„JSI V POŘÁDKU?“ ZEPTAL SE MĚ LUCAS ASI UŽ podvacáté, když jsme se vraceli do Rivertonu.
„Jsem v pohodě. Vážně.“ Cítila jsem se zklamaná a zmatená, ale nechtěla jsem to přiznat ani jemu, ani sobě.
Když jsme se vzpamatovali, dívali jsme se na hvězdy a povídali si, ale nic už nebylo jako předtím. Pořád mi v uších zněla Lucasova věta: Nikdy se nestanu upírem.
Už mi to jednou řekl. Věřila jsem mu. Ale tentokrát mě to opravdu zasáhlo. Ať už se stane cokoli, navzdory tomu, jak moc jeden druhého milujeme, nás navždy bude něco rozdělovat. Vydržela jsem naše letošní odloučení, protože jsem věřila, že to není natrvalo. Jak je to možné, když se tolik milujeme?
Ale teď jsem přemýšlela, jestli nám celý život budou muset stačit tajné schůzky, propašované dopisy a krátké chvíle plné vášně jednou za několik týdnů strávených bez sebe.
A Lucas jednoho dne zestárne, zemře a nechá mě tu samotnou.
Lucas zaparkoval před kinem, právě když diváci začali vycházet ven. Mezi postaršími páry a smějící se mládeží vynikla vysoká postava v dlouhém černém kabátě. Balthazar vypadal zachmuřeně.
„Měla bych jít.“ Otočila jsem se zpátky k Lucasovi. „Kdy a kde se uvidíme příště?“
„Mohlo by to vyjít v lednu v Albionu, protože po tomhle městě se Charity potuluje dost často. Tak je to aspoň napsané v hlášení. Balthazar tě tam snad ochotně doveze.“
„Určitě. Druhou sobotu v lednu? V osm večer?“ Přikývl. „Kde přesně se potkáme?“
„V centru. Je to malé město, věř mi, že se nemůžeme minout.“ Položil mi ruku na tvář. „Miluju tě.“
Jen jsem přikývla, protože jsem měla stažené hrdlo.
Lucas si mě přitáhl k sobě a políbil mě na čelo. „No tak. Neplač.“
„Nebudu.“ Vdechla jsem jeho vůni. Kéž bych ho pořád mohla mít tak blízko sebe. „Vzpomeň si na mě na Štědrý den. Taky na tebe budu myslet.“ Něžně jsme se políbili a pak jsem neochotně otevřela dveře náklaďáku a vylezla ven.
Skoro celou cestu zpátky jsme s Balthazerem mlčeli, ale nešlo o žádné trapné ticho. Oba jsme měli o čem přemýšlet. Nakonec jsem se ho zeptala: „Dozvěděl jsi se toho z Lucasových poznámek hodně?“
„Moc ne. Ale vím, že Charity znovu navštěvuje města v okolí – místa, na která si pamatuje. Občas to dělá, ale ne kvůli šťastným vzpomínkám. Jako by je nenáviděla za to, že se mění, zatímco ona zůstává pořád stejná.“
„V tom případě ji můžeš najít.“ Třela jsem si ruce, protože jsem je měla stále ještě studené. „Víš, kde ji máš hledat.“
Balthazar zapnul topení, aniž by spustil oči ze silnice. „Možnosti, kde ji najít, jsou teď jasnější. Ale její chování bylo vždycky nepředvídatelné.“
„Hlavní je, že už můžeš začít.“
„Věčná optimistka.“ Proti své vůli se pousmál. „Jo. Je načase začít.“
Když jsme zaparkovali co nejdále od budovy školy, chystala jsem se vylézt z auta, ale Balthazar se ani nepohnul. Zaváhala jsem. „Díky,“ řekla jsem. „Za dnešní večer. Hodně to pro mě znamená.“
Balthazar zvedl ruku k mému obličeji. Nedotkl se mě, ale jeho prsty byly blízko mých úst. „Máš nateklé rty.“
„Cože?“ Jakmile se o tom zmínil, uvědomila jsem si, že mi z Lucasových vášnivých polibků tak opuchly rty, až mě bolely. „Ach. Nevypadá to moc –?“
„Nic se neděje,“ prohlásil lehce, ale jeho pohled byl zastřený. „Každý, kdo si toho všimne, si bude myslet, že ses líbala se mnou.“
Naštěstí jsem neměla čas trápit se kvůli našemu odloučení, protože se přiblížil závěrečný týden prvního semestru, takže jsem musela odevzdat spoustu referátů a učit se na zkoušky. Na jednu stranu jsem za to byla vděčná.
