„PROČ DRAMATA ČASTO POJEDNÁVAJÍ O LÁSCE?“
Bethanyová pomalu přecházela po třídě a podpatky jejích zašpičatělých bot klapaly o dřevěnou podlahu. Ruce sevřela za zády. Všichni už jsme věděli, že takovýmto tónem pokládá řečnické otázky, na které od nás nechce slyšet odpověď. Měli jsme jen mlčet a poslouchat.
„Samozřejmě proto, že láska je přesvědčivá. Přestože jde často pouze o dočasnou záležitost, láska přiměje i jinak rozumné bytosti chovat se velmi neobvykle.“ Na okamžik se svýma tmavýma očima zadívala ven z okna, ale vzápětí opět upřela svou pozornost na nás. „Proto dává smysl, že Shakespeare použil romantickou lásku jako stěžejní důvod Romeova a Juliina konání. Ptáme se sami sebe, jestli by se tak mladí lidé mohli chovat, a odpovídáme si, že ano. V tomto ohledu působí hra pravdivě.“
Zavrtěla jsem se na židli a podívala se na hodiny visící nad dveřmi. Do konce hodiny zbývaly jen tři minuty.
„Avšak u Romea a Julie nestačí zabývat se jen popisem vášní těchto mladých lidí.“ Došla k mé lavici, takže jsem ucítila vůni levandule, která ji pokaždé obklopovala, a pokračovala: „Ve vašem dalším úkolu, na který máte týden, na třech stránkách vyjádříte svůj názor na nedostatky ve hře Romeo a Julie. Teď se o nich nebudu zmiňovat, protože mě zajímá, jaké najdete vy.“
Vážně mluvila o nedostatcích? Ve hře Romeo a Julie? Mé nejoblíbenější hře?
Bethanyová se odmlčela a rozzlobeně se rozhlížela po třídě. Opět jsem měla pocit, že mi čte myšlenky a uhodí na mě. Ale tentokráte nebyla podrážděná kvůli mně. „Vidím, že mnozí z vás, kteří se chystáte do Rivertonu, se už přestali soustředit. Doufejme, že než vyprší termín odevzdání vašich prací, vrátí se vám schopnost kritického uvažování. Můžete jít.“
Vystřelila jsem ze dveří skoro jako první. Když jsem běžela halou, cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá úsměv. Přestože se mohlo stát, že to Lucasovi dnes večer nevyjde, věděla jsem, že pro to udělá všechno.
Právě když jsem chtěla vyběhnout schody vedoucí k dívčím pokojům, zahlédla jsem Balthazara, jak si dává batoh na rameno. Dostala jsem nápad, zasmála jsem se a pak si pomyslela: Proč ne? Hodí se to k našemu předstíranému vztahu. Rozběhla jsem se k Balthazarovi a vyskočila jsem, takže mu nezbývalo nic jiného než mě chytit do náručí.
„Páni!“ Pevně mě objal a nadzvedl. Chytla jsem ho okolo krku a zazubila se. Balthazar se také usmál. „Máš dobrou náladu.“
„To si piš.“
„Tuším proč.“ Povzdechl si a postavil mě zpátky na zem. „Uvidíme se u autobusu.“
Balthazar popíral nepsané pravidlo, že „evernightské typy“ nejezdí na výlety do Rivertonu s lidskými studenty. Myslím, že většina z nich je kvůli tomu považovala za snoby. Částečně měli pravdu, ale hlavním důvodem bylo, že se upíři báli vzdálit se z bezpečného prostředí Evernightu, protože by se mohla provalit jejich neznalost moderního světa.
Balthazar se dnes večer chystal vystoupit z řady. Tím jednak podpořil náš předstíraný vztah, protože to vypadalo, že se od sebe nehneme ani na krok, a navíc mi slíbil, že se postará o Raquel, až se vytratím za Lucasem.
Do té doby jsem se jí chtěla věnovat já sama, ať se jí to líbilo, nebo ne.
