"Lapil jsem Nikoho!" radoval se Polyfémos.
Připlížili jsme se ke vchodu do jeskyně a uviděli kyklopa, jak se
škodolibě šklebí a zvedá prázdnou ruku. Nestvůra zatřásla pěstí
a na zem se snesla baseballová čepice. Objevila se Annabeth, visela
za nohy dolů.
"Ha!" houkl kyklop. "Protivná neviditelná holka! Takovou
podobnou budu mít za ženu. To znamená, že tebe si ugriluju
s mangovým čatní!"
Annabeth se bránila, ale vypadala jako omráčená. Na čele měla
ošklivou ránu a pohled jejích očí byl skelný.
"Já na něj zaútočím," pošeptal jsem Clarisse. "Naše loď je
vzadu u ostrova. Ty a Grover -"
"To ani náhodou," prohlásili současně. Clarisse se vyzbrojila
kopím s beraním rohem, cennou součástí sbírky z kyklopovy
jeskyně. Grover našel ovčí stehenní kost, z čehož nebyl dvakrát
odvázaný, ale svíral ji jako palici, připravený k útoku.
"Vyrazíme na něj společně," zavrčela Clarisse.
"Jasně," potvrdil Grover. Pak zamrkal, jako by se mu nechtělo
věřit, že se právě s Clarisse na něčem shodl.
"Dobře," připustil jsem. "Útočný plán Makedonie."
Přikývli. Všichni jsme měli za sebou stejné tréninkové kurzy
v Táboře polokrevných. Věděli, o čem mluvím. Měli se proplížit
ven po obou stranách a napadnout kyklopa po křídlech, zatímco já
ho rozptýlím vpředu. Nejspíš to znamenalo, že zemřeme všichni
místo toho, abych tu zůstal jen já, ale byl jsem za tu pomoc vděčný.
Zvedl jsem meč a houkl: "Hej, hnusáku!"
Obr se ke mně otočil. "Další? Kdo jsi?"
"Pusť mou kamarádku. To já jsem ten, kdo tě urazil.""Ty jsi Nikdo?"
"Přesně tak, ty smradlavý kýble soplů!" Neznělo to tak dobře
jako urážky od Annabeth, ale nic lepšího mě nenapadlo. "Já jsem
Nikdo a jsem na to hrdý! Dělej, pusť ji a pojď sem. Chci ti zas
vyšťouchnout oko."
"GRRR!" zařval.
Dobrá zpráva: pustil Annabeth. Špatná zpráva: pustil ji po hlavě
na skály. Zůstala dole ležet bez hnutí jako hadrová panenka.
Další špatná zpráva: Polyfémos se řítil přímo na mě, tisíc
páchnoucích liber kyklopa, se kterými jsem musel bojovat pomocí
maličkého meče.
"Za Pana!" vrhl se do boje Grover zprava. Hodil svou ovčí kost
a ta se netvorovi neškodně odrazila od čela. Clarisse přiběhla zleva
a opřela kopí o zem právě včas, aby na něj kyklop stoupl. Zakvílel
bolestí a Clarisse se vrhla z cesty, aby ji neušlapal. Ale kyklop si
jen vytrhl násadu jako velkou třísku a blížil se ke mně.
Připravil jsem se s Anaklusmem k boji.
Netvor po mně chňapl. Překulil jsem se na bok a bodl ho do
stehna.
Doufal jsem, že uvidím, jak se rozplyne, ale tahle nestvůra byla
velká a silná.
"Vezmi Annabeth!" zaječel jsem na Grovera.
Přihnal se k ní, popadl její čepici neviditelnosti a zvedl ji,
zatímco jsem se s Clarisse snažil zaměstnat Polyféma.
Musím uznat, že Clarisse byla statečná. Znovu a znovu na
kyklopa dorážela. Bil do země, dupal po ní, chňapal po ní, ale ona
byla rychlá. A jakmile zaútočila, napodobil jsem ji a bodl netvora
do špičky nohy nebo do kotníku nebo do ruky.
