12. kapitola

Odemkla jsem si dveře klíčem, který jsem dostala od Sama. Bydlela jsem v pravé polovině dvojdomku a jeho zrcadlově přesnou kopii momentálně obývala Halleigh Robinsonová − mladá učitelka, s níž právě chodil Andy Bellefleur. Uvědomila jsem si, že přinejmenším část dne tak budu mít policejní ochranu a Halleigh bude přes den mimo domov, což mě vzhledem k mé pracovní době potěšilo.

V maličkém obývacím pokoji stála pohovka s květovaným čalouněním, nízký stolek a křeslo. K pokoji přiléhala stejně malá kuchyň. Přesto byla vybavená sporákem, ledničkou a mikrovlnnou troubou. Myčku jsem nenašla, ale tu jsem stejně nikdy v životě neměla. Pod titěrným stolem byly zasunuté dvě židle.

Když jsem si prohlédla kuchyň, vyšla jsem na chodbu, která oddělovala větší (i když maličký) pokoj po pravé straně od menší (skoro miniaturní) ložnice a koupelny nalevo. Dveře na konci chodby vedly na malou zadní verandu.

Dům byl vybavený jednoduše, ale aspoň tu bylo čisto. Fungovalo tu centrální vytápění i klimatizace a podlahy byly rovné. Přejela jsem rukou po rámech oken a usoudila, že nikde netáhne. Výborně! Umínila jsem si, že kvůli sousedům budu nechávat žaluzie zatažené.

Potom jsem si ustlala dvojitou postel v ložnici a uložila oblečení do čerstvě natřených zásuvek v prádelníku. V duchu jsem si sestavila seznam dalších věcí, které si musím obstarat: mop, koště, kbelík, čisticí prostředky… ale nakonec jsem všechno našla na zadní verandě. Musím si z domu přivézt vysavač. Měla jsem ho uložený ve skříni v obývacím pokoji, takže jsem doufala, že zůstal nedotčený. Už jsem si taky přinesla jeden telefon, takže musím požádat telefonní ústřednu, aby mi všechny hovory přesměrovávali sem. V autě jsem měla televizi, ale nejdřív bylo zapotřebí zavést sem nějaký kabel. To budu muset zařídit z práce. Od požáru mi všechen čas zabírala snaha vrátit svůj život do zajetých kolejí.

Posadila jsem se na pohovku a upřeně se zadívala do prázdna. Snažila jsem se myslet na něco veselejšího, na něco, k čemu bych se mohla upnout. No, za dva měsíce se budu moct začít opalovat. Při tom pomyšlení se mi po tváři rozlil úsměv. Polehávání na slunci v bikinách − opatrně, abych se nespálila − se mi líbilo. Zbožňovala jsem opalovací krém s vůní kokosu. Vychutnávala jsem si holení nohou i dalších částí těla, díky čemuž jsem byla vždycky hladká jako dětská prdelka. A nechci slyšet žádné poznámky o škodlivosti opalování! Každý máme svoje neřesti. Tohle byla ta moje.

Především jsem chtěla zajít do knihovny a půjčit si dalších pár knížek; ty poslední jsem si vyzvedla ještě před požárem a teď jsem je rozložila na maličkou verandu, aby se trochu vyvětraly. Knihovna − tam jsem se těšila.

Před odjezdem do práce jsem se rozhodla, že si v nové kuchyni uvařím. To ale znamenalo vyrazit do obchodu. Nákup mi trval trochu déle než obvykle, protože jsem měla neustále dojem, že tohle a tohle rozhodně potřebuju. Když jsem uložila potraviny do skříněk v kuchyni, konečně jsem získala pocit, že tu opravdu bydlím. Nakonec jsem si osmažila pár plátků vepřového, opekla si k nim bramboru a ohřála trochu hrášku. Ve dnech, kdy jsem měla noční směnu, jsem chodila do baru na pátou hodinu, a dávala si proto doma oběd i večeři zároveň.

Když jsem se najedla a umyla nádobí, napadlo mě, že mi ještě zbývá trochu času na návštěvu v graingerské nemocnici.

Ve vestibulu už nestála na stráži dvojčata, jako když jsem sem zašla minule, ale dveře do Calvinova pokoje dosud hlídal Dawson. Už ze vzdálenosti několika metrů na mě kývl, gestem ruky mi naznačil, abych počkala, a nahlédl do dveří za sebou. Naštěstí je hned nato otevřel dokořán, a když jsem pak kolem něj vcházela dovnitř, dokonce mě poplácal po rameni.

Calvin seděl na čalouněné židli, a sotva jsem vešla, vypnul televizi, na kterou se díval. Barva se mu už zčásti vrátila, vlasy i vousy měl upravené a vůbec působil mnohem přirozenějším dojmem. Na sobě měl modré plátěné pyžamo a na několika místech mu z těla ještě vykukovaly hadičky. Dokonce se pokusil sám zvednout.

„Ať vás ani nenapadne vstávat!“ Přitáhla jsem si k němu druhou židli a posadila se k němu, abych mu viděla do tváře. „Jak se vám daří?“

„Moc rád vás vidím,“ odpověděl. Dokonce i hlas mu zněl zvučněji. „Dawson mi řekl, že jste odmítla mou pomoc. Povězte mi, kdo ten oheň založil!“

„To je právě zvláštní, Calvine. Netuším, proč to udělal. Přišla za mnou jeho rodina…“ V té chvíli jsem zaváhala. Calvin se vzpamatovával z vlastního setkání se smrtí a s žádnými dalšími starostmi by si neměl dělat hlavu.

„Jen mi povězte, co si myslíte,“ pobídl mě, a protože se mi zdálo, že ho to skutečně upřímně zajímá, nakonec jsem mu všechno vylíčila. Popsala jsem mu své pochybnosti o žhářově motivu, úlevu, která mě zaplavila, když jsem zjistila, že dům neutrpěl tak velké škody, jak jsem se bála, a také své obavy z rozmíšek mezi Ericem a Charlesem. Dodala jsem, že policie odhalila několik dalších případů v okolí, kdy střelec vypálil na své oběti ze zálohy.

„To by mohlo Jasona očistit,“ podotkla jsem a Calvin přikývl. Víc už jsem mu svůj názor nevnucovala.

„Aspoň že ten útočník nepostřelil nikoho dalšího,“ řekla jsem, abych do pochmurných novinek vnesla i trochu pozitivního tónu.

„O kom bychom věděli,“ dodal Calvin.

„Cože?“

„O kom bychom věděli. Třeba mu padl za oběť někdo další, ale vůbec to netušíme.“

Calvinova slova mě vyděsila. Jenomže dávala smysl. „Jak vás to napadlo?“

„Nemám tu nic na práci,“ odpověděl s unaveným úsměvem. „Nečtu tolik jako vy a kromě sportu se ani nedívám na televizi.“ Samozřejmě! Když ji vypínal, měl puštěný kanál ESPN.

„A co vlastně děláte ve volném čase?“ zeptala jsem se jen tak ze zvědavosti.

Calvina potěšilo, že se zajímám o jeho život. „Z Norcrossu odcházím dost pozdě,“ odpověděl. „Docela rád chodím lovit, ale nejvíc mě to baví za úplňku.“ Ve zvířecí podobě. To mi bylo jasné. „Taky rybařím. Zbožňuju, když můžu brzy ráno jen tak sedět na pramici a pustit všechno z hlavy.“

„To ano,“ řekla jsem povzbudivě. „Ještě něco?“

„Rád vařím. Občas si připravujeme garnáty nebo sumce a dáváme si je venku na vzduchu − sumce, kukuřičné vdolky, salát a k tomu meloun. Samozřejmě jenom v létě.“

Už při pouhém pomyšlení na ty laskominy se mi sbíhaly sliny v puse.

