TU NOC JSEM USKUTEČNILA SVÉ DRUHÉ VLOUPÁNÍ.
Při tom prvním jsem v domě Bethanyové nic důležitého nenašla, a tak jsem si umínila, že musím ve své pátrací akci pokračovat. Jenže Bethanyová od té doby ani jednou Evernight neopustila, čímž zmařila mou příležitost. Kde jinde než u ní jsem mohla najít odpovědi na své otázky?
Existovala ještě jiná možnost, kterou jsem původně zavrhla – archiv v severní věži. Jenže kdyby tam Bethanyová schovala dokumenty obsahující pravý důvod, proč přijímá na Evernight i lidské studenty, určitě by je Lucas loni našel. Měl na to spoustu času.
Ale ten večer jsem nemohla usnout, a zatímco jsem ležela v posteli a žíznila po krvi, přemýšlela jsem, jak Lucasovi vysvětlím naši dohodu s Balthazarem. Vyzkoušela jsem několik verzí – humornou, koketní, krátkou i dlouhou – ale ani jedna z nich nezněla přesvědčivě. Věděla jsem, že to Lucas nakonec pochopí, ale bude mu to chvíli trvat.
Povzdechla jsem si, přetočila se na záda a zakryla si polštářem uši, čímž jsem se snažila ztišit zmatený hlas ve své hlavě. Kručelo mi v břiše a bolela mě čelist. Toužila jsem po krvi. V době oběda jsem vypila jednu sklenici, která mi předtím vždycky stačila na celý den. To znamenalo, že jsem čím dál tím víc při chuti.
Zmítaly mnou pochyby, které mi nedovolily usnout. Když jsem si nazouvala pantofle a oblékala župan, pohlédla jsem na Raquel, která ležela v posteli na břiše. Spala tvrdě – možná až příliš. Vzpomněla jsem si, že jsem jí loni poradila, aby vyzkoušela prášky na spaní, a zamračila jsem se. Doufala jsem, že už je nebere, a nakázala si, že se jí pak musím zeptat.
Krev v termosce byla vlažná, ale to mi nevadilo. Pila jsem i cestou dolů po schodišti v jižní věži. Znala jsem to tu, takže jsem se pohybovala jako stroj, ale když jsem došla k chodbě vedoucí do severní věže s chlapeckými pokoji, vzpomněla jsem si, jak jsem se tu setkávala s Lucasem. Tenkrát jsem se na Evernightu jedinkrát cítila jako doma.
Kdyby se mi podařilo odhalit tajemství Bethanyové, mohla bych Lucasovi nejprve prozradit informace, po kterých Černý kříž tak zoufale toužil, a pak mu teprve říct o kompromisu, který jsem přijala, abych mohla být s ním. Všechno by se tím zjednodušilo. Měl by radost, že to může Eduardovi vmést do tváře. Vysvětlit mu náš plán s Balthazarem by potom byla hračka.
Zasunula jsem termosku do kapsy županu a pokračovala v cestě. Krev, kterou jsem právě vypila, mi zostřila sluch, takže jsem slyšela jednoho z profesorů, který procházel chodbou kolem pokojů, aby se ujistil, že si žádný upír nedá nějakého lidského studenta k půlnoční svačině. Zavřela jsem oči, soustředila se na zvuk jeho kroků a čekala, až se vzdálí a budu mít volnou cestu.
Potichu jsem otevřela těžké dveře a vstoupila do chodby. Byla jsem v pokušení dveře pustit a rychle běžet pryč, ale místo toho jsem je pomalu pouštěla, až se tiše zavřely. Pak jsem se vydala nahoru a napínala uši, jestli nezaslechnu nějaký zvuk: kapající kohoutek, chrápajícího studenta nebo zhasnutí lampičky.
Archiv se nalézal na konci točitého schodiště. Strčila jsem do dveří, čímž jsem zpřetrhala pavučiny a zvířila prach. Za oknem na mě podezřívavě hleděla kamenná obluda. Ve všech rozích stály stohy krabic a truhly, z nichž bylo mnoho popsáno staromódním rukopisem nebo neznámými znaky, které se v dnešní době už nepoužívaly. Krabice obsahovaly dokumenty o nespočtu studentů, kteří kdysi navštěvovali evernightskou akademii – většina z nich byli upíři.
