18. Kapitola - Instruktáž

"To musela být nejdelší párty v dějinách světa," stěžovala jsem si cestou domů.
Nezdálo se, že by Edward nesouhlasil. "Už je to pryč," řekl a chlácholivě mě pohladil po paži.
Protože já jsem byla jediná, kdo potřeboval chlácholit. Edward byl teď v pohodě - všichni Cullenovi byli v pohodě.
Všichni mě uklidňovali; když jsem odcházela, Alice se natáhla, aby mě pohladila po hlavě, a významně se dívala na Jaspera, dokud mě nezalila vlna klidu, Esme mě políbila na čelo a ujišťovala, že je všechno v pořádku, Emmett se hlučně smál a ptal se, proč jsem jediná, která se smí prát s vlkodlaky… Po dlouhých týdnech stresu je Jacobovo řešení uvedlo do uvolněné, skoro euforické nálady. Pochybnost vystřídala důvěra. Párty skončila s nádechem skutečné oslavy.
Ne pro mě.
Bylo už tak dost špatné - strašné -, že mají kvůli mně Cullenovi bojovat. Už to dovolit pro mě bylo příliš. Už to mi připadalo víc, než dokážu snést.
Ale proč Jacob? Proč jeho pošetilí dychtiví bratři - většina z nich byla mladší než já. Byly to jenom přerostlé děti s velkými svaly a těšily se, jako kdyby je čekal piknik na pláži. Nemohla jsem vystavovat nebezpečí ještě i je. Připadalo mi, že mám nervy opotřebované a obnažené. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě dokážu potlačovat nutkání rozkřičet se nahlas.
Snažila jsem se o vyrovnaný tón, když jsem šeptala: "Dnes v noci mě vezmeš s sebou."
"Bello, jsi utahaná."
"Myslíš, že bych dokázala usnout?"
Zamračil se. "Je to experiment. Nejsem si jistý, jestli bude možné, abychom všichni… spolupracovali. Nechci tě tam brát."
Jako kdyby mě to jenom podnítilo, abych o to víc chtěla jít s ním. "Když mě nevezmeš ty, tak zavolám Jacobovi."
Jeho oči se přimhouřily. Tohle byla rána pod pás a já jsem to věděla. Ale nepřipadalo v úvahu, aby mě nechal stranou.
Neodpověděl; už jsme byli u Charlieho domu. Přední světlo svítilo.
"Uvidíme se nahoře," zamumlala jsem.
Po špičkách jsem prošla domovními dveřmi. Charlie spal v obýváku, zabořený do malé pohovky, a chrápal tak hlasitě, že bych mohla zapnout motorovou pilu a vůbec by ho to nevzbudilo.
Silně jsem mu zatřásla ramenem.
"Tati! Charlie!"
Zamručel, oči stále zavřené.
"Už jsem doma - budou tě bolet záda, když tu budeš spát takhle. No tak, je čas se zvednout."
Musela jsem s ním zatřást ještě několikrát, a jeho oči se nikdy neotevřely úplně, ale podařilo se mi dostat ho z pohovky. Pomohla jsem mu nahoru do postele, kde se svalil na peřiny, úplně oblečený, a zase začal chrápat.
Ten mě jen tak hledat nebude.
Edward čekal v mém pokoji, zatímco jsem si myla obličej a převlékala se do džínů a flanelové košile. Nešťastně se na mě díval z houpacího křesla, když jsem do skříně věšela šaty, které mi Alice dala.
"Pojď sem," řekla jsem, vzala ho za ruku a přitáhla k posteli.
Šťouchla jsem do něj, aby si lehl, a pak jsem se mu stulila do náruče. Možná měl pravdu a já jsem opravdu byla dost unavená na to, abych usnula. Nechtěla jsem mu dovolit, aby se vytratil beze mě.
Zabalil mě pořádně do deky a pak si mě tiskl k sobě.
"Uvolni se, prosím."
"Jasně."
"Tohle bude fungovat, Bello. Cítím to."
Zuby se mi sevřely.
