NÁSLEDUJÍCÍ DEN JSEM SE OCITLA V SITUACI, která se dala čekat. Vyběhla jsem z knihovny, protože jsem měla zpoždění, a sbíhala do haly, když vtom jsem zaslechla její hlas a prudce zastavila.
„Máte nějak naspěch, slečno Olivierová.“ Bethanyová si mě změřila od hlavy až k patě. Měla na sobě tmavohnědé vlněné šaty, takže vypadala jako vytesaná ze dřeva. „Prcháte, jako byste viděla ducha.“
Snažila se být vtipná? Nereagovala jsem.
Naštěstí se zdálo, že to ani neočekává. „Někdy bychom si měly promluvit o tom, čeho jste byla svědkem nahoře v archivu.“
„Vyprávěla jsem to Balthazarovi od začátku až do konce. Pokud už s vámi mluvil, pak víte tolik co já.“
„Zmínila jste se o té události spolužákům nebo rodičům?“
„Ne.“ To nebyla tak úplně pravda, protože jsem téma duchů naťukla před Raquel, ale vzhledem k tomu, že mě Raquel odmítla vyslechnout, jsem jí o svém zážitku vlastně nic neřekla.
„Dobře. Ať se to nikdo nedozví. Jsem si jistá, že šlo o výjimečnou událost. Lidé se při setkání s nadpřirozenými bytostmi chovají nerozumně.“
Najednou mi došlo, kam tím míří. Stačilo, abych se Raquel jedinkrát zeptala na duchy, a vyděsila jsem ji k smrti. A rozhodně jsem nepotřebovala, aby mě rodiče začali hlídat na každém kroku. „Ano, paní ředitelko. Neřeknu ani slovo.“
Po tváři Bethanyové se rozlil spiklenecký úsměv. „Vzhledem k vaší mlčenlivosti vás nepotrestám za porušení pravidel školy a noční návštěvu chlapeckého křídla. Navzdory nedostatku sebekontroly nabral váš vývoj povzbudivý směr. Alespoň jste se teď zaměřila na vhodnějšího kandidáta.“
Narážela na Lucase, ale nenechala jsem se vyvést z míry. „Balthazar je skvělý. Vlastně se s ním mám za několik minut potkat, protože jsme pozváni na večeři k mým rodičům.“
„Tak to vás nebudu zdržovat. Vyřiďte svým rodičům mé srdečné pozdravy.“
Přikývla jsem a pospíchala dolů do haly. Asi šlo jen o mou bujnou fantazii, ale dala bych krk na to, že mě Bethanyová celou tu dobu pozorovala.
Když jsem vešla do pokoje, Raquel nepromluvila ani slovo. Jen se otočila ke zdi a dál si četla časopis. Nesnažila jsem se zapříst rozhovor. Jestli na mě chtěla být naštvaná kvůli jediné hloupé otázce, neměla jsem chuť jí to vymlouvat.
Začala jsem se prohrabávat šuplíkem se svetry. Brčálově zelený s kapuci – ne, ten jsem nosila loni, když jsem randila s Lucasem, takže na večeři s Balthazarem se nehodil. Zelený svetr na zapínání – byla by mi v něm zima, protože nahoře už teď na podzim bude chladno. Černý s výstřihem do véčka – naprosto všední, musí to vypadat, že jsem se kvůli Balthazarovi vyparádila.
„Většinou se kvůli večeři s rodiči nepřevlékáš,“ pronesla Raquel. Podle zvuku jejího hlasu jsem poznala, že je stále ještě otočená ke zdi.
Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, jak mám reagovat. Od doby, kdy jsem se zmínila o duchách, to bylo poprvé, kdy začala hovor jako první. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem kvůli tomu byla na sebe naštvaná, protože já jsem se na rozdíl od Raquel chovala normálně. Proč bych měla mít pocit, že se musím ospravedlňovat?
„Pozvala jsem Balthazara.“ Nepodívala jsem se na ni a vytáhla jsem ze šuplíku tmavě vínový kašmírový svetr.