„V zimě hlavně upravuju vnitřek domu. Chodím sekat dříví sousedům, kteří to už sami nezvládnou. Řekl bych, že si vždycky najdu nějaké povyražení.“

Za tu chvíli jsem o Calvinu Norrisovi zjistila dvojnásobek toho, co jsem o něm věděla dosud.

„A už je vám líp?“ zeptala jsem se.

„Ještě pořád mám tu zatracenou umělou výživu,“ odpověděl a pohnul rukou. „Jinak je mi už mnohem líp. Víte, my se dovedeme zmátořit dost rychle.“

„Jak třeba vysvětlujete kolegům z práce, když vás přijdou navštívit, že vás Dawson hlídá?“ Všechny plochy v nemocničním pokoji pokrývaly mísy s ovocem a vázy s květinami, mezi kterými jsem dokonce zahlédla i vycpanou kočku.

„Říkám, že je to můj bratranec a dohlíží, aby mě návštěvy moc nevysilovaly.“

Bylo mi jasné, že by se tenhle argument Dawsonovi do očí nikdo neodvážil zpochybnit.

„Už budu muset vyrazit do práce,“ řekla jsem a koutkem oka se zadívala na nástěnné hodiny. Moc se mi odsud nechtělo, protože obyčejný rozhovor s člověkem mi dělal dobře. Podobné chvíle jsem zažívala jen zřídka.

„Ještě pořád se bojíte o bratra?“ zeptal se mě.

„Ano.“ Ale umínila jsem si, že znovu už škemrat nebudu. Poprvé mě Calvin vyslechl, takže opakovat svou prosbu by nemělo smysl.

„Hlídáme ho.“

Napadlo mě, jestli jejich slídil zjistil i to, že Crystal strávila s Jasonem celou noc. Co když na Jasona nasadili právě ji? Pokud to byla pravda, pak svoji práci brala rozhodně vážně. Blíž už se k Jasonovi dostat nemohla.

„To je dobře,“ odpověděla jsem. „Tak nejlépe zjistíte, že to Jason neudělal.“ Díky Calvinově poznámce se mi konečně ulevilo. Čím víc jsem nad ní uvažovala, tím mi bylo jasnější, že mě to mohlo napadnout.

„Dávejte na sebe pozor, Calvine,“ řekla jsem a vstala. Calvin ke mně natočil tvář a já ho na ni trochu nervózně políbila.

Hlavou se mu mihlo, že mám příjemně měkké rty a že hezky voním. Neubránila jsem se úsměvu. Když víte, že někomu připadáte přitažlivá, pořádně vás to nakopne.

Cestou do Bon Temps jsem se ještě zastavila v renardské okresní knihovně. Sídlila ve staré ošklivé budově z hnědých cihel, která tu vyrostla ve třicátých letech. Na to, že ještě nebyla tak stará, vypadala příšerně. Knihovníci si už mnohokrát oprávněně stěžovali na nevyhovující topení a klimatizaci, a po opravě už volala také celá elektroinstalace. Parkoviště před knihovnou vypadalo nevábně a vedle stojící klinika, která poprvé otevřela dveře v roce 1918, měla přes okna zatlučená prkna. Při tom pohledu se mi vždy sevřelo srdce. Zarostlé parkoviště před zrušenou klinikou připomínalo spíš džungli než součást středu města.

Na výměnu knížek jsem si vyhradila deset minut. Stihla jsem to za osm. Parkoviště bylo téměř prázdné, protože hodiny ukazovaly teprve pět. Většina lidí ještě nakupovala ve Wal-Martu nebo už doma vařila večeři.

Zimní denní světlo pomalu šedlo, ale měla jsem úplně čistou hlavu. Právě to mi zřejmě zachránilo život. V jednom okamžiku jsem totiž vycítila jakési nervózní vlnění, které vycházelo z nějakého cizího mozku, který se vyskytoval kdesi poblíž. Instinktivně jsem se přikrčila k zemi. Hned poté mi ramenem projela palčivá bolest, po kůži se mi rozlila vlhká tekutina a v dálce cosi zarachotilo. Všechno se seběhlo tak rychle, že ani později, když jsem se snažila dát si všechno dohromady, jsem nezjistila, co se přihodilo dřív a co později.

Za zády jsem uslyšela výkřik a brzy se k němu přidal další. Ačkoliv jsem netušila, co se vlastně stalo, svezla jsem se na kolena vedle svého auta. Na bílém tričku jsem měla vepředu krvavou skvrnu.

Ze všeho nejdřív mě napadlo: Ještě že jsem si nevzala tu novou bundu.

Hlas, který za mnou vykřikl, patřil Portii Bellefleurové. Rozběhla se ke mně a přikrčila se k zemi. Vůbec přitom nevypadala tak vyrovnaně jako jindy. Rozhlédla se napravo i nalevo, jestli náhodou poblíž nečíhá další nebezpečí.

„Zůstaňte v klidu,“ vyhrkla, jako kdybych jí snad navrhla, abychom si spolu zaběhly maraton. Stále jsem klečela, ale nepřipadalo mi od věci svézt se na záda. Po ruce mi stékala krev. „Někdo vás postřelil, Sookie. Proboha, proboha!“

„Vezměte ty knížky,“ řekla jsem jí. „Nechci, aby se ušpinily od krve. Jinak za ně budu muset platit.“

Portia mě vůbec neposlouchala. Mluvila s někým přes mobil. Lidé si pro telefonování vždycky vyberou ty nejnemožnější chvíle. Třeba v knihovně nebo u očního. Anebo v baru. Bla, bla, bla. Jako kdyby to bylo tak důležité a nemohlo to počkat. Radši jsem položila knížky na zem sama.

Sjela jsem z kolenou na zadek a opřela se o své auto. O chvilku později jsem zničehonic − téměř jako kdybych měla okno − zjistila, že ležím na betonovém parkovišti s očima upřenýma na skvrnu od oleje na zemi. Lidi by se měli o svá auta starat trochu líp.

Potom všechno zmizelo.

*

„Vzbuď se!“ zaslechla jsem čísi hlas. To už jsem neležela na parkovišti, ale v posteli. Napadlo mě, že mi znovu hoří dům a Claudine se mě z něj snaží vytáhnout. Pořád mě někdo tahá z postele. Ten hlas ale nepřipomínal Claudine, zněl spíš jako…

„Jasone?“ Pokusila jsem se otevřít oči a škvírou mezi víčky jsem před sebou spatřila bratra. Ležela jsem v matně osvětleném pokoji s modrými stěnami a bolest mi vháněla slzy do očí.

„Postřelil tě,“ řekl. „A já byl celou tu dobu U Merlotta. Čekal jsem tam na tebe.“

„Vypadáš… spokojeně,“ vysoukala jsem ze sebe. Rty jsem měla napuchlé a ztuhlé. Nemocnice.

„Já to nemohl udělat! Vezl jsem s sebou Hoyta, protože má auto v servisu. Mám alibi!“

„To je bezva. Jsem ráda, že jsem to odnesla. Hlavně že ses uklidnil.“ Stálo mě to spoustu námahy a Jason můj sarkasmus naštěstí pochopil.

