„OTHELLO JI NEMĚL ZABÍT, ANI KDYŽ SI MYSLEL, že ho podvádí.“ Nemohla jsem uvěřit, že takovýto názor musím obhajovat. Stavěli se všichni upíři k zabíjení tak lhostejně? „Nejde o to, že je Desdemona nevinná, ale o to, že se Othello mýlí, když se domnívá, že má právo svou ženu zabít.“
„Shakespeare měl určitě jiný názor.“ Courtney pohodila blonďatou hřívou. „V době, ve které žil, neměly ženy žádná práva. Nemám pravdu?“
Bethanyová se jí kupodivu nezastala. Dnes nepřecházela po třídě. Místo toho nás zdrženlivě, ale pobaveně pozorovala zpoza katedry. „Postavení žen se během staletí změnilo, slečno Brigantiová, ale vražda manžela či manželky byla zřídkakdy brána na lehkou váhu.“ Poklepala prsty na stránku. „Jak se zdá, obě předpokládáte, že vražda Desdemony je chladnokrevná a plánovaná. Doufám, že si obě do další hodiny znovu přečtete části hry, které pojednávají o Othellově prchlivé povaze. Příště také prodiskutujeme, jak jeho povaha souvisí s barvou jeho pleti. Konec hodiny.“
Podívali jsme se jeden na druhého, abychom se ujistili, že jsme se nepřeslechli. Bethanyová nás pustila dřív? Sice mělo zvonit už za pět minut, ale pro ni to byla velmi dlouhá doba. Začali jsme si pomalu sklízet učení, jako bychom čekali, že si to ještě rozmyslí, ale nestalo se.
Zavřela jsem sešit a rychle ho strčila do batohu, protože jsem se stejně jako ostatní chtěla vytratit co nejdřív, ale vtom Bethanyová pronesla: „Slečno Olivierová, zůstaňte prosím na okamžik.“ Když odešli poslední studenti, zavřela dveře. „Vaši rodiče mi sdělili, že se tento víkend opět chystáte jet na výlet s panem Morem.“
„To je pravda.“
„Povolila jsem vám vaše výlety v domnění, že vám pan More pomáhá stát se součástí našeho světa.“ Šla k mé lavici a ruce držela sevřené před sebou. Hluboké rýhy v jejích nehtech vypadaly tmavší než obvykle. „Vzhledem k tomu, jak jste se zachovala při vašem nedávném setkání s přízrakem, o kterém mě informovali vaši rodiče, pochybuji, že vaše výlety mají kýžený efekt.“
Máma s tátou řekli Bethanyové o mém posledním setkání s přízrakem? Navíc se zdálo, že jí zároveň prozradili, že jsem s ním i mluvila. To by znamenalo, že věděli, že jsem jim neřekla celou pravdu. To přede mnou zamlčeli, ale Bethanyové se s tím svěřili. Mohla jsem to čekat, ale přesto mě jejich zrada bolela. Zdvihla jsem bradu. „Nechápu, jak má přeměna v upírku souvisí s tím, že bych měla ubližovat stvořením, kterým nerozumím.“
Naklonila hlavu a upřela na mě svůj pronikavý pohled. „Stát se upírem znamená přijmout určitá pravidla. Jsme silnější než lidé, ale máme i své slabiny. Máme nepřátele. Pravidla, která vás před nimi ochrání, patří k těm nejdůležitějším, která se kdy naučíte.“
„Jak víte, že je přízrak můj nepřítel?“
„Jak víte, že není?“
Nemohla jsem uvěřit, že jí to nakonec řeknu, ale stejně už většinu z toho věděla a navíc pravděpodobně jako jediná znala odpověď. „Snažila se se mnou komunikovat. Řekla mi, že jsme stejné – ona a já.“
„Podivuhodné.“
„Víte, co tím myslela?“
„Slovem podivuhodné jsem měla na mysli, že je opravdu zvláštní, když si dívka jako vy neuvědomuje, že spousta nepřátel zprvu na své oběti působí mile. Existuje nějaký lepší způsob, jak ošálit nevinného člověka? Předpokládala bych, že po zkušenostech s panem Rossem si budete dávat větší pozor.“ Sklopila jsem zrak, aby si nevšimla mých rozpaků, ale její hlas zněl tak pobaveně, že mi bylo jasné, že jsem je skrýt nedokázala. „Také jsem se domnívala, že vaše známost s panem Morem vám pomůže zapomenout na pana Rosse. Asi jsem se mýlila.“
„Lucas už nepatří do mého života.“ Ta slova zněla tak definitivně. „Balthazar se ke mně chová opravdu hezky.“
„Jak málo si vážíte toho, co máte.“ Odcházela ode mě a učebnou se rozléhal klapot jejích podpatků. „Můžete jít.“
„Můžeme s Balthazarem jet tento víkend na výlet, že ano.“
Střelila po mně očima. „Nevidím žádný důvod měnit své předchozí rozhodnutí,“ prohlásila. „Alespoň prozatím.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že každý můj výlet z Evernightu může být tím posledním.
