DÍKYBOHU, ŽE UŽ KONEČNĚ PŘICHÁZÍ JARO,“ prohlásila Raquel, když otevírala okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. „Kdybych ještě jedno ráno po probuzení uviděla rampouchy, přísahám, že bych jedním někoho probodla.“
„O probodávání se radši vůbec nezmiňuj, prosím.“ Ležela jsem v klubíčku na posteli v pyžamu, které jsem měla na sobě celý víkend, a prohlížela jsem si Raqueliny časopisy. Nedalo se v nich pořádně číst, protože z nich vystříhala skoro všechny obrázky na své výtvarné projekty, ale ani mi to moc nevadilo, protože jsem se stejně nedokázala soustředit.
Raquel mi posunula časopis dolů, aby mi viděla do obličeje. „Pamatuješ, jak jsem se na začátku roku tady v pokoji schovávala já a ty jsi mě vyštvala ven?“ Pak ztlumila hlas a dodala: „Tak teď si to vyměníme.“
„Nepotřebuju, aby mě někdo odněkud vyštvával.“
„Bianco, vzpamatuj se. Už měsíc vypadáš jako oživlá mrtvola.“
Spíš upírka, napadlo mě. To mi vyloudilo na tváři nepatrný úsměv. „Jen potřebuju čas srovnat si všechno v hlavě. Jasný?“
„Chápala bych, kdyby to trvalo pár dní. Nebo dokonce týdnů. Ale už je to skoro měsíc. I ty už bys měla mít všechno srovnaný.“ Raquel vstala a stáhla mi peřinu z postele. „Vstaň a běž si dát sprchu. Smrdíš jako tchoř.“
„Nesprchovala jsem se jen včera,“ zabručela jsem.
„To mě nezajímá. Ale chci se zbavit smradu ve svém pokoji.“
Neměla jsem pocit, že bych zapáchala. Raquel se mě spíš jen snažila dostat z postele. Takže jsem se poslušně vydala do koupelny, a když jsem se vrátila, Raquel mi zrovna stlala postel, i když svoji si nestlala skoro nikdy. Schovala i všechny časopisy. „Udělala jsem tuňákovy salát,“ řekla a vyklepala mi deku. „Můžeme si venku udělat piknik a pozvat třeba i Balthazara, Vica a Ranulfa. Co ty na to?“
„Ty chceš pořádat piknik?“ Pokrčila rameny. „Vůbec tě nepoznávám,“ pronesla jsem.
„Já tebe taky ne,“ podotkla Raquel. „Dokud se věci nevrátí do normálu, budu hrát akční holku já. A já jsem akční strašně nerada. Tak vzpamatuješ se konečně a půjdeš na ten piknik?“
„Dobře.“ Stejně už jsem musela něco sníst. Přestože jsem pila čím dál tím víc krve, pořád jsem potřebovala i jídlo.
„Tak co, prozradíš mi vůbec někdy, co tě trápí?“
„Asi ne.“ Jak jsem jí mohla říct, že mě takhle rozhodil rozchod s Lucasem? Raquel si myslela, že jsme se rozešli skoro před rokem a ne před měsícem. „Raquel, nejde o to, že bych ti nevěřila. Jen o tom nechci mluvit. Nechci se vůbec slyšet, jak o tom mluvím.“
„To je v pohodě,“ řekla. „Ale aspoň pojď ven.“
Na pikniku se nás sešlo pět (Balthazar a Ranulf dlouho převalovali v puse každé sousto). Jako ubrus nám posloužila jedna z Vicových batikovaných dek. Povídali jsme si hlavně o pololetních zkouškách a spolužácích. Balthazar seděl tak blízko mě, že jsme se občas dotkli lokty. Jeho přítomnost mě uklidňovala.