„Jo, hele, moc mě to mrzí. Ale není to žádná katastrofa.“

„Není?“

„Úplně jsem ti to zapomněl říct. Kulka tě jenom škrábla na rameni. Chvilku to bude bolet. Jestli se ta bolest zhorší, zmáčkni tohle tlačítko. Můžeš si sama nadávkovat léky proti bolesti. Skvělý, ne? Poslouchej, venku čeká Andy.“

Na chvilku jsem se zamyslela a potom jsem usoudila, že Andy je tu služebně. „Tak dobře,“ řekla jsem. „Může jít dovnitř.“ Potom jsem natáhla prst a stiskla tlačítko.

Na okamžik jsem zavřela oči. Zjevně to ale trvalo déle, protože když jsem je znovu otevřela, Jason už byl pryč a místo něj přede mnou stál Andy a v ruce držel kuličkové pero a notýsek. Věděla jsem, že mu chci něco říct, ale teprve po chvilce přemýšlení jsem se upamatovala, o co konkrétně jde.

„Vyřiďte Portii, že jí děkuju.“

„Vyřídím,“ odpověděl vážným tónem Andy. „Je z toho otřesená. Ještě nikdy se neocitla tak blízko zločinu. Bála se, že jí tam zemřete.“

Nevěděla jsem, co na to říct, takže jsem čekala, na co se mě zeptá. Andyho rty se rozpohybovaly a já mu odpovídala. Aspoň myslím.

„Jak to, že jste se na poslední chvíli skrčila?“

„Asi jsem něco zaslechla,“ zašeptala jsem po pravdě. Jenom jsem za to nevděčila svým uším… Andy však o všem věděl a zřejmě tomu i věřil. Když se naše pohledy setkaly, Andy vyvalil oči.

Znovu jsem omdlela. Doktoři na pohotovosti mi museli dát opravdu spolehlivé prášky proti bolesti. Ve které nemocnici jsem asi byla? Z knihovny vedla kratší cesta do Clarice, ale lepší pohotovost měli v Graingeru. Pokud jsem v Graingeru, nemusela jsem se vůbec obtěžovat jízdou do Bon Temps a potom do knihovny. Kdyby si mě ten střelec vyhmátl na parkovišti před nemocnicí hned po tom, co jsem navštívila Calvina, ušetřila bych si cestu.

„Sookie,“ ozval se tichý známý hlas. Působil chladně a temně jako potok v noci, kdy je měsíc v novu.

„Bille,“ vydechla jsem a náhle mě zaplavil pocit jistoty a bezpečí. „Neodcházej!“

„Zůstanu tady s tebou.“

A skutečně, když jsem se ve tři hodiny ráno probudila, seděl vedle mě a četl si. Z mysli lidí, kteří leželi v okolních pokojích, jsem vyčetla, že spí. Jenom mozek muže, který seděl vedle mě, byl nečitelný. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ačkoliv se všechny útoky odehrály večer nebo za soumraku, střelcem nebyl upír. Vybavila jsem si, že těsně před výstřelem jsem vnímala útočníkovy myšlenky, což mi zachránilo život.

Sotva jsem se pohnula, Bill ke mně zvedl oči. „Jak ti je?“ zeptal se.

Zmáčkla jsem tlačítko ovladače postele, abych si nastavila sklon, který jsem potřebovala. „Připadám si tady jako na mučidlech,“ utrousila jsem, když jsem si prohlédla zraněné rameno. „Došly mi léky na tlumení bolesti a rameno mě bolí, jako by mi mělo každou chvíli upadnout. V puse mám sucho, jako kdyby mi tudy táhla armáda, a hrozně se mi chce na záchod.“

„S tím ti pomůžu,“ řekl Bill, objel se stojanem na umělou výživu kolem postele a pomohl mi vstát, dřív než jsem se před ním mohla ztrapnit. Opatrně jsem se zvedla a zkusila, jestli mě nohy vůbec unesou. „Nenechám tě spadnout,“ ujistil mě.

„Já vím,“ odpověděla jsem a společně jsme se vydali na toalety. Když mě Bill posadil na mísu, taktně odešel, ale čekal hned za pootevřenými dveřmi. Nakonec jsem svůj úkol úspěšně splnila a uvědomila si, jaké mám štěstí, že mě útočník trefil do levého, a ne do pravého ramene. Určitě mířil na srdce.

Bill mě odvedl do postele s takovým citem, jako kdyby se o bezmocné pacienty staral po celý dosavadní život. Už předtím mi napnul prostěradlo a načechral polštář, takže se mi leželo mnohem příjemněji. Rameno mě ale stále bolelo, takže jsem si nadávkovala další léky. Ústa jsem měla vyschlá, a tak jsem se Billa zeptala, jestli není v plastové konvici na stolku voda. Bill stiskl tlačítko domácího telefonu, kterým se volala sestra. Když se ozval její tenký hlásek, řekl: „Přinesla byste slečně Stackhouseové vodu?“ Sestra pípla, že za chvíli přijde, a svůj slib dodržela. Možná přišla tak rychle i proto, že u mě seděl Bill. Lidé sice přijali skutečnost, že upíři existují, ale to ještě neznamenalo, že k nemrtvým vzpláli horoucí láskou. Spousta středostavovských Američanů se vedle nich necítila příjemně. Napadlo mě, že dělají dobře.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„V Graingeru,“ odpověděl Bill. „Tentokrát u tebe sedím v jiné nemocnici. Posledně jsme byli na okresní klinice v Clarice.“

„Můžeš se zajít podívat za Calvinem.“

„Jako kdybych po tom toužil.“

Pak se posadil na postel. Možná za to mohla tak pozdní hodina, možná ta podivná noc, ale zachtělo se mi promluvit si s ním na rovinu. Třeba za to mohly ty léky.

„Dokud jsem tě nepoznala, nikdy jsem nebyla v nemocnici,“ poznamenala jsem.

„Myslíš si, že je to moje vina?“

„Občas.“ Kolem Billovy tváře se vznášela slabá záře. Normální lidé někdy ani netuší, že před nimi stojí upír − připadalo mi to nepochopitelné.

„Když jsem tě poprvé viděl ten večer v baru, netušil jsem, co si mám o tobě myslet,“ řekl Bill. „Byla jsi krásná a plná života. A já okamžitě poznal, že jsi jiná než ostatní. Byla jsi jedinečná.“

„Považovala jsem to za neštěstí.“

„A já za výhodu,“ namítl Bill a položil mi na tvář svou chladnou dlaň. „Horečku nemáš,“ poznamenal sám k sobě. „Brzy se uzdravíš.“ Potom se narovnal. „Když jsi u sebe měla Erica, spala jsi s ním.“

„Proč se mě na to ptáš, když to víš?“ Na příliš velkou upřímnost jsem si zrovna nepotrpěla.

„Já se tě neptám. Poznal jsem to, když jsem vás spolu viděl. Cítil jsem ho z tebe; všiml jsem si, jak se k němu máš. Napila ses mojí krve a já tvojí. Ericovi je těžké odolat,“ pokračoval Bill chladně. „Je stejně temperamentní jako ty. Srší z vás energie. To už ale víš…“ Najednou se zarazil, jako by se snažil vymyslet, do čeho má svá další slova zaobalit.

„Vím, že bys byl nejradši, kdybych už nikdy s nikým nevlezla do postele,“ poznamenala jsem a zformulovala za něj jeho myšlenky.

