Po rozhovoru s Branem jsem neměla náladu pracovat dál na broukovi, proto jsem zavřela dílnu a zamířila domů. Bran si myslel, že na mé teorii něco je, což je sice hezké, ale neuvolnilo to napětí v mých útrobách, které mi říkalo, že už mi měl někdo zavolat. Čich mi prozradil, že Adam Jesse v prázdném domě v Západním Richlandu nenašel, ale neřekl mi, kam se vydali potom.
Zastavila jsem se na verandě, protože jsem znovu ucítila zápach smrti. Došlo mi, že mě Elizaveta Arkaděvna asi trestá za to, že jsem jí neřekla, co se děje. Budu muset verandu sama vyčistit, jinak mi bude dalších několik měsíců připomínat Macovu smrt pokaždé, když se vrátím domů.
Otevřela jsem dveře a stále jsem myslela na Maca, proto jsem si až příliš pozdě uvědomila, co ještě se mi snažily smysly napovědět. Stačila jsem se sklonit, takže mi muž za dveřmi nestačil nasadit kravatu, ale přesto mě pevně chytil za hlavu a krk.
Zprudka jsem se v jeho sevření otočila, až jsem k němu stála tváří, a všechnu sílu jsem vložila do krátkého, ostrého úderu do nervového centra svalu na stehně. Zaklel, uvolnil stisk, já se mu vysmekla a pustila se do skutečného boje.
Můj styl karate, shi sei kai kan, byl vytvořen pro vojáky, kteří museli bojovat s několika protivníky najednou, což bylo dobře, protože na mě v obýváku čekali tři muži. Jeden byl vlkodlak v lidské podobě. Neměla jsem čas přemýšlet, jen reagovat. Podařilo se mi zasadit několik dobrých úderů, ale rychle jsem poznala, že ti muži studovali násilí mnohem déle než já.
V tu samou chvíli, kdy jsem si uvědomila, že pořád stojím a bojuji jen proto, že moji protivníci dělají, co mohou, aby mi neublížili, mě vlkodlak jednou a tvrdě udeřil do bránice. Zalapala jsem po dechu a on se mnou mrštil o podlahu a zalehl mě.
„Zlomila mi můj zasr…“
„Jsou tu dámy,“ pokáral ho muž. Držel mě v neúprosném sevření, které ale bylo zároveň tak něžné, jako když matka drží dítě. V hlase mu zazníval stejně líný přízvuk, jaký se někdy ozve v Adamově. „Žádné klení.“
„Zlomila mi můj zatracený nos,“ prohlásil první hlas suše, ale tlumeně – asi se držel za nos.
„Zahojí se.“ Vlkodlak ignoroval mé pokusy vysmeknout se. „Ještě někdo je zraněný?“
„Kousla Johna-Juliana,“ ozval se znovu první muž.
„Nic to není. Jsem v pořádku.“ Odkašlal si. „Omlouvám se. Nenapadlo mě, že by mohla mít výcvik. Nebyl jsem připravený.“
„Propříště se z toho pouč, chlapče,“ řekl můj věznitel. Potom se sklonil a hlasem tak mocným, až mi rozechvěl páteř, prohlásil: „Promluvme si, dobře? Nechceme vám ublížit. Kdybyste se nevzpírala, neměla byste ani modřiny. Kdybychom chtěli, mohli jsme vám ublížit mnohem víc.“ Věděla jsem, že má pravdu, neznamenalo to ale, že budeme přátelé.
„Co chcete?“ zeptala jsem se tak klidně, jak jen to šlo, když vezmeme v úvahu, že jsem ležela rozpláclá na podlaze pod cizím vlkodlakem.
„Hodné děvče,“ pochválil, zatímco já hleděla na podlahu mezi gaučem a koncem stolu asi půl metru od mé levé ruky, kam zapadla Zeeho dýka, když jsem včera v noci usnula.
