Rozneslo se, že jsem zpátky v dílně, a pravidelní zákazníci se začali zastavovat, aby mi projevili soustrast a podporu. Graffiti celou věc jen zhoršilo. V devět už jsem se schovávala v garáži s velkými rolovacími dveřmi staženými, i když to znamenalo, že uvnitř panovalo takové horko, že se tu skoro nedalo dýchat a účet za elektřinu bude pořádně mastný.
Zákazníky jsem nechala na starost Zeemu − chudáci zákazníci. Zee není společenský typ. Před lety, když jsem tu začala pracovat, se o ně staral jeho devítiletý syn a všichni byli náležitě vděční.
Většinu dopoledne jsem zjišťovala, proč dvacet let stará jetta nešlape, jak by měla. Není nic zábavnějšího než snažit se přijít na kloub navzájem zcela nesouvisejícím problémům, tedy pokud nad nimi můžete strávit rok či dva. Majitelka končila v práci ve tři ráno a už dvakrát se jí stalo, že nedokázala nastartovat a zjistila, že má úplně vybitou baterii, přestože zhasla světla.
Baterie byla v pořádku. Alternátor taky. Ležela jsem na sedadle řidiče s nohama na opěradle a s hlavou zabořenou v přístrojové desce, když mě něco napadlo. Překulila jsem se a podívala se na nový CD přehrávač, který ve starém autě doslova zářil a při poslední prohlídce byl na jeho místě obyčejný starý kazeťák.
Když vešel dovnitř Zee, klela jsem jako dlaždič a nadávala technikům, kteří si neuměli ani zavázat boty, ale odvažovali se hrabat v jednom z mých aut. O jettu jsem se starala od chvíle, kdy jsem začala pracovat s auty, a cítila jsem k ní zvláštní náklonnost.
Zee několikrát zamrkal, aby skryl pobavení. „Mohli bychom účet poslat dílně, kde jí stereo nainstalovali.“
„Zaplatili by mi?“ zeptala jsem se.
Zee se usmál. „Zaplatili, kdybych jim ho odnesl já.“ I Zee měl tendenci brát si problémy aut svých zákazníků osobně.
Zavřeli jsme dílnu a na oběd si zašli k oblíbenému stánku na autentické mexické tacos. Nebyl v něm žádný sýr ani ledový salát, nýbrž koriandr, citrón a ředkev − což mi chutnalo mnohem víc.
Stánek stál hned vedle mexické pekárny na opačné straně visutého mostu přes řeku Columbii, takže byl teoreticky vzato v Pasku, ale jen tak tak. Stánek se nacházel v malém přívěsu obtěžkaném bílými tabulemi s nabídkami a cenami.
Žena s milou tváří, která tam obsluhovala, znala anglicky sotva dost na to, aby zvládla přijímat objednávky − ale na tom asi nezáleželo, protože mezi zákazníky bylo jen velmi málo výhradně anglicky mluvících lidí. Když jsem platila, něco mi řekla a poplácala mě po ruce − a když jsem se podívala do pytlíku, abych se ujistila, že nezapomněla na malé plastové kelímky se salsou, uviděla jsem, že mi přidala dvě má oblíbená tacos. Což jen dokazovalo, že o mně vědí i ti, kdo si nedokážou přečíst noviny.
Zee nás pak zavezl do parku na kennewické straně řeky, kde na břehu stály piknikové stoly, u kterých jsme mohli pojíst. Cestou od parkoviště ke stolům jsem si povzdychla. „Přála bych si, aby se to nedostalo do novin. Jak dlouho bude trvat, než lidi zapomenou a přestanou na mě koukat tak soucitně?“
Zee mi věnoval vlčí úsměv. „Říkal jsem ti, že se máš naučit španělsky. Blahopřála ti k tomu, že jsi ho zabila. A ví o dalších mužích, kteří by si zasloužili podobný konec.“ Vybral stůl a posadil se.
Sedla jsem si naproti a postavila pytlík mezi nás. „To neřekla.“ Španělsky sice nemluvím, ale každý, kdo žije v Tri-Cities dostatečně dlouho, pochytí tu a tam několik slov − a mimo to toho neřekla tolik, dokonce ani ve španělštině.
„Tu poslední část možná ne,“ připustil Zee, vytáhl si kuřecí tacos a vymačkal na ně citrón. „Ale viděl jsem jí to v obličeji. Řekla: ‚Bien hecho.‘“
První slovo jsem znala, ale chtěl mě donutit, abych se na to druhé zeptala. Čekal, dokud mě nepřemohla zvědavost a já nevyhrkla: „A to znamená? Dobrá…“
„Dobrá práce.“ Zakousl se bílými zuby do tortilly.
Hloupé. Bylo hloupé klást takový důraz na názory jiných lidí, ale fakt, že jsem našla někoho, kdo mě nepovažoval za oběť, mě nesmírně potěšil. Polila jsem si tacos s kozím masem pálivou zelenou omáčkou a s novou chutí jsem se do něj pustila.
„Myslím,“ řekla jsem Zeemu, „že večer po práci zaskočím do doja.“ Už jsem propásla hodinu v sobotu ráno.
„Bude to zajímavá podívaná,“ řekl Zee. Víc se ke lži přiblížit nedokázal. Nijak netoužil sledovat, jak se banda lidí tluče, až z nich jsou nechutně zpocené a unavené hromádky (jeho vlastní slova). Asi nepřijal úlohu mého tělesného strážce jen na pracovní dobu.
