností připomněla, že většina upírů na Evernightu věděla o Černém kříži a Lucasovi. Přání, které jsem právě držela v rukou, mohlo posloužit jako důkaz, že jsem ve styku s „nepřítelem.“ Budu ho muset zničit, a to brzy.
Naštěstí Lucas vybral obrázek, který jsem mohla pozorovat skoro každý večer a který mi nikdo nemohl vzít.
„To je Andromeda,“ řekla jsem Raquel a ukazovala při tom na noční oblohu.
Po večeři jsme se šly projít ven – tedy normální večeři. Udělaly jsme si sendviče s tuňákem; až Raquel usne, budu muset najít způsob, jak se napít krve z termosky, kterou jsem měla schovanou v komodě. Hned první den se záležitost s jídlem zkomplikovala, ale věděla jsem, že si to nějak zařídím.
„Andromeda?“ Raquel mhouřila oči na oblohu. Měla na sobě stejný opraný černý svetr, který nosila i loni. „To je jméno z řecké mytologie, viď? Vzpomínám si na něj, ale nepamatuju si nic o ní.“
„Byla obětní beránek, Perseus ji zachránil s pomocí Medusiny hlavy, a tak dále.“
Od školy se k nám klátivým krokem blížil Vic s rukama v kapsách. „Hele, znáte mýho spolubydlícího?“
Odvrátila jsem zrak od hvězd, a když jsem rozpoznala osobu vedle Vica, vykulila jsem oči. „Ranulfe?“
Ranulf nesměle zamával na pozdrav. Jemné, hnědé vlasy měl stejně jako před rokem a pravděpodobně i před tisíci lety ostříhané podle hrnce. Moderní svět mu připadal velmi cizí; měl potíže porozumět jakékoli látce probírané ve škole, tím spíše ji vstřebat. A Ranulf měl jako upír bydlet s Vicem? Co tím Bethanyová sledovala?
„Ahoj, Ranulfe.“ Raquel mu podala ruku, čímž se hodně překonala, protože jindy jí činilo potíže s někým cizím jen promluvit. „Pamatuju si tě z loňska. Připadáš mi v pohodě. Víš, nejde z tebe strach jako z Courtney a jejích nohsledů.“
Ranulf očividně nevěděl, jak na to reagovat. Na chvíli zaváhal a pak přikývl. Aspoň se už naučil klamat tělem.
„Pozorujete hvězdy, jo?“ Vic si sedl vedle nás na trávu a jako vždy se poťouchle usmíval. „Skoro jsem už zapomněl, že jsi do nich blázen.“
„Kdybys viděl můj teleskop, nikdy bys na to nezapomněl.“
„Je velkej?“ zeptal se.
„Obrovskej,“ pronesla jsem spokojeně. Byla jsem na svůj teleskop velmi pyšná. „Kéž bych ho sem dnes mohla přinést. Nebe je neuvěřitelně jasné.“
Vic ukazoval prstem na oblohu, jako by čmáral na papír. „Tohle je Andromeda, že jo?“ Přikývla jsem. „Vidíš ji, Ranulfe?“
„Body na obloze?“ odvážil se zeptat, když si váhavě sedal vedle nás.
„Jo, souhvězdí. Máme ti je ukázat?“
„Když se dívám na oblohu, nevidím hvězdy,“ vysvětloval nám Ranulf pomalu. „Vidím duše těch, kteří zemřeli před námi a shlížejí na nás na věčné časy.“
Ztuhla jsem, protože jsem čekala, že se Raquel s Vicem zarazí nebo začnou klást Ranulfovi otázky, na které nebude umět odpovědět. Ale Raquel jen obrátila oči v sloup a Vic pomalu přikývl. „To zní hlubokomyslně, člověče.“
Ranulf se na chvíli odmlčel, aby vymyslel vhodnou odpověď. „Ty jsi taky ‚hlubokomyslný‘, Vicu.“
„Díky, kámo.“ Vic ho přátelsky šťouchl do ramene.
Potlačila jsem smích a lehla si na záda, abych nemusela zaklánět hlavu. Bethanyová nevybrala Ranulfovi za spolubydlícího Vica, spíš asi rozhodla, že Vic může bydlet s upírem. Očividně si uvědomovala, že Vic si z ničeho nedělá těžkou hlavu a že ho nerozhodí podivné zvyky jeho spolubydlícího.
Znovu se potvrdilo, jak je prozíravá a jak nás má všechny, včetně Vica, přečtené. Byla jsem ráda, že už jsem zničila Lucasovo přání a dopis. Chtěla jsem si obojí schovat, ale bylo to příliš nebezpečné. Zůstaly mi aspoň hvězdy na obloze.
Prohlížela jsem si souhvězdí Andromeda na noční obloze pořád dokola. Zdálo se mi, jako by do října zbývalo tisíc let. Nemohla jsem se ho dočkat.
2024 ©