V Amherstu panoval neobyčejný klid. Napadlo mě, že studenti mají buď zrovna zkouškové období, nebo se jim nechce ven do zimy.
Když jsem přišla na zdejší náměstí poprvé, bylo spolu s přilehlými ulicemi plné slavících studentů a hudba spolu se zářícími světly odrážela mou radostnou náladu, protože jsem se těšila na setkání s Lucasem. Nyní byly ulice prázdné a potemnělé a mě se zmocnil pocit nejistoty.
„Charity se tu k tobě přidala jen tak?“ Balthazar kráčel vedle mě a jeho dlouhý kabát povlával ve větru. „Vybrala si tě mezi všemi těmi lidmi?“
„Samozřejmě poznala, že jsem upírka.“
„U tebe se to ještě nedá tak snadno poznat.“
Pohlédla jsem na něho. Na jeho tvář dopadalo jen světlo z pouličních lamp, a tak bylo jeho výraz těžké rozluštit. „Znamená to, že se čím dál tím víc měním v upíra?“
„Mohlo by to znamenat, že je Charity vnímavější než dříve. Že se její smysly vyvinuly.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „To se nám upírům někdy stává, když pijeme více lidské krve.“
„Ty myslíš, že –“
„Je možné pít lidskou krev, aniž bys někoho zabila. Víš to stejně dobře jako všichni ostatní.“ Nedíval se mi při tom do očí. Pak se najednou zastavil a otočil se. Udělala jsem to samé a zjistila, že nás někdo sleduje.
„Lucasi?“ Popošla jsem k němu. Stál tam s rukama v kapsách a na sobě měl starý plátěný kabát, ve kterém mu musela být zima. V očích se mu zračila odtažitost i smutek zároveň. Takhle se na mě díval v Evernightu ještě předtím, než se odhodlal riskovat, že nebudeme moct být spolu. Úplně jsem zapomněla, že se zpočátku naší vzájemné přitažlivosti bránil. „Jak dlouho nás už sleduješ?“
„Dost dlouho na to, abych Balthazarovi připomněl, co všechno umím.“ Lucas se usmál, ale v jeho očích se stále zračil smutek.
Balthazar se neusmál. „Měli bychom se rozdělit. Jestli nás Charity znovu uvidí spolu, už mi nikdy nedá možnost si s ní promluvit.“
Viděla jsem na Lucasovi, že by mu rád oponoval, a tak jsem rychle prohlásila: „Rozdělíme se. Balthazar může zamířit do částí města, kde jsi ji zahlédl, já se zaměřím na náměstí a ty můžeš prohledat hlavní silnice vedoucí ven z města.“
„Dnes večer mám jet sám?“ Lucas pokrčil rameny. „Jasně. Proč ne? Zní to jako plán.“
Pak od nás odešel. Ani jsme se neobjali.
„Je rozčilený,“ pronesl Balthazar tiše. „Možná bys za ním měla jít.“
Chtěla jsem se za Lucasem rozběhnout, ale nakonec jsem odolala. „Máme plán a ten dodržíme. Pokud během několika hodin nenajdeme stopy jejího kmene, můžeme přejet do jednoho z okolních měst.“
Balthazar si nadzvedl límec kabátu. „Díky. Vážím si toho.“ Za několik vteřin zmizel i on.
Osaměla jsem. Nečekala jsem, že mě Charity znovu vyhledá, když jsem tu tentokrát byla s jejím bratrem i jejím úhlavním nepřítelem. Takže zatímco jsem chodila ulicí sem a tam, třásla se zimou a občas se toužebně zahleděla na nedalekou kavárnu, měla jsem čas zhodnotit, co se děje.
