PŘICHYCENA PŘI ČINU.
Balthazar stál s rukama založenýma na prsou. Díky své vysoké postavě a širokým ramenům vypadal stejně vznešeně jako duby v lese. Rozklepala se mi kolena. „Vysvětlím ti to.“
„To nemusíš.“ Zadíval se na černou brož, kterou jsem měla ještě stále připíchnutou na svetru. Věděl, že jsem ji dostala od Lucase, protože jsem ji loni nosila každý den. „Scházíte se celou tu dobu?“
„Do toho ti nic není!“ Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zůstat klidná. „Přísahám, že jsem o nás Lucasovi neřekla nic, co by už nevěděl. Jeho role špiona pro Černý kříž už skončila.“
„Máš na mysli to, jak tady loni slídil?“
Byl nepříjemně blízko pravdy. „Ty tomu nerozumíš. Lucas mi nechtěl lhát. Poslali ho sem splnit úkol –“
„Který splnil a vůbec mu nevadilo, že tě k tomu využil.“ Balthazar prudce vydechl, jako by ho něco bolelo. „Nezlobím se na tebe, Bianco. Jsi poprvé zamilovaná a nedokážeš rozumně uvažovat.“
„Balthazare, prosím tě, vyslechni mě.“
Narovnal se a prohlásil jakoby sám pro sebe: „Postarám se o to. Spolu s ostatními.“
Ztuhla mi krev v žilách. „Co myslíš tím spolu s ostatními?“
„S lidmi, kteří tě mají rádi.“
Otočil se směrem ke škole, ale já ho chytla za paži a zadržela. „Nesmíš to říct mým rodičům. Nesmíš to prozradit ani nikomu jinému.“
Balthazar mi položil ruce na ramena, jako by mě chtěl utěšit a ne vystrašit. „Jednoho dne pochopíš, že to bylo jen pro tvé dobro.“
Pro mé dobro. Nikdo, kdo mi tohle už někdy v životě tvrdil, netušil, co je opravdu „pro mé dobro.“ Strčila jsem do Balthazara takovou silou, že zaklopýtal o několik kroků dozadu. „Ty žárlíš. Prostě jen žárlíš. Proto se takhle chováš.“
Už v okamžiku, kdy jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, že to není pravda. Balthazar na to reagoval pouze tím, že se vydal zpátky k Evernightu.
Běžela jsem vedle něho a lapala po dechu. Oba jsme cestou zachytávali o větvičky i větší větve. Nad hlavou jsem slyšela, jak vylekaní ptáci odlétají pryč a mávají těžkými křídly. „Není to tak, jak si myslíš. Lucas mě miluje. Chce být se mnou. Je nám jedno, že jsme každý jiný, protože díky naší lásce tyhle rozdíly překonáme.“
„To je první hloupost, kterou jsem od tebe kdy slyšel. Doufám, že i poslední.“ Balthazar odstrčil nízkou větev, aby mi uvolnil cestu, ale nepodíval se na mě. „Myslíš, že by mi to vadilo, kdyby šlo o někoho normálního?“
„Ano.“ Z Balthazara teď možná nemluvila žárlivost, ale to neznamenalo, že nežárlí.
