Kapitola sedm

Napsal Jinny (») 21. 4. 2011 v kategorii Akademie Evernight - Hvězdopravec, přečteno: 1641×

„TAHLE VÝPRAVA NENÍ PRO AMATÉRY,“ PROHLÁSIL Eduardo. V tlumeném světle zavěšených tábornických baterek vypadaly jeho dvě jizvy na tváři ještě hlubší než obvykle.

Rychle jsem uvažovala. „Už víc než rok jsem ve škole plné upírů.“ To byla pravda, i když ne úplná. Hlas se mi třásl, ale zoufale jsem doufala, že to Eduardo bude přičítat nervozitě a ne strachu. Tenhle muž se stal nelítostným zabijákem upírů; bylo těžké dívat se mu do očí. „Potřebuju zjistit, s kým mám ve skutečnosti co do činění.“

Nikdy předtím jsem Eduarda neviděla se usmát. Ale tenhle úsměv nebyl příjemný. „Dá se předpokládat, že na Evernightu se budou chovat vzorně. Jsi ještě dítě. Měla by ses držet těch, kteří předstírají, že jsou také ještě děti.“

„Bojoval jsem s upíry, už když jsem byl daleko mladší než Bianca,“ prohlásil Lucas. „Myslím, že to zvládne.“ Objal mě okolo ramen a já se konečně přestávala bát. Zdálo se, že díky jeho podpoře je hádka u konce. Každopádně už Eduardo nic nenamítal, a pokud měl něco proti někdo jiný, nechal si to pro sebe.

Lucas na mě pohlédl a v očích se mu zračila otázka, jestli to myslím opravdu vážně, ale oba jsme věděli, že si o tom budeme muset promluvit později.

Zpočátku to ani nevypadalo jako lov. Vypadalo to jako obyčejný výlet autem: Lidé si oblékali bundy a přitom si potichu povídali, dívali se na sebe unavenýma očima a pak si vlezli do otlučené dodávky a Karina tyrkysového náklaďáku.

Vzpomněla jsem si na svůj první výlet autem, který jsme s rodiči jednou v létě podnikli na pláž. Oba nesnášejí vodu, ale navzdory tomu, že jsme cestou museli přejet přes dvě řeky a jet podél pobřeží oceánu, mě tam vzali, protože jsem po tom tak strašně toužila. Celou dobu seděli pod slunečníkem. Přestože se před odjezdem napili krve, nechtěli strávit moc času na sluníčku. Dívali se, jak stavím hrady z písku, plavu a hraju si s ostatními dětmi, a občas mi zamávali. Byla to od nich velká oběť.

Tahle vzpomínka mě utvrdila v tom, že se Černý kříž v upírech mýlí. Kdyby tenkrát viděli mé rodiče, poznali by pravdu.

Místo toho se dnes v noci chystali zabít mladou upírku. Jenže netušili, že se jim v tom pokusím zabránit.

Spolu s Danou, Eduardem, několika dalšími lidmi a Lucasem, kterému rozcuchané vlasy padaly do obličeje, jsem nastoupila do zadní části náklaďáku. Když Kate vyjela z garáže, zašeptala jsem Lucasovi do ucha: „Co se teď bude dít?“

„Začneme tam, kde jsme ji zahlédli naposledy, a odtud ji budeme stopovat.“

Nyní panovalo ve městě ticho. I ti nejodvázanější studenti už šli spát, nebo se aspoň přesunuli na kolej. V rezidenční čtvrti, kam jsme s Lucasem utekli před upírkou, teď bylo ještě větší ticho než předtím a v žádném z oken se nesvítilo.

Auta zaparkovala blízko místa, kde jsem upírku viděla naposledy, a všichni se začali soukat ven. Lucas a já jsme se samozřejmě drželi spolu. Kate se na nás pátravě zadívala, ale nic neřekla.

Lucas mlčel až do chvíle, než jsme zašli do postranní uličky o několik bloků dál a byli konečně sami. „Takže, předpokládám, že máme v plánu najít upírku a varovat ji dřív, než ji někdo chytí. Mám pravdu?“

Pocítila jsem k němu takovou něžnost, že jsem na okamžik zapomněla, kde se nacházíme, na nebezpečí, které nám hrozilo, i úkol, který stál před námi. Místo toho jsem ho vzala za ruku a on se ke mně otočil – nejdřív překvapeně, ale pak se chápavě pousmál. Projela mnou vášeň a pocítila jsem k němu silnou přitažlivost. Položil mi ruku na rty. „Nemůžeme se nechat unést. Máme práci.“

„Práci.“ Mé rty se při těchto slovech otíraly o jeho prsty a Lucas slastně přivřel oči. „Tak pojďme na to.“

Lucas se odhodlaně odvrátil a vedl mě pryč. „Nejdřív šla na sever,“ prohlásil.