„A jak to cítíš ty ve vztahu ke mně?“

„Úplně stejně. Jenomže ty už jsi spal s jinou ještě předtím, než jsme se rozešli.“ Bill se schválně zadíval jinam a sevřel čelist tak pevně, že připomínala žulu. „Fajn, už je to za námi. Nechci přemýšlet o tobě a Selah, ani o nikom jiném. Je mi jasné, že by to bylo zbytečné.“

„A je zbytečné dělat si naděje, že bychom to zase mohli dát dohromady?“

Zvážila jsem všechny okolnosti, které mě přinutily Billa zapudit. Připomněla jsem si, že mě podvedl s Lorenou, jenomže ta ho stvořila a proto jí musel být po vůli. Všichni upíři, s nimiž jsem o tom mluvila, mi Billova slova potvrdili do posledního písmene. Vzpomněla jsem si, jak mě málem znásilnil v kufru auta; ale tehdy byl vyhladovělý a krátce předtím ho dlouho příšerně mučili. Netušil, co dělá. Sotva se vzpamatoval, okamžitě přestal.

Vybavila jsem si, jak jsem byla spokojená, když mě ještě miloval, nebo když jsem si to přinejmenším myslela. Ještě nikdy v životě jsem si nepřipadala tak bezpečně. Jenže v tom jsem se šeredně spletla. Bill se natolik pohroužil do práce pro královnu Louisiany, že mě odsunul na druhou kolej. Ze všech upírů, kteří se ten večer mohli U Merlotta objevit, musel dovnitř vejít právě workoholik.

„Nevím, jestli to ještě někdy napravíme,“ řekla jsem. „Možná ano, ale nejdřív se z toho musím vzpamatovat. Ale jsem ráda, že jsi za mnou přišel. Nechtěl by sis vedle mě na chvíli lehnout? Jestli ti to nebude vadit.“ Posunula jsem se ke kraji úzkého lůžka a přetočila se na pravý bok, abych měla poraněné rameno na vzduchu. Bill si lehl vedle mě a položil mi ruku na bok. Bez Billova vědomí se ke mně nikdo nedostane. Získala jsem pocit bezpečí, klidu a lásky. „Jsem tak ráda, že jsi přišel,“ zamumlala jsem. Léky začínaly konečně zabírat. Než mě pak přemohl spánek, vzpomněla jsem si na své novoroční předsevzetí: nenechat se znovu zmlátit. Měla jsem se zmínit i o postřelení.

*

Nazítří ráno mě propustili. Když jsem vrazila do nemocniční kanceláře, úřednice, na jejíž jmenovce stálo PANÍ BEESONOVÁ, mi řekla: „Už je to vyrovnané.“

„Kdo za mě zaplatil?“ zeptala jsem se.

„Ta osoba nechtěla, abychom se o ní zmiňovali,“ zněla odpověď a výraz v zakulacené tmavé tváři paní Beesonové mi poradil: „Darovanému koni na zuby nekoukej!“

Znervózněla jsem. Na mou duši. Měla jsem v bance dost peněz, abych zaplatila celý účet za ošetření najednou a nemusela posílat každý měsíc šek. Zadarmo nikdy nic nedostanete. A některým lidem jsem zkrátka nechtěla být zavázaná. Když jsem ale zjistila, kolik ten účet dělá, uvědomila jsem si, že tomu neznámému dobrodinci budu skutečně hodně zavázaná.

Možná jsem měla v kanceláři zůstat trochu déle a snažit se paní Beesonovou přesvědčit, ale na to jsem neměla dost sil. Chtěla jsem se osprchovat − nestačilo mi, že jsem si ráno důkladně vydrhla (velice pomalu a obezřetně) aspoň místa, která jsou vidět. Chtěla jsem si dát vlastní jídlo a užít si trochu samoty a klidu. Znovu jsem se tedy posadila do kolečkového křesla a sestra mě odvezla hlavním vchodem ven. V té chvíli mi došlo, že se nemám jak dostat domů. Připadala jsem si jako idiot. Auto jsem měla zaparkované před knihovnou v Bon Temps, ale za volant si teď několik dní stejně nesednu.

Už jsem se chystala požádat ošetřovatelku, aby mě zase zavezla dovnitř. Chtěla jsem zajít za Calvinem a zeptat se ho, jestli by mě nemohl odvézt Dawson. Jenomže právě v té chvíli přede mnou zastavila elegantní červená impala. Claude, Claudinin bratr, se naklonil ke dveřím vedle sedadla spolujezdce a otevřel je. Zírala jsem na něj s otevřenou pusu. „Nasednete si?“ zeptal se mě podrážděně.

„Páni,“ zamumlala ošetřovatelka. „Páni!“ Dýchala tak zhluboka, že jí div neuletěly knoflíky na halence.

S Claudem jsem se setkala jen jednou. Úplně jsem zapomněla, jak působí na své okolí − byl tak krásný, že to vyráželo dech. Ztuhla jsem jako solný sloup. Uvolnit se vedle něj mi připadalo zhruba stejně snadné jako chovat se přirozeně ve společnosti Brada Pitta.

Claude vystupoval jako striptér v nočním podniku pro dámy v Monroe a před nedávnem se dokonce stal jeho šéfem. Kromě toho se začal prosazovat i ve světě modelingu a objevovat se na plakátech a přehlídkových molech. V severní Louisianě se ale podobných pracovních příležitostí moc nevyskytovalo, a tak se Claude (alespoň podle Claudine) rozhodl přihlásit do soutěže o titul Pan Romantický, která se konala na knižním veletrhu věnovaném románům pro ženy. Dokonce si prý kvůli tomu nechal chirurgicky zaoblit své špičaté ušní boltce. Hlavní cenou byla fotografie na obálce jednoho z románů. Netušila jsem, co taková soutěž obnáší, ale při pohledu na něj jsem si byla jistá, že Claude ji bezkonkurenčně vyhraje.

Claudine mi prozradila, že se Claude před nedávnem rozešel se svým přítelem, a byl tedy nezadaný, celé jeho metr osmdesát vysoké černovlasé tělo s vypracovanými svaly a „pekáčem buchet“ na břiše, které by se skvěle vyjímalo na obálce časopisu Abs Weekly, bylo k mání. A to jsem se nezmínila o jeho aksamitově jemných hnědých očích, ostře řezané bradě a smyslných ústech s lehce ohrnutým spodním rtem. Tak tohle byl Claude v celé své kráse.

Ošetřovatelka stále jenom tiše mumlala: „Páni, páni, páni,“ a tak jsem se sama zvedla z křesla a posadila se do auta. „Díky,“ řekla jsem Claudovi a snažila se, aby to nevyznělo příliš udiveně.

„Claudine se nemohla trhnout z práce, tak mi zavolala, vzbudila mě a nařídila mi, abych vás odvezl,“ prohlásil otráveně Claude.

„Mockrát vám děkuju,“ odpověděla jsem až po chvíli, protože jsem se nemohla rozhodnout, jak mu mám odpovědět.

Všimla jsem si, že se mě Claude vůbec nezeptal, jak se jede do Bon Temps, i když jsem ho tam nikdy neviděla − už předtím jsem snad dostatečně srozumitelně vysvětlila, že se Claude prostě nedá přehlédnout.

„Co rameno?“ vyhrkl zničehonic cestou do městečka, jako kdyby si právě vzpomněl, že by bylo zdvořilé zeptat se mě na mé zranění.

„Už je to lepší,“ odpověděla jsem. „A dostala jsem předpis na pár léků proti bolesti.“

„Takže pro ně budeme muset zajet, co?“

„No, pomohlo by mi to, protože ještě pár dní bych neměla řídit.“

Když jsme dorazili do Bon Temps, nasměrovala jsem ho k lékárně. Claude našel místo k zaparkování přímo před vchodem. Nakonec se mi podařilo vystoupit z auta a dobelhat se i s receptem dovnitř. Claude ani nenabídl, že mi pomůže. Lékárník se už samozřejmě doslechl, co se mi stalo, a podivoval se, kam ten svět spěje. To jsem nevěděla ani já.

