ULEVILO SE MI, KDYŽ ZNOVU ZAČALA ŠKOLA, protože na mě padal čím dál tím větší splín. Chodby byly opět plné studentů a začali jsme znovu dostávat spoustu domácích úkolů. Mohla jsem tak alespoň na chvíli zapomenout na své problémy.
Většina studentů se očividně i přes vánoční prázdniny zabývala tím, že navštěvují školu, kde straší. Někteří upíři už se nevrátili a ti zbývající reptali kvůli hlídkám na chodbách a nedostatku spánku, protože v noci střídavě zůstávali vzhůru. Dokonce jsem zaslechla dohady, zda bychom se neměli pokusit o obřad vymítání duchů. Jasně, pomyslela jsem si, jsem si jistá, že kněz s krucifixem a biblí by tu byl opravdu vítán.
Lidští studenti zůstávali poměrně v klidu. Ani Raquel nebyla z přítomnosti ducha nijak vyděšená. „Nejde o toho samého ducha,“ uvažovala nahlas, zatímco si vybalovala kufr plný jídla – instantních polévek, sušenek a sklenic s burákovým máslem. „Kdyby mi chtěl ublížit, už bych o tom věděla. Raději bych se potkala s tímhle než s tím, který straší v domě mých rodičů.“
„Jak to tam můžeš vydržet?“
„Letošní svátky jsem strávila u starší sestry a jejího manžela. U nich je to v pohodě. Naši si myslí, že to přeháním, ale zároveň se domnívají, že Frida má na mě dobrý vliv.“
Napadlo mě, že mí rodiče mi taky dovolí leccos, když jsem s Balthazarem. „Jakmile trávíš čas s někým, kdo na tebe má podle ostatních dobrý vliv, odpustili by ti třeba i vraždu, co?“
Začaly jsme se smát a pak se podělily o čokoládovou tyčinku.
Brzy vyšlo najevo, že ne všichni upíři řešili o vánočních prázdninách jen přízraky a že se vyskytl nový problém, který se mě bezprostředně týkal.
„Skoro třicet let jsem si nepotřebovala měnit píchlou pneumatiku,“ láteřila Courtney, zatímco pumpovala hever. „Mladá, přitažlivá blondýna si vždycky poradí nějak jinak, to mi věř. Pokaždé se najde nějaký hlupák, který velmi rád pomůže. Ale samozřejmě chápu, že tobě by se to mohlo hodit.“
„Podáš už mi konečně ten klíč? Nikdy to kolo nevyměníme, když si budeš pořád takhle stěžovat.“
„Jsi nějaká nedůtklivá.“ Courtneyiny plné rty se zkroutily do lstivého úsměvu. „Copak se děje, Bianco? Neřešíš snad nějaké problémy ve vztahu?“
„Mezi mnou a Balthazarem je pořád všechno v nejlepším pořádku.“ Vlastně to byla pravda. Klečela jsem na studeném chodníku, vlněné rukavice jsem měla ušpiněné od maziva a snažila jsem se soustředit na výměnu kola.
„Ty si asi myslíš, že mi říkáš pravdu,“ pronesla Courtney. „Ale pravděpodobně netušíš, kam se Balthazar vydává bez tebe.“
„O čem to mluvíš?“
„Někdy kolem Silvestra jsem ho zahlédla v Amherstu. Bez tebe.“
„Co jsi tam dělala?“
„Znám to tam, jasný? Občas se tam podívám. Stejně jako Balthazar, který tam zjevně za někým jezdí. Na tvém místě bych mu nevěřila.“
Určitě tam neúspěšně hledal Charity. Ve tváři se mi zračil smutek a Courtney se ušklíbla. Nemohla tušit, proč jsem tak poklesla na duchu, ale to jí nevadilo. Odhalila mé slabé místo a byla odhodlaná toho využít. „Balthazar si může jezdit, kam chce. Mně to nevadí. Nejsme siamská dvojčata.“
„To je ale špatně. Měli byste trávit všechen čas spolu.“ Courtney na mě mrkla, spustila hever a hodila mi klíč na dotažení kola. Chytila jsem ho a doufala, že už si mě přestane dobírat kvůli domnělé nevěře mého údajného přítele. Balthazar i já jsme potřebovali předstírat náš vztah i nadále a nemohli jsme si dovolit, aby si nás někdo moc všímal.
Tušila jsem, že tohle setkání bude pro mě i Lucase jiné, ale nevěděla jsem, jak moc.
„Nevím, kde přesně se s ním potkáme,“ řekla jsem, když jsme s Balthazarem projeli okolo cedule s nápisem Albion. „Tvrdil, že to poznáme, jakmile to uvidíme. Nevím, jak to myslel.“
„Neboj. Lucas má pravdu. Věř mi, že není tolik možností, kde by mohl být.“
Brzy jsem pochopila, co tím myslel. Albion byl ještě menší než městečko, kde jsem vyrůstala. Bylo tu jen pár ulic a v místě, kde se sbíhaly, stál jediný semafor. Zdálo se, že kromě rodinných domů, které vypadaly staře, se tu nachází jen obchod s potravinami, benzínová pumpa a pošta. „Zastavil se tu čas, co?“
„Před sto padesáti lety, když jsme tu bydleli, to tady vypadalo lépe.“
Mluvil o sobě a Charity. Zadívala jsem se mu do tváře, ale jeho výraz se nezměnil.