„Jak to víš?“

„Vidím toho víc než ostatní.“ Zaváhal. „Moje noční vidění je teď lepší než dřív.“

Nemusel mi vysvětlovat proč. Věděla jsem, že tuto schopnost získal díky tomu, že jsem ho dvakrát kousla a sála jeho krev. Jedno kousnutí by na něm nezanechalo žádné následky, ale po tom druhém se u něho objevilo několik upířích vlastností. Zatímco ostatní členové Černého kříže upírku hledali naslepo, Lucas mi ukázal zlomené větvičky keře, o které zavadil někdo, kdo odtud utíkal pryč. Dokázal v blátě najít jedinou stopu a zahlédnout jediný zlatý, kudrnatý vlas, který spadl do podrostu.

Spojily se v něm schopnosti upíra a stopaře. Tohle pro mě byla novina. Celou dobu jsem si myslela, že ho Černý kříž naučil jen bojovat, ale Lucas získal i schopnosti, které jsem si předtím nedokázala představit. Spolu s těmi upířími tvořily mocnou kombinaci.

Nechyběly mu ani zbraně. Všimla jsem si, že se mu něco leskne za páskem, a zeptala se: „Co to tam máš?“

„Svůj nejlepší nůž,“ pronesl Lucas s náznakem něhy v hlase. Nadzvedl si svou džínsovou bundu a ukázal mi nůž připevněný k boku. Jeho čepel byla skoro stejně široká jako sekáček na maso. „Mám ho od svých dvanácti let.“

„Vážně ho teď potřebuješ?“

Jeho tmavě zelené oči na mě nyní hleděly obezřetně. „Je pořád lepší ho mít u sebe a nepoužít ho, než ho nemít, kdybych ho potřeboval. Ta holka možná není nebezpečná, ale sama si pamatuješ, jak se chovala, když se bála.“

Pamatovala jsem se na to dobře. My upíři možná nejsme šílení zabijáci, jak si o nás myslí členové Černého kříže, ale každý, kdo se ocitne tváří v tvář smrti, se brání ze všech sil.

Když jsme zabočili do ulice, kde už se nacházelo víc obchodů, Lucas se uvolnil. „Není moc pravděpodobné, že se objeví tady.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ řekla jsem. Zadíval se na mě a já ukázala na značku nemocnice, kterou jsem právě zahlédla. Znak kříže jako by mi hořel před očima. „V nemocnicích mají krevní banky.“

„No jasně. Něco jako stánek s rychlým občerstvením – nechápu, proč nás to nikdy předtím nenapadlo.“ Lucas se na mě šibalsky usmál, jako bych přišla na zázrak. „Pojďme.“

Došli jsme ke vchodu do nemocnice a skleněné dveře se před námi automaticky otevřely. Všiml si nás strážný, kterému dva nedospělí lidé na návštěvě nemocnice ještě před svítáním pravděpodobně přišli podezřelí, a osopil se na nás: „Co tady děláte, děcka?“

„Jdeme za babičkou,“ pronesl Lucas tak upřímně a tragicky, že jsem se musela kousnout do spodního rtu, abych se nezačala smát. „Už jí nezbývá moc času.“

Strážný nám mávnutím ruky naznačil, že můžeme jít, a my pospíchali dál. Přestože se nemocnice na noc nezavírají, panovalo tu ticho a nebyl tu žádný ruch. Prošlo okolo nás jen pár sestřiček a nemocničních zřízenců v modrých uniformách. Někteří z nich si nás podezřívavě měřili, ale dokud to vypadalo, že míříme za určitým cílem, nikdo se nás na nic neptal.

„Krevní banka,“ zamumlal Lucas. „Kde by tak mohla být?“

„Pojďme se podívat k výtahům. Většinou jsou u nich cedule s odděleními na jednotlivých patrech.“ Nemýlila jsem se. Na ceduli vedle výtahu byli dárci krve směrováni do suterénu.

