MYSLELA JSEM SI, ŽE MĚ NEMŮŽE POTKAT NIC horšího než rozchod s Lucasem, ale mýlila jsem se. Nejvíc mě bolelo to, že jsem ho ztratila zbytečně, protože měl pravdu ve všem, co se týkalo upírů, mých rodičů i všeho ostatního.
Řekl mi, že moji rodiče lžou, a já jsem na něho kvůli tomu křičela. Odpustil mi to.
Tvrdil mi, že upíři jsou zabijáci. Já jsem ho přesvědčovala o opaku i poté, co jeden z nich pronásledoval Raquel.
Řekl mi, že Charity je nebezpečná. Neposlouchala jsem ho, a ona pak zabila Courtney.
Varoval mě, že upíři jsou zrádci, ale já jsem tomu uvěřila, až když se mí rodiče přiznali a já tak ztratila veškeré iluze.
Došla jsem k závěru, že jediný upír, který mi nikdy nelhal, je Balthazar, ale když jsem viděla, čeho je schopná jeho sestra, napadlo mě, že Balthazar lže hlavně sám sobě.
Všichni ostatní upíři – včetně mých rodičů – byli falešní a zákeřní.
No, možná kromě Ranulfa. Ale všichni ostatní ano.
A Lucas? Lhal mi jen jednou v životě. Nechal si tajemství Černého kříže pro sebe, protože nešlo o jeho tajemství. Ale jinak byl ke mně vždycky upřímný a říkal mi i tvrdé pravdy, o kterých si ostatní mysleli, že si nezasloužím je slyšet.
Samozřejmě jsem netruchlila jen kvůli němu. Pokazila se celá řada dalších věcí. Nejvíc mě ale rmoutilo, že kdybych ho vyslechla, všechno teď mohlo být jiné. Lepší. Radostnější. Ne tak strašné jako tohle.
Duben byl nejhorší měsíc mého života. Moji rodiče se několikrát snažili si se mnou promluvit, ale já jsem o tom nechtěla ani slyšet. Asi po týdnu to vzdali. Pravděpodobně si mysleli, že jen trucuju, že se brzy přenesu přes zjištění, že mi celý život lhali, a jednu neděli se připlazím na oběd. Věděla jsem, že se to nikdy nestane. Oni to měli zjistit už brzy.
Když jsem vynechala druhou neděli, Raquel se mě zeptala: „Ty nejdeš nahoru?“
„Ne.“
„Minulý týden jsem si myslela, že jste to jen o týden odložili.“
„Nejdu tam.“
„Myslela jsem si, že tví rodiče jsou lepší než ti moji,“ řekla potichu.
Kolikrát mě rodiče odrazovali od toho, abych s Raquel trávila tolik času, jen proto, že je člověk? Důvěřovala jim víc než oni jí. Měla jsem chuť ji obejmout, ale tušila jsem, že by jí to vadilo. „Radši tu zůstanu s tebou.“
„Mám domácí úkoly.“
„Tak budeme dělat domácí úkoly.“
To mi vyhovovalo. Dokonce i výpisky z učebnic psychologie byly snesitelnější než mluvit s rodiči.
S Balthazarem jsme se oficiálně rozešli, takže to věděli i všichni ostatní studenti. Vic se nás několikrát pokusil usmířit a já neměla to srdce ho od toho odrazovat, ale Balthazarovi se to nelíbilo. Nebyl naštvaný přímo na mě, ale na celý svět, a chtěl strávit nějaký čas o samotě.
Pravděpodobně bylo dobře, že jsme se nevídali. Chápala jsem ho, ale v tomhle školním roce jsem s nikým netrávila víc času než s ním, dokonce ani s Raquel ne. Až ve chvíli, kdy jsem ho neměla po boku, jsem si uvědomila, jak moc jsem si zvykla na to, že mě pokaždé povzbudil, když jsem za sebou měla náročný den, nebo se na mě usmál, když jsem vyšla ze třídy.
Zůstali mi Vic a Raquel, ale pokud by si Bethanyová prosadila svou, mohla jsem přijít i o ně.
