8. Kapitola - Nálada

Skončili jsme zase na pláži a bezcílně se potulovali. Jacob byl ještě celý hrdý na to, jak zorganizoval můj únik.
"Myslíš, že tě přijdou hledat?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne." Tím jsem si byla jistá. "Budou se ale na mě dneska večer hodně zlobit."
Zvedl kamínek a mrštil jím do vln. "Tak se nevracej," navrhl znovu.
"To by se Charliemu moc líbilo," řekla jsem sarkasticky.
"Vsadím se, že by mu to nevadilo."
Neodpověděla jsem. V tom měl Jacob asi pravdu. Zaskřípala jsem zubama. Bylo nespravedlivé, jak Charlie nepokrytě stranil mým quileutským přátelům. Říkala jsem si, jestli by to dělal, i kdyby věděl, že ve skutečnosti straní vlkodlakům proti upírům.
"Tak co je ve smečce za nejnovější skandál?" zeptala jsem se vesele.
Jacob se zastavil a podíval se na mě šokovanýma očima.
"Co je? To byl vtip."
"Aha." Uhnul pohledem stranou.
Čekala jsem, že půjde dál, ale zdál se ponořený v myšlenkách.
"Je snad nějaký skandál?" divila jsem se.
Jacob se uchichtl. "Zapomínám, jaké to je, nebýt v situaci, kdy každý kolem mě všechno ví. Mít v hlavě koutek, kam mi nikdo nevidí."
Pár minut jsme šli po kamenité pláži mlčky.
"Tak co je to?" zeptala jsem se nakonec. "To, co každý v tvojí hlavě už ví?"
Chviličku váhal, jako kdyby si nebyl jistý, kolik mi toho má povědět. Pak si povzdechl a řekl: "Quil se otiskl. To už jsou tři. Nám ostatním už to začíná dělat starosti. Možná je to běžnější, než se vypráví v legendách…" Zamračil se a pak se otočil a podíval se na mě. Mlčky mi hleděl do očí, obočí stažené soustředěním.
"Na co tak zíráš?" zeptala jsem se, protože mi to bylo nepříjemné.
Povzdechl si. "Na nic."
Šel dál. Bezmyšlenkovitě se natáhl a vzal mě za ruku. Mlčky jsme kráčeli po kamenech.
Myslela jsem na to, jak asi vypadáme, když tak jdeme ruku v ruce po pláži - určitě jako dva zamilovaní -, a přemítala, jestli bych se neměla bránit. Ale takhle to s Jacobem bylo vždycky… Nebyl důvod se kvůli tomu teď bouřit.
"Proč je Quilovo otištění takový skandál?" zeptala jsem se, protože se nezdálo, že by chtěl pokračovat. "Je to proto, že je ve smečce nejkratší dobu?"
"To s tím nemá nic společného."
"Tak v čem je problém?"
"Je to další věc z těch legend. Říkám si, kdy nás přestane překvapovat, že jsou všechny pravdivé?" zamručel si pro sebe.
"Povíš mi to? Nebo mě necháš hádat?"
"To bys nikdy neuhodla. Víš, Quil byl celou dobu s námi, až donedávna. Takže nechodil k Emily domů tak často."
"Quil se taky otiskl do Emily?" zalapala jsem po dechu.
"Ne! Říkal jsem ti, že bys to neuhodla. Emily měla u sebe na návštěvě dvě neteře… a Quil se seznámil s Claire."
Nepokračoval. Chvilku jsem nad tím přemýšlela.
"Emily nechce, aby její neteř chodila s vlkodlakem? To je trochu pokrytecké," řekla jsem.
Ale chápala jsem, proč zrovna ona k tomu má takový postoj. Znovu jsem myslela na dlouhé jizvy, které jí hyzdily obličej a táhly se po celé délce její pravé paže. Jen jednou ztratil Sam kontrolu, zrovna když u ní stál příliš blízko. Stalo se to jen jednou… Viděla jsem bolest v Samových očích, když se díval na to, co Emily způsobil. Dovedla jsem pochopit, proč toho asi chce Emily svou neteř uchránit.
"Přestala bys, prosím tě, hádat? Jsi úplně vedle. Tohle Emily nevadí, jde jen o to, že je to, no, trošku brzy."
"Jak to myslíš, brzy?"
Jacob si mě měřil přimhouřenýma očima. "Snaž se to neodsuzovat, jo?"
Opatrně jsem přikývla.
"Claire jsou dva roky," řekl mi Jacob.
Začal padat déšť. Zuřivě jsem mrkala, jak mi kapky ostřelovaly obličej.
Jacob mlčky čekal. Neměl bundu jako obvykle; déšť mu zanechával na černém tričku kropenaté stopy a stékal mu do rozcuchaných vlasů. Jeho obličej byl bez výrazu, jak se na mě díval.