Nejnižší patro se nijak nelišilo od toho nad ním, ale působilo jinak. Osvětlení tu bylo tlumenější, možná proto, že několik žárovek už svítilo jen slabě. Ve vzduchu visel tak silný pach dezinfekce, že jsem nakrčila nos. Navíc tu panovalo ještě větší ticho. Zdálo se, že jsme tu sami dva.

„Nebývají v suterénech nemocnic taky márnice?“ zašeptala jsem.

„Nezačínají tě děsit mrtvoly, že ne?“ Lucas šel po chodbě a nahlížel do všech místností. „Chodíš s nima do školy každý den.“

„Nejsem vyděšená.“ Uvažovala jsem.

Místnost pro dárce krve byla zamčená, což vzhledem k tak časné ranní hodině nebylo vůbec překvapivé. Ale vedlejší dveře byly otevřeny násilím.

„Máme ji.“ Lucas položil ruku na svůj nůž se širokou čepelí, který měl za opaskem.

Vstoupili jsme do krevní banky, což byla v podstatě velká místnost plná mrazáků. Podél jedné zdi stálo několik mikroskopů a jiných lékařských přístrojů, možná na provádění lékařských testů, ale jinak tato místnost očividně sloužila hlavně jako skladovací prostor. V jednom rohu stálo několik velkých chladniček. Dveře jedné byly pootevřené; uvnitř jsem zahlédla spoustu sáčků s krví, které měly být pravděpodobně použity pro transfůze. Sáčky tu ležely zpřeházené, některé dokonce na zemi, a několik z nich bylo roztrženo a vysáto. Na linoleu se leskly mokré kapky a šmouhy od krve.

„Krev ještě neuschla,“ řekla jsem. „Musela tu být před chvílí.“

„No, ale teď už je pryč,“ pronesl Lucas. „Zatraceně.“

„Možná ne. Třeba si potom chtěla odpočinout.“

„Odpočinout?“

„I lidé si po vydatném jídle někdy rádi zdřímnou. Kromě toho byla vyčerpaná, když jsem ji viděla naposledy. Jako by byla už několik dní na útěku. Pokud je to tak a dostala šanci se najíst, bude klidná a můžeme si s ní promluvit.“

„Než ji pustíme, musíme si být naprosto jistí, že je neškodná,“ řekl Lucas. „Nejde o to, že bych nevěřil tvému úsudku, ale měli bychom o tom být přesvědčeni.“

„Takže si s ní promluvíme.“ Věřila jsem, že stejně jako mně i Lucasovi rychle dojde, jak je ta dívka ve skutečnosti ztracená a osamělá. „Pojďme na to.“

„Říkáš to, jako bychom věděli, kde ji máme hledat.“

„Myslím, že to vím. Bude tam, kde může nerušeně odpočívat. Kde nikoho nepřekvapí, když ji tam najde. Přemýšlej, Lucasi.“

„To ne.“

„Ale ano.“

Přestože jsem většinu života strávila ve společnosti mrtvých lidí, neznamenalo to, že by mi márnice nenaháněla hrůzu. Sice jsem nepanikařila, ale zato jsem cítila neuvěřitelný smutek: všechny životy, city a naděje tu byly nahrazeny jen počmáranými cedulkami na ocelových dvířkách. Několik vteřin jsme s Lucasem stáli ve dveřích, abychom tu myšlenku vstřebali.

Na třech stolech, které zabíraly márnici, ležely tři pytle s mrtvými těly. Pomalu jsem k nim přistoupila. Ten první byl moc velký, osoba v něm musela být mohutná. Poslední pytel vypadal zase moc krátký. Zdálo se, že bytost, kterou hledáme, je schovaná v tom prostředním.

Váhavě jsem sáhla na zdrhovadlo. Cedulka byla těžší, než jsem čekala, a studená na dotek, protože v márnici bylo chladno. Lucas si stoupl vedle mě a položil ruku na nůž za opaskem. Začala jsem rozepínat zip a cítila, jak mi při každém otevřeném zubu cuká v zápěstí.

Najednou se zevnitř pytle vymrštila její ruka a pevně sevřela tu mou. Nedokázala jsem potlačit výkřik. Lucas se nahnul nad pytel, ale já ho paží zarazila.