Stále z něj vyzařovala úleva. Nikdo kromě mě se nestaral o to, jestli se Jacobovi a jeho kamarádům něco stane. Ani Jacob a jeho kamarádi. Ti obzvlášť ne.
Viděl, že se chystám to vzdát. "Poslouchej mě, Bello. Tohle bude snadné. Novorození budou úplně zaskočení. Nebudou mít větší ponětí o tom, že existují vlkodlaci, než jsi měla ty. Viděl jsem, jak se chovají ve skupině, podle toho, jak si to Jasper pamatuje. Upřímně věřím, že vlčí lovecká technika bude proti nim dokonale účinná. A když budou rozdělení a zmatení, nebudeme my ostatní mít co na práci. Někdo může zůstat doma," smál se.
"Pohodička," zamumlala jsem monotónně na jeho hrudi.
"Pššš," pohladil mě po tváři. "Uvidíš. Teď se tím netrap."
Začal mi broukat mou ukolébavku, ale tentokrát mě to neuklidnilo.
Lidé - no, ve skutečnosti upíři a vlkodlaci, ale přesto - lidé, které miluju, půjdou kvůli mně bojovat a určitě se jim něco stane. A bude to moje vina. Přála jsem si, aby na mě moje smůla mířila trochu přesněji. Chtělo se mi křičet do prázdného nebe: To mě chceš - jsem tady! Jenom já!
Snažila jsem se přijít na to, jak to dokázat - přinutit svou smůlu, aby se zaměřila na mě. Nebude to lehké. Budu muset vyčkávat, čekat na svou příležitost…
Neusnula jsem. K mému překvapení minuty rychle ubíhaly a já jsem byla stále vzhůru a napjatá, když se se mnou Edward zvedl do sedu.
"Víš určitě, že nechceš zůstat tady a spát?"
Nepříjemně jsem se na něj podívala.
Povzdechl si a vzal mě do náruče, než vyskočil z okna.
Spěchal černým tichým lesem se mnou na zádech, a i v jeho běhu jsem cítila tu povznesenou náladu. Utíkal, jako to dělal, když jsme byli sami, jenom pro radost, pro pocit větru ve vlasech. Kdyby nebyla tak tíživá chvíle, byla bych naprosto šťastná.
Když jsme se dostali na velké otevřené pole, jeho rodina už tam byla, všichni si vesele a uvolněně povídali. Každou chvíli se prostorem rozlehl Emmettův hřmotný smích. Edward mě postavil a šli jsme ruku v ruce k nim.
Chvilku mi to trvalo, protože měsíc byl schovaný za mraky a byla hrozná tma, ale uvědomila jsem si, že jsme na baseballové mýtině. Bylo to stejné místo, kde byl už více než před rokem ten první veselý večer s Cullenovými přerušen Jamesem a jeho smečkou. Byl to zvláštní pocit, být zase tady - jako kdyby to setkání nebylo úplné, dokud se k nám nepřipojí James, Laurent a Victoria. Ale James a Laurent se už nikdy nevrátí. To schéma už se nikdy nezopakuje. Možná, že všechna schémata jsou porušena.
Ano, někdo porušil svoje schéma, svůj zaběhnutý způsob chování. Bylo možné, že by v téhle rovnici byli Volturiovi ti přizpůsobiví?
O tom jsem pochybovala.
Victoria se mi vždycky zdála jako přírodní živel - jako hurikán, který se řítí rovnou k pobřeží - nevyhnutelná, nesmiřitelná, ale předvídatelná. Možná nebylo správné takhle ji vymezovat. Určitě se dokázala adaptovat.
"Víš, co si myslím?" zeptala jsem se Edwarda.
Zasmál se. "Ne."
Skoro jsem se usmála.
"Co si myslíš?"
"Myslím, že je to všechno propojené. Nejenom ti dva, ale všichni tři."
"Tomu nerozumím."
"Od tvého návratu se staly tři špatné věci." Vypočítávala jsem je na prstech. "Novorození v Seattlu. Ten cizinec v mém pokoji. A - především - Victoria mě přišla hledat."
