BETHANYOVÁ PRUDCE OTEVŘELA DVEŘE. Výkřiky náhle zněly jednou tak hlasitěji a mně naskočila husí kůže.
„Balthazare, pojď se mnou.“ Charity k němu natáhla ruku. „Můžeme odsud odejít. Můžeš přestat předstírat, kým jsi. Pokud to uděláš, můžeme být spolu.“
„Jdi.“ Odvrátil se od ní. „Já tady musím zůstat, abych udělal, co bude v mých silách.“
Charity tam stála ještě několik vteřin. Ruku stále natahovala ke svému bratrovi a v ten okamžik to byla ona, kdo si zoufale přál, aby se k sobě vrátili. Jenže Balthazar už o to nestál. „Jsi na špatné straně!“ vykřikla. Balthazar ji i nadále ignoroval. Charity se zachvěla a mě napadlo, že možná pláče. Dopotácela se k oknu, otevřela ho a zašeptala: „Vážně jsem si myslela, že půjdeš se mnou.“
Balthazar jí neodpověděl a místo toho vyběhl na chodbu. Charity vyskočila z okna a já vyjekla, ale pak jsem si uvědomila, jak jsem hloupá. Charity na rozdíl od všech ostatních nehrozilo žádné nebezpečí. Místnost, ve které jsme se nacházeli, byla několik pater nad zemí, ale ani takový pád nemohl ublížit nesmrtelné bytosti.
„Jak odsud všechny dostaneme pryč?“
„I my se musíme řídit podle státních nařízení.“ Bethanyová spěchala chodbou a pak spustila něco tak běžného, že mě to předtím vůbec nenapadlo: požární alarm. Ihned se rozezněla siréna, jejíž hlasitý jekot ještě zesilovaly kamenné zdi. Zašklebila jsem se a zakryla si uši rukama.
„Běž do dívčího křídla!“ zavolal na mě Balthazar a snažil se překřičet ten rámus. Byl už na konci chodby, takže se mi ztrácel z dohledu. „Já pomůžu klukům!“
Bethanyová už sbíhala po schodišti. Přestože nebyla ozbrojená, nechtěla bych být prvním bojovníkem Černého kříže, který jí přijde do cesty.
Ale co když jím bude Lucas?
Rozběhla jsem se za Bethanyovou, ale nedokázala jsem utíkat tak rychle jako ona. Klopýtala jsem po nerovných kamenných schodech a třásla se po celém těle. Všem hrozí nebezpečí. Všem. Lucasovi. Balthazarovi. Mámě. Tátovi. Raquel. Ranulfovi. Daně. Vicovi. Cítila jsem něco víc než jen strach. Cítila jsem potřebu přežít, ale zároveň zachránit ostatní. Chtěla jsem nejdřív bojovat a až potom utéct. Ale s kým jsem měla bojovat?
Někdo vykřikl a pak jsem uslyšela úder a pád. Když jsem seběhla po schodech, spatřila jsem na podlaze zkrouceného muže, který stále ještě držel v jedné ruce dýku. Zeď za ním byla postříkaná od krve. Nad ním stála Bethanyová a kochala se svým dílem, ale jen na okamžik, pak se rozběhla tam, odkud se ozýval největší hluk.
Měla jsem pocit, že jsem v tom muži poznala člena Černého kříže z Amherstu, ale nebyla jsem si jistá, protože měl obličej zalitý krví. Všude okolo sebe jsem slyšela křik, který se stále stupňoval, a dusot nohou studentů prchajících pryč po schodišti. Rozběhla jsem se za Bethanyovou – a vběhla přímo doprostřed bitvy.
Hlavní chodba byla plná lovců Černého kříže. Rozpoznala jsem pana Watanabeho s kuší v ruce a Kate, která právě bojovala s profesorem Iwerebonem. Stála jsem vedle Bethanyové, která se obratně vyhnula šípu, otočila se a udeřila jednoho z lovců pěstí do krku. Ten zaklopýtal a začal se dusit. Bethanyová ho v tu chvíli chytila pod krkem a prudce mu s ním zatočila. Uslyšela jsem hrozivé zapraskání. Vteřinu nato se lovec zhroutil na podlahu. Bethanyová ihned přistoupila k dalšímu členovi Černého kříže, podrazila mu nohy a natáhla se po jeho kuši. Když upadl, střelila ho jeho vlastní zbraní. Zabila dva lidi během deseti vteřin a bojovala dál, zatímco já jsem jen ohromeně přihlížela.
