BĚHEM NĚKOLIKA HODIN SE STEJNĚ JAKO JÁ vyděsil i profesorský sbor.
„Rozumíte, jaká tu platí pravidla?“ Hlas Bethanyové byl tak výrazný, že jsem ji slyšela i ze svého úkrytu v křoví před domem. „V minulosti jste se podle nich neřídila.“
„První pravidlo Evernightu zní, že sem musíte přijmout každého upíra, který o to stojí,“ prohlásila Charity nevzrušeně. „Budu se chovat podle pravidel, pokud je budete respektovat vy.“
Profesoři, kteří se shromáždili v domě, dávali potichu najevo svůj nesouhlas. Neodvážila jsem se nahlédnout dovnitř, abych viděla, co se děje, ale zdálo se, že Charity se chce zapsat na akademii a oni jí to budou muset dovolit. Ale vůbec se jim to nelíbilo.
„Řešíme teď situaci s přízraky,“ namítl Yee.
„Kvůli té malé holce. Ale to se brzy vyřeší samo, ne? Buď tak, či onak.“ Charity očividně nezáleželo na tom, jestli budu žít, nebo zemřu. Tenhle pocit se vzápětí stal vzájemným.
Trhla jsem sebou, když jsem rozpoznala hlas své matky. „Máme tu lidské studenty, které musíme chránit. V tomto ohledu s vámi nemáme zrovna dobré zkušenosti.“
„Přísahám na svou vlastní smrt, že já nebudu ta, která naruší zdejší klidné prostředí,“ prohlásila Charity bezelstně.
Chvíli bylo ticho a pak jsem uslyšela Bethanyovou: „Dobře. Jak dlouho máte v úmyslu tady zůstat?“
„Moc dlouho ne. Slibuji, že do začátku června budu pryč.“
„V tom případě vás ubytujeme v jednom z bytů pro profesory,“ rozhodla Bethanyová. „Až do konce semestru byste tam měla zůstávat, co nejvíce to půjde. Bude těžké vysvětlit, že jsme přijali nového studenta skoro na konci semestru, a čím méně se ostatní budou vyptávat, tím lépe. Měli bychom vám vysvětlit nová pravidla týkající se konzumace krve, protože byla upravena kvůli novému systému přijímání studentů.“
„Hej.“ Někdo mi zblízka zašeptal do ucha a já sebou leknutím trhla. Pak jsem s úlevou vydechla, protože jsem zjistila, že je to Balthazar. „Co se tam děje?“
„Vyděsil jsi mě k smrti.“ Poodstoupili jsme dál od domu. „Proč ses ke mně takhle připlížil?“
„Neplížil jsem se k tobě. Plížil jsem se k domu a narazil jsem na tebe.“
Pousmála jsem se. Pak jsem si uvědomila, že spolu opět mluvíme a že mi to nepřijde tak nepříjemné, jak jsem se obávala. Ale možná to bylo proto, že se hlavně zajímal, co se děje v domě. Díval se tím směrem tak upřeně, jako by dokázal vidět skrz zdi a mohl tak pozorovat svou sestru.
„Nechají ji tu,“ řekla jsem. „Ale musí se schovat ve věži, aby se nikdo neptal, proč přijali novou studentku na konci semestru. Bethanyové se to nelíbí, ale očividně jsi měl pravdu, že Evernight je útočiště všech upírů.“
„Útočiště.“ Rozzářil se a ve tváři se mu zračila naděje. „To znamená, že od někoho utíká. Určitě utekla od svého kmene. Odešla od nich.“
„Možná.“
„Bezpochyby.“
Tak moc tomu chtěl věřit. Já už jsem Charity nedůvěřovala, ale nic jsem na to neřekla. Kvůli Balthazarovi jsem doufala, že se teď bude nějakou dobu ovládat, aby za ní alespoň mohl znovu zajít. „Půjdeš za ní dovnitř?“
„Bethanyová by si nepřála, abych je rušil. Zajdu za Charity později dnes večer.“ Váhavě mi položil ruku na rameno. „Je všechno v pořádku?“
„Jo.“ Nemohla jsem mu říct o svých smíšených pocitech, ani o svém nadšení z blížícího se útěku, takže jsem se ho jen zeptala: „A co ty?“
„Všechno se teď vyřeší,“ prohlásil a usmál se.