"Quil… se otiskl… do dvouleté holčičky?" vykoktala jsem ze sebe konečně.
"To se stává." Jacob pokrčil rameny. Shýbl se, aby popadl další kamínek a poslal ho obloukem do zátoky. "Nebo se to tak aspoň povídá v legendách."
"Ale vždyť je to mrně," protestovala jsem.
Podíval se na mě se zachmuřeným pobavením. "Quil nestárne," připomněl mi lehce uštěpačně. "Jenom musí mít pár desetiletí trpělivost."
"Já… nevím, co říct."
Ze všech sil jsem se snažila to neodsuzovat, ale po pravdě jsem byla zděšená. Až dosud mi na vlkodlacích nic nevadilo ode dne, kdy jsem zjistila, že nepáchají vraždy, z kterých jsem je podezírala.
"Odsuzuješ to," obvinil mě. "Vidím ti to na očích."
"Promiň," zamručela jsem. "Ale mně to připadá vážně odporné."
"Tak to není, pochopila jsi to úplně špatně," hájil Jacob přítele vehementně. "Viděl jsem, jaké to je, jeho očima. Není na tom vůbec nic romantického, ne pro Quila, ne teď." Zhluboka se nadechl, nespokojený, že to nechápu. "Je to tak těžké popsat. Vážně to není žádná láska na první pohled. Je to spíš jako… gravitační síly. Když spatříš tu vyvolenou, najednou už tě tady nedrží země, ale ona. A nic není důležitější než ona. A udělala bys pro ni všechno, byla pro ni vším… Staneš se tím, čím tě ona potřebuje mít, ať je to ochránce, milenec, přítel nebo bratr.
Quil bude ten nejlepší, nejlaskavější bratr, jakého kdy nějaké dítě mělo. Není na planetě batole, o které by se někdo staral pečlivěji než on o tuhle holčičku. A pak, až ta malá bude starší a bude potřebovat přítele, on bude chápavější, důvěryhodnější a spolehlivější než kdokoliv na světě. A až vyroste, budou šťastní jako Emily se Samem."
"Má tedy Claire na vybranou?"
"Samozřejmě. Ale proč by si ho nakonec neměla vybrat? Budou se spolu perfektně doplňovat. Jako kdyby pro ni byl stvořený."
Chvilku jsme kráčeli mlčky, až jsem se zastavila, abych hodila kamínek do oceánu. Spadl na pláž několik metrů od břehu. Jacob se mi smál.
"Každý prostě nemá děsnou sílu, no," zamručela jsem.
Povzdechl si.
"Kdy myslíš, že se to stane tobě?" zeptala jsem se tiše.
"Nikdy," odpověděl okamžitě plochým hlasem.
"O něčem takovém asi nemůžeš rozhodovat, viď?"
Několik minut mlčel. Nevědomky jsme oba šli pomaleji, sotva jsme se vlekli.
"Prý ne," přiznal. "Ale člověk ji musí vidět - tu, která je údajně určená pro něj."
"A ty si myslíš, že když jsi ji ještě neviděl, tak nikde není?" zeptala jsem se skepticky. "Jacobe, ty jsi toho ze světa vůbec ještě moc neviděl - dokonce míň než já."
"Ne, to jsem neviděl," přitakal tiše. Podíval se na mě pronikavým pohledem. "Ale nikdy neuvidím nikoho jiného, Bello. Vidím jenom tebe. I když zavřu oči a snažím se vidět něco jiného. Zeptej se Quila nebo Embryho. Přivádí je to všechny k šílenství."
Sklopila jsem oči a zadívala se na kamínky pod nohama.
Už jsme nešli. Bylo slyšet jenom vlny bijící o břeh. Přes jejich řev jsem neslyšela ani déšť.
"Asi bych radši měla jet domů," zašeptala jsem.
"Ne!" zaprotestoval, překvapený tímhle závěrem.
Vzhlédla jsem k němu a jeho oči teď byly plné úzkosti.
"Máš volno celý den, je to tak? Ten krvežíznivec doma ještě nebude."
Rozzlobeně jsem se na něj podívala.
"Nemyslel jsem to urážlivě," řekl rychle.
"Ano, mám volno celý den. Ale Jaku…"
Zvedl ruce. "Promiň," omlouval se. "Už nebudu zlobit. Už budu jenom hodný Jacob."
Vzdychla jsem. "Ale jestli si tohle myslíš…"
"O mě si nedělej starosti," stál si na svém a až příliš okatě předstíral veselou nenucenost. "Já vím, co dělám. Jenom mi řekni, kdybych tě vytáčel."
"Já nevím…"
"No tak, Bello. Vrátíme se k nám a vytáhneme motorky. Aby byla motorka pěkně vyladěná, musíš na ní pravidelně jezdit."
