Kapitola 51 – Grace

3°C

Do předního skla mi bušil déšť se sněhem, a když jsem zabočovala na příjezdovou cestu ke Culpeperovým, světlo reflektorů jako by ná­hle pohltily borovice. Mohutný dům by nebyl ve tmě skoro vidět, ne­být hrstky rozsvícených oken v přízemí. Zamířila jsem džípem k nim, jako bych vedla loď za světlem majáku, a zaparkovala vedle Isabelina SUV. Jiná auta tu nebyla.

Popadla jsem Samovu druhou bundu a vyskočila z vozu. Isabel mě uvítala u zadních dveří a pak mě provedla předsíní. Bylo to tu cítit kouřem a všude bylo plno vysokých bot, psích vodítek a paroží. Po­kračovali jsme do krásné strohé kuchyně, kde pach kouře ještě zesí­lil. Na kuchyňském pultu ležel zapomenutý sendvič.

„Je v obýváku u krbu," poznamenala Isabel. „Zrovna přestal zvra­cet. Poblil nám celý koberec. Ale nic si z toho nedělej, mně dělá dobře, když na mě naši mají vztek. Proč jim nedopřát, na co jsou zvyklí."

„Děkuju," řekla jsem, mnohem vděčnější, než se dalo tímhle běž­ným slovem vyjádřit. Následovala jsem pach kouře do obývacího po­koje. Isabel měla při svých nulových zálesáckých schopnostech štěstí, že tu byl vysoký strop a většina kouře se vznesla k němu. Sam se krčil v klubíčku vedle krbu, zabalený do teplé deky, a vedle něj se kou­řilo z nedotčeného hrnku nějakého teplého nápoje.

Rozběhla jsem se k němu, až mě zarazil žár ohně a Samova vůně, ostrá, zemitá, divoká. Bolestně známá vůně, kterou jsem tak milovala, ale teď jsem ji rozhodně cítit nechtěla. Tvář, kterou ke mně otočil, však patřila člověku. Přidřepla jsem si k němu a políbila ho. Opatrně mě vzal do náruče, jako bychom se jeden či druhý mohli rozbít na kou­síčky, a položil mi hlavu na rameno. Cítila jsem, jak se tu a tam za­chvěje, jako by ten nevelký kouřící ohýnek k ničemu nebyl, ačkoli mi jeho žár ožehoval rameno.

Chtěla jsem, aby něco řekl. To smrtelné ticho mě děsilo. Odtáhla jsem se od něj a rukou mu chvíli projížděla vlasy. „Tobě není moc dobře, viď?" řekla jsem, co bylo potřeba říct.

„To máš jako horskou dráhu," odpověděl tiše. „Šplhám výš a výš směrem k zimě, ale dokud nebudu na samém vrcholku, ještě pořád můžu sklouznout zpátky."

Zadívala jsem se do plamenů, do nejžhavějšího středu ohně, až se mi všechny barvy a odlesky slily do roztančených bílých světýlek. „A teď jsi na tom vrcholku."

„Už jsem si to myslel. Doufám, že ne. Ale je mi úplně pekelně." Le­dovými prsty mi sevřel dlaň.

Nedokázala jsem vystát další ticho. „Beck chtěl přijet. Jenom ne­může z domu."

Sam polkl tak hlasitě, že jsem to slyšela i já. Blesklo mi hlavou, jestli se mu zase nedělá špatně. „Už ho nikdy neuvidím. Tohle je jeho poslední rok. Myslel jsem, že mám právo se na něj zlobit, ale teď mi to připadá jako úplná hloupost. Nějak to nedokážu... nedokážu si to všechno srovnat v hlavě."

Nevěděla jsem, jestli si nedokáže srovnat v hlavě, proč se vlastně na Becka zlobil, nebo celou tu záležitost s horskou dráhou, na které se veze. Dál jsem se dívala do ohně. Takový žár. Maličké léto samo pro sebe, nezávislé a vztekle prskající. Něco takového kdyby se mi poda­řilo dostat do Sama, aby mu už nikdy nebyla zima. Věděla jsem, že ve dveřích pokoje stojí Isabel, ale připadala mi nesmírně vzdálená.

„Pořád si říkám, proč jsem se vlastně neproměnila," začala jsem pomalu. „Skoro jako bych se už narodila s nějakou imunitou, ale tak to nebylo. Dostala jsem přece tu chřipku. A taky ještě pořád nejsem úplně... normální. Mám lepší čich a sluch." Zarazila jsem se, abych si srovnala myšlenky. „Podle mě za to může táta. Jak mě nechal v autě. Bylo tam tak vedro, že se doktoři divili, že jsem neumřela, pamatuješ? Ale neumřela jsem. Přežila jsem to. A neproměnila jsem se ve vlka."

Sam se na mě smutně podíval. „Nejspíš máš pravdu."

„Ale to by se možná dalo použít jako lék, nemyslíš? Důkladně tě zahřát."

Sam zavrtěl hlavou. Byl hrozně bledý „Já tomu nevěřím, miláčku. Jak horká byla ta voda, cos mě do ní strčila? A Ulrik jednou zkusil odjet do Texasu, tam bylo přes devětatřicet stupňů. A pořád je vlkem. Tobě to možná pomohlo, protože jsi byla malá a protože jsi měla tu příšernou horečku, která tě vypálila skrz naskrz."

„Horečka se dá vyvolat uměle," napadlo mě. Ale vzápětí jsem za­vrtěla hlavou. „Vlastně bych se divila, kdyby existoval nějaký prostře­dek na zvýšení teploty."

„To se dá zařídit," ozvala se Isabel ode dveří. Podívala jsem se na ni. Opírala se o rám dveří, ruce zkřížené na prsou a rukávy špinavé, jak tahala Sama z kůlny do domu. „Máma dělá na klinice a vzpomí­nám si, že jednou mluvila o člověku, co měl teplotu čtyřicet jedna šest. Měl meningitidu."

„Jak to s ním dopadlo?" zeptala jsem se. Sam pustil moji ruku a od­vrátil hlavu.

„Umřel," pokrčila Isabel rameny. „Ale vlkodlak by to třeba přežil. Možná proto jsi tenkrát jako malá neumřela, protože tě vlci pokou­sali těsně předtím, než tě ten tvůj vypráskaný tatínek nechal usma­žit v autě."

Sam se vedle mě s kašláním vyškrábal na nohy.

„Ne na ten zatracený koberec!" varovala ho Isabel.

Vyskočila jsem, ale Sam si jen opřel dlaně o kolena a dávil na­prázdno. Otočil se ke mně, celý roztřesený, a z toho, co jsem uviděla v jeho očích, se mi stáhl žaludek.

V místnosti to páchlo vlkem. Na kratičký závratný okamžik jsme tu byli jen my dva, já s tváří přitisknutou k jeho krku, tisíce mil daleko.

Sam na okamžik stiskl víčka k sobě, a když je otevřel, řekl: „Pro­miň, Grace. Já vím, že bych to po tobě neměl chtít, ale... nemohli by­chom zajet k Beckovi? Chtěl bych ho ještě vidět, jestli je to..." Nedo­končil větu.

Ale já věděla, co chtěl říct. Konec.