*
Někdo s nimi se všemi promluvil. Poznala jsem to podle ledabylého způsobu, jakým mě po příchodu do doja pozdravili. Když mě sensei Johanson spatřil, svaly na čelisti mu zacukaly, ale pak nás s obvyklou sadistickou důkladností provedl rozcvičkou.
Když jsme se pustili do cvičných soubojů, svaly na zádech, které jsem měla celý týden napjaté, se mi uvolnily a rozhýbaly. Po dvou zápasech jsem se uklidnila a postavila se drtivě silnému hnědému pásku a tyranovi doja, jehož jsem měla ráda, a zároveň jsem ho z celého srdce nenáviděla. Dával si pozor, dobrý pozor na to, aby ho sensei nikdy neviděl, ale rád ubližoval lidem… ženám. Kontaktní bojový styl, který sensei zvolil, byl jedním z důvodů, proč jsem byla jedinou ženou ve skupině.
Mým protivníkem byl Lee Holland. Lee nebyl ženatý, za což jsem byla vděčná. Žádná žena si nezasloužila s ním žít.
Popravdě jsem s ním zápasila ráda, protože jsem se necítila provinile, když jsem mu způsobila modřiny. A taky jsem si užívala jeho frustraci, když mi nacvičenými pohyby (jeho hnědý pásek byl po právu nadřazený mému fialovému) nedokázal zasadit ránu.
Ale dnes jsem v jeho očích viděla ještě něco jiného. Žhavý chtíč, který se mu v nich objevil při pohledu na stehy na mé bradě, mě vážně děsil. Vzrušovalo ho, že mě znásilnili. Anebo že jsem někoho zabila. Dala bych přednost tomu druhému, ale jak jsem znala Leeho, šlo o to první.
„Jsi slabá,“ pošeptal mi, aby to nikdo jiný neslyšel.
Měla jsem pravdu v tom, co vyburcovalo jeho zájem.
„Posledního člověka, který si to myslel, jsem zabila,“ řekla jsem a vší silou ho nakopla do hrudi. Obvykle se snažím krotit, abych působila co nejlidštěji. Ale při pohledu do jeho očí jsem si přestala hrát na člověka. Nebyla jsem nadpřirozeně silná, ale v bojových uměních záleží i na rychlosti.
Vyvedla jsem ho z rovnováhy a dostala se mu do zad. Při turnajích k sobě protivníci stojí čelem, ale náš styl podporoval útoky zezadu nebo ze strany, aby soupeřovy zbraně mířily špatným směrem. Tvrdě jsem ho nakopla do kolene a srazila ho na zem. Než mohl zareagovat, uskočila jsem o metr dozadu a dala mu šanci vstát, koneckonců se jednalo o cvičný souboj a ne o boj na život a na smrt.
Naše dojo sice učilo, jak protivníka sevřít, ale jen okrajově. V shi sei kai kan šlo o to protivníka co nejrychleji skolit a postavit se dalšímu. Tento styl byl vyvinut pro skutečný boj, kde voják mohl čelit více nepřátelům najednou. Při sevření jste se vystavovali útoku jiného nepřítele. A já neměla zájem zůstat v Leeho blízkosti déle, než bylo nezbytně nutné.
Zařval hanbou a vzteky a zaútočil. Blok, blok, otočka a úskok. Dařilo se mi držet si ho od těla.
Někdo hlasitě vykřikl: „Senseii! Podívejte, co dělá Lee!“
„Dost, Lee,“ zavolal sensei z opačné strany doja, kde s někým cvičil. „To stačilo.“
Zdálo se, že ho Lee neslyšel. Kdybych nebyla rychlejší než on, už by mě zranil. Dbala jsem na to, aby mě nezasáhl pěstmi. Alespoň do chvíle, kdy jsem začala být domýšlivá a příliš sebejistá.
Naletěla jsem triku pravou rukou a on mě zatím udeřil levou do bránice a povalil mě na zem. Ignorovala jsem vyražený dech a vrávoravě se překulila na nohy. A přitom jsem si všimla, že ve dveřích stojí Adam v obleku. S pažemi založenými na hrudi čekal, jak se s Leem vypořádám.
A tak jsem to udělala. Adamova přítomnost mi vnukla nápad. Strávila jsem nějaký čas v jeho doju − měl ho doma v garáži − a cvičila jsem výkop, při kterém jsem musela vyskočit a ve vzduchu se otočit. Původně sloužil k sražení jezdce ze sedla. Pěší voják přinášel oběť, protože se neočekávalo, že by výkop přežil. Ale válečníci na koních byli cennější než pěšáci, takže oběť stála za to. V moderních dobách se výkop předváděl víceméně už jen na exhibicích, protože pro boj s vycvičeným protivníkem byl obvykle příliš pomalý a okázalý, než aby k něčemu byl. Obvykle, pokud jste nebyli kojot a nadpřirozeně rychlí.
Lee nepočítal s tím, že se o něco takového pokusím.
Zasáhla jsem ho patou do brady a on se rázem zhroutil na zem. Klesla jsem vedle něj a bojovala o dech, který mi vyrazil.
Lee ještě pořádně nedopadl a sensei už byl u něj, aby ho prohlédl. Adam mi položil ruku na břicho a narovnal mi nohy, aby mi pomohl dýchat.
„Hezké,“ řekl. „Škoda, že jsi do kopu nevložila všechnu sílu; pokud si někdo zaslouží přijít o hlavu…“ Nemyslel to jako vtip. Kdyby to řekl prudčeji, dělala bych si starosti.
„Je v pořádku?“ pokusila jsem se zeptat − a asi mi rozuměl.