„Vzhledem k tomu, že jste bohužel odmítla promluvit si na toto téma se svými rodiči, musím s vámi nastalou situaci řešit já,“ prohlásila, zatímco zalévala afrikány na okně. Seděla jsem u ní doma v jednom z jejích nepohodlných křesel s vysokým opěradlem. „Uvědomujete si, že přízraky jdou výhradně po vás?“
„Ano.“
„Tušíte proč?“ Zdálo se, že ji zájem duchů o mou osobu skoro těší.
„Ano,“ ucedila jsem.
„Skutečnost, že vás pronásledují, ohrožuje ostatní studenty. Doposud jsme je díky kamenným zdím drželi od Evernightu v uctivé vzdálenosti, ale ani my nemáme nekonečné možnosti. Přízraky jsou odhodlanější, než jsem očekávala.“
„To mi lichotí.“
Postavila konvičku na parapet. „Slečno Olivierová, schovejte si prosím své ironické poznámky pro své přátele. Dnes jste tu proto, abychom probrali, co v této situaci můžeme udělat. Nejsem tak bezcitná, abych vás vyhnala z Evernightu. Ve světě za jeho zdmi byste přišla o veškerou ochranu.“
„Letos jsme s Balthazarem často opouštěli Evernight a nikde jinde než tady mě přízraky nepronásledovaly.“
„Předpokládám, že jednoduše nevěděly, kde se právě nacházíte. Kdyby měly dostatek času, našly by si vás kdekoli na světě.“
To mě nikdy nenapadlo. „Proč o mě tolik usilují? Copak na světě neexistuje dost duchů?“
„Domnívám se, že jim spíše než na vás záleží na porušeném slibu. Pokud mají dojem, že je někdo podvedl, neznají slitování.“ Bethanyová ke mně kráčela s rukama za zády po dřevěné podlaze a její podpatky hlasitě klapaly. „Ve školní budově Evernightu se nacházejí prázdné byty. Do jednoho z nich se pro zbytek školního roku nastěhuji. Vy můžete bydlet tady.“
„Tady?“ Nechápala jsem, jak to myslí. „To jako ve vašem domě?“
„Ano. Věřím, že se i nadále můžete zúčastnit vyučování, pokud budete nosit tohle.“ Podala mi přívěsek, který mi rodiče dali k Vánocům a který jsem jim hodila k nohám. „Chrání vás, ale to jste si asi neuvědomila. Přesto vám nezaručí naprostou bezpečnost, a proto byste měla přespávat v mém domě.“
„Počkejte, tomu nerozumím. Pokud mi ve škole hrozí nebezpečí, jak to, že tady jsem v bezpečí?“
„Možná jste si všimla, že tento dům má měděnou střechu,“ pronesla. „Jak už jste zjistila, přízraky jsou bezmocné vůči kovům a minerálům, které se nalézají v lidském těle, jako například železo nebo měď. Proto se sem nemohou dostat.“
„Tak proč neuděláte střechu z mědi i na budově školy, abyste ji ochránili před přízraky?“
Tahle otázka mě napadla úplně bezděčně. Očekávala jsem nějakou chytrou odpověď. Možná bude tvrdit, že je měď drahá. Ale místo toho jen naklonila hlavu. „Jsou k tomu jisté důvody,“ prohlásila, jako by mi to tím vysvětlila.
Přesto mě vzápětí jeden důvod napadl. Možná to bylo tím, že jsem se nacházela v místnosti, ve které jsem uskutečnila své první vloupání, abych pochopila, proč Bethanyová přijímá na Evernight i lidské studenty. Vzpomněla jsem si, jak jsme na to přišli s Balthazarem: lidští studenti měli spojitost s duchy. Tenkrát jsem si myslela, že se skrz ně chce dozvědět o nepřátelích upírů něco víc. Ale pak jsem ji viděla, jak na přízrak zaútočila a skoro okamžitě ho zničila.
Pochopila jsem, že ví, jak se jich zbavit, ale přesto to neudělala. Bethanyové šlo o něco jiného.
„Vy lovíte přízraky,“ řekla jsem. „Potřebujete, aby přišly na Evernight a vy jste je tak mohla chytit.“
V očích se jí podivně zajiskřilo. Skoro to vypadalo, jako by ji nadchlo, že se konečně někdo dovtípil, o co tu jde. Ale prohlásila jen: „Vaše domněnky jsou naprosto scestné, slečno Olivierová. Přízraky představují hrozbu pro vás i ostatní našeho druhu. Tady budete v bezpečí.“
„Vy mi neprozradíte, proč je pronásledujete.“ Všimla jsem si, že to nepopřela.
