„HEJ! KOČKO!“
Okolo mě projelo auto, které se řítilo na náměstí v Amherstu. Z okénka vykukovali studenti a pokřikovali na každou dívku, kterou zahlédli.
Myslela jsem si, že v tuhle dobu už budou ulice liduprázdné. Jenže mi nedošlo, že se ve městě nalézají tři nebo čtyři vysokoškolské fakulty, takže o půlnoci to tu začínalo žít.
Děti. Tihle lidé byli i o pět let starší než já. Jejich obličeje i těla vypadala dospěleji než studentů v Evernightu. Připadalo mi divné uvědomit si, že se už dožili vyššího věku než Balthazar. Ale u svých spolužáků jsem vnímala jejich zkušenosti, světáctví a sílu; v obličeji vypadali mladě, ale v očích se jim zračila jejich dlouhověkost. V porovnání s nimi se univerzitní studenti, kteří do sebe strkali na chodníku, chovali jako děti.
Co mě to jen napadlo?
Neměla jsem čas dělat si starosti. V tu chvíli jsem se cítila tak šťastná, že mě netrápily mé lži, porušení pravidel nebo možné následky. Záleželo jen na tom, že znovu uvidím Lucase.
„Ahoj.“ Davem se ke mně prodrala dívka se světlými, vlnitými vlasy staženými do uzlu, ze kterého se jí uvolnilo pár pramínků. „Smím se k tobě přidat?“
Začala jsem jí vysvětlovat, že si mě určitě s někým spletla, ale když jsem se jí zadívala do očí, napadlo mě už jen jediné slovo: upírka.
Přestože se od ostatních kolemjdoucích nijak nelišila, alespoň ne na první pohled, okamžitě jsem poznala, že je jiná. Už od dětství jsem dokázala rozeznat upíra od člověka. Jenže tohle nebyla typická upírka. Ještě nikdy jsem neviděla upíra, který by vypadal tak mladě. Její srdcovitý obličej byl pořád ještě zakulacený stejně jako u dětí a podobně jako můj. Měla něžné, hnědé oči posazené široko od sebe. Usmívala se skoro stydlivě. Na krku měla červené mateřské znaménko. Nacházelo se blízko krční žíly, takže šlo pravděpodobně o místo, kam ji někdo kousl. Okamžitě jsem pocítila potřebu ji chránit, jako bych měla povinnost se o ni postarat – o tu ztracenou mladou dívku v ošuntělém svetru a sukni s roztrhaným lemem, které se k sobě vůbec nehodily.
„Počkej.“ Měla stejný výraz jako porcelánové panenky, nevinný a rozpustilý zároveň. „Je na tobě něco – ty nejsi úplně – ách. Ty jsi dítě. Tedy, jedno z našich dětí.“
Ohromilo mě, že na to přišla tak rychle, protože většina upírů se s někým takovým jako já, to znamená narozeným, ne proměněným upírem, nikdy nesetkala. „Jo. Poznala jsi, co jsem zač, a ano, můžeš jít kousek se mnou.“
„Díky.“ Zahákla se do mě, jako bychom byly dlouholeté kamarádky. Třásla se po celém těle a já si nebyla jistá, jestli je to strachy, nebo zimou. „Jeden člověk mě dnes večer pořád otravuje. Třeba mi dá pokoj, když si bude myslet, že jsem potkala kamarádku.“
„Jenže já mám s někým schůzku.“ V tu chvíli jí zmizel úsměv z tváře a vypadala opět osaměle. Vzpomněla jsem si na Ranulfa a několik dalších studentů akademie Evernight a zželelo se mi jí. „Ale aspoň tě dostanu pryč z náměstí.“
„Vážně? Díky moc. To se mi ulevilo. Polekala jsem tě? To jsem nechtěla. Jestli ano, tak se omlouvám.“
„To je v pořádku.“ Vyzařovalo z ní něco ryze dětského, a tak mě překvapilo, že je o několik centimetrů vyšší než já. Nebyla o moc menší než Balthazar. „Jsi v pohodě? Můžeš někomu zavolat?“
„Jsem. Jsem v pořádku. Dnešní večer trávím sama.“
Podívala jsem se na své předloktí, kterého se držela. Její obnošený svetr byl tak dlouhý, že jí zpod rukávů vykukovaly jen prsty. Nehty měla špinavé a neupravené – jako by se hrabala v hlíně. V ten okamžik mě napadlo, že jde o nejosamělejší bytost, jakou jsem kdy potkala.
