PŘIJELI JSME DO PRŮMYSLOVÉ ČTVRTI, KTERÁ už asi měla nejlepší léta za sebou, protože polovina budov se zdála být prázdná. Lucas mě držel za ruku, ale mně v hlavě pořád vířily myšlenky na nečekaný upíří útok a náš únik. Ani jsem nebyla schopná pořádně vnímat, že jsme s Lucasem zase spolu.
Nebo mám možná pocit, jako bychom se od sebe doopravdy nikdy neodloučili, napadlo mě, když jsme se na sebe pokradmu dívali.
„Nemyslím si, že jste se potkali náhodou.“ Kate se na nás podívala a přimhouřila na Lucase oči. Měla na sobě tmavě zelené kalhoty a černou košili se spoustou kapes; tmavě zlatavé vlasy měla zčesané do culíku. „Lucasi, neříkej mi, že ses tam vrátil.“
„Nejel jsem do Evernightu,“ prohlásil Lucas. „Požádal jsem Biancu, aby přijela sem. Ale klidně bych se tam vrátil, abych ji viděl.“
„Je to moc nebezpečné.“
„A můžeš mi říct, na jakém místě na světě nám nehrozí nebezpečí, mami? Protože tak nebezpečnou situaci, ve které jsem se ocitl před chvílí, jsem na Evernightu nikdy nezažil.“
Lucas trochu přeháněl, protože můj otec a Balthazar mu loni museli dost nahnat strach, ale nechtěla jsem nic namítat, když obhajoval své rozhodnutí se se mnou setkat.
Kate si povzdychla a zakroutila hlavou. Pak se zadívala na mě – nebyl to laskavý pohled, protože ona se nikdy nechovala vlídně, ale jasně jsem poznala, že mě neviní z nebezpečné situace, ve které jsme se s Lucasem ocitli. „Jsem ráda, že jsi v pořádku, Bianco. Nevěřila jsem těm krvežíznivcům, že dodrží slovo, jak nám loni slíbili.“
Tihle krvežíznivci jsou mí rodiče, chtělo se mi odpovědět, ale místo toho jsem řekla: „Ale oni ho dodrželi. Jsem zpátky ve škole a všichni předstíráme, že se nic nestalo.“
Lucas mě podpořil. „Pravděpodobně si myslí, že i kdybys to někomu řekla, nevěřil by ti.“ Doufala jsem, že naše vysvětlení zní přesvědčivě.
„Zachovala ses statečně, když ses vzdala, abys nás zachránila před požárem,“ pronesl postarší muž, který seděl vzadu vedle Dany. Vzpomněla jsem si, že se jmenuje Watanabe. „Myslím, že jsi nás všechny zachránila.“
„Jo, Bianco, zachovala ses jako drsňačka.“ Dana mi položila ruce na ramena a srdečně je stiskla. „Vážně, máš odvahu.“
„Nezachovala jsem se jako drsňačka. Nejsem taková.“ To půlku lidí v dodávce rozesmálo, přestože jsem to myslela upřímně. Přesto jsem se trochu uvolnila.
Když byl Lucas loni odhalen jako člen Černého kříže, byl donucen uprchnout z akademie a já jsem utekla s ním. Společně jsme se dostali do bezpečí ke Kate a Eduardovi – alespoň do té doby, než by zjistili, že jsem v podstatě taky upír. Ale Bethanyová, mí rodiče a několik dalších upírů nás vystopovalo. Tím, že jsem se s rodiči vrátila zpátky, jsem nejen zabránila boji, ale také jsem odešla od Černého kříže dřív než zjistili, kým doopravdy jsem. Stále věřili, že mě jako malou upíři unesli mým lidským rodičům, což jsem přesně potřebovala.
Zajeli jsme k zadnímu vchodu jedné z opuštěných budov. Kate několikrát za sebou vypnula a zapnula světla auta. Pak se začaly, podobně jako na trajektu, otvírat kovové dveře, za kterými se objevil strmý vjezd. Vjeli jsme do podzemní garáže, která až na zavěšené svítilny na zdech a betonových sloupech vypadala jako každá jiná. Když Kate zabočila za roh a zaparkovala, všimla jsem si, že to zatuchlé místo je pomocí krabic nebo plachet rozdělené do několika částí.