„Přijímáte mou nabídku, nebo ne?“
„Mám na výběr?“
„Ne, v podstatě ne.“
Měla jsem chuť jí říct, že si svůj návrh může strčit za klobouk. Ale měla pravdu v tom, že ohrožuju ostatní studenty. Kvůli jejich i svému bezpečí jsem se musela přestěhovat do domu nepřítele.
Jakmile jsem si na dům Bethanyové zvykla, připadal mi celkem hezký, ale přesto jsem se v něm necítila ve své kůži. Přestože jsem pořád větrala a nastříkala do vzduchu trochu svého parfému, celý dům stále voněl po levanduli, která mi připomínala jeho pravého majitele.
Zjistila jsem, že všechny šuplíky i skříně jsou vyklizené, abych nemohla slídit.
Mí lidští přátelé nechápali, proč je pro mě dům Bethanyové bezpečnější než budova školy, ale když jsem jim (samozřejmě trochu poupraveně) vylíčila, jak na mě přízrak zaútočil naposledy, uznali, že se musejí přijmout určitá opatření. Raquel mi pomohla sbalit oblečení a spolu s Vicem mi pomohli s krabicemi do budovy bývalých stájí. Nevzala jsem si s sebou všechno, protože nemělo cenu předstírat, že se tam někdy budu cítit příjemně. Přesto jsem tam propašovala vyřezávanou brož, kterou mi loni daroval Lucas. Vnímala jsem ji jako svůj kámen, který má vlastní moc, jako talisman, který mě ochrání před ponurostí tohoto místa.
Když jsem pozdě v noci ležela v obrovské posteli s baldachýnem a zdálo se mi, že se stíny v rohu místnosti začínají hýbat, nebo že vzduch je studenější, než by měl být, a tak podobně, natáhla jsem se po broži, která ležela na nočním stolku, sevřela ji v dlani a snažila se překonat strach i samotu. Nevadilo, že jsem Lucase ztratila. Každá vzpomínka na něj mi dodávala sílu.
Na konci dubna zavládl ve škole klid. Po poslední události s přízrakem utekli z Evernightu další studenti, takže jich na akademii zůstaly jen asi dvě třetiny původního počtu. Většina z těch, co školu opustili, byli upíři, takže lidští studenti teď tvořili skoro polovinu všech studentů. Panovala tu přátelštější atmosféra a uvolněnější nálada, protože mnoho lidských studentů se přízraků nebálo. Kdybych nebyla odtržená od ostatních, užívala bych si tu náladu taky.
Ale předposlední dubnová noc mi přichystala milý zážitek – modrý měsíc.
Nejde o žádnou neuvěřitelnou astronomickou událost, ale o situaci, kdy nastane úplněk dvakrát do měsíce. Přesto jsem si z toho vždycky udělala malý svátek a snažila jsem se pozorovat oblohu, abych si připomněla, že takových výjimečných nocí není mnoho.
Pozdě v noci jsem vklouzla do džínsů a trička. Chtěla jsem být sama. Bylo zataženo, takže o nějakém pozorování hvězd nemohla být řeč, ale měsíc svítil tak jasně, že ozářil i okolní mraky.
Rychle jsem přešla k altánku, ze kterého jsem chtěla skrz litinové mříže pozorovat měsíc. Tohle místo ve mně vyvolávalo vzpomínky na Lucase. Tady jsme se poprvé líbali.
„Pořád máš ráda modrý měsíc.“
Otočila jsem se a spatřila Lucase.
Nejdřív jsem si myslela, že se mi jen zdá. Ale když vstoupil do altánku a podlaha zavrzala pod jeho těžkými botami, uvědomila jsem si, že opravdu stojí kousek ode mě.
