„ROMEO A JULIE SE MOC DOBŘE NEZNAJÍ.“ Ta slova mi zněla divně i přesto, že jsem je napsala. „Vzepřou se svým rodičům, riskují svůj život a nakonec jeden pro druhého zemřou, přestože se předtím viděli jen párkrát. Jde o velký milostný příběh založený na poblouznění. Možná se měli v Shakespearově hře znát déle.“
„Všechno, co tvrdíte, je pravda, slečno Olivierová, ale nejsem si jistá, že se jedná o nedostatky tohoto dramatu.“ Bethanyová seděla za stolem a prsty s dlouhými, zakřivenými nehty hlasitě poklepávala o dřevěnou desku. „Romeo a Julie se v podstatě neznají ani na konci hry. Ale co když právě tohle chtěl Shakespeare vyjádřit? Že ta divoká vášeň, kvůli které Romeo a Julie obětují sami sebe, patří jen k prvotnímu oblouznění? Že dospělí, vyzrálí lidé by takové chyby neudělali?“
Málem jsem zalezla až pod lavici, ale Bethanyová si ze mě naštěstí pro tentokrát žádného obětního beránka neudělala. Rozhlédla se po místnosti. „Chce ještě někdo z vás navrhnout nějaký nedostatek, kterého si ve hře všiml?“
Přihlásila se Courtney, která mě jako vždy chtěla trumfnout. „Chovali se, jako by spolu před svatbou v žádném případě nemohli spát, což je samozřejmě hloupost.“
Bethanyová si povzdychla. „Nezapomínejte, že navzdory oplzlému humoru se Shakespeare ve svých dílech přizpůsoboval morálce své doby. Někdo další?“
Poprvé jsem v hodině literatury slyšela promluvit Vica. „Podle mě udělal tento básník chybu v tom, že nechal nejdříve Tybalta zabít Mercutia a teprve potom Romeo zabil Tybalta. Všichni přece měli být pokrevní nepřátelé, ne? A pokud říká princ na konci pravdu, Montekové nejsou o nic lepší než Kapuleti. Takže by od Shakespeara bylo odvážnější, kdyby nechal bojovat jen Romea s Tybaltem kvůli jejich vzájemné nenávisti. Takhle Tybalt zabije Mercutia a Romeo z toho vyvázne bez boje.“
Čekala jsem, že si ho Bethanyová vychutná jako všechny ostatní, ale místo toho pronesla: „Pan Woodson uhodil hřebíček na hlavičku. Vzhledem k okolnostem je Romeova vražda Tybalta poněkud nemorální.“
Když Bethanyová napsala na tabuli nejednoznačná morálka, podívala jsem se na Vica, který sice pokrčil rameny, ale výraz jeho tváře jednoznačně vyjadřoval: Nemůžu za to, že jsem génius.
Navzdory zábavné diskusi o literatuře mezi Bethanyovou a Vicem jsem se během hodiny i dlouho potom cítila prázdně. V knihovně jsem si sedla do kouta na malou židli, kam skrz barevné okno dopadaly do oranžova a zlata zbarvené sluneční paprsky, a upřeně se zadívala na své poznámky. Jak dobře se vlastně s Lucasem známe? Seznámili jsme se víc než před rokem a já jsem mezi námi od začátku cítila zvláštní pouto. Ale naše neuskutečněné setkání v Rivertonu mi připomnělo, jak málo času spolu můžeme trávit, čímž přicházíme o možnost dozvědět se o sobě spoustu důležitých věcí.
Co když jsme se chovali jako Romeo a Julie a dávali všechno v sázku příliš brzy?
Pak jsem si vzpomněla, jak jsme tu spolu seděli a sluneční paprsky zbarvily Lucasovy vlasy do bronzova. Vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěl o svém útěku z domova v pouhých pěti letech s balíčkem sušenek v jedné ruce a prakem v druhé. Vzpomněla jsem si, jak jsme si v obchodu s obnošeným oblečením v Rivertonu zkoušeli staré, legrační oděvy, jak jsme spolu flirtovali v altánku nebo na pocit, když jsme se poprvé líbali.
Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že mě miluje i přes to, že jsem upírka, ačkoli ho celý život učili, aby upíry nenáviděl. Také jsem si vzpomněla, jak ležel pode mnou a nastavil mi krk tak, abych ho mohla kousnout a pít jeho krev.