„V Rivertonu není co dělat,“ remcala, když jsem se do ní zahákla a táhla ji k autobusu. Měla na sobě vysoké šněrovací boty, džínsy a kabátek. „Upřímně řečeno bych radši zůstala na pokoji.“
„Tam jsi byla poslední dobou pořád. No tak, aspoň se odreaguješ. Můžeme se jít někam najíst, protože vím, že máš chuť i na něco jiného než na sendvič s arašídovým máslem a marmeládou.“
„No, když myslíš.“ Přejela pohledem mé oblečení – bílou košili, krátký šedý svetřík a úžasné boty na vysokém podpatku, které jsem měla na sobě podruhé v životě, protože jsem v nich měla trochu problémy s rovnováhou. „Vyparádila ses kvůli Balthazarovi, co?“
Napadlo mě, co asi Lucas řekne, až mě takhle uvidí, a znovu jsem se zazubila. Raquel se zasmála, přestože nemohla vědět, proč mám ve skutečnosti takovou radost. Zbytek cesty k autobusu jsme si poskakovaly, já na svých podpatcích poněkud nejistě, a bylo nám jedno, jestli se nám někdo posmívá. Balthazar si mě v autobuse posadil na klín, aby si Raquel mohla sednout vedle nás. Nebo aspoň hlavně z toho důvodu.
Celou cestu jsme se smáli a povídali si. Balthazar se snažil chovat se co nejmileji, aby Raquel přišla na jiné myšlenky. Za chvíli mu vyprávěla o tom, jak na střední škole začala jezdit na skateboardu, a smála se tomu, jak málo o tomhle sportu Balthazar ví. Zábavu narušil jen jediný okamžik. Když jsme zabočili na most přes řeku, Balthazar ztuhl a pevně mě objal okolo ramen.
Upíři nesnášejí vodní toky. Potřebují hodně času, než se nakonec odhodlají je překonat. Balthazar teď tuhle možnost neměl, a tak to pro něho bylo opravdu náročné. Vzala jsem ho za ruku, jako bych s ním flirtovala, a snažila se dodat mu sílu. Když jsme se dostali nad vodní plochu, zavřel pevně oči.
Udělalo se mi špatně. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Zatmělo se mi před očima, jako bych vstala příliš rychle. Sevřela jsem Balthazarovu ruku ještě pevněji; měla jsem ji teď stejně studenou a zpocenou jako on.
Pak se mi najednou udělalo lépe. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zorientovat. Autobus právě sjel z mostu nad řekou.
Vodní tok se pro mě stal stejnou překážkou jako pro ostatní upíry.
Balthazar se na mě zvědavě podíval a já jsem přemýšlela, jestli vycítil mou úzkost. Otočila jsem se k oknu, protože jsem mu nechtěla přiznat to, na co jsem sama ještě nebyla připravená.
Zašli jsme se najíst do rychlého občerstvení, kde jsme zůstali stát rovnou u pultu. Vic si objednal hamburger a hranolky, které si dal mezi plátek masa a housku. Nejdřív nás to rozesmálo, ale když jsme to vyzkoušeli, museli jsme uznat, že to chutná docela dobře. Bylo zvláštní vidět Balthazara, jak jí cibulové kroužky a pije mléčný koktejl. Kousal pomalu a rozvážně, možná že už skoro zapomněl, jak se to dělá. Ale zvládl to. Vic ani Raquel si ničeho divného nevšimli.
Potom Balthazar navrhl, že můžeme zajít do antikvariátu. Vic a Raquel souhlasili a já pronesla: „Já za vámi přijdu, jo? Zajdu do kina pozdravit rodiče. Vždycky tam dohlížejí na studenty.“
Raquel pokrčila rameny. „Mohly bychom jít do kina všichni.“
To ne, pomyslela jsem si, ale zachránil mě Vic. „V žádným případě. Víš, co dávaj? Příběh z Philadelphie. Naprosto misogynní film o důsledcích manželské nevěry.“
Raquel zamrkala údivem nad cizím slovem, které Vic použil. Chtěla jsem se filmu s mým milovaným hercem Cary Grantem zastat, ale nemohla jsem. „To je pravda. Asi by se vám nelíbil. Dorazím za vámi do antikvariátu později.“
Odešli a já osaměla. Vyrazila jsem směrem ke kinu pro případ, že by se někdo z nich ohlédl, ale pak jsem zabočila.
Už jsem blízko. Už jsem skoro tam. Od vysokých podpatků mě bolely nohy, ale naštěstí čím dál tím méně. Každou vteřinu jsem byla k Lucasovi blíž.
Za několik minut jsem došla ke břehu řeky. Nestály tu žádné obchody, jen pár domů. Podél řeky vedl starý betonový chodník, v jehož prasklinách rostla tráva. Někde byly betonové desky nadzvednuté od kořenů stromů, takže se po nich šlo špatně, obzvlášť na vysokých podpatcích.