Smutek mě však neopustil ani navzdory tomu, že jsem se musela soustředit na eseje pro Bethanyovou a příklady z matematiky. Nikdo si toho však nevšiml, protože všichni byli stále ještě celí nesví z přízraku. Okno v hale už bylo sice zasklené – opět čirým sklem –, ale přesto hala zůstávala prázdná i během deštivých dnů a studenti se radši zdržovali ve svých malých pokojích. Zvěsti, které se po škole šířily, byly čím dál tím absurdnější.
„Slyšela jsem, že tohle strašení je důsledkem šamanského prokletí,“ prohlásila jednoho dne Courtney ve sprše. Myla jsem si vlasy o několik sprchových koutů dál. „Šamani opravdu existují a někdo, kdo minulý semestr vyletěl ze školy, se rozhodl tohle místo proklít a zkazit nám tak nejlepší večer roku.“
Chtěla jsem jí říct, že je to naprostá pitomost, ale sama jsem pro to ještě neměla jiné vysvětlení.
Když začal zkouškový týden a napětí ještě vzrostlo, uvědomila jsem si, že upíři mají z přízraku větší strach než ostatní studenti. Ti byli sice taky stále ještě znepokojení, ale zdálo se, že většina z nich se s tím vyrovnává lépe. To by mě nikdy nenapadlo.
Nedávalo mi to smysl. Upíři možná spíše věřili, že přízraky skutečně existují a že mohou být nebezpečné. Ale lidští studenti se o nich skoro nebavili, přestože nikdo nepochyboval o tom, že událost na podzimním plese způsobily nadpřirozené síly.
„Není to divné,“ odvážila jsem se načít tohle téma, když jsme se s Vicem učili v knihovně, „že tolik lidí už to přestalo řešit?“
„Myslíš zkoušky? Já to teda řeším, věř mi.“
„Nemám na mysli zkoušky, ale tu – věc. Vždyť víš.“
„Toho ducha?“ Vic ani nevzhlédl od učebnice anatomie.
„Jo. Zjevně ti nevadí, že tu straší.“
„Já jsem vždycky žil na místě, kde strašilo.“ Vic pokrčil rameny. „Přestal jsem se bát už dávno.“
„Cože?“ V životě by mě nenapadlo, že by Vic mohl vědět o přízracích víc než upíři z Evernightu. „V domě tvých rodičů straší příz − – teda duch?“
„Jo, u nás v podkroví je jedno chladnější místo, kde můžeš zaslechnout podivný zvuky a cítíš, že tě někdo pozoruje, i když nikoho nevidíš. O tom místě ví celá moje rodina. Přespával jsem tam každý Halloween a upřímně řečeno to byl pokaždý nejlepší mejdan roku.“ Když uviděl, jak jsem vykulila oči, začal se smát. „Spousta zdejších studentů zažila to samý.“
„U tebe doma?“
„U sebe doma. Nebo ve škole. Znáš Clementine, tu novou studentku? Přísahala, že její babička měla ducha v autě. Stejně jako v hororu Stephena Kinga, chápeš? Takový auto bych chtěl řídit.“
„Jak ses tohle všechno dozvěděl?“
Vic si povzdechl. „Víš, ty trávíš všechen svůj volný čas s Balthazarem, Raquel nad svými výtvarnými projekty a Ranulf se znova ponořil do studia severských mýtů, takže jsem si musel najít jinou zábavu. Něco bláznivýho. Podivnýho. Říkám tomu ‚bavit se s ostatníma lidma‘. Během toho zázračnýho procesu se někdy dozvím informace i od dvou nebo třech lidí za den. Mojí metodou se hodlají zabývat i vědci.“
„Sklapni.“ Z legrace jsem do něj šťouchla a znovu ho rozesmála, ale zároveň jsem se snažila si to všechno srovnat v hlavě. Vic věděl o lidských studentech samozřejmě víc než kdokoli jiný, protože s každým vycházel. Dokonce i někteří upíři, kteří na něho shlíželi spatra, se s ním občas dali do řeči. „Ublížili ti duchové někdy někomu?“
„Nic takovýho jsem neslyšel. Našeho ducha v podkroví jsem měl vždycky rád. Jako dítě jsem mu nahoru chodil číst pohádky a ukazoval jsem mu svoje nový hračky. Jde jen o starou duši, která uvízla mezi dvěma světy, tak proč se jí bát?“
„Co takhle padající led na podzimním plese?“
„Nikoho nezranil. Myslím, že duch nás chtěl jen trochu postrašit, a bavil se tím, jak pobíháme sem a tam a křičíme.“
„Možná.“
Asi bych byla klidnější, kdybych předtím neslyšela Raquelin příběh.
