DÍVKA, KTERÁ SE ZJEVILA JAKO DUCH, MĚLA tělo modrozelené jako voda a jemně namodralé byly i její vlasy a pleť. Přestože jsem viděla skrz ni, přišla mi stejně opravdová jako kdokoli, s kým jsem se kdy setkala. Její oči mě probodávaly pohledem, který nevyjadřoval zlost ani nenávist, nýbrž něco, čemu jsem nedokázala porozumět.
Její rty se pohnuly a já jsem na jejích ústech a tvářích spatřila malé třpytky. Uvědomila jsem si, že jde o kousíčky ledu. Přesto jsem stále nic neslyšela.
Třásla jsem se strachy, ale navzdory tomu jsem popošla k oknu, protože jsem chtěla konečně pochopit, co to má znamenat. Duch sebou škubl a já jsem prudce vydechla. Můj teplý dech vytvořil na skle zamlžený kruh.
V něm se objevila roztřesená písmena: Chceme spravedlnost.
„Spravedlnost?“ Nedávalo mi to smysl, ale co vlastně na celé situaci dávalo smysl? Alespoň jsem konečně měla šanci zjistit, co se nám pokoušejí sdělit. Uvědomila jsem si, že necítím strach – tedy, spíš nad ním zvítězila má zvědavost. „Co tím myslíš?“
Neodpověděla. Její tmavé oči jako by se mi teď skoro vysmívaly. Kruh pomalu mizel a s ním i její slova.
Srdce se mi rozbušilo jako o závod a až po chvíli mi došlo, na co čeká. Naklonila jsem se k oknu a znovu zadýchala sklo.
V kruhu se tentokráte objevila věta: Ty k nim nepatříš.
„Cože?“ Vůbec jsem nechápala, co má na mysli. Chtěla jsem se otočit a běžet za svými rodiči. Ale místo toho jsem opět dýchla na sklo, aby mohl přízrak promluvit.
Nejsi jako oni.
„Ne, nejsem.“ To byla jediná věc, kterou jsem o sobě věděla už odmalička. Tenhle přízrak byl prvním, kdo to kdy uznal. „Jaká tedy jsem?“
Znovu jsem dýchla na okno. Tentokrát se přízrak usmál, ale to mě vůbec neuklidnilo.
Jsi jako já.
Vzápětí jsem za sebou uslyšela, jak někdo vyjekl. Otočila jsem se a ve dveřích spatřila mámu. Její obličej byl bělejší než mráz. „Bianco! Pojď sem! Uteč od té věci!“
„Já –“ Nemohla jsem mluvit, protože mi úplně vyschlo v krku. Ztěžka jsem polkla. „Myslím, že mi nic nehrozí.“
„Adriane!“ Máma zavolala tátu a odběhla pryč. Její kroky se rozléhaly po chodbě.
Přízrak ustoupil. „Počkej – neodcházej!“ Přitiskla jsem ruce na zamrzlé okno a vymazala tak poslední slova, která napsala. Rychle jsem se snažila setřít námrazu, abych viděla, jestli je ještě venku. Ale měla jsem tak studeně ruce, že trvalo dlouho, než se led rozpustil. Když jsem konečně viděla ven, byla už pryč.
Do pokoje se přiřítili máma s tátou ve zmuchlaných pyžamech a s očima navrch hlavy. „Kde je?“ zahřměl táta.
„Zmizela. Vůbec nic se neděje.“
Máma se na mě podívala, jako bych se zbláznila. „Neděje? Neděje? Tahle věc ti chtěla ublížit, Bianco.“ Oči měla vytřeštěné. „Ještě před pár měsíci jsi ani netušila, že přízraky opravdu existují, a teď jsi na ně odborník?“
Táta mi položil ruce na ramena. „Je pryč.“ Snažil se uklidnit situaci a já mu za to byla neskonale vděčná. „Skončilo to, Celio.“
„Ne, neskončilo.“ Mámin hlas zněl zastřeně a já si uvědomila, že pláče. „Ty víš, že ne. Chtějí nám Biancu vzít.“
Natáhla jsem k ní ruku, která se mi pořád ještě třásla. „Mami, to – tak to není – co říkáš, nedává smysl. Co to znamená?“ Jenže pak jsem si vzpomněla na slovo vyryté do námrazy: Naše.