Lucas se na mě zlobil. Nemohlo to být kvůli Balthazarovi – nebo ano? Neměl důvod žárlit. V tu chvíli jsem si ale vzpomněla, jak blízko vedle sebe jsme s Balthazarem šli, když jsme se setkali s Lucasem. Začervenala jsem se a vypudila jsem tuhle vzpomínku z hlavy. Ne, to není tím, usoudila jsem. Lucas je poslední dobou podrážděný. Tak kdo ví, proč se naštval. Mohlo ho rozzlobit cokoli. Možná už mě ty jeho nálady unavovaly.
Zrovna když ve mně kypěl vztek, zahlédla jsem na ulici zlatavou záři. Ty dlouhé, blonďaté vlasy, povědomá chůze –
Charity?
Nebyla to Charity. Byla to Courtney.
Šla po chodníku na vzdáleném konci náměstí a mířila k vilové části města, kde jsem se ocitla při své poslední návštěvě. Měla na sobě oblečení, které na ní působilo nepatřičně: staré džínsy, vytahaný černý svetr a šedý nepromokavý kabát. Vzpomněla jsem si, jak nevhodně jsem se oblékla na své amatérské pokusy o vloupání před začátkem školy.
Pak mi došlo, že Courtney dělá to samé, co já: slídí tu.
Tenkrát mi jízlivě nadhodila, že mi Balthazar možná zahýbá. Sledovala nás i dnes? Tušila pravdu? Nemohli jsme si dovolit, aby se ji někdo dozvěděl, a už vůbec ne, když byl nablízku Lucas. Kdyby ho Courtney uviděla, byl by se vším konec.
Pospíchala jsem za ní ven z náměstí. Ani jednou se neotočila, a tak jsem se nemusela skrývat. Očividně o mně nevěděla, ale mohla třeba sledovat Balthazara. Někam do těchto míst odešel hledat Charity. Dívala jsem se kolem, jestli ho nezahlédnu, zatímco jsme procházely okolo starých, dřevěných domů. Na každém dvorku byly věci svědčící o tom, že domy jsou obývané – o zeď stálo opřené dětské kolo, na verandě visela houpačka a na sloupku krmítko pro ptáky. Zdálo se, že si Courtney těch věcí vůbec nevšímá, a ani to nevypadalo, že by sledovala Balthazara nebo někoho jiného. Zjevně se tu vyznala a šla najisto, na nějaké určité místo.
Zpomalila, až když se přiblížila ke světle modrému domu. Ve všech oknech se svítilo. Ještě než jsem k němu došla, slyšela jsem odtamtud hudbu a hlasy. Když jsem přišla blíž, viděla jsem, že je plný lidí, kteří drželi v rukou talíře s jídlem a lahve piva. U stropu se vznášelo několik balónků.
Courtney se schovala do křoví vedle jednoho z velkých oken a pozorovala, co se děje uvnitř. Nedostala jsem se dost blízko, abych mohla zjistit, jestli jen přihlíží.
Pronásleduje někoho? Dřív jsem si myslela, že ani někdo tak podlý jako Courtney by nedokázal zabít člověka. Teď už jsem si tím nebyla tak jistá. Ztuhla jsem hrůzou.
Připlížila jsem se trochu blíž. Uslyšela jsem, jak lidé v domě přejí k narozeninám někomu jménem Nicole.
Courtney se ani nepohnula. Její obličej ozařovalo světlo z okna. Krčila jsem se jen několik metrů od ní.
Nejdřív jsem malé místnosti, ke které jsem měla nejblíž, nevěnovala žádnou pozornost – lidé ji opustili, když šli přát oslavenkyni. Ale pak mě v domě upoutal známý úsměv. Courtneyin úsměv.
Přitiskla jsem tvář ke sklu a uvědomila si, že na klavíru stojí její fotka. Měla tam na sobě hnědobílý dres roztleskávaček a vlasy učesané do culíku, trochu na stranu, jak se to nosilo v osmdesátých letech dvacátého století, tedy v době, kdy byla ještě živá.
Tohle je její rodina. Její domov.
Nicole poděkovala za přání a všichni jásali a tleskali. Podívala jsem se na Courtney, která dala ruce k sobě, jako by taky tleskala, ale nevydala při tom žádný zvuk. V jejích očích se leskly slzy.