Zatímco lékárník vyplňoval recept, já si krátila čas úvahami, jestli by Claude nemohl být bisexuální − třeba aspoň trošku. Každá žena, která vkročila do lékárny, měla v obličeji blažený výraz. Ani jedna z nich ale neměla možnost promluvit si s Claudem a nabažit se jeho okouzlující osobnosti.

„Že vám to ale trvalo,“ utrousil Claude, když jsem se vrátila do auta.

„Samozřejmě, pane Zdvořilý,“ vyprskla jsem. „Příště si pospíším. Proč by mě to rameno mělo nějak omezovat, ne? Moc se vám omlouvám.“

Koutkem oka jsem si všimla, že Claude zrudl.

„Promiňte,“ řekl rozladěně. „Přehnal jsem to. Docela často slýchávám, že se chovám neurvale.“

„Ne! Vážně?“

„Ano,“ připustil a teprve potom si uvědomil, jak jsem to myslela. Kdyby nebyl tak krásný, řekla bych, že se zatvářil nasupeně. „Něco bych od vás potřeboval.“

„Jdete na to vážně skvěle. Až doteď jste byl ztělesněná zdvořilost.“

„Nechtěla byste toho nechat? Vím, že… nejsem…“

„Vychovaný? Aspoň trochu zdvořilý? Pozorný? Společenský?“

„Sookie!“ vyjel na mě Claude. „Nechte toho.“

V tu chvíli jsem zatoužila po prášku proti bolesti. „Ano, Claude?“ pípla jsem.

„Organizátoři té soutěže chtějí pár fotek. Pojedu kvůli nim do jednoho studia v Rustonu, ale napadlo mě, že by se hodilo i pár snímků ve dvojicích. Jako třeba ty na obálkách románů, co čte Claudine. Podle ní bych si měl k sobě vzít nějakou blondýnku, protože mám tmavé vlasy. Napadlo mě, jestli byste to nezkusila.“

Víc by mě snad Claude překvapil, jen kdyby mě poprosil, abych si s ním pořídila dítě. Ale i tehdy by to bylo jen taktak. I když to byl ten největší mrzout, jakého jsem v životě potkala, Claudine mi už několikrát zachránila život a já měla dojem, že bych jí to měla nějak oplatit.

„Budu potřebovat něco zvláštního na sebe?“

„Ano. Ale ten fotograf vede i amatérské divadlo a půjčuje kostýmy na Halloween, takže něco určitě najde. Jakou máte velikost?“

„Třicet osm.“ Občas i čtyřicet. A někdy zase třicet šest, ne?

„Kdy se do toho pustíme?“

„Musí se mi zahojit rameno,“ odpověděla jsem tiše. „Obvaz by na těch fotkách asi nevypadal dobře.“

„Jistě. Zavoláte mi?“

„Ano.“

„Nezapomenete na mě?“

„Ne. Budu se moc těšit.“ V té chvíli jsem ale toužila jen po soukromí, dietní kole a jednom z prášků, které jsem svírala v ruce. Než se osprchuju, což jsem chtěla udělat okamžitě, možná se i na chvíli natáhnu.

„Tu kuchařku od vás z baru jsem už někde viděl,“ prohlásil Claude. Teď se mnou konečně mluvil normálně.

„Hmm. Jmenuje se Sweetie.“

„Takhle si teď říká? Předtím pracovala v Sexy kočkách.“

„Ona byla striptérka?“

„Jo, až do té nehody.“

„Sweetii se něco stalo?“ S každou další vteřinou mě stále víc a víc přemáhala únava.

„Jo. Zůstalo jí pár jizev a od té doby nechtěla vystupovat. Prý by na to musela natíral spoustu líčidel. Kromě toho už tou dobou, jaksi, začínala mít léta.“

„Chudák,“ poznamenala jsem a pokusila se představit si Sweetii, jak se někde promenáduje ve vysokých podpatcích a s péry na hlavě. Fuj!

„Nic jste neslyšela,“ upozornil mě Claude.

Zaparkovali jsme před dvojdomkem. Kdosi mi před něj z parkoviště před knihovnou přivezl vypůjčené auto. V té chvíli se otevřely dveře na druhé straně domu a s klíčky od auta v ruce z nich vyšla Halleigh Robinsonová. Měla jsem na sobě svoje černé kalhoty, které jsem si oblékala do práce, ale tričko mi v nemocnici dali jiné − které tam někdo před drahnou dobou zapomněl −, protože to moje bylo na odpis. I když mi bylo obrovské, nebyl to ten pravý důvod, proč Halleigh zůstala stát s otevřenou pusou jako opařená. Mladou učitelku ohromil pohled na Clauda, který mi předtím pomohl z auta.

Opatrně mě podepřel v podpaždí, s úsměvem ke mně sklonil hlavu a zamrkal na mě.

Tohle byl první náznak, že Claude má smysl pro humor. Byla jsem ráda, že se umí chovat i jinak než nepříjemně.

„Díky, že jste mi přinesla klíče!“ zavolala jsem na Halleigh, která si teprve teď vzpomněla, že taky umí chodit.

„Ehm,“ vysoukala ze sebe, „samozřejmě.“ Natáhla ke mně ruku s klíčky a já si je od ní vzala.

„Halleigh, tohle je Claude,“ řekla jsem a co nejvýznamněji se usmála.

Claude svezl ruku k mému pasu a roztržitě se na Halleigh usmál, aniž by ode mě odtrhl oči. „Dobrý den, Halleigh,“ pozdravil ji tím nejhlubším a nejmelodičtějším hlasem, jaký ze sebe dokázal vyloudit.

„Máte štěstí, že vás odvezl z nemocnice domů,“ odpověděla Halleigh. „Jste moc hodný, Claude.“

„Pro Sookii cokoliv,“ opáčil Claude tiše.

„Vážně?“ rozechvěla se Halleigh. „To je hezké. Andy vám přivezl auto, Sookie, a poprosil mě, abych vám dala klíče. Máte štěstí, že jste mě stihla. Jenom jsem si skočila domů na oběd. Já, no, musím se vrátit…“ Ale ještě než usedla do své mazdy a odjela zpátky do školy, se od ní Claude dočkal posledního dlouhého pohledu.

Nemotorně jsem odemkla dveře a vešla do malého obývacího pokoje. „Bydlím tady jenom do té doby, než mi opraví dům,“ řekla jsem. Před Claudem jsem se za tenhle malý neosobní krcálek styděla. „Nastěhovala jsem se sem ten den, kdy mě postřelili. Včera,“ dodala jsem, jako bych tomu sama nemohla uvěřit.

Sotva Halleigh odjela, Claude si přestal hrát na galantního nápadníka. Přejel mě přezíravým pohledem. „Máte vážně pech.“

„Jistým způsobem,“ odpověděla jsem, ale zároveň jsem si vybavila veškerou pomoc, kterou mě zahrnuli lidé z okolí a všichni moji přátelé. Vzpomněla jsem si, jak příjemně jsem se v noci cítila vedle Billa. „Rozhodně to mohlo dopadnout mnohem hůř,“ dodala jsem spíš pro sebe.

Claude se o můj názor vůbec nezajímal.

