PRVNÍ DEN ŠKOLY ZAČALI ZANEDLOUHO PO svítání přijíždět studenti.
Těch několik prvních přišlo pěšky. Vyšli z lesa v jednoduchém oblečení a většina z nich jen s jedním batohem přes rameno. Někteří z nich asi šli celou noc. Když se blížili ke škole, objevil se jim v očích lačný pohled, jako by doufali, že okamžitě získají odpovědi na všechny své otázky. Ještě než jsem spatřila první známý obličej, Ranulfa, kterému bylo více než tisíc let a modernímu světu vůbec nerozuměl, věděla jsem, kdo jsou upíři v této skupině. Tohle byli ti nejstarší, ztracení upíři. Nikomu neubližovali; stáhli se do ústraní a studovali, naslouchali, prostě se snažili dohnat, co se za několik století nenaučili.
Loni sem takhle přišel i Lucas. Vzpomněla jsem si, jak se vynořil z mlhy v dlouhém, černém kabátě. Přestože jsem věděla, jak se věci mají, prohlížela jsem si obličej každého studenta, který přišel pěšky, a přála si, abych znovu zahlédla jeho obličej.
V době snídaně začala přijíždět auta. Pozorovala jsem je z horní chodby, abych viděla značky: Jaguár, Lexus, Bentley. Kromě nich tu byly i malé italské sportovní vozy a kombíky, do kterých by se ty malé sportovní daly zaparkovat. Poznala jsem, že jde o lidské studenty, protože nikdo z nich nepřijel sám. Většinu z nich doprovázeli rodiče a mladší sourozenci. Dokonce jsem poznala Clementine Nicholsovou, která měla světle hnědé vlasy stažené do culíku a pihy na nose. Překvapilo mě, že Bethanyová většinu z nich osobně přivítala na nádvoří a podávala jim ruku stejně vznešeně jako královna přijímající své dvořany. Vypadalo to, že si chce popovídat s rodiči, a usmívala se na ně tak vřele, jako by šlo o přátelství na celý život. Věděla jsem, že to jen předstírá, ale musela jsem uznat, že jí to šlo dobře. Pokud šlo o studenty, ti čím déle postávali na nádvoří a prohlíželi si ohavné kamenné věže, tím více ztráceli úsměv na tváři.
„Tady jsi.“
Otočila jsem se od okna a uviděla otce, který vstal kvůli této události dříve. Měl na sobě oblek a kravatu jako správný profesor, ale jeho pravou osobnost prozrazovaly jeho přeleželé, tmavě zrzavé vlasy. „Jo,“ řekla jsem a usmála se na něj. „Jen jsem chtěla vidět, co se děje.“
„Hledáš své kamarády?“ Stoupl si vedle mě k oknu a rozzářenýma očima se zadíval ven. „Nebo hodnotíš nové studenty?“
„Tati!“
„Dobře,“ zvedl ruce, „vzdávám to. Zdá se, že letos to tolik neprožíváš.“
„Nic jiného mi ani nezbývá, ne?“
„Asi ne,“ prohlásil táta a oba jsme se zasmáli. Loni jsem cítila k Evernightu takový odpor, že jsem se v den příjezdu studentů pokusila utéct. Měla jsem pocit, jako by se to stalo už dávno. „Jestli se chceš nasnídat, myslím, že máma ohřívá vafle.“
Přestože mí rodiče většinou pili krev z tajných školních zásob, pořád trvali na tom, že potřebuju normální jídlo. „Budu tam za minutku.“
„Dobře.“ Na okamžik mi položil ruku na rameno a pak odešel.
Naposledy jsem se podívala na nádvoří. Několik rodin se stále ještě procházelo po areálu školy nebo nosilo dovnitř kufry, a mezitím přijela třetí, poslední várka studentů.
