22. kapitola

Nazítří večer, krátce po setmění, se Amelia přehrabovala v komoře, která jí sloužila jako šatna. Slyšela jsem, jak neustále posouvá ramínka, která visela vzadu na tyči, ale najednou se v malé místnůstce rozhostilo ticho.

„Mám dojem, že už jsem na to kápla.“ Znělo to překvapeně. Seděla jsem na kraji její postele a čekala, až se Amelia objeví ve dveřích. Spala jsem přinejmenším deset hodin, potom jsem si dala opatrnou sprchu, dostalo se mi ošetření a teď jsem se cítila tisíckrát lépe. Amelia zářila štěstím a dmula se pýchou. Nejenže zjistila, že ten mladý mormon Bob je úžasný v posteli, ale navíc oba zpozorovali, jak nás ti vlkodlaci unášejí, a naštěstí je okamžitě napadlo, že se spojí přímo s královniným sídlem, místo aby telefonovali na policii. Neprozradila jsem jí, že jsme tam s Quinnem volali také, protože jsem nevěděla, který z obou telefonátů přinesl kýžené ovoce, i protože mě těšilo, že vidím Ameliu tak šťastnou.

Ještě než jsem odjela do banky s panem Cataliadem, byla jsem pevně rozhodnutá, že na ten královnin večírek nepůjdu. Vrátila jsem se do Hadleyina bytu a znovu se pustila do balení. Když jsem však ukládala do krabice plechovku s kávou, zaslechla jsem uvnitř zvláštní zvuk. Po tomhle objevu mi bylo jasné, že pokud chci odvrátit hrozící katastrofu, musím se toho jarního večírku − který byl pro celý nadpřirozený svět událostí roku − rozhodně zúčastnit. Jen jsem uvažovala, kdo má službu v telefonní ústředně královského sídla. Není to některý z upírů Petera Threadgilla?

„Ano, to je ono!“ vykřikla Amelia. „Ale jsou dost odvážné. Jednou jsem v nich šla za družičku na takové hodně výstřední svatbě.“ Vynořila se ze šatny s rozcuchanými vlasy a s vítězoslavně rozzářenýma očima. V ruce držela ramínko a otáčela jím, abych si dokázala udělat celkový obrázek. Šaty byly na ramínku zajištěné svíracími špendlíky, aby se z něj nesvezly, protože je téměř nebylo zač pověsit.

„Jejda!“ vydechla jsem zaraženě. Byly ušité z limetkově zeleného šifonu a měly hluboký výstřih ve tvaru písmene V, který sahal téměř do pasu. Nahoře byly zakončené jen uzoučkým proužkem látky, který se zavazoval na šíji.

„Byla to svatba jedné filmové hvězdy,“ vysvětlila mi Amelia se zasněným výrazem. Zřejmě měla na tu svatbu spoustu vzpomínek. Vzhledem k tomu, že šatům úplně chyběl zadní díl, docela by mě zajímalo, jak všechny ty hollywoodské hvězdy zakrývají svoje melounky. Používají snad oboustrannou lepicí pásku? Nebo nějaké lepidlo? Vzhledem k tomu, že jsem Claudine neviděla od té doby, kdy se vytratila z domu před tou ektoplazmickou rekonstrukcí, nezbylo mi nic jiného než předpokládat, že se vrátila do práce a ke svému běžnému životu v Monroe. Teď by se mi její speciální služby hodily. Na to, aby tyhle Ameliiny šaty odhalily jenom to, co mají, bych potřebovala nějaké kouzlo z říše víl.

„Aspoň pod ně nebudete potřebovat žádnou podprsenku,“ snažila se mi dodat odvahu Amelia. Měla pravdu. Pod tyhle šaty se nedala vzít vůbec žádná podprsenka. „A mám k nim i střevíčky, pokud vám budou sedmičky.“

„To mi strašně pomůže,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to znělo vděčně a nadšeně. „Neuměla byste mi upravit i vlasy?“

„Pchá!“ Mávla rukou a ukázala prstem na svůj vlastní krátký sestřih. „Umyju je, učešu, a je to. Ale zavolám Bobovi.“ Oči jí šťastně zasvítily. „Je kadeřník.“

Snažila jsem nedat najevo překvapení. V pohřebním ústavu? pomyslela jsem si, ale měla jsem tolik rozumu, že jsem to nevyslovila nahlas. Bob se totiž nepodobal ani jednomu kadeřníkovi, kterého jsem v životě poznala.

Po několika hodinách jsem byla víceméně oblečená a nalíčená.

Bob odvedl na mých vlasech kvalitní práci, ačkoliv mě neustále napomínal, abych seděla naprosto nehnutě, a činil to takovým způsobem, že jsem z toho byla poněkud nervózní.

Quinn pro mě přijel autem na minutu přesně. V noci nasedl do auta hned potom, co asi ve dvě hodiny v noci odešel Eric s Rasulem, a odjel do té své Tramtárie, kde byl ubytovaný. I když je pravda, že mi před odjezdem vtiskl na čelo letmý polibek. Hned nato jsem pak zamířila nahoru. Amelia vyšla ze svého bytu, šťastná, že jsem v pořádku zpátky. Pak jsem zavolala panu Cataliadovi, který mi mezitím nechal vzkaz, že se mu mám ozvat. Zeptal se mě, jestli jsem skutečně v pořádku, a oznámil mi, že s ním musím zajít do banky, abych uzavřela všechny Hadleyiny finanční záležitosti. Vzhledem k tomu, že jsem prošvihla příležitost odjet tam s Everettem, jsem mu byla vděčná.

Jenomže když jsem se z banky vrátila do Hadleyina bytu, našla jsem na záznamníku vzkaz od královny, že mě dnes večer určitě čeká na svém večírku ve starém klášteře. „Nechci, abyste odjela z města jen tak. Chci se s vámi ještě rozloučit,“ citoval královnin vzkaz její tajemník, který byl normální smrtelník, a potom dodal, že se na této akci vyžaduje slavnostní oblečení. Když jsem si po svém nálezu uvědomila, že na tu slavnost musím jít, propadla jsem panice a seběhla dolů za Amelií.

Tajemníkovo upozornění ohledně večerního společenského oblečení ve mně vyvolalo další vlnu paniky. Byla jsem plnější než Amelie, ale trochu menší, a musela jsem se neustále držet zpříma a ani na okamžik se neuvolnit, abych šaty udržela na místě a zakryly mi všechno, co bylo zapotřebí.

„To čekání mě zabíjí,“ poznamenal Quinn a zadíval se mi do výstřihu. Ve smokingu vypadal úchvatně. Obvaz na mém zápěstí vypadal na opálené pokožce jako poněkud výstřední široký náramek. Byl mi těsný a už jsem se nemohla dočkat, až ho sundám. Ale ještě nějakou dobu si ho musím nechat. Na rozdíl od obvazu, který mi zakrýval ten nešťastný kousanec. Ten už mohl zůstat nezakrytý. Třeba ostatní hosty upoutám svým odvážným výstřihem natolik, že si ani nevšimnou mé nateklé tváře a její nepřirozené barvy.

Quinn samozřejmě vypadal, jako kdyby se mu nikdy v životě nic nestalo. Jednak se jako tygr mohl pochlubit pokožkou, která se hojila rychleji než kůže jiných měňavců, a jednak měl jako muž výhodu, že většinu zhmožděnin mohl schovat pod smoking.