„Snad.“ Vzpomněla jsem si na Lucase a oplatila mu úsměv. „Snad to dopadne dobře pro nás oba.“
Následující den, když jsme se všichni potkali v hale, Vic řekl: „Zdá se to jen mně, nebo se zastavil čas? Mám pocit, že se léto vzdaluje, místo aby se blížilo.“
„Vím, jak to myslíš,“ pronesla jsem. „Kam letos v létě s rodinou míříte?“
„Vypadá to, že si pronajmeme vilu v Toskánsku,“ odpověděl Vic znuděně. Napadlo mě, že takhle může takovou událost oznámit jen někdo velmi bohatý. Raquel, která stála vedle něho, vykulila oči. „Když už mám jet do Itálie, vybral bych si Řím. Chtěl bych vidět všechny ty polorozpadlý stavby a arény, kde bojovali gladiátoři. Nebaví mě sedět v nějakým přepychovým domě uprostřed vinice, když ještě nesmím pít alkohol.“
„Slyšela jsem, že v Evropě se smí pít alkohol už od osmnácti,“ tvrdila Raquel.
„To je pravda, ale vysvětluj to mojí mámě.“ Došli jsme ke vchodu do severní věže, kde byly klučicí pokoje, a Vic se zastavil. Myslela jsem si, že se s námi chce rozloučit, ale místo toho zíral nahoru na točité schodiště. „Tam nahoře se děje něco podivnýho.“
„Podivného?“ Raquel si přitiskla učebnice k hrudi. „Myslíš, že jsou v tom zase duchové?“
„Ne. Něco jinýho. Nikdy předtím jim nevadilo, když jsme večer posedávali na schodech, abychom nerušili svý spolubydlící. Balthazar si sem občas přišel vykouřit cigaretu a foukal kouř z okna. Ale včera večer jsme se s Ranulfem jen přiblížili ke schodišti, a najednou se zničehonic vynořil profesor Iwerebon a důrazně nás varoval, aby nás ani nenapadlo jít nahoru.“
„Vsadím se, že to s tím souvisí,“ řekla Raquel. „Myslím s duchama. Proto se tu všichni letos chovali tak zvláštně.“
Věděla jsem, že se snaží udržet studenty z dosahu Charity a naopak. „Nedělala bych si kvůli tomu starosti,“ pronesla jsem. „Ať už se děje cokoli, za dva týdny budeme všichni pryč.“
„Jestli se opravdu nezastavil čas.“ Vic se zakřenil, zamával nám a zmizel v chodbě vedoucí ke klučicím pokojům.
Vydaly jsme se zpátky k vlastní věži a Raquel najednou prohlásila: „Čekají tě nepříjemnosti.“ Podívala jsem se doprava a spatřila svého otce, jak rázně kráčí k nám.
„To ne.“ Neměla jsem kam utéct. „Zůstaneš tu se mnou?“
„Zůstala bych, ale víš, že mě stejně požádá, abych vás nechala o samotě. Čím dřív půjdu, tím dřív to budeš mít za sebou.“
Měla pravdu. Povzdechla jsem si. „Dobře. Uvidíme se později.“
Raquel odešla do pokoje, ve kterém jsme spolu předtím bydlely, a já osaměla. Když ke mně táta došel, řekl: „Chci si s tebou promluvit.“
„Ale já s tebou ne.“
Viděla jsem, jak ho mé odmlouvání naštvalo, ale snažil se zůstat v klidu. „Chápu, že se zlobíš. Předpokládám, že na to máš právo.“
„Předpokládáš?“
„Chceš se na někoho zlobit? Zlob se na mě. To já jsem rozhodl, že využijeme pomoc přízraků, a jestli jsem udělal chybu, tak se omlouvám.“ Než jsem se ho stačila zeptat, co myslí tím jestli, pokračoval: „Ale jak dlouho chceš takhle trápit mámu?“
„Nic jí nedělám!“
„Schováváš se před ní. Ignoruješ ji. Myslíš, že ji to nebolí? Že jsi jediná z rodiny, která se cítí ublíženě? Protože mámu tohle ničí. Nedokážu se dívat, jak trpí, a věřím, že bys to nevydržela ani ty. Měla by ses chovat zodpovědně.“
Vytanula mi na mysli vzpomínka, jak mě máma češe na Podzimní ples a v ústech drží sponky. Zahnala jsem ji. „Nemůžu mít dobrý vztah s lidmi, kteří ke mně nejsou upřímní.“
„Díváš se na tu situaci z nejhoršího možného úhlu. Teprve dospíváš. Asi to přijde až –“
„Nejde o to, že ještě nejsem dospělá!“ Rychle jsem se rozhlédla – nikoho jsem neviděla. „Řekni mi, co se stane, když odmítnu nějakému člověku vzít život.“
„Tahle možnost pro tebe neexistuje.“
„Myslím, že ano.“ Stále ještě mi nedokázal povědět pravdu. Takže jsme měli skončit u toho, že mám právo být naštvaná, a otcova přiznání, že udělal chybu. „Co když jsem si tuhle možnost vybrala?“
„Bianco, tohle si nemůžeš sama zvolit. Nikdy. Nedopusť, aby ti hněv zatemnil mozek.“
„Skončili jsme,“ prohlásila jsem a kráčela pryč. Byla jsem zvědavá, jestli půjde za mnou, ale neudělal to.