Balthazar zaparkoval na ulici blízko semaforu. Během dne napadl sníh, a tak nám při cestě do středu městečka křupal pod nohama. Dychtivě jsem očima pátrala ve tmě, jestli nezahlédnu Lucase. Toužila jsem ho zase vidět, pevně ho obejmout a povídat si s ním tak dlouho, dokud nás to znovu nespojí. Chtěla jsem navodit intimní atmosféru, protože náš důvěrný vztah trpěl dlouhou dobou, kdy jsme se neviděli.
Když jsme zahnuli za roh, uslyšela jsem: „Tady jste.“ Otočila jsem se a celá se rozzářila. „Lucasi?“ Rozběhl se k nám. Měl na sobě nepromokavou bundu a pletenou čepici, takže jsem ho hned nepoznala. Rozpřáhl paže a já mu vběhla do náruče. Na tváři jsem ucítila jeho studený nos. „Ahoj, andílku,“ zamumlal.
„Ty mě vždycky uvidíš dřív než já tebe. Pokaždé se ke mně přikradeš zezadu.“
„A tobě se to líbí.“
„Jo, líbí.“ Políbila jsem ho na tvář a pak na rty. „Ale jednou tě překvapím.“
„Zkus to.“ Lucas mě objal ještě pevněji než předtím. Navzdory všem těm vrstvám oblečení mezi námi mnou projela vlna touhy.
„Odhalila jsem to tajemství.“ Samým vzrušením se mi rozbušilo srdce. Tolik jsem doufala, že z té novinky bude mít radost. „Vím, proč Bethanyová pozvala do Evernightu lidské studenty.“
„Vážně? Proč?“
Pověděla jsem mu, jak jsme s Balthazarem přišli na to, že se Bethanyová takhle snaží vystopovat duchy, a očekávala jsem, že z toho bude stejně nadšený jako já. Jenže místo toho Lucasovi pomalu mizel úsměv z tváře. Zmateně jsem vyhrkla: „No tak, Lucasi. Je to úspěch. Tohle jsi se snažil zjistit skoro dva roky! Tímhle přece Eduarda uzemníš! Nebo si myslíš, že se mýlím?“
„Ne, vsadil bych se, že máš pravdu. Když jsem se hlásil na Evernight, použili jsme adresu profesorky Ravenwoodové z Providence, která pořád tvrdila, že v přízemí jejího domu jsou duchové. Jenže před smrtí už se jí všechno pletlo, a tak jsem jí moc nevěřil. Asi budu muset zajít k jejímu hrobu a omluvit se jí.“
„Potom je to opravdu tak. Můžeš ostatním členům Černého kříže říct, co jsme se dozvěděli. Splníš svůj úkol a Eduardo ti přestane šlapat na paty. Nebo ne?“
Lucas si povzdychl. „Kéž by. Jenže Eduardovi se to nebude líbit. Některé buňky Černého kříže se potýkají s duchy celkem pravidelně, ale my skoro nikdy. To znamená, že by vyšetřování převzala jiná skupina.“
„Přesto znáš odpověď a víš, že lidští studenti nejsou v ohrožení.“
„Ty Eduarda neznáš. Toho nezajímá, jak dobře je škola hlídaná, ani že tam upíři nikdy nenapadají lidi. Nenávidí Evernight. Chce ho vymazat z mapy. Předtím se měl na co vymluvit. Teď to jen bude muset přenechat někomu jinému.“
„To znamená, že už nebudeš mít tolik důvodů se sem vracet. Bude pro nás ještě složitější se vídat.“ Veškeré mé úsilí naši situaci ještě zhoršilo. Sklonila jsem hlavu.
Lucas mi vzal obličej do dlaní. Jeho rukavice z hrubé vlny mě škrábaly na tváři. „Nějak to vyřešíme. Vždycky si nějak poradíme. Musíš tomu věřit.“
Stáhlo se mi hrdlo, a tak jsem jen přikývla. Lucas mě vášnivě políbil, jako by nás to mohlo spojit navždy.
Balthazar si odkašlal.
Ustoupila jsem o krok dozadu a teprve potom mi došlo, jak pro něho tahle situace musí být nepříjemná. Napadlo mě, že toho Lucas využije a začne si z něho utahovat, ale překvapil mě. „Dobře. Změníme téma. Balthazare, myslím, že tvá sestra je tady v Albionu.“
„Ty jsi viděl Charity.“ Balthazar zvedl bradu a jeho tělo se napnulo.
„Dopoledne. V západní části města. Když jsem sem jel, zahlédl jsem ji, jak jde po silnici kolem lesa. Hned jsem to otočil, ale jako by se propadla do země.“
Balthazar přikývl. „Myslím, že vím, kde ji hledat.“
Lucas mi stiskl ruku. „Mrzí mě to, ale víš, že to musíme vyřídit.“
„Ano, vím.“ Ve skutečnosti jsem z toho měla skoro radost. Kdyby se Balthazar a Charity konečně setkali, byli by oba šťastní. Kdyby se nám s Lucasem podařilo dosáhnout našeho cíle a pomoct jim, užili bychom si pak společný čas ještě lépe.