„Nedávno jsem vás spolu viděla. Říkala jsem si, jestli mezi vámi něco není.“
„Něco mezi námi je,“ prohlásila jsem stručně. Jinak jsem tohle téma nerozvíjela a Raquel se zase vrátila ke čtení. Rychle jsem si oblékla svetr, vzala si dlouhé náušnice a dokonce se trochu navoněla parfémem, který jsem dostala od rodičů k narozeninám. Voněl po gardéniích.
Když jsem vracela flakónek do zadní části šuplíku, přejela jsem prsty po sametové šálce, ve které jsem schovávala brož od Lucase. Nevzpomněla jsem si na okamžik, kdy mi ji kupoval, ale na chvíli, kdy jsme ji na útěku museli prodat do zastavárny, protože jsme byli dost zoufalí a naprosto bez peněz. Tenkrát jsem tu situaci považovala za bezvýchodnou, ale kdybych ji teď mohla vrátit, udělala bych to, protože bych byla s Lucasem. Bylo mi, jako bych nedokázala pochopit, proč se svět nerozdělí na dvě poloviny – prostě nerupne ve švech –, aby nás dva dal zase dohromady.
„Jsem ráda, že sis našla někoho nového.“ Raquel se konečně otočila a dokonce se váhavě pousmála. „Mohlo by to dopadnout líp než minule, ne?“
Raquel neměla Lucase nikdy v lásce, ale když o něm teď mluvila stejně jako Bethanyová, došla mi trpělivost. „Do toho ti nic není,“ vybuchla jsem. „Nejdřív si mě několik dní vůbec nevšímáš, a pak mi předhazuješ svoje názory na můj milostný život. Chováš se jako moje kamarádka, jen když máš dobrou náladu, a mě už to nebaví.“
„Promiň, že žiju.“ Raquel hodila časopis na podlahu a odešla pryč. Nedovedla jsem si představit, kam chce jít v tričku a boxerkách, a předstírala jsem, že je mi to jedno.
Navíc jsem neměla čas se tím zabývat. Musela jsem přivést svého nového „přítele“ na večeři k rodičům.
„Takže spolu letos opět půjdete na Podzimní ples?“ zeptala se máma, když mi dávala na talíř pořádnou porci bramborové kaše.
Vyměnili jsme si s Balthazarem pohledy. Ještě jsme o Podzimním plese nepřemýšleli, ale mámina otázka dávala smysl. „Určitě,“ pronesl rychle. „Neuvědomil jsem si, že už se blíží.“
„Čas plyne jako voda.“ Táta smutně zavrtěl hlavou a pak se napil krve ze skleničky. „Zdá se, že čím je člověk starší, tím život utíká rychleji.“
„To mi povídejte,“ vzdychl Balthazar. V takové chvíli jsem si vždycky uvědomila, že přestože vypadá na osmnáct nebo devatenáct, je ve skutečnosti starý víc než tři sta let a je stejně zkušený a silný upír jako mí rodiče.
Samozřejmě jsem celou dobu věděla, že se od ostatních u stolu liším. Nemohla jsem si toho nevšimnout, když všichni pili krev a já jsem měla na talíři krocana a bramborovou kaši.
„Budeme si muset pospíšit s výběrem šatů, jestli je budeš chtít upravit na míru.“ Máma se na mě zářivě usmívala, jako bych vyhrála v loterii.
„Rozhodně,“ řekla jsem. „To bych byla ráda.“
Samým nadšením mi stiskla rameno a já opět pocítila výčitky. Postrádala jsem dobu, kdy jsem svým rodičům mohla prozradit všechno.
Zbytek večeře už proběhl docela pohodově a po ní táta pustil Dinah Washingtonovou, moji oblíbenou zpěvačku. Jako by se oba mí rodiče co nejvíc snažili, abych se skvěle bavila. Když jsem pronesla, že bych chtěla Balthazara doprovodit dolů, zatvářili se až příliš nadšeně.
„Do příštího týdne nám upečou svatební dort,“ prohlásila jsem, když jsme kráčeli po kamenných schodech.