"Ale já to mám přece zakázané."
"A kdo ti to zakázal? Charlie, nebo ten krv- no víš kdo?"
"Oba."
Jacob se usmál mým úsměvem a byl to najednou ten Jacob, po kterém se mi nejvíc stýskalo, slunný a hřejivý.
Nemohla jsem mu úsměv neoplatit.
Déšť se zmírnil, přešel v mrholení.
"Nikomu to neřeknu," slíbil.
"Akorát všem svým kamarádům."
Vážně zavrtěl hlavou a zvedl pravou ruku. "Slibuju, že na to nebudu myslet."
Zasmála jsem se. "Jestli si ublížím, tak jsem zakopla."
"Jak chceš."
Jezdili jsme na motorkách po zapadlých silničkách kolem La Push, dokud je déšť nerozmáčel natolik, že byly samé bláto, a Jacob nezačal tvrdit, že omdlí, jestli se brzy nenají. Když jsme přišli k nim domů, Billy mě vesele pozdravil, jako kdyby moje náhlá přítomnost neznamenala nic složitějšího, než že jsem chtěla strávit den s kamarádem. Když jsme snědli sendviče, které Jacob připravil, šli jsme ven do garáže a já jsem mu pomáhala čistit motorky. Nebyla jsem tu už několik měsíců - od Edwardova návratu -, ale jako by se nic nezměnilo. Bylo to prostě další odpoledne v garáži.
"Tohle je hezké," poznamenala jsem, když vytáhl teplé limonády z papírového sáčku. "Po garáži se mi stýskalo."
S úsměvem se rozhlédl po plastových přístřešcích sešroubovaných nad našimi hlavami. "Jo, to dovedu pochopit. Veškerá nádhera Tádž Mahalu, ovšem bez nepohodlné a drahé cesty do Indie."
"Tak na malý Tádž Mahal ve státě Washington," pronesla jsem přípitek a pozvedla plechovku.
Ťukli jsme si.
"Pamatuješ si na posledního Valentýna? Myslím, že tehdy jsi tu byla naposledy - tehdy to bylo všechno ještě… zkrátka normální."
Zasmála jsem se. "Samozřejmě, že se pamatuju. Vyměnila jsem svoje doživotní područí za krabičku srdíčkových bonbonů. Na něco takového rozhodně nezapomenu."
Zasmál se se mnou. "To je pravda. Hmm, područí. Budu muset něco pořádného vymyslet." Pak si povzdechl. "Připadá mi to, jako by to bylo před lety. V jiné éře. Takové šťastnější."
Nemohla jsem s ním souhlasit. Moje šťastná éra byla teď. Ale překvapilo mě, když jsem si uvědomila, kolik věcí mi chybělo z té mé doby temna. Zírala jsem přes mýtinu na temný les. Déšť znovu zesílil, ale v malé garáži bylo hezky teplo, když jsem seděla vedle Jacoba. Jako kamínka fungoval báječně.
Přejel mi prsty po ruce. "Hodně se toho změnilo."
"Jo," řekla jsem a pak jsem se natáhla a poplácala zadní pneumatiku své motorky. "Tehdy mě Charlie měl rád. Doufám, že mu Billy nepoví o dnešní…" Kousla jsem se do rtu.
"Nepoví. On kvůli všemu tak nevyšiluje jako Charlie. Hele, já jsem se ti nikdy oficiálně neomluvil za ten hloupý podraz s motorkou. Vážně mě mrzí, že jsem tě prásknul Charliemu, přál bych si, abych to byl neudělal."
Zvedla jsem oči v sloup. "To já taky."
"Je mi to vážně, vážně líto."
Podíval se na mě s nadějí, mokré, rozcuchané vlasy mu kolem prosebného obličeje trčely na všechny strany.
"Tak fajn, dobře! Je ti odpuštěno."
"Díky, Bells!"
Chvíli jsme se na sebe křenili a pak se jeho obličej zasmušil.
"Víš, toho dne, kdy jsem ti přivezl motorku… chtěl jsem se tě na něco zeptat," řekl pomalu. "Ale taky… jsem nechtěl."
Seděla jsem naprosto klidně - taková reakce na stres. Byl to zvyk, který jsem se naučila od Edwarda.
"Tehdy jsi prostě trucovala, protože ses na mě zlobila, nebo jsi to myslela vážně?" zašeptal.
"Co jako?" zašeptala jsem zpátky, ačkoliv jsem si byla jistá, že vím, nač se ptá.
Rozzlobeně se na mě podíval. "Však víš. Když jsi říkala, že mi do toho nic není… kdyby - kdyby tě kousl." Na konci věty se bolestně zatvářil.
"Jaku…" Krk jako by mi napuchl. Nemohla jsem to doříct.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Myslela jsi to vážně?"