„Omráčila jsi ho, ale jinak mu nic není. Ani ho nebude bolet za krkem.“
„Myslím, že máte pravdu,“ řekl sensei. „Nepoužila všechnu sílu a provedla výkop dokonalým turnajovým stylem.“ Lee zasténal a pohnul se, sensei ho ale pevně držel.
Pohlédl na mě a zamračil se. „To bylo hloupé, Mercy. Co je prvním pravidlem souboje?“
Konečně jsem dokázala promluvit. „Nejlepší obranou jsou rychlé tenisky,“ řekla jsem.
Kývl. „Správně. Když sis všimla, že se přestal ovládat − což muselo být o dobré dvě minuty dřív, než jsem si to uvědomil já, protože jsem pomáhal Gibbsovi cvičit kopy − měla jsi zavolat o pomoc a vzdálit se od něj. Nebyl důvod, aby to skončilo zraněním.“
Gibbs, druhý hnědý pásek, se z davu ozval: „Je jí to líto, senseii. Prostě byla zmatená. Utíkala špatným směrem.“
Všichni se rozesmáli a napětí povolilo.
Sensei Leeho prohlédl, aby se ujistil, že není vážně zraněný. „Dalšího tréninku už se dnes nezúčastníš,“ řekl mu. „Po hodině si promluvíme.“
Lee se zvedl, nepohlédl na mě ani na nikoho jiného a šel se postavit v podřepu zády ke zdi.
Sensei vstal a zadíval se na Adama.
Ten se uklonil s pěstí přitisknutou k dlani. Oči mu skrývaly sluneční brýle, které předtím, když jsem ho zahlédla ve dveřích, neměl. Většina vlkodlaků, které znám, nosí tmavé sluneční brýle nebo klobouky, jež jim stíní oči.
„Adam Hauptman,“ řekl. „Mercyin přítel. Budu se jen dívat, pokud dovolíte.“
Sensei byl v normálním životě účetní. Přes den pracoval v pojišťovací firmě, ale tady byl král. Na Adama pohlédl chladně a sebejistě.
„Vlkodlak,“ řekl. Adam byl jeden z pěti nebo šesti vlkodlaků smečky, kteří se rozhodli vystoupit na veřejnost.
„Hai,“ přitakal Adam.
„Tak proč jste Mercy nepomohl?“
„Je to vaše dojo, senseii Johansone.“ Sensei povytáhl obočí a Adam se zářivě usmál. „A kromě toho jsem ji viděl bojovat. Je houževnatá a chytrá. Kdyby si myslela, že je v průšvihu, požádala by o pomoc.“
Překulila jsem se na nohy, vstala a rozhlédla se. Byla jsem v pořádku, jen na břichu budu mít pěkné modřiny. Zee zmizel. Jakmile se Adam ujal hlídání, fae okamžitě odešel. Když jsme vešli dovnitř, ohrnul nos nad pachem zpocených těl − měl štěstí, že podzim byl chladný. V létě dojo páchlo na hony daleko, alespoň mému nosu. Mně pach připadal silný, ale ne nepříjemný, podle poznámek ostatních studentů karate ho ale většina lidí nesnášela stejně jako Zee.
Drama skončilo, Adam ustoupil ke stěně a v horku si povolil kravatu a sundal sako. Sensei nás nechal vykonat tři sta výkopů do strany (Leeho povolal zpět z vyhnanství, aby se cvičení zúčastnil) napřed doleva, pak doprava. Všichni jsme počítali v japonštině − i když jsem tušila, že kdyby k nám zaskočil rodilý mluvčí, sotva by nám rozuměl.
První stovka byla snadná, protože jsem měla svaly uvolněné a zahřáté po rozcvičce; druhá už byla… těžší. Někde kolem dvě stě dvaceti jsem se ztratila v pálivé bolesti, takže to byl skoro šok, když jsme skončili a změnili strany. Sensei procházel řadami studentů (dnes večer nás tu bylo dvanáct) a podle potřeby upravoval naše postoje.
Dalo se snadno poznat, kdo bere výcvik vážně; naše dvousté výkopy vypadaly stejně jako první. Méně horliví studenti ztráceli výšku a formu, jak podléhali únavě. A někteří na tom byli dobře i při třístém výkopu − já mezi ně ale nepatřila.
*
Po hodině byli lidé tak uchváceni pohledem na vlkodlaka − dost na něj zírali − že ani nevěnovali pozornost mně. Já se převlékla na záchodě a dala si ze zdvořilosti na čas, aby se ostatní stačili převléct v předsíni doja, než vyjdu ven.
Když jsem opustila záchod, čekal na mě sensei.
„Dobrá práce, Mercy,“ řekl s důrazem, který mi prozradil, že nemluví o Leem. Bylo zvláštní, že použil stejná slova jako žena ve stánku s tacos, jen v jiném jazyce.
„Kdyby nebylo tohohle,“ hlavou jsem ukázala na dojo, „tu noc bych zemřela já, a ne muž, který mě napadl.“ Formálně jsem se mu uklonila s pěstmi dolů. „Děkuji za všechno, co jste mě naučil, senseii.“
Oplatil mi úklonu a oba jsme ignorovali slzy v očích.
Adam čekal u vchodových dveří a pečlivě si prohlížel nehty. Rozhodl se reagovat na zírání lidí pobaveně, což bylo jen dobře. Byl totiž dost výbušný. Košile z egyptské bavlny mu ztmavla potem, ulpívala mu na křivkách ramen a paží a všem hlásala, že má vypracované tělo.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se zklidnila, a všem jsem ho představila. Jen Lee mu dokázal hledět do očí déle a já se bála, že Adam vypění. Děsivě se na Leeho usmál. Trnula jsem, co by mohli plácnout, proto jsem popadla Adama za paži a odtáhla ho ke dveřím.