„Dej si pozor, abych nezačala být marnivá,“ odpověděla jsem mu. „Dala bych teď nevím co, kdybych mohla zalézt do postele a celý následující týden prospat.“

„Jsem pro, ale tu dobu spánku bych trochu omezil,“ poznamenal Quinn upřímným tónem. „Ale mám dojem, že pro klid své duše nejdřív uzavřeme tuhle záležitost. Mimochodem, když jsem mluvil o tom čekání, měl jsem na mysli tvou cestu do banky, a ne šaty. Protože když tě vidím v těchhle šatech, mám pocit, že jsem se už dočkal. Pokud v nich zůstaneš, je to fajn. Pokud ne, bude to ještě lepší.“

Stočila jsem pohled stranou, abych se nekontrolovaně nerozesmála. „Cestu do banky?“ To je docela bezpečné téma. „No, na účtu Hadley moc neměla. Ani jsem to nečekala. Hadley nikdy neuměla hospodařit s penězi. Byla už taková, s tím nic nenaděláš. Ale ta bezpečnostní schránka…“

V bezpečnostní schránce měla Hadley uložený rodný list, oddací list a doklad o rozvodu starý tři roky − na obou dokumentech se vyskytovalo totéž mužské jméno, což mě potěšilo − a laminovanou kopii smutečního oznámení o úmrtí mé tety. Hadley věděla, kdy jí zemřela matka, a zasáhlo ji to do té míry, že si to oznámení schovala. Kromě toho si tam uložila fotografie z našeho společného dětství: moje mamka se svou sestrou; Jason se mnou a s Hadley, moje babička s manželem. Našla jsem tam i krásný náhrdelník se safíry a diamanty (který jí darovala královna, jak mi prozradil pan Cataliades) a náušnice, které s náhrdelníkem tvořily soupravu. Leželo tam i pár dalších věcí, o kterých jsem ještě chtěla přemýšlet.

Královnin náramek jsem tam však neobjevila. Myslím, že právě kvůli němu chtěl jít pan Cataliades do banky se mnou. Doufal, že by tam mohl být uschovaný, protože když jsem mu podala zamčenou bezpečnostní schránku, aby se do ní podíval, tvářil se nesmírně nedočkavě.

„Když mě pan Cataliades odvezl zpátky do Hadleyina bytu, dobalila jsem poslední věci z kuchyně,“ řekla jsem Quinnovi a čekala, jak na to zareaguje. Už nikdy nebudu považovat lhostejný výraz svých partnerů za bernou minci. Když jsem ale viděla jeho klidnou tvář, ani v nejmenším jsem Quinna nepodezírala, že by mi včera pomáhal s balením, jen aby mohl prohledat Hadleyiny věci.

„To je dobře,“ odpověděl. „Promiň, že jsem ti nepřišel pomoct i dneska, ale dotahoval jsem do konce Jakeovu práci pro firmu. Musel jsem zavolat svým partnerům a oznámit jim, co se stalo. A taky zatelefonovat Jakeově přítelkyni. Jake si zatím není jistý, jestli se s ní chce ještě vídat, i kdyby ona sama o to stála. Ale to děvče si na upíry moc nepotrpí, pokud to mám vyjádřit hodně mírně.“

V té chvíli jsem měla podobné pocity jako ona. Neznala jsem pravý důvod, proč si královna tolik přeje, abych se toho večírku zúčastnila, ale zato jsem věděla, proč se s ní chci setkat já. Quinn se na mě usmál a já jsem mu úsměv oplatila v naději, že snad z dnešního večera vzejde aspoň něco dobrého. Musím přiznat, že jsem na tu královskou slávu byla trochu zvědavá, a také mě těšilo, že se po všem tom trápení a pachtění konečně můžu zase pěkně obléknout a upravit. Cestou jsem Quinna asi třikrát zatáhla do hovoru, ale vždycky když jsem se přiblížila k jádru věci, zmlkla jsem.

„Už jsme skoro na místě,“ řekl mi, když se před námi objevila jedna z nejstarších čtvrtí New Orleansu − Garden District. Domy zasazené do nádherné přírody by stály mnohonásobně víc peněz než rodinné sídlo Bellefleurových. Uprostřed této úchvatné zástavby stála vysoká zeď, která se táhla v délce celého jednoho bloku. Za ní se skrýval zrekonstruovaný klášter, který královna využívala většinou pro zábavu.

Do ohrazeného prostoru kolem kláštera vedlo zřejmě několik postranních vchodů, ale dnes večer všechna auta mířila k hlavní bráně, hlídané nejzdatnějšími ze všech strážců − upíry. Zajímalo by mě, jestli je Sophie-Anne paranoidní či obezřetná, anebo jestli se prostě ve svém domovském městě necítí dostatečně milovaná (nebo v náležitém bezpečí). Věděla jsem, že tu má i normální bezpečnostní zařízení − kamery, infračervené detektory pohybu, ostnaté dráty, možná dokonce i hlídací psy. Na tomhle místě, kde se elitní upíři příležitostně scházeli a bavili se svými elitními partnery z řad normálních smrtelníků, se bezpečnostní pravidla řídila filozofií jin a jang. Na dnešní večírek − první velkou akci, kterou pořádali novomanželé po sňatku − však byli pozváni pouze hosté ze světa nadpřirozených bytostí.

U brány stáli tři upíři louisianské královny a tři z Arkansasu. Upíři Petera Threadgilla měli na sobě stejnokroj − ale myslím si, že ho král nazýval livrejí. Arkansaské pijavice z králova tábora mužského i ženského pohlaví měly na sobě bílé obleky s modrou košilí a červenou vestičkou. Netušila jsem, jestli je král takový fanatický patriot, nebo jestli tyto barvy vybral jenom kvůli tomu, že se vyskytují na arkansaské i federální vlajce. Každopádně všechny obleky působily nesmírně zašle, jako kdyby pocházely z nějaké staré síně módní slávy nebo něčeho podobného. I sám Threadgill byl oblečený nesmírně staromódně. Řídili se snad nějakou tradicí, o které jsem v životě neslyšela? Bože můj, dokonce i já jsem se v módě vyznala mnohem lépe než on, a to jsem si nakupovala oblečení ve Wal-Martu.

Quinn musel ukázat strážcům královninu pozvánku, ale stejně jim to nestačilo a pro jistotu přímo od brány zavolali do hlavní budovy. Quinn byl celý nesvůj. Doufala jsem, že ho všechna ta bezpečnostní opatření zarážejí stejně jako mě a že mu také připadá zvláštní, jak se všichni Threadgillovi upíři tak usilovně snaží odlišit od královniných stoupenců. Musela jsem neustále myslet na to, proč královna cítila tak silnou potřebu podat manželovým upírům nějaké vysvětlení po tom, co se mnou strávila tu chvíli v Hadleyině bytě. Vybavovala jsem si její nervozitu, když se mě zeptala na ten náramek. Uvažovala jsem o přítomnosti strážců z obou táborů u hlavní brány. Pokud jde o ochranu a bezpečnost, ani jeden z obou monarchů své druhé polovičce nedůvěřoval.

Připadalo mi, že jsme museli čekat celou věčnost, než nám stráže dovolily projet bránou. Quinn celou dobu mlčel.

Pozemek kolem kláštera byl nádherně upravený, nesmírně pečlivě udržovaný a samozřejmě bohatě osvětlený.

„Quinne, něco se mi tady nelíbí,“ řekla jsem. „Co se to tu děje? Myslíš, že nás nechají odejít?“ Zdálo se mi, že veškerá má podezření jsou oprávněná.

Quinn nevypadal nic šťastněji než já. „Teď nás ven nepustí. Musíme jet dál,“ řekl. Sevřela jsem svou večerní kabelku ještě pevněji a litovala jsem, že tam místo několika drobností jako je pudřenka, rtěnka a tampon, nemám nějakou smrtonosnou zbraň. Quinn jel opatrně po klikaté příjezdové cestě vedoucí k hlavnímu vchodu do kláštera.

„Co jsi dnes dělala? Kromě toho, že ses parádila na večer,“ zeptal se mě Quinn.

„Seděla jsem u telefonu,“ odpověděla jsem. „A jeden telefonát se mi náramně vyplatil.“

„Kam jsi volala?“

„Do čerpacích stanic. Do všech benzínek na trase New Orleans − Bon Temps.“

Pootočil se ke mně s nechápavým výrazem, ale já jsem jen ukázala před sebe. Quinn stačil v poslední chvíli dupnout na brzdy.

Těsně před námi kráčel přes cestu lev.

„Co to je? Zvíře? Nebo měňavec?“ Cítila jsem, jak ve mně roste podráždění.

„Zvíře,“ odpověděl Quinn.

Takže žádní hlídací psi. Jen jsem doufala, že zeď je dostatečně vysoká a že se lev přes ni nedostane ven.

Zaparkovali jsme před někdejším klášterem, což byla rozlehlá dvoupodlažní budova. Nevyrostla tu pro ozdobu, ale pro praktické účely, takže nevypadala nijak pozoruhodně. Před sebou jsme spatřili průčelí s nevelkými vstupními dveřmi a malými okénky zasazenými v pravidelných vzdálenostech. I tohle místo bylo poměrně snadné ubránit.