Přijížděli každý sám ve vypůjčeném autě. Objevilo se tu i pár taxíků, ale většina aut byly pronajaté sedany nebo limuzíny. Všichni měli na sobě uniformy upravené na míru a jejich uhlazené vlasy zářily. Nikdo z nich nenesl kufr, protože si své věci nechali poslat v krabicích a truhlách, které začaly do Evernightu přicházet už před dvěma týdny. Ke své velké nelibosti jsem zahlédla Courtney, jednu z mých nejméně oblíbených spolužaček, jak ladně mává na ostatní dívky. Patřila k těm mnoha studentům, kteří měli tmavé sluneční brýle, protože byli citliví na sluneční světlo, což znamenalo, že nějakou dobu nepili krev. Pravděpodobně drželi dietu, aby vypadali štíhlejší a krutější.
Tihle upíři potřebovali pomoc, aby se lépe zorientovali ve dvacátém prvním století, jinak se docela vyznali. Stále ještě měli sílu a dávali to všem ve škole najevo. Vnímala jsem je pořád stejně.
Byly to „evernightské typy“.
Když jsem dojedla vafle a sešla dolů, byla hala plná studentů, kteří si povídali a smáli se. Několik minut jsem tam jen tak postávala a necítila se ve své kůži, ale pak jsem zaslechla, jak někdo volá: „Bianco!“
„Balthazare!“ usmála jsem se, zvedla ruku nad hlavu a nadšeně jsem na něj mávala. Byl vysoký a svalnatý, takže nebýt jeho laskavých očí a přátelského úsměvu mohl působit hrozivě, když se prodíral davem.
Stoupla jsem si na špičky a pevně ho objala. „Jak ses měl celé léto?“
„Skvěle. Pracoval jsem na noční směně v přístavišti v Baltimoru.“ Pronesl to se stejným požitkem, jako by někdo jiný vyprávěl o vysněné dovolené v Cancúnu. „Spřátelil jsem se s místními dělníky a chodil často do baru. Naučil jsem se hrát kulečník. A taky začal znovu kouřit.“
„Myslím, že tvoje plíce to zvládnou.“ Usmáli jsme se na sebe, protože jsme kvůli okolostojícím lidským studentům nemohli tenhle vtip dokončit. „Nepotřebuješ pomoct s referátem?“
„Už leží Bethanyové na stole.“ Všichni upíři se museli během léta „angažovat v moderním světě“, tak alespoň znělo zadání úkolu, a na začátku každého školního roku odevzdat referát o nabytých zkušenostech. V podstatě se jednalo o esej na téma „Jak jsem strávil(a) letní prázdniny.“ Balthazar se rozhlédl. „Je tady Patrice?“
„Tráví nějaký čas ve Skandinávii.“ Před měsícem mi od ní přišel pohled s fjordy. „Psala mi, že dodělá školu tak za rok, za dva. Myslím, že tam asi poznala nějakého muže.“
„To je škoda,“ prohlásil Balthazar. „Těšil jsem se na známé tváře. Kromě té, která se k nám teď rychle blíží z úhlu čtyř hodin.“
„Jak to myslíš?“ Snažila jsem se zjistit, o jaký jde úhel, ale pak jsem zaslechla výrazný hlas, který zněl jako škrábání nehtů po tabuli.
„Balthazare.“ Courtney mu podala ruku, jako by čekala, že ji políbí. On jí ale ruku jen krátce stiskl a pak ji hned pustil. Její nalíčené rty se nepřestávaly usmívat. „Užil sis skvělé léto? Já jsem pařila v klubech v Miami. Naprosto úžasný. Měl bys tam zajet s někým, kdo to tam dobře zná.“
„Jsem překvapený, že tě tu vidím,“ řekl. Překvapený znělo zdvořileji než zklamaný. „Měl jsem dojem, že se ti tu loni moc nelíbilo.“
Pokrčila rameny. „Uvažovala jsem, že skončím, ale hned ten první večer v Miami jsem zjistila, že mám na sobě šaty, které byly v módě před rokem. A mé boty dokonce před třemi lety. Strašný trapas! Očividně se potřebuj u naučit spoustu věcí, takže jsem se rozhodla vydržet na Evernightu ještě několik měsíců.“ Už se zase soustředila jen na Balthazara. „Kromě toho vždycky ráda trávím čas se starými přáteli.“
„Kdybych se chtěla dozvědět něco o módě, nešla bych tam, kde všichni nosí uniformy,“ prohlásila jsem.