Nakonec jsme jeli Lucasovým náklaďákem, přestože jsme se ve třech v kabině dost mačkali. To ale nebyl jediný důvod, proč jsem se mezi nimi cítila nepříjemně. U obou jsem vycítila pevné odhodlání k akci. V jejich očích se zračila tvrdost a neústupnost, což působilo podmanivě a zároveň znepokojivě.
Ale všimla jsem si i rozdílů.
„Nevytahuj zbraň, dokud ti neřeknu,“ pronesl Balthazar, když jsme drncali po polní cestě. „Pokud je v Albionu, je pravděpodobně sama.“
Lucas stiskl volant tak pevně, jako by před sebou držel štít. „Nechám si u sebe nůž. Je mi líto, chlape, ale nevydám se za ní neozbrojený.“
Viděla jsem, jak se Balthazarovy oči hněvivě zaleskly, a tak jsem se rychle zeptala: „Máme tam s Lucasem vůbec jít? Nebylo by lepší, kdyby sis s ní šel promluvit sám?“
„Možná. Přesto bych chtěl, aby vás viděla a pochopila, že jsme přátelé. Později by to mohlo pomoct.“
Balthazar nám ukázal cestu k malému, starému domku na kraji města – pokud k němu vůbec ještě patřil. Vypadalo to, že se tam stěží vejdou dvě místnosti a nahoře na komíně uprostřed zchátralé střechy chybělo několik cihel. Lucas vypnul světla už několik minut předtím, než asi sto metrů před ním zastavil. Obešel náklaďák a vyndal dva velké nože. Jeden mi podal. Balthazar mlčel. Přestože jsem si skoro nedovedla představit, že vezmu do ruky takovou zbraň, vzala jsem si ho, protože jsem Lucasova varování ohledně Charitina gangu brala vážně.
Panovalo tu skoro naprosté ticho. Vítr zesílil a vháněl nám do tváří štiplavé vločky sněhu. Měsíc i hvězdy zakryly mraky a noc byla tak tmavá, že kdyby střecha domečku nebyla pokrytá sněhem, vůbec bych ho neviděla.
„Žádné stopy,“ zašeptal Lucas tak tiše, že jsem ho přes vítr a křupání sněhu skoro neslyšela. „Buď už se sem nevrátila, nebo sem zrovna šla, když jsem ji viděl na silnici –“
„– a zůstala v domě.“ Balthazar si pozorně prohlížel potemnělá okna, ale pochybovala jsem, že v nich navzdory svým upířím schopnostem něco uvidí. „Zjistíme to.“
Zastavili jsme se až u schodů, které vedly ke vchodovým dveřím. Balthazar po nich vyběhl a položil ruku na kliku. Několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a já si uvědomila, že zadržuj u dech.
Pak vstoupil dovnitř a za okamžik prohlásil: „Není tady.“
„Máme smůlu.“ Lucas kopl do sněhu. Čelisti měl pevně sevřené.
„To jsem neřekl,“ odporoval mu Balthazar. „Podívejte.“ Ohnul se, chvilku dělal něco, co jsem v té tmě nedokázala postřehnout, a pak najednou zaplápolal plamen svíčky.
Když jsme s Lucasem vešli dovnitř, zjistili jsme, že tu poslední dobou někdo pobýval. Někdo s velmi podivným způsobem vedení domácnosti. Na matraci na podlaze ležel kdysi krásný krajkový přehoz, který byl teď špinavý a potřísněný krví. Za ní bylo o zeď opřené zdobené mosazné zadní čelo postele, plné pavučin. Svíčka, kterou Balthazar zapálil, stála ve stojánku na stolku pokrytém vrstvami různě barevného vosku, který stekl po nohách stolku i na zem. V jedné fialové kaluži uvízl po jeho zaschnutí dokonce i křehký střevíček se štrasovými kamínky a úzkým podpatkem. Na podlaze i v rozích byly prázdné láhve od ginu a v krbu se místo dřeva nahromadilo tolik rozbitého skla, že nemohlo jít o náhodu. Hnědé, modré, zelené i čiré střepy se ve světle svíčky nepřirozeně třpytily.
