Brána démonů.
Elena se ohlédla přes rameno na zadní sedadlo priusu. Bonnie ospale mžourala. Meredith, která se vyspala ještě míň, ale vyslechla mnohem
znepokojivější zprávy, vypadala ostrá jako čepel: pronikavá, chladná jako led a na všechno připravená.
Nic jiného nebylo k vidění, kromě Damona, který si vedle sebe na sedadlo položil ty svoje papírové sáčky, zatímco řídil vůz. Za okny, kde by správně měli vidět oslepující úsvit typický pro vyprahlou Arizonu, nebylo nic než mlha.
Bylo to děsivé a dezorientující. Jeli po úzké silnici, která odbočovala z dálnice č. 179, a postupně je doháněla mlha, ovíjela se kolem auta a nakonec je celé pohltila. Eleně připadalo, že jsou záměrně oddělováni od starého obyčejného světa McDonaldů a supermarketů a přejíždějí hranici do míst, o kterých neměli nikdy vědět, natož se tam vydat.
V opačném směru nezaznamenali žádný provoz. Vůbec žádný. Ať Elena napínala zrak, jak chtěla, bylo to jako snažit se prohlédnout skrze rychle plynoucí mračna.
„Nejedeme moc rychle ?“ zeptala se Bonnie a protírala si oči.
„Ne,“ odpověděl Damon. „Byla by to – pozoruhodná shoda náhod –, kdyby po téhle silnici jel ještě někdo další ve stejnou dobu jako my.“
„Vypadá to tu hodně jako v Arizoně,“ prohlásila zklamaně.
„Pokud já vím, klidně to Arizona být může,“ odpověděl Damon. „Ještě jsme neprojeli Bránou. A tohle není místo někde v Arizoně, kam by jste mohly jen tak náhodou zabloudit. Na cestě jsou vždycky nastražené malé léčky a pasti. Problém je, že nikdy nevíte, co můžete čekat.“
„Teď poslouchej,“ dodal a pohlédl na Elenu s výrazem, který už se naučila rozeznávat. Znamenal: nehraju si, mluvím s tebou na rovinu, myslím to vážně.
„Hodně ses zlepšila, co se týče umění ukazovat jenom obyčejnou lidskou auru,“ pokračoval. „A
to znamená, že pokud se dokážeš naučit ještě jednu věc předtím, než vejdeme dovnitř, budeš moct doopravdy využívat svoji auru, přimět ji, aby ti byla užitečná, když budeš potřebovat – místo toho, abys ji jenom schovávala, než se najednou vymkne kontrole a začne zvedat tunová auta.“
„Jak užitečná ?“
„Například tak, jak ti teď ukážu. Nejdřív se jenom uvolni a dovol mi ovládat tvoji životní sílu. Já pak budu kousek po kousku popouštět kontrolu a ty ji budeš přebírat. Nakonec budeš schopná soustředit Síly do svého zraku, abys mnohem lépe viděla, do svého sluchu, abys mnohem lépe slyšela, a do svých končetin, aby ses dokázala pohybovat rychleji a přesněji. Dobře ?“
„A tos mě to nemohl naučit dřív, než jsme vyrazili na tenhle malý výlet ?“
Usmál se na ni divokým, nebezpečným úsměvem, který ji přiměl odpovědět mu také úsměvem, přestože nevěděla proč. „Dokud jsi
během téhle cesty neprokázala, jak dobře dokážeš svoji auru kontrolovat, myslel jsem si, že ještě nejsi připravená,“ odpověděl odměřeně. „Teď to vím, V tvojí mysli jsou věci, které vyloženě čekají na uvolnění. Pochopíš to, až je uvolníme.“
A uvolníme jak ? Polibkem ? Přemýšlela Elena podezíravě.
„Ne, ne. A existuje ještě jeden důvod, proč se to musíš naučit. Telepatie se ti vymyká z ruky. Jestli se nenaučíš, jak přestat vysílat své myšlenky, nikdy se nedokážeš dostat přes kontrolu u Brány jako obyčejný člověk.“
Kontrola. To zní zlověstně. Elena přikývla a řekla: „Dobře, takže co budeme dělat ?“
„Stejně jako minule. Uvolni se. Zkus mi důvěřovat.“
Položil jí pravou ruku kousek nalevo od hrudní kosti, ale její temně zlaté halenky se ani nedotkl. Elena cítila, jak se červená, a přemýšlela, co by
tomu asi řekly Bonnie a Meredith, kdyby se dívaly.
Pak Elena ucítila ještě něco jiného.
Nebyl to chlad a nebyl to ani žár, ale připomínalo to extrém od obojího. Byla to čirá Síla. Srazila by ji ze sedadla, kdyby ji Damon nepřidržoval druhou rukou za paži. Pomyslela si... on používá svoji vlastní Sílu, aby překonal moji, aby něco udělal...
… něco, co bolí...
Ne! Elena se zkusila bránit hlasem i telepaticky, chtěla říct Damonovi, že té Síly je moc, že to bolí. Ale Damon ignoroval její prosby stejně jako slzy, které jí stékaly po tvářích. Jeho Síla nyní převládla nad tou její v celém těle – a to bolelo. Byla v její krvi a vláčela její životné Sílu za sebou jako chvost komety. Nutila ji směrovat Sílu do různých částí těla a tam ji hromadit, nedovolovala ji uvolnit ani předat někam dál.