Lidé se pomalu vraceli do místnosti vedle mě, a tak jsem schovala hlavu pod parapet. Zahlédla jsem ženu, která vypadala zhruba na čtyřicet. Blonďaté vlasy měla učesané do úhledného drdolu a přátelsky se usmívala. Šokovalo mě, když mi došlo, že vypadá jako Courtney, jen v mnohem starším věku.
„Ty!“
Trhla jsem sebou. Courtney se otočila, pravděpodobně za účastníky oslavy, a uviděla mě.
„Co tady děláš? Ty malá slídilko!“ V obličeji se jí zračil vztek, přestože se jí na tváři leskly slzy. „Jak se opovažuješ myslet si, že máš právo mě sledovat?“
„Nesledovala jsem tě – nechtěla jsem –“ Ale to nebyla pravda. Chtěla jsem ji sledovat a nevěděla jsem, jak jí to mám vysvětlit, aniž bych toho prozradila moc. „Jak jsi se vůbec dostala do města? Bez svolení Bethanyové nikdo nesmí opustit Evernight!“
„Kdybys nebyla tak hloupá, mohla sis všimnout, že se sem můžeš svézt na náklaďáku, který odváží špinavé prádlo.“ Popadla mě za loket a táhla mě pryč. Došlo mi, že nechce, aby nás někdo viděl. Lidé v domě věděli jen to, že Courtney před čtvrt stoletím zemřela. Kdyby zjistili, že vstala z mrtvých a že se z ní stala upírka – ani jsem nechtěla domýšlet, jak by reagovali. Pravděpodobně si to nechtěla představovat ani Courtney.
„Je mi to líto,“ řekla jsem už klidněji. „Kdybych to tušila, nesledovala bych tě.“
„Kdybys tušila co? Co si myslíš, že ses dozvěděla?“ Courtney se na mě zašklebila, ale vypadala tak ještě smutněji než předtím. „Já zase vím, že bys dnes večer měla být s Balthazarem, ale nejsi.“
Sakra. Mohla jsem tušit, že to Courtney neunikne.
„Co se děje, Bianco? Objevily se první problémy?“ Založila si ruce a pohodila svými blonďatými vlasy. Najednou se z ní opět stala královna školy, která má všechno pod palcem. „Pohádali jste se? Už zase?“
„Jestli mi není nic do toho, že jsi tady, pak tobě může být jedno, co tu dělám já. Takže mě nech na pokoji a já ti prokážu stejnou službu.“
Přestože se zjevně chtěla šťourat v našem předstíraném vztahu, očividně jí ještě víc záleželo na tom, abych mlčela.
„Jestli o tomhle někomu řekneš jediný slovo – jediný slovo – dozvím se to.“
„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“
„Nemám žádný tajemství!“
Ještě stále jsme slyšely z domu smích. Zadívala jsem se na ni a Courtney sklopila oči. Pak se otočila a chystala se odejít, když vtom ztuhla. Jakmile jsem ty hlasy zaslechla, ztuhla jsem taky. Ne, ne, ne! Teď ne!
„Nevíme, jestli Biance hrozí nebezpečí,“ řekl Lucas.
Vedle něho kráčel stejně rychle Balthazar. „Není na náměstí, i když jsme se domluvili, že se tam potkáme. To ti nepřijde divné?“
„Bianca často není tam, kde má být. Věděl bys to, kdybys ji znal líp,“ prohlásil Lucas. Pak se najednou zastavil, protože zahlédl Courtney i mě, a bylo jasné, že Courtney uviděla Lucase. Lovce upírů.
„Panebože,“ vydechla. „Ty jsi byla – Lucas Ross – tohle je –“
„Courtney, poslouchej mě.“ Balthazar k nám pospíchal s rozpaženýma rukama. Nikdy předtím jí nevěnoval tolik pozornosti, ale Courtney před ním ustupovala, jako by se ho štítila. „Vysvětlím ti to.“
„Chceš mi vysvětlit, proč se tu potloukáš s lovcem z Černého kříže? To by ses musel hodně snažit.“
„Dnes večer nejsem na lovu,“ ucedil Lucas.
„No páni, to se mi ulevilo. Dnes v noci se nechystáš zabít ani mě, ani moje kamarády. Takže do zítřka můžeme být nejlepší přátelé.“ Courtney si přitáhla kabát blíž k tělu.