„Nejsme tady, abychom vám ublížili,“ řekl mi. „To je první věc, kterou musíte vědět. Druhá je, že vlkodlaci, kteří sledovali váš a seržův dům, byli odvoláni, takže vám nikdo nepomůže. A třetí…“ Zmlkl, sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. „Jste vlkodlak? Ne, nejste. Na to správně nevoníte. Myslel jsem, že je to tou kočkou, nikdy jsem neměl kočku, ale to vy jste cítit srstí a lovem.“
„Dědo?“
„To je v pořádku,“ odpověděl vlkodlak, „neublíží mi. Co jste, děvče?“
„Záleží na tom?“ zeptala jsem se. Nazval Adama „seržou“. Že by „seržant“?
„Ne,“ řekl. Zvedl se ze mě a pustil mě. „Ani v nejmenším.“
Překulila jsem se ke gauči, popadla dýku a shodila z ní pochvu a opasek. Jeden z vetřelců se pohnul vpřed, ale vlkodlak zvedl ruku a muž se zastavil.
Ustupovala jsem, dokud jsem s dýkou v ruce a zády ke stěně nedřepěla na opěradle gauče.
Vlkodlak měl tak tmavou pleť, že se leskla spíše modře a fialově než hnědě. Klečel na podlaze, kam se stáhl, když mě pustil. Na sobě měl volné khaki kalhoty a světle modrou košili. Na další pokyn se muži stáhli ještě dál a poskytli mi tolik prostoru, kolik jen mohli. Stejně jako vlkodlak měli tmavou pleť. Barva kůže, stavba těla a to, že ho jeden nazval „dědou“, mě přivedlo k závěru, že jsou příbuzní.
„Jste Adamův kamarád z armády,“ řekla jsem vlkodlakovi a snažila se, aby můj hlas zněl uvolněně, jako kdybych si myslela, že by mohl být na mojí straně, jako kdybych nevěděla, že je zapletený do průšvihu v Adamově domě. „Ten, kterého proměnili spolu s ním.“
„Ano, madam,“ řekl. „David Christiansen. Tihle muži patří ke mně. Moji vnuci Connor a John-Julian.“ Kývli, když je představoval. John-Julian si mnul rameno, do kterého jsem mu zabořila zuby, a Connor si jednou rukou přidržoval pod nosem chuchvalec papírových kapesníků, v druhé držel moji krabici s kleenexy.
„Mercedes Thompsonová,“ řekla jsem. „Co chcete?“
David Christiansen si sedl na podlahu a učinil se tak zranitelným, jak jen jako vlkodlak mohl.
„No, madam,“ řekl. „Dostali jsme se tak trochu do prekérní situace a doufali jsme, že byste nám mohla pomoct. Pokud víte, kdo jsem, pak asi víte i to, že jsem od proměny z vlastní vůle vlk samotář.“
„Ano,“ řekla jsem.
„Nikdy jsem nedokončil střední školu a armáda byla všechno, co jsem znal. Když mě starý kámoš rekrutoval do žoldácké tlupy, šel jsem rád. Nakonec mě unavilo přijímat rozkazy a vytvořil jsem si vlastní jednotku.“ Usmál se na mě. „Když odešli z armády moji vnuci a připojili se k nám, rozhodl jsem se, že už nechci bojovat za jiné lidi jejich války. Specializujeme se na záchranu unesených. Obchodníků, humanitárních pracovníků, misionářů a tak dále. Zachraňujeme je z rukou teroristů.“
Začínaly mě bolet nohy, proto jsem se na opěradlo gauče posadila. „Co to má společného se mnou?“
„Na tohle nejsme zrovna pyšní,“ přiznal vlkodlak.
„Ocitli jsme se na nesprávné straně,“ vysvětlil muž jménem John-Julian.
