„BIANCO, POJĎ!“
Balthazar mi sevřel paži a táhl mě pryč z pohovky. Klopýtala jsem za ním, ale ohlížela jsem se za sebe, abych viděla, co se stalo. Místnost byla pokrytá mrazem a ledem a panoval tu ještě větší chlad než na Podzimním plese. Nejisté jsme klouzali po ledě a Balthazar tvrdě narazil do zdi, kterou umazal od krve po mém kousnutí. Zasténal, ale museli jsme pokračovat dál, protože to tu bylo každým okamžikem podivnější a nebezpečnější.
Doklouzali jsme ke dveřím a Balthazar se je snažil otevřít, ale ty se ani nepohnuly, protože zámek zamrzl. Zacloumal s nimi, pak zaklel a bouchl do nich ramenem. Dřevo zapraskalo a když jsme do nich společně kopali, podařilo se nám je rozbít. Do rukou i nohou se mi zabodly třísky, ale neměli jsme času nazbyt, protože se v místnosti stále ochlazovalo. Ve vzduchu se tvořily krystalky ledu, takže se nám začínalo špatně dýchat.
Opět jsem cítila ten nesmiřitelný hněv, který zaplavil celou místnost stejně jako led.
Balthazar se konečně protáhl dveřmi. Na holé hrudi se mu utvořily ledové krystalky. „Přiveďte paní Bethanyovou!“ vykřikl směrem do chodby a vrátil se, aby mě dostal ven z místnosti. „Pomozte nám někdo!“
Když jsem se protahovala dveřmi, najednou jsem zamrzla.
Doslova. Noha mi přimrzla k podlaze, a když jsem se ji snažila vyprostit, led ještě zesílil a pokryl celou botu. Sehnula jsem se a chtěla s ní škubnout, ale skoro jsem se nemohla hýbat.
„Pomozte nám někdo!“ vykřikl Balthazar. Tahal mě za paži tak usilovně, až mě rozbolelo rameno, ale já se ani nepohnula. Dokonce jsem se k němu ani nenaklonila. Byla jsem lapená v pasti. Chtělo se mi křičet, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.
Zdálo se, že v učebně moderních technologií přestává platit zemská přitažlivost. Vlasy mi vlály kolem obličeje, jako kdybych byla pod vodou, a všechny knížky a lavice poponášely neviditelné proudy. Všechno mělo zářivou, modrozelenou barvu. Uvědomovala jsem si, jaká tu panuje zima, ale byla už jsem tak podchlazená, že mě mráz přestal štípat do kůže. Balthazarovy výkřiky ke mně teď přicházely jakoby z velké dálky.
Třpytivé sněhové vločky, které zaplnily místnost, se najednou shlukly a získaly tvar. Vyděsila jsem se, protože jsem poznala obličej dívky, která se objevila za oknem mého pokoje. Teď ale nebyla z masa a kostí, její vzhled tvořily jen sněhové vločky.
Musíš tu zůstat. Slyšela jsem v hlavě svůj vlastní hlas, který říkal slova někoho jiného. Napadlo mě, že tohle se děje, když člověk zešílí, ale věděla jsem, že si nepovídám sama se sebou. Přízraku se nějak povedlo mluvit skrz mě. Hrozí ti nebezpečí.
Od tebe! Alespoň mi zůstaly mé vlastní myšlenky. Nech mě jít!
Její nepřirozené, tmavomodré oči se ještě zvětšily. Brzy umrzneš. Je to jediný způsob, jak tě zachránit.
Duchové se mě chystali zabít, aby mě zachránili? Copak se zbláznili? Šlo jim celou tu dobu o tohle? Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem uvězněná a v hlavě mi vířila její slova.
Najednou okolo nás zavířil sníh a utvořil modrozelené ruce, které se dotkly mých tváří. Celé její tělo se zhmotnilo a nehtem mě lehce poškrábala po kůži. Nedokázala jsem ucuknout. Opět jsem uslyšela její myšlenky: Tak zněl slib.
Slib? Jaký slib?
Náhle místnost proťal děsivý zvuk tříštícího se ledu. Místností se rozlila ještě tmavší modrá barva. Dívka zaječela a chytila se za břicho, ze kterého trčel železný hrot. Vypadalo to, jako by ji někdo probodl loveckým nožem. Vmžiku se rozplynula a zmizela. Dýka spadla na zem.