„Nevykládej si to špatně, Balthazare,“ ozval se Lucas, „ale byla tvá sestra vždycky cvok?“
„Ohleduplný jako vždycky.“ Balthazar poklekl k hromadě rozbitého skla. „Ale upřímně řečeno, byla vždycky tak trochu jiná. Není blázen, ale nikdy nebyla s ničím spokojená. Nestála nohama pevně na zemi. Jakmile ji něco rozzlobilo nebo ji někdo naštval, nedokázala to pustit z hlavy. Než ji to přestalo trápit, nemyslela na nic jiného. V takových chvílích si nechala promluvit do duše jen ode mě.“
„Zdá se, že teď je situace ještě závažnější než předtím,“ řekl Lucas. „Tenhle nepořádek vypovídá o tom, že není duševně zdravá. Navíc se chytla špatné party, a to se mírním ve výrazech.“
Přemýšlela jsem o všech těch zvláštních změnách, které už se ve mně odehrály, a jak dokážou člověka vynervovat. O kolik horší to bude, až se ze mě stane hotová upírka a doopravdy si uvědomím, že jsem nesmrtelná? Už od dětství jsem se snažila tuhle přeměnu co nejvíc oddalovat a věděla jsem, že si pravděpodobně budu moct vybrat, kdy se uskuteční. Charity spoutaná ve stáji viděla, jak mučí jejího bratra, a přitom věděla, že její rodiče byli zavražděni. Takový zážitek bezpochyby stačil na to, aby se v ní navždy usadila zlost a duševní nevyrovnanost.
Zažila většina upírů něco podobného? pomyslela jsem si a zachvěla jsem se.
„Nežádám po tobě, abys omlouval chování lidí, se kterými teď Charity tráví čas,“ prohlásil Balthazar, aniž by vzhlédl od hromady rozbitého skla.
„Přesto se vsadím, že po mně budeš chtít, abych je nechal beztrestně odejít,“ řekl Lucas.
„Nehraj si na soudce. Jsi jen kat, který rozhoduje o vině na základě toho, co jsme, ne co děláme.“
„Proč se místo Charitiných šílených přátel najednou bavíme o mně?“
Nejdřív jsem je chtěla přimět, aby se přestali hádat, ale pak mě napadlo, že bude možná lepší nechat je, ať si to vyříkají. Čím dřív se to mezi nimi vyřeší, tím lépe. Přestala jsem si jich všímat a klekla si vedle matrace. Jedna z krvavých skvrn na ušmudlaném přehozu byla ve tvaru ruky.
„Ty nemáš sourozence, Lucasi, viď? Jinak bys třeba nebyl tak zabedněný, abys mě pochopil.“
„Kdybych měl sourozence, který by se dal do party se sériovými vrahy, myslím, že bych byl naštvaný na něj, ne na policajty, kteří se je snaží chytit.“
„Pořád si hraješ na muže zákona?“ Položila jsem ruku na skvrnu. Když jsme s Charity kráčely vedle sebe, zavěsila se do mě. Přestože byla vyšší než já, ruce měla menší. Tahle krvavá skvrna byla o tolik větší než moje ruka, že mé prsty vypadaly jako prsty dítěte.
„Nebydlí tu sama.“ Když jsem to řekla, Lucas a Balthazar se přestali hádat a zírali na mě, jako by na mě úplně zapomněli. „Podívejte se na tohle. Nedávno tu musel být ještě někdo jiný. Daleko větší než Charity. Pravděpodobně muž.“
Zdálo se, že o tom Balthazar pochybuje, ale Lucas se usmál. „Přesvědč se sám.“
Byla jsem na sebe pyšná. Dychtivě jsem se rozhlédla po místnosti, jestli nenajdu ještě nějaký jiný důkaz přítomnosti dalšího upíra, ale nic mě nenapadalo. Přesto mě teď tenhle nepořádek znervózňoval ještě víc než předtím. Charity byla zvláštní, ale člověk by předpokládal, že ten druhý bude rozumnější. Že nastolí alespoň nějaký řád. Místo toho tu s ní žil jako na nějaké skládce.
„Nežije tu sama,“ pronesl Balthazar pomalu.
„Balthazare, řekni mi, co ti vadí víc?“ Lucas začal prohledávat šuplíky, které však byly prázdné. „Že tvoje mladší sestra má sex, nebo že její milenec naprosto zřejmě pije krev?“
„Přemýšlej o tom, co jsem právě řekl.“ Balthazar se zvedl. „Pokud sem Charity vůbec někoho přivedla, mohla sem klidně vzít všechny. Celou partu. Svůj kmen.“
„Kmen?“ Kdysi jsem o upířích kmenech něco četla. Nebylo toho moc, ale nešlo o nic hezkého. Mělo mi dojít už dávno, že by s tím tahle parta mohla mít něco společného. „Myslíš, že jsou tady ve městě všichni? V tuhle chvíli? A že se sem vrátí?“
Lucas s Balthazarem se na sebe podívali a Lucas mě popadl za paži. „Pojedeš zpátky do Albionu,“ prohlásil. „Balthazar a já si už nějak poradíme.“
„Cože? Nechci se vrátit bez vás.“
„Lucas má pravdu,“ řekl Balthazar. „Bude to nebezpečnější, než jsem si myslel. Neumíš bojovat, Bianco.“
„Už jsem se toho hodně naučila.“ Lucas mě zatahal za loket, ale já jsem zůstala stát na místě.
Balthazar zavrtěl hlavou. „Hodiny šermu se nepočítají.“
„Bianco, uvažuj,“ naléhal Lucas. „Jak často se s Balthazarem na něčem shodneme?“
Ač nerada, musela jsem uznat, že mají pravdu. Mé schopnosti se s hotovým upírem nedaly srovnat. Lucasovy také ne, ale toho od raného dětství učili bojovat. Pokud by skutečně došlo k bitvě se skupinou upírů, neměla bych šanci. V tom okamžiku jsem si předsevzala, že se naučím bojovat a budu daleko silnější, protože už jsem nechtěla, aby mě někdo odháněl od sebe pryč jen proto, že se o mě bojí.