Před hlavními dveřmi stálo dalších šest upírů − tři v honosných ale nepadnoucích šatech, zřejmě z louisianské skupiny, a tři z Arkansasu ve svých křiklavých oblecích.

„Pěkně ohavné,“ poznamenala jsem.

„Zato jsou dobře vidět, dokonce i ve tmě,“ řekl Quinn. Vypadal, jako kdyby byl pohroužený do nějakých vážných, nesmírně důležitých úvah.

„Jéje! Tak o tohle jde? Takže oni neustále… och!“ Nechala jsem si to projít hlavou. „Něco takového by si na sebe nikdo normální neoblékl − po dobrém ani po zlém. Pokud by nebylo skutečně nesmírně důležité, aby byl neustále vidět.“

„Je docela možné,“ řekl Quinn, „že Peter Threadgill nehraje se Sophie-Anne úplně čistou hru.“

V té chvíli jsem vyprskla smíchy, protože nám dva louisianští upíři otevřeli oboje dveře auta tak koordinovaně, že to snad museli nacvičovat celou věčnost. Melanie, ta upírka, kterou jsem viděla už v královnině hlavním sídle v centru města, mě vzala za ruku, aby mi pomohla vystoupit z vozu, a usmála se na mě. Vypadala mnohem lépe, než když vězela v uniformě zvláštní jednotky. Měla na sobě nádherné dlouhé žluté šaty. Poprvé jsem ji viděla bez přilby, takže jsem zjistila, že má nakrátko ostříhané, světlehnědé vlnité vlasy.

Když jsem se k ní přiblížila, teatrálně se nadechla a zatvářila se, jako kdyby byla u vytržení. „Ach, vůně víly!“ zvolala. „Mé srdce plesá!“

Rozpustile jsem ji poplácala po tváři. Kdybych vám řekla, že mě to překvapilo, byl by to slabý výraz. Upíři jsou totiž pověstní tím, že jim naprosto chybí smysl pro humor.

„Roztomilé šaty,“ poznamenal Rasul. „Odvaha vám rozhodně nechybí, co?“

Chester mu oponoval: „Pro mě by klidně mohly být ještě odvážnější. Jste prostě k nakousnutí.“

Když jsem zjistila, že nás vítají tři upíři, s nimiž jsem se setkala už v královnině hlavním sídle, okamžitě mě napadlo, že to není náhoda. Ale neměla jsem tušení, co to znamená. Tři jejich kolegové z Arkansasu byli zticha a sledovali náš rozhovor s chladnými pohledy. Rozhodně nebyli tak uvolnění a usměvaví jako trojice z Louisiany.

Něco tu rozhodně zavánělo. Ale vzhledem k tomu, že nás obklopovali samí upíři, kteří jsou pověstní svým vynikajícím sluchem, nemohla jsem se Quinnovi svěřit se svými pocity.

Quinn mě vzal za ruku. Vešli jsme do dlouhé chodby, která zřejmě vedla po celé délce budovy. Threadgillova upírka stála u dveří místnosti, která podle všeho sloužila jako recepce.

„Chcete si něco odložit?“ zeptala se mě. Zřejmě tu plnila funkci šatnářky.

„Ne, děkuju,“ odpověděla jsem rychle, protože jsem měla dojem, že se mi chystá vytrhnout kabelku z ruky.

„Můžu ji prohledat?“ zeptala se mě. „Provádíme kontrolu kvůli případným zbraním.“

Probodla jsem ji pohledem, což je při rozhovoru s upíry pokaždé dost riskantní reakce. „Samozřejmě, že ne. Žádné zbraně nemám.“

„Sookie,“ ozval se Quinn. Snažil se, aby to neznělo polekaně. „Musíš tu kabelku ukázat. Je to zavedený postup.“

Vyslala jsem k němu nerudný pohled. „Měl jsi mi to říct,“ odpověděla jsem mu zostra.

Upírka − mladá štíhlá kráska, jejíž postava nádherně vynikala v přiléhavých bílých kalhotách uniformy, mi kabelku vítězoslavně vytrhla z ruky, otočila ji vzhůru nohama nad kovovým podnosem a vysypala na něj celý její obsah. Na stříbřitém plechu zarachotila pudřenka, rtěnka, malá tubička lepidla, kapesník, desetidolarová bankovka a tampon s umělohmotným aplikátorem v plastovém obalu.

Quinn v těchhle pomůckách nebyl natolik zběhlý, aby zčervenal, ale diskrétně se pootočil stranou. Upírka, která zemřela dlouho předtím, než ženy začaly používat podobné vymoženosti, se mě zeptala, k čemu ta věc slouží, a když jsem jí to vysvětlila, pokývala hlavou. Pak vrátila všechny věci do kabelky, podala mi ji a gestem ruky mi naznačila, že mám pokračovat dál chodbou. Ještě než jsme vykročili, už se otočila k páru zhruba šedesátiletých vlkodlaků, kteří stáli za námi.

Jakmile jsme popošli o kus dál, zeptal se mě Quinn tak tiše, že jsem ho sotva slyšela: „Co tě tak nadzvedlo?“

„Budeme se muset podrobit ještě nějaké bezpečnostní kontrole?“ zeptala jsem se stejně tichounce.

„Nevím. Žádnou další před námi nevidím.“

„Potřebuju si odskočit,“ ohlásila jsem mu a začala se poohlížet po nejbližších toaletách. Očima a stiskem ruky jsem se mu přitom snažila naznačit, že za pár minut bude všechno v pořádku, a upřímně jsem doufala, že se nemýlím. Quinnovi se to moc nelíbilo, ale trpělivě čekal přede dveřmi (Bůh ví, jak ty záchody vypadaly v dobách, kdy klášter normálně fungoval), zatímco já jsem se krčila v jedné z titěrných kabinek a prováděla několik nezbytných úkonů. Při východu z kabinky jsem vhodila plastový obal od tamponu do malého kontejneru na hygienické potřeby. Jedno zápěstí jsem měla znovu převázané obinadlem a kabelku o něco těžší. Dveře na konci chodby vedly do rozlehlé místnosti, která bývala klášterním refektářem. Přestože tu zůstaly původní kamenné stěny i široké sloupy podpírající střechu − tři napravo a tři nalevo −, místnost už měla díky nové výzdobě zcela jiný ráz než kdysi. Uprostřed byl volný prostor pro tanečníky a podlahu pokrývaly nové parkety. Poblíž stolu s občerstvením stálo podium pro hudebníky a další stupínek, vyhrazený královskému páru, se nacházel na protější straně sálu.

Stěny byly lemované židlemi rozestavěnými do hloučků, tak aby si sedící hosté spolu mohli povídat. Veškerá výzdoba byla laděná do bíla a do modra − barev státu Louisiana. Jednu zeď zdobily nástěnné malby znázorňující výjevy typické pro tento stát: obraz bažiny, který ve mně vyvolal hrůzu; rušná ulice Bourbon Street; pole, které brázdí oráč s pluhem; les, ve kterém dřevaři kácejí stromy; rybář roztahující sítě na pobřeží Mexického zálivu. Všimla jsem si, že na všech malbách byli zvěčněni normální smrtelníci, a docela ráda bych věděla, jestli to nemělo nějaký skrytý význam. Potom jsem se otočila ke stěně, která oddělovala sál od chodby, po níž jsme sem přišli, a spatřila jsem Louisianu upírů: skupinka šťastně se tvářících upírů s houslemi pod bradou a smyčci v rukou; upír v policejní uniformě hlídkující ve Francouzské čtvrti; upír, který provází turisty Městem mrtvých. Žádné krvelačné pijavice chlemtající lidskou krev. Vlastně žádný upír na těch obrázcích nic nepil. Reklamní kampaň pro veřejnost. Zajímalo by mě, jestli jim na to někdo skočí. Protože stačilo, aby se normální smrtelník posadil s upíry k jednomu stolu, a okamžitě by si uvědomil, jak jsou odlišní.