Upírka se posadila a zírala na nás. Díky vypité krvi už nevypadala tak bledá jako předtím a ani její rudé mateřské znaménko na krku nebylo tolik vidět. Měla rozpuštěné vlasy, takže jí obličej lemovaly zacuchané kadeře. Nespouštěla z Lucase vytřeštěné oči, ale promluvila ke mně: „Proč jsi ho sem přivedla?“

„Je na mojí straně. Jen jsme tě chtěli najít.“

„A zabít.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Chtěli jsme se ujistit, že jsi v bezpečí.“

„V bezpečí?“ Zmateně naklonila hlavu, jako by mi nerozuměla. „To ty nejsi v bezpečí.“

„Lucas by mi nikdy neublížil.“

„Ocitla ses ve větším nebezpečí, než si dokážeš představit,“ trvala na svém. „Ještě větším, než jaké dokážeš rozeznat i ty, hochu.“

„Pila jsi ze zdejších zásob v krevní bance,“ pronesla jsem, hlavně kvůli Lucasovi. „Poznám to. Změní se nám barva kůže a zesílíme.“

„Jsem teď silnější,“ souhlasila. Pořád si Lucase nenávistně měřila. Musela jsem tuhle situaci rychle vyřešit.

„Lucas je přítel. Nechce ti ublížit.“

„To vidím,“ řekla s pohledem upřeným na jeho nůž.

Lucas nemotorně a neochotně zastrčil nůž zpátky do pouzdra. „Ta rodina z Albionu – ty jsi s ní neměla nic společného? Protože my jsme mysleli, že ano,“ zeptal se odměřeně.

„Lidé dělají tak hloupé chyby.“ Upírčin hlas zněl zvláštně zasněně. Pomalu se pomocí nohou zbavila pytle a rozhlédla se kolem sebe jako malé dítě, které vylezlo ze spacáku.

„Potřebuju vědět, kdo to udělal,“ pokračoval Lucas. „Děje se tam něco hrozného. Jestli víš, kdo se tam potlouká, nebo jsi s tou bandou nějak ve spojení, řekni mi to. Postarám se o to a ty budeš moct odejít.“

Místo toho, aby Lucasovi odpověděla, se otočila ke mně a upřela na mě své velké, tmavé oči. „On ví, kdo jsi?“

„Ví všechno. Řekni nám, co potřebujeme vědět, a my se postaráme o tvé bezpečí.“

Její stisk zvolna povoloval, až nakonec mou ruku úplně pustila. Světlo, které svítilo skoro přímo nad ní, tvořilo nad jejími vlasy jakousi svatozář. Napadlo mě, že musela být velmi mladá, když zemřela. Možná jí bylo jen asi čtrnáct let.

V okamžiku, kdy se chystala promluvit, se dveře márnice rázně otevřely. Všichni jsme nadskočili a mně se rozbušilo srdce, protože jsem spatřila Danu a Kate. Dana před sebou držela kuši a Kate měla v ruce dýku. „Všichni ustupte!“ zaječela Dana. „Dorazily posily.“

Upírka nelidsky vypískla jako jestřáb letící střemhlav pro kořist. Skočila do rohu za pitevní stůl. „Past,“ zašeptala. „Vždycky je to past.“

Chtěla jsem jí říct, že jsme tohle neměli v úmyslu, ale Lucas mě pevně chytil za obě paže, aby mě varoval, že mám mlčet. Začal couvat a táhl mě pryč z dostřelu.

Kate ani Dana s ní nemluvily. Kate zůstala stát ve dveřích a Dana s drsným výrazem ve tváři postupovala dopředu. Tušila jsem, že Dana je dobrý člověk, ale teď se chystala provést strašlivou věc a já jí v tom musela zabránit.

Upírka nepostřehnutelně rychle vymrštila ruku a já jsem zahlédla třpyt kovu. Dana vykřikla a sesunula se na zeď. Zatímco padala, upírka s nadlidskou silou vyskočila a přitom srazila Kate tak tvrdě, že obě vylétly až ven na chodbu.

„Mami!“ vykřikl Lucas a rozběhl se k nim. Ale upírka neměla v úmyslu zabíjet, ani bojovat. Utíkala pryč a na dlaždicích se rozléhal zvuk jejích obnošených bot.