Ale tohle jsme nemohli dělat věčně. Nakonec se unavíme, nebo
bude mít obr šťastnou ruku. Stačilo by mu zasáhnout nás jenom
jednou, aby nás zabil.
Koutkem oka jsem viděl Grovera, jak nese Annabeth po
provazovém mostě. Já bych si tu cestu nevybral, vzhledem
k masožravým ovcím na druhé straně, ale v tu chvíli to tam
vypadalo líp než na téhle straně propasti. Vnuklo mi to nápad.
"Stáhni se!" rozkázal jsem Clarisse.Odkulila se a kyklopova pěst rozdrtila olivovník vedle ní.
Utíkali jsme k mostu, Polyfémos hned za námi. Po té spoustě
ran byl posekaný a belhal se, ale dokázali jsme ho jenom zpomalit
a rozzuřit.
"Rozemelu vás do ovčího žrádla!" sliboval nám. "Tisíc kleteb
na Nikoho!"
"Rychleji!" nařídil jsem Clarisse.
Hnali jsme se z kopce. Most byl naše jediná možnost. Grover se
zrovna dostal na druhou stranu a skládal Annabeth na zem. Museli
jsme taky přeběhnout na druhou stranu, než nás ten obr chytí.
"Grovere!" zaječel jsem. "Vezmi si od Annabeth nůž!"
Vyvalil oči, když uviděl kyklopa za námi, ale přikývl na
znamení, že můj rozkaz pochopil. Zatímco jsme se s Clarisse hnali
po mostě, začal Grover odřezávat provazy.
První lano udělalo lup!
Polyfémos se řítil za námi, až se most divoce kymácel.
Provazy byly teď napůl odřezané. Clarisse a já jsme, skočili na
pevnou zem a přistáli vedle Grovera. Divoce jsem máchl mečem
a odsekl zbývající provazy.
Most se zhroutil do propasti a kyklop zakvílel… radostí,
protože už stál vedle nás.
"Nedokázal to!" vykřikl škodolibě. "Nikdo to nedokázal!"
Clarisse a Grover se na něj pokusili zaútočit, ale nestvůra je
odrazila jako mouchy.
Rozzuřil jsem se. Nechtělo se mi věřit, že jsem se dostal takhle
daleko, ztratil Tysona, tolik toho protrpěl, jen abych neuspěl -
zastavený velkým hloupým netvorem ve světle modrém
smokingovém kiltu. Nikdo nebude takhle mlátit mé přátele! Chci
říct… nikdo, ne Nikdo. No, víš, jak to myslím.
Projela mnou síla. Zvedl jsem meč a zaútočil jsem, zapomněl
jsem, že jsem beznadějně slabší. Zarazil jsem meč kyklopovi do
břicha. Když se zkroutil, práskl jsem ho jílcem do nosu. Sekal jsem
a kopal a mlátil. Vzpamatoval jsem se, teprve když Polyfémos ležel
roztažený na zádech a celý omráčený sténal a já stál nad ním
a špičkou meče mu mířil do oka.
"Uhhh," kvílel Polyfémos."Percy!" lapal po dechu Grover. "Jaks to -"
"Prosím, neee!" sténal kyklop a žalostně ke mně vzhlížel.
Z nosu mu tekla krev. V koutku napůl slepého oka se mu třpytily
slzy. "Mo-mo-moje ovečky mě potřebují. Jen chci chránit své
ovečky!"
Rozbrečel se.
Vyhrál jsem. Stačilo mi už jen bodnout - jeden rychlý výpad.
"Zabij ho!" zařvala Clarisse. "Na co čekáš?"
Kyklopův hlas zněl tak zničeně, zrovna jako… jako Tysonův.
"Je to kyklop!" varoval mě Grover. "Nevěř mu!"
Věděl jsem, že má pravdu. Věděl jsem, že Annabeth by řekla
totéž.
Ale Polyfémos vzlykal… a mně poprvé došlo, že i on je syn
Poseidóna. Stejně jako Tyson. Jako já. Jak bych ho mohl jen tak
chladnokrevně zabít?
"Chceme jenom rouno," řekl jsem netvorovi. "Souhlasíš s tím,
že si ho můžeme vzít?"