Jen jednou jsme se dostali k nebezpečnému tématu. Vic si nasypal na talíř další brambůrky a nadhodil: „Neslyšeli jste někdo něco o Courtney?“
„Prý se vrátila domů,“ pronesl Balthazar rychle. Držel se oficiální verze, kterou vedení školy používalo v případě zmizení některého ze studentů. Většinou to byla pravda, ale tentokrát ne. „Každý rok odejde několik studentů. Není to nic neobvyklého.“
„Je to fakt divný,“ prohlásila Raquel. „Loni Erich, letos Courtney. Chápala bych, že z téhle zatracené školy někdo odejde, navíc po tom zážitku s duchama, ale nezdá se, že by to vedení vadilo. A jak je možné, že se to týká nejoblíbenějších studentů? Zbytek z nás to tady vydržel.“
„Courtney tu nebyla spokojená,“ podotkl Ranulf. „Vím, že se cítila osamělá.“
Přestože mě to nikdy předtím nenapadlo, uvědomila jsem si, že má pravdu. Věděla jsem, že si nikdo z nich nesmí všimnout, jak mě tohle téma rozrušilo, a tak jsem položila hlavu Balthazarovi na rameno. Pohladil mě po zádech.
Raquel se zatvářila pochybovačně. „Nechápu, proč by se někdo tak atraktivní a oblíbený měl cítit osaměleji než většina z nás.“
„Všichni se cítíme osaměle,“ pronesl hloubavě Ranulf, ale usmál se. „Musíme se soustředit na přítomnost. Neměli bychom se trápit kvůli minulosti a budoucnosti. Štěstí spočívá v přítomném okamžiku.“
Raquel se zasmála. „Vic tě úplně zblbnul.“
Uvědomila jsem si, že Ranulf poslední dobou opravdu vypadá daleko spokojeněji. Taky jsem si všimla, že má na sobě moderní tenisky. Už nepřipomínal křesťanského mučedníka z nějaké středověké ilustrované knížky. Oblékal se a pohyboval skoro stejně jako ostatní studenti. Sice se stále vyjadřoval poněkud zvláštně, ale už ne tolik, aby to někdo postřehl. Mnohem důležitější bylo, že poprvé vypadal šťastně. Rok bydlení s Vicem mu prospěl víc než deset let školy.
„Měl by sis z něj vzít příklad, Balty,“ prohlásil Vic a šťouchl Balthazara botou do nohy. „Užívej každého dne.“
„Snažím se.“ Balthazar se pokusil, aby to znělo vesele, ale moc mu to nešlo. Netvářil se uplynulý měsíc o nic lépe než já. Setkání s Charity prožíval stejně těžce jako já. Cítila jsem se jako blázen, že jsem jí důvěřovala, protože vypadala tak nevinně a bezmocně. O kolik horší to muselo být pro Balthazara? Nejen že před ním dala přednost kmeni zabijáků, ale navíc se stala jednou z nich. Chovala se násilnicky, bezohledně a krutě. Jedinou ranou nožem ukončila nejen Courtneyinu existenci, ale i můj vztah s Lucasem.
Raquel ze mě možná vycítila smutek, protože rychle navrhla: „Dneska je jasná obloha. Co kdybychom večer pozorovali hvězdy? Souhlasíte?“
„Dnes večer ne,“ namítla jsem. „Slíbila jsem Balthazarovi, že mu pomůžu s projektem do školy.“
„Tak dobře,“ řekla Raquel. „Ale podnikneme to někdy brzo.“
Vzpomněla jsem si, jak ji astronomie nudí, a chtělo se mi ji obejmout za to, že se tak snaží mi pomoct.
„Školní projekt“ ve skutečnosti znamenal hraní videoher. Pro mě to byla legrace, ale pro Balthazara tohle současné téma hodin moderních technologií představovalo problém. „Mělo by ti to jít líp,“ prohlásila jsem, když můj bojovník už podesáté probodl Balthazarova válečníka. „Bojoval jsi ve válkách, že jo?“
„Ve spoustě.“ Podíval se na ovládání. „Nedává mi smysl vnímat bitvu jako hru.“
„Tak to ber jako šermování,“ navrhla jsem mu. „Musíš vědět, jak se hýbat, abys mohl bojovat. Při šermování taky hraješ určitou roli.“
„Tak to by dávalo smysl.“ Usmál se a opřel se o pohovku v učebně moderních technologií. Byla jsem na sebe opravdu pyšná. Pak se ale jeho úsměv změnil. Byl něžnější a zároveň naléhavější. „Bianco, proč to pořád děláme?“
„Co děláme?“
„Trávíme spolu tolik času. Obelháváme své přátele.“ Zadíval se na mě svýma tmavýma očima. „Předstíráme, že spolu chodíme.“
„No, protože –“ Uvědomila jsem si, že jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Sklopila jsem oči a hledala slova. „Pořád hledáš Charity, takže potřebuješ důvod dostat se z Evernightu.“
„Nemusím se na nic vymlouvat. Můžu odjíždět a přijíždět, jak se mi zachce. Naše – ať už předstíráme cokoli, nepotřebuju se na nic vymlouvat.“
„Můžeme s tím přestat, jestli chceš.“
„Nijak zvlášť po tom netoužím,“ řekl Balthazar potichu.