V noci jsem si lehla do postele Bethanyové. Na nočním stolku ležela moje brož a na zdi zářilo Raquelino umělecké dílo. Snažila jsem se těšit se z jeho barev a ze svých plánů stejně jako předtím, ale místo toho jsem myslela na mámu. Tohle ji ničí.
Ještě pořád jsem se na ně zlobila, a tak mi naše odloučení tolik nevadilo. Ale když jsem si vzpomněla, jak jsme si vždycky byly blízké, začalo se mi po ní strašně stýskat.
Ztratila jsem rodiče navždy. Nebo ne? Nevěděla jsem, jak jinak se postavit k jejich lžím.
Uslyšela jsem, jak bouchly domovní dveře, a vyskočila jsem z postele. „Kdo je tam?“ vykřikla jsem a až pak jsem si uvědomila, že pokud jde o nějakého vetřelce, měla jsem spíš zůstat potichu.
Ukázalo se, že vetřelcem je Bethanyová, což mě moc neuklidnilo. Přestože bylo pozdě, měla na sobě stejné šaty jako při vyučování, jako kdyby zůstala dlouho v kanceláři. Oči jí planuly. „Pojďte se mnou.“
„Kam jdeme?“
„Čelit vaší žalobkyni a doufejme, že se nám ji při tom podaří zostudit.“
Co to mělo znamenat? Udělalo se mi špatně od žaludku. „Jen – mi dejte čas se obléct.“
„Župan bude stačit. Musíme to řešit okamžitě.“
Očividně se mi nechystala sdělit nic dalšího. Třesoucíma se rukama jsem si oblékla župan a zavázala uzel. Povedlo se mi strčit do kapsy brož, aniž by si toho Bethanyová všimla; měla jsem pocit, že ji budu potřebovat.
Jakmile jsem si na krk pověsila přívěsek z obsidiánu, Bethanyová mě odvedla ke škole. Vysoko v severní věži jasně svítila okna několika pokojů – včetně toho, který pravděpodobně patřil Charity. „Jsou tam mí rodiče?“
„Měla jsem dojem, že už o jejich společnost nestojíte,“ pronesla Bethanyová a její dlouhá sukně šustila v trávě. Ani jednou se neohlédla, zjevně nepochybovala, že ji budu následovat. „Jsem si jistá, že to zvládnete sama.“
Jenže já si nebyla jistá tím, že chce, abych to zvládla. Očividně byla rozzuřená, ale nepoznala jsem, jestli na mě, nebo na někoho jiného. Vzhledem k tomu, že jsme měly namířeno do Charitina pokoje, domnívala jsem se, že jde spíš o tu druhou možnost.
Potichu jsme stoupaly po schodech a já si nervózně pohrávala s páskem županu. Věděla jsem, že mou „žalobkyní“ musí být Charity, ale z čeho mě ona chce vinit?
Pak mi to došlo. Ochromil mě strach. Zastavila jsem se před dveřmi, protože jsem se zdráhala vejít. „Paní Bethanyová – pokud bychom si spolu mohly promluvit mezi čtyřma očima –“
Natáhla se kolem mě, otevřela dveře a vstrčila mě dovnitř.