Mezi námi nešlo o poblouznění. Byla to láska. Jestli jsem si byla v životě něčím jistá, pak právě tímhle.
Usmála jsem se, odložila jsem sešit s poznámkami a zavřela oči, abych se mohla lépe ponořit do svých vzpomínek. Přestože jsem se každý den musela tvářit, že to není Lucas, po kom toužím, pořád jsem mu mohla zůstat věrná. Pokud vydržím být silná, nezáleželo na tom, jak dlouho budeme jeden bez druhého. Rozhodla jsem se, že nebudu smutná kvůli tomu, že nemůžeme být spolu, a soustředím se na ty úžasné věci, které jsme spolu zažili. Bylo načase přestat truchlit a začít slavit.
Na letošní Podzimní ples mi máma nemusela upravovat šaty, a protože jsem se nalíčila sama, měla víc času na můj účes. Seděla jsem na rohu postele v bytě svých rodičů v podprsence bez ramínek a kalhotkách, opatrně si foukala na čerstvě nalakované nehty a myslela na Patrice, která si dělala manikúru i pedikúru v podstatě každý den. „Patrice by na mě byla hrdá, kdyby mě teď viděla.“
„Měla bys jí o tom napsat.“ Mámina slova zněla poněkud nezřetelně, protože měla mezi rty několik sponek. „Určitě by byla ráda.“
„Asi jo.“ Pochybovala jsem sice, že Patrice myslí na někoho jiného kromě sebe, ale přesto jsem jí dlužila aspoň pohled.
„Možná že už jsi dospěla,“ prohlásila máma, když mi dala do vlasů další sponku. „Myslím tím v rámci našeho druhu. Teď, když jste s Balthazarem pár.“
„Asi máš pravdu,“ řekla jsem. „Ale přijde mi trochu zvláštní, že je o tolik starší než já.“ Mírně řečeno, vzhledem k tomu, že Balthazar zažil už první Den díkůvzdání v Americe.
Pokrčila rameny. „Tvůj otec je skoro o šest století starší než já. Věř mi, že po stu letech jsme ten rozdíl skoro nevnímali.“
Díky mým rodičům to vypadalo tak jednoduše; dřív jsem si velkého věkového rozdílu mezi nimi vůbec nevšimla. Až teď, když jsem trávila s Balthazarem více času, jsem zjistila, že na věku opravdu záleží. „Stejně mě to pořád udivuje.“
„Já vím. Musíš začít uvažovat dlouhodobě jako všichni chytří upíři. Tohle je něco, co tě Balthazar může naučit a co Lucas nemohl.“
Ztuhla jsem a cítila, jak se máma zarazila. Obě jsme si uvědomovaly, že se pohybujeme na tenkém ledě. Mluvila jsem se svými rodiči skoro o všem, kromě Lucase. „Nechodím s Balthazarem kvůli tomu, abych se od něj něco naučila,“ řekla jsem potichu. „Stejně tak jsem svým vztahem s Lucasem nedávala najevo žádnou vzpouru.“
„To jsme si nikdy nemysleli, zlatíčko. Z toho, co se stalo, jsme tě nikdy nevinili. Víš to, že ano?“
Neotočila jsem se k ní. Určitým způsobem bylo jednodušší, když jsme se při rozhovoru nedívaly jedna druhé do očí. „Vím.“
Zdálo se, že je nervóznější než já. „Bianco, dnes večer bychom si měly o něčem promluvit.“
„Cože?“ Tušila, že mám tajemství a že se vídám s Lucasem?
V několika vteřinách mě napadl tucet možností, ale vtom se máma zeptala: „Je zapotřebí, abychom si spolu znovu promluvily o sexu?“
Panebože.
„Vím, že si uvědomuješ, jak to v životě chodí,“ pokračovala, ačkoli jsem celá zrudla. „Ale když se sblížíš s někým tak zkušeným, jako je Balthazar, tohle téma teď pro tebe bude mnohem reálnější. Možná máš další otázky.“
„Je na to trochu brzy,“ vyhrkla jsem rychle. Nechtěla jsem se s ní o tom bavit. „Vždyť jsme spolu sotva začali chodit.“
„Když myslíš.“ Zněla pobaveně, ale pohladila mě po rameni a už se o tom během dokončování příprav na ples nezmínila.