„Bianco!“ zavolala na mě Dana. „Sakra, vypadni odsud!“
„Běž!“ Rozpoznala jsem hlas své matky, která bojovala s Danou. „Běž, miláčku!“ Na okamžik se na sebe s Danou překvapeně podívaly, protože si uvědomily, s kým mají tu čest, ale pak máma skočila na Danu a srazila ji na podlahu.
Utíkala jsem pryč. Tohle musel někdo zastavit, ale já jsem netušila jak. Kdybych našla Lucase, určitě by si věděl rady. Určitě by mohl Černý kříž odvolat. Ale kde byl?
„Všichni ven!“ zvolal Balthazar. Otočila jsem se a spatřila ho, jak směruje studenty dolů ze schodů. Zahlédla jsem Vica, který měl na sobě jen trenýrky a tílko a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, ale utíkal, co mu nohy stačily. Přestože se na mě Balthazar ani jednou neotočil, musel vycítit mou přítomnost, protože zakřičel: „Běž do dívčího křídla!“
„To nejde! V hlavní budově se bojuje – jsme odříznutí!“
„Na něco přijdeme!“
Pak jsem přes všechny ty výkřiky a požární sirénu zaslechla, jak někdo dole pod schodištěm říká: „Nevěř mu, Bianco. Musíš okamžitě opustit budovu.“
Otočila jsem se a uviděla Eduarda ověšeného zbraněmi. Na zjizvené tváři měl šmouhu od krve. Proč se tu musel objevit zrovna on? Rychle jsem zvedla ruce. „Balthazara nemusíš pronásledovat. Přísahám, že nikomu neublíží.“
„Ty ještě neumíš rozeznat upíra od člověka,“ řekl Eduardo. Úsměv mu zkřivil jizvy na obličeji. „Prozradím ti tajemství. Uvnitř teď zůstanou jen upíři, aby bránili tuhle budovu. A to znamená, že můžeme dokončit svůj úkol.“
„Prosím, poslouchejte mě, oklamala vás. Charity – upírka, kterou jste chytili a která vám tvrdila, že se tady děje něco strašného – vám lhala!“
„Ty nejsi zrovna člověk, který pozná, když se mu lže, Bianco. Měla bys mi věřit. Běž dolů. Jestli tu zůstaneš, odneseš to taky.“ Pak vzal do ruky vysílačku, kterou měl zavěšenou na opasku, a řekl: „Zapalte to.“
Oheň. Jeden z mála způsobů, jak skutečně zabít upíra. Lovci z Černého kříže měli v úmyslu podpálit Evernight.
Balthazar mě popadl za ruku a táhl mě ke schodišti, ale já jsem se mu vytrhla. „Bianco, musíme utéct!“ vykřikl.
„Musím se dostat do dívčího křídla!“
„Řekla jsi, že to nejde! Bianco!“
Nedbala jsem jeho varování, vyběhla jsem po schodech a vběhla do chlapeckého křídla, ze kterého bylo vidět na střechu hlavní budovy. Na několika místech už jsem zahlédla plameny, ale moc jsem se tím nezaobírala a seskočila jsem na střechu.
Stejný nápad mělo i několik dalších lidí. Přes ohromnou střechu s mnoha zešikmeními a štíty prchali upíři i lidští studenti. Eduardo vydal příkaz příliš brzy. Všichni tihle lidé se pravděpodobně jen snažili zachránit si život a já jsem se jim nemohla divit. Ale já jsem chápala, co se děje, a cítila jsem zodpovědnost za to, dostat se do dívčího křídla a ujistit se, že tam nikdo nezůstal. Přestože to na střeše klouzalo, dařilo se mi držet se na nohou. Župan se mi rozvázal a povlával za mnou. I přes tričko a kraťasy od pyžama jsem na těle cítila žár ohně. Uslyšela jsem, jak za mnou něco hlasitě zapraskalo, a ohlédla jsem se. Část střechy, kterou zachvátily plameny, se zřítila. Vzduchem poletovaly jiskry a já se rozkašlala, ale běžela jsem dál. Rychleji, musíš utíkat rychleji! − Ne!