Skoro každý den, než jsem usnula, jsem myslela na Lucase. Někdy jsem vzpomínala na naše společné chvíle, někdy jsem si je jen představovala, nebo jsem přemýšlela, kde asi zrovna je, a doufala, že se má dobře. Ale večer po poslední zkoušce to bylo jinak. Přemohlo mě vyčerpání i smutek z toho, že se znovu uvidíme až za měsíc.
Ne, ten večer jsem nechtěla myslet na Lucase. Nechtěla jsem myslet vůbec na nic. Pevně jsem zavřela oči a přála si co nejdřív usnout.
Venku zuřila bouře a vítr lomcoval větvemi stromů. Stála jsem u rozbitého okna ve velké hale a dávala si pozor, abych nešlápla na střepy. Na tvář mi dopadaly kapky deště.
„Ty nechceš zůstat uvnitř?“ zeptala se Charity. V ruce držela pochodeň jako v nějakém hororu. Naoranžovělý plamen se mihotal blízko jejího těla, ale ona se ani nepohnula. Nikdy jsem neviděla žádného jiného upíra, který by se nebál ohně. „Je tu teplo a sucho. Můžeme se postarat o to, aby tady bylo ještě větší teplo.“
„Nemůžu tu zůstat.“
„Nemůžeš? Možná jen nechceš.“
Nevěděla jsem, jestli má pravdu. Uvědomovala jsem si jen to, že musím utéct – od ní i z Evernightu.
„Bianco!“ Uslyšela jsem Lucasův hlas. Napnula jsem uši a zjistila, že přichází zvenku. „Bianco, nehýbej se!“
„Je mi to líto, Bianco.“ Charitiny velké, černé oči vypadaly stejně nevinně jako oči dítěte. Zvedla pochodeň výš a já ucítila, jak mě žár z ní pálí na tváři. „Ale musí to tu shořet.“
Vyskočila jsem z okna. Pořezala jsem si ruce a nohy o úlomky skla a tvrdě dopadla do mokré trávy. Kde je Lucas?
Pak jsem si všimla, že živý plot houstne a rozrůstá se. Tohle už jsem zažila – ale kdy? Kdy jsem to jen viděla? Přišla jsem na to až ve chvíli, kdy zvláštní květiny s lopatkovitými okvětními plátky začaly tmavnout, až nakonec úplně zčernaly.
Můj sen – je to jen sen – nebo není –
„Lucasi?“
Posadila jsem se na posteli a zhluboka oddychovala. Raquel se opřela o lokty a rozespale na mě mhouřila oči. „Říkala jsi něco?“
„Jen se mi něco zdálo.“ Zalapala jsem po dechu. „To je všechno.“
„Jseš si jistá? Naprosto jistá?“
„Jo. Jsem. Přísahám.“ Chvíli jsem se ještě vzpamatovávala a pak jsem ji znovu začala ujišťovat. „Pravděpodobně jsem jen vyplašená z toho, jak dopadnou písemky.“
Pozorovala mě vytřeštěnýma očima, protože si vzpomněla na vlastní noční můry.