Ale kvůli tomu jsem sem nepřišla. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím královnu, a nakonec jsem ji zahlédla, jak stojí opodál po boku svého manžela. Měla na sobě oranžovou hedvábnou toaletu s dlouhými rukávy a vypadala úchvatně. Ty dlouhé rukávy možná působily za tak teplého večera podivně, ale upíři se nad těmito věcmi nepozastavují. Peter Threadgill vypadal ve smokingu stejně impozantně. Za ním stála Jade Flowerová se svým neodmyslitelným mečem na zádech, přestože měla na sobě rudé šaty pošité flitry (ve kterých mimochodem vypadala příšerně). Andre, rovněž po zuby ozbrojený, zaujímal své stálé místo za královnou. Sigebert s Wybertem nemohli být daleko. Spatřila jsem je u dveří, které zřejmě vedly do královniných soukromých pokojů. Oba upíři byli také navlečení do smokingů a očividně se v nich necítili ve své kůži. Působili v nich jako dva medvědi, které někdo donutil, aby si obuli boty.

Nechyběl tu ani Bill. Zahlédla jsem ho daleko od královny, v rohu na opačné straně místnosti, a zachvěla jsem se odporem.

„Jsi samé tajemství,“ poznamenal Quinn, který sledoval můj pohled.

„Zakrátko ti jich ráda pár prozradím,“ slíbila jsem mu a společně jsme se pak zařadili mezi hosty, kteří čekali na přijetí u královny. „Až postoupíme ke královskému páru, postav se přede mě. A zatímco budu mluvit s královnou, snaž se nějak zabavit jejího manžela, uděláš to? Pak ti všechno povím.“

Nejdříve jsme se ocitli před panem Cataliadem, který zřejmě zastával funkci královnina ministra pro všechno. Nebo spíš generálního prokurátora?

„Těší mě, že vás zase vidím,“ řekla jsem mu pokud možno bezchybným společenským tónem. „Mám pro vás překvapení,“ dodala jsem.

„Zatím si ho zřejmě budete muset nechat pro sebe,“ odpověděl prkenně, s lehkým náznakem srdečnosti. „Královna zahájí dnešní večer tancem se svým manželem. A všichni se těšíme, že na ní uvidíme králův dar.“

Rozhlédla jsem se kolem dokola, ale Dianthu jsem nikde neviděla. „Jak se má vaše neteř?“ zeptala jsem se.

„Moje jediná žijící neteř,“ poznamenal Cataliades chmurně, „je doma u své matky.“

„To je zlé,“ řekla jsem. „Dnes večer měla být tady.“

Nejdříve si mě změřil nechápavým pohledem, ale potom mu v očích svitl zájem.

„To rozhodně.“

„Slyšela jsem, že se někdo odsud minulý týden ve středu zastavil cestou do Bon Temps u čerpací stanice pro benzin,“ řekla jsem. „Kdosi s dlouhým mečem. Poslyšte, dovolte mi, abych vám něco dala do kapsy. Už to nepotřebuju.“ Když jsem pak od něj přecházela ke královně, zakryla jsem si zraněné zápěstí dlaní druhé ruky. Obvaz byl pryč.

Napřáhla jsem ke královně pravou ruku a panovnice ji byla nucena přijmout. Počítala jsem s tím, že ji přiměju, aby se přizpůsobila lidskému zvyku pozdravit se podáním ruky, a nesmírně se mi ulevilo, když to udělala. Quinn se pootočil od královny k jejímu manželovi a řekl: „Vaše Výsosti, určitě se na mě pamatujete, byl jsem hlavním koordinátorem vaší svatby. Odpovídaly dodané květiny vašim představám?“

Peter Threadgill se zatvářil poněkud vyplašeně a upřel na Quinna své velké oči. Jade Flowerová nespouštěla pohled ze svého pána. Já jsem mezitím rychle, ale nikoliv zbrkle přitiskla levou ruku i to, co jsem držela v dlani, na královnino zápěstí. Královna sklopila oči, aby se podívala, co jí připevňuju na ruku, a s úlevou zavřela oči.

„Ano, drahá, naše návštěva se nám velmi líbila,“ řekla nazdařbůh. „Andre si ji výborně užil, a já také.“ Pokradmu zaletěla pohledem za sebe a Andre pochopil její narážku. Naklonil se ke mně, jako kdyby chtěl vzdát hold mým domnělým milostným schopnostem. Byla jsem tak šťastná, že mám to martyrium konečně za sebou, že jsem ho obdařila rozzářeným úsměvem, což ho zřejmě nesmírně pobavilo. Královna zlehka zvedla ruku, aby Andremu naznačila, že k ní má přistoupit blíž, a přitom se jí jako by náhodou povytáhl rukáv. A Andre se zničehonic usmál stejně rozzářeně jako já.

Andreho krok kupředu upoutal pozornost Jade Flowerové. Pootočila se a sledovala jeho pohled. Oči se jí rozšířily a rozhodně se neusmála, spíš naopak. Rozzuřila se. Pan Cataliades hleděl na meč za jejími zády s kamennou tváří.

V té chvíli král Quinna propustil, takže nastala chvíle, abych teď Peteru Threadgillovi, králi Arkansasu, vzdala hold já.

„Slyšel jsem, že jste včera v bažinách zažila dobrodružství,“ řekl chladným lhostejným tónem.

„Ano, pane. Ale myslím, že všechno dopadlo dobře,“ odpověděla jsem.

„Bylo od vás laskavé, že jste přijela. Ale teď, když už máte veškerý majetek po své sestřenici sbalený, se určitě vrátíte domů, že?“

„Ano, co nejrychleji,“ přisvědčila jsem. Byla to pravda pravdoucí. Vrátím se domů, pokud přežiju dnešní večer, i když právě teď jsem své šance neviděla příliš růžově. V duchu jsem počítala, byť to v takovém množství hostů nebylo nic jednoduchého. V sále bylo asi dvacet upírů v arkansaských oblecích a zřejmě stejný počet královniných přívrženců. Otočila jsem se k odchodu a moje místo zaujal ten pár postarších vlkodlaků, kteří přišli po mně a Quinnovi. Měla jsem dojem, že je to louisianský viceguvernér, a doufala jsem, že má dobré životní pojištění.

„Tak co?“ vyzvídal na mně Quinn.

Zavedla jsem ho ke stěně, nenápadně jsem ho nasměrovala zády k ní a postavila jsem se před něj. Musela jsem to zařídit tak, aby mi nikdo nemohl odečítat slova ze rtů.

„Věděl jsi, že se ztratil královnin náramek?“ zeptala jsem se ho.

Quinn zavrtěl hlavou. „Některý z těch diamantových náramků, které jí dal král svatebním darem?“ zeptal se s hlavou skloněnou, aby zmátl všechny případné zevlouny.

„Ano, ztratil se,“ přisvědčila jsem. „Po Hadleyině smrti.“

„Jestli to král zjistí, a pokud královnu přiměje k přiznání, že ho darovala své milence, bude mít důvod k rozvodu.“

„Co by tím získal?“

„Co by tím získal! Byl to sňatek dvou upírů zaujímajících nejvyšší příčku v celé hierarchii. Pevnější pouto už neexistuje. Mám dojem, že předsvatební smlouva čítala třicet stran.“

Teď už jsem to chápala mnohem lépe.

Jakási nádherně oblečená upírka, která měla na sobě šedozelenou toaletu se stříbrnými vyšívanými květy, zvedla ruku ve snaze vyžádat si pozornost přítomných. Hosté pomalu ztichli.

„Sophie-Anne a Peter vás vítají na svém prvním společném večírku,“ řekla upírka jemným melodickým hlasem, který byste dokázali poslouchat celé hodiny. Měli by ji angažovat na udílení Oscarů. Nebo na vyhlašování vítězek soutěže o titul Miss Amerika. „Sophie-Anne a Peter vám přejí příjemný večer plný tance, jídla a pití. Úvodní waltz patří našim hostitelům.“

Měla jsem pocit, že Peterovi by navzdory jeho vznešenému oblečení mnohem víc vyhovovala čtverylka, ale s manželkou jako byla Sophie-Anne přicházel v úvahu pouze waltz, nebo nic. Přistoupil ke své ženě, paže připravené vzít ji do náruče, a vemlouvavým upířím hlasem jí řekl: „Miláčku, ukaž jim ty náramky!“

Sophie-Anne vyslala k hostům zářivý úsměv, zvedla obě ruce, takže se jí rukávy svezly k loktům, a ukázala všem přítomným dva stejné náramky − na každém zápěstí jeden −, se dvěma obrovskými diamanty třpytícími se ve světle lustru.