Jenže v tuhle chvíli mi nic jiného nezbývalo.
„Mám odvézt náklaďák zpátky do města?“ Aspoň, že jsem se naučila řídit, pomyslela jsem si hořce. „Nebo můžu počkat dole na cestě?“
„V bezpečí budeš jedině ve městě,“ řekl Lucas.
Balthazar přikývl. „Lucas by tě tam měl odvézt a pak se vrátit. A taky bychom raději měli schovat důkaz o naší přítomnosti.“ Sklonil se a sfoukl svíčku. Místnost se ponořila do tmy.
V ten okamžik jsme venku zahlédli světlo.
„Co –“ Okamžitě jsem zase zmlkla. Ať už to světlo (šlo o plamen svíčky nebo baterku?) držel kdokoli, nesměl mě slyšet. Nikdo z nás se ani nepohnul a já jsem se tak moc snažila něco zaslechnout, že jsem cítila, jak se mi napnuly všechny svaly v těle. Lucas mi sevřel paži. Vyměnili si pohled s Balthazarem a ten položil ruku na kliku. Očividně se připravoval na to, co přijde. V šeru jsem viděla, jak se mu ve tváři zračí strach i naděje zároveň.
Otevřel dveře. Dovnitř zavál studený vzduch. Místo dvaceti zabijáků jsem ve tmě spatřila jen Charity.
Měla na sobě dlouhý obnošený kabát z šedé vlny, který byl na mnoha místech vyspraven záplatami. Botu měla každou jinou. Světlé rozpuštěné vlasy jí vítr sfoukával do obličeje. V jedné ruce držela baterku. Ruce jí před mrazem chránily jen tenké rukavice bez prstů. „Balthazare?“ řekla dětským hláskem.
„Charity.“ Přestože ji hledal tak dlouho, zdálo se, že za ní nedokáže jít a neví, co má říct. „Jsi v pořádku?“
Pokrčila rameny. Zadívala se tmavýma očima na Lucase. „Pohybuješ se v podivné společnosti.“
„Nejsem ve službě,“ prohlásil Lucas a ušklíbl se. Nezdálo se mi vhodné, aby v téhle situaci žertoval, a zmáčkla jsem mu loket. Naštvaně se na mě podíval, ale zmlkl.
„Tu dívku chápu,“ pronesla Charity. „Tolik mi připomíná chudinku Jane.“
Balthazar zbledl. „Nevyslovuj to jméno.“
Kdo byla Jane?
„Pronásleduješ mě.“ Ustoupila o krok dozadu a svěsila ruku, ve které držela baterku, takže světlo teď dopadalo jen na její nohy a sníh. „Chci, abys s tím přestal.“
„Přestanu, když se vrátíš domů.“
„Domů? Kam domů? Kdysi jsme tady bydleli, ale to už je dávno.“ Charity si odhrnula vlasy z obličeje. Působilo to tak zmateně, jako by jí bylo do pláče. „Vůbec neuvažuj o tom, že bych se vrátila na Evernight. Víš, co si o té akademii myslím.“
Lucas a já jsme se na sebe podívali.
Balthazar vyšel ven a Charity uskočila o pár kroků zpět. Kdybych nevěděla, jak se věci mají, myslela bych si, že se ho bojí. „Můžeme si najít jiné místo a dělat něco jiného,“ řekl jí mírně Balthazar. „Záleží jen na tom, abychom byli spolu. Chybíš mi, Charity.“
Sklopila pohled. „Ty mně ne.“
Balthazara to tak zasáhlo, že se stáhl. Položila jsem mu ruku na rameno, abych ho utěšila. Nic víc jsem pro něho udělat nemohla. Lucas mě pozoroval, ale mlčel.
„Tolik mi toho připomínáš,“ řekla Charity. „Připomínáš mi, jaké to bylo doopravdy žít. Užívat si sluneční svit a ne ho jen trpět. Moct se zhluboka nadechnout a ne dýchat jen ze zvyku. Povzdychnout si a cítit úlevu. Moct se vyplakat místo toho, abych dusila smutek v sobě a cítila se čím dál tím více zmateně a nakonec ztratila pojem o tom, kdo vlastně jsem.“
„Já vím, kdo jsem,“ prohlásil Balthazar.
Zavrtěla hlavou. „Ne, Balthazare. Nevíš.“
„Alespoň mi slib, že odejdeš od kmene.“ Hlas se mu zlomil a mě píchlo u srdce. „Jestli s nimi budeš držet dál, bude ti hrozit nebezpečí od Černého kříže.“
Charity zlostně hleděla na Lucase. „Jestli ty budeš držet se členy Černého kříže, hrozí ti nebezpečí od mého kmene. Zkus rady spíš přijímat než dávat, Balthazare. A teď odsud vypadni.“
„Charity, přece se takhle nerozloučíme.“
Dostala jsem takový strach, že jsem skoro zavrávorala. „Řekla teď.“
Oba dva se ke mně naráz otočili. „Cože?“ zeptal se Lucas.