Kdyby chtěl, mohl mě setřást, ale podřídil se mi. Nepřijela jsem autem, protože dojo se nacházelo jen kousek od dílny; stačilo přejít travnatý plácek a chvíli jít po kolejích. A nikde jsem neviděla ani Adamovo SUV.
„Přijel jsi jiným autem?“ zeptala jsem se na parkovišti.
„Ne, požádal jsem Carlose, aby mě tady vysadil. Chtěl jsem jít s tebou zpátky k dílně.“ Carlos byl jedním ze tří nebo čtyř vlkodlaků, kteří pracovali v Adamově bezpečnostní firmě, žádného z nich jsem ale dobře neznala. „Vzpomněl jsem si, že jsi říkala, že tě procházka zpátky vždycky zchladí.“
Zmínila jsem se o tom před několika lety. Čekal na mě u dílny, aby mi vynadal… Upřela jsem oči na asfalt a otočila hlavu, aby neviděl můj úsměv.
Bylo to poté, co jsem poprvé vytáhla ze stodoly starý vrak auta a postavila ho přímo do středu pole, takže ho Adam nemohl z okna své ložnice nevidět. Pálil tehdy rozkazy na všechny strany, a protože jsem vlkodlaky dobře znala, neodvažovala jsem se mu postavit otevřeně. Raději jsem se rozhodla potrápit ho starým, otlučeným rabbitem, protože jsem věděla, jak miluje čistotu a pořádek.
Zastavil se v garáži a našel moje auto, mě ale ne. Nikdy nic neřekl, ale určitě mě vystopoval až do doja − a místo aby si postěžoval na zrezivělý vrak, vyčinil mi za to, že se courám v noci po Tri-Cities sama. Řekla jsem mu, že krátkou procházku z doja do dílny využívám k tomu, abych po tréninku vychladla. Bylo to krátce po jeho rozvodu. Před lety.
Zapamatoval si to.
„Proč se tváříš tak samolibě?“ zeptal se.
Zapamatoval si, co jsem mu řekla, jako bych pro něj už tehdy byla důležitá… A já dokázala popsat přesný odstín kravaty, kterou měl ten den na sobě, i ustarané zbarvení jeho hlasu.
Nechtěla jsem si to přiznat, ale přitahoval mě. Nepřiznala jsem si to, když byl ženatý, a ani poté, co se rozvedl. Vychovali mě vlkodlaci, ale opustila jsem je a nechtěla jsem se znovu ocitnout v klaustrofobickém, násilnickém prostředí. A už vůbec jsem netoužila randit s alfou.
A přesto jsem teď šla bok po boku s Adamem, který už ani víc alfa být nemohl.
„Proč jsi nezasáhl do mojí bitky s Leem?“ zeptala jsem se, abych změnila téma. Chtěl to udělat − proto si nasadil sluneční brýle, aby si nikdo nevšiml, že mu oči zesvětlaly do vlčí zlaté.
Neodpověděl hned. Uměle vytvořený násep, po němž se táhly vlakové koleje a který představoval nejkratší cestu zpátky k dílně, byl prudký a štěrk poněkud zrádný. Byla jsem rozbolavělá, proto jsem po něm nahoru vyběhla. Lýtka unavená po třech stech výkopech proti dodatečné námaze protestovala, ale takhle jsem měla šplhání rychleji za sebou.
Adam vyběhl za mnou nahoru na násep lehce, přestože měl na nohách naleštěné boty k obleku. Fakt, že jsem ho měla v patách, mě znervóznil, jako bych byla kořist a on mě pronásledoval. Proto jsem se nahoře zastavila a protáhla si unavené nohy. Ať se propadnu, jestli budu před Adamem utíkat.
„Zvládla jsi ho,“ řekl Adam a sledoval mě. „Je na tom lépe než ty, ale nikdy nebojoval o život. Nechtěl bych, aby ses v jeho společnosti ocitla svázaná, ale v doju neměl šanci.“ Potom se jeho hlas prohloubil a zdrsněl. „Kdybys nebyla hloupá, nikdy by tě nezasáhl. Už to víckrát nedělej.“
„Rozkaz, pane,“ řekla jsem.
Celý den jsem se snažila na Adama nemyslet − zkřížené hnáty na mých dveřích znamenaly, že se mnou Marsilie ještě neskončila. Přestože Zee slíbil, že se poptá kolem, byla jsem si jistá, jistá, že moji dílnu označili upíři. A přesně jak Tony říkal, i mně to připadalo jako výhrůžka smrtí. Bylo po mně, moje smrt byla jen otázkou času. Mohla jsem jen vymyslet, jak zabránit tomu, aby se mnou zemřeli další lidé.
Adam by za svoji družku položil život. A nedovolil by mi ani prostě zmizet. Christy, jeho první manželka, nebyla jeho družka, jinak by byli pořád manželé. Musela jsem najít způsob, jak zrušit, co jsem včera v noci udělala.
Ale bylo těžké zabývat se smrtí, když kráčel vedle mě, podzimní slunce se mu lesklo ve vlasech a zářilo mu do očí, až musel mžourat, což naopak prohlubovalo vrásky od smíchu na jeho obličeji.