Znovu jsem mu poděkovala, poprosila ho, aby za mě objal Claudine, a ujistila ho, že jakmile se mi rameno zahojí, zavolám mu kvůli těm fotkám.

Rána mě zase začínala bolet. Jakmile se za Claudem zavřely dveře, spolkla jsem prášek. Včera odpoledne jsem zavolala do telefonní ústředny, a když jsem dnes doma zvedla sluchátko, překvapilo mě a zároveň potěšilo, že se ozval oznamovací tón. Zavolala jsem Jasonovi, abych mu řekla, že mě propustili z nemocnice, ale nikdo telefon nezvedl, tak jsem mu nechala vzkaz na záznamníku. Potom jsem nahlásila Samovi, že zítra přijdu do práce. Už jsem přišla o výplatu a spropitné za dva dny. Víc jsem si nemohla dovolit.

Natáhla jsem se na postel a dopřávala si dlouhý odpočinek.

Když jsem se probudila, potemnělá obloha oznamovala blížící se déšť. Na prostranství před domem na protější straně ulice se nebezpečně ohýbal mladý javor. Vzpomněla jsem si na měděnou střechu svého domu, na kterou byla babička tak pyšná, a na uklidňující bubnování kapek, které na ni dopadaly, když přišla průtrž mračen. Tady v městečku bude déšť určitě mnohem tišší.

Dívala jsem se z okna ložnice na sousední dvojdomek a přemýšlela, kdo vedle mě asi bydlí, když jsem zaslechla hlasité zabouchání na dveře. Za nimi se objevila udýchaná Arlene, která od auta běžela, aby se vyhnula kapkám deště, a v ruce držela sáček z řetězce Wendy’s. Jakmile se ke mně donesla vůně jídla, zakručelo mi v žaludku.

„Neměla jsem čas ti něco uvařit,“ prohlásila omluvně, když jsem ustoupila stranou, aby mohla projít dovnitř. „Ale vzpomněla jsem si, že když ti bylo mizerně, zvedl ti náladu dvojitý hamburger se slaninou. Řekla jsem si, že teď je ti asi taky mizerně.“

„To jsi uhodla,“ odpověděla jsem, přestože jsem se už cítila mnohem líp než ráno. Zamířila jsem do kuchyně pro talíř, Arlene se mi pověsila na paty a prohlížela si každý koutek domu.

„Vypadá to tu bezvadně!“ usoudila. Mně sice moje dočasné útočiště připadalo skoro holé, ale Arlene se určitě líbilo, že je tu tak čisto.

„Jaké to bylo?“ zeptala se Arlene. Snažila jsem se ignorovat její myšlenky, které říkaly, že nezná nikoho, kdo by se dostával do průšvihu tak často jako já. „Určitě ses hrozně bála!“

„Ano.“ Myslela jsem to vážně a bylo to znát i z mého tónu. „Moc jsem se bála.“

„Nikdo o ničem jiném nemluví,“ dodala Arlene upřímně. Výborně! Přesně tohle jsem chtěla − celé město mě rozebírá. „Vzpomínáš si na Dennise Pettibonea?“

„Toho vyšetřovatele?“ zeptala jsem se. „Ano.“

„Zítra večer máme rande.“

„To je skvělé, Arlene! Kam máte namířeno?“

„Jedeme si s dětmi zajezdit na kolečkových bruslích do Graingeru. Má dceru. Jmenuje se Katy a je jí třináct.“

„To je fajn.“

„Dneska je na hlídce,“ dodala Arlene důležitým tónem.

Zamrkala jsem. „A co hledají?“

„Museli povolat do služby všechny muže. Sledují všechna parkoviště po městě a zkoušejí toho střelce chytit při činu.“

Jejich plán měl ale už na první pohled jednu chybu. „Co když je střelec uvidí jako první?“

„Jsou to profesionálové, Sookie. Určitě vědí, jak na to.“ Z jejího výrazu i hlasu bylo zřejmé, že ji moje poznámka rozladila. V jediném okamžiku se změnila na paní Policajtovou.

„Jen klid,“ řekla jsem. „Prostě mám strach.“ Ale pokud mezi policisty není nějaký měňavec, nehrozí jim žádné nebezpečí. Jenomže tuhle teorii nabourala skutečnost, že si kulka našla právě mě. Vždyť nejsem vlkodlak, ani žádná jiná bytost dvojí podstaty. Tohle mi do mého scénáře nějak nezapadalo.

„Kde je zrcadlo?“ zeptala se Arlene a rozhlédla se po místnosti.

„Jediné větší je asi v koupelně,“ odpověděla jsem. Připadalo mi zvláštní, že nevím, co kde v mém bydlišti je. Zatímco si Arlene upravovala účes, já jsem vyložila jídlo na talíř a doufala, že je ještě teplé. Potom jsem zůstala stát s prázdným pytlíkem uprostřed kuchyně jako cvok a dumala, kde je asi odpadkový koš. Ten si samozřejmě musím koupit sama. Celých devatenáct let jsem žila jen u babičky a nikdy jsem tedy nemusela zařizovat domácnost od píky.

„Sam ještě nemůže řídit a zajet za tebou, ale myslí na tebe,“ zavolala Arlene. „Půjdeš zítra večer do práce?“

„Chystám se.“

„Fajn. Já mám mít volno, Charlsie má v nemocnici vnučku se zápalem plic, takže nemůže do služby, a Holly dost často chodí pozdě. Danielle jede pryč z města. A ta nová, Jada, no, každopádně je lepší než Danielle.“

„Myslíš?“

„Jo,“ odfrkla si Arlene. „Možná sis toho nevšimla, ale Danielle se chová, jako by jí bylo všechno jedno. Lidi na ni volají a objednávají si pití, jenomže ona si jich vůbec nevšímá. Vybavuje se se svým klukem a úplně na ně kašle.“

Od té doby, co se Danielle začala pravidelně stýkat s jedním mladíkem z Arcadie, se skutečně o práci moc nezajímala. „Myslíš, že odejde?“ zeptala jsem se a otevřela tak další téma hovoru, které nám vystačilo na dobrých pět minut, i když předtím Arlene tvrdila, že má naspěch. Pobídla mě, abych se pustila do jídla, dokud je teplé, a tak zatímco ona mluvila, já jsem žvýkala a polykala. Neprobraly jsme nic nového ani světoborného, ale dobře jsme si popovídaly. Bylo mi jasné, že Arlene se mnou (přinejmenším teď) ráda jen tak klábosí.

Jednou z mnoha nevýhod telepatů je to, že pokaždé poznáte, jestli vás někdo vnímá, nebo jestli jen tak házíte hrách na zeď.

Zrovna když Arlene nastupovala do auta, přijel Andy Bellefleur. Při pohledu na něj jsem byla ráda, že jsem strčila sáček od jídla do skříňky, aby mi nedělal nepořádek.

„Bydlíte hned vedle Halleigh,“ prohlásil Andy − první tah byl jasný.

„Díky, že jste mi u ní nechal klíče a odvezl mi sem auto,“ odpověděla jsem. I Andy dokázal být příjemný.

„Ten chlap, co vás přivezl z nemocnice, byl podle ní, no, moc zajímavý.“ Andy se ze mě zjevně snažil vytáhnout informace. Usmála jsem se na něj. Ať už mu Halleigh řekla cokoliv, podnítila jeho zvědavost a možná i žárlivost.

„Vlastně ano,“ přitakala jsem.

Andy vyčkával, jestli to nerozvedu nějak dál. Já ale zůstala zticha, takže přešel rovnou k věci.