Nejdřív mě jednoduše beze slova a očividně i odevzdaně následovala. Razily jsme si cestu obrovským davem studentů, kteří se shromáždili před stánkem s pizzou. Muselo jít o nejoblíbenější místo rychlého občerstvení, protože jich tu stálo nejmíň sto. V rukou drželi krabice na pizzu a plastové kelímky s pivem. Několik studentů na nás zíralo – většina z nich na světlovlasou upírku. Navzdory jejímu mládí a neupravenému vzhledu z ní vyzařovala nadpozemská, nevinná krása a její hnědé oči pátraly po davu, jako by toužila po někom, kdo se o ni postará. Chápala jsem, že to některé muže přitahuje.
Když jsme prošly davem, zeptala se: „Kterým směrem jdeš?“
„Na vlakové nádraží.“
„To je jen o pár ulic dál.“ Vystrašeně se ohlédla přes rameno. Nechápala jsem, jak v tom zástupu lidí může někoho poznat, ale cítila jsem, jak ztuhla. „Myslím, že tam pořád je. Smím s tebou jít až na nádraží, prosím? V jeho okolí je větší tma, takže tam snadněji zmizím. Vím to.“
Chtěla jsem to sobecky odmítnout; Lucas měl dorazit každou chvíli a já jsem nechtěla při našem setkání žádnou společnost. Lucase by další upír rozhodně nepotěšil, protože já jsem byla jediná, komu věřil. Existovala možnost, že nepozná, že jde o upírku, ale vzhledem k jeho výcviku u Černého kříže jsem o tom pochybovala. Jenže dívka vypadala tak vyplašeně, že jsem neměla to srdce říci ne. „Tak jo. Pojďme.“
Proplétaly jsme se dál náměstím zaháknuté do sebe. Z každého baru zněla tak hlasitá hudba, až se zdálo, že se jednotlivé rytmy proplétají.
„Nech mě hádat.“ Ostýchavě na mě pohlédla. „Ty jsi z Evernightu, viď?“
„Jo. Ty jsi tam taky studovala?“
„Jednou jsem to zkusila. Ale ředitelka mě neměla ráda. Jmenovala se Bethanyová. Je tam ještě?“
„Jako by ta někdy opustila své království,“ zamumlala jsem.
„Takže je. No, vůbec jí na mně nezáleželo. Cítila jsem se tam dost nepříjemně.“
„Bethanyové nezáleží ani na mně. Myslím, že nenávidí většinu lidí, kteří nejsou jako ona.“
„Ty jsi taky utekla ze školy? Jako já?“
Usmála jsem se. „Jen na víkend.“
„Myslím, že už se tam nedokážu vrátit. Ne dokud –“ Zahleděla se do dálky a pak zavrtěla hlavou. „To je jedno.“
Když jsme se vzdalovaly od náměstí směrem k vlakovému nádraží, zavál větřík a já jsem z ní ucítila pot. To mě nijak neznechutilo, protože každý se někdy potí, ale dohromady s ostatními věcmi to ve mně vyvolalo lítost. Zdálo se, že se o sebe nedokáže postarat. Jak strašné musí být žít nadosmrti sama a přitom se čím dál tím víc izolovat od společnosti.
Poprvé jsem pochopila – skutečně pochopila –, proč upíři potřebují akademie. Vždycky jsem věděla, že máme sklon sejít z cesty, která se neustále mění, a rodiče mě varovali, jak je snadné zjistit, že se naše oblečení už několik desetiletí nenosí, nebo že nevíme, co se děje ve světě a navíc je nám to jedno. Ale nikdy jsem si ten pocit odcizení nedokázala úplně představit. Když jsem se teď dívala na tu dívku, konečně mi to došlo.
Vlakové nádraží leželo nedaleko od hlavního náměstí, ale cesta se zdála dlouhá. Souviselo to s kontrastem mezi hlukem na zaplněném náměstí a naprostým tichem v sousedící čtvrti. Zároveň tady stálo i méně pouličních lamp, takže tu panovala větší tma. Má nová společnice už neřekla nic. Zjevně jí stačilo se mě držet.
Podívala jsem se na hodinky, abych zkontrolovala čas. Bylo za pět minut dvanáct.
Plavovlasá upírka rozechvěle otevřela dveře na nádraží, jako by se bála, že na nás někdo nalíčil past. To ale na takovém malém nádraží moc nehrozilo. „Nikdo tu není. Tvůj přítel ještě nedorazil.“
„To si nemyslím.“ Vyděšeně jsem se rozhlížela po čekárně. Doufala jsem, že to tu bude hezké nebo alespoň příjemné; tušila jsem, že nádraží nebude tím nejromantičtějším místem našeho shledání, ale čekala jsem trochu útulnější prostředí. Betonovou podlahu krylo ošoupané linoleum, na stropě visely tlumeně svítící zářivky a u zdí stálo několik nepohodlných dřevěných laviček: nešlo zrovna o mé vysněné místo.