Uprostřed místnosti seděla na židli s vysokým opěradlem Charity ve školní uniformě, jediném neponičeném oblečení, v jakém jsem ji kdy viděla. Ruce si upjatě položila na klín. Vypadala tak záludně a zároveň obyčejně. Vyděsilo mě zjištění, že se v místnosti nachází ještě někdo jiný: na lavičce v koutě seděl Balthazar. Vzhledem k tomu, jak sklesle se tvářil, jsem usoudila, že není na její straně, ale že ho Charity obvinila stejně jako mě.
Aniž by mě někdo vyzval, sedla jsem si na lavičku vedle něho. Podíval se na mě a v očích se mu zračila naprostá beznaděj.
„Slečno Moreová, prosím zopakujte, co jste mi sdělila dnes večer.“
„Jsem tak ráda, že jsme se dokázaly domluvit, paní Bethanyová.“ Charity se usmála. „Vzpomněla jsem si, že byly doby, kdy jsme spolu vycházely. To bylo předtím, než jsme se doopravdy poznaly.“
Bethanyová na tu dobu zjevně vzpomínat nechtěla. Nebylo se čemu divit. „Zopakujte svá obvinění.“
„Tihle dva mě během tohoto školního roku pronásledovali.“ Charity se na nás usmála jako na staré přátele. „Ale nebyli sami. Měli s sebou kamaráda. Někoho jménem – Lucas, že ano? –, o kterém jsem si jistá, že patří k Černému kříži.“
Mysleli jsme si, že se nám podaří naše tajemství udržet v tajnosti. Nikdy nás nenapadlo, že se Charity objeví na Evernightu a vyzradí ho.
„Takže je to pravda.“ Bethanyová se narovnala. Viděla jsem, že až do této chvíle doufala, že Charity lže a že získá důvod vyhodit ji ze školy. Ale jakmile Charity vyslovila Lucasovo jméno – nebo možná když si Bethanyová všimla, že se tváříme provinile –, ztratili jsme veškerou naději.
Balthazar přikývl. „Je to pravda.“
„Stýkat se se členem Černého kříže. To je vskutku závažný zločin.“ Bethanyová si stoupla před Balthazara a mě, a založila si ruce. „Slečno Olivierová, loni jste netušila, kým pan Ross ve skutečnosti je, a já jsem vám váš vztah s ním odpustila. Ale tentokráte se k vám už nemohu zachovat tak shovívavě. A vy, pane More! Od někoho, jako jste vy, bych očekávala lepší chování.“
„Chtěl jsem najít svou sestru,“ řekl Balthazar otupěle. Ramena měl shrbená, jako by ho něco bolelo. „Předpokládal bych, že to pochopíte. Nebo že to pochopí ona.“
„Lovci z Černého kříže jsou strašní.“ Charity pohupovala nohama jako malé děcko, které se dobře baví. „Drsní. Zvrácení.“
„Oba jste lhali a zneužili pohostinnosti této školy. Porušili jste všechna pravidla a dopustili jste se ještě dalších chyb, které byly tak hloupé, že jsme dosud nepovažovali za nutné přidat je na seznam zákazů. To vám nemohu prominout.“
„Fajn. Vylučte mě.“ Stoupla jsem si. Co mi mohla provést horšího? Vyhodit mě z Evernightu? Nepotřebovala jsem školu, která mě měla naučit, jak být upírkou, když jsem se jí nechtěla stát. „Pokud ode mě chcete podepsat nějaký papír, který pak ukážete mým rodičům, podepíšu vám ho. Nemusíte mi ani dávat čas sbalit si věci. Je mi to jedno.“
„Jsou zvrácení,“ opakovala Charity. „Ale lovci z Černého kříže si samozřejmě myslí, že dělají správnou věc. Stejně jako vy, paní Bethanyová.“
Bethanyová se k ní otočila. Zuřila ještě víc než předtím. Mě neměla ráda, ale Charity nesnášela. „Jak se opovažujete přirovnávat mě k té havěti?“
„Všichni jsme lovci.“ Charity vstala. Až na svého bratra byla nejvyšší v místnosti. Už nevypadala jako dítě. „Já lovím lidi. Černý kříž loví upíry. Vy lovíte duchy. Duchové loví Biancu. A Bianca loví mě. Je to začarovaný kruh a vy jste jeho součástí.“
Jak se Charity dozvěděla o duchách? Mně trvalo několik měsíců, než jsem na to přišla. Řekl jí o nich někdo? Co všechno ví?