Ledabyle mě vzal za ruku, takže kdybych se mu chtěla vyhnout, musela bych ztropit scénu. A stejně jsem ucuknout nechtěla. Naklonil hlavu na stranu, jako by se mě snažil pochopit − poznal, na co jsem myslela? Jeho velká ruka byla teplá. Díky mozolům nebyla o nic měkčí než moje prací zhrublá kůže.
Odvrátila jsem se od něj, ale nepustila ho, když jsem se po kolejích vydala k dílně. Asi čtyři kroky jsme nemotorně klopýtali, pak přizpůsobil krok mému a naše těla zapadla do rytmu.
Zavřela jsem oči a věřila, že mi smysl pro rovnováhu a Adam zabrání sejít z cesty. Kdybych se rozplakala, zeptal by se, co se děje, a vlkodlakovi se nedá lhát. Musela jsem ho rozptýlit.
„Máš novou kolínskou,“ řekla jsem mu zastřeným hlasem. „Líbí se mi.“
Zasmál se. Byl to vřelý, dunivý zvuk, který se mi usadil v břiše jako teplý kousek jablečného koláče. „Asi šampón…“ Pak se znovu zasmál a přitáhl si mě blíž, až jsem do něj vrazila. Pustil moji ruku a objal mě paží kolem ramen. „Ne. Máš pravdu, zapomněl jsem. Jesse mě něčím nastříkala, když jsem odcházel z domu.“
„Jesse má výtečný vkus,“ řekla jsem mu. „Voníš tak dobře, že bych tě nejradši snědla.“
Paže okolo mých ramen ztuhla. Zvážila jsem, co jsem právě řekla, a zahořely mi tváře. Zčásti za to mohl stud… zčásti ne. Ale jeho pozornost neupoutalo mé freudovské uklouznutí.
Adam se zastavil. A protože mě objímal, zůstala jsem stát taky. Pohlédla jsem na něj, pak jsem se otočila k dílně.
Hopla. No, snažila jsem se ho rozptýlit, aby se nedivil, proč jsem tak rozrušená. Tohle byl ideální způsob.
„Zee se o tom asi nezmínil, co?“
„Kdo to udělal?“ zavrčel. „Upíři?“
Jak na to odpovědět, nezalhat, což by vycítil, a nerozpoutat válku?
Kdybych tušila, že Marsilie ví o tom, že jsem zabila Andreho, nikdy bych Adamovi neřekla, že se stanu jeho družkou. Jiný vlk by možná pochopil, že válka s upíry mě nezachrání, jen bude stát život spoustu lidí. Válka s upíry tady v Tri-Cities by se mohla rozšířit jako nákaza na celé marokovo území.
Ale Adam to nenechá být. A Samuel mu bude stát po boku. Nebyla jsem velkou láskou Samuelova života, ani on tou mojí. Jenže to neznamenalo, že mě nemá rád a já jeho. A Samuel by do celé věci zatáhl svého otce, maroka.
Žádnou paniku, buď věcná, řekla jsem si. „Upíři mi sice vyzdobili dveře, zbytek ale má na svědomí Timova sestřenice a její přítel. Můžeš si to prohlédnout na záznamu, pokud budeš chtít. Gabrielova matka a jeho sourozenci se v sobotu zastaví a pomůžou mi znovu vymalovat. Policie se o to postará, Adame.“ To poslední jsem řekla, protože byl celý napjatý. „Tony si myslí, že to vypadá docela vánočně. Možná to tak na několik měsíců nechám.“
Upřel na mě dopálený pohled.
„Ta holka pořád věří svému bratranci, Adame. Myslí si, že jsem si celou věc vymyslela, abych se vyhnula obvinění z vraždy.“ Dovolila jsem, aby z mého hlasu vycítil soucit s Courtney, pro který nebude mít pochopení. Adam viděl dobro a zlo černobíle. Můj postoj ho podráždí a to ho rozptýlí. Začne se soustředit na Courtney a zapomene na upíry.
Adam se neuvolnil, ale znovu vykročil.
*
Obvykle se po hodině v dílně vysprchuji, ale nechtěla jsem, aby Adam dostal příležitost dobře si prohlédnout zkřížené hnáty na dveřích. Chtěla jsem ho přimět přemýšlet o čemkoli jiném, jen ne o upírech, dokud nezjistím, jaké mám možnosti. A tak jsme hned naskočili do vanagonu (můj ubohý rabbit byl po tom, co si s ním minulý týden pohrál fae, pořád nepojízdný).
Mohla bych se přestěhovat. Kdybych přešla na území jiného upíra, mohlo by to Marsilii zpomalit, hlavně kdyby to byl upír, který by ji nenáviděl. Vadilo by mi vzít do zaječích, ale když zůstanu, zabije mě − což by se Adamovi vůbec nelíbilo, a kromě mě by zemřela i spousta dalších lidí.
Mohla bych se pokusit Marsilie zbavit.
Se vší vážností jsem o tom uvažovala, což jen dokazuje, jak jsem byla zoufalá. Jasně, zabila jsem dva upíry. Toho prvního s velkou pomocí a kupou štěstí. Druhého, zatímco spal.
Měla jsem asi stejnou šanci zabít Marsilii jako moje kočka pumu. Možná menší.
Cestou domů jsem přemýšlela a tlachala o všem možném. K sobě domů. Benzín je drahý a jemu nebude vadit jít ten kousek pěšky.
Pokud počká, než se vysprchuji, mohla bych jít s ním. Pohlédla jsem na nebe a dospěla k názoru, že sprchou nebudu riskovat, že si Adam promluví se Stefanem první.