„Chápu, o co ti jde, Lucasi. Jsi šílený zabiják, proto jsi tady. Chápu i tebe, Bianco. Pořád jsi zamilovaná do svého bývalého přítele. To je dojemné, ale upřímně řečeno mě to u někoho, jako jsi ty, moc nepřekvapuje. Ale ty, Balthazare? Co tu děláš? Co tím vlastně sleduješ?“
„Vysvětlím ti to, když mě pustíš ke slovu.“ Balthazar vypadal vyděšeně. Ještě nikdy jsem ho takhle rozrušeného neviděla – ani na Podzimním plese. Stejně jako já si uvědomoval, že to Courtney skoro jistě nahlásí Bethanyové.
Courtney se bez jediného slova vydala pryč.
Lucas za ní gestikuloval. „To ji necháte jen tak odejít?“
„A co máme dělat?“ ohradila jsem se. „Probodnout ji?“
Courtney zjevně nepochopila, že jsem to myslela sarkasticky, a dala se do běhu. Nejdřív se za ní vydal Balthazar a my s Lucasem jsme ho následovali. Věděla jsem, že se ji Balthazar a já snažíme chytit, abychom ji uklidnili a vše jí vysvětlili, ale nebyla jsem si jistá, co má v úmyslu Lucas.
Strašně mi vadilo, že jsem si tím nebyla jistá.
„Courtney, počkej!“ vykřikla jsem.
Rozběhla se ještě rychleji. Balthazar ji ale dohnal, popadl ji za rameno a otočil ji čelem k sobě. Courtney zaječela. „Neublížíme ti,“ přesvědčoval ji Balthazar.
„Neublížíte? Co na to říká lovec upírů?“
Lucas si povzdychl. „Nehrozí ti žádné nebezpečí.“
Courtney naklonila hlavu, jako by mluvil nářečím, kterému nerozuměla. „Teda nevím, co se tu vlastně děje, ale je to totálně postavený na hlavu.“
„Někdy s tebou souhlasím,“ řekl Balthazar. „Ale pravda je, že ani tobě ani žádnému jinému upírovi nehrozí nebezpečí, a my bychom byli rádi, kdyby sis události dnešního večera nechala pro sebe.“ Chudák Balthazar se snažil Courtney uklidnit a všechno jí rozumně vysvětlit, ale ta stále zuřila.
„Jestli se paktuješ s Černým křížem, pak si to nemůžu nechat pro sebe.“ Couvala od nás pryč. Narazila do zaparkované dodávky a obešla ji jako tápající slepec. „Je to nebezpečné. Ty bys to měl vědět, Balthazare. To tebe bude Bethanyová ze všeho vinit.“
Pak náhle vykřikla a chytila se za hrudník. Mezi prsty jí trčela čepel nože.
Vyjekla jsem. Na okamžik jsem si myslela, že ten nůž po ní hodil Lucas, ale pak jsem si uvědomila, že ji někdo probodl zezadu. Courtney zavrávorala dopředu a pak upadla čelem na zem. Ze zad jí trčel nůž. Za ní stála Charity.
Balthazar nezíral na svou sestru vyděšeně, ale udiveně. Měla na sobě světlé, oprané džínsy, pod kterými byly skrz díry vidět černé punčocháče. Ošuntělý svetr měla u krku roztržený. Smutně se na něho usmála. „Ta holka by ti ublížila,“ prohlásila a strčila do Courtneyina bezvládného těla nohou. „Přece jsem jí to nemohla dovolit, že ne?“
„Charity. To jsi neměla – ale chtěla jsi mi pomoct a za to – ti děkuji.“ Balthazar k ní natáhl ruku, ale Charity uskočila o několik kroků zpět.
„Přesto musím uznat, že kladla dobré otázky.“ Její tmavé oči se zaměřily na Lucase. „Proč trávíš tolik času se členem Černého kříže? Zvlášť když mě Černý kříž pronásleduje.“
Otočila jsem se k Lucasovi. „Tvrdil jsi, že už ji nepronásledují! Slíbil jsi mi to!“
„Nepronásledujeme ji! Alespoň pokud vím!“ protestoval. Napadlo mě, jestli to nemá být jen výmluva. Možná o tom jednoduše nechtěl vědět. Už několik minut se ve mně hromadil strach a vztek a já jsem teď měla chuť vylít si ho na Lucasovi.