Balthazarovi zacukaly koutky úst. Courtney přimhouřila oči, ale když spatřila můj neforemný svetr a kostkovanou sukni, začala se usmívat ještě víc. „Ale ty jsi se o módu nikdy nezajímala. Očividně.“ Poklepala Balthazarovi na rameno. „Uvidíme se později.“ Když od nás odcházela, houpal se jí její dlouhý, blonďatý culík ze strany na stranu.
„Chtěla jsem s ní letos vycházet líp,“ zamumlala jsem. „Asi jsem se nezměnila tolik, jak jsem si myslela.“
„Nesnaž se změnit. Jsi úžasná taková, jaká jsi.“
Zrozpačitěla jsem a uhnula pohledem. V duchu jsem si pomyslela: Ach ne, už zase musím Balthazara odmítnout. Ale zároveň se mi líbilo, že to řekl. Celé léto jsem se cítila tak osaměle, bez Lucase, bez přátel, a vědomí toho, že na mně někomu záleží, ve mně vyvolalo pocit, jako by mě po několika chladných měsících někdo přikryl dekou.
Než mě napadla vhodná odpověď, rozhostilo se ticho. Všichni jsme se instinktivně otočili k pódiu na vzdáleném konci velké haly. Bethanyová se chystala pronést řeč. Měla na sobě vypasovaný šedý kostýmek, který na rozdíl od jejího ostatního oblečení více odpovídal dvacátému prvnímu století a podtrhoval její chladnou krásu. Tmavé vlasy měla učesané do elegantního drdolu a v uších jí zářily černé perly. Nedívala se na studenty, ale trochu nad ně, jako by nás ani neviděla.
„Vítejte na Evernightu.“ Její hlas se rozlehl velkou halou. Všichni se narovnali. „Někteří z vás tu pokračují ve studiu. Ostatní po léta slýchávali o akademii v Evernightu, třeba od svých rodičů, a zajímalo je, jestli sem budou někdy přijati.“
Tu samou řeč pronášela i loni, ale teď jsem ji vnímala jinak. V každé její pečlivě vybrané frázi jsem slyšela lež.
Mluvila k upírům, z nichž někteří tu studovali před dvaceti lety a jiní před dvěma sty lety.
Jako by četla moje myšlenky, pohlédla na mě a propíchla mě svýma jestřábíma očima. Ztuhla jsem a napůl očekávala, že mě obviní z vloupání do svého bytu, zatímco byla pryč.
Ale udělala něco, co mě udivilo ještě více. Odchýlila se od svého napsaného projevu.
„Akademie Evernight má pro každého studenta jiný význam,“ začala. „Je to místo pro vzdělání, místo pro uchování tradic a pro někoho útočiště.“
Jen pro krvežíznivé noční bytosti, pomyslela jsem si. Pro ty ostatní to žádné útočiště není.
Jednou rukou ukázala směrem k novým studentům a její dlouhé červené nehty se zaleskly ve světle, které sem procházelo barevnými okny. Udivilo mě, že ukazuje na nové studenty. Ti samozřejmě nemohli tušit proč. „Abyste svůj čas na Evernightu využili co nejlépe, měli byste zjistit, co tato škola znamená pro vaše spolužáky. Proto žádám ty zkušenější z vás, abyste nové studenty vzali pod svá ochranná křídla. Zeptejte se jich na jejich život, koníčky a minulost. Jen tak dosáhne evernightská akademie svých pravých cílů.“
Několik lidí rozpačitě zatleskalo – šlo o lidské studenty, kteří nevěděli co jiného dělat. „Tak to bylo zvláštní,“ zamumlal Balthazar, když tleskali. „Kdybych nevěděl, jak se věci mají, myslel bych si, že Bethanyová všechny požádala, aby se chovali přátelsky.“
Přikývla jsem. Horečně jsem uvažovala. Proč Bethanyová chtěla, aby se upíři sblížili s lidskými studenty? Pokud nechtěla, aby jim někdo ublížil – a já pořád věřila, že nechce –, o co jí šlo?