Byla jsem si tím naprosto jistá. „Jsou tady. Pozorují nás. Myslím, že bychom měli odejít.“
Charity se na mě usmála. „Ty jsi moc chytrá na to, abys doopravdy chodila s lovcem upírů. Pravděpodobně z toho vyvázneš živá.“
Lucas se zadíval k nedalekému lesíku a přimhouřil oči. „Vrátíme se k náklaďáku.“
„Ještě ne.“ Balthazar vyděšeně přihlížel, jak se Charity vydala směrem k lesíku. „Dejte mi ještě jednu šanci si s ní promluvit.“
„K náklaďáku,“ opakoval Lucas. Viděla jsem na něm, jak moc touží po boji, ale přesto se soustředil na mou ochranu. „Hned teď.“
Chtěla jsem se rozběhnout, ale pak jsem si uvědomila, že prchající kořist je ještě lákavější. Přinutila jsem se k pomalé chůzi a vzala jsem Balthazara za paži, abych ho odtáhla pryč. Lucas couval ke dveřím řidiče a ruku držel na noži.
Všimla jsem si, že za Charity se ve sněhu nacházejí stopy nejméně šesti lidí. Věděla jsem, že nás pozorují z nedalekého úkrytu. Měla jsem pocit, že na sobě cítím jejich pohledy, a když v korunách stromů zafoukal vítr, zdálo se mi, že jsem zaslechla vzdálený smích.
Balthazar přidal do kroku. „Nic se nám nestane.“
„Tím si nejsem tak jistá,“ prohlásila jsem, ale to už jsme nasedali do náklaďáku. Lucas i Balthazar za sebou zabouchli dveře a ve stejný okamžik je zamkli. „Pospěšme si.“
Lucas nastartoval a prudce se rozjel. Když jsme zabočovali, světla ozářila Charity, která stála na poli a pozorovala nás. Její oči v tom světle vypadaly jako kočičí.
„Myslí si, že jsem se obrátil proti ní.“ Balthazar se svýma velkýma rukama opíral o palubní desku.
„Budeš mít šanci si s ní znovu promluvit,“ řekla jsem. „Ty víš, že budeš. Vysvětlíš jí to a ona to pochopí.“
„Charity pochopí, proč se stýkám se členem Černého kříže? V tom případě tomu rozumí lépe než já.“
„Uvidíš, že to dobře dopadne,“ přesvědčovala jsem ho znovu. Lucas se na nás otočil, ale pak upřel pohled před sebe.
Sněžilo čím dál tím víc. Když jsme přijeli do Albionu, byla už zaparkovaná auta pokrytá sněhem. „Možná byste se dnes večer neměli vracet,“ pronesl Lucas. „Zavolej rodičům a řekni jim, že se kvůli sněhu na silnicích nedostanete domů.“
„Silnice budou ještě pár hodin sjízdné. Stihneme se vrátit.“ Balthazar si ohrnul límec kabátu, jako by mu skutečně byla zima.
Věděla jsem, že kdybych Balthazara požádala, abychom tu zůstali, vyhověl by mi a já bych tím pádem mohla být s Lucasem o něco déle. Kdyby se nám podařilo přesvědčit mé rodiče, že musíme počkat do rána, až odklidí sníh ze silnice, strávili bychom spolu několik hodin, ale chudák Balthazar by na mě musel někde čekat. Cítila bych se kvůli němu hrozně a jemu by určitě bylo ještě hůř. Už takhle vypadal zničeně. Potřeboval se co nejdříve vrátit do Evernightu.
„Vrátíme se zpátky,“ řekla jsem Lucasovi. „Bude to tak lepší.“
Lucas se na mě zadíval. V jeho očích se zračilo zklamání a něco, co jsem nedokázala přesně rozpoznat. „Možná ano.“
Pak nastalo ticho. Ani jeden z nás nevěděl, co říct.
Balthazar, který byl zjevně tak duchem nepřítomný, že si ani nevšiml napětí mezi námi, otevřel dveře náklaďáku. Do kabiny pronikl mrazivý vítr a sfoukl mi vlasy do očí. Lucas se opět soustředil na silnici, jako by už chtěl vyrazit. Když jsem vystupovala, Balthazar mi podal ruku, abych neupadla, a já ji přijala. „Ahoj, Lucasi,“ řekla jsem potichu.
Lucas se naklonil, aby za mnou zavřel dveře. „Uvidíme se přesně za měsíc na náměstí v Amherstu. V obvyklou hodinu. Ano?“ Pak si povzdychl a unaveně se na mě usmál. „Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“ Ani tato slova však tentokrát všechno nenapravila.
Balthazar i já jsme v následujících dnech měli tak hroznou náladu, že jsem navrhla, abychom předstírali, že jsme se pohádali. Ani jeden z nás nedokázal hrát šťastný pár. Až po týdnu jsme se vzchopili natolik, že jsme byli schopni předstírat usmíření.