Ale co na tom záleželo? Proč by něco z toho mělo vadit? Věděla jsem, že už brzy – za několik minut – se setkám s Lucasem, a jakmile ho spatřím, přestane pro mě všechno ostatní existovat.
Jenže co když on to cítí jinak? Jeho dopis byl tak úžasný ale neviděli jsme se několik měsíců. Co když se náš vztah změnil? Co když se budeme cítit trapně? Co když mě už nemiluje?
„Musíš být tak šťastná.“ Upírka seděla schoulená na lavičce s koleny pod bradou a poklepávala si konečky prstů po bledých lýtkách. Z jedné boty se jí odlupovala podešev.
„Šťastná, že nejsi sama. Někdy mám pocit, že bych radši umřela, než abych zůstala navždy sama.“
Tonula jsem v rozpacích, že to říkám, ale musela jsem: „Pokud ti to nevadí, uvítala bych teď trochu soukromí. Nějakou dobu jsme se neviděli.“
„Soukromí.“ Usmála se stydlivě a trochu smutně. Chtěla jsem se jí omluvit za to, že ji nechávám o samotě, ale co jiného jsem měla dělat? Mohla jsem jí nabídnout jen to, aby se se mnou vrátila do Evernightu, ale její názor na tamější akademii byl jasný. Kdo se jí mohl divit, že nenávidí Bethanyovou? Jako by ze mě vycítila provinilost, pronesla: „Chápu to. Vážně. Měla jsem v úmyslu chvíli počkat, jestli nepůjde za mnou, ale – v pohodě.“
Zaslechla jsem venku na štěrku kroky a vrhla se ke dveřím ve chvíli, kdy Lucas vstoupil dovnitř.
Měl na sobě džínsovou bundu, černé tričko a džínsy. Jeho zlatavé vlasy byly trochu delší, než co jsem ho viděla naposledy, ale jinak vypadal pořád stejně. Pohled na něj mě naplňoval pocitem, jako bych skočila do sluncem zalitého bazénu s teplou vodou.
„Lucasi?“ Udělala jsem jeden krok jeho směrem. Chtěla jsem mu vběhnout do náručí, ale nemohla jsem se pohnout. „Dokázal jsi to. Oba jsme to zvládli.“
Jenže Lucas se nedíval na mě. Díval se na upírku, která stála za mnou.
„Nech Biancu na pokoji,“ spustil na ni výhružně.
„Ach, ne.“ Začala couvat a snažila se vmáčknout do rohu. „Ne, ne, ne –“
„Lucasi, nic se neděje. Je neškodná.“
„To si piš, že není.“
„Já jsem ti to říkala, říkala jsem ti, že mě pronásleduje, pronásleduje nás obě!“
Lucas byl ten, koho se bála. Před kým utíkala.
Lucas mě vzal za ruku – dotkli jsme se poprvé po tak dlouhé době. Tahal mě ke dveřím. „Bianco, musíš jít pryč.“
„Počkej, přestaň. Nechte toho oba.“ Dívala jsem se z jednoho na druhého, ale ani jeden mě neposlouchal. Oba se připravovali na boj.
Nevěděla jsem, co mám dělat, ani co si myslet, a než jsem se k něčemu odhodlala, bylo pozdě. Upírka zahájila útok a vrhla se na nás jako tygr. Lucas mě odstrčil takovou silou, že jsem klopýtla a upadla na podlahu. Za sebou jsem uslyšela zvuk praskajícího dřeva.
Když jsem se zvedla ze země, se zděšením jsem zjistila, že upírka prohodila Lucase vchodovými dveřmi na nádraží. Navzdory dívčímu chování a vzhledu byla zjevně daleko silnější, než jsem si dokázala představit. Dírou jsem viděla jejich zápasící siluety, které ozařovalo světlo z nedaleké lampy. Pak upírka odhodila Lucase na zábradlí na nástupišti a následkem toho spadl do kolejiště.
„Lucasi!“ vykřikla jsem. Nevstal a v očích se mu zračil nevěřícný výraz. Očividně ho ohromilo, že ho prohodila dveřmi.