Přemýšlej. Chtějí vědět, proč tu kromě upírů studují i lidé. Ale možná že když se tu dozvím něco o upírech, pomůže mi to zjistit něco i o lidských studentech.
Napadlo mě, že zdejší lidské studenty a upíry třeba něco spojuje. Co když patří do jejich rodin nebo jsou jejich potomky?
Pocítila jsem příval energie a začala otevírat nejbližší truhlu – jenže vtom jsem se zarazila. Když jsem v této místnosti byla naposledy, našly se v jedné z těchto truhel ostatky mrtvého upíra. Ale Bethanyová by tu přece Erichovu lebku nenechala hnít.
Opatrně jsem nadzvedla víko o pár centimetrů a nahlédla dovnitř. Žádná lebka tam neležela. Vydechla jsem úlevou, otevřela ji a namátkou vyndala několik papírů. Abych si ověřila svou teorii, musela jsem toho spoustu přečíst a tak jsem nechtěla otálet.
Pak jsem v koutku truhly zahlédla pohyb. Spatřila jsem tmavý ocásek myši, která hledala úkryt.
Aniž bych si to uvědomila, chňapla jsem po ní a zakousla se.
Vypískla jen jednou. Pokud sebou škubala, tak jsem to nevnímala. Cítila jsem jen, jak se mi její krev, skutečná, živá krev, rozlévá po jazyku a naplňuje ústa. Bylo to jako vychutnávat si šťavnaté hrozny za horkého letního dne, jen s tím rozdílem, že krev byla teplá, sladší a celkově chutnala daleko lépe. Cítila jsem na rtech dohasínající tlukot jejího srdce a na třikrát jsem z ní vysála všechnu krev.
Pak jsem si ji odtrhla od úst, zadívala se na její mrtvé tělíčko a udělalo se mi špatně.
Fuj! Párkrát jsem si odplivla, abych se zbavila myších chlupů a roztočů a odhodila myš do kouta. I přesto, že jsem si několikrát rukávem utřela ústa, nemohla jsem se zbavit chuti krve – která mi pořád ještě připadala skvělá.
Ještě že to neviděl Lucas, pomyslela jsem si. Odteď budu k obědu pít daleko víc krve. Klidně i několik litrů, abych se tomuhle napříště vyhnula.
Můj nedostatek sebeovládání mě rozhodil natolik, že jsem se chtěla vrátit zpátky do pokoje. Ale nakonec jsem zůstala v archivu. Stálo mě spoustu úsilí se sem dostat a to jsem nemínila jen tak zahodit. Abych co nejrychleji zapomněla na příhodu, která se právě udála, rychle jsem se začetla: Maxine O’Connorová, původem z Philadelphie –
Vzduch, který jsem vydechla, se náhle změnil v mlhu tak hustou, že jsem na okamžik skoro nic neviděla.
Myslela jsem si, že přece není taková zima. Začala jsem se třást, ucítila chlad i pod županem a prsty se mi chvěly natolik, že suchý, nažloutlý papír, který jsem držela v ruce, začal šustit. Ne, vím, že před pár vteřinami tu ještě nebylo tak chladno.
Po zdech se začal plazit mráz.
Ohromeně jsem pozorovala, jak si razí cestu po kamenné podlaze, jak se jeho namodralé pruhy děsivě štěpí a proplétají jeden přes druhý. Z podlahy se rozšířil na zeď a dokonce i na strop, který místy pokryl bílými vločkami. Ve vzduchu viselo několik malých, stříbřitých krystalů.
Byla jsem tak strnulá hrůzou, že jsem nemohla křičet, utéct ani udělat nic jiného. Jen jsem tam stála, třásla se a snažila se pochopit, že se mi to nezdá. Zvedla jsem ruce, které byly červené a ztuhlé zimou, a chtěla se dotknout sněhových krystalů ve vzduchu, abych se přesvědčila, že jsou skutečné.