Znovu jsem se snažila ji uklidnit. „S žádným duchem to nemá nic společného. Vážně.“
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“
„Ty sis přece byla taky jistá. Nebo ne?“
„Asi ano.“ Raquel vylezla z postele a přešla bosa po dřevěné podlaze. Odhrnula mi z obličeje několik zpocených pramínků vlasů. „Mám ti donést trochu vody?“
„To bys byla hodná. Díky.“
Jakmile jsem osaměla, začala jsem opět přemýšlet o snu a květinách, které už jsem kdysi viděla. O stejných květinách se mi zdálo tu noc, kdy jsem poprvé potkala Lucase. Když jsme našli brož ve tvaru těchto zvláštních květů, považovala jsem to za náhodu.
To jsem si alespoň vždycky myslela. Ale teď mě poprvé napadlo, že mé sny možná znamenají něco víc.
Vánoční prázdniny byly klidnější než loni, kdy na Evernightu zůstalo víc upírů bez domova. Tento rok skoro všichni z nich kvůli přízraku ze školy odjeli a já jsem byla zvědavá, kolik z nich se sem na jaře vrátí.
Tentokrát byla zima nepříjemná, protože nenapadl skoro žádný sníh, bylo zataženo a po okresních silnicích se kvůli vrstvě ledu nedalo jezdit, což Balthazarovi znemožnilo pokračovat v hledání sestry. Viděla jsem na něm, jak moc ho mrzí, že nevyrážel ven častěji, dokud to ještě šlo, a snažila jsem se mu zlepšit náladu. Na Štědrý den jsem mu v počítačové učebně pomáhala získat náskok v předmětu, který jsme měli v rozvrhu od ledna.
„Musíš reagovat rychleji,“ řekla jsem.
„Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co znamenají jednotlivé šipky,“ protestoval Balthazar, zatímco se prokousával nejnižším stupněm hudebně-taneční počítačové hry.
„Musíš si to zautomatizovat, aby tvoje tělo zareagovalo v okamžiku, kdy spatříš šipku. Nečekej na povel z mozku.“ Seděla jsem vedle něho na podlaze se zkříženýma nohama a nevěřícně ho pozorovala. „Jsi dobrý tanečník, Balthazare. Jak je možné, že ti tohle nejde?“
„Protože tohle není tanec. V dnešní době sebou lidé jen škubají do rytmu.“
„No, asi si na to budeš muset zvyknout, protože v téhle hře žádný foxtrot nenajdeš.“
Balthazar na mě hleděl trochu rozzlobeně, ale já věděla, že to nemyslí tak úplně vážně. Pustil mě k počítači a vzal mé vítězství s nadhledem.
Potom jsme šli nahoru do bytu mých rodičů, kde jsem trávila dny volna. Když nám máma otevřela, uvítala nás vůně skořice a jablek. „Už bylo načase.“ Položila Balthazarovi ruku na rameno a mně dala pusu na tvář. „Čekáme na vás.“
„Páni, to je stromek.“ Balthazar se usmál na dvoumetrovou jedli v rohu pokoje. Byla ozdobená mými výtvory z papíru a lepenky, které jsem vyráběla rok co rok. Vypadala náležitě svátečně, ale mně se nezdálo, že by se nějak lišila od vánočních stromků z uplynulých let. Ovšem Balthazara ohromila. „Je to už dlouho, co jsem si naposled rozbaloval dárky pod stromečkem.“
„Bylo to ještě předtím, než ses stal upírem?“ zeptala jsem se.
„Tenkrát jsme neměli vánoční stromky,“ pronesl, zatímco mu máma pomáhala z kabátu. „Tahle německá tradice se rozšířila do světa až dvě stě let po mé smrti. Ale je to hezký zvyk. Myslím, že se udrží i v budoucnu.“
„Já taky.“ Táta se objevil v kuchyňských dveřích a na sobě měl zástěru umazanou od čokolády. „Jen jsem rád, že na ně dnes už nikdo nedává svíčky.“
„Opravdové svíčky? Které hoří?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.