„Lucasi! Co-co tady děláš?“ Rychle jsem se rozhlédla. „Je to nebezpečné. Jestli tě tu najdou –“
„Nenajdou.“
„Najdou, jestli tam budeš takhle stát!“ Když mi konečně došlo, že se Lucas vrátil na Evernight, užasla jsem ještě víc než předtím. Byla to od něj odvaha hraničící se sebevraždou. „Každým okamžikem se tu může někdo objevit!“
„Nezdržím se dlouho.“ Dal si ruce do kapes svých manšestrových kalhot. Měl na sobě tričko a starou flanelovou košili. Jeho tělo bylo napjaté a připravené na boj, ale oči měl smutné. „Myslel jsem si, že bych tě tu dnes večer mohl zastihnout, když je modrý měsíc.“
„Jo. To jsi odhadl správně.“ Vůbec mě nenapadalo, co bych mu měla říct. Toužila jsem po něm tolik, že se mi nedostávalo slov, a cítila jsem se tak zmateně, že jsem nevěděla, co mám dělat. „Jak dlouho už tady čekáš?“
„Od západu slunce.“
Teď byla skoro půlnoc. Potloukal se kolem Evernightu už několik hodin a mohli ho vidět. Kdyby to někdo nahlásil Bethanyové, mohli by ho zajmout nebo dokonce zabít. Opět se zachoval nezodpovědně, ale tentokrát jsem se na něho nemohla zlobit. „Proč jsi přišel?“
„Protože jsem nechtěl, aby to mezi námi skončilo takhle.“
„Byla jsem na tebe zlá,“ zašeptala jsem. „Je mi to moc líto, Lucasi.“
„Byla jsi naštvaná a měla jsi na to právo.“
„Nakonec jsme Courtney stejně spálili.“
„Tak dobře, neměla jsi právo zlobit se na mě kvůli tomuhle.“ Na okamžik mu na rtech pohrával úsměv. Měl delší vlasy a vypadal zanedbaně. Všimla jsem si, že zhubl. Přestal se o sebe starat? „Bianco, řekla jsi, že jsem nepřijal, že jsi upírka. Možná – možná jsi měla pravdu.“
Přestože jsem si to uvědomovala, píchlo mě u srdce. „Jednou jsi prohlásil, že mě miluješ bez ohledu na to, co jsem.“
„To pořád platí,“ řekl Lucas a přerývaně se nadechl. „Ale myslel jsem to tak, že tě miluju navzdory tomu, že jsi upírka. Měl jsem pocit, že ti to musím odpustit. To je asi ta nejhorší věc, kterou jsem kdy komu udělal. Nedošlo mi, že se chovám jako hlupák. Kdybych to pochopil dřív, mohl jsem ti být tím, kým jsem měl být. Kým jsem ti chtěl být.“
„Lucasi –“
„Nech mě to dokončit, ano? Víš, že mi tyhle projevy citů moc nejdou. Takže jsem –“ Přejel botou po podlaze. „Miluju tě takovou, jaká jsi. Je mi jedno, že jsi upírka. Nikdy ses přede mnou neměla obhajovat, protože já jsem to měl přijmout už dávno. Kdybych to udělal, možná bych o tebe nepřišel. Vím, že si za to můžu sám.“
Díval se dolů na své boty. Napadlo mě, že kdyby se mi v tu chvíli díval do očí, poznal by, že mě neztratil.
Potichu pokračoval: „Tušil jsem, že to dáš dohromady s Balthazarem. Málem jsem z toho zešílel. Ale všichni vědí, že je čestný, a asi po tobě nikdy nechtěl, abys předstírala, že nejsi tím, kým skutečně jsi. Takže sis možná vybrala správně. Chtěl jsem ti jen říct, že – Bianco, pokud jsi šťastná, jsem rád. Zasloužíš si být šťastná.“
„Nechodím s Balthazarem.“
Lucas zvedl hlavu a v očích měl nevěřícný výraz. „Ne?“
„Ne. A nikdy jsme spolu doopravdy nechodili.“
„Aha. Tak dobře.“ Přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Očividně se zmítal mezi nadějí a nejistotou. „Poslouchej, já – vím, že jsem to pokazil, ale kdybych to mohl –“
Vyskočila jsem a objala ho. Lucas mě k sobě přitiskl a já jsem mu opřela hlavu o krk. Nejdřív jsme oba mlčeli. Myslím, že jsme ani nemohli mluvit. Připadalo mi neuvěřitelné, že se znovu objímáme, že se vrátil, přestože jsem si myslela, že už jsem ho navždy ztratila. Ale neřekla jsem mu snad sama, aby věřil tomu, že si k sobě vždycky najdeme cestu? Měla jsem víc věřit vlastním slovům.