Odmlčel se a zahalila ho mlha, takže jsem viděla jen jeho siluetu. „Tak dobře. Vadil by mi každý tvůj přítel, ale ani já, ani nikdo jiný bychom ti nestáli v cestě. Lucas není obyčejný člověk. Je to lovec z Černého kříže a to znamená, že nás chce zničit. Nelze mu věřit.“
„Ty ho neznáš!“ vykřikla jsem. Už mi bylo skoro jedno, jestli mě někdo uslyší, protože Balthazar se stejně chystal všechno vyzradit. Měla jsem chuť ho udeřit do obličeje. Chtěla jsem plakat tak dlouho, dokud by mě neuklidnil. Přála jsem si vrátit se do hodiny šermu a držet v ruce kord. Všechno mělo být zničeno a já jsem cítila takový vztek a strach, že jsem nedokázala rozumně uvažovat. „Ty nevíš, co udělal včera v noci!“
Balthazar mě sjel pohledem a já si okamžitě uvědomila, že mám díky Lucasově vášnivému objímání a líbání zmuchlané tričko a rozcuchané vlasy. „Dokážu si to představit.“
„Pomohl mi zachránit upírku! Zachránit ji, Balthazare. Ostatní členové Černého kříže by jí ublížili, ale Lucas ne. Poslechl mě. Byla to ta nejmladší upírka, jakou jsem kdy viděla – vypadala ještě jako dítě a byla bledá a otrhaná, takže mi jí bylo líto a zželelo se jí i Lucasovi, vím to!“
Balthazar se zničehonic zastavil. Pomalu se ke mně otočil a tvářil se tak, že jsem ho skoro nepoznávala. „Nejmladší upírka, jakou jsi kdy viděla?“
Proč ho nejvíc překvapila zrovna tahle část? „Jo.“
„Jak vypadala?“
„No, měla svědě, vlnité vlasy… Ale nejdůležitější je, že jí Lucas pomohl utéct před Černým křížem. Copak nechápeš, že se změnil?“
„Popiš mi ji přesně.“
„Právě jsem ti ji popsala!“
„Bianco.“ Hlas se mu zlomil. „Prosím.“
Všimla jsem si, jak zoufale se tváří. Pomalu jsem zavřela oči a snažila jsem se vybavit si ji, když jsme zavěšeny do sebe přecházely přes náměstí. Popsala jsem její dětský obličej srdcovitého tvaru, její tmavé oči a vlasy barvy slámy. Balthazarův výraz se změnil až ve chvíli, kdy jsem se zmínila o rudém mateřském znaménku, které měla na krku. V tu chvíli mu poklesla čelist a zašeptal: „Vrátila se.“
„Počkej – ty ji znáš?“
Pomalu přikývl a uhnul pohledem. Vypadal tak vzdáleně a zkroušeně, že jsem se na něj vmžiku přestala zlobit. „Balthazare, kdo je to?“
„Charity.“
To jméno ve mně okamžitě vyvolalo vzpomínku na loňské Vánoce, kdy jsme se s Balthazarem procházeli zasněženou krajinou a on mi vyprávěl o svém předchozím životě. Tenkrát se zmínil o člověku, který mu chyběl ze všech nejvíc.
„Charity. Myslíš tím svoji sestru?“ Myslela jsem si, že mi při té procházce prozradil své největší tajemství, ale něco přede mnou zatajil. Neprozradil mi, že se jeho sestra proměnila v upíra spolu s ním. „To byla ona?“
Balthazar mi neodpověděl. Napadlo mě, že asi jen těžko hledá slova. Když se ode mě pomalu a nejisté oddělil, pronesl zastřeným hlasem: „Nikomu to neříkej.“
„Dobře. Slibuju.“ Pak jsem si vzpomněla, že i já mám tajemství. „Ty to taky nikomu neprozradíš, že ne?“
Neodpověděl, ale já jsem věděla, že se nikomu nesvěří s tím, co jsme se dnes večer oba dozvěděli. Dlouho jsem se za ním dívala. Byla jsem tak ochromená údivem a náhlým strachem, že jsem se nedokázala pohnout z místa. Pak jsem se zhluboka nadechla a rozběhla se ke škole. Cestou jsem přemýšlela, jak Raquel popíšu rej meteoritů, který jsem vlastně ani neviděla.
Raquel mi moje vyprávění zbaštila i s navijákem. Ani se moc nevyptávala a mně se ulevilo, ale kupodivu jsem byla i trochu zklamaná. Pocit, že mi to projde, jsem měla až do nedělní večeře s rodiči, při které se mě máma nenucené zeptala, kde jsem trávila sobotní odpoledne, protože mě hledali a nemohli najít. Vyhrkla jsem první výmluvu, která mě napadla a která měla k pravdě hodně daleko.
Jenže se ukázalo, že horší už jsem si vymyslet nemohla, protože mé rodiče naprosto nadchla.
„Takže jsi se procházela s Balthazarem po lese?“ Táta z toho vyptávání udělal hru, čímž mámu rozesmál. Používal při tom starý anglický přízvuk, takže mluvil jako Sherlock Holmes. Působilo to dost komicky. „A o čem si mladá dáma povídala s panem Balthazarem Morem až do večerních hodin?“
„Nebyli jsme venku tak dlouho.“ Namazala jsem si máslo na rohlík a cpala se vším, co mi rodiče připravili. Krev mi chutnala ještě víc než jídlo. Musela jsem se bez ní obejít půlku víkendu, takže jsem pila jednu sklenici za druhou. „Je to naše osobní věc, takže se ho prosím na nic nevyptávejte.“
„Dobře,“ konejšila mě máma. „Jen jsme rádi, že už jsi doma.“
Když jsem zvedla hlavu od talíře a spatřila rodiče, jak srdečně a vděčně se na mě oba dívají, musela jsem se držet, abych je neobjala a neomluvila se za všechny své lži. Ale zůstala jsem sedět na místě, protože vzpomínka na Lucase mě přesvědčila, že některá tajemství stojí za to udržet.