Přimhouřil oči a zamyslel se. "Proč si to myslíš?"
"Protože souhlasím s Jasperem - Volturiovi milují svá pravidla. A každopádně by asi odvedli lepší práci." A kdyby chtěli, abych zemřela, tak už bych byla mrtvá, dodala jsem v duchu. "Pamatuješ, jak jste loni Victorii stopovali?"
"Ano." Zamračil se. "Moc mi to nešlo."
"Alice říkala, že jsi v Texasu. Pronásledoval jsi ji tam?"
Jeho obočí se stáhlo. "Ano. Hmm…"
"Tak vidíš - tam ji to mohlo napadnout. Ale neví, co dělá, takže její novorození jsou úplně nezvladatelní."
Začal vrtět hlavou. "Jenom Aro ví přesně, jak Alicino vidění funguje."
"Aro ji bude znát nejlépe, ale nevědí Tanya a Irina a ostatní vaši přátelé v Denali dost? Laurent s nimi žil tak dlouho. A jestli se s Victorií stále kamarádil natolik, aby jí prokazoval laskavosti, proč by jí také neřekl všechno, co ví?"
Edward se zamračil. "V tvém pokoji to nebyla Victoria."
"Nemůže si obstarat nové přátele? Přemýšlej o tom, Edwarde. Jestli to je Victoria, kdo to dělá v Seattlu, tak už si obstarala spoustu nových přátel. Stvořila si je."
Uvažoval nad tím, čelo zvrásněné soustředěním.
"Hmm," řekl nakonec. "To je možné. Pořád si myslím, že Volturiovi jsou nejpravděpodobnější… Ale tvoje teorie - na té něco je. Victoriina osobnost. Tvoje teorie dokonale sedí na její osobnost. Od začátku předváděla pozoruhodný pud sebezáchovy - možná je to její talent. Navlékla to tak, že jí z naší strany vůbec žádné nebezpečí nehrozí, pokud se bude bezpečně držet stranou a nechá novorozené, aby tu řádili po libosti. A možná i nebezpečí ze strany Volturiových je malé. Možná počítá s tím, že nakonec vyhrajeme, ačkoliv určitě ne bez vlastních těžkých ztrát. Ale z její malé armády nepřežije nikdo, aby proti ní nikdo nemohl svědčit. Vlastně," pokračoval, jak to promýšlel, "kdyby někdo přežil, vsadím se, že má v plánu zničit ho sama… Hmm. Přesto by musela mít alespoň jednoho přítele, který byl o trochu zralejší. Žádný čerstvě novorozený by nenechal tvého otce naživu…"
Dlouho se mračil do prázdna, a pak se najednou vytrhl ze svého zamyšlení a usmál se na mě. "Rozhodně je to možné. Bez ohledu na to musíme být připraveni na všechno, dokud to nebudeme vědět jistě. Jsi dneska velice vnímavá," dodal. "To je úžasné."
Vzdychla jsem. "Možná jenom reaguju na tohle místo. Vzbuzuje ve mně pocit, jako by tu byla někde blízko… jako kdyby se teď na mě odněkud dívala."
Jeho svaly na čelisti se při té představě napjaly. "Nikdy se tě nedotkne, Bello," ujistil mě.
Navzdory svým slovům opatrně přejel očima přes temné stromy. Zatímco prohledával jejich stíny, po tváři mu přeběhl velmi podivný výraz. Vycenil zuby a oči mu svítily podivným světlem - divokou, zuřivou nadějí.
"Ale co bych za to dal, kdyby byla tak blízko," zamručel. "Victoria a s ní každý, kdo kdy pomyslel na to, že by ti ublížil. Chtěl bych mít šanci sám to skoncovat. Skoncovat to tentokrát vlastníma rukama."
Zachvěla jsem se, když jsem vnímala to zuřivé roztoužení v jeho hlase. Semkla jsem pevněji v dlani jeho prsty a přála jsem si, abych měla dost síly na to, abych navždycky zamkla naše ruce k sobě.