„Pokouší se mě zabít,“ prohlásila Charity. „A můj bratr mu v tom pomáhá. Jak by ses cítil na mém místě?“
Balthazar zavrtěl hlavou. „Lucas mi slíbil, že tě přestanou pronásledovat, když tě najdu.“
„Takže sis chtěl hrát na hodného staršího bratra? Chtěl jsi mě navzdory mé vůli znovu odvléct na Evernight?“
„Charity. Prosím,“ řekl zastřeným hlasem. „Od té doby, co jsme byli naposled spolu, uběhlo už třicet pět let.“
„Možná od té doby, kdy jsme žili spolu. Ale já jsem o tobě věděla dávno předtím, než jsi se objevil v Albionu. Dávala jsem pozor.“ Objala se okolo ramen. „Chci lovcovy zbraně.“
Lucas ztuhl. „Tak to sakra ne.“
„Lucasi,“ zašeptala jsem. „No tak. Ona ti nedůvěřuje.“
„Já jí taky nedůvěřuju!“
„Všichni se zbavíme všech zbraní, které máme,“ vyzval ho Balthazar, aby uklidnil situaci.
„Vy jste upíři,“ pronesl Lucas. „Nepotřebujete zbraně.“
Charity k němu natáhla ruku. „Tak mi dej jen jednu zbraň a ostatní si nech. Třeba ten velký nůž, který jsi na mě vytasil v nemocnici. Pak se budu cítit bezpečně.“
„Ne,“ trval na svém Lucas.
„To bude v pořádku,“ slíbila jsem mu. Charity vypadala tak mladě a prochladle. Třásla se zimou a prosebně natáhla obě ruce. „Lucasi, prosím.“
Lucas na mě vrhl zlobný pohled, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla, ale vyndal z kabátu nůž s širokou čepelí. Místo toho, aby ho Charity podal, ho upustil na zem. Charity se pro něj sehnula, ale ani jeden nespouštěl oči z toho druhého. Lucas položil ruku na opasek, ve kterém měl dýku.
Možná jsme se nejdřív ze všeho měli zajímat o Courtney, ale věděli jsme, že probodnutí srdce upíra nezabije – alespoň ne na věky. Když se nůž vytáhne, upír ožije a zacelí se i oblečení. Myslela jsem na to, že už ho z Courtney budeme muset vyndat a připravit se na skutečnost, že až se probere, bude zuřit ještě víc než předtím.
„Stačí?“ zavrčel Lucas.
„Jo.“ Charity se na něho zvláštně usmála. „Přinejmenším dnes v noci jsi přede mnou v bezpečí, lovče.“
Z nějakého důvodu si to Lucas vyložil tak, že si ho z nás všech teď Charity pustí nejvíc k tělu. „Musíš poslechnout svého bratra. Já Černému kříži nevelím. Jestli se chceš vyhnout lovu, měla by ses zařídit podle bratrových rad.“
„Já už se naučila, podle čeho se mám zařídit,“ prohlásila Charity. „A o svůj život byste se měli strachovat spíš vy.“
„Co jsi to udělala, Charity?“ Balthazar ji chytil okolo paží. Nezdálo se, že by měl v úmyslu ji obejmout. Spíš to vypadalo, že s ní chce zatřást. „Odpověz mi.“
„Mám nové přátele. To oni mě naučili takhle žít. Měl bys jít s námi, Balthazare. Byl bys o tolik šťastnější, kdyby ses místo minulosti soustředil na přítomnost.“
„O čem to mluvíš?“ vyhrkla jsem.
Charity se vymanila z Balthazarova sevření. „Existuje jen jedna možnost, jak se stát opravdovým upírem, a rozhodně to neznamená toužit po věcech, které nemůžeš mít, trávit čas s lidmi, které jsi znala, když jsi byla ještě živá, nebo žehlit si každé ráno svou evernightskou uniformu. Jde o to chtít, co můžeš získat. Brát si to, co se dá vzít. Smířit se s tím, co se z tebe stalo.“
„Zabíjet,“ pronesl Lucas. „Podle tebe je tohle ta jediná možnost, jak se stát skutečným upírem.“
Charity se na něho usmála a klekla si vedle Courtneyina bezvládného těla. „Ty víš o zabíjení všechno, že jo?“
Lucas zavrtěl hlavou. „To, co dělám já, je něco jiného.“
„Vážně? Tak se podívejme, co dokážou tvoje zbraně.“ Otočila ve vzduchu Lucasovým nožem s širokou čepelí a neuvěřitelnou silou prořízla Courtney hrdlo.