Za několik týdnů ho opět uvidím. Mé staré vzpomínky už byly obehrané, protože jsem si je vybavovala pořád dokola. Teď jsem měla nové zážitky – polibky, smích a pocit, že se do Lucase zamilovávám znovu a znovu. Příštích pár dní bych se měla cítit jako v sedmém nebi.
Ale jako hrozivé mraky nade mnou visela otázka – prozradí Balthazar mé tajemství? Věděla jsem, že si tu záležitost s Charity nechá pro sebe, ale Bethanyová si ji určitě pamatovala ještě z doby, kdy studovala na Evernightu. Jak velké mohla být jeho sestra tajemství? Když jsem si navíc domyslela, jak moc Balthazar Lucase nenávidí, nebyla jsem si jistá, jak dlouho naše dohoda o zachování tajemství vydrží.
Prohlížela jsem si Balthazarův obličej každý den: při hodině angličtiny, když Bethanyová popisovala Macbethovy pohnutky; při šermu, když nám v duelu s jedním profesorem ukazoval, jak to má doopravdy vypadat; nebo když jsme kolem sebe prošli na chodbě. Nikdy mi můj pohled neoplatil. Zdálo se, že si přestal všímat i všech ostatních. Mladík, který vždycky všechny zdravil první a dával každému přednost ve dveřích, se teď nejistě ploužil po chodbách s prázdným výrazem v očích.
„Ten je nějak mimo,“ prohlásil jednoho dne Vic, když jsme ve velké hale prošli kolem Balthazara.
„Nemyslím si, že by bral drogy.“
„To jsem nechtěl říct, vážně. Kdyby nějaký bral, asi by se tvářil veseleji, ne?“ Vic pokrčil rameny. „Balty vypadá, že ho nic nebaví a nikdy nebavilo. Jako by ho už nedokázalo nic rozesmát.“
Chvíli jsem jeho názor vstřebávala. „Zdá se, že ho něco trápí, viď?“
„No, rozhodně není v pohodě.“ Vic si odhrnul vlasy z čela a luskl prsty. „Víš co, pozvu ho na další promítání. Tentokrát mám v plánu Matrix a Klub rváčů, protože oba filmy jsou o hegemonii zla a herci nosí úžasný kožený kabáty. Myslíš, že by se mu mohly líbit?“
„Komu by se to nelíbilo?“ Rozhodla jsem se, že si ve slovníku vyhledám význam slova hegemonie. Kdysi jsem si myslela, že Vic není moc chytrý, ale mýlila jsem se. Přestože si často nevšímal detailů, věděl o leckterém oboru více než kdokoli z mých přátel.
Záleželo mi na Balthazarovi jako na kamarádovi, takže mě tížilo vědomí, že se zjevně trápí. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že nejvíc mi na srdci ležela starost o něho. Na to jsem byla příliš sobecká. Pokaždé, když jsem viděla, jak ztraceně a nepřítomně vypadá, mě chtě nechtě napadlo, že vyzradí mé tajemství.
Balthazar mlčel a tvářil se zachmuřeně déle než týden, až do doby, než začal řidičský kurs.