„Vyučování začne zítra.“ Na tvář Bethanyové se vrátil důvěrně známý nadřazený úsměv. „Využijte tento den k poznání nových studentů, hlavně těch nových. Jsme rádi, že tu jste – všichni – a doufáme, že čas na Evernightu využijete co nejlépe.“
„Myslíš, že na nás jde po dobrém?“ Otočil se ke mně Balthazar, když její projev skončil.
„Bethanyová? To těžko.“ Na okamžik jsem zauvažovala, jestli se ho nemám zeptat, co si myslí o tajemství „politiky přijímání nových studentů“. Byl chytrý, a přestože Bethanyovou respektoval, nebral její slova jako boží přikázání. Kromě toho měl už třísetleté zkušenosti; pravděpodobně měl takový nadhled, že by dokázal vidět mou otázku z jiného úhlu a možná by ho napadla nezaujatá odpověď. Ale zároveň mu mohlo dojít, že se ptám kvůli Lucasovi, a toho jsem mu nechtěla připomínat.
V tu chvíli se Balthazar usmál a zamával na někoho v davu. Nevěděla jsem na koho, protože Balthazar se přátelil skoro s každým. „Uvidíme se později, jo?“ zavolala jsem na něj, když odcházel.
„Určitě.“
Na okamžik jsem se bez něho cítila opuštěně. Byla jsem obklopená upíry – skutečnými, mocnými, vnímavými a silnými upíry, za jejichž krásnými mladými obličeji se skrývala staletí zkušeností. Ještě se ze mě nestala pravá upírka a rozdíl mezi námi se během prvního roku na Evernightu moc nezmenšil. V porovnání s nimi jsem byla ještě malá, naivní a neohrabaná.
Další důvod, proč se hned teď vrátit nahoru, usoudila jsem. Letos budu mít jinou spolubydlící a nemohla jsem se dočkat, až ji pozdravím.
Když jsem vešla do pokoje, Raquel si povzdychla. „Vítej zpátky v pekle.“
Ležela na matraci s roztaženýma rukama. Její batoh ležel na zemi a její oblečení a ostatní věci byly poházené všude možně. Vypadalo to, jako by ho vysypala a u toho už zůstalo.
„Taky tě ráda vidím.“ Sedla jsem si na roh své postele.
„Myslela jsem si, že budeš aspoň ráda, že můžeme letos bydlet spolu. Věř mi, že ty jediná mi pomáháš to tady přežít. Tví rodiče uplatili Bethanyovou? Jestli jo, tak jsem jejich dlužníkem.“
„Ne, jen jsme měly štěstí při losování.“ To nebyla tak úplně pravda. Mí rodiče Bethanyovou o nic nežádali, ale letošní školní rok byl přijatý lichý počet lidských studentů i upírů a zároveň dívek i chlapců. Protože jsem toho pořád ještě snědla víc než jsem vypila krve, vybrali mě jako spolubydlící lidské bytosti, abych před ní skryla pravdu tím, že s ní budu jíst na pokoji. Na Evernightu jedli na pokoji všichni.
Ale dostat za spolubydlící Raquel, to byla náhoda. Taky pomohla skutečnost, že skoro každá druhá lidská studentka, která nastoupila loni, se na akademii nevrátila. Nemohla jsem se jim divit.