Třásl se jen trošku. Jeho oči zůstávaly zavřené.
"Ano," zašeptala jsem.
Nadechl se, pomalu a zhluboka. "Myslím, že jsem to věděl."
Dívala jsem se mu do obličeje a čekala, až otevře oči.
"Víš, co to bude znamenat?" zeptal se najednou. "To chápeš, že ano? Co se stane, jestli upíři poruší smlouvu?"
"My předtím odjedeme," řekla jsem přiškrceným hlasem.
Rychle otevřel oči, jejich černé hlubiny byly plné hněvu a bolesti. "Smlouva neměla zeměpisné hranice, Bello. Naši pradědečkové souhlasili s příměřím jenom proto, že Cullenovi přísahali, že jsou jiní, že se lidé od nich nemají čeho bát. Slíbili, že už nikdy nikoho nezabijí, ani se ho nepokusí proměnit. Jestli chtějí vzít svá slova zpátky, nemá smlouva smysl, a oni tím jenom dokážou, že jsou stejní jako všichni ostatní upíři. A potom, jakmile jednou zjistíme, že znovu někoho -"
"Ale Jaku, cožpak vy už jste smlouvu neporušili?" zeptala jsem se jako tonoucí, co se chytá stébla. "Nebylo součástí smlouvy, že neřeknete lidem nic o upírech? A ty jsi to řekl mně. Takže není ta smlouva stejně tak trochu sporná?"
Jacobovi se nelíbilo, že jsem mu to připomněla, bolest v jeho očích ztvrdla do nepřátelskosti. "Jo, já jsem porušil smlouvu - jenže v době, kdy jsem nevěřil, že nějaká existuje. A jsem si jistý, že o tom byli informováni." Naštvaně se mi koukal na čelo, aby se nemusel dívat do mých zahanbených očí. "Ale to neznamená, že je to opravňuje k nějakým úlevám. Žádná chyba za chybu, nic takového. Jestli se jim nelíbí, co jsem udělal, mají jenom jedinou možnost. Stejnou možnost budeme mít my, až smlouvu poruší oni: zaútočit. Začít válku."
Z jeho úst to znělo tak nevyhnutelně. Otřásla jsem se.
"Jaku, takhle to být nemusí."
Jeho zuby zaskřípaly. "Takhle to je."
Ticho po jeho prohlášení mi připadalo hrozně hlučné.
"Nikdy mi to neodpustíš, Jacobe?" zašeptala jsem. Jakmile jsem ta slova vyřkla, přála jsem si je vzít zpět. Nechtěla jsem slyšet jeho odpověď.
"Pak už nebudeš Bella," řekl mi. "Moje kamarádka přestane existovat. Nebude komu odpouštět."
"To zní jako ne," zašeptala jsem.
Nekonečně dlouho jsme se dívali jeden na druhého.
"Je tohle tedy sbohem, Jaku?"
Rychle zamrkal, jeho zuřivý výraz zjihl překvapením. "Proč? Pořád máme před sebou pár let. Nemůžeme být přátelé, dokud nám nevyprší čas?"
"Let? Ne, Jaku, ne let." Zavrtěla jsem hlavou a nevesele se zasmála. "Týdnů je přesnější."
Takovou reakci jsem nečekala.
Najednou byl na nohou a plechovka limonády mu s hlasitým prasknutím explodovala v ruce. Limonáda se rozstříkla na všechny strany, polila mi oblečení, jako by tryskala z hadice.
"Jaku!" vyjekla jsem a chtěla mu vynadat, ale zmlkla jsem, když jsem si uvědomila, že se celé jeho tělo třese hněvem. Divoce se na mě díval, v hrudi se mu ozývalo vrčení.
Okamžitě jsem ztuhla, byla jsem jako přikovaná, nedokázala jsem se pohnout.
Třes jím zmítal, zrychloval se, až to vypadalo, že celé jeho tělo vibruje. Jeho obrys se rozmazal…
A pak Jacob zaskřípal zubama a vrčení přestalo. Pevně stiskl víčka a soustředil se: třesení se zpomalilo, až se mu chvěly jenom ruce.
"Týdnů," opakoval po mně nevýrazným, monotónním hlasem.
Nemohla jsem odpovědět; stále jsem byla jako přimražená.
Otevřel oči. Zuřivost už v nich nebyla.
"On tě promění v odpornou pijavici jen za pár týdnů!" zasyčel se zaťatými zuby.
Byla jsem tak vyvedená z míry, že mě jeho slova ani neurazila, jenom jsem němě přikývla.
Jeho obličej pod rusou kůží zezelenal.
