KDYŽ POMINULO PRVOTNÍ VZRUŠENÍ, ZAČALA jsem se sama sebe ptát – jak se dostanu do Amherstu?
Studenti akademie Evernight si tu nemohli nechávat svá auta. Já jsem žádné neměla a nemohla jsem si ani žádné půjčit.
„Proč tady studenti nemůžou mít auta?“ zeptala jsem se polohlasem Balthazara, když mě jednoho dne na začátku školního roku doprovázel na hodinu angličtiny. „Spousta zdejších studentů umí řídit už od doby, kdy byla vyrobena první auta. Člověk by předpokládal, že jim Bethanyová bude za volantem důvěřovat.“
„Zapomínáš na to, že Evernight existoval ještě před vynálezem automobilu.“ Balthazar na mě pohlédl a já si opět uvědomila, že je skoro o hlavu vyšší než já. „V době, kdy byla založena zdejší akademie, měli všichni koně a kočáry, které vyžadovaly daleko více místa než auta. Někdo by musel krmit koně a kydat hnůj ze stájí.“
„Ale my tu máme stáje i koně.“
„Ve stájích je koní šest, ne tři sta. To je velký rozdíl, když je musíš nakrmit –“
„A vykydat hnůj,“ dokončila jsem místo něj a šklebila se přitom.
„Přesně tak. Nehledě na to, že spoustu lidí ranilo, když jim vyhladovělí kolegové zakousli jejich koně.“
„To se vsadím.“ Chudáci koně. „Ale teď se nikdo nemusí bát, že jim někdo zakousne jejich toyotu. Navíc je tu všude spoustu místa na parkování. Tak proč Bethanyová nezměnila pravidla?“
„Bethanyová? A měnit pravidla?“
„To máš pravdu.“
Bethanyová stála před katedrou a tvářila se jako předsedající soudce v soudní síni: oděná do černé barvy si každého pozorně prohlížela a zároveň dávala najevo, kdo tu velí.
„Shakespeare,“ řekla a její hlas se rozlehl po celé třídě. Každý z nás měl před sebou kompletní svazek Shakespearových děl v kožené vazbě. „I ti nejnevzdělanější z vás se už s jeho díly někdy setkali.“
Byl to jen můj dojem, nebo se Bethanyová při slově „nejnevzdělanější“ podívala přímo na mě? Podle toho, jak se Courtney ušklíbla, se mi to asi nezdálo. Schoulila jsem se v lavici a zadívala se na obal knihy.
„Protože už Shakespearovo dílo všichni znáte, máte právo se ptát – proč se tu o něm budeme učit znovu?“ Bethanyová přitom gestikulovala a její dlouhé, tlusté nehty s rýhami mi připomínaly drápy. „Za prvé, důkladná znalost Shakespearových her patří v západní kultuře k základnímu vzdělání již několik století. Dá se očekávat, že tomu tak bude i v několika následujících staletích.“
Studium na Evernightu nebyla příprava na vysokou školu a nešlo ani o to, aby po něm byli studenti chytřejší nebo spokojenější. Jeho cílem bylo provázet je na nesmrtelné cestě jejich nekonečně dlouhého života. Od doby, kdy jsem se jako malá dozvěděla, že se liším od ostatních dětí ve školce, jsem si zkoušela představit, jaké to je být nesmrtelný.