Kéž by tady byl Lucas, máma, Balthazar, někdo, kdokoli. Panebože, co se to děje? Lapala jsem po dechu a začínala se mi motat hlava.
Přestože jsem se strašně bála, všimla jsem si, že jsem se zároveň ocitla uprostřed krásného a nadpozemského výjevu. Měla jsem pocit, jako bych se přenesla do křišťálového zámku ve středu planety pokryté sněhem.
Led zapraskal tak hlasitě, až jsem sebou trhla. S očima široce rozevřenýma jsem přihlížela, jak mráz pokryl okno, čímž znemožnil výhled ven, zakryl obludu a dokonce i měsíční svit, ale přesto jsem pořád viděla. Místností se teď rozlilo jiné světlo. Vzor, který mráz vytvořil na okně, se začal měnit na tvar, který se dal snadno rozpoznat.
Obličej.
Ledový muž byl vykreslený stejně dokonale jako na obrázku v knížce. Měl dlouhé tmavé vlasy, které mu lemovaly obličej jako mrak. Připomínal mi námořní kapitány z osmnáctého století, které jsem viděla na starých obrázcích. Jeho obličej, vytesaný do ledu, působil tak detailně, že se zdálo, jako by se na mě díval. Byl to ten nejpůsobivější přízrak, jaký jsem kdy spatřila.
Pak mě bodlo u srdce, protože jsem si uvědomila, že se na mě opravdu dívá.
Jeho rty se pohnuly, ledové křivky kolem jeho úst se měnily, protože chtěl něco vyslovit, ale já jsem nedokázala rozpoznat co a ani jsem nic nezaslechla. Leknutím jsem úplně oněměla, a tak jsem jen zavrtěla hlavou.
Zavřel oči. Vzduch se náhle ochladil ještě víc, až mi to způsobovalo bolest.
Led na okně se najednou roztříštil a střepy, které se rozletěly mým směrem, na sebe vzaly podobu jeho teď trojrozměrného obličeje, který se ke mně přibližoval. Zvuk tříštícího se skla ke mně donesl jeho výkřik: „Přestaň!“
Pak na zem dopadly kusy ledu a rozptýlily se kolem mě jako konfety. Nezpůsobily skoro žádný hluk: byly tak tenké, že skoro okamžitě roztály. Když ze zdí a oken zmizel mráz, v místnosti se rychle oteplilo na původní teplotu a ze stropu na mě začaly padat kapky vody.
Seděla jsem uprostřed toho všeho jako omráčená a nemohla se pohnout. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nedokázala ani křičet. Jediná myšlenka, která mi prolétla hlavou, zněla: Co to sakra mělo znamenat?
Jakmile jsem byla schopná se pohnout, vyklopýtala jsem z archivu, seběhla dolů po schodech a vyřítila se ze severní věže. Vůbec jsem se nestarala, jestli mě tam někdo přistihne. Zastavila jsem se až ve svém pokoji a schovala se pod deku. Ležela jsem v posteli s vlhkými vlasy a srdce mi tlouklo jako o závod. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení, a tak jsem si držela deku pod bradou a snažila se pochopit, co se právě stalo.
Měla jsem halucinace? Nikdy předtím jsem žádné nezažila, takže jsem si tím nemohla být jistá. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměla horečku ani nevzala žádné drogy, jsem o tom pochybovala.
Nebo jsem tam nahoře usnula a zdál se mi sen? V žádném případě. Přestože jsem poslední dobou měla dost živé sny, nikdy se mi o ničem podobném nezdálo. Nohy jsem měla pořád ještě zmrzlé a vlhké od ledu, který okolo mě roztál.
Napadlo mě ještě jedno vysvětlení, ale s tím jsem se nechtěla smířit. To nemůže být pravda. Jsou to jen staré pohádky, které mi vyprávěli rodiče. Ani jako malá jsem nevěřila, že by mohlo jít o skutečné příběhy.
Tu noc jsem vůbec neusnula. Oknem v pokoji jsem pozorovala, jak skrz šedé mraky pronikají první sluneční paprsky nového dne. Nedlouho po rozednění se Raquel pohnula, zasténala a naštvaně odkopla přikrývku.
„Raquel?“ zašeptala jsem.