Lucas a Kate se za ní okamžitě rozběhli a Lucas na mě křikl: „Zůstaň tady a postarej se o Danu!“

Věděla jsem, že se pokusí pomoct upírce uniknout. Ale jak jsem já mohla pomoct Daně? Nebyla jsem lékař. Jenže když jsem uviděla Danin vyděšený výraz, okamžitě jsem se k ní sklonila. „Je to vážný?“

„Dost vážný.“ Zašklebila se. „Musela mě bodnout pitevním nožem. Ruku mi asi nezlomila, ale nevím, kolik jsem ztratila krve.“

„Hodně, ale naštěstí nezasáhla tepnu.“ Věděla jsem, že v opačném případě by jí z rány stříkala krev. Místo toho jí prosakovala rukávem košile až k lokti. „Nechci ten nůž vyndávat. Na tohle zranění nám lékárnička nestačí. Měli bychom jít na pohotovost.“

„A jak to vysvětlíme nemocničnímu personálu?“ Dana zasténala a opřela si hlavu o zeď. Došlo mi, že jí je na omdlení. „Ne, musíme se odsud dostat pryč.“

„Potřebuješ doktora!“

„V naší provizorní ošetřovně je víc zásob. To zvládneme. Jen mi pomoz vstát, ano?“

„Dobře.“ Přehodila jsem si její paži okolo ramen a vedla ji do chodby. Tady svítily zářivky víc, takže jsem poprvé spatřila jasně červenou krvavou skvrnu. Její barva mi přišla nepopsatelně krásná.

Pak jsem pocítila hlad.

Tentokrát to bylo jiné, než když jsem kousla Lucase – tenhle pocit byl přirozenější, ale stejně silný. Danina krev voněla jako steak, jako pobřeží, jako sto úžasných věcí, po kterých jsem toužila a nemohla si je už dlouho vychutnat. Když jsem se nadýchla ústy, skoro jsem cítila její měděný pach a skrz ruku, kterou jsem ji držela za rameno, jsem zachytila každičký tlukot jejího tepu. Čelist mě bolela tak, jako by mi měly vylézt tesáky. Nebyla jsem schopná přemýšlet ani mluvit, protože mou mysl ovládala touha po krvi.

Přestaň.

Odvrátila jsem hlavu od Dany a pevně zavřela oči. Dana zamumlala: „Vydrž. Vím, že je na to hrozný pohled.“

„Nemusíš mě utěšovat.“ Cítila jsem se tak zahanbeně. „To ty jsi zraněná.“

„Ale vím, že tě to děsí, hlavně proto, že na to nejsi zvyklá.“ Mezi každým nadýchnutím polkla. „Nic takového jsi nikdy neviděla.“

Vzpomněla jsem si, jak vypadal Lucas potom, co jsem ho poprvé kousla, a jak se mi bezvládně skácel k nohám. „Asi se musím naučit s tím vyrovnat.“

 

Na parkovišti jsme narazily na pana Watanabeho, který nás okamžitě odvezl zpátky do garáží. Ukázalo se, že Dana má jen povrchové zranění, ale přesto potřebovala, abych ji držela za ruku, když jí pan Watanabe zašíval ránu. Lucas a ostatní se vrátili za několik hodin. Nemusela jsem se ptát, jak dopadl lov, protože Kate vypadala zklamaně. Právě vyšlo slunce a všichni už byli naprosto vyčerpaní.

Když mě Lucas objal, pošeptala jsem mu do ucha: „Podařilo se jí utéct?“

Přejel mi prstem po tváři a přikývl. „Starostlivá jako vždycky.“ Přímo před všemi ostatními mě něžně políbil na čelo, což Daně poprvé od příhody v nemocnici vykouzlilo úsměv na tváři.

Členové skupiny se uvolnili, protože Kate už nevydala žádné rozkazy, a tak teď očividně neměli co na práci. Někteří z nich se odebrali do míst, kde stálo několik litinových lůžek. Kate roztopila přenosná kamna a pustila se do přípravy snídaně. Pan Watanabe začal systematicky třídit zbraně. Lucas a já jsme pomohli Daně lehnout si pohodlně na lůžko v provizorní ošetřovně.

„Za tohle se omlouvám,“ řekla, když si lehala. Prameny jejích vlasů vypadaly na bílém polštáři jako tmavé provazy.

„Proč?“ zeptala jsem se. „Není to tvoje vina.“

„To ne, ale zabírám tu jedinou místnost, kde byste mohli být s Lucasem sami. Jedna nula pro křena proti mladé lásce.“

„Tentokrát ti to odpustím,“ prohlásil Lucas. „Dáš si něco k snídani?“

„Pošli sem někoho s palačinkama. Jestli nejsou, tak je udělej.“ Dana si naoko líně založila zdravou paži za hlavu. „K čemu jinému se dá využít zranění než k citovému vydírání?“

Zatímco Lucas šel nahlásit Kate, co si Dana přeje k snídani, našla jsem provizorní koupelnu, abych se trochu upravila. Byla to malá místnost postavená z tvárnic poblíž provizorní ošetřovny, která byla ještě menší a neútulnější než na většině benzínových pump. Moc jsem toho se sebou dělat nemohla, ale aspoň jsem si připnula na svetr brož. Když jsem vyšla, Lucas se při pohledu na ni tak rozzářil, že jsem měla pocit, jako bych teď vypadala o moc líp – ale možná měl jen radost, že mě vidí.