Tahle výuka byla na akademii Evernight rozdělena do dvou skupin. Tu první tvořili lidští studenti, kteří se nejspíš aspoň trochu vyznali v moderních autech a pravděpodobně už doma zkoušeli řídit auta svých rodičů. Druhá skupina se skládala z upírů, z nichž někteří řídili pravidelně od vzniku prvního automobilu, a těch ostatních, kteří nikdy předtím za volantem neseděli a jejichž rozporuplné reakce by u lidských studentů mohly vyvolat nechtěnou pozornost. Správně jsem měla patřit do první skupiny, ale místo toho mě zařadili k upírům – pravděpodobně kvůli mým rodičům, kteří chtěli, abych se přátelila s „vhodnými lidmi.“
„Nechápu, proč má teď každý auto počítač,“ nadávala Courtney, když hledala blinkr. „Vážně, na co ho potřebuje? Když řídím, tak u toho přece nic nepočítám.“
„Slečno Brigantiová, soustřeďte se prosím na řízení,“ povzdychl si Yee a poznamenal si něco do notýsku. Učili jsme se řídit v jednom z oficiálních vozů školy – nepopsatelném šedém sedanu, který byl vyroben před několika lety. Jezdili jsme po štěrkových cestách na pozemku za školou. „Zkuste tuhle zatáčku příště projet trochu rychleji.“
„Rychlá jízda je nebezpečná,“ prohlásila Courtney a pak se usmála. „Vidíte, přečetla jsem si příručku.“
„To je velmi působivé, slečno Brigantiová, ale teď jezdíte rychlostí přibližně třicet kilometrů za hodinu. Rád bych viděl, jak ovládáte auto při rychlosti, která je na silnicích běžná.“
Courtney sevřela ruce na volantu. Dlouho neřídila a její nervozita se projevovala hlavně prudkými změnami směru jízdy. Otočila jsem se, abych zkontrolovala, jestli jsem pořádně připoutaná, což bylo těžké, protože jsem seděla vzadu na prostředním sedadle. Vedle mě seděl z jedné strany Ranulf, který si prohlížel vnitřek auta, jako by nikdy v žádném neseděl, a z druhé strany Balthazar, který zíral sklíčeně z okna.
„Tyhle automobily si lidé oblíbili až během posledních sto let,“ promluvil Ranulf. „Možná se to zase změní.“
„Cože, ty si myslíš, že se vrátíme ke koním a kočárům?“ Courtney si pohrdavě odfrkla, sešlápla plyn a auto s trhnutím vyrazilo kupředu. Yee se zapřel o palubní desku. „Tak sni dál, princi Valiante.“
„Lidé se často vracejí ke starým dobrým věcem,“ prohlásil Ranulf rozlítostněně.
„Nemyslím si, že by se vzdali aut.“ Snažila jsem se dát najevo porozumění a zároveň jsem skrývala pobavení. Chudák Ranulf vždycky vypadal tak ztraceně.
„Měl jsem koně rád. Kůň byl přítel na cestách. Tohle jsou jen plechy a člověk za jízdy nestíhá pozorovat krajinu.“ Tolik vět najednou jsem od Ranulfa slyšela poprvé.
„Muselo to být fajn.“ Chvilku jsem o tom přemýšlela – že už dnes nikdo nevlastní ani koně, ani kočáry, a kolik upírů by se do té doby chtělo vrátit – a pak jsem se narovnala. „Co takhle založit amishskou osadu?“
Balthazar se na mě otočil se zmateným výrazem ve tváři. „Cože?“
„Vždyť víš. Máme akademii a v současné době stavíme rehabilitační centrum v Arizoně. Vytváříme pro upíry bezpečná místa, kde je nikdo neobtěžuje a kde máme pod kontrolou, kdo se dostane dovnitř. Tak proč nezbudovat osadu podle vzoru Amishů? Nebo město, nevím, jak přesně to Amishové nazývají.“ Zdálo se, že nikdo nechápe, kam tím mířím. Asi jsem to nevysvětlovala dost jasně. „Upíři, kteří si nezvykli na život v přítomnosti, by se tam cítili jako doma. Mohli by chovat koně a jezdit v kočárech, svítit si pomocí luceren, nosit starobylé oblečení a nikomu by to nevadilo. No tak, to přece není špatný nápad!“
Yee se zjevně proti své vůli zapojil do hovoru. „Účelem zařízení pro upíry je začlenit je do moderního světa, ne je izolovat. Nezapomeňte dát směrovku doleva, slečno Brigantiová.“
„Dalo by se tím vyřešit přechodné období. Upíři by mohli začít tam a postupně přejít sem na Evernight nebo někam jinam.“ Vážně jsem to považovala za skvělý nápad. „A ti, kterým by se začalo stýskat po starých časech, by tam občas zajeli na návštěvu.“
„Páni, jako v tom filmu Svědek!“ Courtney se zasmála, tentokráte příjemněji než obvykle. Nadšeně zabubnovala prsty na volant. „Protože ten já naprosto zbožňuji.“
„Já taky.“ Viděla jsem ho párkrát v televizi a dozvěděla se tak o Amishích. „Tam to Harrisonu Fordovi fakt seklo.“
„Rozhodně. Do takové upíří osady bych se rozjela hned, kdyby to tam vypadalo stejně jako v tom filmu – Sakra!“
Auto dostalo smyk a vyjelo ze štěrkové cesty. Všichni se chytli nejbližšího sedadla a křičeli, protože jsme se řítili do příkopu. Naštěstí nebyl moc hluboký, takže se auto skoro nepoškodilo.
