Kapitola 48 – Grace

Napsal Jinny (») 14. 1. 2012 v kategorii Mrazení - Maggie Stiefvater, přečteno: 561×

10°C

 

Sam se ještě nikdy neopozdil. Když jsem vyšla ze třídy, vždycky už če­kal s džípem na parkovišti, a tak jsem si nikdy nemusela lámat hlavu, kde se zdržel nebo co mám dělat, než se objeví. Dneska jsem poprvé čekala.

Čekala jsem, až všichni studenti nastoupili do autobusů. Čekala jsem, až se i poslední opozdilci rozešli k autům a po jednom po dvou odjeli. Čekala jsem, až ze školy vyšli učitelé a nasedli do aut. Napadlo mě, že bych si mohla vyndat domácí úkol. Sledovala jsem slunce klesající zvolna ke korunám stromů a říkala si, jak moc zima asi bude ve stínu.

Tvůj odvoz se opozdil, Grace?" zeptal se starostlivě pan učitel Rink, když mě míjel. Měl jinou košili než při vyučování a slabě vo­něl kolínskou.

Musela jsem vypadat ztracená, jak jsem tak s batůžkem na klíně seděla před školou na cihlové obrubě nevelkého plácku pokrytého drcenou kůrou. „Trochu."

Mám někomu zavolat?"

Koutkem oka jsem zahlédla, jak na parkoviště zajíždí známý džíp, a vydechla jsem úlevou. „Ne, díky. Zrovna přijeli," usmála jsem se na učitele.

To je dobře," poznamenal. „Dneska se má udělat pořádná zima. Bude sněžit."

Hurá," utrousila jsem kysele a on se zasmál a cestou k autu mi za­mával. Hodila jsem si batůžek na rameno a vyrazila k džípu. Otevřela jsem dveře spolujezdce a rychle naskočila.

Zabouchla jsem a skoro vzápětí jsem si uvědomila, že tenhle pach tu nemá co dělat. Zvedla jsem oči k řidiči, zkřížila ruce na prsou a roz­třásla se.

Kde je Sam?"

Myslíš toho kluka, cos ho čekala na tomhle místě?" zeptal se Jack.

I když jsem viděla jeho oči ve vlčí tváři, i když jsem od Isabel sly­šela, že s ním mluvila, i když jsme celé týdny věděli, že je naživu, stejně jsem nebyla připravená na to, spatřit ho takhle přímo vedle sebe. Ku­drnaté černé vlasy, delší, než když jsem ho vídala na školní chodbě, roztěkané oříškově hnědé oči, ruce na volantu. Byl skutečný. Živý. Srdce mi div nevyletělo z prsou.

Jack vyrazil z parkoviště, zrak upřený před sebe na silnici. Nejspíš předpokládal, že z rozjetého auta se nebudu pokoušet utéct, ale s tím si nemusel dělat starosti. Nezodpovězená otázka mě držela na místě. Kde byl Sam?

Ano, myslím toho kluka, co jsem ho čekala na tomhle místě." Spíš jsem vrčela, než mluvila. „Kde je?"

Jack po mně šlehl pohledem. Třásl se a bylo znát, že je nervózní. Jak že to Sam charakterizoval nové vlky? Nestabilní? „Nemám zájem hrát si tu na padoucha, Grace, ale potřebuju něco vědět, a to rychle. Jinak by to mohlo dopadnout moc špatně."

Jedeš jako blázen. Jestli nechceš, aby nás zastavili policajti, radši bys měl zpomalit. Kam vůbec jedeme?"

Nevím. To mi musíš říct ty. Chci vědět, jak se dostat z tohohle svrabu, a chci to vědět rychle, protože je to čím dál horší."

Nevěděla jsem, jestli chce říct, že je to horší proto, že se počasí ochlazuje, nebo jestli se to zhoršuje právě teď. „Nic ti neřeknu, dokud mi nepovíš, kde je Sam." Jack neodpověděl. „Myslím to vážně," nalé­hala jsem. „Kde je?"

Jack ke mně prudce otočil hlavu. „Ty to nejspíš nechápeš. Já řídím a já taky vím, kde je, a navíc ti můžu utrhnout hlavu, když se proměním, takže podle mě bys měla být v tuhle chvíli počuraná strachy a jen se třást, abys mi vyklopila, co chci vědět."

Oběma rukama pevně svíral volant a snažil se zastavit chvění v pa­žích. No nazdar, co nevidět se promění. Musím něco vymyslet a do­stat ho ze silnice.

Co chceš vědět?"

Jak se toho zbavit. Dobře vím, že na to znáš lék. Vím, že tě taky pokousali."

Jacku, já ti neumím pomoct. Nevím o žádném léku."

Jo, přesně to jsem čekal. Proto jsem pokousal tu tvou naivní ka­marádku. Jestli se nevytasíš s lékem kvůli mně, vsadím se, že kvůli ní to uděláš. Jen jsem musel mít jistotu, že se promění."

Ta ohromující novina mi vyrazila dech. Stěží jsem dokázala pro­mluvit. „Tys pokousal Olivii?"

To jsi vážně tak pitomá? Vždyť ti to právě povídám. Takže to teď koukej vyklopit, protože já se... ááá." Jackovi zaškubalo v zátylku a po­divně se zkroutil. Moje vlčí smysly vnímaly vlny emocí, proudící z něj do všech stran. Nebezpečí, strach, hrůza, vztek.

Natáhla jsem ruku a nastavila topení na vyšší výkon. Nevěděla jsem, jestli to pomůže, ale rozhodně to nemohlo uškodit.