"Samozřejmě, Jaku," zašeptala jsem po dlouhém mlčení. "Je mu sedmnáct, Jacobe. A můj věk se s každým dnem blíží k devatenáctce. Navíc, k čemu čekat? Chci jenom jeho. Tak co mám dělat?"
Myslela jsem to jako řečnickou otázku.
Jeho slova práskla jako rána bičem. "Cokoliv. Cokoliv jiného. To už by bylo lepší, kdybys umřela. Byl bych radši, kdybys byla mrtvá."
Schoulila jsem se, jako by mě uhodil. Bolelo to víc než skutečná rána.
A pak, jak mnou projela bolest, vzplanula moje vlastní prchlivá povaha.
"Možná budeš mít štěstí," řekla jsem ponuře a klátivě jsem vstala. "Možná mě cestou domů srazí náklaďák."
Popadla jsem motorku a vytlačila ji do deště. Nepohnul se, když jsem kolem něj procházela. Jakmile jsem byla na blátivé cestičce, vyskočila jsem na motorku a kopnutím nastartovala. Zadní pneumatika plivla na garáž spršku bláta a já jsem doufala, že ho trefilo.
Byla jsem promočená na kost, když jsem se řítila po kluzké silnici k domu Cullenových. Vítr jako kdyby měnil dešťové kapky v led, který mě bodal do kůže, a ještě jsem nebyla ani v polovině cesty, když se mi rozdrkotaly zuby.
Motorky jsou ve Washingtonu velmi nepraktické. Prodám ten pitomý krám, jen jak se mi naskytne šance.
U Cullenových jsem motorku dotlačila do sklepní garáže a nepřekvapilo mě, že jsem tam našla Alici. Čekala na mě, zlehka opřená o kapotu svého porsche. Pohladila jeho nablýskanou žlutou karosérii.
"Ani jsem si ho nestihla projet." Povzdychla si.
"Promiň," odsekla jsem drkotajícími zuby.
"Vypadá to, že by ti bodla horká sprcha," zareagovala pohotově a lehce vyskočila na nohy.
"Jo."
Našpulila rty a pečlivě zhodnotila můj výraz. "Chceš si o tom promluvit?"
"Ne."
Přikývla na souhlas, ale její oči svítily zvědavostí.
"Chceš jet dnes večer do té Olympie?"
"Ani ne. Nemůžu jet domů?"
Zašklebila se.
"Nevadí, Alice," řekla jsem. "Zůstanu tady, jestli ti to usnadní situaci."
"Díky," povzdechla si s úlevou.
Toho večera jsem šla do postele brzy, zase jsem se stulila do klubíčka na jeho pohovce.
Byla ještě tma, když jsem se probudila. Byla jsem grogy, ale věděla jsem, že ještě není ráno. Oči se mi zavíraly, tak jsem se protáhla a převalila na druhý bok. Trvalo mi vteřinu, než jsem si uvědomila, že jsem se tím pohybem měla svalit na podlahu. A že je mi až moc pohodlně.
Zase jsem se překulila a snažila se rozkoukat. Byla větší tma než včera - mraky byly příliš husté, aby jimi prosvítal měsíc.
"Promiň," zamumlal tak tiše, jako by byl jeho hlas součástí té tmy. "Nechtěl jsem tě vzbudit."
Napjala jsem se a čekala na záchvat zuřivosti - jak jeho, tak své -, ale v temnotě jeho pokoje bylo jenom ticho a klid. Mohla jsem téměř ochutnat sladkou chuť našeho shledání, která byla cítit ve vzduchu; voněla jinak než jeho příjemný dech. Ta prázdnota, když jsme byli každý zvlášť, po sobě zanechávala vlastní hořkou pachuť, kterou jsem si neuvědomovala, dokud nebyla pryč.
V prostoru mezi námi nebylo žádné tření. To nehybné ticho bylo tak pokojné - ne jako klid před bouří, ale jako jasná noc, která se bouřky vůbec bát nemusí.
A bylo mi jedno, že jsem se na něj chtěla zlobit. Bylo mi jedno, že jsem se chtěla zlobit na všechny. Natáhla jsem se k němu, našla ve tmě jeho ruce a přisunula se k němu blíž. Objal mě a přitáhl si mě do náruče. Pátrala jsem rty, hledala mu na krku, po bradě, až jsem nakonec našla jeho rty.
Edward mě chvilku měkce líbal a pak se uchichtl.
"Byl jsem připravený na hněv, který zahanbí i grizzlyho, a čeká mě takovéhle přivítání? To bych tě měl rozzuřit častěji."
"Dej mi minutku, však ono na to dojde," zažertovala jsem a znovu ho líbala.
"Počkám, jak dlouho budeš chtít," zašeptal v polibku. Jeho prsty se mi zaplétaly do vlasů.
Začala jsem přerývaně dýchat. "Asi to necháme na ráno."
"Jak chceš."