„Přijel jsem, abych se zeptal, jestli jste si třeba ještě na něco nevzpomněla.“

„Ani tehdy jsem skoro nic nezpozorovala, Andy, a teď to není o nic lepší.“

„Ale přikrčila jste se k zemi.“

„Proboha, Andy!“ vydechla jsem zoufale. Detektiv o mých schopnostech moc dobře věděl. „Na to, proč jsem se přikrčila, se snad ptát nemusíte.“

Andyho tváře zalil ruměnec. Byl to poctivý člověk a pohotový detektiv, ale občas se nedokázal postavit čelem k věcem, které měl přímo pod nosem, i když o tom většina ostatních lidí nevěděla.

„Jsme tady úplně sami,“ dodala jsem. „A stěny jsou tak silné, že vůbec neslyším, jestli je Halleigh doma nebo ne.“

„Je v tom ještě něco?“ vyhrkl Andy a v očích mu zasvítila zvědavost. „Co je tu ještě, Sookie?“

Pochopila jsem, co se chce dozvědět. Nikdy by to neřekl naplno, ale toužil zjistit, jestli na tomhle světě žijí ještě nějaké jiné bytosti kromě lidí, upírů a telepatů. „Spousta věcí,“ odpověděla jsem tiše a klidně. „Celý svět.“

Andy se mi zadíval do očí. Potvrdila jsem jeho podezření a podnítila jeho zvědavost. Užuž se mě chtěl zeptat na střelcovy oběti − chyběl mu k tomu jen kousek −, ale na poslední chvíli couvl. „Nevšimla jste si ještě něčeho, co by nám pomohlo? Třeba nějakých rozdílů oproti večeru, kdy ten střelec zaútočil na Sama?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Ničeho. Proč?“

Andy mi neodpověděl, ale já jsem v jeho myšlenkách četla jako v knize. Kulka ze Samovy nohy se neshodovala s těmi ostatními.

Když Andy odjel, zamyslela jsem se nad tím krátkým okamžikem, kdy jsem se přikrčila k zemi. Kdybych nebyla na parkovišti sama, možná bych střelcovy myšlenky ani nezachytila, protože ke mně dolehly z dálky. Vycítila jsem z nich směs odhodlání, hněvu a především zhnusení. Střelec byl přesvědčený, že jsem odporná a nezasloužím si žít. Nejdříve jsem si připadala ublíženě − nikdo si koneckonců nepřeje, aby ho ostatní lidé nenáviděli. Ale potom jsem si vybavila, že kulka, jež zasáhla Sama, byla jiná než ty, které si našly ostatní měňavce. Nerozuměla jsem tomu. Napadla mě sice řada různých vysvětlení, ale ani jedno z nich nebylo zrovna brilantní.

Venku se naplno rozpršelo a kapky začaly bubnovat do okna na severní straně domů. Neměla jsem sice důvod nikomu volat, ale nejradši bych si nějaký vymyslela. Se sílícím deštěm stoupala i moje nervozita. Oblohu zahalily ocelově šedé mraky a blížil se soumrak.

Nešlo mi na rozum, proč jsem najednou tak nejistá. Byla jsem přece zvyklá žít sama a nedělat si kvůli tomu těžkou hlavu. Teď jsem měla dokonce mnohem blíž k ostatním lidem než ve svém vlastním domě, ale přesto jsem si připadala mnohem osamělejší.

Řídit jsem sice ještě nesměla, ale potřebovala jsem si koupit pár věcí. Kdyby mi ošetřovatelka nekladla na srdce, abych nechala rameno v klidu zahojit, skočila bych si bez ohledu na déšť − nebo právě kvůli němu − do Wal-Martu. Roztěkaně jsem rázovala z místnosti do místnosti, dokud mi křupot štěrku před domem neoznámil, že mám další společnost. Takhle to zkrátka chodí ve městě.

Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem před sebou Taru v pršiplášti s leopardím vzorem a s kapucí na hlavě. Pozvala jsem ji samozřejmě dovnitř a Tara se na titěrné verandě snažila oklepat kabát. Odnesla jsem ho do kuchyně, kde z něj začala na linoleum odkapávat voda.

Tara mě objala. „Pověz mi, jak se ti vede!“ vybídla mě vlídně.

Když jsem jí všechno dopodrobna vylíčila, Tara řekla: „Měla jsem o tebe hrozný strach. Mohla jsem se utrhnout z obchodu až teď, ale chtěla jsem tě co nejdřív vidět. Všimla jsem si, že jsi mi přinesla domů kostým. Byla jsi tam?“

„Ano,“ odpověděla jsem. „Předevčírem. Mickey ti to neřekl?“

„On tam byl? Varovala jsem tě před ním,“ vydechla Tara téměř vyděšeně. „Neublížil ti, že ne? Snad nemá prsty v té střelbě na parkovišti?“

„Nevím o tom. Ale když jsem se u tebe zastavila, bylo už pozdě. Vím, že jsi mě varovala. Neměla jsem tam chodit, byla to hloupost. Mickey, no, snažil se mě vystrašit. Být tebou, radši bych mu neříkala, že jsi za mnou přijela. Jak ses sem vůbec dostala?“

Tařinu tvář v té chvíli zahalily mraky a tmavé oči jí zledovatěly. Odtáhla se ode mě a odpověděla: „Je zrovna pryč.“

„Taro, jak ses s ním vůbec dala dohromady? Co se stalo s Franklinem?“ Snažila jsem se o co nejvlídnější tón, protože nás tyhle otázky zaváděly na příliš nejistou půdu.

Do očí jí vhrkly slzy. Snažila se mi odpovědět, ale styděla se. „Sookie,“ vysoukala ze sebe šeptem. „Myslela jsem si, že Franklinovi na mně vážně záleží, víš? Že mě doopravdy uznává. Jako člověka.“

S pohledem upřeným na její obličej jsem přikývla. Bála jsem se, abych ji nevyplašila, když se teď konečně rozmluvila.

„Ale… když se se mnou pobavil, odkopnul mě.“

„To snad ne, Taro! Musel ti přece… vysvětlit, proč se chce rozejít. Nebo jste se kvůli tomu pohádali?“ Nemohla jsem uvěřit, že si upíři Taru přehazují jako nějakou patolízalku při svých orgiích.

„Řekl mi: ‚Taro, jsi moc hezká a bylo mi s tebou příjemně, ale jsem zavázaný Mickeyho pánovi, a teď tě chce Mickey.‘“

Zřejmě mi údivem poklesla čelist, ale nijak mě to nevzrušovalo. Tařino vyprávění mi připadalo k nevíře. Cítila jsem, jak se vnitřně svíjí ponížením a ztrátou sebeúcty. „A nešlo s tím nic dělat?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit jakýkoli náznak údivu.