Asi prasknu...
Celou tu dobu měla oči upřené do Damonových a vysílala k němu své pocity: od rozhořčeného vzteku přeš šok až k mučivé bolesti – a nyní... k...
Její mysl explodovala.
Zbytek její Síly dále koloval, ale nepůsobil jí žádnou bolest. S každým dalším nádechem hromadila stále více Síly, ale ta prostě jen cirkulovala jejím tělem, nezesilovala její auru, zato zvyšovala Sílu uvnitř ní. Po dalších dvou nebo třech vdeších si uvědomila, že to dělá bez vědomého úsilí.
Elenina Síla nyní hladce proudila uvnitř ní, ale na pohled vypadala jako Síla obyčejného člověka. Zároveň plnila několik vymezených míst uvnitř, a když se uvolnila, měnila věci okolo.
Zjistila, že hledí Damona vytřeštěnýma očima. Taky jí mohl říct, jaký to bude pocit, než ji nechat do toho jít naslepo.
Ty jsi fakt naprostý mizera, že jo ? pomyslela si Elena – překvapivě pak cítila, jak Damon její
myšlenku obdržel, i jeho automatickou odpověď, což byl spíš potěšený souhlas než cokoliv jiného.
Pak na něj Elena úplně zapomněla, když ji zalilo nové poznání. Zjistila, že dokáže udržet koloběh Síly uvnitř sebe a dokonce hromadit její intenzitu, připravovat ji ke skutečně explozivnímu výronu, a přitom nic z toho nedat navenek najevo.
A co se týče oněch vybraných míst...
Elena se rozhlédla kolem sebe po tom, co jí jen před pár okamžiky připadalo jako holá pustina. Bylo to, jako by ji očima pronikly šípy světla. Byla jako omámená; byla nadšená. Barvy ožily do ostrého jasu. Cítila, že dokáže vidět mnohem dál než kdy dřív, dál a dál do pouště, a zároveň dokáže rozeznat Damonovu duhovku od zorničky.
Obě jsou černé, ale mají jiný odstín černé, pomyslela si. Samozřejmě, že spolu ladí – Damon by nikdy nemohl mít duhovky, které mu nejdou k zorničkám. Ale duhovky jsou
sametovější, kdežto zorničky jsou hedvábné a lesklé. A přesto je to právě ta sametová část oka, která shromažďuje světlo – skoro jako noční nebe plné hvězd – jako ty hvězdné perly kitsune, i kterých mi vyprávěla Meredith.
Právě teď byly ty zorničky rozšířené a upřené vytrvale na její tvář, jako by Damon nechtěl propást ani vteřinu na její reakce. Náhle se mu jeden koutek nadzdvihl v náznaku úsměvu.
„Zvládlas to. Naučila ses nasměrovat svoji Sílu do očí.“ Promluvil sotva slyšitelným šepotem, který by předtím nedokázala zachytit.
„A do svých uší,“ zašeptala v odpověď a naslouchala překvapivé symfonii zvuků kolem sebe. Vysoko ve vzduchu skřehotal netopýr tónem příliš vysokým pro obyčejné lidské uši. Slyšela kolem sebe padat zrnka písku, tvořila téměř malý koncert, jak se odrážela od kamenů, než konečně dopadla na zem.
To je úžasné, řekla Damonovi a slyšela ve svém telepatickém hlasu uspokojení. Takhle teď s
tebou budu moct mluvit kdykoliv ? Bude si na to muset dávat pozor – telepatie může odhalit příjemci víc, než by chtěla.
Je nejlepší být opatrná, odpověděl Damon a potvrdil tak její podezření. Poslala mu víc informací, něž chtěla.
Ale Damone – umí tohle taky Bonnie ? Měla bych se pokusit jí to ukázat ?
„Kdo ví ?“ odpověděl Damon nahlas a Elena sebou škubla. „Učit lidi využívat Síly nepatří zrovna k mým silným stránkám.“
A co moje další Síly ? Ta Křídla ? Dokážu je teď taky ovládat ?
„O tom nemám absolutně žádnou představu. Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Damon se na okamžik zamyslel a pak zavrtěl hlavou: „Myslím, že bys potřebovala někoho zkušenějšího, než jsem já, aby tě naučil je ovládat.“ A než stihla Elena odpovědět, dodal: „Radši bychom se měli vrátit do reality. Jsme skoro u Brány.“
„A předpokládám, že tam bych neměla používat telepatii.“
„No, to by ses dost nápadně prozradila... “
„Ale později mě budeš učit dál, ano ? Všechno, co víš o ovládání Síly ?“
„To by možná měl dělat tvůj kluk,“ řekl Damon téměř drsně.
On se bojí, pomyslela si Elena a pokoušela se udržet svoje myšlenky skryté za stěnou bílého šumu, aby je Damon nezachytil. Bojí se, že o sobě odhalí příliš mnoho, stejně jako se bojím já jeho.
2024 ©