V prvním okamžiku Peter Threadgill nebyl mocen slova a stál jako přimrazený. Po chvilce svěsil ruce, pokročil kupředu a uchopil královniny prsty do obou dlaní. Podrobil náramek zkoumavému pohledu, uvolnil jednu ruku své krásné manželky a vzal ji za druhou. Také druhý náramek obstál pod jeho němým pohledem.

„Nádherné!“ procedil mezi povytaženými špičáky. Kdo by nevěděl, o co jde, mohl by se domnívat, že se snaží násilím potlačit nezřízenou touhu po své nádherné ženě. „Vzala sis oba dva?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Sophie-Anne, „miláčku.“ Její úsměv v té chvíli působil zhruba stejně upřímně jako Peterův.

Poté se pustili do tance, ale cosi v králových pohybech a ve způsobu, jakým se s manželkou otáčel, jasně naznačovalo, že králem cloumá vztek. Měl ohromný plán a já jsem mu jej zmařila… Naštěstí neměl tušení, jakou roli jsem ve skutečnosti sehrála. Věděl jen to, že se jeho ženě nějak podařilo získat náramek nazpět a zachovat si tvář. Tím pádem ztratil záminku ke spuštění svého tajného scénáře, ať už v něm šlo o cokoliv, a musel se stáhnout. Zřejmě vymyslí něco jiného, ale to už mi může být jedno, protože budu dávno pryč.

Vrátili jsme se s Quinnem k dlouhému stolu s občerstvením, umístěnému u jižní stěny sálu vedle jednoho z mohutných sloupů. Stáli u něj upíři s velkými kuchyňskými noži, kterými odřezávali šunku od kosti nebo krájeli na plátky rostbíf. Zájemci si pak mohli naskládat vydatné porce masa na veky z kynutého těsta. Všechno nádherně vonělo, ale byla jsem tak nervózní, že jsem nedokázala myslet na jídlo. Quinn mi z baru přinesl sklenici zázvorové limonády. Zírala jsem na tančící královský pár a čekala, kdy se zřítí lustr.

„Nevypadají spolu nádherně?“ ozvalo se vedle mě. Uvědomila jsem si, že na mě mluví ta elegantní šedovlasá žena, která přišla s manželem po nás.

„Ano,“ přitakala jsem.

„Jsem Genevieve Thrashová,“ představila se. „Tohle je můj manžel David.“

„Těší mě,“ odpověděla jsem. „Já jsem Sookie Stackhouseová a tohle je můj přítel John Quinn.“ Quinn se tvářil překvapeně. Docela ráda bych věděla, jestli jsem správně odhadla jeho křestní jméno.

Oba muži − tygr a vlkodlak − si potřásli pravicí a já s Genevieve jsme dál sledovaly tančící pár.

„Máte krásné šaty,“ polichotila mi Genevieve. Podle všeho to myslela upřímně. „Takovéhle šaty si může dovolit jenom mladá žena s krásnou postavou.“

„Děkuju za poklonu,“ odpověděla jsem. „Moc jste mi tím pomohla, protože z té postavy je v těchhle šatech vidět mnohem víc, než jsem zvyklá.“

„Váš přítel to určitě ocení,“ pokračovala. „Stejně jako ten mladý muž, který stojí támhle,“ dodala a kývla hlavou k Billovi. Ve smokingu vypadal nádherně, ale při pouhém pomyšlení, že jsme spolu v jedné místnosti, se mi samou bolestí sevřel žaludek.

„Váš manžel je viceguvernér, nemýlím se?“ zeptala jsem se.

Potom mi Genevieve vyprávěla několik komických historek o lidech, s nimiž se seznámila díky politické kariéře svého muže. „A čím se zabývá váš mladý přítel?“ zeptala se. Z jejího výrazu vyzařoval nesmírně živý zájem. K viceguvernérovu rychlému postupu na společenském žebříčku nepochybně přispěly i komunikativní schopnosti jeho ženy.

„Je koordinátorem společenských akcí,“ odpověděla jsem po krátkém zaváhání.

„To je nesmírně zajímavé,“ řekla Genevieve. „A vy sama máte také nějaké zaměstnání?“

„Ano, madam. Jsem servírka.“

Pro politikovu manželku to bylo šokující zjištění, ale srdečně se na mě zazubila. „Jste první servírka, se kterou jsem se seznámila,“ oznámila mi rozšafně.

„A vy jste zase první manželka viceguvernéra, kterou jsem poznala,“ odpověděla jsem. Sakra! Tahle žena, se kterou jsem se právě trochu sblížila, se mi zalíbila a cítila jsem za ni zodpovědnost. Quinn si povídal s jejím manželem Davidem jen o kousek dál. Zřejmě o rybaření.

„Paní Thrashová,“ řekla jsem jí. „Vím, že patříte k vlkodlakům, takže jste nesmírně silná a odvážná, ale mám pro vás radu.“

Vyslala ke mně nechápavý pohled.

„Je to rada nad zlato,“ dodala jsem.

Obočí jí vyletělo vzhůru. „Dobře,“ řekla pomalu. „Poslouchám.“

„Zhruba během příští hodiny se tady stane něco příšerného. Bude to tak zlé, že si to vyžádá oběti na životech. Do té doby tady můžete zůstat a užívat si to, ale pak budete litovat, že jste mě neposlechli. Anebo můžete předstírat, že se vám udělalo nevolno, odejít odsud a ušetřit si tak spoustu trápení.“

Změřila si mě zkoumavým pohledem. Z jejích myšlenek jsem zjistila, že neví, jestli mě má brát vážně. Nepřipadala jsem jí výstřední ani šílená. Připadala jsem jí jako normální přitažlivá mladá žena se zatraceně pohledným přítelem.

„Chcete mi nahnat strach?“ zeptala se.

„Ne, madam. Chci vás zachránit.“

„V tom případě si nejdřív zatančím,“ řekla Genevieve. Zřejmě se už rozhodla. „Davide, miláčku, trochu se zatočíme na parketu a potom se omluvíme. Chytila mě tak strašná migréna, že si to nedovedeš představit.“ David úslužně ukončil rozhovor s Quinnem, odvedl ženu na prázdný parket, kde kroužili jen král s královnou, a připojili se k nim. Zdálo se, že oba upíři přijali jejich společnost s povděkem.

Trochu jsem se uvolnila, ale Quinnův pohled mě okamžitě upozornil, že se mám držet vzpřímeně. „Ty šaty miluju,“ řekl mi. „Zatančíme si?“

„Ty umíš tančit waltz?“ Doufala jsem, že mi čelist nespadla příliš hluboko.

„Jo,“ odpověděl. Nezeptal se mě, jestli ho umím i já, ale musím přiznat, že jsem pozorně sledovala královniny kroky. Tančit umím. Zpívat ne, ale tanec mám ráda a parket přímo zbožňuju. Waltz jsem sice nikdy netančila, ale usoudila jsem, že to zvládnu.

Byla jsem nadšená, když Quinn ovinul paži kolem mých zad a ladně se mnou začal klouzat po parketu. Na okamžik jsem pustila z hlavy všechny starosti a vychutnávala si pocit dívky, která očekává, že se dříve nebo později se svým tanečníkem pomiluje. Dotek Quinnových prstů na mých holých zádech mě dováděl do extáze.

„Dříve nebo později,“ řekl Quinn, „se schováme do pokoje s postelí, bezpečným zámkem ve dveřích a bez telefonu.“

S úsměvem jsem k němu zvedla oči a sledovala, jak se Thrasheovi snaží vykrást pryč. Doufala jsem, že jim někdo přivezl k východu auto. Na dlouhou dobu to byla moje poslední normální myšlenka.

Za Quinnovými zády vyletěla do vzduchu čísi hlava. V té rychlosti jsem ji nepoznala, ale říkala jsem si, že obličej je mi povědomý. Za hlavou se táhla rudá krvavá mlhovina. Myslím, že jsem ani nevyjekla, ani nezalapala po dechu, ale pravděpodobně jsem vyhrkla jenom: „Fuj!“

Quinn se zarazil na místě, přestože hudba ještě chvíli hrála. Rozhlédl se do všech stran, aby zjistil, co se vlastně seběhlo a jestli tuhle situaci vůbec přežijeme. Říkala jsem si, že nám tanec neublížil, ale že jsme radši měli odejít s těmi vlkodlaky. Quinn mě odtáhl na opačnou stranu sálu a poručil mi: „Postav se zády ke zdi!“ Díky tomu jsme mohli odhadnout, z které strany nám hrozí nebezpečí. Chytré! Jenže v té chvíli do nás kdosi vrazil a ruka se mi vysmekla z Quinnovy dlaně.