„Přišel za vámi Gerry Wallace,“ zašeptala jsem, jako by hlasitý zvuk mohl narušit moje náhlé prozření. Davidova zmínka o životě vlka samotáře byla posledním kouskem skládačky. Vlci samotáři a doktor Wallace znamenali, že Gerry je prostředník při jednání s vlky beze smečky. „Řekl vám, že Bran zamýšlí odhalit vlkodlaky světu.“ Není divu, že Gerry byl tak zaměstnaný a neměl čas trávit čas s otcem.
„Správně, madam,“ přitakal David a zamračil se na mě. „Nejste vlkodlak, to bych odpřísáhl, tak jak to, že toho víte tolik o…“ Zmlkl a na tváři se mu objevil výraz náhlého pochopení. „Kojot. Vy jste to děvče, co se mění v kojota, to, které vychoval marok.“
„Trefa,“ řekla jsem. „Takže Gerry vám řekl o Branově rozhodnutí vystoupit s vlkodlaky na veřejnost?“
„Bran předhodí vlky lidem, stejně jako to udělali Šedí páni s fae,“ prohlásil Connor se zkrvaveným nosem. Moje zvláštnost zjevně nebyla tak důležitá jako jeho rozhořčení nad Branovým rozhodnutím. „Má svoje lidi chránit. Někdo ho musel vyzvat dřív, než to udělá.“
„Takže jste navrhli Adama?“
„Ne, madam.“ Davidův hlas zněl jemně, ale vsadila bych se, že kdyby byl ve vlčí podobě, tiskl by si uši k lebce. „To Gerry. Chtěl, abych za ním zašel a promluvil si s ním jako přítel s přítelem.“
„Bran není jako Šedí páni. Nikdy by vlky neopustil. Asi vás nenapadlo prostě zvednout sluchátko, zavolat Adamovi a promluvit si s ním. Nebo třeba i s Branem,“ nadhodila jsem.
„Právě jsme se vrátili z mise,“ řekl David. „Měli jsme čas. Některé věci je lépe udělat osobně.“
„Jako únos?“ zeptala jsem se suše.
„Ten nebyl součástí plánu,“ prohlásil Connor nažhaveně.
„Opravdu?“ zamumlal David. „Přemýšlel jsem o tom. Celá věc se vyhrotila příliš snadno, čtyři Gerryho vlci zemřeli. Nemůžu si pomoct a musím se ptát, jestli to tak nenaplánoval.“
„Tři jeho vlci,“ řekla jsem. „Mac byl náš.“
David se usmál, ale spíše očima než ústy. „Ano, madam. Tři jeho vlci a jeden Adamův.“
„Proč by chtěl zabít vlastní vlky?“ zeptal se Connor.
„Museli bychom si prohlídnout mrtvé.“ David vypadal zamyšleně. „Zajímalo by mě, jestli byli dominantní. Žádného z nich jsem neznal – až na Karu. Jí by se začalo brzy zajídat přijímat rozkazy od Gerryho. A ten chlapec, Mac, ho zradil, když šel k Adamovi pro pomoc.“
„Mluvíš o Gerrym, jako by byl psychopat,“ namítl John-Julian. „Nepřipadá mi šílený.“
„Je vlkodlak,“ řekl David. „Vnímáme hierarchii citlivěji než lidé. Pokud si chtěl udržet kontrolu, musel se zbavit dominantnějších vlků – a taky těch, kdo zradili smečku.“
Pohlédla jsem na Davida. „Neznám Gerryho dobře, ale pokud mám hádat, jste i vy dominantnější než on.“
David se ušklíbl. „Mám své lidi. Nechci Gerryho smečku a on to ví líp než kdokoli jiný. Sledoval mě roky.“
„Takže považoval za bezpečné povolat vás na pomoc,“ řekla jsem opatrně. „Věděl, že se nevzepřete jeho velení.“
„Gerry řekl dědovi, že Adam nechce vyzvat Brana na souboj, ale možná by poslechl starého přítele,“ řekl John-Julian mírně. „Nabídl, že nás sem dopraví letadlem, a tak jsme souhlasili. Brzy jsme ale pochopili, že se tu děje víc, než tušíme.“
„Poptal jsem se kolem,“ ujal se David slova. „Zavolal jsem pár přátelům a zjistil jsem, že Bran se opravdu chystá alfům na prosincové schůzce oznámit, že vystoupí na veřejnost. A tak jsme si přišli promluvit s Adamem. Nemyslel jsem si, že něco zmůžeme. Adam má maroka příliš rád, než aby ho vyzval na souboj.“
„Ale všechno bylo trochu jinak, než nám řekli,“ řekl Connor. „Nevěděli jsme, že Gerry dává dohromady armádu žoldáků a vlkodlaků.“
„Armádu?“ řekla jsem.