„Jen se na vás dva podívejme.“ Pan Watanabe se usmíval. Pečlivě brouskem ostřil čepel nožíku a pozorně si ji prohlížel skrz brýle. Přišlo mi zvláštní, že někdo tak laskavý tráví čas přípravou zbraní na lov upírů. „Jsem rád, že tě vidím s dívkou, Lucasi. Každý mladý muž by měl mít dívku.“

„Souhlasím.“ Lucas mě zezadu objal. „Tys je musel určitě od sebe odhánět, když jsi byl v mém věku, ne?“

„To ne. Já ne. V té době už jsem znal svou Noriko.“ Když ten stařík vyslovil její jméno, jeho oči zněžněly. „Od chvíle, co jsem ji spatřil, přestaly pro mě ostatní ženy existovat. Chtěl jsem trávit všechen čas jen se svou Noriko.“

„To je vážně romantické,“ řekla jsem. Chtěla jsem se zeptat, kde je Noriko teď, ale pak jsem si uvědomila, že kdyby patřila k Černému kříži, byla by tu taky. Možná, že se tak citlivý muž jako on přidal ke skupině lovců upírů, protože jeho žena narazila na zabijáckého upíra. Něco takového může člověku zatemnit mysl, kterou pak ovládne jen myšlenka na pomstu.

„Času, který strávíme se svými milovanými, není nikdy dost,“ prohlásil pan Watanabe a ověřoval ostrost čepele. „Měli byste si vyjít a podívat se po městě. O nás se nestarejte. Užijte si jeden druhého.“

„Je brzo ráno,“ ozval se Eduardo. Vynořil se zpoza plachty za námi, takže jsem ho nejdřív neviděla. „Nevím, co byste tam teď dělali. Bude pro vás bezpečnější, když zůstanete tady.“

„Kavárny jsou otevřený.“ Lucas mě vzal majetnicky za ruku. „Nejsme tu ve vězení. Můžu si jít, kam chci. Tak zní pravidlo.“

Zdálo se, že Eduardo se chce hádat, ale místo toho jen řekl: „Tak běžte.“

Byli jsme volní a vyrazili ven bez určitého cíle. Vypadalo to na krásný podzimní den, kdy slunce zbarví všechny listy do různě zlatých odstínů. Protože jsme konečně zase byli spolu sami, měli jsme asi hned začít mluvit o tajných věcech, které byly důležité, ale místo toho jsme si povídali o všem možném, jenom ne o nich. Oba dva jsme vedli neobvyklé životy, ale v takových chvílích jsme se mohli tvářit jako normální lidé. Prožít jeden bezstarostný den – víc jsem si nemohla přát a neměla jsem v úmyslu ho promrhat.

V místní kavárně jsme srovnávali chuť čokoládových sušenek a arašídového másla a pak jsme je střídavě namáčeli do mé kávy s mlékem.

Na náměstí jsme si na několik hodin sedli na lavičku a vymýšleli si příběhy o všech kolemjdoucích – žena v červeném saku byla tajná agentka a prošedivělý muž, nastupující do nedalekého auta, měl u sebe důvěrné spisy, které potřebovala pro záchranu světa. Stařenka přecházející ulici vystupovala v padesátých letech v kabaretu v Las Vegas jen v bikinách s flitry a čelence z ptačích per. Věděli jsme, že nikomu z nich pravděpodobně nevymyslíme neobvyklejší život, než jaký vedeme my, ale i tak jsme si užili plno legrace.

V knihkupectví jsme vzpomínali na nejoblíbenější knihy z dětství. Ukázalo se, že jsme se oba zamilovali do Letopisů Narnie.