V sále se strhla halasná mela. Křičeli hlavně vlkodlaci a další nadpřirozené bytosti, které dostaly pozvání na dnešní večer, a sem a tam pobíhali hlavně upíři, kteří se ve zmatku snažili najít své přátele. Tehdy jim přišly vhod šílené kostýmy, které měli na sobě královi stoupenci. Ale zase se z nich mohl stát snadný cíl těch, kteří si na krále a jeho nohsledy příliš nepotrpěli.

Jakýsi hubený černý upír s dredy na hlavě vytáhl zdánlivě odnikud dlouhou šavli. Její čepel byla zakrvácená. Napadlo mě, že právě on zřejmě připravil Wyberta o hlavu. Navíc měl na sobě strašně odpudivý oblek, takže jsem se mu radši vyhnula. Pokud jsem tu měla někoho, kdo se za mě postaví, rozhodně nepracoval pro Petera Threadgilla. Postavila jsem se za sloup podpírající strop západního křídla a pokusila se najít co nejbezpečnější cestu ven. Vtom jsem ale zakopla o nějakou věc, která se mi pohnula pod nohou. Sklopila jsem oči a spatřila tu hlavu bez těla. Skutečně patřila Wybertovi. V prvním okamžiku jsem čekala, jestli se třeba nepohne nebo nezačne mluvit, ale od uťaté hlavy nemůžete čekat žádné zázraky, ať už patřila bytosti jakéhokoliv druhu.

„Och!“ zaúpěla jsem a umínila si, že odteď se budu lépe kontrolovat. Protože pokud to nedokážu, mohla bych aspoň v jednom důležitém ohledu dopadnout jako Wybert.

V sále propukl boj. Neviděla jsem sice incident, který ho zažehl, ale černý upír zřejmě pod nějakou záminkou napadl Wyberta a usekl mu hlavu. Wybert byl jedním z královniných strážců, kdežto upír s dredy pracoval pro Petera Threadgilla, což už hovořilo samo o sobě.

Královna s Andrem stáli uprostřed sálu zády k sobě. Andre držel v jedné ruce pistoli, v druhé dlouhou dýku, a královna si v bufetu opatřila porcovací nůž na maso. Obklopoval je shluk bílých sak, a kdykoliv někdo z upírů padl, na jeho místo se postavil další. Připadalo mi to jako poslední vzdor generála Custera, ale tady hrála roli amerického hrdiny královna. Sigebert se na podiu nacházel v podobném obklíčení a orchestr, který se skládal z vlkodlaků, měňavců i upírů, se rozprchl. Někteří se vložili do boje a jiní se snažili utéct. Ti, kteří se pokoušeli vzít nohy na ramena, postupně ucpali dveře do dlouhé chodby. Nastala tlačenice.

Na krále útočili moji přátelé Rasul, Chester a Melanie. Byla jsem si jistá, že po králově boku bude bojovat Jade Flowerová, ale ke své radosti jsem si všimla, že má dost vlastních problémů. Pan Cataliades se snažil ze všech sil − no, vlastně to vypadalo, jako kdyby se Jade Flowerové pokoušel pouze dotknout. Odrážela jeho útoky svým obrovským mečem, který dokázal Gladiolu přetnout napůl, ale ani jeden z nich se netvářil, jako by chtěl souboj vzdát.

Náhle mě kdosi srazil k zemi a já jsem se v první chvíli nemohla nadechnout. Napřáhla jsem ruku, ale někdo mě za ni okamžitě chytil. Chtěla jsem se vyškrábat na nohy, ale byla jsem uvězněná pod nějakým mohutným tělem. „Mám tě,“ prohlásil Eric.

„Co to má sakra znamenat?“

„Chráním tě,“ odpověděl. Probíhající bitva mu vehnala úsměv do tváře a jeho modré oči se třpytily jako safíry. Eric rvačky zbožňoval.

„Nemám pocit, že by mě někdo napadl,“ namítla jsem „Myslím, že královna tě potřebuje víc než já. Ale přesto ti děkuju.“

Erica zcela přemohlo nadšení. Nejdříve mi věnoval dlouhý důrazný polibek a potom sebral ze země Wybertovu hlavu. „Zahrajeme si upíří kuželky,“ prohlásil spokojeně a hodil tu odpornou věc po upírovi s dredy. Ericův hod byl tak přesný a rázný, že upírovi vyrazil šavli z ruky. Eric k němu přiskočil, uchopil ji do ruky a máchl jí po jejím majiteli. Pak Eric s válečným pokřikem, který nikdo neslyšel už nejméně tisíc let, zaútočil na upíry, kteří se shlukli kolem královny a Andreho. Jeho prudkost a neexistující zábrany mi připadaly téměř úchvatné. V té chvíli do mě narazil nějaký měňavec, který se snažil najít nějaký postranní východ z místnosti. Dopadl na mě s takovou silou, že mě vystrnadil z poměrně bezpečného úkrytu. Zničehonic se mezi mnou a sloupem ocitla celá horda lidí, takže jsem se k němu nemohla vrátit. Sakra! Zahlédla jsem dveře, které Wybert bránil společně se svým bratrem. Stály na opačném konci sálu, ale nikdo se k nim nehrnul. Jakákoliv úniková cesta by mi přišla vhod. Svezla jsem se po stěně k zemi a přikrčila se, abych se v otevřeném prostoru zbytečně nevystavovala nebezpečí.

Jeden z upírů v bílém mi zastoupil cestu.

„Měli jsme vás najít!“ zavolal na mě. Byl to poměrně nový upír, jak jsem poznala z řady náznaků. Užíval si moderního přepychu. Všechna znamení tomu odpovídala − o dokonale rovné bílé zuby se mu pravděpodobně postarala rovnátka a vysokou, urostlou mohutnou postavu mu zajistila moderní výživa.

„Podívejte!“ řekla jsem a odhrnula si polovinu živůtku do strany. Když to pak díkybohu udělal, nakopla jsem ho do rozkroku s takovou silou, že mu varlata musela vyskočit pusou. Ať už je muž jakýkoliv, tohle ho pokaždé spolehlivě pošle k zemi. U upírů to fungovalo stejně. Oběhla jsem ho a dostala se k východní stěně s dveřmi.

Ke dveřím mi zbývalo pouze několik metrů, ale najednou mě kdosi chytil za nohu a já se svezla k zemi. Uklouzla jsem do kaluže krve a přistála v ní na všech čtyřech. Podle její barvy jsem usoudila, že to byla upíří krev.

„Děvko!“ utrousila Jade Flowerová. „Kurvo!“ To bylo zřejmě poprvé, kdy jsem ji slyšela promluvit. Klidně bych se bez toho obešla. Snažila se přitáhnout si mě ke svým vytaženým špičákům. Vždycky když si mě posunula o kousek blíž, přehmátla si. Nemohla vstát ze země, aby mě zabila, protože jí chyběla jedna noha. Málem jsem se pozvracela, ale místo abych se poddala nevolnosti, sebrala jsem všechny síly a snažila se krvelačné upírce uniknout. Škrábala jsem rukama o hladké parkety a napínala svaly v kolenou, abych se od ní odtáhla. Nevěděla jsem, jestli Jade Flowerová může svému vážnému zranění podlehnout, a pokud ano, tak kdy. Upíři dokážou přežít spoustu věcí, které by normálního člověka poslaly pod kytičky. To byla samozřejmě jedna z věcí, která lidi na upírech tolik… Probuď se, Sookie! okřikla jsem se v duchu.

Určitě mě začínal přemáhat šok.

Vyhodila jsem ruku do vzduchu a podařilo se mi zachytit se dveří. Přitahovala jsem se blíž a blíž, ale stále jsem se nemohla vymanit z Jadeina sevření. Její nehty se mi zarývaly do svalů kolem kotníku. Zanedlouho mi v něm rozláme všechny kosti a já zůstanu chromá.