Ztratila jsem rovnováhu a upadla. Kutálela jsem se ke kraji střechy. Snažila jsem se něčeho zachytit, ale nebylo čeho, a pak jsem se najednou ocitla ve vzduchoprázdnu –
Narazila jsem zády do něčeho tvrdého a v pudu sebezáchovy se toho chytila. Udržela jsem se a kývala se ze strany na stranu. Visela jsem na okraji střechy a snažila se nevnímat bolest a leknutí. Jakmile jsem dokázala zaostřit smysly, uviděla jsem, co zastavilo můj pád – byla to jedna z kamenných oblud, která vypadala stejně jako ta, na kterou jsem měla výhled ze svého pokoje a kterou jsem vždycky tak nesnášela. Držela jsem se jí pevně okolo krku.
„Děkuju,“ pošeptala jsem jí, zapřela se jí jednou nohou o tesáky a vyhoupla se nahoru. Když jsem se znovu rozběhla po střeše, bolelo mě celé tělo, ale kouř byl čím dál tím hustší a tak jsem neměla času nazbyt.
Jakmile jsem se dostala k jižní věži a vlezla dovnitř, zjistila jsem, že tady už se požár rozhořel naplno. Zdálo se, že můj pokus zachránit ostatní byl zbytečný, protože jsem nikoho neviděla. Pak se ale mezi plameny mihla jakási postava. „Haló?“ zavolala jsem.
„Bianco!“ vykřikl Lucas. Přiběhl ke mně a objal mě. V zádech jsem ucítila bolest, ale bylo mi to jedno. „Všude tě hledám – byl jsem v domě Bethanyové, tady –“
„Musíš je odvolat, Lucasi. Musíš jim říct, že Charity lhala!“
„Počkej – ta upírka, od které Eduardo získal informace, byla Charity!“ Lucas zaklel. „Mně se hned zdálo divný, že by Bethanyová plánovala masakr studentů, a taky jsem jim to řekl, ale Eduardo nechtěl nic slyšet. Ten hajzl mě nikdy neposlouchá.“
„Máma – Dana – všem hrozí nebezpečí. Musíme to zastavit!“
„To nejde.“ Lucas mi vzal obličej do dlaní. Dým houstl čím dál tím víc a tak jsem ho viděla jen mlhavě. „Nemůžeme to zastavit. Jediné, co můžeme udělat, je dostat tě odsud pryč.“
Vůbec se mi to nelíbilo, ale věděla jsem, že má pravdu.
Vyběhli jsme spolu po schodišti a hlasitě volali, abychom se ujistili, že v dívčím křídle nikdo nezůstal. Pak jsme se vrátili do přízemí. Vzduch byl plný sazí, a tak jsem si ústa zakryla límcem županu, abych se nezačala dusit. Představila jsem si, jak se Klimtův Polibek v mém pokoji nad námi zkroutil a zčernal. Milence na obraze navždy pohřbil oheň. Lucas si držel ruku před obličejem. „Už jsme skoro venku,“ vykřikl přidušeně. „Přidej!“
Vyběhli jsme před školu a narazili na ženu z Černého kříže, kterou jsem neznala, a která kroužila okolo Bethanyové. Té se uvolnil drdol a tmavé vlasy jí spadaly na záda. Byla špinavá v obličeji, ale pořád se tvářila sebevědomě. Světlo z plamenů zvýraznilo její vysoko posazené lícní kosti. Navzdory zkáze všude okolo nás se usmívala. Poprvé v životě jsem spatřila její tesáky.
Lucas mě táhl pryč, ale přesto jsme z nich nemohli spustit oči. Zaslechla jsem, jak na mě kdosi zavolal, ale nepoznala jsem, komu ten hlas patří, a nedokázala se otočit.
Bethanyová se naklonila nejdřív na jednu stranu, pak na druhou, a následně zaútočila. Členka Černého kříže se snažila uskočit stranou, ale byla příliš pomalá. Bezmocně jsem přihlížela, jak jí Bethanyová zakroutila krkem a potom do něho zabořila své tesáky.
Někdo za mnou vyděšeně vykřikl. Otočila jsem se a spatřila Raquel v tílku a kalhotkách, jak s hrůzou v očích pozoruje Bethanyovou, která vysávala ženinu krev, a ječí. Muselo jí být jasné, co se děje, navíc když věřila na nadpřirozené bytosti. Teď už si mohla být jistá, že upíři opravdu existují.