„Bianco!“ Balthazar se mě znovu snažil provléct dveřmi a pod nohama nám praskal led. Když mě vytáhl, začala jsem opět normálně slyšet i vnímat a zjistila jsem, že chodba je plná lidí, včetně studentů, profesorů a mých vyděšených rodičů. Vedle mě stála Bethanyová, která měla ruku stále sevřenou tak, jak vrhla dýku, a se zlověstným uspokojením sledovala, jak led v místnosti pomalu taje.
Máma se ke mně rozběhla a pevně mě objala. Teprve když jsem ucítila její teplé tělo, uvědomila jsem si, jak jsem zmrzlá, a roztřásla jsem se. „Vy jste věděla – ta dýka byla železná – železo je zabíjí, pro-protože se nachází v krvi −“
„Vidím, že jste si o tomto tématu zjistila více, než jste předtím naznačila,“ prohlásila Bethanyová a upravila si krajkové manžety své blůzy. „Doufám, že dnes večer jste pochopila, že přízrakům se nedá věřit.“ Upřela svůj pronikavý zrak na mého otce. „Dost předstírání, Adriane. Ta dívka tu už nemůže moc dlouho zůstat.“
„Co se děje?“ zvolal někdo na chodbě. Spatřila jsem v davu vyděšenou Raquel. Musela si všimnout, že jsem promrzlá na kost a že mám na krku a paži skvrny od krve. Chtěla jsem na ni zavolat něco uklidňujícího, třeba i nějakou lež, ale zuby mi drkotaly tak, že jsem nemohla mluvit.
Bethanyová tleskla. „To stačilo. Všichni se vrátí do svých pokojů.“ Studenti ji poslechli, ale slyšela jsem, jak reptají a šeptají něco o duchovi a jeho dalším zjevení.
„Nestalo se ti nic?“ zeptal se Balthazar.
„Je v pořádku,“ pronesl táta úsečně. Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsme oba stále napůl vysvlečení. Přestože z našeho vztahu byli mí rodiče nadšení a nepochybně usoudili, že už jsme dávno zašli dále než teď, můj otec toho zjevně nechtěl být svědkem. „Balthazare, díky za pomoc, ale teď můžeš jít.“
„Měli byste odejít všichni,“ prohlásila Bethanyová a znalecky se podívala na učebnu moderních technologií, která byla nyní plná tajícího ledu. „Celio, Adriane, promluvíme si o tom zítra.“ Pak bez jediného dalšího slova odkráčela.
„Zlatíčko, jsi si jistá, že ti nic není?“ zeptal se mě táta.
„Jsem v pohodě,“ zašeptala jsem. „Chci jít do svého pokoje, ano?“
Balthazar na mě v úsměvu povytáhl jeden koutek úst. Kůži na prsou měl pořád červenou a popraskanou od mrazu a já si uvědomila, že ho to musí bolet. „Vsadím se, že zítra nebudeš muset do školy. Útok přízraku je dostatečný důvod.“
„Chci jít do školy. Budu v pořádku. Jen se musím vyspat.“
Konečně mi uvěřili a nechali mě jít.
Když jsem otevřela dveře pokoje, spatřila jsem Raquel, jak rázuje sem a tam. Otevřela ústa a chtěla mi začít klást otázky, ale když uviděla můj výraz, rozmyslela si to. Beze slova přešla k mé skříni, vyndala z ní nějaké oblečení a hodila mi ho na postel.
Mikina i tepláky mě trochu zahřály, ale přesto jsem se stále cítila promrzlá na kost. Raquel si vlezla ke mně do postele a zezadu mě objala. „Spi,“ řekla. „Jen spi.“
Ale nakonec usnula jako první. Já se převalovala pozdě do noci a přemýšlela o všem, co se stalo – nejen tento večer nebo tento rok, ale v celém mém životě. A všechno jsem najednou viděla jinak než předtím. Měla jsem pocit, že jsem si poprvé uvědomila strašnou pravdu.
Následující den se na mě všichni pokradmu dívali a šeptali si o mně, ale nikdo se mě neodvážil přímo zeptat, co se stalo. Nevšímala jsem si toho. Tyhle evernightské klepy mi přišly ještě malichernější než dřív. Profesor Yee při výuce řízení zaváhal, když jsem přišla na řadu, ale nakonec mi dovolil řídit a já jsem poprvé dokázala zaparkovat podélně bez nejmenších problémů.
„To se ti povedlo,“ pronesl Balthazar, když jsme se po hodině vraceli ke škole. Byla to první slova, která mezi námi od včerejšího večera zazněla.