Byli jsme skoro u jeho rodiny a já jsem si poprvé všimla, že Alice se netváří tak optimisticky jako ostatní. Stála trochu stranou, dívala se na Jaspera, jak si protahuje paže, jako kdyby prováděl zahřívací cvičení, a rty měla našpulené.
"Děje se Alici něco?" zašeptala jsem.
Edward se zase uchichtl. "Vlkodlaci už jsou na cestě, takže teď nevidí nic, co se stane. Je jí nepříjemné, že je slepá."
Alice, ačkoliv od nás byla nejdál, jeho tichý hlas slyšela. Vzhlédla a vyplázla na něj jazyk. Zase se zasmál.
"Ahoj, Edwarde," pozdravil ho Emmett. "Ahoj, Bello. Nechá tě taky trénovat?"
Edward na bratra zavrčel. "Prosím tě, Emmette, hlavně ji k ničemu neponoukej."
"Kdy dorazí naši hosté?" zeptal se Edwarda Carlisle.
Edward se na chviličku soustředil a pak si povzdychl.
"Za minutu a půl. Ale budu muset tlumočit. Nevěří nám natolik, aby zůstali v lidské podobě."
Carlisle přikývl. "Je to pro ně těžké. Jsem vděčný, že vůbec přijdou."
Zírala jsem na Edwarda, oči vykulené dokořán. "Oni přijdou jako vlci?"
Přikývl a opatrně sledoval, jak budu reagovat. Polkla jsem a vzpomněla si, jak jsem dvakrát viděla Jacoba v jeho vlčí podobě - poprvé na louce s Laurentem, podruhé na lesní cestě, kde se na mě Paul rozzlobil… Obě ty vzpomínky byly děsivé.
Edwardovy oči dostaly zvláštní lesk, jako kdyby ho něco právě napadlo, něco, co není tak docela nepříjemné. Než jsem mohla poznat víc, rychle se otočil zpátky ke Carlisleovi a ostatním.
"Připravte se - něco nám zatajili."
"Jak to myslíš?" zeptala se Alice.
"Pšš," varoval a zíral přes ni do tmy.
Neformální kroužek Cullenových se najednou roztáhl do volné řady s Jasperem a Emmettem na koncích. Podle toho, jak se Edward vedle mě předklonil, jsem pochopila, že by si přál stát vedle nich. Sevřela jsem jeho ruku pevněji.
Mhouřila jsem oči do lesa, ale nic jsem neviděla.
"Zatraceně," zamručel Emmett šeptem. "Už jste někdy viděli něco takového?"
Esme s Rosalií si vyměnily vytřeštěné pohledy.
"Co je to?" zašeptala jsem, jak nejtišeji jsem dovedla. "Já nic nevidím."
"Smečka se rozrostla," zašeptal mi Edward do ucha.
Copak jsem mu neřekla, že se ke smečce přidal Quil? Natáhla jsem se, abych v šeru viděla všech šest vlků. Nakonec se v černotě něco zalesklo - jejich oči; byly výš, než jsem čekala. Zapomněla jsem, jak vysocí vlci jsou. Jako koně, jenom jsou s těmi svaly a kožichem mohutnější - a zuby jako nože, které nebylo možné přehlédnout.
Viděla jsem jenom ty oči. A jak jsem napínala zrak a snažila se vidět víc, připadalo mi, že se na nás dívá víc než šest párů. Jeden, dva, tři… Rychle jsem v duchu ty páry přepočítala. Dvakrát.
Bylo jich deset.
"Fascinující," zašeptal Edward téměř němě.
Carlisle udělal pomalý, promyšlený krok dopředu. Byl to opatrný pohyb, který je měl uklidnit.
"Vítejte," pozdravil neviditelné vlky.
"Děkujeme," odpověděl Edward zvláštním, plochým tónem a já jsem si okamžitě uvědomila, že ta slova přicházejí od Sama. Podívala jsem se do očí zářících uprostřed řady, nejvýše posazených, patřících vlkovi, který z nich byl nejvyšší. Nedokázala jsem ve tmě rozeznat obrysy jeho černého těla.