Máma ironicky pokrčila rameny. „Opravdový plamínek na větvích opravdových stromů, které rychle schnuly. Nevěřila bys, jak bývaly Vánoce nebezpečné.“
Strávili jsme příjemný večer. Táta měl zástěru od čokolády, protože připravoval polevu na dort, který mi upekl jako překvapení. Z hrnečků jsme pili teplý jablečný mošt a ze skleniček krev, tak jako každé Vánoce. Poprvé v životě mi to připadalo zvláštní, ale máma, táta i Balthazar se skvěle bavili a tak jsem jim nechtěla kazit náladu. Na tátově gramofonu jsme si pouštěli vánoční písničky a užívali si tlumené praskání typické pro vinylové desky. Na chvíli jsem na svůj splín zapomněla.
Později večer si Balthazar klekl ke stromečku, aby se podíval na dárky. Už předtím mi slíbil, že mi dárek přinese zítra. Koupila jsem mu vlněný svetr, což nebylo zrovna originální, ale potřeboval něco moderního na sebe a navíc mi jeho hnědá barva Balthazara určitým způsobem připomínala. Ale když si vybral první balíček se svým jménem, zamračila jsem se, protože nebyl ode mě.
„Počkej,“ řekl. „Je jich tu pro mě několik. Bianco, neutratila jsi za ně moc peněz, že ne?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Za to můžeme my,“ pronesl táta. Objal rozzářenou mámu kolem ramen. „V podstatě už patříš do rodiny, Balthazare. Chtěli jsme, abys s námi strávil Vánoce se vším všudy.“
„Díky.“ Balthazar vypadal opravdu dojatě, ne kvůli dárkům, ale protože ho brali jako součást rodiny. Možná jsem se měla cítit stejně, když jsem viděla, co to pro něho znamená, ale nedokázala jsem to.
Místo toho jsem myslela na to, že ho mí rodiče mají rádi až moc. Jenže pro ně nebylo až tak důležité, že je hodný, ale že jako upír udělá z jejich dcery dokonalou upírku, tak jak to vždycky plánovali.
Celý život jsem jim chtěla jejich přání splnit. Ale když jsem si uvědomila, jak zoufale po tom touží, přemýšlela jsem, čeho se tak bojí.
Nejen, že mě nechali vzít Balthazara k sobě do pokoje, ale máma za námi dokonce zavřela dveře. Lucase do mého pokoje pustili pouze dvakrát a dveře zůstaly pokaždé otevřené.
„Moji rodiče tě zbožňují,“ prohlásila jsem. „Všiml sis, že?“
„Nebyli by tak nadšení, kdyby věděli, kam tě vozím a proč. Ale ještě jim to neprozradíme.“ Balthazar přešel k oknu a prohlížel si obludu, které z křídel visely rampouchy. „Zdá se, že je jí zima.“
„Měla bych jí uplést šálu nebo něco takového.“ Schoulila jsem se na sedačku v okenním výklenku a dotkla se dvěma konečky prstů studeného skla.
„Je ti líto dokonce i kamenných oblud.“ Sedl si vedle mě, položil mi ruku okolo ramen a opřel si nohu o mou.
Rozpačitě jsem se na něho podívala. „Kdyby sem přišli tví rodiče –“ začal vysvětlovat.
„Já vím. Měli bychom vypadat – spokojeně.“
„Přesně tak.“ Balthazar si všiml, jak jsem zaváhala, a znalecky se usmál. „Máš pocit, že využívám situace.“
„To ne. Vím, že bys to neudělal.“
„To se mýlíš. Udělal.“ Naklonil se ke mně tak blízko, že se naše obličeje skoro dotýkaly. „Jsi až po uši zamilovaná do Lucase Rosse a já s tím nemůžu nic dělat. Ale to neznamená, že si neužívám, když jsem tak blízko tebe.“
Z nějakého důvodu jsem se nedokázala přestat dívat na jeho rty. Měl hranatou čelist a od rána mu na tváři narostlo mírné strniště. „Jen mi to přijde dost riskantní.“
„Jediný, kdo tu riskuje, jsem já. Existuje riziko, že se na tebe příliš upnu. Pokud necítíš zmatek, tak se tě to netýká.“
„Necítím.“
„Samozřejmě že necítíš.“ Znovu se pousmál.