„Díky.“ I vteřina ticha se zdála být nekonečná. Věděla jsem, že když neuděláme něco hned, budeme se oba cítit čím dál tím trapněji. „Musíme si promluvit.“
„Jo, to máš pravdu.“
Všude okolo školy se to hemžilo studenty, kteří si chtěli užít jarní počasí. Dokonce i upíři, kteří se jinak před sluníčkem schovávali, se natáhli do stínu pod stromy s novými, bledě zelenými listy. Abychom měli trochu soukromí, uchýlili jsme se s Balthazarem do knihovny. Byla úplně prázdná. Šli jsme až do zadního rohu a sedli si na široký dřevěný parapet pod jedním z oken z barevných sklíček.
„Chystáš se mi říct, že včerejší večer se neměl stát,“ pronesl Balthazar.
„Ne. Jsem ráda, že se to stalo. Dlouho jsem si namlouvala, že s tebou můžu trávit spoustu času a flirtovat s tebou, aniž by to pro mě něco znamenalo. Ale není to pravda. Ty pro mě znamenáš hodně. Ale nejsem do tebe zamilovaná.“
Očekávala jsem, že ho má slova raní. Ale místo toho se smutně usmál. „Pokoušel jsem se z našeho vztahu udělat něco, co nejde. Chtěl jsem z tebe udělat někoho jiného.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem v jeho mysli spatřila tmavovlasou dívku z dávné doby, která s úsměvem na rtech a s obdivným pohledem upřeným na Balthazara běžela podzimním lesem. „Charity se zmínila o dívce jménem Jane a já myslím, že jsem viděla –“
„To je minulost. Nic víc. Jen minulost.“
„Kdybychom – kdybychom se včera večer – nelitovala bych toho.“ Vzrušení z jeho blízkosti bylo v mé paměti ještě tak čerstvé, že jsem to nemohla popírat. „Přesto se to už nesmí stát.“
„Ne.“ Balthazar si povzdychl. „Ty se nikdy nespokojíš s ničím, po čem netoužíš celým svým srdcem, Bianco. Nikdy nebudeš s nikým, koho opravdu nemiluješ.“
Přála jsem si, abych ho mohla milovat. Můj život by byl daleko jednodušší. Navěky by mě chránil a poskytl by mi bezpečí.
Ale začínala jsem si uvědomovat, že být v bezpečí něco stojí.
Když jsem si toho večera svlékla školní uniformu, oblékla jsem si své nejstarší džínsy a své nejoblíbenější tričko. Měla jsem pocit, že ke mně patří stejně jako brnění k rytíři. Pak jsem si šla nahoru promluvit se svými rodiči o tom, o čem jsem si s nimi měla promluvit už dávno.
Máma mi s úsměvem otevřela. „Tady jsi. Doufali jsme, že se tu dnes večer stavíš, že ano, Adriane?“ Když jsem vešla dovnitř, zamumlala: „Tvůj otec má dnes divnou náladu, a tak bychom si potom měly popovídat o Balthazarovi jen my dvě. Co ty na to?“
Nevěnovala jsem tomu pozornost a vešla doprostřed obývacího pokoje. „Proč mě pronásledují přízraky?“ dožadovala jsem se vysvětlení.
Máma i táta na mě jen zírali. Několik vteřin bylo ticho. Pak máma začala: „Miláčku, třeba jim jde – Tahle škola je pravděpodobně terčem –“
„Terčem není škola. Jsem jím já. Jen já jsem přízraky viděla pokaždé, když se tu zjevily. Pronásledují mě. Pokaždé přišly hned potom, co jsem pila krev. Nemyslím si, že by šlo o náhodu.“
„Krev piješ pořád,“ prohlásil táta a zoufale se snažil, aby to znělo přesvědčivě. „Piješ ji ode dne, kdy ses narodila.“
„To se teď změnilo. Předtím to bylo pokaždé jiné, protože jsem měla větší hlad, nebo šlo o krev z živého tvora, nebo –“ Nechtěla jsem jim vysvětlovat, proč to bylo jiné s Balthazarem. „Stávám se čím dál tím víc upírem. A přízrak mi řekl, že mi hrozí nebezpečí.“
„Cože?“ Viděla jsem, jak to mámu překvapilo, ale zároveň tím dala najevo, co všechno ví, ale nechce mi prozradit. „To přízraky se ti snaží ublížit!“
„Podle mě měla na mysli, že se ze mě čím dál tím více stává upír. A myslím, že pro přízraky je tohle ještě horší než smrt.“ Založila jsem si ruce. „Pak mi řekla, že nesmím porušit slib. Že přízrakům vždycky šlo jen o něj. O jakém slibu to mluvila?“
Oba mí rodiče ztuhli. Provinile a vyděšeně se na sebe podívali a mě zachvátil pocit hrůzy. Přestože jsem věděla, že musím bezpodmínečně znát odpověď na tuto otázku, chtělo se mi utéct. Tušila jsem, že pravda bude bolet.
