O PŮLNOCI PŘIŠLA BOUŘKA.
Oblohu zakryly temné mraky, takže nebyly vidět hvězdy. Zvedající se vítr mě roztřásl zimou a nafoukal mi zrzavé vlasy do obličeje. Oblékla jsem si černou pláštěnku s kapuci a schovala pod ni tašku.
Navzdory bouřce se areál Evernightu neponořil do úplné tmy. Jen naprostá tma by znamenala změnu. Profesoři na akademii viděli i ve tmě a slyšeli i ve větru. Stejně jako ostatní upíři.
Na Evernightu však profesoři nebyli jedinými upíry. Za několik dní měl začít nový školní rok, takže se očekával příjezd studentů, z nichž většina byla stejně silná, stará a nesmrtelná jako jejich profesoři.
Nebyla jsem silná ani stará, ale pořád ještě jsem byla naživu. Přesto jsem zároveň byla upírka, která se narodila dvěma upírům a jednoho dne se měla stát jedním z nich a lačnit po krvi. Už se mi párkrát povedlo proklouznout profesorům pod nosem, k čemuž mi stačila víra ve vlastní schopnosti a trochu štěstí. Ale dnes večer jsem čekala na tmu. Chtěla jsem se v ní skrýt, co nejvíce to šlo.
Ze svého prvního vloupání jsem byla dost nervózní.
Slovo vloupání zní, jako bych se do kanceláře ředitelky Bethanyové vydala krást peníze, šperky nebo něco podobného. Ale já měla důležitější důvody.
Obloha ještě více potemněla a začalo pršet. Běžela jsem přes pozemek školy a párkrát se při tom ohlédla po kamenných věžích školní budovy. Když jsem po kluzké trávě utíkala k domu s měděnou střechou, ve kterém bydlela Bethanyová, na chvíli jsem zaváhala. Vážně se jí vloupeš do domu? Vnikneš do cizího domu? Nemáš ani odvahu stáhnout si hudbu, za kterou jsi nezaplatila. Sáhla jsem do tašky a vytáhla plastovou kartičku do knihovny, kterou jsem se teď ale nechystala použít na vypůjčení knih. Cítila jsem se trochu neskutečně, ale zároveň odhodlaně. Udělám to. Bethanyová opouštěla Evernight na noc tak třikrát do roka, což znamenalo, že dnes přišla má šance. Zasunula jsem kartu mezi dveře a futro a začala páčit zámek.
O pět minut později jsem se stále ještě bez úspěchu snažila kartou do knihovny otevřít dveře a ruce jsem měla studené, mokré a ztuhlé. V televizi tahle část vždycky vypadala tak snadně. Praví zločinci tohle pravděpodobně zvládali za deset vteřin. Ale bylo čím dál tím jasnější, že ze mě se kriminálnice nestane.
Zavrhla jsem plán A a začala hledat jiné řešení. Na první pohled se okna nezdála o moc nadějnější než dveře. Sice jsem mohla rozbít sklo a okamžitě jedno z nich otevřít, ale to by znesnadnilo můj úmysl nenechat se chytit.
Když jsem zahnula za roh, s překvapením jsem zjistila, že Bethanyová nechala jedno okno trochu pootevřené. To mi úplně stačilo.
Když jsem okno pomalu vysouvala nahoru, spatřila jsem na parapetu několik malých hliněných květináčů s afrikány. Bethanyová k nim asi chtěla vpustit čerstvý vzduch a možná i déšť. Připadalo mi divné, že jí záleží na něčem živém. Opatrně jsem je odsunula na stranu, abych mohla skočit dovnitř.
Dostat se dovnitř otevřeným oknem? Taky daleko těžší, než to vypadá v televizi.
Okna domu Bethanyové byla dost vysoko nad zemí, takže jsem musela pořádně vyskočit. Pak jsem se protáhla oknem a snažila se nespadnout, ale dopadnout na nohy, což bylo dost obtížné, protože jsem lezla hlavou napřed a nemohla se jen tak otočit. Prudce jsem oddechovala, jenže pak jsem zalapala po dechu, protože jsem zablácenou botou kopla do okenní tabulky, ale sklo se naštěstí nerozbilo. Dokázala jsem se ještě víc sklonit a skočit na podlahu.
„Tak,“ zašeptala jsem, když jsem ležela na zdobeném koberci s nohama nad hlavou a promoklá na kost. „To byla ta snadnější část.“
Dům Bethanyové vypadal i voněl jako ona – silně a ostře po levanduli. Uvědomila jsem si, že jsem v její ložnici, takže jsem se cítila ještě více jako vetřelec. I když jsem věděla, že odjela do Bostonu na setkání s „potenciálními studenty“, nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě každým okamžikem nachytá. A toho jsem se strašně bála. Začínala jsem se stahovat a uzavírat se do sebe, jako vždy, když jsem měla strach.
Ale pak jsem si vzpomněla na Lucase, kterého jsem milovala a … ztratila.