„Takže,“ pronesla jsem a snažila se, aby to znělo jako vtip, „kromě toho, že budeš trávit víc času v mé okouzlující přítomnosti, proč ses sem vrátila? Vím, že jsi to neměla v plánu.“
„Neber si to osobně, ale ani tvá okouzlující společnost by mé rozhodnutí nezměnila.“ Raquel se překulila na břicho, takže jsme si teď viděly do tváře. Její tmavé vlasy byly ještě kratší než loni, ale alespoň si je nechala ostříhat u kadeřníka, takže vypadala dobře, dokonce trochu jako pankáč. „Řekla jsem rodičům, že chci zkusit něco jiného. Třeba bydlet u prarodičů v Houstonu a chodit do školy tam. Nechtěli o tom ani slyšet. Sdělili mi, že Evernight je ‚prestižní soukromá škola‘ a to by pro mě měl být dostatečný důvod.“
„Přestože věděli o … Erichovi?“
Raquel svěsila koutky úst. „Tvrdili, že se mnou nejspíš chtěl jen flirtovat. Řekli mi, že si držím kluky moc od těla a že bych se měla naučit projevovat city.“
Vyděšeně jsem na ni zírala. Erich nebyl nějaký přehnaně horlivý ctitel. Byl to upír, který ji pronásledoval a chtěl ji zabít. To Raquel nevěděla, ale chápala, že je nebezpečný. Kdybych řekla rodičům, že mě někdo vyděsil jen z poloviny tak strašně, jako Erich vyděsil Raquel, táta by mě pevně objal, dokud bych se necítila bezpečně, a máma by pravděpodobně vzala na toho, kdo si dovolil ohrožovat její holčičku, baseballovou pálku. Raquelini rodiče se své dceři vysmáli a poslali ji zpátky na místo, které nenáviděla.
„Je mi to líto,“ hlesla jsem.
Pokrčila rameny. „Mělo mě napadnout, že mě nebudou poslouchat. Nikdy mě neposlouchali. Ani když –“
„Když co?“
Raquel neodpověděla. Místo toho se posadila a vyčítavě ukázala na obrázek na zdi. „Takže tady budeme mít Klimta?“
Pověsila jsem si obrázek nad postel. Polibek byl pro mě tak důležitý, až jsem zapomněla, že ho Raquel nikdy předtím neviděla. „Cože? Tobě se nelíbí?“
„Bianco, tenhle obrázek je všude. Najdeš ho na magnetech na ledničku, hrnečkách a tak podobně.“
„To je mi jedno.“ Možná je hloupé mít ráda něco jen proto, že se to líbí všem ostatním, ale podle mě je ještě hloupější ze stejného důvodu nad něčím ohrnovat nos. „Je krásný, je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí a visí v mé půlce pokoje. Takže máš smůlu.“
„Mohla bych si svou polovinu pokoje vymalovat černou barvou,“ pohrozila Raquel.
„To by nebylo tak špatný.“ Představila jsem si na tmavě vymalovaných stěnách a stropě hvězdy, tak jak jsem to měla ve svém pokoji, když jsem byla malá. „Náhodou by to vypadalo dobře. Škoda že nám to Bethanyová nepovolí.“
„Myslíš, že by něco namítala? Udělali všechno pro to, aby tohle místo nahánělo co největší hrůzu. Tak proč rovnou všechny zdi nenatřít načerno?“
Představila jsem si věže školy, jak se černě lesknou, a napadlo mě, že pak už by Evernight opravdu vypadal jako Drákulův hrad. „Včetně koupelen a kamenných oblud na budově. Myslela jsem si, že tohle místo už děsivěji vypadat nemůže, ale mohly bychom se o to pokusit, ne?“
„Pořád by to bylo lepší než být doma.“ Když to říkala, zračila se jí v očích zvláštní únava, takže na okamžik vypadala starší než upíři, kteří nás obklopili na zahájení školního roku.
Chtěla jsem zjistit, co se stalo mezi ní a jejími rodiči, ale nevěděla jsem jak. Když jsem hledala slova, Raquel rychle řekla: „Pojď mi pomoct uklidit tyhle krámy.“
„Jaký krámy?“
„Moje věci.“
„Aha,“ přikývla jsem a vydala se ke krabicím a batohu v rohu. „Tyhle krámy.“
Když jsme povlékly její postel a uklidily pár věcí, Raquel si chtěla zdřímnout. Její rodiče nebyli bohatí, na rozdíl od většiny rodičů lidských studentů na Evernightu. Místo toho, aby ji přivezli až sem v luxusním sedanu, musela v Bostonu nasednout na autobus, párkrát přestoupit a pak chytit taxík, který ji přivezl sem. Byla naprosto vyčerpaná a usnula ještě dřív, než jsem si zavázala tkaničky.