„Za druhé, výklad jeho her se od doby jejich vzniku několikrát změnil. Shakespeare se stal oblíbeným bavičem již za svého života. Pak byl vnímán jako básník a umělec, jehož díla mají být spíše předmětem studia učenců, než sloužit pro potěšení širokého publika. Před sto padesáti lety se jeho díla znovu objevila na divadelních prknech. Přestože modernímu čtenáři zní jazyk jeho her cize, jejich témata jsou dodnes velmi aktuální. To pravděpodobně nepředpokládal ani sám Shakespeare.“
Přestože mě hlas Bethanyové vždycky znervózňoval, povzbudilo mě, že se letošní školní rok budeme věnovat Shakespearovi. Mí rodiče ho velice obdivovali a dokonce mě pojmenovali po postavě ze Zkrocení zlé ženy, protože si byli jistí, že jakékoli jméno z jeho hry bude známé ještě několik následujících století. Táta ho navíc viděl hrát na vlastní oči v divadle. Tenkrát byl Shakespeare jen jedním z mnoha autorů, kteří v Londýně bojovali o přízeň publika. Takže jsem si pamatovala žalozpěv z Cymbelína ještě předtím, než jsem oslavila desáté narozeniny, film Romeo a Julie od Baze Luhrmanna jsem na DVD viděla asi dvacetkrát a na poličce mi ležel svazek Shakespearových sonetů. Bethanyová se mě mohla snažit zahnat do slepé uličky i letos, ale aspoň jsem byla připravená na všechny její otázky.
Jako by mi zase četla myšlenky, došla k mé lavici, takže jsem ucítila vůni levandule, která ji neustále obklopovala, a prohlásila: „Připravte se na zpochybnění vašich dosavadních domněnek. To se týká hlavně těch z vás, kteří si své názory utvářeli na základě moderních filmových adaptací.“
Až do konce hodiny jsem myslela na to, že si asi budu muset znovu přečíst Hamleta. Když jsme vycházeli ze třídy, zahlédla jsem Courtney, jak se nenápadně přitočila k Bethanyové a něco jí polohlasně říká. Očividně doufala, že to nikdo jiný neuslyší.
Bethanyová jí na to neskočila. „Nerozmyslím si to. Musíte odevzdat nový referát, slečno Brigantiová, protože za ten první byste měla nedostatečnou.“
„Nedostatečnou?“ Courtney se zatvářila uraženě. „Zjistit, jak se dostat do nejlepších klubů v Miami je opravdu důležité!“
„Dobrá, jsem ochotná uznat ta vaše pochybná měřítka. Přesto svou práci nemůžete odevzdat ve formě telefonních čísel naškrábaných na ubrouscích.“ Jakmile domluvila, odkráčela z učebny.
Vzápětí se na chodbu vyřítila i rozzuřená Courtney. „Skvělý. Asi to budu muset celý přepsat na stroji.“
Těšila jsem se, jak to povím Raquel, která Courtney nesnášela stejně jako já. Čekala jsem, že bude mít po prvním dni na nenáviděné škole mizernou náladu. Ale místo toho jsme si ten večer povídaly na pokoji o všem možném kromě školy.
Naneštěstí odešla Raquel za celý večer z pokoje jen jednou. Zatímco byla v koupelně, stihla jsem si dvakrát loknout krve, ale to mi nestačilo. Měla jsem čím dál tím větší hlad, a tak jsem trvala na tom, že brzy zhasneme.
Když se mi zdálo, že konečně usnula, odhodila jsem deku a vyklouzla z postele. Raquel se nepohnula. Opatrně jsem z úkrytu vyndala termosku s krví. Vyšla jsem po špičkách na chodbu a rozhlédla se, jestli mě někdo nevidí. Vzduch byl čistý.
Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem se rozběhla ke schodišti. Měla jsem na sobě jen šortky a bavlněné tričko, a tak mě kamenné schody studily, ale chlad byl jeden z důvodů, proč jsem předpokládala, že se tu v noci nikdo neobjeví a neuvidí mě pít krev.
Je vlažná, pomyslela jsem si, když jsem polykala první doušek. Ohřála jsem ji během dne, jenže ani v termosce nemohla vydržet horká tak dlouho. Ale to nevadilo. Každý lok mi dodával sílu. Přesto to nestačilo.
Kéž by byla teplejší. Kéž by nebyla z termosky.
Loni se Patrice každou noc vydávala ven a lovila na školním pozemku veverky. Dokázala bych to? Mohla bych zakousnout veverku? Vždycky jsem si myslela, že ne. Pokaždé jsem si představila, jak mi mezi zuby zůstane její srst. Fuj.