"Vítej doma," řekla jsem, zatímco se mi jeho studené rty tiskly pod čelist. "Jsem ráda, že ses vrátil."
"Tak to mě moc těší."
"Mmm," souhlasila jsem a sevřela ho pažemi pevněji kolem krku.
Ohnul ruku kolem mého lokte a sunul ji pomalu dolů po mé paži, přes žebra až k pasu, objel bok a pokračoval dolů po noze až ke kolenu. Tam se zastavil a vzal mě za lýtko. Vytáhl mi nohu nahoru a ovinul si ji kolem boku.
Přestala jsem dýchat. Něco takového si obvykle nedovoloval. Navzdory jeho studeným dotykům jsem byla celá rozpálená. Líbal mě v dolíčku na krku.
"Ne že bych tě chtěl předčasně rozhněvat," zašeptal, "ale můžeš mi říct, co ti vadí na téhle posteli?"
Než jsem mohla odpovědět, než jsem se vůbec dokázala soustředit, abych pochopila smysl jeho slov, překulil se na bok a přitáhl si mě na sebe. Vzal mi obličej do dlaní a natočil ho tak, aby mi rty dosáhl na krk. Hlasitě jsem dýchala - bylo to skoro trapné, ale bylo mi fuk, jestli se mám stydět.
"Ta postel?" připomněl znovu. "Podle mě je pěkná."
"Je zbytečná," povedlo se mi vydechnout.
Přitáhl si můj obličej zpátky k svému a já jsem mu přitiskla rty na ústa. Tentokrát se pomalu překulil, až byl nade mnou. Opatrně se podpíral, aby mě nemačkal pod sebou, ale přesto jsem cítila, jak se na mě jeho studené mramorové tělo tiskne. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela jeho tichý smích.
"To je diskutabilní," nesouhlasil. "Tohle by se nám na pohovce dělalo těžko."
Jazykem studeným jako led mi lehce obkresloval tvar rtů.
Hlava se mi točila - vzduch mi do plic proudil příliš rychle a mělce.
"Rozmyslel sis to?" zeptala jsem se udýchaně. Možná přehodnotil svoje opatrná pravidla. Možná má tahle postel větší smysl, než jsem si původně myslela. Srdce mi tlouklo skoro bolestně, jak jsem čekala na jeho odpověď.
Edward si povzdechl a překulil se zpátky, takže jsme teď oba zase leželi na boku.
"Nebuď směšná, Bello," pokáral mě okamžitě - jasně pochopil, jak jsem to myslela. "Jenom jsem se snažil ukázat ti výhody postele, která se ti asi nelíbí. Nenech se příliš unést."
"Pozdě," zamumlala jsem. "A ta postel se mi líbí," dodala jsem.
"Dobře." Slyšela jsem v jeho hlasu úsměv, jak mě políbil na čelo. "Mně taky."
"Ale přesto si myslím, že je zbytečná," pokračovala jsem. "Jestli se nesmíme nechat unášet, tak k čemu tady je?"
Znovu si povzdychl. "Říkám ti to posté, Bello - je to příliš nebezpečné."
"Mám ráda nebezpečí," nedala jsem se.
"Já vím." V jeho hlase zněl uštěpačný podtón a já jsem si uvědomila, že v garáži určitě viděl motorku.
"Já ti povím, co je nebezpečné," řekla jsem rychle, než mohl změnit téma. "Já se jednoho dne prostě neudržím - a nadávat za to budeš moct jen sám sobě."
Začal mě odstrkovat.
"Co to děláš?" namítala jsem a nechtěla se ho pustit.
"Chráním tě před vášnivým vzplanutím. Jestli je to pro tebe příliš…"
"To snesu," nedala jsem se.
Nechal mě zase ohřát se ve své náruči.
"Omlouvám se, že jsem v tobě vzbudil falešné naděje," řekl. "Nechtěl jsem, abys byla nešťastná. To nebylo hezké."
"Ve skutečnosti to bylo dokonce moc hezké."
Zhluboka se nadechl. "Nejsi unavená? Měl bych tě nechat spát."
"Ne, nejsem. Mně nevadí, když ve mně vzbuzuješ falešné naděje."
"To asi není dobrý nápad. Nejsi jediná, kdo se nechává unést."
"Ano, jsem," zabručela jsem.
Uchichtl se. "Nemáš ponětí, o čem mluvíš, Bello. A že mi tak ochotně podkopáváš sebeovládání, ničemu neprospěje."
"Za to se nebudu omlouvat."
"Můžu se omluvit já?"
"Za co?"
"Zlobila ses na mě, vzpomínáš?"
"Aha, tohle."