Potřebovala jsem zjistit, co umělecké dílo na mých dveřích znamená − a jestli bude stačit, když uteču. Stefan to možná bude vědět, ale nemohla jsem se ho zeptat před ostatními. Až na to přijde, už vymyslím, jak si s ním promluvit o samotě.
„Mercy,“ řekl Adam, když jsem zabočila na svoji příjezdovou cestu, a přerušil tak můj monolog o karmann ghiu a o přednostech a záporech vzduchem chlazených motorů. Jeho hlas zněl zároveň pobaveně i odevzdaně. Ten tón jsem od něj slýchávala často.
„Hm?“
„Proč ti upíři namalovali na dveře zkřížené hnáty?“
„Nevím,“ řekla jsem mu pečlivě uvolněně. „Ani si nejsem jistá, že to upíři byli. Kamera osobu, která to udělala, dobře nezachytila. Se Zeem nás napadlo, že to byli upíři, jen kvůli Stefanovi. Zeptá se ale strýčka Mikea, aby se ujistil, že za tím nejsou fae.“
„Nedovolím, aby ti Marsilie ublížila,“ řekl mi tichým hlasem, kterým skládal čestné sliby.
Vlci takové věci dělávají, hlavně ti starší. Adama bych však mezi starší nezařadila. Narodil se kolem roku 1950, ale navždy bude vypadat, jako by mu bylo pětadvacet. Staršími vlky jsem nemyslela vlky z padesátých let, nýbrž přinejmenším stovky let staré.
Nebylo to tím, že by moderní muži neměli čest, jen o ní podobným způsobem nesmýšlejí. Jsou flexibilnější než dřívější pokolení. Někteří staříci berou své sliby velice, velice vážně. Nejsem ovšem tak hloupá, abych uvěřila, že Adam skutečně dokáže zajistit, že mě Marsilie nezabije − a nepoloží život za to, aby svůj slib dodržel.
Ne že bych se odevzdala osudu, nic takového, ale život mezi vlkodlaky mě naučil zvážit s čistou hlavou následky a omezit možné škody. A pokud Marsilie chtěla moji smrt… No, bylo pravděpodobné, že mě zabije. Velmi pravděpodobné. Dost pravděpodobné na to, aby mi začal hrozit nový záchvat hloupé paniky. Byl dneska můj první, pokud nepočítám, že jsem se několikrát zadýchala.
„Není natolik hloupá, aby mě napadla,“ řekla jsem mu, když jsem otevírala dveře. „Hlavně když se doslechne o tom, že jsem tě oficiálně přijala za svého druha. Teď jsem pod ochranou smečky. Nemůže mi toho moc udělat.“ Měla by to být pravda… ale nějak jsem si nemyslela, že to bude tak jednoduché. „To Stefan má potíže.“
Vystoupil, počkal, dokud jsem zepředu neobešla vůz, pak se zeptal: „Vyjdeš si se mnou zítra… na nějaké hezké místo? Dáme si večeři, zatančíme si.“
Něco podobného jsem nečekala, ne když si mě měřil tak chladnýma očima. Chvíli trvalo, než jsem na změnu tématu přistoupila, protože mě trochu zaměstnávala představa smrti Marsiliinou rukou.
Adam mě chtěl vzít na rande.
Dotkl se mé tváře − dělal to rád a v poslední době stále častěji. Teplo jeho ruky jsem cítila až do špiček prstů na nohách. Najednou mi nadcházející smrt nepřipadala tak strašná.
„Dobrá. Ráda.“ Položila jsem si ruku na břicho, abych potlačila šimrání, nevěděla jsem ale, jestli ho vyvolala představa dalšího rande s Adamem, nebo vědomí, že se s ním budu muset rozejít, dřív než jemu a smečce přinesu smrt. Možná budu muset utéct už dnes v noci − ranilo by ho víc, že jsem souhlasila se schůzkou? Měla bych si najít výmluvu, proč to zítra nejde?
Najednou mě něco napadlo. Kdybych mu dostatečně ublížila, odehnala ho ve vzteku… pokusil by se Marsilii zabránit v tom, aby mě zabila, nebo by to nechal být? Roztřásl se mi žaludek a nemohla jsem popadnout dech − moje panika se zhoršovala.
„Musím se osprchovat,“ řekla jsem velmi klidným hlasem. „Ale pak bych si ráda promluvila se Stefanem.“
„Žádný problém,“ souhlasil a vystoupal přede mnou po schodech na verandu. Otevřel mi dveře a podržel je. „Počkám. Samuel není doma.“
Když jsem okolo Adama mířila dovnitř, opakovala jsem si, že nemám důvod cítit se jako Adamova kořist. Žádný důvod cítit v zádech jeho upřený pohled. Nemohl si přečíst moji mysl, nemohl vědět, že chci utéct. Přesto jsem se neotočila, když jsem řekla: „Udělej si pohodlí. Hned jsem zpátky.“ Zavřela jsem dveře ložnice a opřela se o ně.
*
Napřed jsem si vydrhla ruce kartáčem a průmyslovým mýdlem, abych z nich dostala celodenní špínu. Nikdy se mi to úplně nepodařilo, ale pokud Adamovi vadilo ukazovat se s někým, kdo má v kůži na rukou zažranou špínu, nikdy se o tom nezmínil. Když jsem je vyčistila, jak nejlépe to šlo, vstoupila jsem do sprchy.
Mohla jsem se rozmyslet a nestát se Adamovou družkou?