„Jen si přejí, abys byla šťastná.“
Podle jeho hlasu jsem poznala, jak stále touží po tom, aby mě šťastnou mohl udělat on. „Balthazare, vím, že si spolu užijeme spoustu legrace, a jsi vážně skvělý, ale ty a já –“ Upadla jsem do rozpaků a otočila to proti němu. „Co bys mohl vidět na někom v mém věku?“
„Tolik se od tebe neliším. Vím, že bych měl, ale neliším se.“ Zvědavě si mě prohlížel. „Tebe nenapadlo, že se tu všichni studenti chovají jako puberťáci? I ti starší než já?“
„No, to jo. Ale myslela jsem, že jsou jen nejistí, protože nezapadají do současného světa.“
„Tohle je jen jeden z důvodů. Jenže dospělost není jen otázka psychické vyzrálosti, Bianco, ale i fyzické. Ti z nás, kteří zemřeli mladí, nikdy úplně nedospějí. Nezáleží na několikasetletých zkušenostech, ani na prožitcích. Už to nedokážeme změnit.“ Na okamžik vypadal duchem nepřítomně a trochu se zachmuřil, ale pak se narovnal a přátelsky se na mě usmál. „Nedělej si starosti. Myslím, o nás dva. Necítím se zmateně.“
„Dobře,“ řekla jsem, přestože jsem o tom nebyla tak docela přesvědčená.
Když jsem se vrátila do pokoje, bylo už docela pozdě, ale Raquel tam nebyla. Zřejmě si našla nějaký skvělý úkryt. Oblékla jsem si pyžamo a nerušeně vypila celou termosku krve. Sice jsem svou dávku vypila u rodičů, ale už mě unavovalo budit se hlady ve tři ráno. Alespoň prospím celou noc, pomyslela jsem si.
To se mi nakonec nepoštěstilo, ale z úplně jiného důvodu. V noci mě probudila Raquel, která mi položila ruku na rameno a zašeptala: „Bianco?“
„Hm?“ Přetočila jsem se a zadívala se na ni. Nejdřív jsem byla tak rozespalá, že jsem si ani nevzpomněla, jak jsem na ni naštvaná. „Co se děje?“
„Musíme si promluvit.“
„Aha. Tak dobře.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se na ni předtím zlobila, ale teď už se to nezdálo důležité. Byla bledá v obličeji a v očích se jí zračil stejný strach, jako když ji loni pronásledoval Erich. Posadila jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. „Co se ti stalo? Proč ses tak vyděsila, když jsem se tě zeptala na duchy?“
„Napřed mi musíš povědět pravdu.“ Nadechla se mohutně, až se jí rozšířily nosní dírky. „Viděla jsi tu ducha?“
„Ne v našem pokoji, ale nahoře ve věži – myslím, že šlo o ducha.“ Nemohla jsem jí říct, že jsem si tím jistá, protože pak bych jí musela vysvětlit proč, a to jsem nechtěla. Když měla z duchů takovou hrůzu, asi by se jí vůbec nelíbilo, že je zároveň obklopená upíry.
Zdálo se, že se jí ulevilo, což mě překvapilo. „Takže nebyl tady. Nepřiblížil se ke mně?“
„Ne. Nebyl u tebe.“
„Jak vypadal?“
Napadlo mě, že když Raquel popíšu celou situaci, zase ji vyděsím, takže jsem to vzala stručně. „Byl to muž středního věku s dlouhými, tmavými vlasy a vousy jako muži na starých obrazech. Měla jsem dojem, že přichází z dávné minulosti. A vím, že nešlo jen o mou fantazii. Byl skutečný.“
„Takže jsi si jistá, že nebyl starý. V žádném případě nešlo o vetchého staříka?“ Když jsem zavrtěla hlavou, přiložila si ruku sevřenou v pěst k ústům a kousla se do prstů. Všimla jsem si, že zadržuje pláč.
„O co tu jde?“ Nejdřív mi neodpověděla, možná ani nemohla. „Raquel, zdá se, že toho víš o duchách víc, než jsi mi prozradila.“
Nechala ruku klesnout. Na jejím palci se objevila malá kapka krve. „V domě mých rodičů straší.“
„Myslíš, že jde o ducha?“
„Je to starý muž,“ prozradila Raquel. „Vyhublý na kost. Nemá vlasy. Poprvé jsem ho viděla už jako malá. Tehdy se mi zjevil vždycky jen na chvilku, hlavně ve snu. Takže jsem si myslela, že se vyskytuje jen v mých představách.“
Mluvila rozumně a klidně, ale třásla se po celém těle.