„Já – dojdu si pro krev, jo?“ Přestože jsem se třásla, vstala jsem a zamířila do rohu místnosti, kde byla moderní kuchyňka. Několik upírů tady schovávalo trochu krve, aby si sem o přestávce mohli zajít na svačinu, protože tohle byla jediná učebna, kam se nedostali lidští studenti. Měla jsem pocit, že by mi mohla dodat sílu.
Nemohla jsem předstírat, že nevím, o čem mluví, nebo že jsem překvapená. S Lucasem jsme se rozešli a zdálo se, že je skoro vyloučeno, že bychom se ještě někdy potkali. Balthazar mi dal čas, abych se s tou ztrátou vyrovnala, a teď chtěl vědět, jestli by se mezi námi mohlo něco změnit.
Celou tu dobu jsem ho brala jako kamaráda. Věděla jsem, že stále ještě miluju Lucase, a netušila jsem, jestli někdy dokážu tolik milovat někoho jiného.
Zároveň jsem si ale uvědomovala, že jsem se za poslední rok naučila na Balthazara spoléhat. Důvěřovala jsem mu. Byl jedním z mých nejbližších přátel. A nikdy jsem nepředstírala, že by se mi nelíbil. To by ani nešlo.
Ne, nikdy jsem k Balthazarovi necítila ani zlomek vášně, kterou ve mně pokaždé vzbudil Lucas. Ale kdybych mu dala šanci –
Vzpomněla jsem si, jak mě Lucas líbal pod hvězdnou oblohou v observatoři a jak moc jsem po něm toužila. Tahle vzpomínka mi vytanula na mysli ve chvíli, kdy jsem vyndávala z kuchyňské linky skleničku, a pohltila mě natolik, že jsem ji upustila. Sklo se roztříštilo o podlahu a já jsem ucítila, jak se mi něco ostrého zabodlo do ruky. „Au,“ zavzlykala jsem a vytáhla si ze zakrváceného prstu střep.
Balthazar byl vmžiku vedle mě. „Jeje. Ale nebude to tak hrozné.“ Rychle posbíral rozbité kousky skla a hodil je do koše.
„Ne, potřebuju to jen zavázat.“ Počkat – napadlo mě vzápětí.
Stáli jsme tak blízko sebe, že se naše těla skoro dotýkala. Místo toho, abych strčila prst pod tekoucí vodu, zvedla jsem váhavě ruku skoro až k Balthazarově obličeji.
Moje chování ho asi překvapilo. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co dělám. Pak mě chytil za zápěstí, dal si můj prst do úst a ochutnal moji krev. Zavřel oči. Když jsem ucítila, jak se jazykem dotýká mé kůže, něco se ve mně pohnulo a nemohla jsem popadnout dech.
Trvalo to jen vteřinu, pak Balthazar vytáhl můj prst z pusy. Místo, kde jsem ještě před chvílí měla řeznou ránu, bylo jen trochu růžové. „V pořádku?“ zeptal se.
„Jo.“ Cítila jsem se neuvěřitelně odhalená. Má krev dala Balthazarovi příležitost nahlédnout do mojí mysli a objevit emoce, které se ve mně právě odehrávaly. Napadlo mě, jestli se cítí stejně zmateně jako já. „Co jsi viděl?“
Pořád ještě držel moji ruku ve své dlani a silnými prsty mi obepínal zápěstí. „Jen trochu zvědavosti. Neochutnal jsem dost krve na to, abych poznal, co doopravdy cítíš.“ Jeho hlas zněl podivně drsně. „Teprve až si s někým vyměníš krev, pochopíš, jaký je v tom rozdíl.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem odkryla jen náznak Balthazarových pocitů, když jsem mu na Podzimním plese olízla krev z prstu. Ani jsem si nedokázala představit, o kolik víc tajemství bych mohla odhalit jako skutečná upírka.