„Panebože, panebože!“ vykřikla. „Bianco, ty jsi – Bethanyová – ona –“ Pak se zarazila. „Lucasi?“
„Vysvětlíme si to později, teď musíme odsud pryč,“ řekl Lucas.
Všichni jsme se dali do běhu. Když jsme se blížili k lesu, ještě jednou jsem se ohlédla. Převážná část budovy ještě stála a vypadala stejně nedobytně jako jindy, ale jižní věž a střecha hořely. Mezi plameny jsem viděla siluety oblud. Zdálo se, že nastal konec světa. Pak jsem uslyšela sirény.
„Co je to?“ vykřikla vyděšená Raquel.
Došlo mi to skoro okamžitě. „Hasiči! Bethanyová spustila požární alarm!“
„Nesmíme dopustit, aby nás tu našli,“ prohlásil Lucas. „Blízko na nás čeká odvoz. Pojďme.“ Poslechly jsme ho a všichni tři vběhli do lesa, ale náhle se mezi stromy vynořila temná postava. Hlasitě jsem vyjekla a všichni jsme se zastavili. Do cesty nám vstoupila Charity.
„Máte naspěch?“ Naklonila hlavu. Pokud si skokem ze severní věže způsobila nějaká zranění, nedávala nic najevo. „Nenávidíš Evernight skoro stejně jako já, Bianco. Myslela jsem si, že by se ti mé překvapení mohlo líbit.“
„Lidé mohli přijít o život,“ řekla jsem. „Balthazar se možná nedostal ven.“
„Pochybuješ o mém bratrovi.“ Oči jí potemněly. „Já mu věřím. Je dost silný. Na něho si žádný zmetek z Černého kříže nepřijde.“
„Já věřila tobě,“ hlesla jsem. „Podruhé už stejnou chybu neudělám.“
„Počkat. Kdo je to? Balthazarova sestra?“ zeptala se Raquel.
Charity na ni vrhla nenávistný pohled a pak se usmála. „Přivedli jste mi svačinu.“
„Na to zapomeň.“ Lucas chtěl Charity udeřit pěstí do obličeje, ale ta se mu snadno vyhnula. Jenže nepočítala s jeho hbitostí. Lucas se otočil a zkroutil jí ruku za záda. Provedl to tak rychle, že jsem to skoro nedokázala postřehnout.
„Hlupáčku,“ zasyčela a snažila se vymanit z jeho sevření. Věděla jsem, že má dost velkou sílu na to, aby se jí to podařilo. Raquel chtěla utéct, ale zadržela jsem ji.
„Nechával jsem tě na pokoji kvůli Biance,“ supěl Lucas. Zápasili v lesním porostu a Lucas jí z posledních sil držel ruku za zády. „To skončilo.“
V tu chvíli od sebe Charity prudce odstrčil a ona narazila do stromu. Očekávala jsem, že vztekle zaječí, ale místo toho zůstala zticha. Došlo mi, že ji Lucas napíchl na zlomenou větev, která vyčnívala ze stromu a účinkovala jako dýka.
„Ty jsi ji zabil!“ zajíkla se Raquel.
„Ne doopravdy,“ řekl Lucas a zatvářil se mrzutě. „Ukradla mi nůž.“
„Nech ji být,“ řekla jsem. „Vím, že až spadne, probere se, ale bude chvíli trvat, než bude schopná nás pronásledovat. Mezitím stihneme doběhnout na místo, kde na nás čekají, ne?“
Lucasovi se můj návrh nelíbil, ale věděl, že nemáme na výběr. Rozběhl se a my s Raquel jsme ho následovaly. Než jsem vyrazila, viděla jsem, jak se Charity skácela na zem.
Odvoz, který na nás čekal, byla mně dobře známá dodávka. Když jsme vlezli dovnitř, spatřila jsem v ní Kate, která seděla za volantem, a Danu, která měla monokl a rozseklý ret. Nebylo lehké se na ni dívat, protože jsem věděla, že jí to udělala moje máma, ale když z toho boje Dana vyvázla živá… „Co se stalo?“ zašeptala jsem. „Co se stalo s upírkou, se kterou jsi bojovala?“
„Vyskočila z okna.“ Kvůli nateklému rtu nemohla pořádně mluvit. „Podle mě je to švindlování.“
Máma se zachránila. Ulevilo se mi a opřela jsem se o Lucase. Vic i Balthazar snad byli taky v bezpečí. Ale co táta? A profesoři, které jsem znala, nebo Ranulf a další? V budově mohli uhořet i lidští studenti.