„Snažila jsem se, věř mi,“ odpověděla Tara zahořkle, ale poznala jsem, že mi mou otázku nemá za zlé. „Řekla jsem mu, že na to nepřistoupím, že nejsem žádná běhna, že jsem s ním chodila, protože jsem ho měla ráda,“ prohlásila a svěsila ramena. „Jenomže to nebyla celá pravda, Sookie, a on to poznal. Přijímala jsem od něj všechny dárky, které mi dával. Nebyla to levná záležitost. Ale nic po mně nechtěl a já jsem netušila, že je za tím něco víc! Ale já sama jsem po něm nic nechtěla.“

„Takže tvrdil, že ho musíš poslechnout kvůli těm dárkům?“

„Řekl…“ Tara však začala vzlykat a místo celých vět vždy vyhrkla jen část. „Řekl, že jsem se chovala jako jeho milenka. Všechno mi platil, a proto má právo dělat si, co chce. Odpověděla jsem, že to neudělám a klidně mu všechno vrátím. To ale nechtěl. Řekl, že mě s ním Mickey viděl a že mu musím vyhovět, protože je Mickeyho dlužník.“

„Ale vždyť žijeme v Americe!“ namítla jsem. „Jak to mohl udělat?“

„Upíři jsou hrozní,“ utrousila Tara rozezleně. „Nemám ponětí, jak to vydržím. Myslela jsem si, kdovíjak nejsem světová, když jsem si jednoho nabrnkla. Nakonec si mě spíš vydržoval on,“ připustila s povzdechem. „Hrozně se mi líbilo, jak hezky se ke mně choval. Na to nejsem zvyklá. Myslela jsem si, že mě má taky rád. Nešlo mi jen o jeho dárky.“

„Napil se tvojí krve?“ zeptala jsem se.

„Copak to někdo z nich nedělá?“ podivila se Tara. „Jako při sexu?“

„Asi to dělají všichni,“ odpověděla jsem. „Ano, ale pokud se jí napil, dokázal vycítit, co si o něm myslíš.“

„Vážně?“

„Jakmile se napijí, naladí se na tvoje myšlenky.“ Byla jsem si téměř jistá, že Tara neměla Franklina zdaleka tak ráda, jak tvrdila, a šlo jí hlavně o jeho honosné dárky a obletování. A on to samozřejmě poznal. Možná mu příliš nezáleželo na tom, jak na něj Tara pohlíží, ale její názor mu určitě usnadnil rozhodování. „Jak jste se vůbec rozešli?“

„No, nepřišlo to jako blesk z čistého nebe, i když jsem ti to tak popsala,“ řekla a sklopila oči do klína. „Nejdřív mi Franklin oznámil, že se mnou nemůže jít ven. Potom se zeptal, jestli bych si nechtěla vyrazit s jedním jeho známým. Pomyslela jsem si, že mě nechce zklamat − měli jsme totiž jít na koncert −, a už jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlela. A Mickey se choval skvěle, takže se mi ten večer docela líbil. Jako džentlmen mě doprovodil ke dveřím a pak šel domů.“

Potlačila jsem nutkání udiveně zvednout obočí. Ten slizoun Mickey, z něhož každým coulem vyzařoval dojem „mizery až do morku kostí“, se k Taře choval jako džentlmen? „Dobře, a co se stalo potom?“

„Franklin musel odjet z města a Mickey se mě přišel zeptat, jestli něco nepotřebuju. Přinesl mi dárek a já si myslela, že je od Franklina.“

Tara mi lhala a lhala i sobě. Náramek, který dostala, byl od Mickeyho, a dobře to věděla. Domnívala se, že Franklin je Mickeyho pán a že ten náramek je pouze pozornost pro pánovu partnerku. Ale bylo jí jasné, že od Franklina nepochází.

„Vzala jsem si ho a vyrazila si s Mickeym ven. On si na mě začal dělat nároky, ale rychle jsem ho vyvedla z omylu,“ prohlásila klidně, se sebejistým výrazem.

Možná ano, ale rozhodně ne okamžitě ani jednoznačně.

Dokonce i Tara zapomínala, že dokážu číst její myšlenky.

„Ten večer Mickey odešel,“ řekla. Potom se zhluboka nadechla. „Ten příští už ale ne.“

Předem jí dal jasně najevo, o co mu jde.

Upřela jsem na ni zkoumavý pohled a Tara sebou trhla. „Já vím,“ zakňučela. „Já vím, udělala jsem koninu!“

„Takže teď u tebe bydlí?“

„Přes den se někde schovává,“ odpověděla schlíple. „Večer za mnou vždycky přijde a celou noc pak trávíme spolu. Chodíme ven, tak porůznu, a…“

„To stačí, to stačí…“ Pohladila jsem ji po ruce, ale připadalo mi to málo, a tak jsem ji objala. Byla vyšší než já, takže moje objetí nepůsobilo příliš mateřsky, ale chtěla jsem jí dát najevo, že stojím na její straně.

„Je strašně hrubý,“ zašeptala Tara. „Jednou mě zabije.“

„Můžeme ho zabít my.“

„To nejde.“

„Myslíš, že je na to moc silný?“

„Já nikoho zabít nedokážu, dokonce ani jeho.“

„Och!“ Doufala jsem, že po tom všem, co si vytrpěla od svých rodičů, bude mít Tara trochu větší kuráž. „Tak zkrátka musíme vymyslet, jak se ho zbavíš.“

„Co ten tvůj známý?“

„Který?“

„Eric. Všichni tvrdí, že po tobě šílí.“

„Všichni?“

„Upíři. Nechal tě Bill Ericovi?“

Bill mě sice nabádal, že pokud se mi něco přihodí, mám se obrátit na Erica, ale určitě to nemyslel tak, že by ho měl nahradit po mém boku. Nakonec jsem si s Ericem stejně užila, i když se to stalo za úplně jiných okolností.

„Ne, nenechal,“ odpověděla jsem rozhodně. „Počkej chvilku, ať si to můžu trochu promyslet.“ Zadumala jsem se a cítila, jak se do mě nepříjemně zarývá Tařin pohled. „Komu Mickey podléhá?“ zeptala jsem se. „Kdo je ten jeho stvořitel?“

„Podle mě je to žena,“ řekla Tara. „Párkrát jsme si s Mickeym vyrazili do kasina v Baton Rouge, kde měl schůzku s nějakou ženou. Jmenovala se Salome.“

„Jako ta v bibli?“

„Jo. Představ si, že bys takhle pojmenovala svoje dítě!“

„Takže tahle Salome je šerifka?“

„Cože?“

„Šéfuje nějaké oblasti?“

„To nevím. Mickey ani Franklin o žádných šerifech nemluvili.“

Snažila jsem se nedávat najevo, že pomalu propadám zoufalství. „Co to bylo za kasino?“

„Sedm závojů.“

Hmmm. „Dobře. A choval se k ní submisivně?“ Tohle slovo bylo jako vystřižené z mého kalendáře, ve kterém se každý den vysvětlovalo nějaké zapeklité slovo. Od požáru jsem ho neviděla.

„No, vlastně se před ní uklonil.“

„Jenom hlavou, nebo od pasu nahoru?“

„Od pasu. Určitě to nebyla jenom hlava. Prostě se předklonil.“

„Fajn. Jak ji oslovoval?“

„Paní.“

„Dobře.“ Na okamžik jsem zaváhala a potom se zeptala: „Určitě ho nemůžeme zabít?“

„Možná bys to dokázala,“ zamručela Tara. „Jednou jsem nad ním stála patnáct minut se sekáčkem na led v ruce. Usnul potom, co jsme se, no, spolu vyspali. Ale nedokázala bych to, na to jsem měla příliš nahnáno. Jestli Mickey zjistí, že jsem za tebou přišla a všechno ti řekla, bude vzteky bez sebe. Nelíbíš se mu. Tvrdí, že na mě máš špatný vliv.“

„To se tedy trefil,“ prohlásila jsem s předstíraným sebevědomím. „Snad na něco přijdu.“

Ještě jednou jsme se objaly a Tara odjela. Dokonce se i pousmála, ale nevím, jestli byl její optimismus něčím podložený.

Zbývala mi jen jedna možnost.

Zítra večer mám službu v práci, uvažovala jsem. Venku se mezitím úplně setmělo, takže Mickey už musí být vzhůru.

Zavolala jsem Ericovi.