Ale teď jsem cítila něco jiného. Nemyslela jsem na srst, pištění ani nic podobného. Místo toho jsem myslela na zběsilý tlukot jejího srdíčka, a měla pocit, že cítím na špičce jazyka její tep. Představila jsem si, jak zakousnu její tělíčko a její kosti zakřupou tak lákavě jako popcorn v mikrovlnce – O čem to uvažuju? To je nechutné! Myslela jsem si, že je to odporné, ale necítila jsem to tak. Měla jsem pocit, že živá veverka by byla tím nejlahodnějším pokrmem na světě, tedy kromě lidské krve.
Zavřela jsem oči a vzpomínala, jaké to bylo pít Lucasovu krev, když ležel pode mnou a objímal mě. Tomu se nemohlo nic vyrovnat.
Něco zapraskalo dole na schodech. „Kdo je tam?“ zeptala jsem se vyděšeně. Následovala jen ozvěna mých slov. „Kdo je tam? Je tam někdo?“ zopakovala jsem tentokráte tišeji.
Znovu se mi zdálo, že jsem to zaslechla: zvláštní praskavý zvuk jako by se prolomil led. Zvuk se blížil, jako by stoupal po schodech. Rychle jsem zašroubovala víčko na termosce, aby žádný lidský student neviděl, že piju krev. Zadívala jsem se dolů a snažila se zjistit, co ten zvuk způsobuje.
Vyplížila se nějaká dívka z pokoje pro svačinu podobně jako já? Znělo to jako ledové kostky padající do vody. Pak mě napadlo, že se sem třeba plíží nějaký kluk za dívkou, která se mu líbí, a potlačila jsem chichtot. Možná ani nešlo o člověka. Tahle budova byla stará, mohl jí prostupovat podzimní chlad.
Praskání se přibližovalo. Vzduch okolo mě se náhle ochladil, jako bych otevřela mrazák. Vlasy se mi zježily a na pažích mi naskočila husí kůže. Od úst mi stoupala pára a zase jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje.
Dole na schodišti jsem zahlédla světlo. Plápolalo jako svíčka, ale bylo modrozelené jako voda v bazénu. Po kamenech se vlnily zářivé pruhy. Vypadalo to, jako by se Evernight ocitl pod vodou.
Třásla jsem se zimou a termoska mi vypadla z rukou. V okamžiku, kdy dopadla na zem, světlo zmizelo. Vzduch okolo mě se zase oteplil.
To nebyl odraz, pomyslela jsem si. Nezdálo se mi to.
Tak co to sakra bylo?
Dveře nejblíže u schodů se otevřely. Stála v nich Courtney v růžové noční košilce a rozcuchané vlasy jí padaly do obličeje. „Co se stalo?“
„Promiň,“ zamumlala jsem a sehnula se pro termosku. „Musela jsem se vyplížit kvůli jídlu. Asi – asi jsem nebyla dost opatrná.“
Časem budu muset někomu říct, co jsem právě viděla, ale Courtney byla ta poslední, komu bych se svěřila. Obrátila oči v sloup už jen nad tím, že jsem upustila termosku.
„Panebože, radši chytej myši jako normální lidi, jasný?“ Ale místo toho, aby se vrátila zpátky do pokoje, přenesla váhu z jedné nohy na druhou a pak řekla: „Asi tě to štve.“
„– že jsem upustila termosku?“
Courtney se zamračila. „Že se kvůli jídlu musíš plížit ven. Měla jsi smůlu na spolubydlící.“
„S Raquel jsem rozhodně smůlu neměla!“
„Jak myslíš.“ Pak zabouchla dveře.
Počkat, vážně se Courtney snažila vyjádřit lítost?
Zavrtěla jsem hlavou. Představa, že se Courtney snaží chovat více méně přátelsky, byla tak zvláštní, že jsem skoro zapomněla, co jsem viděla na schodišti. Ale jen skoro.