Charity přistoupila k Bethanyové. Shlížela na ni shora. „Myslím, že by v tom všichni měli pokračovat. Můj bratr a jeho přítelkyně využili Černý kříž, aby mě mohli pronásledovat, a já bych jim měla provést to samé.“
„Vy se domníváte, že mě využíváte?“
„Ne. Využívám Černý kříž.“
Balthazar se zvedl. V tom okamžiku vypadal opět mocně a odhodlaně. „Charity, o čem to mluvíš? Pověz mi to.“
Jeho hlas se rozléhal místností tak silně, až jsem se rozklepala. Na Charity to mělo ještě větší účinek, protože se k němu otočila a opět vypadala jako bezbranné děcko. „Proč jsi to udělal? Proč?“ Hlas se jí zlomil.
„Byl jsem šílený hlady. Mučili nás několik dní – byla jsi u toho, tak víš, jak to bylo, ne?“
„Nemusel jsi udělat, co chtěli. Nemusel jsi mě zabít.“
Celá jsem ztuhla. Balthazar proměnil Charity v upíra? To nemohla být pravda. Nemohla. Ale –
„Potrestej mě později,“ řekl Balthazar. Po obličeji mu přelétly temné stíny a oči mu ztmavly. „Pověz mi o Černém kříži.“
„Nesnáším tohle místo. Ty víš, že jsem ho vždycky nesnášela, a nenávidím ji,“ prohlásila Charity a probodávala pohledem Bethanyovou, která vypadala, že se brzy vrhne na někoho z nás nebo možná dokonce na všechny najednou. „Nesnáším, jak předstírá, že naprosto rozumí všemu, co obnáší být upírem, když sama nezabíjí lidi. Nechápe, že to upíři dělají.“
Balthazar zavrtěl hlavou. „To neříkej.“
Charity si Bethanyovou stále měřila nenávistným pohledem. „Kdyby mohla, všechny by nás zničila. Předstírá, že upíry chrání, ale pokud si prosadí svou, bude to pro nás znamenat konec.“
„Ty ubožačko.“ Bethanyová byla teď na Charity tak rozzuřená, že na Balthazara a na mě úplně zapomněla. Napadlo mě, jestli by si někdo všiml, kdybych se rozběhla ke dveřím. „Nikdy se nepoučíš.“
„Poučila jsem se víc, než si dokážete představit.“ Charity se podívala na elegantní hodinky, které měla na zápěstí. „Půlnoc.“
„Černý kříž,“ opakoval Balthazar. „Co jsi myslela tím, že využíváš Černý kříž?“
„Vždycky nechávali Evernight na pokoji, protože si mysleli, že se tu upíři chovají slušně,“ prohlásila Charity. Měla pravdu. To samé mi řekl Lucas. „Ale poslední dobou o tom začali pochybovat. Během uplynulých dvou týdnů našli v okolních lesích tolik těl, že si jsou jistí, že se tu děje něco strašlivého a že tomu musejí zabránit.“
Dole jsem uslyšela nějaký hluk – možná výkřik.
Charity se potěšené usmála. Nikdy předtím jsem ji neviděla tak šťastnou. „Nastal čas.“
„Charity, pověz nám, co se děje,“ naléhal Balthazar.
Na schodišti teď křičel někdo jiný. Ten křik zněl blíž a hlasitěji. Pak vykřikl někdo další. Všichni jsme se vyděšeně otočili ke dveřím.
„Musela jsem se k tomu přinutit,“ pronesla Charity. „Mohli mě zabít. Ale nakonec mi ten muž s jizvou uvěřil.“
Eduardo. Lucasův nevlastní otec. Nejtvrdší člen Černého kříže. „Co ti uvěřil?“ zeptala jsem se.
Charity zvedla vítězně hlavu. „Ze evernightští upíři dnes v noci zmasakrují lidské studenty. Takže Černý kříž přišel zmasakrovat vás.“