„Neměl bys děsit mladé holky.“ Upírka si jako nervózní dítě zastrčila kadeře, které se jí uvolnily z culíku, zpátky za uši. „Měl bys přestat. Měla bych tě zastavit.“
Je tak vyděšená, že je schopná ho zabít, došlo mi. Musela jsem mu pomoct, ale jak? Měla jsem větší sílu než člověk, ale nebyla jsem ani zdaleka tak silná jako hotový upír, přestože mohl vypadat ještě jako dítě. Pak jsem si uvědomila, že třísky z rozbitých dveří se povalovaly všude kolem. Ta, která ležela vedle mě, byla z hlediska velikosti i tvaru skvěle použitelná jako dýka.
Když upíra probodnete, nezabijete ho, alespoň ne natrvalo. Když ho bodnete přímo do srdce, skácí se k zemi, ale když dýku vytáhnete, bude to, jako by se mu nic nestalo. Takže jsem jí bez váhání měla vrazit dýku do zad.
Ale nedokázala jsem to té ubohé dívce provést.
Popadla jsem velký kus dřeva a opatrně se k ní přibližovala.
„Neměl jsi mě pronásledovat.“ Napjatě se nad něho naklonila a zvedla ruce tak, že její nehty vypadaly jako drápy. „Budeš toho litovat.“
Vší silou jsem ji prknem uhodila do hlavy. Byla to taková rána, že upírka odlétla kus od nás a kutálela se po zemi. Uvědomila jsem si, že jsem silnější, než jsem předpokládala. Než se upírka přestala kutálet, upustila jsem prkno a vzala Lucase za ruku. „Můžeš utíkat?“
„To teprve zjistím.“ Snažil se vstát a ztěžka při tom oddychoval.
Tahala jsem ho směrem k náměstí, protože jsem si myslela, že se jí v davu lépe ztratíme. Ale Lucas měl namířeno na opačnou stranu do nedaleké rezidenční čtvrti. „Tam nikdo není, Lucasi. Budeme tam úplně sami!“
„To znamená, že nikoho neohrozíme!“
„Ale –“
„Jsem s tebou, Bianco. Důvěřuj mi.“
Vyběhli jsme do úzké uličky, kde stály velké, přepychové domy. Na všech příjezdových cestách parkovala pohodlná rodinná auta a sportovní vozy. V oknech zářila světla z televizních obrazovek. Chtěla jsem křikem přivolat pomoc, ale věděla jsem, že bych tím obyvatele těchto domů vystavila nebezpečí. Kdyby se vyšli ven podívat, co se děje, stali by se součástí nebezpečného boje, který se zdál být nevyhnutelný. Museli jsme se o sebe postarat sami.
„Je jiný, než si myslíš,“ vykřikla slabým, třesoucím se hlasem nedaleko za námi. „Patří k Černému kříži! Musíš utéct!“
Sakra. Honí nás, protože mě chce zachránit.
„Lucasi, nemusíme utíkat!“ Nemohla jsem popadnout dech. Oba jsme běželi skoro nadpřirozeně rychle a dále než většina lidí, ale ona byla rychlejší. „Nech mě si s ní promluvit!“
„To stejně nepomůže!“
Lucas se pořád domníval, že všichni upíři jsou nebezpeční – a v tomto případě měl možná pravdu. Sílu téhle upírky ještě umocňoval její strach. Upíři dokážou udělat strašné věci, když se bojí. Věděla jsem, že jestli kvůli mně Lucasovi ublíží, nikdy si to neodpustím.
Lucas mě zatáhl doprava, takže jsme zabočili za roh, a mně došlo, že ji chce zmást. Ale pronásledovala nás dále a její kroky byly slyšet čím dál tím blíže. Po zádech mi stékal pot.
„Zbavím se jí.“ Lucas mi zmáčkl ruku. „Až napočítám do tří, schováš se za nejbližší auto. Jasné?“
„Lucasi, já tě neopustím!“
„Dojdu pro pomoc. Musíš být v bezpečí. Jedna, dvě –“
Nebyl čas se hádat. Dal mi paži okolo ramen a strčil mě ke kraji silnice, kde jsem se měla schovat. Upadla jsem a odřela si ruce a kolena, ale dokázala jsem se odvalit za velký náklaďák a schoulit se za jedno z jeho kol.
Několik vteřin panovalo ticho. Seženu pomoc, vzpomněla jsem si na Lucasova slova. Černý kříž tady v okolí lovil upíry. To znamenalo, že měl nablízku své kolegy. Beze mě měl šanci. Uklidnilo mě vědomí, že je v bezpečí, ale vtom se upírka objevila vedle mě.
Možná jsem měla vykřiknout, abych Lucase varovala, ale nechtěla jsem ji prozradit.