Volnou nohou jsem kopla drobnou Asiatku do tváře a potom znovu a znovu. Z nosu se jí spustila krev a ret měla rozseknutý, ale stále mě odmítala pustit. Řekla bych, že mé zásahy ani necítila.

V té chvíli se objevil Bill a skočil jí na záda s takovou razancí, že jí svým skokem zlomil páteř. Jadeino sevření povolilo a já jsem se rychle odsunula z jejího dosahu. Bill mezitím vytáhl porcovací nůž na maso, podobný tomu, jaký svírala v ruce královna. Zanořil ho Jade do krku a pak znovu a ještě několikrát. Postupně jí tak uřízl hlavu, která se stále dívala na mě.

Bill nepromluvil ani slovo, jen ke mně vyslal dlouhý temný pohled. Potom v tichosti vstal a odešel.

Královniny pokoje tonuly ve tmě. To nevypadalo dobře. Kromě několika míst, kam pronikalo světlo ze sálu, nebylo uvnitř vidět ani na krok. Kdo ví, co všechno se tu skrývalo?

Musely odsud vést dveře ven. Královna nesnášela prostory, z nichž nebylo úniku. Musela si být jistá, že má k dispozici východ. Pokud jsem si dobře pamatovala plánek budovy, musela jsem teď jít rovně, protože jinak se nedostanu ke kýžené stěně. K mému údivu mi všechno docela vycházelo, prohledala jsem jeden pokoj a nakonec se podívala i do královské ložnice. Jakýsi šepot v ložnici mě však uvedl do pohotovosti. Rychle jsem se snažila nahmatat vypínač. Jakmile jsem ho našla a rozsvítila, zjistila jsem, že tu stojí Andre a proti němu Peter Threadgill. Mezi nimi stála postel, na níž ležela vážně zraněná královna. Andre už sice neměl svůj meč, ale Peter Threadgill také ne. Andre však držel pistoli, a jakmile jsem rozsvítila, střelil krále do obličeje. Dvakrát.

Za tělem Petera Threadgilla se nacházely dveře. Určitě vedly na zahradu. Proplížila jsem se pevně přitisknutá ke zdi a nikdo mi celou dobu nevěnoval pozornost.

„Jestli ho zabiješ, Andre,“ poznamenala klidně královna, „budu muset zaplatit obrovskou pokutu.“ Ruku si tiskla k boku a překrásné oranžové šaty měla zakrvácené.

„Copak by to nestálo za to, paní?“

Královna se dlouze zamyslela. Já jsem mezitím odemkla aspoň šest zámků na dveřích.

„Vlastně ano,“ odpověděla Sophie-Anne. „Peníze nejsou koneckonců všechno.“

„Och, výborně,“ řekl Andre spokojeně a zvedl pistoli. Všimla jsem si, že ve druhé ruce drží dřevěný kolík. Než se však Andre odhodlal k činu, byla jsem už pryč.

Vyběhla jsem ve svých slavnostních střevíčkách na trávník. Udivilo mě, že je nemám ani trochu špinavé. Rozhodně na tom byly lépe než kotník, který mi Jade Flowerová málem rozdrtila. Po deseti krocích jsem se už zmohla jen na kulhání. „Pozor na lva!“ zavolala za mnou královna. Ohlédla jsem se a spatřila Andreho, jak svou paní vynáší z domu. Na čípak straně ten lev asi je? Vtom se obrovská šelma zjevila přímo přede mnou. Ještě před chvilkou jsem měla před sebou volnou únikovou cestu. V jednu chvíli byla moje úniková cesta volná, a hned nato ji zatarasil lev. Venkovní bezpečnostní světla byla vypnutá a za měsíčního svitu vypadala šelma tak nebezpečně a zároveň nádherně, že mi vyrazila dech.

Lev z hloubi hrdla zavrčel.

„Zmiz!“ řekla jsem. Neměla jsem po ruce nic, čím bych ho mohla zahnat, a všechny nápady mi došly. „Zmiz!“ vykřikla jsem. „Padej odsud!“

Lev se rázem ztratil v křoví.

Takhle se podle mě lvi nechovají. Možná vycítil blížícího se tygra, protože za pár okamžiků se vedle mě objevil Quinn. Jeho pohyby připomínaly nádherný němý sen. Otřel si o mě hlavu a společně jsme se vydali ke zdi. Andre mezitím položil královnu na zem a ladně vyskočil na zeď. Kvůli královně strhl ostnatý drát na zdi vlastníma rukama, které si ovinul sakem. Potom seskočil, opatrně Sophii-Anne zvedl, sebral síly a vysokým skokem překonal zeď.

„Tohle neumím,“ poznamenala jsem mrzutě. „Mohla bych si ti stoupnout na záda? Sundám si boty.“ Quinn si stoupl až ke zdi a já si zula páskové střevíčky. Nechtěla jsem tygrovi ublížit, až se od něj ze všech sil odrazím, ale zároveň jsem toužila být odsud co nejdál. Naladila jsem se proto na vlnu pozitivních myšlenek, stoupla si tygrovi na záda a nakonec se vyškrábala nahoru na zeď. Sklonila jsem hlavu dolů. Chodník mi teď shora připadal nesmírně hluboko.

Po všem, co se ten večer odehrálo, mi strach z pádu z několikametrové výšky připadal poměrně snesitelný. Ještě chvíli, která mi připadala jako celá věčnost, jsem ale zůstala sedět nahoře a říkala si, že jsem beznadějný idiot. Pak jsem se překulila na břicho, sesunula se tak hluboko dolů, jak mi stačily ruce, jimiž jsem se stále přidržovala nahoře, a začala jsem nahlas počítat: „Raz, dva, tři!“ Na tři jsem se pustila a spadla dolů.

Chvíli jsem zůstala nehybně ležet. Nechápala jsem, proč tenhle večer dopadl právě takhle. Ležela jsem na chodníku v historické části New Orleansu s odhalenými ňadry, s rozpadajícím se účesem, s páskovými lodičkami v ruce a velkým tygrem, který mi olizoval tvář. Quinn přeskočil zeď bez problémů.

„Co myslíš, bude lepší, když půjdeš zpátky jako tygr, nebo jako nahý mužský?“ zeptala jsem se tygra. „V obou případech k sobě přitáhneš pozornost. Podle mě tě spíš zastřelí jako tygra.“

„To nebude nutné,“ odpověděl mi povědomý hlas. Nade mnou stál Andre. „Přijel jsem s královnou autem. Odvezeme vás, kam si budete přát.“

„To jste moc hodní,“ odpověděla jsem. Quinn se mezitím začal měnit zpět do lidské podoby.

„Její Veličenstvo je vám zavázáno,“ pokračoval Andre.

„Já se na to takhle nedívám,“ namítla jsem. Proč jsem zase neudržela pusu na uzdě? Nemohla zůstat zticha? „Kdybych ten náramek nenašla, nemohla bych vám ho vrátit, a král by…“

„Dnes večer rozpoutal válku,“ dopověděl Andre a pomohl mi vstát. Natáhl ke mně ruku a s ledovým klidem mi zakryl levé ňadro pruhem zelenkavé látky mých šatů. „Obvinil by královnu, že porušila svou část dohody, která říká, že všechny dary musí opatrovat jako oko v hlavě, protože jsou od jejího muže. Zažaloval by ji a královna by přišla skoro o všechno. Navíc by se na ni snesla hanba. Byl ochotný udělat obojí, ale když si všiml, že královna ten druhý náramek má, rozhodl se pro násilí. Všechno začal Ra Shawn, když usekl hlavu Wybertovi. Prý do něj narazil.“ Ra Shawn. Tak se zřejmě jmenoval ten černý upír s dredy.

Nechápala jsem sice úplně všechno, co mi Andre vyprávěl, ale byla jsem si jistá, že mi to Quinn určitě rád vysvětlí, až si pro tyhle informace vyčlením trochu víc mozkových buněk.

„Jakmile král spatřil ten náramek − navíc pravý − na její ruce, byl nesmírně zklamaný!“ řekl Andre zvesela. Tenhle Andre! Začínal se z něj stávat mluvka. Pomohl mi nastoupit do auta. „Kde vlastně byl?“ zeptala se mě královna, která spíš ležela než seděla na jednom ze sedadel. Už nekrvácela a bolest, kterou prožívala, se dala odhadnout jen z jejích sevřených rtů.