Edward za Sama promluvil znovu stejným vzdáleným hlasem. "Budeme se dívat a poslouchat, ale nic víc. Nechceme přes míru pokoušet svoje sebeovládání."
"To je víc než dost," odpověděl Carlisle. "Můj syn Jasper má v této oblasti zkušenosti." Pokynul k místu, kde stál Jasper, napjatý a připravený. "Naučí nás, jak bojují a jak je možné je porazit. Jsem si jistý, že to budete moct použít ve svém vlastním loveckém stylu."
"Oni jsou jiní než vy?" zeptal se Edward místo Sama.
Carlisle přikývl. "Jsou všichni velmi noví - vedou tento život jen několik měsíců. Svým způsobem jsou to děti. Nebudou mít žádné dovednosti ani strategii, jenom hrubou sílu. Dnes večer je jich dvacet. Deset my, deset vy - nemělo by to být těžké. Jejich počet se může ještě snížit. Ti noví bojují mezi sebou."
Ve stínu skrytou vlčí řadou proběhlo mručení, tiché mručivé mumlání, které podle mě znělo docela nadšeně.
"Jsme ochotní vzít si víc, než je náš díl, jestli je to nutné," překládal Edward, jeho tón už nebyl tak lhostejný.
Carlisle se usmál. "Uvidíme, jak se to vyvine."
"Víte, kdy a jak přijdou?"
"Přijdou přes hory za čtyři dny, dopoledne. Jak se budou přibližovat, Alice nám pomůže předvídat jejich cestu."
"Děkujeme za informaci. Teď se budeme dívat."
S povzdechem se každý pár očí snesl blíže k zemi, jeden po druhém.
Na dvě vteřinky bylo ticho, pak Jasper udělal krok do prázdného prostoru mezi upíry a vlky. Viděla jsem ho dobře - jeho kůže byla proti té tmě stejně jasná jako vlčí oči. Jasper vrhl opatrný pohled na Edwarda, který přikývl, a tak se otočil zády k vlkodlakům. Vzdychl, zjevně mu to bylo nepříjemné.
"Carlisle má pravdu." Jasper mluvil jenom k nám; zdálo se, že se snaží ignorovat obecenstvo za sebou. "Budou bojovat jako děti. Dvě nejdůležitější věci, které si musíte zapamatovat, jsou: zaprvé, nedovolte jim, aby vás sevřeli pažemi, a zadruhé, nechoďte po snadné kořisti. Přesně na to oni čekají. Dokud se k nim budete přibližovat ze strany a budete se neustále pohybovat, budou natolik zmatení, že nedokážou účinně reagovat. Emmette?"
Emmett s širokým úsměvem vystoupil z řady.
Jasper couvl k severnímu konci mýtiny mezi spřátelené nepřátele. Pokynul Emmettovi, aby přistoupil.
"Dobře, napřed Emmett. Na něm si nejlépe předvedeme, jak novorození útočí."
Emmettovy oči se přimhouřily. "Pokusím se nic ti nezlomit," zamručel.
Jasper se zakřenil. "Chtěl jsem tím říct, že Emmett se spoléhá na svou sílu. Je velmi přímočarý, pokud jde o útok. Novorození se taky nebudou pokoušet o nic rafinovaného. Prostě jdi po snadné kořisti, Emmette."
Jasper ustoupil ještě pár kroků a jeho tělo se napjalo.
"Dobře, Emmette - pokus se mě chytit."
A já už jsem Jaspera neviděla - stala se z něj jen rozmazaná šmouha, když se na něj Emmett vrhl jako medvěd s bručením a vyceněnými zuby. Emmett byl taky neskutečně rychlý, ale ne jako Jasper. Vypadalo to, jako když Jasper ani nemá hmotné tělo - pokaždé, když se zdálo, že už ho Emmett určitě drží, jeho velké ruce se sevřely naprázdno a v prstech mu zůstal jenom vzduch. Vedle mě se Edward pozorně naklonil dopředu, oči upřené na potyčku. Pak Emmett ztuhl.
Jasper ho popadl zezadu a zuby měl jen centimetr od jeho krku.
Emmett zaklel.