Lucas by mě nechtěl vidět vyděšenou. Chtěl by, abych zůstala silná. Vzpomínka na něj mi dodala odvahu, a tak jsem se znovu pustila do práce.
Nejdřív jsem si zula zablácené boty, abych po sobě nezanechala stopy. Pláštěnku jsem pověsila na nejbližší kliku, aby ze mě všude nekapala voda. Pak jsem šla do koupelny a popadla pár papírových kapesníků, kterými jsem si utřela boty a pak nepořádek, který už jsem udělala. Strčila jsem je do kapsy pláštěnky, protože jsem je chtěla vyhodit někde jinde. Jestli byl někdo dost paranoidní na to, aby hledal důkazy ve vlastních odpadcích, tak právě Bethanyová.
Je překvapivé, že bydlí zrovna tady, napadlo mě. Akademie Evernight byla velká i velkolepá, všechny ty kamenné věže s obludami – to byl přesně její styl. Tenhle dům vypadal jako nějaká chalupa. Ale tady měla soukromí. Věřila jsem, že si ho cení daleko víc než čehokoli jiného.
Rozhodla jsem se začít u jejího psacího stolu v rohu. Posadila jsem se na dřevěnou židli s tvrdým opěradlem, odstrčila stříbrný rámeček se siluetou muže z devatenáctého století a začala se probírat papíry, které jsem tu našla.
Vážený pane Reede,
s velkým zájmem jsme přezkoumali přihlášku Vašeho syna Mitche. Přestože je to zjevně výjimečný student a ušlechtilý mladý muž, musíme Vám s politováním oznámit –
Lidský student, který se chtěl dostat sem na školu a kterého Bethanyová odmítla. Proč některé lidské studenty přijala a jiné ne? Proč je vůbec nechala studovat na jedné z mála zbývajících upířích pevností?
Vážený pane a paní Nicholsovi,
s velkým zájmem jsme přezkoumali přihlášku Vaší dcery Clementine. Zjevně je to výjimečná studentka a ušlechtilá mladá dáma, takže Vám s potěšením oznamujeme –
Jaký byl rozdíl mezi Mitchem a Clementine? Naštěstí měla Bethanyová v dokumentech systém, a tak jsem vzápětí narazila na jejich přihlášky, ale ani z těch jsem se nic nedozvěděla. Oba měli výborné známky a navštěvovali spoustu kroužků. Když jsem pročítala seznam jejich úspěchů, připadala jsem si jako největší flink na světě. Na fotce oba vypadali celkem normálně – nebyli krásní, ale ani oškliví, tlustí ani hubení, prostě obyčejní. Oba pocházeli z Virginie – Mitch bydlel v pronajatém domě v Arlingtonu a Clementine na starém venkovském sídle –, ale já jsem věděla, že oba musejí být velmi bohatí, když uvažovali o studiu na Evernightu.
Zdálo se, že jediný rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že Mitch měl štěstí. Jeho rodiče ho pošlou na normální internát pro boháče na východním pobřeží, kde hladce zapadne mezi ostatní bohaté děti, se kterými bude hrát lakros, plachtit na jachtě nebo co tam obvykle dělají. Naproti tomu Clementine bude neustále obklopena upíry. Přestože se to nikdy nedozví, bude mít pocit, že s tímhle místem je něco špatně. Nikdy se nebude cítit v bezpečí. Ani já jsem se na akademii v Evernightu necítila bezpečně – a to jsem se jednoho dne měla stát upírkou.
Okna ozářil blesk a po pár vteřinách následoval hrom. Bouřka brzy zesílí; bylo načase vrátit se zpátky. Vrátila jsem dopisy na místo a přemohlo mě zklamání. Byla jsem si tak jistá, že se dnes v noci dozvím odpovědi na všechny své otázky, a nakonec jsem se nedozvěděla vůbec nic.
To není pravda, řekla jsem si v duchu, když jsem si oblékala pláštěnku a pohledem spočinula na květináčích. Dozvěděla ses, že Bethanyová má ráda afrikány. To se ti bude OPRAVDU hodit.
Srovnala jsem květináče na parapetu tak, jak stály předtím, a odešla vchodovými dveřmi, které se naštěstí zamykaly automaticky. Ani to nechtěla Bethanyová ponechat náhodě.
Běžela jsem zpátky ke škole a vítr mi vháněl déšť do tváře. V několika bytech profesorů se ještě svítilo, ale bylo tak pozdě, že jsem si nemusela dělat starosti, že mě někdo uvidí. Strčila jsem ramenem do těžkých dubových dveří a ty se poslušně otevřely. Když se za mnou zavřely, myslela jsem si, že jsem v bezpečí domova.
Ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že nejsem sama.
Nastražila jsem uši a upřela zrak do velké haly, která byla ponořena do tmy. Byla to rozlehlá místnost bez jakýchkoli zákoutí nebo sloupů, kam by se někdo mohl schovat, a tak jsem měla být schopna poznat, kdo to je. Ale nikoho jsem neviděla. Zachvěla jsem se; najednou mi začala být zima a měla jsem pocit, jako bych se ocitla v zatuchlé, hrůzu nahánějící jeskyni.