„Tímto se vracíme k první lekci,“ prohlásil Yee. „Je nutné dívat se na cestu.“
„Znamená to, že jsem propadla?“ Courtney se otočila a nenávistně si mě změřila. „Schválně jsi mě rozptylovala!“
„To není pravda!“
Nečekala na mou obhajobu. Prudce otevřela dveře, které se za ní zavřely, a nakvašeně rázovala zpátky ke škole. Yee otevřel dveře na své straně a zavolal za ní: „Slečno Brigantiová! Musíme auto vytlačit zpátky na cestu!“
„Vytáhněte si ho sami!“ zakřičela. Její blonďatý culík se kýval z jedné strany na druhou. „Propadla jsem, ne?“
„Teď už definitivně,“ zamumlal Yee.
„Je uražená,“ mínil Ranulf. „Proto odešla.“
„Nechte si rozbor chování slečny Brigantiové na hodiny psychologie,“ řekl Yee unaveně. „Teď musíme vytáhnout to auto.“
Střídavě jsme si sedali za volant a přidávali plyn, zatímco ostatní se snažili vytlačit auto z příkopu. Když jsme konečně uspěli, byli jsme všichni po kolena umazaní od bláta. Yee, Balthazar i Ranulf měli kalhoty, takže těm to tolik nevadilo, ale já jsem kvůli sukni měla špinavé a poškrábané nohy. Do konce lekce scházelo ještě asi půl hodiny, ale Yee mi dovolil vrátit se do školy, abych se mohla umýt. „Půjdu s ní. Už se připozdívá,“ pronesl Balthazar.
Zdálo se, že Yee chce něco namítnout, ale neudělal to. V areálu školy jsem ochranu nepotřebovala, ale stejně byla řada na Ranulfovi a Balthazar už uměl řídit docela dobře. „Jistě. Tak běžte.“
Když auto nastartovalo, vydali jsme se s Balthazarem ke škole. Od onoho večera, kdy mě nachytal v lese, jsme se spolu ocitli poprvé sami. Panovalo mezi námi nepříjemné ticho, a tak jsem chtěla něco plácnout, ale držela jsem jazyk za zuby.
„Takže upíří osada.“ Pousmál se, ale k jeho dřívějšímu úsměvu to mělo pořád ještě daleko. „To mohlo napadnout jen tebe.“
„Ty se mi posmíváš.“
„Neposmívám. Tobě nikdy.“ Balthazar se zhluboka nadechl. „Nikomu jsi o Charity neřekla.“
„Ne. Slíbila jsem ti, že si to nechám pro sebe.“
„Vím, že jsi svůj slib dodržela. Kdybys to někomu prozradila, Bethanyová už by mě podrobila křížovému výslechu.“
„Proč? Jak to myslíš s tím výslechem?“
„Charity a Bethanyová spolu nikdy nevycházely dobře.“
„To už vím od Charity.“ Zvědavě jsem se na něho podívala. „Pokud jste si tak blízcí, proč jste se přestali vídat?“
„Ztratili jsme se jeden druhému. Je to složité.“ Zastavil se. Ve tváři se mu zračila bolest. Samými rozpaky jsem sklopila zrak. Stáli jsme na žloutnoucím trávníku a já si všimla, že má skoro jednou tak větší chodidla než já. „Nikdy mi neodpustila.“
„Co ti neodpustila?“
Chystal se odpovědět, ale pak si to rozmyslel. „To je mezi námi. Stačí, když budeš vědět, že mě potřebuje. To se nikdy nezmění. Pro upíry se nikdy nic nemění. Děje se to pořád dokola – ztratí se a mně se zhroutí svět, ale pak ji znovu najdu a všechno je zase v pořádku.“
Vzpomněla jsem si, jak byla špinavá a osamělá. Zdálo se, že zoufale potřebuje někoho, kdo by se o ni postaral. „Jak dlouho už to trvá?“
„Neviděli jsme se třicet pět let.“ Třicet pět let, pomyslela jsem si a vybavila si náš rozhovor před loňskými Vánocemi, když jsme se procházeli zasněženou krajinou. Tehdy naposledy „ztratil kontakt“ s lidstvem, uvědomila jsem si. Přiměla ho k tomu ztráta Charity. „Ale vždycky se nakonec vrátí do Massachusetts, kde jsme spolu vyrůstali. Je to náš domov, Bianco. Tady jsme doma. Jestli se vrátila, znamená to, že se jí stýská. Teď mám naději ji znovu vidět. Ale nejdřív,“ ztišil hlas ještě více než předtím, „ji musím najít.“