V tomhle se skrývá podstata upírství.
Občas jsem si nebyla jistá, jestli se opravdu musím stát upírkou, i když bych si právě tohle přála. Ale potom, co jsem ztratila Lucase, jsem o tom už nikdy nechtěla pochybovat. Vadilo mi, že nevím, kým vlastně jsem, jak se mám chovat a co si mám myslet. Kdybych pochopila, co znamená být upírkou, možná by všechny tyhle otázky zmizely.
Podívala jsem se na Balthazara a zašeptala jsem: „Napij se mojí krve.“
Nepohnul se, ale cítila jsem, jak ztuhl. Ve vzduchu viselo napětí. „Myslíš teď?“
„Dnes večer sem nikdo jiný nepřijde. Jsme tu sami. Můžeme si dělat, co chceme.“
„Tak jsem to nemyslel.“ V jeho očích se zračila taková dychtivost, že jsem ucítila slabost a mírný strach, ale v tom dobrém slova smyslu, jako kdybych jela na horské dráze. Pohladil mě dvěma prsty po tváři. „Bianco, vážně to chceš?“
„Už jsem ti řekla, že ano.“ Ale pak se mé odhodlání začalo rozplývat, protože jsem netušila, co má být dál. „Jak se to – ty prostě –“ Mám mu jen odkrýt krk a nechat ho kousnout? Nebo mě kousne do ruky? Nevěděla jsem, co mám dělat, a cítila jsem se jako pitomec.
„Bude lepší, když si lehneš. Může se ti zatočit hlava.“ Balthazar mi stiskl ruku. „Lehneš si na pohovku?“
„Dobře,“ řekla jsem a pohodila vlasy, jako by o nic nešlo. Což muselo vypadat dost hloupě, protože to, k čemu se schylovalo, bylo hodně důvěrné – a Balthazar i já jsme to moc dobře věděli –, ale zkrátka jsem si nemohla pomoct a chovala jsem se tak.
Když jsme šli ruku v ruce k pohovce, třásla se mi kolena. Balthazar vyndal z jedné skříňky několik tmavých ručníků. Počítač mezitím přešel do úsporného režimu, takže se v místnosti setmělo. Přesto jsem nerozsvítila, protože mě napadlo, že bude jednodušší, když na sebe tolik neuvidíme.
„Asi by sis měla – nechci ti umazat košili,“ řekl Balthazar napjatě. Mezitím si začal rozepínat manžely.
„Aha. Dobře.“ Naštěstí jsem pod halenkou měla tílko. Otočila jsem se k němu zády, sundala si ji a odložila ji na nejbližší židli. Navzdory tomu, že jsem měla na sobě tílko a sukni, jsem se cítila, jako bych byla úplně nahá.
Když jsem se otočila zpátky, zjistila jsem, že Balthazar už si svlékl košili. Nikdy předtím jsem jeho tělo neviděla a pouhý pohled na jeho vypracovaný hrudník, široká ramena a štíhlý pás ve mně vzbuzoval touhu se ho dotknout. Byla jsem tak nervózní, že jsem měla pocit, jako by byl skoro dvakrát větší než já, jako bych se pod ním úplně ztrácela.
Přesto jsem se ho nedotkla. Neudělala jsem vůbec nic. Balthazar položil ručníky na pohovku. „Lehni si na záda.“ Poslechla jsem ho a lehla si tak, aby krev tekla na ručníky, ale měla jsem pocit, jako by se to všechno odehrávalo zpomaleně. Balthazar si lehl vedle mě. Srdce mi tlouklo jako o závod.
Balthazar mě pohladil po vlasech a něžně se usmál. „Jsi nervózní?“ zeptal se už zase vyrovnaným hlasem.
„Trochu,“ připustila jsem.