Když jsem rodičům řekla, že páteční noc strávím venku pozorováním padajících meteoritů, nic nenamítali. Okolí školy bylo naprosto bezpečné, tedy alespoň pro upíry. Věděla jsem, že nebudou pátrat po tom, jestli bude opravdu padat více meteoritů než obvykle, což bylo dobře, protože nic takového se nechystalo. Ale kladli mi spoustu otázek a já netušila proč.
„Možná bys mohla s sebou vzít pár kamarádů,“ nadhodila máma při nedělním obědě. Na stole stál jeden talíř s lasagněmi pro mě a tři velké sklenice plné krve. Z přehrávače se linula píseň od Billie Holidayové, ve které zpívala o milenci, kterému kdysi věřila, ale on ji zradil. „Například Archanu. Vypadá mile.“
„Jo, asi je.“ Archana byla indiánská upírka stará asi šest set let. Loni jsem se s ní potkávala na hodinách dějepisu, ale prohodily jsme spolu jen pár slov. „Moc ji neznám. Kdybych chtěla někomu říct, řekla bych Raquel, ale ta se o astronomii vůbec nezajímá.“
„Trávíš s Raquel hodně času.“ Táta si pořádně lokl krve. „Nebylo by fajn mít i jiné kamarády?“
„Myslíš upíry? Vždycky jste mi říkali, abych se nechovala jako snob, a že jsme víc podobní lidem než ostatní upíři. Změnil jsi názor?“
„Nezměnil. Ale měl jsem na mysli něco jiného,“ pronesl táta jemně. „Jednoho dne se z tebe stane upír. Raquel bude za sto let mrtvá, ale tvůj život bude teprve na začátku. S kým pak budeš trávit čas? Přestěhovali jsme se sem, aby sis tady našla nesmrtelné přátele, Bianco.“
Máma mi něžně položila ruku na předloktí. „My tu pro tebe budeme vždycky, zlatíčko. Ale přece nechceš trávit čas jen s námi, že ne?“
„To by nebylo tak špatný.“ Myslela jsem to upřímně, ale trochu jinak než kdysi. Loni jsem si nepřála nic jiného než se schovat před světem v našem útulném domě a nepotřebovala jsem nikoho jiného než své rodiče. Ale teď jsem chtěla daleko víc.
Balthazar vstoupil na kraj prostoru určeného pro šermování a masku držel stále ještě pod paží. V bílém šermířském oděvu, ve kterém vyniklo jeho svalnaté tělo, vypadal neodolatelně, jako by byl vytesaný z mramoru.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla na jedné stěně místnosti a povzdychla jsem si. Já jsem rozhodně neodolatelně nevypadala. Byla jsem bílá jako sýr. Navíc jsem netušila, jak se drží kord. Jenže jsem v žádném případě nemohla tvrdit, že potřebuju znova navštěvovat hodiny moderních technologií, a šermování byl jediný předmět, který se mi hodil do rozvrhu.
„Vypadáš vyděšeně,“ poznamenal Balthazar. „Tady ti nepůjde o život, neboj.“
„Já vím, ale stejně – přeci jen jde o šermování.“
„Tak za prvé, doopravdy šermovat budeš až za dlouho. A kord nebudeš potřebovat do doby, než se naučíš, jak se pohybovat. Za druhé se postarám, abys alespoň zpočátku šermovala jen se mnou. Takže se nebudeš mít čeho bát.“
„A ty budeš rád, že šermuješ s někým, koho snadno porazíš.“
„Možná.“ Pousmál se a nasadil si masku na obličej. „Připravená?“
„Počkej chvilku.“ Nasadila jsem si masku a překvapilo mě, že je přes ni skvěle vidět.
Samozřejmě jsme nezačali hned šermovat. Vlastně mě Balthazar celou hodinu učil správný postoj. Možná to zní jednoduše, ale ve skutečnosti je to docela složité. Musela jsem zapojit jen určité svaly na nohou a držet paže v neuvěřitelně přesné poloze. Netušila jsem, že budu mít namožené všechny svaly v těle jen tím, že se budu snažit strnule stát, ale ještě před koncem hodiny jsem se celá třásla a bolelo mě celé tělo.