„Tohle je hlavní sídlo Černého kříže?“ zeptala jsem se udiveně.
Všichni se zasmáli. Lucas mi stisknutím ruky naznačil, abych si jejich smích nebrala osobně. „Nemáme žádné ústředí. Jedeme tam, kam je potřeba, a najdeme si tam místo na přespání. Tady jsme v bezpečí. Není se čeho bát.“
Podzemní garáž vypadala neuvěřitelně ponuře a páchlo to v ní po výfukových plynech a benzínu. Že by Lucas vyrůstal na tak strašných místech?
Když jsme vylezli z dodávky, přišlo k nám dalších šest lidí, včetně vysokého, hrůzu nahánějícího muže se dvěma jizvami na tváři. Poznala jsem Eduarda, Lucasova nevlastního otce, kterého Lucas neměl vůbec v lásce. V jeho tmavých očích se zračilo vše, co mě na Černém kříži děsilo. „Tak tohle byl ten naléhavý případ,“ pronesl a díval se při tom na mě.
„Byl bys radši, kdyby šlo o něco jiného?“ prohodila Kate rádoby škádlivě, ale na jejím hlase bylo poznat, že chce, aby nechal Lucase na pokoji.
Jenže Eduardovi to buď nedošlo, nebo mu to bylo jedno. „Ta upírka zase utekla?“
Lucas při slově zase pevně stiskl čelist, ale poznamenal jen: „Jo. Je rychlá.“
„Zahlédli jste její kumpány?“ Kate zavrtěla hlavou a já přemýšlela, koho mají na mysli. Věděla jsem, že ta osamělá dívka, se kterou jsem se dnes v noci seznámila, nemá ani přátele, natož kumpány.
„Nejdřív chodíš rok do školy s upíry a nedokážeš zjistit, proč přijímají lidské studenty, pak náhodou narazíš na tuhle upírku a ztratíš ji, protože se potkáš se svou přítelkyní.“ Ve světle lucerny Eduardo vypadal jako vyřezaný ze starého dřeva. „Kvůli tomu jsme tě nevycvičili, Lucasi.“
„A proč jste mě vycvičil? Abych mlčel a poslechl každý váš rozkaz?“
„Jde o disciplínu. To jsi nikdy nepochopil.“
„Jenže taky záleží na tom mít nějaký život.“
„To stačí,“ přerušila je Kate a vstoupila mezi ně. „Vás možná ještě tyhle hádky baví, ale nás ostatní ne.“
Pořád vyšilují kvůli lidským studentům na Evernightu, pomyslela jsem si. Kdybych ten důvod zjistila a řekla ho Lucasovi, tak bychom Eduardovi ukázali. Když jsem viděla, jak se k Lucasovi chová pohrdlivě, měla jsem chuť mu něco provést.
„Bianca vypadá opravdu vyčerpaně,“ pronesla Dana. „Lucasi, měl bys ji vzít do provizorní ošetřovny a podívat se, jestli je v pořádku.“
„Ale já se cítím –“ Uvědomila jsem si, o co Daně jde, a včas jsem se zarazila. „To je dobrý nápad.“
Kate nic neřekla, ale tušila jsem, co si myslí. Mávnutím ruky nám naznačila, že máme jít. Chvíli se zdálo, že Eduardo bude něco namítat, ale nakonec si to rozmyslel.
Lucas mě vedl k postranním dveřím a za námi se rozproudil tlumený hovor. Odvedl mě do místnosti, kterou zřejmě původně používala obsluha garáže. „To mluví o nás?“ zamumlala jsem.