Nezaútočila; věděla jsem, že to neudělá. Místo toho ke mně natáhla ruku s neupravenými, špinavými nehty. „Musíme honem pryč,“ řekla. „Ty vůbec netušíš, o koho jde.“
„Já vím, že patří k Černému kříži. Neublíží mi, ale vrátí se spolu s ostatními. Uteč!“
Zavrtěla vyděšeně hlavou. „Ty ses zbláznila. On je tvůj nepřítel.“
„Jsem v pohodě,“ trvala jsem na svém. „V nebezpečí jsi ty!“
Nechala ruku klesnout a s hlavou nakloněnou na stranu na mě nevěřícně zírala. Vypadala jako rozbitá hračka a já měla zvláštní, ale intenzivní pocit, že jsem ranila její city. Když uplynula jedna dlouhá vteřina, vyskočila a zmizela tak rychle, že jsem ani nezaslechla její kroky.
Jakmile jsem si byla jistá, že utekla, zvolala jsem: „Lucasi?“ Nikdo neodpověděl. „Lucasi?“
Dole na silnici jsem uslyšela kroky. Zvedla jsem se a spatřila Lucase, jak ke mně běží. Ukazoval mi, abych se zase skrčila, ale neposlechla jsem ho.
„Je pryč,“ přesvědčovala jsem ho. „Jsme v bezpečí.“
Lucas zpomalil, a když ušel ještě několik kroků, předklonil se a opřel se rukama o kolena. I já jsem se ještě stále třásla a musela jsem popadnout dech. „Jseš si jistá?“ zeptal se Lucas.
„Jo, jsem. Jsi v pořádku?“
„Pokud jsi ty, tak ano.“ Lucas se narovnal a odhrnul si z čela zpocené vlasy. „Panebože, Bianco, kdyby tě napadla –“
„Nebyla nebezpečná. Alespoň ne do chvíle, kdy se začala bát.“
„Cože? Myslíš to vážně?“
„Jo.“ A pak mi to došlo: Po více než šesti měsících jsme se s Lucasem ocitli spolu sami. Objala jsem ho a on mě chytil tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem mu do vlasů. „Strašně moc.“
„Ty mně taky.“ Pousmál se. „Nemůžu uvěřit, že se mi to nezdá.“
„Tak já tě o tom přesvědčím.“ Vzala jsem jeho obličej do dlaní a naklonili jsme se k sobě, abychom se políbili. V tu chvíli nás ozářilo světlo, takže jsme leknutím oba nadskočili.
Řítila se k nám dodávka, která zastavila těsně vedle nás. Světla mě tak oslnila, že jsem uvnitř auta jen stěží rozpoznala několik lidí.
„To ne,“ zaúpěl Lucas. Když se otevřely jedny z dveří, vykřikl: „Krize pominula. Trvalo vám to moc dlouho.“
„Stihli jsme to do pěti minut.“ Hlas ženy, která vylézala z dodávky, zněl povědomě. Ještě než jsem ji uviděla, došlo mi, že je to Kate, Lucasova matka.
Za ní vylezla vysoká, podsaditá dívka s copem. Dolovala jsem z paměti její jméno: Dana. Když jsme se na sebe podívaly, přestala se tvářit ustaraně a široce se usmála.
„Podívejme, koho to tu máme.“ Opřela se o kapotu a ukázala na nás rukou s kuší, kterou teď už nemínila použít. „Lucasi, copak ti nikdo neřekl, v jakých případech smíš vytočit krizové číslo?“
Kate si založila ruce na prsou. „Teď už chápu, proč jsi trval na tom, že do Amherstu pojedeš s námi.“
„Dobře, odhalili jste mě,“ pronesl lehce, jako by jejich kárání nebral vážně. „Můžeme Biancu dostat do bezpečí? Ta upírka ji úplně vyděsila.“
„To věřím,“ prohlásila Kate už smířlivěji. Měla mě ráda, hlavně díky tomu, že si myslela, že jsem Lucasovi jednou zachránila život. Lidé v dodávce pokyvovali hlavou a vítali mě. „Pojď se dát do pořádku. Neboj se, s námi jsi v bezpečí.“
V bezpečí u Černého kříže? Jen do té doby než zjistí, že jsem jejich „nepřítel.“ Vyděsila mě pouhá myšlenka, že strávím čas ve společnosti lovců upírů. Posledně se ke mně chovali hezky, ale nakonec to málem skončilo špatně. Pokud by se dozvěděli pravdu, mohlo by to tentokrát skončit ještě o moc hůře.
Podívali jsme se na sebe s Lucasem a já poznala, že ví, jak mi je. Ale nezbývalo než se usmát, poděkovat a vlézt si do dodávky.
2024 ©