„Docela ti to jde,“ povzbuzoval mě Balthazar, když mi ukazoval, jak mám držet loket. Profesorka Carlyleová ho už na začátku kursu určila svým asistentem. „Nejdůležitější je, že umíš udržet rovnováhu.“
„Myslela jsem si, že nejdůležitější je, aby mě někdo nepropíchnul.“
„Věř mi. Nejpodstatnější je udržet rovnováhu.“
Zazvonilo na konec hodiny. Oddechla jsem si úlevou, doklopýtala k nejbližší zdi a opřela se o ni. Sundala jsem si masku, abych se mohla zhluboka nadechnout. Tváře mi hořely a vlasy jsem měla zpocené. „Aspoň letos trochu zhubnu.“
„Nepotřebuješ zhubnout.“ Balthazar se na chvilku odmlčel a dal si masku pod paži. „Víš, kdybys chtěla trénovat i mimo rozvrh, mohli bychom se zítra sejít a ještě to procvičit.“
„Tenhle víkend nemůžu.“ Kdybych nebyla tak vyčerpaná, všiml by si, jak jsem nervózní? „Co někdy jindy?“
„Jasně.“ Usmál se na mě a zamířil ke dveřím. Najednou mě napadlo, jestli mu nešlo o to, abychom spolu trávili víc času. Jestli ano, budu z toho muset nějak vycouvat.
To vyřeším později. Byl první říjnový pátek a to znamenalo, že mě od setkání s Lucasem dělí jen několik hodin.
Nejdřív ze všeho jsem spěchala do dívčí koupelny dát si sprchu. V žádném případě jsem nechtěla páchnout jako staré ponožky. Nedělala jsem si žádný složitý účes, ani jsem se moc nemalovala, abych u Raquel nevzbudila podezření. Dovedla jsem si představit, jak by se má bývalá spolubydlící Patrice vyděsila, že jsem si vlasy jen nedbale stáhla do culíku.
Přesto jsem Raquel překvapila. „Proč ses do toho lesa tak vyparádila?“
„Děláš, jako bych na sobě měla kožich a ve vlasech diadém.“ Místo toho jsem byla oblečená do džínsů a obyčejného svetru.
Pokrčila rameny. „Stejně.“ Seděla na podlaze s překříženýma nohama a pracovala na dalším ze svých výtvarných projektů. Tentokrát její koláž vypadala dost depresivně, protože použila hodně černé barvy a namalovala do ní gilotinu. Ale v tu chvíli jsem považovala za nejdůležitější, že mi přestala věnovat pozornost. V ideálním případě bych si na schůzku s Lucasem vzala své nejlepší oblečení, ale tentokrát to nepřipadalo v úvahu. Otevřela jsem šuplík se spodním prádlem, vyndala úplně zezadu balíček zabalený v šátku a strčila ho do batohu s termoskou, která u Raquel nemohla vyvolat podezření.
„Uvidíme se zítra večer, jo?“ Můj hlas zněl divně – napjatě a nepřirozeně, jako by se mohl zlomit.
Už jsem měla ruku na klice a myslela si, že mám vyhráno, když vtom se mě Raquel nenucené zeptala: „Ty si s sebou nebereš teleskop?“
No nazdar. Kdybych se opravdu chystala pozorovat meteority, určitě bych si ho vzala s sebou. Byl sice těžký a muselo se s ním zacházet opatrně, ale na školní pozemek bych ho donesla. Jenže až do Amherstu jsem ho táhnout nemohla. Měla jsem pocit, že jsem si svůj plán promyslela do každičkého detailu. Jak jsem mohla zapomenout na něco tak zásadního?