Přinutila jsem se vstát, ale kolena se mi třásla. Balthazar zůstal sedět u okna a nepřestával se usmívat. „Takže, zdá se mi, že máš poslední dobou dobrou náladu. Vypadáš vesele – ne přehnaně, ale přesto vesele.“
„Jo, jsem v pohodě.“
Sedla jsem si na kraj postele, takže se vzdálenost mezi námi zvětšila. Teď už jsem byla schopná se soustředit. „Po tom výletu do Rivertonu jsi neprožíval zrovna jednoduché období,“ prohodila jsem. „Zjistil jsi něco nového od té doby, co jsme o tom spolu mluvili naposledy?“
„Ne – až Charity najdu, dozvíš se to jako první. Čím dřív budeme moct odvolat Černý kříž, tím lépe.“ Opřel se o okenní rám. Za ním byla vidět obluda, takže to vypadalo, jako by mu na ramenou seděl sám ďábel. „Ale snažím se vyrovnat se s tím, že to bude chvíli trvat. Neviděl jsem ji třicet pět let; těch pár měsíců už to vydržím.“
„Mluvíš, jako bys ty potřeboval ji a ne obráceně.“
Balthazar o tom chvilku přemýšlel. „Asi pořád potřebuju někoho, o koho bych se mohl starat.“
Znovu jsme se ocitli na tenkém ledě, a tak jsem rychle změnila téma. Už nějakou dobu jsem zvažovala, jestli se mu s touhle záležitostí můžu svěřit. „Když ti prozradím něčí opravdu hodně důvěrný příběh, protože si myslím, že by sis mohl vědět rady, slíbíš mi, že to nikomu neřekneš? A nikdy nedáš najevo, že o tom víš?“
„Samozřejmě.“ Zhluboka si povzdechl. „Týká se to Lucase?“
„Ne. Týká se to Raquel.“ Tak potichu, že mí rodiče nemohli slyšet ani slovo, jsem mu vyprávěla, co mi Raquel prozradila o přízraku, který ji tak dlouho děsil.
Očividně ho to nevystrašilo tolik jako mě. „A co sis myslela o přízracích, Bianco? Že jsou stejně roztomilé a přátelské jako Casper a jeho kamarádi?“ Pak se zamračil. „Dávají ještě seriál o Casperovi?“
„Natočili film,“ odpověděla jsem mu nepřítomně. „Jenže tenhle duch dělá horší věci, než že jen tvoří mráz a led. Je to násilník.“
„Dokonce i v mýtech lidí se vyskytují takzvaní incubi, Bianco. Jsou to démoni, kteří sexuálně zneužívají spící ženy. Démonům s ženským tělem, kteří zneužívají spící muže, se říká succubi. Přízraky nemají těla, a tak využívají každé příležitosti, kdy mohou zneuctít tělo někoho jiného. Posedlost, sexuálně motivované útoky, pronásledování – děje se to pořád dokola.“
Zachvěla jsem se. „Je to tak děsivé. Na světě je tolik duchů – musí jich být miliony, Balthazare. Pokud jsou všichni schopni –“
„Zadrž. Na světě se nevyskytují miliony duchů. Je jich docela málo. Rozhodně méně než upírů.“
„To není možné. Skoro všichni lidští studenti tady na škole vyrostli v domech, kde strašilo.“
„Cože? Děláš si legraci?“
„Zjistil to Vic. Skoro každý z nich měl doma ducha. Jestli je to pravda, musely by jich existovat stovky i tisíce.“ Hlas se mi vytratil, protože jsem si uvědomila, že se nabízí i jiná možnost.
Buď na celém světě stály domy, ve kterých strašilo, a šlo jen o náhodu, že se studenti, kteří v nich vyrůstali, sešli na Evernightu, anebo jsem přišla na odpověď, po které jsme s Lucasem už dlouho pátrali. Tohle byl důvod, proč jim Bethanyová dovolila studovat na zdejší akademii. Přijímala jen ty studenty, v jejichž životech se vyskytovaly přízraky.
„Bethanyová vyhledává přízraky,“ zašeptala jsem.