Právě když jsem vklouzla do stříbrných střevíčků se špičatou špičkou, ozvalo se zaklepání na dveře. Táta s Balthazarem se hlasitě pozdravili a poplácali po zádech, což začali dělat poslední dobou. Loni se takhle táta vítal i s Lucasem, možná se tak chovali všichni otcové k nápadníkům svých dcer a nápadníci k jejich otcům. Máma mi setřela řasu z tváře a objala mě. „Běž a nandej jim to.“
Když jsem přišla do předsíně, táta i Balthazar zmlkli. Táta se usmál a zhoupl se na patách, očividně na mě byl pyšný. Balthazarův výraz se nezměnil, ale v jeho očích se zračilo uznání, které mě rozechvělo.
Měla jsem na sobě tmavozelené, přiléhavé saténové šaty bez ramínek s velkým výstřihem na zádech. Měly rozparek až do půlky stehen, aby se mi dobře tancovalo. Na krku mi visel mámin náhrdelník ze stříbra a opálů z dvacátých let dvacátého století a na krku mě šimraly náušnice, které k němu dobře ladily. Máma mi udělala nízký drdol, přes který ještě natáhla jednotlivé pramínky, a celý účes zakončila ozdobnou sponou. Loni jsem se cítila krásně, ale teď jsem měla navíc pocit, že už nevypadám jako dívka, ale jako žena.
Rodiče nás popoháněli, abychom vyrazili co nejdříve. Když jsme se vydali dolů po schodech, Balthazar mě vzal za ruku, abych neztratila rovnováhu. Pak mi v nových botách uklouzla na ošoupaných schodech noha, takže jsem zavrávorala, a on mě objal paží okolo ramen. „Nestalo se ti nic?“
„Jsem v pořádku.“ Vzhlédla jsem k němu a uvědomila si, jak jsou naše obličeje blízko sebe. Pořád mě pevně objímal okolo ramen. Věděla jsem, že bych se od něho měla odtáhnout, ale zároveň jsem si uvědomovala, že po mně touží, a to mě vzrušovalo. Poprvé v životě jsem cítila, že jako žena mám zvláštní a jedinečnou moc.
„Takhle ti ty vlasy moc sluší,“ prohlásil Balthazar. Prohlížel si můj obličej. „Dříve ženy nosily takový účes častěji. Vždycky se mi líbil.“
Na rtech mi pohrával úsměv. „Takže tohle má být výlet do minulosti?“
Tou otázkou jsem Balthazara probrala ze snění. Celý ztuhl. „Jsem spokojený s tím, co se děje tady a teď,“ řekl. „Pojď. Zatancujeme si.“
Hala byla opět slavnostně vyzdobená, ale tentokrát v jiném stylu. Vedle zrcadel v rámech z tepané mosazi hořely stejně jako loni svíce, jejichž světlo se odráželo po celé místnosti, ale zdi a stoly byly navíc ozdobeny tisíci různých sněhobílých květin. Na tmavé podlaze dokonce ležely okvětní plátky, takže hala celkově působila jemně a rozzářeně.
Když mě Balthazar vedl na taneční parket směrem k orchestru, jehož členové právě ladili nástroje, všimla jsem si, jak se na něj několik dívek obdivné dívá. Myšlenka, že je ten vysoký, kultivovaný muž ve večerním obleku uchvacuje, mě vzrušovala. Možná je každý čas od času rád, když na něho někdo žárlí. Pak jsem zahlédla někoho, kdo rozhodně nevypadal ohromeně.
„Satén.“ Courtney se podívala na mou róbu a nadzdvihla jedno obočí. Měla na sobě úchvatné zlaté šaty s hlubokým výstřihem, ale přesto se mi ty moje líbily víc. „To máš odvahu. Jakmile si sedneš, pomačká se jako starý pytel na odpadky.“
„Tak to budeme muset protancovat celou noc,“ pronesla jsem vesele. „Abych neseděla ani chvilku.“ Prošli jsme okolo ní a Courtney zůstala stát s otevřenou pusou.
Tentokrát jsem si ples užila ještě víc než před rokem. Už jsem se netrápila kvůli Lucasovi, protože teď jsem si byla naší vzájemnou láskou naprosto jistá. Přestože bych na ples šla raději s ním, tušila jsem, že by se nebavil tak skvěle jako já. Mohla jsem všechno pustit z hlavy a radovat se z tance s Balthazarem. Všude okolo nás hrály smyčce, klavír a harfa a vířily barevné dívčí šaty. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla uvnitř neustále se točícího kaleidoskopu.