„Pravděpodobně o té zatracené upírce. Ale hned potom začnou mluvit o nás.“
„Co to je za upírku?“
„Trochu jsem doufal, že o ní budeš něco vědět,“ pronesl Lucas a stoupal po krátkém schodišti k provizorní ošetřovně, „když jsem viděl, jak jste si rozuměly.“
„Zničehonic se ke mně připojila. Nikdy předtím jsem upíra na ulici nepotkala, takže jsem byla zvědavá.“
„Bianco, vážně bys měla být opatrnější.“
Než jsem stihla odpovědět, Lucas rozsvítil malé elektrické světlo. V ošetřovně bylo jedno lůžko, které zabíralo skoro celou místnost. Na zemi ležel šedý koberec. Vypadalo to tu skoro útulně, ale hlavně jsme měli soukromí. Lucas za námi zavřel dveře. Uvědomila jsem si, že jsme spolu konečně sami, a po celém těle se mi rozlilo teplo.
Lucas mě popadl a přitiskl mě ke zdi. Zalapala jsem po dechu a on mě políbil na otevřená ústa. Jeho vášeň se stupňovala a já mu ji oplácela. Dala jsem mu ruce okolo krku a dotýkala se ho celým tělem. Ucítila jsem jeho vůni, která mi připomínala lesy v okolí Evernightu.
Je můj, pomyslela jsem si. Můj.
Líbali jsme se tak horečně, jako bychom jeden druhého potřebovali stejně, jako lidé potřebují k životu jídlo, vodu nebo vzduch. Jako upíři, kteří hladovějí po krvi. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a ucítila jeho strniště. Lucas mi pomalu vsunul koleno mezi nohy, takže jsem se o něj opírala stehny, a dole na zádech mi strčil ruku pod tričko. Když jsem ucítila jeho doteky na holé kůži, zamotala se mi hlava, ale kolena mi nepodklesla. Cítila jsem se silnější než kdy předtím.
„Chybělas mi,“ zašeptal, když mě líbal na krku. „Strašně jsi mi chyběla.“
„Lucasi.“ Nenapadlo mě nic jiného než jeho jméno. Jako by všechna ostatní slova byla zbytečná.
Znovu jsem ho líbala, tentokrát pomaleji, ale o to byl ten polibek úžasnější. Cítila jsem na zádech obě jeho ruce, a čím pevněji jsme se drželi, tím více jsem přemýšlela, jestli si můžeme být ještě blíž – a pak jsem si vzpomněla, jaký to byl pocit, sát jeho krev.
„Počkej.“ Lapala jsem po dechu a otočila hlavu, protože jsem se mu nemohla dívat do očí. „Musíme zpomalit.“
Lucas zavřel pevně oči a přikývl. „Venku je máma.“ Říkal to sám sobě, ne mně. „Máma. Je venku. Máma je venku. No, trochu to zabírá.“
Podívali jsme se na sebe a pak jsme vyprskli smíchy. Lucas ustoupil, takže jsem zase mohla normálně dýchat, ale pořád mě pevně držel za ruce. „Vypadáš nádherně.“
„Právě mě někdo honil po ulici. Musím vypadat fakt úchvatně.“ Věděla jsem, že mám rozcuchané vlasy a umazané džíny.
„Musíš se naučit přijímat poklony, protože ode mě je budeš slyšet pořád.“ Lucas mi zvedl ruku a přitáhl si ji k ústům. Cítila jsem na kloubech jeho hebké rty. Venku zesílila debata mezi členy Černého kříže. „Jak dlouho tu můžeš zůstat?“
„Do zítřejšího odpoledne.“
„Skoro celý den?“ Rozzářil se tak, že jsem se štěstím začervenala. „To je úžasný.“
„Jo, to je.“ Věděla jsem, že následující týden se to bude zdát jako nic, ale teď se přede mnou čas rozprostíral jako obloha plná hvězd a nechtěla jsem myslet na to, co přijde potom, protože by to tuhle chvíli úplně pokazilo. Záleželo jen na tom, co se děje tady a teď.
Posadila jsem se na roh lůžka a Lucas si sedl vedle mě. Položil mi hlavu na rameno a objal mě pažemi okolo pasu. Čechrala jsem mu prsty vlasy.
„Občas jsem si myslel, že už tě nikdy neuvidím. Říkal jsem si, že to tak bude pro nás oba nejlepší. Ale nedokázal jsem se s tím smířit,“ pronesl Lucas potichu.