Oddělení hlavy od těla zabije upíra navždy.
Courtneyino tělo ztuhlo. Její kůže okamžitě zešedla a vyschla. Jak tkáně v jejím těle odumíraly, vystoupily jí kosti. Její oddělená hlava se kývala ze strany na stranu. Ta část jejího obličeje, na kterou jsem viděla, už vypadala jako zemitými barvami pomalovaný papír natažený na lebku. Když upír zemře, jeho tělo se rozloží podle toho, jak dlouho byl upírem. Těla těch nejstarších se promění na prach. Courtney byla mrtvá jen dvacet pět let, takže toho z ní zbylo docela dost. Až příliš.
Zděšeně jsem vyjekla. Balthazar se odvrátil. Charity se usmála na Lucase. „O jednoho upíra už jsem se za tebe postarala, lovče. Tak se tvé tajemství nikdo nedozví, Balthazare. Už nikdy neříkej, že tě nemám ráda.“
Vzápětí se otočila a utíkala pryč. Skoro okamžitě zmizela v křoví. Balthazar udělal dva váhavé kroky směrem, kterým utekla, ale pak se zastavil.
Charity zabila Courtney. Charity ji zabila a já jsem tomu jen přihlížela.
Myslela jsem si, že je bezmocná, vyděšená a slabá – to jsem se v ní úplně zmýlila? Vzpomněla jsem si, jak jí Lucas nedůvěřoval a já se jí pořád zastávala, a zaplavila mě vlna studu. Do jaké míry jsem mohla za to, co se právě stalo?
Chvíli jsme všichni mlčeli. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se nakonec.
„Cože?“ Balthazar stále zíral směrem, kterým utekla Charity.
„Myslí s tím tělem.“ Lucas se na Courtney podíval zblízka a zamračil se. „Jestli ji tady někdo ráno najde, vyděsí se k smrti. Rozjede se pátrání. Skutečnost, že jde o dvacet pět let starou mrtvolu, vyvolá o to víc otázek.“
Mohli porovnat Courtneyinu DNA? Nebo otisky zubů? Hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, když jsem si představila, jak se ta milá rodina z ulice dozví, že se nedaleko jejich domu během jejich narozeninové oslavy našlo Courtneyino rozkládající se tělo. Nic horšího už jsem si představit nedokázala.
„Musíme ji odsud dostat,“ řekla jsem. „Měli bychom ji někde pohřbít.“
„Vykopat jámu v tomhle mrazu bude těžké,“ prohlásil Lucas. „Bude lepší její tělo spálit.“
Nemyslel to zle, taková byla prostě realita. Jenže netušil, jak strašně se upíři bojí ohně a jak hrozně to zní, spálit někoho místo toho, aby byl řádně pohřben.
Možná mě rozhodila představa kremace. Možná to způsobily moje zmatené pocity z toho, že jsem viděla Courtney umírat. Sice jsem ji nikdy neměla ráda, ale nepřála jsem jí takovouhle smrt. Možná to bylo napětím, že nás mohla prozradit, a že se pak všechno zachránilo tím nejhorším způsobem. Možná jsem takhle reagovala, když jsem viděla, jak nešťastně Balthazar vypadá. Možná jsem byla naštvaná sama na sebe za to, že jsem Charity naivně důvěřovala. A možná si vybraly svou daň ty dlouhé měsíce odloučení od Lucase.
Ať už byl důvod jakýkoli, něco ve mně prasklo.