Pochopila jsem, co tím myslí. „Chceš, abych tě k ní přivedla. Chceš, abych využila Černý kříž a zjistila, kde je, aby ses k ní mohl dostat jako první.“
„Ale nesmíš dopustit, aby jí ublížili.“ Narovnal svá široká ramena. Zapadající slunce zbarvilo oblohu do oranžova. „Vím, že žádám hodně. Ale odvděčím se ti za to.“
„Takže nikomu neřekneš o mně a Lucasovi.“
„Tvé tajemství je u mě naprosto v bezpečí.“ Věděla jsem, že to myslí vážně, protože zněl poraženecky. „Když to pro mě uděláš, na oplátku ti pomohu utéct ze školy, abys mohla být s Lucasem,“ dodal a já pocítila nejen úlevu, ale i údiv.
„Vážně? Pomůžeš mi utéct?“ Zatočila se mi hlava. „Ale jak?“
„Jednoduše.“ Napjatě se usmál. „Budeme předstírat, že spolu chodíme.“ Že spolu chodíme? Jejda. Ale pochopila jsem, jak na to přišel, ještě předtím, než pokračoval. „Starší upíři mohou se souhlasem Bethanyové z Evernightu na krátkou dobu odjet. Upírům, kterým důvěřuje, dává svolení bez problému. A mně ona věří. Navíc se tví rodiče netají tím, že by uvítali, kdybychom spolu trávili víc času. Když budeme předstírat, že jsme pár –“
Sklopil zrak a na chvilku se odmlčel. Očividně ho to stálo hodně sil.
„– můžu zažádat o svolení vzít tě někam na výlet. Když budou souhlasit tví rodiče, povolí mi to pravděpodobně i Bethanyová. Budou si myslet, že se tak z tebe rychleji stane ‚pravá upírka‘. To je nadchne a nechají nás jet.“
Byl to dobrý plán s pevnými základy. „Tohle jsi nevymyslel teď.“
„Už o tom přemýšlím pár dní. Jestli si to potřebuješ rozmyslet, chápu to.“
„Mám jen jednu otázku. Proč se o Charity nesmí nikdo dozvědět? Přece už kdysi na Evernightu studovala, takže ji Bethanyová dobře zná, ne?“
„Jak už jsem řekl, nevycházely spolu, a to je ještě slabé slovo. Když sem Charity přivedu, Bethanyová jí zde poskytne útočiště, protože to musí udělat pro každého upíra. To je zdejší nejposvátnější pravidlo. Ale zároveň se bude snažit mi to všemožně překazit. Pokusí se ji nějak vyděsit nebo mezi nás vrazit další klín. Nemohu ztratit dalších třicet pět let.“
„Rozumím.“ Udělala bych cokoli, abych Balthazarovi ulevila od bolesti. Kromě toho mi na oplátku umožní být s Lucasem. Obětovala bych pro to skoro všecko na světě.
„Ujednáno?“ zeptal se.
„Jo. Kdy začneme?“
„Můžeme rovnou teď.“ Balthazar mi podal ruku.
Přijala jsem ji, takže jsme se vydali ke škole ruku v ruce. Prošli jsme tak i velkou halou, po které bloumali studenti čekající na další hodinu. Cítila jsem na sobě jejich zvědavé pohledy. Lačnili po drbech stejně jako po krvi. U schodiště vedoucího k dívčím pokojům se Balthazar sehnul a políbil mě na tvář. Ucítila jsem dotek jeho chladných rtů.
Když jsem šla nahoru, přemýšlela jsem, jak tohle vysvětlím Lucasovi. Nechodím s Balthazarem. Jen to předstírám. A k tomu patří i opravdické držení se za ruce. A možná taky skutečné polibky. Ale všechno je jen přetvářka, chápeš?
Zaúpěla jsem. Už teď mě z toho vysvětlování bolela hlava.
2024 ©