Nejsem tak citlivá na magii smečky jako vlkodlaci. Moc o ní nemluví. Vlkodlaci jsou velcí tajnůstkáři. Postupně jsem zjišťovala, že jde o víc, než jsem si myslela. Věděla jsem, že pár může svazek zrušit, žádný takový jsem ale ještě nepotkala.
Byl můj souhlas pouhými slovy, nebo spustil nějaký proces uvnitř smečky? Věděla jsem, že souhlas je potřebný ke spoustě věcí, při nichž vstupuje do hry magie. Já byla vůči některým druhům magie imunní. Možná se pouto mezi druhy ukáže být jedním z nich. Taky jsem věděla, že magie smečky působí na alfu trochu jinak než na ostatní vlky. Adam se ke mně připoutal, když mě před smečkou prohlásil za svoji družku − a to ovlivnilo jak magii smečky, tak Adama. Byla jsem si docela jistá, že u většiny vlků to funguje jinak, že se spářením musí souhlasit oba a jedná se o soukromější věc.
Zamračila jsem se. Musela proběhnout ceremonie. Tím jsem si byla skoro jistá. Něco se muselo stát, aby se z dvojice stal pár − a pak existoval i vlkodlačí rituál. Možná to Adam udělal naopak? Možná se spáření s alfou v ničem nelišilo od spáření s jiným vlkem.
A možná doženu samu sebe k šílenství. Potřebovala jsem informace a nevěděla jsem, koho se zeptat.
Nemohl to být nikdo v Adamově smečce − podkopala bych tím jeho autoritu. A stejně by mu o tom řekli. Nemohla jsem se zeptat ani Samuela, nebyl by to dobrý nápad, když jsme se teprve nedávno rozhodli, že se z nás nestane pár. A ani Brana, ze stejného důvodu. Věděla jsem, že poslal Samuela do Tri-Cities z pomýlené snahy dát nás dohromady. Nebyla jsem si jistá, jestli mu Samuel pověděl, že nám to nevyšlo. Ne poprvé jsem si přála, aby můj nevlastní otec Bryan stále žil. Ale už to bylo hodně dávno, co spáchal sebevraždu.
Nastavila jsem obličej horké sprše. Dobrá. Předpokládejme, že spáření není trvalé. Jak bych mohla v Adamovi vzbudit nenávist?
No, rozhodně se nevyspím se Samuelem. Ani neublížím Jesse.
Voda mi začala bušit do hojící se rány na bradě, proto jsem sklopila hlavu. Přinutit ho opustit mě mi připadalo logické, ale Adam nebyl z těch, kdo by v obtížné situaci odešli. A i kdyby se mi podařilo odstrčit ho, pořád by mu vadilo, kdyby mě Marsilie zabila. Možná kdybych měla několik měsíců nebo rok, povedlo by se mi to.
Mohla bych utéct? S penězi na účtu bych se dostala nanejvýš do Seattlu.
Hrozící nával paniky ustoupil, jak mě zalila úleva. Poprvé jsem měla radost z toho, že jsem švorc.
Možná jsem už byla mrtvá, ale ponechám si Adama, dokud budu naživu.
*
Přestože mě Adam dvorně držel za paži, když jsme šli přes pole k plotu s ostnatým drátem, který odděloval naše pozemky, vyzařoval z něj jako obvykle majetnický pocit. Moje, říkal nabitý vzduch okolo něj.
Kdyby nebylo Marsilie, jeho majetnictví by mě asi podráždilo. Nyní jsem byla nešťastná, protože jsem se nemohla prostě uvolnit a oddat se bezpečí, které představoval… bez toho, abych riskovala, že mu kvůli mně ublíží.
Možná bych měla odejít bez ohledu na peníze.
Žaludek se mi znovu stáhl. Pokud nedostanu emoce rychle pod kontrolu, budu mít další panický záchvat a tentokrát ho nezamaskuje tekoucí voda ve sprše a zavřené dveře koupelny. Přepadne mě rovnou tady, kde mě všichni mohli vidět. Přímo vedle ubohého otlučeného rabbita s Adamovým telefonním číslem namalovaným na střeše. Chcete si užít? Volejte…
Zastavil se. „Mercy? Proč se tak zlobíš?“
Věděl to. Dokonce i já to cítila: zlost a strach a… měla jsem všechno, a přitom nic.
Bylo toho na mě příliš. Zavřela jsem oči, roztřásla se a hrdlo se mi stáhlo, až jsem nedokázala popadnout dech…
Podlomila se mi kolena. Adam mě zachytil a přitáhl si mě blíž do stínu starého auta. Byl tak hřejivý, a mně byla taková zima. Přitiskl mi nos ke krku. Neviděla jsem ho, protože mi kvůli nedostatku kyslíku tančily před očima černé skvrny.
Slyšela jsem, jak Adam hluboko v hrudi zavrčel, pak přitiskl svá ústa na moje − a já se zhluboka nadechla nosem. Znovu jsem mohla dýchat, tíha v mém břiše zmizela a já se třásla a po obličeji mi tekla krev… ne, smrkance.
Ještě nikdy jsem se necítila tak trapně, proto jsem se Adamovi vytrhla − a se zahanbující jistotou jsem věděla, že mě nechal jít. Utřela jsem si obličej do lemu trika. Opřela jsem se o rabbita a přitiskla si tvář na chladivý kov.
Slabá. Zlomená. Zatraceně. K čertu se mnou. Tyčila se nade mnou vlna a hrozila, že mě zalije. Vlna zoufalství a bezmoci a vzteku… Všichni byli mrtví. Mrtví, a byla to moje vina.
Ale nikdo ještě nezemřel. Ještě ne.