Mžourala na mě rozespalýma očima. Krátké, černé vlasy jí trčely do všech stran a nadměrně velké bílé tričko jí spadlo z jednoho ramene. „Přivstala sis.“
„Jo, to jo.“ Sbírala jsem odvahu. „Hele, když se tě zeptám na něco, co zní trochu, no trochu bláznivě, vyslechneš mě, že jo?“
„Jasně.“ Vyskočila z postele, jako by se na to připravovala. „Ty jsi mě taky vyslechla, když jsem byla loni přesvědčená, že se něco plíží po střeše, pamatuješ?“
To něco byl upír, který jí chtěl ublížit, ale nepovažovala jsem za vhodné se o tom zmiňovat – teď ani nikdy potom. Opatrně jsem začala: „Věříš v –“
„Boha? Ne.“ Podle jejího úsměvu jsem poznala, že si dělá legraci, aby mi to ulehčila. „Santa Clause? Taky ne.“
„U toho druhého jsem to ani nepředpokládala.“ Polkla jsem. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli věříš na duchy.“
Čekala jsem, že se mi Raquel vysměje. Nebylo by se čemu divit. Očekávala jsem, že mě zasype otázkami, jak jsem na to přišla. Myslela jsem si, že jsem připravená na každou její reakci. Jenže jsem se mýlila.
„Zmlkni.“ Vlezla si zpátky do postele, aby byla ode mě co nejdál. „Prostě zmlkni. Hned teď.“
„Raquel – jen jsem se ptala –“
„Řekla jsem ti, abys zmlkla!“ Měla vytřeštěné oči a rychle oddychovala. „Nechci, aby ses o tom ještě někdy zmiňovala. Nikdy, rozumíš?“
Přikývla jsem a doufala, že ji to uklidní. Ale vypadala čím dál tím vyděšeněji. Vyskočila z postele, popadla taštičku s hygienickými potřebami a vyrazila z pokoje, přestože do začátku vyučování zbývalo ještě několik hodin. Dveře zabouchla tak prudce, že jsem zaslechla, jak se o patro níž Courtney ospale zeptala: „Co se tam děje?“
Kéž bych to věděla. Právě jsem byla svědkem události, kterou jsem si neuměla vysvětlit. Pouhá zmínka o duchách Raquel vystrašila daleko více než mě skutečné setkání s nimi.
Vyčerpání z náročné noci se projevilo už během ranní hodiny psychologie. V jedné chvíli jsem si dělala poznámky o Adlerových teoriích a vzápětí jsem málem usnula na lavici. Podepřela jsem si hlavu rukou a snažila se psát. Na konci hodiny jsem měla pocit, že dnešní den se potáhne věčně. Jindy bych využila volna a vrátila se do pokoje, abych si na chvíli zdřímla, ale nechtěla jsem narazit na Raquel.
Šourala jsem se halou, kde do mě ze všech stran strkali studenti ve svetrech se znakem školy, a pak jsem zahlédla přátelský obličej. „Ahoj, Balthazare,“ pozdravila jsem a zamávala na něho.
Usmál se na mě srdečněji než kdy předtím. „Ahoj,“ zamumlal, když se ke mně vydal a majetnicky mě objal okolo ramen. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že předstíráme, že spolu chodíme. „Alespoň se snaž vypadat šťastně,“ zašeptal mi do ucha tak zblízka, že se ho dotýkal rty.
„Vlastně jsem ráda, že tě vidím. Můžeme si někde promluvit?“
„Jasně. Pojď.“
Balthazar mě po schodišti odvedl dolů do přízemí budovy. Cestou jsme potkali několik lidí a já si všimla, jak někteří z nich nadzdvihli obočí a něco si šeptali. Přestože jsme to jen hráli, byla jsem docela pyšná, že mě vidí s tak krásným klukem, a bavila se představou, jak se na nás bude tvářit Courtney.
Ale když jsme procházeli velkou halou ke vchodovým dveřím, spatřil nás někdo jiný.