„V plechovce od kávy, která vypadala, jako kdyby ji ještě nikdo neotevřel,“ odpověděla jsem. „Hadley byla šikovná a s kdečím si uměla poradit, takže ji otevřela, strčila náramek dovnitř a znovu přilepila fólii lepicí pistolí.“ Budu jim toho musel vysvětlit ještě mnohem víc − povědět královně o panu Cataliadovi, Gladiole a Jade Flowerové, ale zmohla mě příliš velká únava.

„Jak jste se dostala přes prohlídku?“ zeptala se královna. „Určitě ho při ní hledali.“

„Náramek jsem měla schovaný pod obvazem,“ odpověděla jsem. „Diamant ale příliš vyčníval, takže jsem ho z náramku musela vydolovat. Dala jsem ho do aplikátoru na tampón. Upírku, která mě kontrolovala, ani nenapadlo, že by mě mohla požádat, abych ho vytáhla z obalu. Určitě ani nevěděla, jak má taková věc správně vypadat, protože své dny už neměla celá staletí.“

„Ale potom jste ho zase dala dohromady,“ odtušila královna.

„Když mi prohledali kabelku, odešla jsem na dámy. Vzala jsem si tubičku vteřinového lepidla.“

Královna vůbec netušila, co na to říct. „Děkuju,“ vypadlo z ní po dlouhém mlčení. Quinn si vlezl do auta, jak ho Bůh stvořil, a já jsem se o něj opřela. Andre se posadil za volant a vyrazili jsme.

Vysadil nás na dvoře před domem. Amelia seděla na betonu na lehátku se skleničkou vína v ruce.

Jakmile jsme vystoupili z auta, postavila skleničku opatrně na zem a od hlavy k patě nás přejela zkoumavým pohledem.

„Nemám tušení, co na tohle říct,“ prohlásila nakonec. Královnino auto mezitím odjelo pryč a zamířilo s panovnicí uvnitř do nějakého bezpečného úkrytu. Neptala jsem se kam, protože jsem to nechtěla vědět.

„Zítra vám to povím,“ odpověděla jsem. „Odpoledne sem přijede dodávka, aby přestěhovala moje věci, a královna slíbila, že pošle někoho, kdo je naloží a odveze. Musím se vrátit do Bon Temps.“

Představa návratů domů pro mě byla tak příjemná, že jsem na jazyku téměř cítila její sladkou příchuť.

„Máte doma hodně práce?“ zeptala se Amelia, když jsme s Quinnem zamířili po schodech do horního patra. Měla jsem dojem, že tentokrát bychom už spolu mohli spát v jedné posteli. Na nějaké hrátky jsme ale byli unavení, dnes nebyla právě ideální noc k intimnímu sblížení, pokud ještě nenastalo. Ale možná, že ano.

„Mám pozvání na spoustu svateb,“ řekla jsem. „A musím se vrátit do práce.“

„Nemáte jeden volný pokoj?“

V půli cesty do schodů jsem se zarazila.

„Možná. Na co byste ho potřeboval?“

V přítmí jsem to nepoznala s naprostou jistotou, ale Amelia se tvářila, jako kdyby něco provedla. „Zkusili jsme s Bobem něco nového,“ začala. „A nedopadlo to moc dobře.“

„Kde skončil?“ zeptala jsem se. „V nemocnici?“

„Ne, tady,“ odpověděla a ukázala na zahradního trpaslíka.

„To si děláte legraci!“ vydechla jsem.

„Dělám,“ odpověděla. „Tohle je Bob,“ dodala a zvedla do vzduchu černého kocoura s bílým břichem, který ležel schoulený v prázdném květináči. Vůbec jsem si ho nevšimla. „Není roztomilý?“

„Jistě, ráda si ho vezmu,“ odpověděla jsem. „Odjakživa mám ráda kočky.“

„To jsi mi udělala radost, kotě,“ řekl Quinn. „Protože na úplnou přeměnu do lidské podoby mi nezůstalo dost síly.“

Poprvé za celou tu dobu jsem si Quinna důkladně prohlédla.

Zůstal mu ocas.

„Dneska spíš na podlaze.“

„Ale, kotě…“

„Myslím to vážně. Zítra už budeš vypadat jako člověk, ne?“

„Jasně. Poslední dobou jsem se proměňoval dost často. Potřebuju si oddychnout.“

Amelia si s vyvalenýma očima prohlédla Quinnův ocas. „Uvidíme se zítra, Sookie,“ řekla. „Uděláme si výlet a potom u vás nějakou dobu zůstanu.“

„Užijeme si spoustu legrace,“ řekla jsem unaveně. Doploužila jsem se nahoru a byla jsem upřímně ráda, že jsem si strčila klíče ode dveří do kalhotek. Quinn byl tak unavený, že se na mě ani nepodíval, jak je vytahuju. Pak jsem zavřela dveře a nechala ze sebe sklouznout na podlahu zbytky šatů. „Spoustu legrace!“

Osprchovala jsem se a čekala, až Quinn vyjde z koupelny. Náhle jsem uslyšela nejisté zaklepání na dveře. Měla jsem na sobě kalhoty od pyžama a tílko, což mi připadalo jako dostatečné oblečení. Nejdříve jsem chtěla dělat, jako že neslyším, ale nakonec jsem otevřela.

Na muže, který svedl divokou bitvu, vypadal Bill skvěle. Smoking si už znovu neoblékne, ale neměl na sobě ani stopu po krvi, a pokud utržil nějaká zranění, už se mu zahojila.

„Musím s tebou mluvit,“ řekl tak tiše a nejistě, že jsem k němu vyšla ven. Posadila jsem se pak na terase na zem a on si ke mně přisedl.

„Musíš mi dovolit, abych ti to řekl. Aspoň jednou mě vyslechni,“ řekl. „Miloval jsem tě. Miluju tě.“

Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila, ale pokračoval. „Ne, nech mě, ať ti to dopovím! Je pravda, že mě za tebou poslala. Ale když jsem se s tebou setkal − když jsem tě poznal −, skutečně… skutečně jsem se do tebe zamiloval.“

Jak dlouho po tom, co mě dostal do postele, v něm vzklíčila ta údajná láska? Jak jsem mu mohla věřit, když mi od první chvíle, kdy jsme se setkali, tak přesvědčivě lhal? Hrál si na samotáře, protože do mě viděl a poznal, že jsem úplně u vytržení z prvního upíra, se kterým jsem se seznámila.

„Riskoval jsem kvůli tobě život,“ řekl přerývaně. „Kvůli tobě jsem připustil, aby mě Eric nadosmrti ovládal, protože jsem se napil jeho krve. Kvůli tobě jsem i zabíjel. Já tohle všechno nepovažuju za samozřejmost, i když… i když ty možná ano. Já ale ne. Nevím, jestli tě někdy dokážu nenávidět.“

Vstala jsem, pomalu a bolestně. Díky Bohu se nepokusil pomoct mi nahoru. To by byla velká chyba. „Zřejmě jsi mi dneska zachránil život,“ řekla jsem a zadívala se na něj. „A já ti za to děkuju. Ale k Merlottovi už nechoď, nepotuluj se v lese u mého domu a nic pro mě nedělej. Už tě nikdy nechci vidět.“

„Miluju tě,“ opakoval tvrdošíjně, jako kdyby to byla nezpochybnitelná pravda, jež by mě měla přimět, abych mu zase věřila. Kdysi jsem mu věřila, ale kam mě ta důvěra dostala?

„Jsou to jen slova. Žádné magické zaříkadlo. Ta ti moje srdce neotevřou.“

Billovi bylo sto třicet let, ale na okamžik mě zaplavil pocit, že bych se k němu výborně hodila. Přinutila jsem se však vrátit do místnosti, zavřela jsem dveře, zamkla je a s těžkým srdcem jsem zamířila na chodbu a pak do ložnice.

Quinn se utíral do osušky a nabízel mi pohled na své svalnaté pozadí. „Holátko!“ usmál se na mě. „Vezmeš mě k sobě do postele?“

„Ano,“ přisvědčila jsem a vklouzla pod přikrývku. Usnul do třiceti vteřin. Asi po dvou minutách jsem se posunula až k němu a položila mu hlavu na hrudník.

Poslouchala jsem, jak mu tluče srdce.