„Zlatíčko –“ Natáhla ke mně ruku, ale podívala se na tátu. Neviděla jsem mu do obličeje, takže jsem nepostřehla, co se mezi nimi v tu chvíli odehrává. Máma si povzdechla a sevřela mou ruku ve své. „Omlouvám se. Ten přízrak mě vyděsil. To je všechno.“
Všichni tři jsme věděli, že to není pravda. Možná jsem na ně měla naléhat, aby mi vysvětlili, o co ve skutečnosti jde, ale máma vypadala opravdu vystrašeně. „Jsem v pohodě,“ prohlásila jsem. „Nikomu se nic nestalo. Nebylo to ani zdaleka tak hrozné jako předtím dole v hale.“
„Třeba odcházejí,“ řekla máma. „Třeba to vzdají.“
„Možná,“ pronesl táta. Znělo to, jako by tomu chtěl věřit, ale zjevně si tím nebyl vůbec jistý. „Bianco, řekl ti ten přízrak něco?“
Chystala jsem se mu říct pravdu, ale pak jsem se přistihla, jak místo toho říkám: „Ne. Nebyl čas. Událo se to rychle.“
„Ať už tohle skončí,“ zašeptala máma. Kdyby nebyla upír, myslela bych si, že se modlí. Pevně jsem ji objala a táta nás obě chytil okolo ramen. To objetí znamenalo mnohem víc než všechna nedorozumění, ke kterým mezi námi došlo.
Nejdřív jsem si myslela, že si nechám podivnou návštěvu přízraku pro sebe, ale byla jsem z ní tak rozhozená, že jsem se musela někomu svěřit.
„Takže jsi před oknem svého pokoje viděla ducha,“ opakovala Raquel, když jsme se usadily v rohu velké haly. Studenti se tam už zase pomalu začínali učit a trávit volný čas, ale nikdy ne sami. „Jseš si jistá, že to byla dívka.“
„Byla stejně skutečná jako ty. A mluvila – teda, spíš mi psala vzkazy na zamlžené okno.“
„Co ti napsala?“
Neříkala jsem Raquel celou pravdu od prvního dne, co jsme se seznámily. Musela jsem jí zalhat i teď, ale pořád to bylo stejně těžké. „Jen – buď opatrná.“
„Buď opatrná? Je to duch! Čeho jiného bychom se měli bát?“ Raquel si nervózně pohrávala se svým koženým náramkem. „To se mi vůbec nelíbí.“
„Nic se nám nestane. Musíme tomu věřit.“ Věděla jsem, že jsem Raquel nepřesvědčila. Ani já sama jsem o tom nebyla přesvědčená.
Řekla, že jsem jako ona, vzpomněla jsem si. Co tím mohla myslet? Nebyla jsem duch. Byla jsem živá, a až umřu, měla se ze mě stát upírka. Tak o čem to mluvila?
Do haly vešel Balthazar. Když mě uviděl, s nadějí ve tváři se na mě usmál.
„Vypadá to, že se tu chce někdo usmířit,“ pronesla Raquel.
Skoro jsem zapomněla, že předstíráme hádku a ne zamilovaný pár. „Měla bych si s ním promluvit.“
„Jo, to bys měla.“ Raquel si posbírala své věci. „Jdu se podívat, jestli nevznikly nějaké nové internetové stránky o vymítání duchů.“
„Nové internetové stránky?“
„Myslíš, že jsem ještě nepátrala? Ale zatím zbytečně. Našla jsem jen samý hlouposti. Pravda je šílenější, než si kdo dokáže představit.“
„To věřím,“ hlesla jsem.