„Předtím mi nikdy nedošlo, že jsou o křesťanské víře,“ přiznala jsem. „Teď mi to přijde tak jasné, až se za to stydím. Ale mí rodiče mě do kostela nebrali moc často.“

Čekala jsem, že se Lucas zasměje. Ale místo toho se na mě zadíval tak vážně, až jsem měla pocit, že jsem v jeho očích zahlédla náznak nejistoty. „Ovlivňuje tě to? Myslím ty náboženské symboly, na které narážíš v knížkách.“

„V knížkách? Ne a asi ani nikdy nebude. Pamatuju si, jak mi máma před spaním četla Plavbu jitřního poutníka. Problém mi dělají obrazové symboly.“ Seděli jsme na schodech v přízemí, stranou od většiny zákazníků. Protože semestr byl právě v půlce, nerušili nás ani studenti. „Máš pocit, že by se ohledně tvých schopností něco změnilo?“

„Cítím se silnější. Běhám rychleji. Zmínilo se o tom i několik lidí ze skupiny, ale nepodezřívají mě. Myslí si, že na sobě pracuju. Mám sice sílu, ale nechovám se nijak nadpřirozeně. Bethanyová mi řekla, že pocítím kromě výhod i nevýhody, ale zatím nic.“

„Možná to ještě přijde.“ Naděje ve mně vzplála jako svíčka. „Řekl jsi, že už jsi přemýšlel, že odejdeš z Černého kříže.“

„To jo, ale nevím, co bych pak dělal. Sehnal bych práci? Tohle je to jediné, co umím, a nemyslím si, že bych v tomhle oboru dostal šanci někde jinde.“ Povzdychl si. „Bianco, vždyť jsem ani nikdy nechodil na střední školu, když nepočítám ten rok na Evernightu. Učil jsem se sám, ale to je něco jiného. Všechny tyhle vysokoškolský učebnice – to je pro mě úplně cizí svět. Nikdy bych se na vejšku nedostal.“

„Jde to i bez střední školy. Všeobecný zkoušky pro středoškoláky bys zvládnul.“

„Jenže bez střední bych nedostal stipendium a máma by mi vejšku nikdy nezaplatila. Všechny peníze má na činnost Černého kříže. Tak to je. Možná bych si na ni mohl vydělat, ale to nevím určitě.“ Polkl a já jsem poznala, že o tomhle hodně přemýšlel. „Asi jsem se té myšlenky ještě nevzdal. Ale není to moc pravděpodobné.“

Z tohohle začarovaného kruhu jsem mu nemohla nijak pomoct. Nevěděla jsem, jak mu poradit, takže jsem ho ani neměla čím utěšit. Aspoň jsem ho vzala za ruku. „Co bys studoval? Myslím na univerzitě.“

„Asi práva.“

„Práva? Nedovedu si tě představit v obleku a s aktovkou.“

„Nosil bych ho, abych tím zastrašil zločince.“ Pokusil se usmát. „Když už jsem měl na sobě i tu strašnou evernightskou uniformu.“

„Nesměj se. Já ji musím nosit dodnes.“

Lucas mi odhrnul pramen vlasů z tváře. „Já se tě ptát nemusím. Ty bys studovala astronomii.“ Přikývla jsem. „Proč ji tak zbožňuješ? Ukázala jsi mi všechna souhvězdí, ale nikdy ses nezmínila, proč je pozoruješ.“

Objala jsem si rukama kolena, opřela si o ně bradu a přemýšlela jsem. Přestože jsem znala odpověď, bylo důležité, abych to Lucasovi vysvětlila srozumitelně. „Mí rodiče mi prozradili, co doopravdy jsem, už když jsem byla malá, jakmile věřili, že to udržím v tajnosti. Od nich to znělo jako něco výjimečného. Jako velké dobrodružství. Představovala jsem si, že to bude jako v pohádce, kde se z chudé holky stane princezna, pro kterou si jednoho dne přijede princ. Jako by v tom tajemství bylo i nějaké kouzlo.“

Zdálo se, že Lucas se mě chce na něco zeptat, ale musel vidět, že hledám slova, a tak mlčel.