Když nás Vic zahlédl, zmizel mu z tváře všudypřítomný úsměv a mě píchlo u srdce. Vic a Lucas zůstali dobrými přáteli a Vic dokonce riskoval a tajně mi předával jeho dopisy. Teď si určitě pomyslel, že Lucase podvádím, a já jsem mu to ani nemohla vyvracet.
Vic neřekl ani slovo, jen sklopil zrak a předstíral, že si prohlíží svoje tkaničky. Já jsem se tvářila, že mě na světě nezajímá nikdo kromě Balthazara.
Došli jsme až na okraj školního pozemku blízko lesa. Nedaleko od nás sedělo ve stínu několik dalších párů. Balthazar se posadil na hustý koberec ze spadaných oranžových a červených listů a opřel se zády o kmen javoru. Sedla jsem si vedle něho a nesměle jsem mu položila hlavu na rameno. Myslela jsem si, že z toho budu mít nepříjemný pocit, ale ten se nedostavil.
„Měla bys o nás říct rodičům už brzy.“ Balthazarovi sjela ruka, takže mě nyní držel okolo pasu. „Čím dřív je o nás dvou přesvědčíme, tím dřív je budu moct požádat o svolení vzít tě na výlet.“
„Není kam spěchat. Uvidím se s Lucasem příští měsíc v Rivertonu, kde mu tohle všechno vysvětlím. Ale postarám se, aby se to máma s tátou dozvěděli včas.“ Zase lžu. Už mě to lhaní unavovalo a jediný člověk, kterému jsem mohla říct celou pravdu – Lucas –, byl daleko.
„Vypadáš unaveně. Není ti nic?“
„Nespala jsem celou noc. Viděla jsem něco, co mě vyděsilo, ale nevím, jestli tomu sama věřím. Musím se tě na to zeptat.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Existují duchové?“
„Samozřejmě že ano,“ odpověděl tak klidně, jako bych se ho ptala na hvězdy. „Copak ti rodiče nevyprávěli o přízracích?“
„Vyprávěli mi příběhy o duchách, když jsem byla malá, a varovali mě, abych si na ně dala pozor, ale myslela jsem, že jsou to jenom takové duchařské historky.“
Balthazar povytáhl jedno obočí. „Víš, na to, že jsi upírka, se k nadpřirozeným bytostem stavíš dost skepticky.“
„Připadám si jako pitomec, když to podáváš takhle.“
„Ale no tak. Jsi ještě mladá. Za několik století budeš odborník jako já.“
Napadly mě další možnosti. „Co jiného ještě skutečně existuje? Vlkodlaci? Čarodějnice? Mumie?“
„Ani vlkodlaci, ani čarodějnice. A pokud vím, tak mumie najdeš leda v muzeích. Existují jiné nadpřirozené síly, ale nejsem si jistý, jak se jim říká a jak vypadají. Možná ani nemají žádnou tělesnou schránku. Jsou ještě temnější a důmyslnější než čarodějnice nebo vlkodlaci.“ Balthazar se odmlčel a zamračil se. „Počkej, říkalas, že jsi včera v noci viděla něco, co tě vyděsilo.“
„Myslím, že to byl duch. Nebo možná přízrak,“ vyřkla jsem slovo, které jsem u rodičů zaslechla jen párkrát.