Balthazar na mě čekal u vchodu do haly a přes rameno měl přehozenou svou i mou tašku do tělocvičny. „Přinesl jsi je z šatny?“ zeptala jsem se.
„Napadlo mě, že bychom si mohli trochu zašermovat.“
Šli jsme nahoru, převlékli se a vstoupili do malé tělocvičny, kde se šermovalo. Výuka probíhala pomalu, nebo jsem alespoň měla ten pocit. Teprve nedávno jsme místo tyčí začali používat skutečné kordy, které jsme tasili vždycky nanejvýš dvakrát, a poté nás profesorka zarazila a vysvětlila nám, že to děláme špatně. Přesto jsem cítila, že mi zesílily svaly na rukou – každopádně už mě tolik nebolely – a zlepšila jsem držení těla. Když jsme s Balthazarem už osamoceni stanuli naproti sobě oděni do bílých kombinéz, obličeje schované za kovovými maskami, uvědomila jsem si, že si ráda prověřím své schopnosti. Ne že bych proti němu měla šanci, ale tentokrát jsem cítila, že se pohybuju správně, že mé svaly reagují na pokyny z mozku, jako by to uměly už dávno a jen čekaly, až mi to dojde.
Dlouho bylo v místnosti slyšet jen mé oddechování, naše kroky na podložce a řinčení čepelí. Přestali jsme šermovat, až když mě Balthazar potřetí odzbrojil – částečně kvůli tomu, že už jsem byla unavená, ale hlavně proto, že jsem vycítila, že Balthazar je připravený si promluvit.
Utřela jsem si zpocený obličej do ručníku. „Zdá se, že už jsi na tom lépe,“ prohlásila jsem. „Ne v šermu – i když to asi taky –, ale celkově.“
„Charity mě teď asi nenávidí.“ Pronesl ta slova tak rozhodně, že to vypadalo, jako by si je v duchu pořád opakoval. Posadil se na jednu z laviček, které stály podél stěn, a sundal si masku. „Proto je teď ještě důležitější, abych ji znovu našel. Možná bude trvat dlouho, než si získám její důvěru, ale věřím, že to dokážu.“
„Jseš si jistý?“
„Ano.“
„Napadlo tě, že se můžeme mýlit?“ Když jsem si představila její nevinný obličej, připadala jsem si pošetile, že jsem tuhle možnost vůbec naznačila, ale chtěla jsem si být naprosto jistá. „Pokud se přidala ke kmeni, který zabíjí lidi–“
„Pevně věřím, že je v bezpečí. A vím, že ty jsi o tom taky přesvědčená. Ale Černý kříž si bude jistý, jedině když ji zabije jako všechny ostatní,“ prohlásil Balthazar. „Její smrt je stejně důležitá jako každá jiná. Lucas tomu možná nevěří, ale já vím, že ty ano.“
Netušila jsem, co mnou otřáslo více – jestli Balthazarova naprostá důvěra v Charity, nebo má nejistota, čemu vlastně věřím. Posadila jsem se vedle něho a všimla si, že můj odraz v protějším zrcadle je ostrý a jasný, zatímco jeho je rozostřený. Určitě den nebo dva nejedl. „Balthazare, neviděl jsi ji víc než třicet pět let. Přidala se k úplně nové skupině upírů, kteří jsou zřejmě nebezpeční. Jak si můžeš být tak jistý, že se nezměnila?“
V jeho očích se zračil smutek. „Protože my se neměníme, Bianco. To je náš tragický osud. Nemůžeme se změnit, protože jsme mrtví.“
Ale mé srdce bilo rychle a silně. Já jsem naživu, pomyslela jsem si. Nejsem jako ostatní. Jsem pořád ještě naživu.
2024 ©