„Moc tě miluju,“ zašeptala jsem nakonec.
„Já tebe taky. Přisahámbohu, že už to nikdy nepokazím.“
„Ale měl jsi ve všem pravdu.“
Projel mi rukama vlasy. „To těžko.“
„Myslím to vážně, Lucasi. Ty jsi věděl, že mi rodiče lžou. Víš, jací upíři doopravdy jsou. Kdybych ti věřila, nic z toho by se nestalo.“
„Počkej.“ Lucas mě vzal za ruce a posadil mě na lavičku v altánku. Skrz listy břečťanu na nás svítil modrý měsíc. „O čem to mluvíš?“
Pověděla jsem mu všechno – pravdu o tom, jak jsem se narodila, jak mě pronásledují přízraky a jak jsem se stala obětí boje mezi nimi a upíry, přičemž zlo bylo na obou stranách. Nevynechala jsem ani to, k čemu málem došlo mezi mnou a Balthazarem, protože už jsem měla dost tajnůstkaření. Při téhle části Lucas sice pevně semkl rty, ale neřekl ani slovo.
Držel mě v náručí a já jsem se hlavou opírala o jeho široké rameno. Když jsem skončila, řekl jen: „Musíme tě odsud dostat pryč.“
„Chceš, abych s tebou zase utekla?“
„Ano. Tentokrát navždy.“
„Přízraky mě budou pronásledovat pořád.“
„V Černém kříži jsou lidé, kteří o nich vědí víc. Měli bychom ti být schopni pomoct, i když se mnou nepůjdeš – ale já bych chtěl, abys šla.“
„Uteču s tebou.“ Věděla jsem, že to dokážu. V upířím světě pro mě neexistovala žádná budoucnost. „Jen bych si přála vědět, co se mnou bude.“
„Jak to myslíš?“
„Nestane se ze mě úplná upírka. Nikdy.“ Zadívala jsem se mu do očí. „Ale pokud se nestanu upírkou, tak kým?“
Lucas se pousmál. „To nevím, ale předpokládám, že se staneš tím, kým chceš být.“
Něžně jsme se políbili a pak jsme se na sebe chvilku jen tak dívali. Uplynulý rok jsme se od sebe často nemohli odtrhnout, ale dnešní noc probíhala klidněji. Myslím, že jsme oba tušili, jak je tento okamžik důležitý.
„Poslední pátek v květnu,“ řekla jsem nakonec.
„To je poslední den zkoušek?“
„Jo. To znamená, že sem pro studenty přijede spousta aut. Mezi tolika lidmi se snadno ztratím. Mí rodiče budou předpokládat, že jsem odjela s Raquel nebo s někým jiným. Budeme tak mít několik dní náskok, než se po mně začnou shánět.“ Navzdory všemu jsem nepochybovala, že mě budou hledat. „Mohla bych s tebou utéct už dnes – a udělala bych to strašně ráda –, ale v tom případě by jim okamžitě došlo, že se něco stalo. Pokud počkáme do konce května, budeme mít šanci získat náskok.“
„Takže zbývá jen jeden měsíc.“
„A pak budeme pořád spolu.“
„Chtěl jsem říct, že mám jen měsíc na to vymyslet, co uděláme potom,“ upřesnil Lucas. „Ale já to vyřeším. Bianco, slibuju ti, že se o tebe postarám.“
Odhrnula jsem mu z obličeje rozcuchané vlasy. „A já se postarám o tebe.“
Někde v dálce něco zapraskalo. Oba jsme sebou trhli, ale vzápětí jsem se uklidnila, protože se nikdo neobjevil.
Pravděpodobně to byla jen větev na stromě. Přesto jsme si znovu uvědomili, že tu Lucas není v bezpečí.
„Musíš jít,“ prohlásila jsem. „Radši hned.“
„Půjdu. Miluju tě.“ Políbil mě tak vášnivě, až mě rozbolely rty. Chytil mě za boky a já si přála, aby zůstal se mnou. Ale když mě pustil, nechala jsem ho jít. Rozběhl se pryč a už se neohlédl. Tušila jsem, proč to není nad jeho síly. Bylo jednodušší se rozloučit, když jsme věděli, že to není nadlouho.
Květen byl nejlepší měsíc mého života, alespoň zpočátku.