Lucas mi dal ruku okolo ramen a zeptal se: „Kde je pan Watanabe?“
„Dostali ho,“ řekla Dana.
V dodávce zavládlo ticho. Raquel se zmateně dívala z Dany na Lucase a na mě, ale očividně chápala, že teď není vhodná chvíle na otázky. Lucas mi položil hlavu na rameno a já ho pevně objala.
Užívejte si jeden druhého, prohlásil jednou pan Watanabe. Měl krásný úsměv. Napadlo mě, jestli je teď s Noriko, jestli existuje posmrtný život pro lidi, aniž by se z nich stali upíři nebo přízraky. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlela.
Kate nastartovala dodávku. Když jsme odjížděli, pozorovala jsem ve zpětném zrcátku požárem ozářenou siluetu Evernightu. Pořád se zmenšovala, až nakonec zmizela docela.
Místem setkání se ukázalo být osamoceně stojící skladiště, které z poloviny zaplňovaly obrovské bedny. Netušila jsem, co by se v nich mohlo nacházet, a odhadovala jsem, že to nevědí ani členové Černého kříže. Používali tohle místo jen k tomu, aby se znovu sešli.
Dana si k obličeji přiložila led a Eduardo ošetřoval Kate řeznou ránu na holeni. Ostatní členové si čistili a spravovali zbraně, většina z nich mlčky. Buď byli tak zarmoucení, nebo vyčerpaní. Ale cítila jsem, že útok na Evernight považovali za správnou věc. Chtěla jsem jim říct, že se mýlí, že se nechali oklamat, ale věděla jsem, že by mi nevěřili.
Sedli jsme si s Lucasem na jednu z beden a opřeli se o sebe zády. Vedle nás stála Raquel zachumlaná do deky, kterou jí dal někdo z Černého kříže. „V té škole bylo celou dobu plno upírů,“ opakovala pomalu.
„V podstatě ano,“ potvrdila jsem. „Ale kromě tebe tam byli i další lidští studenti, například Vic.“
„A Ranulf,“ dodala. Zavrtěla jsem hlavou a Raquel se zajíkla. „Ranulf? Ale Balthazar – je taky upír?“
Přikývla jsem. „A všichni profesoři,“ doplnil mě Lucas. „Ještě před několika lety na Evernightu studovali jen upíři.“
„Počkat, počkat. To nemůže být pravda. Tví rodiče jsou taky profesoři, Bianco.“ Cítila jsem se tak unavená, že kdyby mi Lucas varovně nevzal ruku do dlaně, asi bych jí všechno prozradila. Ale odhalit uprostřed lovců upírů skutečnost, že jsem napůl upírka, by se mohlo stát poslední událostí v mém životě.
Eduardo naštěstí odpověděl za mě. „Myslíme si, že unesli Biancu jako malé dítě. Její pravé rodiče pravděpodobně zavraždili, aby mohli předstírat, že jejími rodiči jsou oni.“
Raquel si rukama zakryla ústa. „Kdy ses to dozvěděla? Bože, Bianco, je mi to strašně líto.“
Lucas se do toho vložil, abych nemusela odpovídat na otázku, jak dlouho už to vím. „Přihlásil jsem se loni na Evernight, abych zjistil, proč přijímají i lidské studenty.“
„Proto ses pořád pral!“ vyhrkla Raquel. „A já jsem tě celou tu dobu považovala za nevyléčitelného rváče.“
„No tohle,“ pronesl Lucas. „Teď jsi mě urazila.“ Z jeho hlasu bylo znát, že to myslí z legrace.
„Vážně se ti omlouvám, že jsem si to o tobě myslela. Asi nedokážu lidi moc odhadnout.“ Raquel se posadila na bednu poblíž a zmateně kroutila hlavou. Pak jí ale něco došlo. „Ta záležitost s upíry vysvětluje, proč mě pronásledoval Erich, že?“
„Jo.“
Sklonila hlavu. „Věděla jsem, že se v té škole děje něco zlého.“
„Předpokládám, že se jí teď lidští studenti budou hezkou řádku let vyhýbat,“ prohlásila Kate. „I když vzhledem ke škodě, kterou jsme způsobili, se to asi týká všech studentů. Akademii Evernight si můžeme škrtnout ze seznamu.“
Oni možná mohli, ale já ne. Věděla jsem, že se tam musím vrátit, abych zjistila, kdo přežil a kdo ne, abych zjistila, co se stalo s mými rodiči a ostatními. Ale jak jsem se mohla vrátit, když se Bethanyová dozvěděla, že jsem se celý rok vídala s Lucasem? Mohla mě vinit za to, že jsem přivábila Charity a zavinila tak to, co se stalo. Chápala jsem lépe než kdy předtím, jak nebezpečná Bethanyová dokáže být. Musela jsem počkat.