Raquel tu získala stipendium, pomyslela jsem si. To znamená, že Bethanyová jí vlastně platí za to, aby tady studovala. Proč to dělá?
Všichni lidští studenti byli na Evernightu z nějakého důvodu a Raquel byla důkazem toho, že tím důvodem nejsou peníze. Ale co tedy? Byla Raquel důležitější než ostatní studenti?
Čím dál tím více otázek a stále žádné odpovědi.
Vydala jsem se ven, abych se podívala, co je nového, když dorazili noví studenti. Lidští studenti se spolu nadšeně seznamovali a povídali si, zatímco upíři je mlčky a opovržlivě pozorovali.
Zakručelo mi v břiše. Byl čas oběda. Doufala jsem, že všichni upíři sledují nové příchozí a já jsem jediná z nich, kdo myslí na jídlo, ale mýlila jsem se.
„Nazdar, 3 Binks!“
Nikdo mi tak nikdy v životě neřekl, ale věděla jsem, kdo to je, ještě předtím, než jsem rozpoznala jeho hlas. „Vicu!“
Přicházel ke mně se širokým úsměvem na tváři. Jako obvykle si evernightskou uniformu upravil po svém; místo vázanky v barvách školy měl kravatu s havajskou tanečnicí a na hlavě svou milovanou kšiltovku. Rozesmátí jsme si vběhli do náruče a Vic mě nadzvedl, takže mi nohy visely ve vzduchu.
Když mě pustil, točila se mi hlava, ale pořád jsem se usmívala. „Užil sis léto? Přišly mi od tebe fotky z Buenos Aires, ale pak už ses neozval.“
„Po dovolený u moře jsem musel nastoupit na brigádu do rodinný firmy. Táta trval na tom, že se musím naučit, jak to tam chodí. Ale dozvěděl jsem se jen to, jaký má kdo rád kafe. Vážně otrava. Ty jsi strávila celý léto tady?“
„Den nezávislosti jsme strávili ve Washingtonu. Máma nás většinu času vláčela po muzeích. Ale Muzeum přírodních dějin bylo docela zajímavé – měli tam vystavené meteority, na které sis mohl sáhnout –“
Vic natáhl ruku ke kapse na mé sukni. Předstírala jsem, že jsem si nevšimla obálky, kterou držel v ruce. Rozbušilo se mi srdce.
„No, takže to bylo fajn. Aspoň jsem odsud na týden vypadla, protože o prázdninách je tady ještě větší nuda než během školního roku.“ Plácala jsem nesmysly, protože jsem se vůbec nesoustředila na to, co říkám. „Párkrát jsem o víkendu navštívila Riverton, ale to je asi tak všechno.“
„Pokecáme jindy.“ Vic očividně pochopil, že teď nejsem schopná myslet na nic jiného než na obálku, kterou mi strčil do kapsy. „Co takhle sejít se po večeři? Můžeš se seznámit s mým novým spolubydlícím. Vypadá docela fajn.“
„Jo, jasně.“ Odsouhlasila bych mu i návrh, abychom se oba ostříhali dohola. Samým vzrušením se mi začala motat hlava. „Sejdeme se tady?“
„Přesně tak.“
Ani jsem se s ním nerozloučila a rozběhla jsem se k altánku na kraji pozemku akademie. Naštěstí tam nebyli žádní studenti, takže jsem měla soukromí.
Vyšla jsem po schodech a posadila se na jednu z laviček. Hustý břečťan mě chránil před poledním sluncem. Vyndala jsem z kapsy malou bílou obálku, na které stálo jen moje jméno.
Nejdřív jsem ji nedokázala otevřít. Jen jsem zírala na rukopis, který jsem si tak dobře pamatovala. Dopis mi přes Vica poslal jeho spolubydlící z loňského školního roku.
Lucas.
2024 ©