„Nevěř tomu.“ Políbila jsem ho na tvář. „Nikdy.“
Uslyšela jsem venku zvýšené hlasy a uvědomila si, že vypukla hádka. Ztuhla jsem, ale Lucas se narovnal a povzdechl si. „Eduardo je pěkně naštvanej.“
„Jste tady na lovu té dívky, na kterou jsme dnes narazili?“
„To je důvod, proč jsme v Amherstu. Dostáváme odsud zprávy už několik měsíců. Myslíme si, že tahle upírka patří do skupiny, která dělá čím dál tím větší potíže.“
„Zprávy? Třeba z novin?“
„Někdy, i když v novinách samozřejmě netuší, o co jde. Ale informují nás lidé, kteří opravdu vědí, co se na světě děje, a kteří nás znají. Čas od času nás kontaktují dokonce sami upíři. Snaží se od sebe odvést pozornost tím, že upozorní na někoho nebezpečnějšího. Někdy nám říkají pravdu. O téhle bandě jsme se dozvěděli, že zabíjí asi jednou týdně – to je moc i pro ty nejnebezpečnější upíry.“
Snažila jsem se to vnímat pozitivně. I lovci z Černého kříže si občas dokázali rozumně promluvit s upíry. „Lucasi, ta dívka, kterou jsme potkali dnes v noci, nemůže patřit k žádné vraždící tlupě. Byla vyděšená k smrti.“
Lucas se na mě znovu zadíval a v jeho tmavě zelených očích se zračila obezřetnost. Už jsme spolu tohle téma probírali několikrát, ale nikdy to nedopadlo dobře. „Někteří upíři jsou opravdu nebezpeční, Bianco,“ prohlásil potichu.
„Ale někteří ne,“ řekla jsem stejně tiše jako on.
„To už vím.“ Lucas si opřel hlavu o zeď a já jsem mu viděla na očích, jak je unavený. Byl o tři roky starší než já, což jsem loni vůbec nevnímala, ale teď jsem si toho věkového rozdílu všimla. „Existují zlí upíři, které by měl někdo zastavit. To my děláme, takže si říkám, že patřit k Černému kříži je správná věc. Ale pokud bychom se v téhle dívce zmýlili, pokud bychom se jen jednou zmýlili, pak nevím, jak bych se s tím vyrovnal. Nepoznám, jak se liší od jiných upírů, které pronásledujeme.“
Chtěla jsem mu na to nějak odpovědět, ale nevěděla jsem jak.
Zaslechla jsem venku kroky, které se k nám přibližovaly.
„Jdu dovnitř!“ zvolala Dana, než otevřela dveře. Když nakoukla dovnitř, zamračila se. „Páni, myslela jsem si, že vás přistihnu při divokém sexu. Počítala jsem s tím, že si koleduju o průšvih.“
Zrudla jsem a Lucas obrátil oči v sloup. „Jsme spolu o samotě pět minut, Dano.“
„Musíte se naučit kout železo, dokud je žhavé. Protože tady si moc soukromí neužijete.“ Dana se opřela o rám dveří. „Chystáme se zpátky ven. Kate a Eduardo chtějí pokračovat v lovu, než ta upírka uteče moc daleko.“
Pokračovat v lovu? To ne.
„Tvrdili, že dnes v noci se lov nekoná.“ Lucas se zachmuřil. „Nemáme připravenou výzbroj, polovina z nás není ani pořádně oblečená –“
„Proto se učíme připravit se co nejrychleji, kámo.“ Dana se na mě zašklebila a díky křivému přednímu zubu vypadala skoro roztomile. „Bianca může zůstat tady v teple a bezpečí. Ale ty, já a všichni ostatní vyrážíme ven.“
„Dano.“ Lucas na ni prosebně pohlédl. „Neviděl jsem Biancu několik měsíců. No tak.“
Já bych se z takového pohledu rozplynula, ale s Danou to nehnulo. „Ty víš, že mně je to jedno, ale Kate s Eduardem na tom trvají. Máš štěstí, že ji sem vůbec pustili. Když jsi nás žádal o pomoc, Eduardo nás tu skoro zamknul.“
Lucas si povzdychl a podíval se na mě. „Takže máme smůlu. Ale jen na chvilku, jo? Vrátíme se co nejdřív.“
„Jsem vděčná za každou vteřinu s tebou.“
„Pohni sebou, Lucasi.“ Dana začala couvat ze dveří. „Zhruba za dvě minuty se sem vrátím pro lékárničku.“
„Dík,“ řekl Lucas. Když Dana odcházela, krátce jsem se na ni usmála.