„Před několika lety jsem ho začala vídat častěji a uvědomila jsem si, že skutečně existuje. Čekal na mě hlavně v noci, kdy jsem se nejvíc bála. Rád mě strašil. Pokud je to vůbec muž – možná jen tak vypadá. Třeba jde jen o nějakou věc. Starou, zlou věc plnou nenávisti. Protože mě nenávidí. Odjakživa.“
„Co na to řekli tví rodiče?“ Jakmile jsem ta slova vypustila z pusy, chtěla jsem je vzít zpátky. Raquel mi vždycky vyprávěla, jak její problémy zlehčovali. Nepomohli jí ani s tímhle. „Nevěřili ti.“
„Nevěřil mi ani pastor z našeho kostela, ani učitelka. Nezbývalo mi nic jiného než mlčet. Věděla jsem, že si na mě vždycky počká. Že se na mě bude dívat těma svýma lačnýma očima. Do letošního léta dělal jen tohle. Myslela jsem si, že takhle to bude už pořád, a zvykla jsem si na to, že mě pozoruje, ale pak –“ Zachvěla se tak prudce, že jsem jí dala ruce na ramena, abych ji uklidnila. „V létě se mi v noci občas zdálo, že leží na mně a znásilňuje mě. Bolelo to, protože jsem se snažila mu uniknout, ale nemohla jsem se hýbat. Někdy se to dělo každou noc.“
„Panebože.“
Konečně se mi podívala do očí a po tváři jí stékala slza. „Bianco, nevím, jestli se mi to jen zdálo. Celý život si říkám, že se to odehrává jen v mé fantazii. Kvůli těm zvukům na střeše, které jsem tu loni slyšela, se tady cítím stejně ohrožená jako doma. Od chvíle, kdy jsem sem poprvé přijela, tu cítím přítomnost zla. Teď jsi to zažila i ty a víš, že je skutečné.“
„Je skutečné. Už o tom nepochybuj.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ji tím utěšila. „Ale s tou věcí u tebe doma to nemá nic společného. Viděla jsem něco úplně jiného.“ Ačkoli mě můj duch vystrašil, od Raquelina přízraku se zjevně odlišoval.
„Asi ano. Vyděsilas mě k smrti, víš. Ale stejně jsem si to neměla vylít na tobě.“ Raquel sklopila hlavu. „Promiň.“
„To já bych se ti měla omluvit.“ Cítila jsem se jako idiot. Raquel se nechovala podivně jen minulý týden; utápěla se v depresích už od začátku školního roku. Usoudila jsem, že je prostě jen nevyrovnaná, a nenapadlo mě, že by mohlo jít o vážný problém. Sice bych nikdy nepřišla na to, co ji opravdu trápí, ale mělo mi dojít, že se jí stalo něco hrozného. Moje vlastní záležitosti mě pohltily natolik, že jsem se nezachovala jako kamarádka. „Měla jsem se víc snažit si s tebou promluvit. Neměla jsem ti odsekávat. Je mi to moc líto.“
„To nic.“ Raquel jednou popotáhla a pak se napůl zasmála, obezřetně jako vždy, když dávala najevo své skutečné pocity. „Nechtěla jsem tě vyděsit.“
„Můžeš se mi se vším svěřit. Vždycky. Myslím to vážně.“
„To samé platí i pro tebe, ano?“
Nemohla jsem Raquel prozradit tolik věcí, ale přesto jsem přikývla.
Když šla spát, ležela jsem v posteli a přemýšlela o tom strašném příběhu, který mi vyprávěla. Ani na okamžik jsem nezapochybovala, že říká pravdu. Balthazar mě ujistil, že většina přízraků se upírů bojí, ale teď, když jsem věděla, čeho jsou schopní, mě jeho ujištění už tolik neuklidňovalo.
Ať už jsem tam nahoře viděla cokoli, bylo to nebezpečné, přinejmenším pro lidi, a možná i pro všechny z nás.
2024 ©