„Spal ji. Spal ji.“ Otočila jsem se k Lucasovi a třásla se vztekem. „Ty ji ani nevnímáš jako člověka, že ne? Protože pro tebe upíři nejsou lidi!“
„No tak, počkej – to jsem přece neřekl.“ Lucas zvedl ruce. „Je to jen kremace, Bianco.“
„Tady nejde jen o kremaci. Ty si myslíš, že upíři nejsou jako ostatní lidé a že s nimi můžeš zacházet, jak chceš. Mohl jsi zabít Courtney. Mohl jsi zabít Balthazara. Kdybychom se nepotkali na Evernightu, mohl jsi jednoho dne dokonce zabít i mě. Dlouho bys neváhal, že ne?“
Lucas na sebe nemohl nechat takhle křičet. Viděla jsem, jak se přestává ovládat. „Tak ty si pořád myslíš, že upíři nikdy nikomu neubližujou, i když víš, že každý z vás pije krev a zabíjí! Nepřesvědčil tě ani Erich? Ani to, cos viděla před chvílí? Co to s tebou sakra je? Chtěl jsem, abys poznala pravdu, ale ty vidíš jen to, co chceš vidět.“
„Jdu pro auto a přijedu sem,“ poznamenal za námi potichu Balthazar. Nevšímali jsme si ho.
„Jsi pořád členem Černého kříže,“ řekla jsem a třásla se vzteky. „Pořád, i když už víc než rok víš, že jsem taky upírka. Mluvil jsi o tom, že od nich odejdeš, ale neudělal jsi to. To jen já se musím změnit? Jen já se musím všeho vzdát?“
„Čeho jsi se vzdala, Bianco? Neodešla jsi z Evernightu. Nepřestala jsi plánovat, že se staneš upírkou. Je z tebe dokonalá dcera a Balthazarova dokonalá přítelkyně a ke mně se chováš, jak se ti to hodí.“
„Hodí? Myslíš, že mi tahle situace vyhovuje?“
„Když jsem tě viděl asi tak před hodinou, připadalo mi, že ti náramně vyhovuje.“
Narážel na to, jak blízko sebe jsme s Balthazarem šli. Tu nevinnou procházku použil jako munici proti mně. Do očí se mi začaly drát slzy. „Mělo mi dojít, že nás nikdy nepřestaneš nenávidět. Jednoho dne bys začal nenávidět i mě.“
Lucas se zatvářil, jako by ho někdo udeřil pěstí. „Bianco – panebože – ty víš, že to tak není.“
„Teď možná ne, ale stalo by se to.“ Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem skoro nemohla mluvit. „Nevím, proč jsem si kdy myslela, že by nám to mohlo vyjít.“
„Bianco –“
„Jdi pryč. Odejdi.“
„Nenechám tě tu samotnou.“
„Balthazar přijede každou chvíli.“
Lucasovy rysy ztvrdly. „Jasně, Balthazar se o tebe postará. Už mě nepotřebuješ.“
„Ne.“ Hlas se mi zlomil, ale Lucas mi to přesto uvěřil.
„Dobře.“ Odkráčel do tmy. Vyrazil opačným směrem než Charity, takže jsem věděla, že jí neublíží, ale zmizel stejně rychle jako ona. Osaměla jsem.
Opravdu jsme se právě rozešli? Vážně jsem to skončila?
Asi ano, ale nebyla jsem si jistá. Jenže tím to bylo horší. Nedomluvili jsme se, kde a kdy se znovu setkáme, a to znamenalo, že ho třeba už nikdy neuvidím. Jestli za mnou nepřijde on, viděli jsme se dnes večer naposledy. Opřela jsem se o dodávku a rozbrečela jsem se. Pak mě napadlo, že brečím kvůli rozchodu, zatímco mi u nohou leží Courtneyino tělo, ale to mě rozlítostnilo ještě víc.
Zdálo se mi, že to Balthazarovi trvá celou věčnost, přestože se určitě vrátil do deseti minut. Když viděl, že pláču, řekl: „Asi to nedopadlo dobře.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nic si z toho nedělej. Nastup do auta, Bianco. Já se postarám o Courtney.“
Zabalil její tělo do staré deky, kterou asi našel v kufru, a položil ho tam. Nedívala jsem se. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a brečela. Když zahladil všechny stopy a zavřel kufr, už jsem měla to nejhorší za sebou, ale po tváři se mi stále koulely slzy. Byla jsem naprosto mimo.
Když nasedl do auta, zašeptala jsem: „Co s ní uděláme?“
„Budeme muset vyjet ven z města a rozdělat oheň.“ Nejisté se na mě podíval. „S tou zmrzlou půdou měl Lucas pravdu.“
„Aha. Dobře.“
Balthazar nastartoval auto. Podívala jsem se na dům, kde Courtneyina rodina stále slavila. Odjížděli jsme pryč, ale já přesto zahlédla v oknech jejich siluety. Tančili.
2024 ©