Jakmile se dveře zavřely, Lucas mě něžně políbil se zavřenými rty, ale než jsme se od sebe odtrhli, přitlačil. Ucítila jsem, jak se mi celým tělem rozlévá teplo, a chtěla jsem ho k sobě přitáhnout, ale ani jeden z nás nedokázal zapomenout, že venku čeká Dana. Místo toho se Lucas opřel čelem o mé a vzal můj obličej do dlaní. „Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
Ještě jednou mě políbil, pak mě pustil, vstal a zvolal: „Je jen tvoje, Dano.“
„Nechci tvou přítelkyni!“ zakřičela. „Jenom tu zatracenou lékárničku!“ Pár lidí venku se vlídně zasmálo. Možná mě Eduardo neměl rád, ale zdálo se, že všichni ostatní členové Černého kříže mají ze mě a Lucase radost. Nechápala jsem, že lovci upírů mohou vypadat tak mile.
Všechno dobře dopadne, řekla jsem si. To zvládnu. Měla jsem hlad, ale věděla jsem, že kdyby mě někdo z Černého kříže přistihl, jak piju krev, nejdřív by na mě zaútočil a až pak by se ptal proč. Možná se mi zítra naskytne šance napít se v soukromí, nebo alespoň vylít krev z termosky do kanálu. Pokud budu muset, vydržím až do sobotního večera.
Lucas prošel okolo Dany po úzkých schodech. Přestože se usmívala, když se pustila do práce, ani jednou se na mě nepodívala; místo toho se soustředila na svůj úkol a spěšně rovnala obvazy a gázu do malé plastové krabičky. „Jsi v pohodě, Bianco?“
„Myslím, že jo,“ odpověděla jsem. „Jak často vyrážíte na lov?“
„Říkáš to, jako bychom všichni měli domov, kam se pak vracíme. Ale většinou cestujeme z místa na místo. Jedeme, kam je potřeba. Někteří z nás občas jezdí domů, ale většina ne. Já taky ne.“ Na chvíli se odmlčela a pak dodala: „Lucas taky nemá domov. Asi ti to neřekl.“
„Ani neměl příležitost.“
„Pořád zapomínám, že jste se od jara vlastně pořádně neviděli. To musí být těžký.“
„To teda je.“
„Je to hodnej kluk.“ Zavřela plastovou krabičku a vážně se na mě zahleděla. „Lucas nedává své city moc najevo. Známe se od dvanácti let a můžu ti říct, že se ještě k žádné holce nechoval tak jako k tobě. To bys měla vědět.“
„Díky.“ Přestože bylo úžasné to slyšet, myslela jsem teď na někoho jiného než na Lucase. Pořád jsem měla před očima upírku se špínou za nehty a nejistým úsměvem. Mně možná v tuhle chvíli nebezpečí od Černého kříže nehrozilo, ale jí ano. Byla tak ztracená a sama, další bytost, která byla ponížená ředitelkou Bethanyovou.
Mohla jsem takhle jednou skončit i já? Zachvěla jsem se.
Nikdy. Vždycky tu pro mě budou mí rodiče a přátelé – a možná dokonce i Lucas.
To ale neměnilo nic na skutečnosti, že upírce, se kterou jsem se dnes v noci seznámila, hrozilo od Lucasovy rodiny a přátel smrtelné nebezpečí. Z té nespravedlnosti se mi dělalo špatně. Ale co s tím mohl Lucas dělat? Co jsem mohla dělat já?
Odpověď mě napadla okamžitě. Tohle řešení bylo děsivé, ale nezbytné. Chvilku mi trvalo, než jsem ta slova vyřkla: „Jdu s vámi.“
Dana na mě zírala. „Na lov upírů? Ty ses zbláznila.“
„Nemáš tušení, jak moc –“ povzdechla jsem si, „ale já jdu.“
2024 ©