„Nemusíš být. Dám na tebe pozor. Slibuji.“
„Čím víc to budeme oddalovat, tím budu nervóznější.“
„Pst.“ Balthazar mě políbil na čelo a pak se rty dotkl mého krku. Celá jsem ztuhla. Pohladil mě po paži. Uvědomila jsem si, že čeká, až se uvolním a zvyknu si na to, že leží tak blízko mě.
Ale na to si zvyknout nešlo. Zdálo se mi, že se celá místnost zmenšuje. Věděla jsem, že po tomhle se ze mě upírka nestane – to bych musela vysát nějakému člověku všechnu krev –, ale zároveň jsem si byla vědoma toho, že překračuj u určité hranice.
Přinutila jsem se uvolnit svaly. Balthazar se zhluboka nadechl a zakousl se mi do krku.
To bolí, strašně to bolí! Chytla jsem ho za ramena a chtěla ho odstrčit –, ale pak bolest začala ustupovat a já jsem ucítila, jak má krev proudí do jeho těla. Přestože jsem se nehýbala, měla jsem pocit, jako bych se houpala. Cítila jsem se ukonejšená a omámená a přála jsem si, aby nepřestával.
Svět se mi vzdaloval. Bylo mi na omdlení, ale cítila jsem se úžasně. Vůbec jsem neměla strach. Uvědomovala jsem si jen blízkost Balthazarova těla.
Olízl mi jazykem krk, což mě polechtalo, a odtáhl se. „Pij,“ zašeptal. „Bianco, napij se mé krve.“
Sevřela jsem ho v náručí, zabořila obličej do jeho ramene a ucítila známou bolest, protože se mi začínaly zvětšovat tesáky. Balthazar krásně voněl a měl hebkou pokožku. Přestože jsem si předtím nebyla jistá, jestli ho chci kousnout, najednou mi došlo, že to musím udělat. Zakousla jsem se mu do krku.
Do úst mi začala proudit jeho horká krev a já se dozvěděla všechny jeho pocity a představy. Věděla jsem, po čem touží, jak se cítí opuštěný a jak moc potřebuje, aby ho někdo utěšil. Pocit samoty nás semkl. V jeho představách jsem objevila sebe samu – vlastně ne sebe, ale někoho, kdo mi byl tak podobný, až mě to zmátlo. Ta dívka měla tmavé vlasy a dlouhé šaty s širokou sukní a s úsměvem na rtech běžela podzimně zbarveným lesem plným spadaného listí.
Miloval ji a chtěl, abych byla jako ona. I já sama jsem chtěla být jako ona. Chtěla jsem být kýmkoli, jen ne sama sebou.
Ucítila jsem i jeho čistě fyzickou touhu. Mou mysl zaplnily nejisté představy a Balthazarovy milostné zkušenosti, které jsem já zatím postrádala. Mé tělo na ně reagovalo, a když to Balthazar vycítil, zakousl se mi znovu do krku.
Toužili jsme po sobě čím dál tím víc, až už jsem to nemohla vydržet ani o vteřinu déle –
Balthazar se odtáhl natolik, že tím přerušil tok své krve do mého těla. Pak mě několikrát vášnivě políbil. Jeho polibky chutnaly sladce po krvi. Oplácela jsem mu je stejnou měrou a vždy, když se naše rty od sebe odtrhly, zhluboka jsem oddychovala.
„Bianco, řekni ano,“ vydechl mezi polibky. „Prosím tě, řekni ano.“
Chtěla jsem. Chystala jsem se to udělat.
Ale když jsem se na něho podívala a trhaně vydechla, spatřila jsem svůj vlastní dech. Oba nás ovanul chladný vzduch a Balthazar vytřeštil oči, protože si uvědomil to samé co já.
Po oknech a stropu se začal plazit mráz a místnost zaplavilo jasné modrozelené světlo, které mě skoro oslepilo. Slyšela jsem jen praskání ledu. Ale nic z toho se nevyrovnalo tomu, co jsem cítila.
Nenávidí mě, řekla Raquel. Nenávidí mě a chce mi ublížit. Teprve teď mi došlo, co tím myslela.
Ten přízrak měl zlost a přišel si pro mě.