„To není možné. Na akademii Evernight by se žádný neobjevil.“
„Proč ne? Strašidelné je to tu dost.“
„Protože v základním kameni této budovy se nacházejí kovy a minerály jako železo a měď, které jsou součástí lidské krve a které přízraky přirozeně odpuzují.“ Přejel mi špičkou prstu po čele, v místě, kde začínají růst vlasy; šlo o tak důvěrný projev něžnosti, až jsem se začervenala. Balthazar se zjevně dokázal soustředit na náš rozhovor a zároveň i na romantiku. „Kromě toho se nás přízraky bojí, přinejmenším stejně jako se my bojíme jich. Slyšel jsem, že pronásledují upíry, ale děje se to jen zřídka. Přízraky totiž většinou nedokážou upírům utéct.“
„Proč se nás bojí? Chápu, že děsíme lidi, ale upíři přeci nemůžou vysát krev duchům. Duchové ani žádnou nemají, nebo ano?“
„Mají, když se zhmotní, ale převážně na sebe berou podobu páry, mrazu nebo studených míst, někdy možná stínu, ale jinak ne.“
Při slově mráz se mi zážitek ze včerejší noci vybavil tak jasně, až jsem se zachvěla. Balthazar mě objal ještě těsněji než předtím, jako by mě chránil před podzimním větříkem. Trochu to pomohlo. „Takže pokud se přízraky bojí upírů, měly by se téhle škole vyhýbat. Navíc by je měly odpuzovat kameny a kovy, ze kterých je budova školy postavená. Ale pokud je to opravdu tak, jak mi vysvětlíš, co jsem zažila minulou noc?“
Vyprávěla jsem mu celý příběh – o zvuku praskajícího ledu, nadpřirozené zelenomodré záři, obličeji ledového muže a jeho posledním varování v podobě tříštícího se skla. Balthazar na mě vyjeveně zíral a na předstírání romantiky zjevně zapomněl. Když jsem skončila, ještě chvíli na mě jen upřeně hleděl a pak řekl: „To mohl být jedině přízrak.“
„Říkala jsem ti to.“
„Ale nikdy jsem neslyšel, že by se projevovaly tak živě. Co asi myslel tím ‚Přestaň‘? S čím máš přestat?“
„Na to jsem taky nepřišla. Hele, existuje rozdíl mezi přízraky a duchy? Třeba že přízraky jsou hodně zlí duchové nebo něco takového?“
„Ne. Jde o jednu bytost se dvěma názvy.“ Položil mi ruku na paži. „Musíme to říct Bethanyové.“
„Cože? To nemůžeme!“ Chytla jsem ho za svetr a pomačkala mu znak Evernightu, který tvořili dva havrani s mečem uprostřed. Pak jsem si uvědomila, jak by to mohlo působit na případné přihlížející. Rychle jsem mu svetr narovnala a tvářila se přitom jako jeho skutečná přítelkyně. „Balthazare, když jí to prozradíme, bude se zajímat, co jsem v tom archivu dělala.“
„A co jsi tam vlastně dělala?“
„Snažila jsem se zjistit, proč nechává v Evernightu studovat i lidi.“
Balthazar o tom chvíli přemýšlel, ale pak se vrátil k prvnímu problému. „Mohli bychom předstírat, že jsme tam měli mít noční dostaveníčko. Uviděla jsi přízrak těsně předtím, než jsem dorazil.“
„To by šlo,“ připustila jsem. „Lucas a já jsme tam – No, prostě jsme tam spolu jednou zašli.“
Balthazar při vyslovení Lucasova jména přimhouřil své tmavé oči a já jsem věděla, že vycítil, jak mě tato vzpomínka rozechvěla. Vybavila jsem si, jak jsme se tam několik hodin líbali, jak mi Lucas ležel v náručí, jak mě nechal, abych ho kousla a pila jeho krev. Vážně mi to poznal na obličeji? Ať už si myslel cokoli, jediná jeho reakce byla, že zastřeným hlasem pronesl: „Dobře. Tím spíše tomu uvěří. Řeknu jí to sám – nemusíš u toho být. Budu tvrdit, že se stydíš, a proto za ní nedokážeš přijít sama.“
„To je pravda.“
„Pak si na přízrak počíhá a navíc se o nás dvou zmíní tvým rodičům. Dvě mouchy jednou ranou.“
„Myslím, že to vyjde.“ Samým vyčerpáním jsem si znovu opřela hlavu o Balthazarovo rameno. „Vůbec jsem potom nemohla spát. Mám pocit, že se snad složím.“
„Já bych taky neusnul.“ Pohladil mě po paži. „Co kdyby sis na chvíli zdřímla?“
„Hodina matematiky začíná až za hodinu, ale nechci jít zpátky na pokoj.“
Čekala jsem, že se zeptá proč, ale místo toho si poklepal na nohu a nabídl mi ji místo polštáře. Lehla jsem si na zem a opřela se mu tváří o stehno. Nejdřív jsem se cítila nepříjemně, ale pak mi Balthazar položil ruku na rameno a já byla tak unavená, že jsem nedokázala přemáhat spánek. Poprvé od noční události jsem se cítila v bezpečí.