"Ne!" křičela Clarisse. "Zabij ho!"
Nestvůra popotáhla. "Mé krásné rouno. Skvost mé sbírky.
Vezmi si ho, krutý člověče. Vezmi si ho a odejdi."
"Pomalu ustoupím," pověděl jsem netvorovi. "Jediný falešný
pohyb…"
Polyfémos přikývl na znamení, že mi rozumí.
Ustoupil jsem… a Polyfémos vyrazil bleskurychle jako kobra
a přimáčkl mě ke kraji útesu.
"Hloupý smrtelníku," zařval a zvedl se na nohy. "Vzít si mé
rouno? Haha! Nejdřív tě sním."
Otevřel obrovskou hubu a já věděl, že ty zkažené stoličky
budou poslední věc, kterou v životě uvidím.
Pak mi něco zasvištělo nad hlavou a žuch!
Polyfémovi vletěl do hrdla kámen velikosti basketbalového
míče - krásná střela za tři body přímo do koše. Kyklop se začal
dusit, pokoušel se tu nečekanou pilulku spolknout. Zapotácel se
dozadu, ale neměl už kam se potácet. Pata mu sklouzla, okraj útesu
se rozdrolil a obrovský Polyfémos zamáchal rukama jako kuře,
ovšem vzlétnout se mu nepodařilo a skácel se do propasti.Obrátil jsem se.
Na stezce v půlce cesty na pobřeží stál uprostřed stáda
zabijáckých ovcí můj starý přítel, naprosto nezraněný.
"Zlý Polyfémos," prohlásil Tyson. "Všichni kyklopové nejsou
tak milí, jak vypadají."
Tyson nám podal krátkou verzi svého příběhu: hipokampus Duhák
- který nás zřejmě doprovázel už od průlivu Long Islandu a čekal,
že si s ním bude Tyson hrát - ho našel, jak klesá ke dnu pod
vrakem lodi Birmingham, a vytáhl ho do bezpečí. Spolu s Tysonem
od té doby prohledávali Moře nestvůr a snažili se nás najít, až
Tyson zachytil pach ovcí a objevil tento ostrov.
Chtělo se mi toho velkého křupana obejmout, jenže stál
uprostřed stáda zabijáckých ovcí. "Tysone, díky bohům. Annabeth
je zraněná!"
"Díky bohům, že je zraněná?" zeptal se popleteně.
"Ne!" Klekl jsem si vedle Annabeth a z toho, co jsem viděl, se
mi udělalo zle. Rána na jejím čele byla horší, než jsem si předtím
všiml. Tam, kde jí začínaly vlasy, byla ulepená od krve. Kůži měla
bledou a vlhkou.
Vyměnili jsme si s Groverem nervózní pohledy. Pak mě něco
napadlo. "Tysone, to rouno. Můžeš mi ho donést?"
"Které?" zeptal se Tyson a rozhlížel se po stovkách ovcí.
"Na stromě!" vykřikl jsem. "To zlaté!"
"Jo. To hezké. Jasně."
Tyson se sunul kupředu a dával pozor, aby nepošlapal ovce.
Kdyby se někdo z nás pokusil k rounu přiblížit, sežraly by ho
zaživa, ale Tyson zřejmě páchl podobně jako Polyfémos, protože
stádu vůbec nevadil. Jen se k němu tlačilo a láskyplně bečelo, jako
by čekalo, že dostane nějaký ovčí pamlsek z toho velkého
proutěného koše. Tyson se natáhl a zvedl rouno z větve. Listy na
stromě okamžitě zežloutly. Tyson se začal brodit mezi ovcemi
zpátky ke mně, ale já na něj jen houkl: "Není čas! Hoď mi ho!"
Zlatá beraní kůže plachtila vzduchem jako lesklý házecí talíř.
S heknutím jsem ji chytil. Byla těžší, než jsem čekal - tak třicet,
pětatřicet kilo vzácné zlaté vlny.Rozprostřel jsem rouno na Annabeth, přikryl jsem jí všechno až
na obličej a tiše se modlil ke všem bohům, kteří mě napadli,
dokonce i k těm, které jsem neměl rád.