Mezitím jsem však trávila víc času sama a zmocnila se mě úzkost. Myslela jsem na to, jak jsme se s Lucasem rozloučili, a měla jsem pocit, jako bych ztrácela půdu pod nohama.
Vic se všiml mého rozpoložení a snažil se mě naučit šachy, abych přišla na jiné myšlenky, ale já jsem byla tak rozmrzelá a nesoustředěná, že jsem si ani nepamatovala pravidla, natož abych vymýšlela strategii.
„Už několik dní jsi úplně mimo,“ řekl mi jednou odpoledne, když jsme třídili týdenní dodávky jídla. Lidští studenti si očividně nikdy nevšimli, že spousta jejich spolužáků si žádné jídlo nevyzvedávala. Vždycky se nedočkavě vrhli na balíčky s jídlem, které si objednali, jako třeba těstoviny nebo sušenky. Vic si dal do plátěné tašky dvě láhve pomerančového džusu. „A nejde si nevšimnout, že Balthazar je teď taky nějaký sklíčený.“
„Jo. Asi ano.“ Zrozpačitěla jsem a raději jsem se zadívala na Raquelin seznam. Navrhla jsem jí, že jí její jídlo vyzvednu spolu se svým.
„Balty přišel na poslední promítání klasických filmů. Vybral jsem filmy s Kevinem Spaceym. Bezva herec, ne? Ale Balthazar koukal celou dobu někam do kouta.“
„Vicu, vím, že to myslíš dobře, ale nechci o tom mluvit.“
Pokrčil rameny a dal si do tašky několik balení polévek. „Jen jsem si říkal, jestli to nějak nesouvisí s Lucasem.“
„Možná. Trochu. Je to složité.“
„Myslím, že Lucas je typ kluka, ze kterého se holky jen tak nevzpamatují. Nespoutaný bouřlivák, ale zároveň přemýšlivý. Já si neumím hrát na zlýho hocha,“ prohlásil Vic. „Jsem kliďas. Lucas je naproti tomu –“
„Na nikoho si nehraje. Je takový, jaký je.“
„Já vím. A taky vím, že to mezi vámi neskončilo. Pro Balthazara to bude těžký. Stejně ti říkám na rovinu, jak to vidím,“ řekl Vic potichu.
Doufala jsem, že má pravdu, a ta naděje mě povzbudila. „Jsi mizerný dohazovač, Vicu.“
„Ne horší než ty. Vážně jsi mě chtěla dát dohromady s Raquel?“
„To bylo více než před rokem!“ Když jsme se konečně přestali smát, pustili jsme se znovu do třídění balíků s jídlem. Do pokoje jsem se vrátila s o trochu lepší náladou.
Raquel pracovala na jednom ze svých větších výtvarných projektů. Její koláže pokrývaly skoro polovinu podlahy a v pokoji bylo cítit lepidlo a barvy. „Co to je?“ zeptala jsem se a opatrně jsem našlapovala mezi navlhčenými novinami a štětci.
„Nazvala jsem to Óda na anarchii. Všimla sis, jak je každá barva v rozporu s tou vedle ní?“
„Jo, to nejde přehlídnout.“
Má vlažná reakce Raquel nijak neodradila. Měla barvu na rukou i ve vlasech, ale pořád se usmívala na svůj projekt a chroupala při tom sušenku. „Nepřekáží ti to, že ne?“
„Ani ne, ale myslím, že dnes večer půjdu radši za našima.“
„To smíš?“
„Ne pořád, ale myslím, že pro tentokrát to nebude nikomu vadit.“
Máma i táta byli z mé návštěvy nadšení. Bývali velmi opatrní na to, kolik času s nimi trávím, protože jim vadilo, že se nepřátelím s ostatními upíry na Evernightu. Ale teď si byli jistí, že se chovám tak, jak chtěli, a tak jsem u nich byla vždy vítána.
Dřív jsem to chápala, ale teď už ne.
„Tati?“ zeptala jsem se, když jsme spolu vyměňovali povlečení na mé posteli. „Vy jste vždycky věděli, že jednoho dne se ze mě stane upírka se vším všudy?“
„Samozřejmě.“ Pečlivě zasouval rohy peřiny do povlečení. „Až dospěješ a připravíš někoho o život – a ty víš, že najdeme vhodný způsob, jak to provést –, pak dokončíš svou přeměnu.“
„Nejsem si tím tak úplně jistá.“
„Všechno bude v pořádku, miláčku.“ Položil mi ruku na rameno a ani jeho křivý nos nenarušoval jeho něžný výraz. „Vím, že si kvůli tomu děláš starosti. Ale pokud najdeme někoho, kdo umírá a není už při vědomí, pak mu vlastně prokážeš laskavost. Ve své poslední chvíli ti daruje nesmrtelnost. Myslíš, že by to pro tebe ten člověk nechtěl udělat?“
„To se nikdy nedozvím, protože toho člověka vůbec nebudu znát, ne?“ Jak jsem vůbec mohla tuhle myšlenku přijmout? Poprvé v životě mi došlo, jak domýšlivě to zní a jak bezcitné bylo předpokládat, že mám právo ukončit něčí život, i ten, který se už chýlí ke konci, kvůli své vlastní potřebě. „Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěla. Pořád opakuješ, co se stane, až někoho připravím o život. Až někoho zabiju. Jenže co když se to nikdy nestane?“
„Stane se to.“
„Ale co když to neudělám?“ Nikdy jsem takhle nenaléhala, protože jsem to nepovažovala za nutné. Teď mě však všechny ty nezodpovězené otázky tížily čím dál tím víc. „Jen mě zajímá, jaké další možnosti existují. Netuší to někdo? Třeba paní Bethanyová?“
„Paní Bethanyová by ti řekla to samé, co ti řeknu já. Máš jen jednu možnost. Nechci tě už slyšet takhle mluvit. A neříkej nic mámě, protože bys ji tím jen rozrušila.“ Táta se zhluboka nadechl, očividně se snažil uklidnit. „Kromě toho jsi ještě loni toužila po lidské krvi.“
Poprvé po několika měsících jsme narazili na téma, které mělo blízko k Lucasovi. Cítila jsem, jak jsem se začervenala.