„Bethanyová to přežila.“ Kate sebou škubla, protože jí Eduardo pevně utahoval poslední obvaz. „To znamená, že bude toužit po pomstě. Musíme odtud co nejdřív odjet a pak se nějakou dobu skrývat. Raquel, jestli se chceš vrátit domů, můžeme ti dát trochu peněz, ale potom už je to na tobě.“
„Jet domů?“ Raquel vyskočila. „Zbláznili jste se?“
„Raquel?“ zeptala jsem se. „Jak to myslíš?“
„Na tomhle světě je tolik zla – duchové a upíři, kteří nám ničí život, ale dá se proti němu bojovat! Tihle lidé bojují!“ Ukázala na ně a deka, kterou měla přehozenou přes ramena, za ní povlávala jako plášť nějakého hrdiny. „Mám se vrátit do Bostonu, přespávat na pohovce u sestry a přehlížet, co se děje v domě mých rodičů? Nevšímat si zla, které tam je? V žádném případě. Chci zůstat s vámi.“
Eduardo zavrtěl hlavou. „Nepřijímáme amatéry.“
„Všichni jsou ze začátku amatéři,“ poznamenala Kate. „Sám jsi říkal, že potřebujeme novou krev.“
Zakručelo mi v břiše. Kdy se zase budu moct napít krve?
Raquel se s nadějí v očích dívala z jednoho na druhého. „Stejně jsem se letos v létě nechystala domů. Věřte mi, že nejde o žádné rozbití šťastné rodiny. Nemám kam se vrátit. Celý život čekám na možnost bojovat proti věcem, se kterými bojujete vy. Dejte mi šanci. Nebudete toho litovat.“
Dana se usmála. „Tak se mi zdá, že Černý kříž získal dalšího bojovníka.“
Většina lidí vypadala spokojeně, ale Eduardo se pořád tvářil přísně. „Čeká tě tvrdý výcvik. Je to náročné a nebezpečné. Většina členů Černého kříže se nedožije tak vysokého věku jako Hideo Watanabe; většina z nich se nedožije ani tolika let, kolika jsem se dožil já. Budeš se muset všeho vzdát. Musíš Černému kříži obětovat všechno.“
„Patřím k vám. Se vším všudy. Už od tohoto okamžiku,“ prohlásila Raquel a pak se otočila ke mně. „Co ty, Bianco?“
Já? Přidat se k Černému kříži? Nemohla jsem se stát lovcem upírů, když jsem sama byla napůl upírka. Kdyby se to někdo z přítomných dozvěděl, okamžitě by se na mě vrhl.
Podívala jsem se na Lucase a čekala, že odpoví za mě. Ale v jeho očích jsem viděla jen strach. Zjevně si uvědomoval, že jsme se ocitli v bezvýchodné situaci. Věděl, že se nám v nejbližší době nepodaří od Černého kříže utéct. Uvízli jsme v pasti.
„Já vím, že je to pro tebe těžké, Bianco,“ ozvala se Kate. „Dlouho jsi je považovala za své rodiče a já si dokážu představit, jaké lži ti napovídali o Černém kříži. Ale teď vidíš, na čí straně je pravda. Prokázala jsi odvahu. A upřímně řečeno, už mě unavuje, jak Lucas pořád utíká. Je načase, aby toho nechal.“ Pokusila se usmát. „A to znamená, že potřebujeme tebe.“
„No tak, Bianco!“ Raquel nedokázala skrýt svoje nadšení. Brala to jako dobrodružství, způsob, jak se zbavit všech svých problémů. „Jdeš s námi?“
Neměla jsem kam jít. Ale aspoň bych mohla být s Lucasem – a dokud budeme spolu, zbývala mi naděje.
„Jo.“ Podívala jsem se na Lucase a vzala ho za ruku. „Jdu s vámi.“
2024 ©