Prosím. Prosím.
Do tváře se jí vrátila barva. Víčka se jí zachvěla a zvedla se.
Rána na čele se začala zacelovat. Uviděla Grovera a slabě ze sebe
vypravila: "Ty nejsi… vdaný?"
Grover se zašklebil. "Ne. Kámoši mi to rozmluvili."
"Annabeth," řekl jsem, "jenom klidně lež."
Přes naše protesty se ale posadila a já si všiml, že rána na tváři
se už skoro úplně zahojila. Annabeth vypadala o moc líp. Vlastně
přímo zářila zdravím, jako by jí někdo píchl v injekci pozlátko.
Mezitím se to Tysonovi zkomplikovalo s ovcemi. "Dolů!" říkal
jim, jak se na něj pokoušely vyšplhat, hledaly jídlo. Několik jich
čenichalo naším směrem. "Ne, ovečky. Tudy! Pojďte tudy!"
Daly si říct, ale bylo jasné, že jsou hladové, a začínalo jim
docházet, že pro ně Tyson nemá žádné dobroty. Neudrží se
donekonečna, když je kolem tolik čerstvého masa.
"Musíme jít," řekl jsem. "Naše loď je…" Pomsta královny
Anny byla daleko odtud. Nejkratší cesta vedla přes rokli a my právě
zničili jediný most. Jediná další možnost byla skrz ovce.
"Tysone," zavolal jsem, "mohl bys to stádo odvést co nejdál?"
"Ovce chtějí jídlo."
"Já vím! Chtějí jíst lidi! Jen je odveď pryč ze stezky. Dej nám
čas, ať se dostaneme na pobřeží. Pak tam za námi přijď."
Tyson se zatvářil pochybovačně, ale hvízdl. "Pojďte, ovečky!
Ehm, lidé k jídlu jsou tamhle!"
Odběhl na louku a ovce se hnaly za ním.
"Drž si na sobě to rouno," řekl jsem Annabeth. "Jenom pro
případ, že bys ještě nebyla úplně uzdravená. Můžeš vstát?"
Zkusila to, ale tvář jí zase zbledla. "Au. Nejsem úplně
zahojená."
Clarisse si k ní dřepla a osahala jí hrudník, až Annabeth těžce
vzdychla.
"Zlomená žebra," oznámila Clarisse. "Uzdravuje se to, ale
rozhodně to jsou zlomeniny.""Jak to poznáš?" zeptal jsem se.
Clarisse se do mě zabodla pohledem. "Protože už jsem v životě
pár žeber zlomila, ty skrčku! Budu ji muset nést."
Než jsem stačil něco namítnout, zvedla Clarisse Annabeth jako
pytel mouky a vlekla ji na pobřeží. Grover a já jsme šli za nimi.
Jakmile jsme se dostali k vodě, soustředil jsem se na Pomstu
královny Anny. Přiměl jsem ji, aby zvedla kotvu a připlula ke mně.
Po několika nervózních minutách jsem konečně zahlédl loď, jak
zahýbá kolem výběžku ostrova.
"Jsem tu!" zakřičel Tyson. Hnal se po stezce k nám, ovce pár
desítek metrů za ním, zoufale bečely, protože jim kamarád kyklop
utíkal a nenakrmil je.
"Do vody za námi asi nepůjdou," řekl jsem ostatním. "Stačí
nám doplavat k lodi."
"S Annabeth v tomhle stavu?" namítla Clarisse.
"Zvládneme to," stál jsem na svém. Začínal jsem se cítit zase
jistý. Byl jsem zpátky na domovské půdě - v moři. "Jakmile se
dostaneme k lodi, jsme za vodou."
A málem jsme to zvládli.
Zrovna jsme se brodili vodou v ústí rokle, když jsme uslyšeli
příšerný řev a uviděli Polyféma, poškrábaného a pohmožděného,
s rozervaným bleděmodrým svatebním úborem, ale pořád ještě
hodně živého, jak se k nám plácá vodou s balvany v obou rukách.
2024 ©