Dívala jsem se, jak se na vodě odrážejí světla z mostu. Proč se mi dnes při přejíždění mostu udělalo špatně? Teď jsem šla podél řeky a vůbec mi to nevadilo. Naopak mi připadala hezká.
Pak jsem za sebou uslyšela kroky. Lucas. Rozbušilo se mi srdce a s úsměvem jsem se otočila k osobě přicházející ze tmy.
V tu chvíli se všechny mé naděje rozplynuly.
„Ahoj,“ pozdravila Dana, když se vynořila ze tmy. „Vím, že jsi dnes večer chtěla vidět někoho jiného. Promiň.“
Zklamání vystřídal strach. „Nestalo se Lucasovi něco? Je v pořádku, že jo?“
„Je v pohodě. Naprosto. Ale nemůže se sem teď dostat, protože je v Bostonu obklíčili nebezpeční upíři. Zůstane tam ještě několik týdnů. Nebyla jsem tam s nimi, takže mě Lucas požádal, abych sem za tebou zašla. Mám s tebou domluvit vaše další rande, takže si upřímně řečeno trochu připadám, jako bych strkala nos do cizích věcí.“ Snažila jsem se tomu zasmát, ale místo toho jsem jen zavzlykala. Dana mě rozpačitě poplácala po rameni a řekla: „No tak. Víš, že kdyby mohl, určitě by přišel.“
„Já vím. Jen jsem ho dnes opravdu chtěla vidět. Ale díky, že jsi mi to přišla říct,“ odpověděla jsem zklamaně. Pořád bylo lepší dozvědět se špatnou zprávu, než čekat u řeky celou noc. Přestože se Dana chovala mile, přála jsem si, aby odešla a já se mohla vybrečet.
„Není zač.“ Pak se narovnala a přestala se usmívat. Zatvářila se ostražitě a bojovně. „Někdo sem jde. Jsi si jistá, že s vámi do Rivertonu nejeli žádní upíři?“
„Jen jeden a ten není nebezpečný.“ Dana se na mě podívala, jako bych se zbláznila, takže jsem předstírala, že jsem se o přátelských upírech vůbec nezmínila. „Je to bud někdo z města nebo nějaký student. Budeme se chovat nenuceně.“
„Správně.“
Já jsem to ale nedodržela, protože zpoza ohybu řeky se vynořila Raquel.
„Ahoj!“ pozdravila jsem ji až příliš vesele. „Myslela jsem, že jsi v knihkupectví!“
„Nebavilo mě to tam.“ Raquel pokrčila rameny. „Tak jsem odešla.“
Skvělý, pomyslela jsem si. Chudák Balthazar ji bude celou noc hledat všude možně.
„A co ty? Myslela jsem, že jdeš za rodičema do kina.“ Raquel vrhla na Danu podezřívavý pohled.
Jenže Dana se usmála a podala jí ruku. „Dana Tryonová. Ráda tě poznávám. Známe se s Biancou už dlouho a náhodou jsme se potkaly ve městě.“
„Aha.“ Raquel si s ní potřásla rukou. „Ty jsi z Biančina rodného města?“
„Stará dobrá střední škola v Arrowwoodu,“ řekla jsem rychle. Byla jsem Daně vděčná za pohotovou reakci. „Jo, dost jsme spolu kamarádily, takže když jsem ji zahlédla, zapomněla jsem na kino.“
Raquel se usmála, zjevně našemu příběhu uvěřila. „Bezva. Vy se tady jen tak procházíte?“
„No, v podstatě jo.“ Raquel měla očividně v úmyslu tu s námi zůstat. Jak jsme před ní měly předstírat, že jsme dobré kamarádky? Viděly jsme se potřetí v životě.
Zdálo se, že Danu nastalá situace nevyvedla z míry. „Vlastně se vracím do města pro něco k jídlu. Bianca se chystá jít se mnou. Přidáš se k nám?“
„No, já už jsem jedla –“ Uvědomila jsem si, že Raquel ve skutečnosti chce jít s námi, což mě překvapilo. Dana si ji musela získat díky své srdečné povaze. „Ale nedala jsem si dezert. Ten koláč vypadal docela dobře.“
„Koláč!“ Usmála se Dana. „Ten mají rádi všichni. Ujednáno.“
Povídaly jsme si nenucené celý večer a nikdo by určitě nepoznal, že se Dana a já skoro neznáme. Raquel to rozhodně nepostřehla, hlavně díky tomu, že jsme se jí skoro celou dobu vyptávaly na její výtvarné projekty, jízdu na skateboardu a ostatní věci. Když jsme změnily téma, začala se mě Dana vyptávat na naše údajné bývalé spolužáky. „Jak se má Hubert? Vy jste spolu teda tenkrát na škole flirtovali! Vážně ti nikdy nevadilo, že nosí tak silné brýle? Nebo že jsi s ním chodila na setkání fanoušků Star Treku?“
„No, to víš,“ zamumlala jsem. „Tenkrát se mi líbili intelektuálové.“
„Kdybys znala kluka, se kterým chodila loni, viděla bys, že v tomhle se změnila,“ řekla Raquel.