Cítila jsem Stefana.
Adam na mě hleděl a zlatá barva jeho očí dokazovala, že vlk je na vzestupu. Znovu mě políbil, pak mi přitiskl něco ke rtům, vtlačil mi to mezi zuby palcem a ukazovákem, aniž by odtáhl ústa.
Byl to malý kousek krvavého masa a pálil mě v krku. Něco to znamenalo.
„Moje,“ řekl mi. „Nejsi Stefanova.“
Suchá tráva praskala a hrubá hlína vydávala zvuk jako smirkový papír, který se mi rozléhal hlavou. Olízla jsem si rty a ochutnala krev. Adamovu krev.
Krev a maso alfy… smečky.
„Ode dneška navždy,“ řekl Adam a jeho hlas mě vytrhl z místa, na které jsem se propadla. „Moje a mých. Smečka a jediná milenka.“ Na tváři měl krev stejně jako na rukou, jimiž se dotýkal mého obličeje.
„Tvoje a moji,“ odvětila jsem a můj hlas zněl suše a chraplavě. Nevím, proč jsem odpověděla, možná za to mohl instinkt. Mnohokrát jsem byla svědkem této ceremonie, i když si přidal tu část s „jedinou milenkou“.
Když jsem si konečně vzpomněla, že bych to říkat neměla, bylo už pozdě.
Propalovala se mnou magie a následovala kousek masa, který jsem spolkla − a já vykřikla, když se mě pokusila změnit, udělat mě menší nebo větší. Součástí smečky.
Všechny jsem je skrze Adamův dotyk a krev cítila. Byli jeho, chránil je a vládl jim. A teď byli i moji − a já jejich.
Zadýchaně jsem si olízla rty a zírala na Adama. Pustil mě, vstal, ucouvl o dva kroky a nechal mě sedět opřenou o starý vrak. Na předloktí mu zela rána v místě, kde se kousl.
„Nedostane tě,“ řekl a jeho zlaté oči mi prozradily, že za něj stále hovoří vlk. „Ne teď. Už nikdy. To mu nedlužím.“
Teprve v tu chvíli jsem pochopila, co se stalo. Utřela jsem si ústa zápěstím, abych získala čas a mohla přemýšlet. Ruka mi zrůžověla Adamovou krví.
Stefan byl vzhůru… a nějak se mu podařilo vniknout mi do mysli. Panika byla jeho, ne má.
Všichni jsou mrtví… Udělalo se mi zle, protože jsem tušila, co to znamená. Setkala jsem se s několika lidmi, kteří Stefana živili krví. Zjistila jsem, jak strašlivě zranitelní jsou, když se něco stane upírovi, jehož krmí a který na oplátku chrání je.
Pohlédla jsem na zapadající slunce. „Je trochu brzy na to, aby byl vzhůru, ne?“ zeptala jsem se.
Nastal čas, aby se všichni uklidnili. A to včetně mě.
Smečku jsem pořád vnímala, ale už ne tak ostře, pouto však nikdy zcela nezmizí. Ne když ze mě Adam udělal člena smečky. Obvykle se to stávalo za přítomnosti všech, ale nebylo to nutné. Stačil kousek alfova masa, krve a složení slibu.
Myslela jsem si, že není možné vzít do smečky někoho, kdo není vlkodlak. Rozhodně mě nenapadlo, že do ní přijme mě. Magie na mě působila dost zvláštně, v některých případech jsem vůči ní byla dokonce imunní. Ale podle toho, co jsem cítila, tentokrát fungovalo všechno bez problémů.
Adam se ke mně otočil zády, nahrbil ramena a ruce u boků zaťal v pěst. Neodpověděl na otázku, ale strnule řekl: „Omlouvám se. Zpanikařil jsem.“
Položila jsem čelo na kolena. „To nejsi v poslední době první.“
Suchá tráva zapraskala, jak se ke mně vrátil. „Ty se mi směješ?“ zeptal se nevěřícně.
Vzhlédla jsem k němu. Poslední zlaté paprsky slunce vykreslovaly jeho siluetu a skrývaly výraz jeho tváře. Vtáhl mě do smečky, aniž by se mě zeptal − aniž by se zeptal smečky, což sice nebylo úplně nezbytné, ale byla to tradice. Očekával, že na něj začnu ječet, protože si myslel, že si to zaslouží.
Adam byl zvyklý platit za důsledky svých rozhodnutí − a někdy byla skutečně těžká. V poslední době jich za mě dělal spoustu.
Stefan mi vnikl tak hluboko do hlavy, že jsem byla cítit jako on. A Adam mě vtáhl do smečky, aby mě ochránil. Byl připravený za to zaplatit − a já si byla docela jistá, že za to skutečně zaplatí. Ale ne mně.
„Děkuji, Adame,“ řekla jsem. „Děkuji, že jsi roztrhal Tima na malinké kousíčky. Děkuji, že jsi mě přinutil naposledy se napít té vílí šťávy, abych si zachovala obě ruce. Děkuji, že tu pro mě jsi, že snášíš moje nálady.“ V tu chvíli jsem se už nesmála. „Děkuji, že jsi zabránil tomu, abych se stala další ze Stefanových ovcí − raději budu patřit ke smečce. Děkuji, že děláš těžká rozhodnutí a dáváš mi čas.“ Vstala jsem, přistoupila blíž, opřela se o něj a přitiskla mu tvář k rameni. „Děkuji, že mě miluješ.“
Objal mě tak pevně, až to bolelo. Láska někdy bolí.
2024 ©