„Cože?“
Vysvětlila jsem to Balthazarovi, jak nejlépe jsem uměla, a samým vzrušením jsem skoro začala koktat. „Tohle musí být ono. Jakmile je sem přijme, získá na mnoho let spojení na jejich rodiny a bydliště. Pokud by se potřebovala dostat do některého z těch domů, pravděpodobně by to pro ni nebyl žádný problém.“
„Souhlasím s tebou, že to nemůže být náhoda,“ řekl Balthazar. Pak se ušklíbl. „Nejde o shodu náhod. Ale proč by je Bethanyová vyhledávala? Přízraky nenávidí nás a my nenávidíme je. Obyčejně nás nechávají na pokoji a my jim tu laskavost oplácíme.“
„Jenže teď se něco změnilo. Období příměří skončilo.“ Zachvěla jsem se a objala si nohy rukama. „Pronásledují nás. Chtějí zničit buď tuhle školu, nebo upíry vůbec. Bethanyová musela tušit, že se to stane, a tak začala přijímat lidské studenty, aby je vystopovala. Možná k nim chtěla získat přístup.“
Balthazar bubnoval prsty po okenním parapetu. „Něco na tom je. Ale zamysli se, Bianco – několik staletí se žádný duch neodvážil přiblížit k Evernightu, a jakmile tu začnou studovat lidé, objeví se jich tu hned několik?“
„Několik?“ Vzpomněla jsem si na dívku, kterou jsem spatřila na začátku školního roku, ledového muže, kterého jsem viděla v severní věži, a přízrak, který narušil podzimní ples. „Jo, rozhodně není jen jeden. Ale trvalo rok, než tady začaly strašit.“
„Pokud šlo ze začátku jen o drobné incidenty, mohly začít Evernight pronásledovat už loni a my si ničeho nevšimli.“
Konečně jsem té záhadě přišla na kloub. Pochopila jsem, že naši školu ovládly přízraky a že to, co jsme viděli, byl jen začátek.
„Je nádherný, miláčku.“ Máma si dala náramek na zápěstí a pak tátu políbila na tvář. Vzhledem k tomu, že už jí kupoval vánoční dárky déle než tři sta let, obdivovala jsem ho, že stále ještě dokáže vymyslet něco, co jí udělá radost. Ale možná důvod jejich šťastného vztahu spočíval právě v tom, že se těšili z každého dárku, gesta i slova.
Táta mi z legrace pocuchal vlasy. „Tvé dárky necháme na zítřek, až tu bude Balthazar, ale tenhle si rozbal hned, ano?“
Poslušně jsem vzala dárkovou tašku, ve které se skrýval starožitný zelenohnědý náhrdelník s přívěskem ve tvaru slzy. „Je krásný,“ pronesla jsem, když jsem ho držela v rukou. Uvědomila jsem si, jak je těžký. „Co je to za kámen?“
„Obsidián,“ prohlásila máma. „Zkus si ho, ať víme, jak ti sluší.“
Pověsila jsem si ho na krk a oba se úplně rozzářili. Přemýšlela jsem, proč vybrali zrovna tenhle kámen, ale líbil se mi jeho černý lesk.
Jak se asi měl Lucas? Nedokázala jsem si představit, že by mu Kate nebo Eduardo vyprávěli vánoční příběhy z dětství, a pochybovala jsem, že Černý kříž zůstával na jednom místě tak dlouho, aby zdobili stromeček. Představila jsem si, jak si jako malý kluk s blonďatými vlásky a velkýma očima přál k Vánocům hračky, ale nikdy žádné nedostal. Přesto si nikdy nestěžoval. Možná teď právě spal na provizorním lůžku někde v garážích – bez dárků, cukroví i koled. Tahle představa mě zalila lítostí a vzpomněla jsem si, jak mi kdysi řekl, že nikdy nevedl normální život.
Bylo mi smutno z toho, že Lucas tráví Vánoce sám.
Až po naší nešťastné rozepři ve hvězdárně jsem si uvědomila, jak moc jsem spoléhala na to, že spolu jednou zůstaneme navždy. Přesto jsem stále doufala, že se jednoho dne vzdá svého členství v Černém kříži a stane se upírem jako já. Jenže tuhle možnost on rozhodně odmítl.
Ale jak jinak by mohl získat svobodu? Jak bychom pak mohli zůstat spolu?
2024 ©