„Mám ještě jeden,“ zalhala jsem. „Myslím teleskop. Není tak dobrý jako tenhle, ale je daleko lehčí. Zajdu si pro něj k rodičům.“
„To je rozumný.“ Raquel vzhlédla, takže jsme si viděly do očí. Vypadala trochu smutně. Asi by nikdy nepřiznala, že jí budu o víkendu chybět, ale měla jsem z ní ten pocit. „Tak zítra.“
„Jo, zítra.“ Provinile jsem dodala: „Užijeme si spolu příští víkend. Vymysli, co bysme mohly podniknout.“
„Tady? Tak jo.“ Ponořila se zpátky do práce a já mohla vyrazit.
Když jsem kráčela přes školní areál, už se stmívalo. Soumrak patřil k mé oblíbené denní době; stejně jako u svítání jsem měla pocit, že něco začíná. Obloha byla zbarvená do fialovošeda. Přešla jsem přes školní pozemek a vydala se do lesa. Pečlivě jsem naslouchala všem zvukům lesa: praskání jehličí pod mými kroky, vzdálenému houkání sovy a dokonce i smíchu nějaké dívky, který zněl, jako by tam nebyla sama.
Pokračovala jsem v cestě a uvědomila jsem si, že slyším daleko lépe než loni touhle dobou. Možná jsem si tak zvykla na hluk ve škole, že jsem ten rozdíl tolik nevnímala, ale tady v lese to bylo zjevné.
Zřetelně jsem slyšela ptáky, jak mávají křídly, a auta projíždějící po blízké silnici. Tyhle zvuky bych loni nezachytila.
Nemyslela bych ani na to, jak skvěle by chutnala ptačí krev.
Probouzely se ve mně upíří pudy. A v Lucasově přítomnosti vždycky vypluly na povrch ještě výrazněji – s ním se ze mě stával hladový dravec. Možná jsem dnes večer neriskovala jen já.
Zvládnu to. Nikdy bych Lucasovi neublížila.
(Kdybych ho znovu kousla a vypila hodně krve, stal by se z něho upír a mohli bychom spolu zůstat navždy.)
Zavrtěla jsem hlavou a nařídila si, že se nenechám unést. Místo toho jsem pokračovala v cestě, až jsem došla k silnici. Odtud už to byl jen kousek k pusté křižovatce, kde se protínaly dvě silnice. Schovala jsem se u značky STOP na té, která vedla do nedalekého Rivertonu, a čekala jsem.
Kolem projelo pět aut a motorka, ale z těch nebylo nic. Zklamaně jsem si povzdychla.
Až dopravní prostředek číslo sedm mi přinesl štěstí. Blížila se dodávka, která jednou týdně jezdila do Evernightu pro školní povlečení. Jako vždy měl řidič rádio puštěné na plné pecky. Přijížděl směrem z Evernightu, takže měl namířeno zpátky – a nápis na dodávce potvrdil mou domněnku, že tahle prádelna je v Amherstu.
Když dodávka zastavila u značky, rozběhla jsem se k zadním dveřím, které naštěstí nebyly zamčené. Když jsem je otevírala, zavrzaly, takže jsem sebou trhla, ale díky hlasité hudbě řidič nic neslyšel. Rychle jsem skočila dovnitř mezi balíky se špinavým prádlem a zavřela za sebou dveře právě ve chvíli, kdy se dodávka znovu rozjela.
Ty jo. To bylo jednoduchý! Byla jsem tak nervózní a zároveň vzrušená, že jsem se málem začala nahlas smát. Místo toho jsem se ale skrčila, abych vypadala jako jeden z pytlů, kdyby řidič náhodou nakoukl dovnitř. Trochu to mezi nimi páchlo zatuchlinou, ale dalo se to vydržet a všude okolo mě byly měkké balíky, takže má cesta do Amherstu vypadala celkem pohodlně.
Jízda trvala asi hodinu. Tou dobou už jsem začala opatrně vykukovat ze zadního okénka. Až dojedeme do Amherstu, využiju dalšího zastavení a vyskočím ven. Doufala jsem, že se mi to opět podaří provést nepozorovaně. Potom si můžu vzít taxík nebo dojít na vlakové nádraží pěšky.
O půlnoci se znovu ocitnu v Lucasově náruči.
2024 ©