„Poprvé jsem si uvědomila, že nejde jen o něco zábavného a tajemného – poprvé jsem si uvědomila i tu stinnou stránku –“ Rozhlédla jsem se. Tahle část knihkupectví byla liduprázdná, ale přesto jsem se slovu upír raději vyhýbala. „– když jsem zjistila, že nikdy neumřu, ale všichni mí přátelé z Arrowwoodu ano. Carrie, Tom i Renee – ti všichni měli jednoho dne umřít. Všichni bez výjimky. Měli zestárnout a odejít a já měla zůstat sama. Vyděsilo mě to, protože mi došlo, že ze všech lidí, které kdy budu mít ráda, mi jich zůstane jen hodně málo.“

Lucas mě jemně pohladil po tváři. Polkla jsem, abych se zbavila knedlíku v krku, a pokračovala. „Takže jsem přemýšlela, co mi zůstane. Jestli existuje něco, co bych si mohla uchovat navždy.“

„Hvězdy,“ řekl Lucas. „Věděla jsi, že ty tu s tebou budou vždycky.“

Přikývla jsem a uvědomila si, že všechno pochopil. Objal mě tak pevně, až jsem uvěřila, že tu se mnou bude navždy i on.

 

Později odpoledne mě Lucas v Katině starém náklaďáku odvezl zpátky do Evernightu. Dorazili jsme tam za soumraku, ale počasí bylo tak ponuré, že jsme měli pocit, jako by už nastala noc. Kopce se schovaly v mlze, kvůli které nebylo vidět skoro ani na krok a která všechno zahalila do mléčně šedé barvy. Lucas mě nemohl vysadit přímo před bránou, takže zajel na kraj lesa. Odtud jsem to měla jen deset minut pěšky. Věděla jsem, že se musím vrátit brzy, abych se vyhnula Raqueliným otázkám, ale setrvávala jsem v Lucasově objetí, co nejdéle to šlo. Líbali jsme se tak dlouho, až jsme zadýchali celý vnitřek auta, a já si přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Ale zároveň jsem cítila blízkost Evernightu a měla pocit, jako by na nás padal jeho stín.

„Nevydržím bez tebe dalšího půl roku,“ zamumlal mi Lucas do vlasů. „Musíme se zase brzy vidět.“

„Kdy budeš chtít. Vždyť to víš. Stačí napsat e-mail – dám ti e-mailovou adresu. Její heslo Bethanyová nezná.“

„To nepůjde. Máme zakázáno mít laptopy od doby, kdy nás před třemi roky chytli upíři, kteří se uměli nabourat do počítače,“ povzdychl si Lucas. „Mohl bych zkusit knihovnu, ale nikdy nevím, kdy dostaneme zákaz vycházení. V tom případě nesmíme ven z úkrytu za žádných okolností.“

„Tak jak chceš naplánovat naše další setkání?“

„Při každém setkání si domluvíme to další. Teď musíme vymyslet, kde se potkáme příště. Potom zase vyřešíme to následující. Takhle to bude nejjistější. Jde jen o to, určit místo a čas.“

„Já vím. A příští měsíc už je naplánovaný,“ řekla jsem. Lucas se na mě nechápavě podíval a já ho jemně šťouchla do ramene. „Blíží se víkend v Rivertonu. Pamatuješ?“

„Jasně – to je skvělý.“ Lucas se potěšené zazubil, ale pak se zarazil. „Bude tam spousta lidí, kteří by mě mohli poznat.“

„Sejdeme se někde, kde nebude tak rušno. Co třeba na břehu řeky? Tam nechodí nikdo kromě Vica a ten by přece nevadil.“

„Radši bych ho z toho vynechal pro jeho vlastní dobro, ale zkusit bychom to mohli. Kromě toho si stejně nejspíš zajde někam na večeři.“

Měla jsem radost, že jsme to takhle vyřešili, a znovu jsem ho začala líbat. Lucas mě pevně držel v náruči ještě několik minut. Kdybychom tak spolu mohli trávit víc času o samotě. Bylo v Rivertonu nějaké příhodné místo? Řekla jsem si, že musím něco vymyslet.

Mlha ještě zhoustla a já jsem si uvědomila, že se brzy úplně setmí. „Už musím jít,“ řekla jsem. „Měla jsem vyrazit už dávno.“

„Běž. Pospěš si. Neloučíme se nadlouho.“

Ještě jednou jsme se políbili a Lucas mi položil dlaň na srdce. Zachvěla jsem se, ale pak jsem se od něho nějak dokázala otočit, vystoupit z náklaďáku a rozběhnout se pryč. Za sebou jsem uslyšela zvuk motoru a skřípot pneumatik, který se postupně vzdaloval.

Je pryč. Píchlo mě u srdce. Zastavila jsem se a ohlédla se přes rameno za náklaďákem, jehož červená zadní světla mizela v mlze. „Asi se nemusím ptát, kdo to byl,“ pronesl hluboký hlas za mnou.

Otočila jsem se a spatřila Balthazara.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a jedna