Každý den jsem odškrtávala v kalendáři. Byla jsem čím dál tím blíž setkání s Lucasem i svobodě. Během vyučování jsem byla zasněná, takže mě napomínala nejen Bethanyová, ale i ostatní profesoři. Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, jestli propadnu u zkoušek, protože jsem stejně neměla v úmyslu čekat na vysvědčení. Bylo jednodušší hledět z okna, snít o Lucasovi a pohrávat si s přívěskem, který mě měl ochránit před přízraky, než se soustředit na rozbor Shakespearovy hry Jindřich V.
Někdy mě přepadala nejistota. Takže nepůjdu studovat na univerzitu. Jak zůstanu ve spojení s Vicem a Raquel? Uvidím ještě někdy Balthazara? Jak se ubráním před přízraky? Můžu si s sebou vzít svůj teleskop? Ale nic z toho nebylo tak důležité jako to, že uteču z Evernightu a uniknu tak „osudu“, který mi přichystali mí rodiče a profesoři. Měla jsem jen jednu šanci získat svobodu a být s láskou svého života. Nehodlala jsem si ji nechat vzít.
Dokonce jsem si už začala balit oblečení, které jsem měla v domě Bethanyové. Zrovna když jsem jednoho večera uprostřed května balila, vylekalo mě zaklepání na dveře.
Kdo by to mohl být? Rychle jsem napůl zaplněný batoh strčila pod postel, pospíchala do obývacího pokoje a vykřikla: „Vstupte!“
Dovnitř vešla Bethanyová. Měla na sobě dlouhou, černou sukni a šedou blůzu, upnutou až ke krku. „Jak nepříjemné,“ poznamenala očividně sama pro sebe. „Klepat na vlastní dveře.“
„Dobrý večer, paní Bethanyová. Potřebujete něco?“ Napadlo mě, že když jí vyjdu vstříc, odejde dříve.
Prošla okolo mě do ložnice. „Potřebuji pár svých věcí a také jsem se chtěla ujistit, zda nezapomínáte zalévat afrikány.“
„Daří se jim skvěle.“
„To vidím.“ Bethanyová ztuhla a zírala na zeď. „Co to je proboha za obludu?“
„Vy myslíte tenhle výtvarný projekt? To je jedna z Raqueliných koláží. Nazvala ji Tyhle rty ti lžou.“ Šlo o obrovskou fresku s purpurově, broskvově a oranžově zbarvenými rty, mezi které Raquel nakreslila černé šipky s klikatými čárami. Byly tu i nože a zbraně, protože Raquel tvrdila, že žádné umělecké dílo na téma klamy lásky by nebylo úplné bez nepřátelských falických symbolů. „Líbí se vám?“
Bethanyová zvedla jednu ruku ke krku. „Máte v úmyslu to odstranit, až se odstěhujete?“
Předtím jsem o tom vůbec nepřemýšlela, ale teď mě napadlo, že jí to tu nechám na památku. „Kdy se budu moct nastěhovat zpátky do školy, paní Bethanyová?“ zeptala jsem se, jako bych se nechystala utéct.
„Řekneme vám, až nastane vhodná doba.“
V tu chvíli opět někdo zaklepal na dveře. Najednou jsem měla spoustu návštěv. Šla jsem ke dveřím, otevřela je a zeptala se: „Ano?“
Už když jsem otevírala dveře, napadlo mě, že existuje určité riziko – Co když je to Lucas? Co když se vrátil a Bethanyová ho uvidí? Ale venku nestál Lucas.
Na schodech stála Charity. Vlasy měla učesané do úhledného uzlu a na sobě měla tmavě červený plášť. Se svým mladistvým zjevem a bezelstnýma očima vypadala jako Karkulka, ale já věděla, že ve skutečnosti je spíš vlk.
„Tebe jsem tu nečekala,“ pronesla s úsměvem. Navzdory všemu, čeho jsem byla svědkem, jsem opět pocítila nutkání ji chránit. „Došlo ke vzpouře?“
„Kdo je to?“ zeptala se Bethanyová, když se z ložnice vracela ke vchodovým dveřím. „Dobrý bože. Slečna Moreová.“
Vycítila jsem jejich vzájemnou nenávist. Přesto Charity rozevřela náruč jako žadonící dítě. „Žádám Evernight o přístřeší.“
2024 ©