„To si umím představit.“ Dana se uculila. Věděla jsem, že neodolá a bude si kvůli tomu Lucase dobírat.
Skočila jsem jim do řeči. „A co ty, Dano? Ještě sbíráš plyšový poníky? Když jsem se stěhovala pryč, měla jsi jich celou sbírku.“
Raquel se začala smát a Dana se na mě naštvaně podívala, ale přitom se usmívala. „Asi už jsem z toho vyrostla.“
Když jsme jedly koláč, Raquel si odskočila na záchod. Jakmile byla z doslechu, Dana se zeptala: „Takže, kdy a kde se s Lucasem setkáte?“
„Bude lepší, když se potkáme tady v Rivertonu, třeba před kinem. V sobotu po Díkůvzdání, v osm večer.“ V tu dobu už mě Balthazar určitě bude smět vzít na výlet. „To už Lucas bude moct přijet, že jo?“
„Snad jo.“ Dana se usmála. „Takže úkol jsem splnila. Cítím se tak mravopočestně.“
„Mravopočestně? Proč ti to nevěřím?“
„Protože jsi chytrá.“
Vzhledem k tomu, že jsem neustále předstírala, že jsme s Danou kamarádky už od dětství a smála jsem se jejím vtipům, neměla jsem čas trápit se kvůli Lucasovi. Smutek na mě padl, až když jsme nastupovali do autobusu. Balthazar na mě tázavě pohlédl, zjevně chtěl vědět, jestli Lucas souhlasil s naším předstíraným vztahem. Nemohla jsem udělat nic jiného než pokrčit rameny a zavrtět hlavou. Zdálo se, že pochopil, že jsme se nesetkali, ale neměli jsme možnost si o tom promluvit. Jen jsme se zase chytli za ruce, když jsme jeli zpátky přes most.
Tu noc, než jsme šly spát, měla Raquel nejlepší náladu za celý rok. Dana dokázala rozveselit skoro každého. Ale já jsem měla pocit, jako bych v duchu zůstala u řeky a čekala tam na Lucase, přestože nemohl přijít. Pevně jsem zavřela oči a snažila se usnout. Čím dřív tenhle den skončí, tím dřív přestanu myslet na to, že naše setkání nevyšlo. Potom už si budu moct říkat, že se brzy uvidíme. Musela jsem to brát takhle, protože jinak bych se přes to nedokázala přenést.
Jenže mě zradily i mé sny.
„Musíš se schovat,“ prohlásila Charity.
Stály jsme ve staré modlitebně, kde jsem se rok předtím poprvé setkala se členy Černého kříže. Chlad z vysvěcené půdy mi pronikl až do morku kostí a roztřásl mě. Charity se opírala o rám dveří, jako by jinak nevydržela stát.
„Nemusíme se schovávat,“ řekla jsem jí. „Lucas nám neublíží.“
„Nemusíš se skrývat před Lucasem.“ Odhrnula si z obličeje blonďaté kadeře. Přestože měla jinou barvu pleti než Balthazar, všimla jsem si, jak si jsou podobní – měli stejně vlnité vlasy, byli stejně vysocí a měli stejně pronikavé, tmavohnědé oči. „Ale přesto se musíš skrýt.“
O čem to mluvila? Pak mě napadlo, že vím. Když jsem se posledně ocitla v modlitebně, shořela. Byl tohle důvod, proč nás obklopovaly podivné stíny? Byl to kouř? „Hoří,“ pronesla jsem.
„Ne. Ale brzy začne.“ Charity ke mně natáhla ruku. Chtěla mě odvést do bezpečí, nebo naopak? „Lucas neví, že ses ocitla v ohrožení.“
„Zachrání mě! Přijde sem!“
Zavrtěla hlavou a já jsem za ní spatřila plameny. „Nepřijde. Protože nemůže.“
Když jsem se probudila, prudce jsem oddechovala a cítila se osaměleji než kdykoli předtím.
2024 ©