Škola měla začít až za dva dny, takže tu zatím byli jen profesoři a já. Ale každý z nich by mi okamžitě vynadal, že jsem byla venku tak pozdě a navíc za bouřky. Nikdo z nich by mě nepozoroval ze tmy.
Nebo ano?
Váhavě jsem vykročila. „Kdo je tam?“ zašeptala jsem. Nikdo neodpověděl.
Možná jsem měla jen bujnou fantazii. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně ani nic neslyšela. Jenom jsem měla divný pocit, že se na mě někdo dívá. Celou noc jsem se bála, aby mě někdo neviděl, možná mě ten strach teď přemohl.
Pak jsem spatřila něco víc. Zvenku se do velké haly dívala dívka. Byla zahalená do dlouhého šálu a stála za jediným čirým oknem v hale. Pravděpodobně byla stejně stará jako já. Přestože venku lilo jako z konve, vypadala úplně suchá.
„Kdo jsi?“ Popošla jsem směrem k ní. „Jsi studentka? Co tady –?“
Byla pryč. Neutekla, neschovala se – ani se nepohnula. V jednom okamžiku tu byla, a v tom dalším zmizela.
Chvíli jsem zírala na okno, jako bych čekala, že se znovu objeví na stejném místě. Ale nestalo se. Šla jsem k oknu, abych viděla lépe, a zahlédla jsem něčí pohyb. Leknutím jsem nadskočila, ale pak jsem si uvědomila, že jde o můj vlastní odraz na skle.
Tak to bylo hloupé. Zpanikařilas kvůli odrazu vlastního obličeje.
To nebyl můj obličej.
Ale nikoho jiného být nemohl. Kdyby dnes přijeli noví studenti, věděla bych o tom, a Evernight byl tak izolovaný, že žádní náhodní kolemjdoucí nepřicházeli v úvahu. Má příliš bujná fantazie mě opět dostala; musel to být můj odraz. Uvědomila jsem si, že v hale ani není taková zima, jak jsem si myslela.
Když jsem se přestala třást, vyšla jsem po schodech do malého bytu pod střechou jižní věže, ve kterém jsem v létě bydlela s rodiči. Naštěstí tvrdě spali; když jsem procházela chodbou, zaslechla jsem, jak máma chrápe. Jestli tátu nevzbudilo tohle, pak by ho nevzbudil ani hurikán.
Pořád jsem byla vystrašená z toho, co jsem viděla dole v hale, a náladu mi nezvedlo ani to, že jsem byla promočená na kost. Nejvíc mě ale trápilo, že jsem selhala. Můj slavný pokus o vloupání byl k ničemu.
Ne že bych lidským studentům na Evernightu mohla nějak pomoct. Bethanyová by je určitě nepřestala přijímat jen na mou žádost. Kromě toho jsem musela uznat, že je chrání a ostatní studenty hlídá, aby jim nevysáli ani kapku krve.
Ale od doby, co jsem znala Lucase, jsem si byla vědoma toho, jak málo vím o existenci upírů, přestože jsem se narodila do jejich světa. Díky němu jsem všechno začala vnímat jinak, začala jsem se víc ptát a požadovala odpovědi. Věděla jsem, že i kdybych Lucase už nikdy neviděla, budu mu vždycky vděčná za to, že mi ukázal širší souvislosti a temnější skutečnost. Už jsem nic nebrala jako samozřejmost.
Když jsem si sundala mokré oblečení a zachumlala se pod peřinu, zavřela jsem oči a vzpomněla si na svůj oblíbený obraz, Klimtův Polibek. Snažila jsem se představit si, že milenci na obraze jsme já s Lucasem, že jeho obličej je tak blízko mého, že cítím na tváři jeho dech. Neviděli jsme se skoro šest měsíců.
Před půl rokem musel utéct z Evernightu, protože vyšlo najevo, že je členem Černého kříže, skupiny lovců upírů.
Jenže jsem stále netušila, jak se vypořádat se skutečností, že Lucas patří k lidem odhodlaným zničit můj druh. Nebyla jsem si ani jistá, jak Lucas přijal fakt, že jsem upírka, protože to zjistil až potom, co jsme se do sebe zamilovali. Ani jeden z nás si nevybral, kým se stane. Když jsem se ohlédla do minulosti, uvědomila jsem si, že naše odloučení bylo nevyhnutelné. Přesto jsem stále hluboce věřila, že patříme k sobě.
Přitiskla jsem k sobě polštář a řekla jsem si: Alespoň už nebudeš mít tolik času na něho myslet. Brzy začne škola a budeš mít spoustu práce.
Počkat. Vážné se upínám ke škole?
Začínala jsem pomalu chápat skutečný význam slova zoufalství.
. 
2024 ©