Během několika následujících dní se po škole rozšířily zvěsti o mé nové „lásce.“ Po skončení vyučování jsme s Balthazarem trávili čas v knihovně jako dřív, ale teď jsme se navíc drželi za ruce a naoko jsme se tvářili zamilovaně. Přísahala bych, že většinu lidí udivilo, proč takový vyzrálý, sexy kluk jako Balthazar chodí se zrzkou, která je blázen do astronomie, ale nezdálo se, že by náš vztah zpochybňovali. Courtney mě dokonce zase začala shazovat během vyučování, což mi přišlo tak směšné, že mě to ani moc netrápilo.
Zajímalo mě, jestli už o nás dvou ví i Raquel, ale neměla jsem šanci se jí zeptat. Od té noci, co jsem viděla přízrak, se mi vyhýbala, jak to jen šlo. Když jsem byla v pokoji, vymluvila se, že musí někam jít, a když jsem se ji snažila zatáhnout do rozhovoru, odpovídala mi jen „ano“, „ne“ nebo „dobře“, takže jsem to nakonec vždycky vzdala. Až do této chvíle jsem si neuvědomila, že Raquel tráví v pokoji příliš mnoho času. Chápala jsem, že není v pohodě a že jsem to svou otázkou na duchy ještě zhoršila, ale netušila jsem, jak jí pomoct.
Člověk, o kterého jsem si dělala největší starosti, byl kupodivu v pohodě. Jednou večer jsem zašla do velké haly, kde se bavili stejní lidé jako jindy. Mezi nimi seděli u stolu nejblíže ke dveřím Ranulf s Vicem a hráli šachy. Vic vypadal vážněji než kdykoli předtím, i když měl na sobě pestrobarevnou košili. Právě táhl jezdcem a s plesknutím ho položil na prázdné pole šachovnice. „Teď jsem tě dostal, co? No, myslím, že jo.“
„Nijak jsi mi svou těžkopádnou hrou neublížil.“ Ranulf ani neuměl mluvit nespisovně. Když se naklonil nad šachovnici, aby si promyslel svůj další tah, Vic se spokojeně protáhl a vtom zahlédl, jak stojím opodál. Trhla jsem sebou a chtěla odejít, ale Vic se zvedl a přišel ke mně.
„Ahoj,“ pozdravil mě a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „Jak se máš?“
„Docela dobře. Asi bychom si měli promluvit.“ Bylo to ještě těžší, než jsem očekávala. „O Balthazarovi.“
„Chci ti říct jen jednu věc, neva?“ Vic mi položil ruku na rameno. „Jsi moje kamarádka a chci, abys byla šťastná.“
„Vicu.“ Byla jsem tak dojatá, že jsem ze sebe nevypravila nic jiného, a tak jsem ho jen pevně objala.
Jeho hlas zněl zastřeně, protože měl ústa zakrytá mým ramenem. „Mám Balthazara rád. Je fajn.“
„Jo, je.“
„Řekla jsi to Lucasovi, že jo? Nebo mu to brzy řekneš? Protože by se měl dozvědět pravdu.“
„Brzy se spolu uvidíme.“ Záměrně jsem mu nesdělila podrobnosti našeho chystaného setkání v Rivertonu, protože jsem ho do toho nechtěla zatahovat. „Myslela jsem si, že bude lepší, když mu to řeknu z očí do očí, než abych mu napsala dopis nebo e-mail.“
„Asi je to těžký, když jste pořád tak od sebe.“
„To opravdu je. Kdyby tu Lucas zůstal, všechno by bylo jiné.“
Vic se samolibě usmál. „Jo, měl bych spolubydlícího, který by mě dokázal porazit v šachách.“
Ranulf ani nevzhlédl od šachovnice a prohlásil: „Slyším tvé urážky a hodlám je umlčet svým vítězstvím.“
„Sni dál,“ zavolal na něho Vic.
Vic netušil, že Lucasovi prozradím, jakou hru s Balthazarem hrajeme. Všechno se dá zase do pořádku. Teď přede mnou stála poslední a zároveň nejdůležitější překážka: mí rodiče.
2024 ©