To dělá ten chlad. V chladu se měníš ve vlka a dá se tomu za­bránit teplem." Mluvila jsem rychle, aby mi nestačil skočit do řeči a aby se nestačil naštvat ještě víc. „Ze začátku je to horší, to se mě­níš sem tam v jednom kuse, ale časem se to upraví. Stáváš se pak člověkem na delší dobu, na celé léto, a..." Jackovi znovu projela rukama křeč, auto se smeklo do štěrku u silnice a pak se zas vrá­tilo do jízdního pruhu. „Teď přece nemůžeš řídit. Prosím tě! Ni­kam neuteču, neboj se. Opravdu ti chci pomoct, věř mi. Ale musíš mě dovést k Samovi."

Drž hubu." Jackův hlas zněl jako hrdelní zavrčení. „Tamta husa taky mlela o tom, jak mi chce pomoct. Na to vám kašlu. Sledoval jsem tě. Byla zima, a ty ses neproměnila. Tak jak to s tebou je? Olivie tvr­dila, že to neví."

Kůže mi hořela v teple vyfukujícího topení a pod náporem Jackových emocí. Pokaždé když vyslovil Oliviino jméno, zasáhlo mě jako rána do žaludku. „Olivie to vážně neví. Pokousali mě, v tom má pravdu. Ale já se vůbec neproměnila, ani jednou. O žádném léku nevím. Pro­stě jsem se neproměnila, to je všechno. Sama nevím proč. Nikdo to neví. Prosím tě..."

Nelži mi." Už mu skoro nebylo rozumět. „Teď hned chci slyšet pravdu, nebo za sebe neručím."

Zavřela jsem oči. Připadalo mi, jako bych ztratila rovnováhu a celý svět vířil mimo můj dosah. Musí přece existovat něco, čím bych ho aspoň trochu upokojila. Otevřela jsem oči. „Dobře. Jak chceš. Je na to lék. Ale není ho dost pro všechny, proto ti o něm nikdo nechtěl říct." Uhodil dlaněmi s tmavými nehty do volantu, až jsem sebou trhla lek­nutím. Z víru nepochopitelné reality se přede mnou vynořila představa sestry zapichující Samovi do žíly injekci s očkováním proti vzteklině. „Je to něco jako očkování, píchá se to přímo do žíly. A dost to bolí. Vážně to chceš podstoupit?"

Tohle bolí," zavrčel Jack.

Tak dobře. Když tě vezmu na místo, kde tu látku mají, povíš mi, kde je Sam?"

Co budeš chtít. Řekni, kam mám jet. A přisámbůh, jestli lžeš, zabiju tě."

Vysvětlila jsem mu cestu k Beckovi a modlila se, aby dokázal dojet až tam. Z batůžku jsem vytáhla mobil.

Džíp vyjel do strany, jak se Jack soustředil na moje ruce. „Co to děláš?"

Volám Beckovi. To on má ten lék. Musím mu říct, aby nám tu po­slední dávku schoval, než dorazíme. Máš něco proti tomu?"

Ale vážně, jestli na mě něco hraješ..."

Podívej, vytáčím tohle číslo. To není policie." V hlavě mi nasko­čilo Beckovo telefonní číslo. S čísly mi to vždycky šlo lip než se slovy. Telefon začal vyzvánět. Zvedni to. Zvedni to. Kéž jsem se rozhodla správně.

Haló?"

Hned jsem ten hlas poznala. „Ahoj, Becku, tady Grace."

Grace? Promiňte, ten hlas je mi povědomý, ale..."

Bez přestávky jsem pokračovala do jeho slov. „Máš prosím tě ještě pár dávek tamté věci? Té protilátky, myslím. Prosím tě řekni, že ti ještě přinejmenším jedna zbývá."

Beck mlčel.

Tvářila jsem se, jako by mi odpověděl. „Díky bohu. Podívej, veze mě teď v autě Jack Culpeper. Schoval někam Sama a nechce mi říct kam, dokud od nás nedostane ten lék. Budeme u tebe řekněme za de­set minut."

Slyšela jsem Becka tiše zaklít. „Krucinál."

Z nějakého důvodu se mi při zvuku jeho hlasu něco zachvělo v pr­sou a teprve dodatečně jsem si uvědomila, že to byl potlačený vzlyk. „Ano. Takže budeš tam?"

Ano, samozřejmě. Grace, jsi tam ještě? Slyší mě Jack?"

Ne."

Chovej se sebejistě, ano? Snaž se nebát. Nedívej se mu do očí, ale trvej na svém. Budeme čekat v domě. Musíš ho dostat dovnitř. Já teď ven nemůžu, jinak se proměním a všechno bude v háji."

Co povídá?" chtěl vědět Jack.

Vysvětluje mi, kterými dveřmi máme vejít, až tam přijedeme. Mu­síme se dostat do domu co nejrychleji, aby ses neproměnil. Ve vlčí po­době by ten lék neúčinkoval."

Šikovná holčička," pochválil mě Beck.

Jeho nečekaná laskavost mě bůhvíproč vyvedla z míry. V očích mě zaštípaly slzy. To Jackovy výhrůžky nezmohly.

Za chvíli jsme u vás." Zaklapla jsem telefon a podívala se na Jacka, ne přímo do očí, ale na tvář. „Máš zajet po příjezdové cestě až k domu. Přední dveře budou odemčené."

Jak mám vědět, jestli se ti dá věřit?"

Pokrčila jsem rameny. „Jak jsi řekl. Ty víš, kde je Sam. Nemůže se ti nic stát, protože se to od tebe potřebujeme dozvědět."

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a nula