„Nejsem naivní. Tuším, že už jste si s Balthazarem vzájemně vysáli krev,“ pronesl rychle. Možná tonul v rozpacích stejně jako já. „Takže už musíš být připravená vysát někomu krev a skutečně ho zabít. Při nedělních večeřích jsem si všiml, že piješ čím dál tím více krve. Chápu, že tě to může zneklidňovat, ale to neznamená, že si budeš vymýšlet takovéto otázky. Vyjádřil jsem se jasně?“
Nebyla jsem schopná promluvit, a tak jsem jen přikývla.
Brzy potom jsem zhasla a snažila se usnout. Jenže jsem byla zmatená z rozhovoru s otcem a navíc jsem měla hlad.
Síla sugesce, pomyslela jsem si. Táta se zmínil, že jsem při chuti, a já jsem se teď cítila tak hladová jako už dlouho ne, a to navzdory tomu, že jsem při večeři vypila půl litru krve.
Alespoň jsem nemusela vyndávat termosku zpod postele. V ledničce mých rodičů bylo krve dost.
Prošla jsem po špičkách chodbou okolo spících rodičů a zamířila do kuchyně. Našlapovala jsem bosýma nohama po dlaždicích. Nerozsvítila jsem a spolehla se na své noční vidění a světlo z ledničky. Na spodní poličce bylo kvůli mně skutečné jídlo, ale jinak byla plná láhví a pytlíků s krví. Jeden z nich jsem opatrně vyndala. Většinou jsem krev z pytlíků nepila, protože byla vzácná a mí rodiče ji potřebovali více než já. Pytlíky totiž obsahovaly lidskou krev.
Možná měl táta pravdu. Možná jsem pila čím dál tím víc krve, protože jsem už dlouho nepila lidskou krev. Možná tahle krev bylo přesně to, co jsem potřebovala. Pokud by mi táta chtěl vynadat, že jsem mu vypila jeho pytlík krve, řekla bych mu, že mě k tomu v podstatě přiměl.
Vymačkala jsem pytlík do velkého hrnku a ohřála ho v mikrovlnné troubě. Přestože po nastavené době zapípala tak hlasitě, až jsem sebou trhla, mí rodiče se nevzbudili. Pospíchala jsem zpátky do svého pokoje.
Horký hrnek mě pálil do prstů, ale nevnímala jsem bolest ani nic jiného, protože mě naprosto ohromila výrazná vůně krve. Rychle jsem zvedla hrnek k ústům a začala pít.
Ano. Přesně tohle jsem potřebovala. Teplá krev mě zahřála po celém těle. Díky lidské krvi jsem se na rozdíl od té zvířecí cítila rozjařeně a silně. Svírala jsem hrnek oběma rukama a polykala tak rychle, že jsem se skoro ani nestíhala nadechnout. Měla jsem pocit, jako bych plavala v teplé vodě a všude okolo mě byla zima –
Počkat.
Položila jsem hrnek na noční stolek, olízla si ze rtů krev a snažila se zjistit, co se děje. V místnosti se najednou zřetelně ochladilo. Že by se jedno okno náporem větru otevřelo? Ne, všechna okna byla zavřená a pokrytá mrazem. Ale byla jím pokrytá i před několika minutami? Než jsem odešla do kuchyně, viděla jsem venku obrys obludy, která teď byla skrytá za vrstvou bílé námrazy.
Když jsem vydechla, utvořil se přede mnou obláček páry. Začala jsem se třást. Za oknem jsem zahlédla namodralý svit a pak jsem uslyšela škrábání po skle. Zachvátil mě strach, ale nedokázala jsem se odvrátit.
Přešla jsem k oknu a začala jsem holýma rukama stírat ledovou námrazu. Mráz mě bodal do prstů, ale začal tát, takže jsem venku spatřila dívku v mém věku s krátkými, tmavými vlasy a prázdnýma očima, kterýma mě upřeně pozorovala. Vypadala naprosto normálně, tedy až na část těla, kterou měla skoro průhlednou a která se vznášela za mým oknem.
Přízrak tu byl zas.