„Valčík ti jde čím dál tím lépe,“ prohlásil Balthazar uprostřed večera. Jeho široká ruka spočívala na mých holých zádech. „Ty jsi cvičila?“
„Zkoušela jsem si ho na pokoji. Raquel se mi při tom neustále smála.“
„Stálo to za to.“ Naklonil se ke mně, takže se rty skoro dotýkal mého ucha, a zašeptal: „Teď?“
Rozhlédla jsem se po místnosti. Většina profesorů byla pryč, nepochybně hlídali hlavně venku, protože tam se vytrácela spousta párů. „Teď.“
Přesunuli jsme se do rohu tanečního parketu a pak jsme z něj úplně odešli. Smáli jsme se a předstírali, že si jen chceme na chvíli odpočinout. Když jsme se vydali po schodech nahoru do severní věže, prošlo okolo nás několik studentů ve smokinzích, kteří se na mě upřeně zahleděli. Jakmile odešli, zeptala jsem se: „Myslíš, že něco tuší?“
„To usuzuješ podle toho, jak se na tebe dívali? Myslím, že mi jen záviděli.“ Balthazar si povzdychl. „Neví, jak se věci mají. Pojď.“
Po cestě jsme nikoho nepotkali. V duchu jsem proklínala klapot svých vysokých podpatků, ale přesto jsme nerušeně došli až ke dveřím archivu. Zaváhala jsem a pak jsem zaklepala. Balthazar a já jsme nemuseli být jediným párem, který tu hledal soukromí, a rozhodně jsem tu nechtěla někoho překvapit ve vášnivém objetí. Když nikdo neodpověděl, Balthazar prohlásil: „Vzduch je čistý.“
Spěchali jsme dovnitř. Od chvíle, kdy se mi tu zjevil duch, tady určitě někdo byl – pravděpodobně Bethanyová, která zde pátrala po důkazech. Krabice i truhly byly odsunuté a místnost byla poprvé uklizená. Okna byla tak čistá, až byla skoro neviditelná, a zdálo se, že obluda za oknem skočí každou chvílí dovnitř. V žádném rohu už nevisely pavučiny.
„Co vlastně hledáme?“ zeptal se Balthazar.
„Cokoli, co vysvětluje, proč teď studují na Evernightu také lidští studenti. Lucas to potřebuje vědět. Navíc, pokud něco zjistíme, snáz ho přesvědčíme, aby nám pomohl s Charity. Kromě toho, tebe to vážně nezajímá?“
„Vždycky jsem si myslel, že to Bethanyová dělá kvůli penězům. Lidé jsou schopni pro peníze udělat spoustu věcí.“
„Kdyby jí šlo o peníze, začala by přijímat lidské studenty už před mnoha lety. A jak jsi sám řekl, Bethanyová mění pravidla jen hodně nerada. Proč teda změnila tohle? Navíc, kdyby chtěla získat pro akademii peníze, nenabízela by lidským studentům stipendium. Raquel ho dostala a není sama.“
Balthazar přikývl a dal mi tak najevo, že uvažuju správně, ale tvářil se, jako by tu nechtěl zůstat ani o minutu déle. „Když jsi tady byla naposledy, zjevil se ti přízrak.“
„Jestli se chceš vrátit dolů –“
„Nenechám tě tu samotnou,“ prohlásil tak rozhodně, že jsem se zastyděla za to, jak jsem žertovala o jeho strachu.
„Myslím, že jsem se s duchy setkala už třikrát a pokaždé na jiném místě – jednou ve velké hale, pak na schodišti a naposledy tady. Proto předpokládám, že to s touhle místností nemá nic společného.“
Zjevně jsem ho nepřesvědčila, ale přesto se zeptal: „Co tedy hledáme?“
„Jakékoli souvislosti mezi upíry, kteří tu kdysi studovali, a současnými lidskými studenty.“
„Tím se nám to hledání moc neusnadňuje, Bianco.“ To bylo ještě mírně řečeno. Přestože tu Bethanyová uklidila, místnost byla pořád plná dokumentů a některé byly staré přes dvě stě let. „Asi bychom se do toho měli pustit hned.“
Nadzvedli jsme víka a probírali se nažloutlými papíry. Byly zaprášené, takže jsem si neustále čistila šaty, protože jsem se nemohla vrátit dolů umazaná. Balthazar nahlas předčítal jednu řadu jmen a já mezitím přelétávala očima další: Tobias Earnshaw. Agatha Browningová. Dhiram Patel. Li Xiaoting. Tabitha Isaacsová. Noor Al-Eyafová. Jonathan Donahue. Sky Kaburangi. Sumiko Takaharaová. Jména, která jsme našli, pocházela z různých zemí i staletí. Měla spolu společné jen jedno: že jsme se z nich nedozvěděli vůbec nic. Akademie Evernight byla docela malá, takže jsme oba znali jména skoro všech lidských studentů. Ale ani jeden z nich neměl s upíry, jejichž složky jsme tu našli, na první pohled nic společného.