„Věděli jste to celou tu dobu,“ prohlásila jsem. „Že ano? Věděli jste, že přízraky jdou po mně. Ale nikdy jste mi neřekli proč.“
„Věděli jsme to. A máš pravdu, neřekli jsme ti to.“
Měla jsem pocit, jako by se ve mně něco zlomilo. Milovala jsem své rodiče, říkala jsem jim všechna svá tajemství, chtěla jsem se s nimi skrýt před zbytkem světa. Ale oni mi lhali a já si nedokázala představit proč.
„Zlatíčko –“ Máma ke mně udělala několik kroků, ale když si všimla, jak se tvářím, zarazila se. „Nechtěli jsme tě děsit.“
„Řekněte mi proč.“ Třásl se mi hlas. „Řekněte mi to teď hned.“
Sepnula ruce. „Ty víš, že jsme si mysleli, že tě nikdy nebudeme moct mít.“
„Prosím tě, nemluv zase o tom ‚zázračném dítěti‘!“
„Mysleli jsme si, že tě nikdy nebudeme moct mít,“ opakoval táta. „Upíři nemohou mít děti.“
Byla jsem tak rozrušená, že jsem měla pocit, že po něm něco hodím. „Jen dvakrát nebo třikrát za sto let – já vím, to chápu, jasný?“
Mámin výraz ještě zvážněl. „Upíři nikdy nemohou mít děti sami, Bianco. Nemůžeme dát život. Jen napůl. Pouze tělesnou schránku.“
„Co to znamená?“ Napadlo mě něco tak strašného, že se mi udělalo špatně. „Já nejsem vaše?“
Táta zavrtěl hlavou. „Jsi naše, zlatíčko. Doopravdy naše. Ale abychom tě mohli mít, potřebovali jsme pomoc.“
Jako první jsem si představila kliniku na léčbu neplodnosti. Ale nevěřila jsem, že by přijímali i upíry. Pak jsem si vzpomněla na poslední slova své matky: poloviční život. Tělesná schránka. Bethanyová se o tomhle zmínila, když mi vyprávěla o přízracích. Upíři představovali tělo. Přízraky zastupovaly duši.
„Uzavřeli jste s přízraky dohodu. Umožnily vám, abych se vám narodila,“ pronesla jsem pomalu.
Když jsem to vyslovila, zdálo se, že se jim ulevilo, ale já cítila úplný opak úlevy. „Vyhledali jsme je a požádali o pomoc. Nevěděli jsme, co za to po nás budou žádat – netuší to většina upírů, a zaslechli jsme jen různé zvěsti –“
Táta jí skočil do řeči. „Duchové… se nás asi zmocnili. Jen na okamžik.“
Ušklíbla jsem se. „Když jste –“
„Ne, drahoušku, to ne!“ Máma zkřížila ruce před sebou, jako by ta slova chtěla vymazat. „Tak to nebylo! Nevím, co udělali, ale za několik měsíců jsi už byla na cestě. Vrátili jsme se, abychom jim poděkovali. Chtěli jsme jim poděkovat!“ opakovala hořce.
„A oni nám řekli, že patříš jim,“ pronesl táta zachmuřeně. „Řekli nám, že až dospěješ, musí se z tebe stát přízrak a ne upír. Teď se tě snaží zabít, protože po smrti by se z tebe stal přízrak. Chtějí nám tě ukrást, Bianco. Ale nemusíš se bát. Nedovolíme jim to.“
Celý život jsem se cítila výjimečná a milovaná, protože mi rodiče tvrdili, že jsem jejich zázračné dítě. Vždycky jsem se s nimi cítila v bezpečí.
Ale o žádný zázrak nešlo. Mé narození bylo výsledkem špinavé dohody, kterou porušily obě strany. A rodiče, kterým jsem celý život důvěřovala, mi lhali ode dne, kdy jsem se narodila.
„Jdu pryč,“ řekla jsem. Můj hlas zněl divně. Sundala jsem si z krku přívěsek, který jsem od nich dostala, a hodila ho na podlahu.
„Bianco, měla bys tu zůstat a vyřešit to,“ pronesl táta.
„Jdu pryč a neopovažujte se mě zastavit.“
Vyběhla jsem ze dveří, seběhla schody a rozbrečela se.
2024 ©