"Promiň. Neměl jsem pravdu. Je mnohem snadnější dívat se na věci ze správného úhlu, když tě mám v bezpečí tady." Objal mě pevněji. "Zmocňuje se mě šílenství, když tě mám opustit. Myslím, že už víckrát tak daleko nepojedu. Nestojí to za to."
Usmála jsem se. "Neulovil jsi žádné pumy?"
"Ale ano, ulovil. Ale ani tak to za tu úzkost nestojí. Omlouvám se ovšem, že jsem donutil Alici, aby tě tu držela jako rukojmí. To byl špatný nápad."
"To ano," souhlasila jsem.
"Už to neudělám."
"Dobře," řekla jsem vesele. Už jsem mu odpustila. "Ale pyžamové večírky mají i své výhody…" Stulila jsem se blíž k němu a přitiskla mu rty na klíční kost. "Ty mě můžeš držet jako rukojmí, kdykoliv budeš chtít."
"Mmm," povzdechl. "Možná tě vezmu za slovo."
"Takže teď je řada na mně?"
"Řada na tobě?" opáčil zmateně.
"Omlouvat se."
"Za co se chceš omlouvat?"
"Ty se na mě nezlobíš?" zeptala jsem se rozpačitě.
"Ne."
Znělo to, jako kdyby to myslel vážně.
Cítila jsem, jak se mi stáhlo obočí. "Nemluvil jsi s Alicí, když jsi přijel domů?"
"Mluvil - proč?"
"Vezmeš jí to porsche?"
"Samozřejmě, že ne. Byl to dárek."
Mrzelo mě, že mu nevidím do tváře. Jeho hlas zněl uraženě.
"Nechceš vědět, co jsem udělala?" divila jsem se. Začínala jsem být zmatená ze zjevného nedostatku jeho zájmu.
Cítila jsem, jak pokrčil rameny. "Vždycky mě zajímá všechno, co děláš -, ale nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."
"Ale já jsem jela do La Push."
"Já vím."
"A ulila jsem se ze školy."
"To já taky."
Podívala jsem se směrem, odkud se ozýval jeho hlas a prsty mu objela rysy, abych poznala, jakou má náladu. "Kde se najednou vzala všechna ta tolerance?" ptala jsem se.
Povzdechl si.
"Usoudil jsem, že máš pravdu. Můj problém opravdu spočíval především… v zaujatosti proti vlkodlakům. Budu se snažit být víc rozumný a důvěřovat tvému úsudku. Jestli říkáš, že ti od nich nic nehrozí, pak ti budu věřit."
"No tohle."
"A hlavně… nechci, abychom se kvůli tomu pořád hádali."
Položila jsem mu hlavu na prsa a zavřela jsem oči, naprosto spokojená.
"Takže," zamumlal nenuceným tónem. "Máš v plánu brzy se do La Push zase vrátit?"
Neodpověděla jsem. Jeho otázka vyvolala vzpomínku na Jacobova slova a já jsem najednou nedokázala polknout.
Edward si moje mlčení a ztuhlost špatně vyložil.
"Jenom abych si mohl udělat vlastní plány," vysvětloval rychle. "Nechci, abys měla pocit, že musíš spěchat zpátky, protože tady sedím a čekám na tebe."
"Ne," řekla jsem hlasem, který mi zněl cize. "Nemám v plánu se tam vracet."
"Aha. Kvůli mně to dělat nemusíš."
"Myslím, že už tam nejsem vítaná," zašeptala jsem.
"Přejela jsi někomu kočku?" zeptal se vesele. Věděla jsem, že mě nechce nutit, abych se mu s tím svěřila, ale za každým slovem jsem slyšela, jak hoří zvědavostí.
"Ne." Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem rychle zamumlala vysvětlení. "Myslela jsem, že si Jacob už uvědomil… nenapadlo mě, že ho to překvapí."
Edward čekal, jak budu pokračovat. Otálela jsem.
"Nečekal… že to bude tak brzy."
"Aha," řekl Edward tiše.
"Říkal, že by mě radši viděl mrtvou." Hlas se mi na posledním slově zlomil.
Edward na chvilku ztuhl, jak v sobě potlačoval reakci, kterou přede mnou nechtěl dát najevo.
Pak mě něžně přivinul k hrudi. "Je mi to moc líto."
"Myslela jsem, že budeš mít radost," zašeptala jsem.
"Radost z něčeho, co tě bolí?" zamumlal mi do vlasů. "To přece nejde, Bello."
Vzdychla jsem a uvolnila se, uvelebila se mu pohodlněji v náručí. Ale on byl zase nehybný, napjatý.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Nic."
"Můžeš mi to říct."
Na chviličku se odmlčel. "Mohlo by tě to rozzlobit."
"Přesto to chci vědět."
Vzdychl. "Kdybych mohl, tak bych ho zabil za to, co ti řekl. Chtěl bych ho zabít."