„To nebyl zrovna nejlepší nápad,“ povzdychla jsem si a setřela jsem si prach z dlaní.
„Tvoje domněnka se nepotvrdila, ale ani nebyla vyvrácena. Problém je, že těch dokumentů tu leží moc. Nikam se nedostaneme, dokud nebudeme vědět víc o tom, co vlastně hledáme.“ Balthazar vytáhl ze saka kapesní hodinky a zamračil se. „Měli bychom se brzy vrátit dolů. Určitě si všimli, že jsme odešli, a když se vrátíme teď, budou si myslet –“
„Dobře.“ Když jsem si uvědomila, co tím naznačuje, upadla jsem do rozpaků a nemohla se mu podívat do očí.
„Slibuju, že budeme pátrat dál.“
„Díky.“
Cestou zpátky jsme nikoho nepotkali a na Balthazarově hlase bylo poznat, že se mu ulevilo. „Ještě že nás nikdo neviděl. Nechci, abys kvůli mně měla špatnou pověst.“
„Upíři mohou mít špatnou pověst?“
„To bys měla vědět líp než kdo jiný.“ Vzal mě za ruku a zamířili jsme zpátky na taneční parket. „Pojď. Vyvoláme skandál.“
Tentokrát jsme netančili jen tak pro zábavu. Balthazar si mě přitáhl k sobě a já si uvědomila, že kromě Lucase mě ještě nikdo takhle těsně nedržel. Dotýkali jsme se tělem jeden druhého. Pohybovali jsme se pomaleji, jako bychom na celém světě existovali jen my dva. Upřímně řečeno jsem si byla více než kdy jindy vědoma, že nás ostatní upřeně pozorují. Vycítila jsem pobavení dozorujících profesorů, zájem našich spolužáků a Courtneyinu vzrůstající žárlivost.
Je to jen hra, přesvědčovala jsem samu sebe. Ani pro jednoho z nás to nic víc neznamená. Hry jsou od toho, aby se člověk bavil.
V jednu chvíli zavadil Balthazar rukou o šaty nějaké dívky a trhnul sebou. „Co to –“
Přestali jsme tancovat a šli na stranu. Uchopila jsem jeho ruku do své a uviděla na jeho ukazováčku malou kapku krve. „Asi měla v šatech špendlík.“
Balthazar zavrtěl hlavou, ale pak se zarazil, zvedl prst k mým rtům a nabídl mi svou krev.
Upíři okolo nás by to považovali za flirtování. Když si upíři navzájem sáli krev, šlo už o velmi důvěrný vztah, protože ten, který sál, cítil i ty nejtajnější touhy a přání toho druhého. Chtěl tím Balthazar ještě podpořit náš předstíraný milostný vztah, nebo to myslel vážně?
Každopádně jsem ho nemohla odmítnout.
Přitiskla jsem rty na jeho prst a kapku olízla jazykem. Chutnala slaně. Tahle malá kapka stačila na to, abych se dozvěděla, na co v tu chvíli myslel: představoval si, jak tančím ve svých zelených šatech, starší a tisíckrát krásnější než ve skutečnosti.
Polkla jsem a na chvíli se mi zatmělo před očima.
„Teď už je to mnohem lepší,“ pronesl Balthazar tlumeným hlasem a pomalu odtáhl svůj ukazováček od mých rtů. Uvědomila jsem si, že jsem předtím zavřela oči.
Cítila jsem se zmateně a snažila jsem se uklidnit. „To je dobře.“ Usmál se na mě a vypadal skoro pyšně. Otočila jsem se k tanečnímu parketu. „Co si jít zase zatancovat?“ navrhla jsem přehnaně vesele.
„Pojďme.“ Balthazar mě chytil za ruku a ve správný okamžik nás vtáhl do víru tance. Měla jsem pocit, jako by se tempu hudby přizpůsobil i můj tep. Chuť krve mě tak rozrušila, že se mi točila hlava. Tohle se nesmí opakovat, pomyslela jsem si. Lucasovi by se to vůbec nelíbilo.
Najednou jsem klopýtla, a tak jsem se Balthazarovi začala omlouvat, ale v tu chvíli jsem na hladké podlaze uklouzla znovu. Když jsem se Balthazara chytla za ramena, abych neupadla, zamračil se a já si uvědomila, že i on má potíže se stabilitou. Oba jsme se podívali dolů a zjistili jsme, že stojíme na ledě.
Po celé místnosti se začaly ozývat překvapené hlasy a vyděšené výkřiky, protože led byl stále silnější. Několik lidí upadlo a jedna dívka zaječela. Všimla jsem si, že všechny květiny jsou obalené jinovatkou.
„Je tohle –“ zamumlal Balthazar.
„Ano.“
V hale se zvedl mně známý, studený vítr a několik svící zhaslo. Hudebníci přestávali jeden po druhém hrát, až nakonec docela utichli. Někteří profesoři začali směrovat studenty ke dveřím, ale všichni byli ochromení strachy. Všechny stěny byly pokryty namodralým ledem a okna námrazou. Ze stropu visely rampouchy, které byly čím dál tím delší a tlustší. Cítila jsem na pokožce mrznoucí déšť, který mě štípal jako tisíce jehliček.
„Co jsme to způsobili?“ Držela jsem se Balthazara pevně za sako. „Probudili jsme přízrak?“
„Přízrak?“ Courtney zjevně zaslechla, co jsme chtěli utajit. „Tohle způsobil přízrak?“
Všichni začali panikařit a chtěli se dostat ven, ale na ledě jim to klouzalo, takže padali jeden přes druhého. Odevšad zněly výkřiky. Balthazar mě popadl kolem pasu a druhou rukou mi chránil hlavu. Halou stále foukal studený vítr, který uhasil i zbylé svíce. Byla čím dál tím větší tma a já cítila čím dál tím větší strach.
Budou vědět, co udělat, pomyslela jsem si, ačkoli jsem se celá třásla. Bethanyová, mí rodiče nebo někdo jiný si s tím určitě poradí, protože někdo to proboha musí zastavit –
Na jediném čirém okně v hale se v námraze postupně objevovala písmena, která utvořila slovo NAŠE.
Pak začal led na stěnách, stropu i podlaze praskat. Zavrávorala jsem a uslyšela nad sebou strašlivý zvuk. Vzhlédla jsem a spatřila třesoucí se dvoumetrové rampouchy, které v tu chvíli začaly padat a proměnily se tak ve smrtící zbraň.
Všichni zaječeli. Balthazar mě srazil na podlahu a zakryl mě svým tělem. Když jsem se vzpamatovala ze studené podlahy a váhy Balthazarova těla, viděla jsem, jak jeden z rampouchů dopadl těsně vedle nás a roztříštil se na kousíčky ledu, které se rozletěly do všech stran a zabodly se mi do paží. Zaslechla jsem, jak Balthazar kleje, a uvědomila si, že ho musely zasáhnout daleko víc než mě. Těsně vedle něho ležela hromada těžkého ledu.
Pak se vysypalo sklo v okně a na podlahu se snesly střepy – brzy bylo po všem. Všude okolo sebe jsem slyšela pláč a výkřiky. Balthazar se nadzvedl, držel se za záda a ve tváři se mu zračila bolest. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude bylo mokro, protože led rychle tál. Po podlaze se válela plesová výzdoba a saténové lodičky.
„Balthazare, jsi v pořádku?“
„Ano.“ Asi by to znělo přesvědčivě, kdyby nezůstal ležet na podlaze. „A ty?“
„Jo.“ Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem mohla umřít; Balthazar mi možná zachránil život. „Děkuji, že jsi –“
„To nestojí za řeč.“
Zírala jsem na okno. Slovo NAŠE už zase skoro zmizelo. Na co duchové uplatňovali nárok? Na místnost archivu? Na severní věž?
Nebo na celý Evernight?
roku 1621 (pozn. red.)
2024 ©