Nevesele jsem se zasmála. "Ještě štěstí, že se umíš tak dobře ovládat."
"Mohu udělat výjimku." Jeho tón byl zamyšlený.
"Jestli chceš dělat výjimky v sebeovládání, znám lepší oblast, kde by se hodily." Položila jsem mu ruku na tvář a snažila se k němu přitáhnout, abych ho políbila. Objal mě pevněji a nedovolil mi to.
Vzdychl. "Musím být vždycky já ten zodpovědný?"
Zakřenila jsem se do tmy. "Ne. Dovol, abych zodpovědnost na pár minut… nebo hodin převzala já."
"Dobrou noc, Bello."
"Počkej - chtěla jsem se tě zeptat ještě na něco."
"Na co?"
"Včera v noci jsem mluvila s Rosalií…"
Jeho tělo se znovu napjalo. "Ano. Myslela na to, když jsem přijel. Poskytla ti hodně námětů k přemýšlení, že ano?"
Jeho hlas byl znepokojený a mně došlo, že si myslí, že chci mluvit o důvodech, které mi Rosalie předestřela, abych zůstala člověkem. Ale mě zajímalo něco mnohem naléhavějšího.
"Vyprávěla mi trochu… o době, kdy vaše rodina žila v Denali."
Následovalo krátké ticho; tenhle začátek ho překvapil. "Opravdu?"
"Zmínila něco o všech těch upírkách… a o tobě."
Neodpověděl, ačkoliv jsem čekala dlouho.
"Neboj," řekla jsem, když mlčení začalo být nepříjemné. "Řekla mi, že jsi nedával najevo… žádný zájem. Ale mě napadlo, víš, jestli ho dávala najevo některá z nich. Ten zájem, myslím."
Znovu nic neříkal.
"Která?" zeptala jsem se a snažila se o nenucený tón, ale moc se mi to nedařilo. "Nebo jich bylo víc?"
Žádná odpověď. Přála jsem si, abych mu viděla do obličeje a mohla se tak pokusit odhadnout, co jeho mlčení znamená.
"Tak mi to poví Alice," řekla jsem. "Okamžitě půjdu a zeptám se jí."
Jeho paže se napjaly; nebyla jsem schopná vykroutit se mu ani o kousíček.
"Je pozdě," řekl. Jeho hlas měl v sobě podtón, který byl nějak nový. Takový nervózní, možná trochu rozpačitý. "Navíc myslím, že Alice šla ven…"
"Je to vážné," hádala jsem. "Je to opravdu vážné, viď?" Začínala jsem panikařit, srdce mi zrychlovalo, když jsem si představila tu úchvatně krásnou nesmrtelnou rivalku, o které jsem dosud nic netušila.
"Uklidni se, Bello," chlácholil mě a políbil mě na špičku nosu. "Nebuď blázínek."
"Já jsem blázínek? Tak proč mi to nechceš říct?"
"Protože nemám, co bych ti říkal. Děláš jen z komára velblouda."
"Tak která?" nedala jsem se.
Vzdychl. "Tanya vyjádřila slabý zájem. Velmi dvorným, vybraným způsobem jsem jí dal najevo, že ten zájem neopětuju. To je celé."
Snažila jsem se ovládnout hlas, aby mi nepřeskakoval. "Pověz mi něco - jak Tanya vypadá?"
"Jako my ostatní - bílá kůže, zlaté oči," odpověděl až příliš rychle.
"A samozřejmě je mimořádně krásná."
Cítila jsem, jak pokrčil rameny.
"Asi ano, z lidského pohledu," řekl lhostejně. "Ale víš co?"
"Co?" zeptala jsem se rozmrzele.
Položil mi rty přímo k uchu; jeho studený dech mě šimral. "Mám radši brunetky."
"Ona je blondýna. To je jasné."
"Zrzavě blond - vůbec není můj typ."
Chvilku jsem nad tím přemýšlela, ale nemohla jsem se soustředit, protože mi přejížděl rty pomalu po tváři, dolů po krku a zase zpátky nahoru. Třikrát dokola, než jsem promluvila.
"Pak je to tedy v pořádku, doufám," usoudila jsem.
"Hmm," zašeptal mi do kůže. "Jsi docela úchvatná, když žárlíš. Kupodivu je to příjemné."
Zamračila jsem se do tmy.
"Je pozdě," zopakoval šeptem, znělo to jako broukání, hlas měl hebčí než hedvábí. "Spinkej, Bellinko. Ať se ti něco hezkého zdá. Jsi jediná, která se kdy dotkla mého srdce. Vždycky ti bude patřit. Spi, moje jediná lásko."
Začal broukat mou ukolébavku a já jsem věděla, že je jenom otázka času, než podlehnu, takže jsem zavřela oči a přitulila se blíž k němu.