„Malou armádu. Dva nebo tři vlkodlaky, jako byla Kara, kteří nemohli najít vlastní smečku,“ vysvětlil John-Julian. „A skupinu žoldáků, samotáře, kterým prý nabídl, že z nich udělá vlkodlaky.“
„Měl jsem to zarazit ve chvíli, kdy ten hlupák vyzbrojil skupinu vyděšených idiotů uspávacími pistolemi.“ David zavrtěl hlavou. „Možná kdybych tušil, že Gerry vynalezl něco, co může ublížit vlkodlakovi… No, od té chvíle šlo všechno do háje.“
„Adam říkal, že Maca střelili, sotva otevřel dveře,“ řekla jsem.
„Gerry je tak vyplašil řečmi o tom, jak je Adam nebezpečný, že vystřelili, aniž by se podívali, kdo to je.“ V hlase Johna-Juliana zaznívala stopa lítosti. Měla jsem pocit, že lituje spíše neúspěšné akce než Macovy smrti.
„Znali jste Maca?“ zeptala jsem se a zadívala se na Zeeho čepel, protože jsem nechtěla, aby věděli, jak jsem rozzlobená. Ale David jako vlkodlak to samozřejmě věděl.
„Ne, neznali,“ řekl David. „Přiletěli jsme v pondělí odpoledne.“ Zkoumavě na mě pohlédl. „Byli jsme u toho, když se jeden z Gerryho lidských žoldáků vrátil celý vyděšený.“
„Tvrdil, že někdo zabil jeho partnera,“ řekl John-Julian a taky na mě pohlédl. „Démon.“
„Žádný démon.“ Pokrčila jsem rameny. „K zabití nevycvičeného mladého vlkodlaka není zapotřebí démona.“
Spolkla jsem vztek. Nemohli za to, že Maca neznali. Pohlédla jsem na ně a zaváhala. Možná mohli.
Chtěla jsem jim věřit. Zčásti proto, že jejich historka zněla pravdivě, i když jsem je neznala dost dobře na to, abych si tím mohla být jistá. Zčásti kvůli tomu, jak zněl Adamův hlas, když vyprávěl o Davidu Christiansenovi.
„Povím vám něco o Macovi, o chlapci, který mi zemřel na verandě,“ řekla jsem a vyprávěla jim o jeho proměně, o chicagském alfovi, který ho prodal Gerrymu, a o drogových experimentech.
„My viděli jen uspávací pistole,“ řekl John-Julian pomalu. „Ale toho mladého vlka zabily dva výstřely, na Adama jsme museli použít pět, než byl dostatečně omámený na to, abychom ho mohli spoutat.“
„Stříbro vyřadí náš metabolismus a DMSO přenese drogu rychleji do krve?“ zeptal se David. „Znamená to, že někdo by klidně mohl vyměnit ketamin za něco jiného?“
„Nejsem doktor,“ řekla jsem. „Ale asi by to mohlo fungovat i s něčím jiným.“
„Možná to napadlo i Gerryho a zkoušel to,“ řekl David. „Se skutečnou smečkou by to nefungovalo, ale u zvrácených vlků samotářů a u mladých vlků stvořených ze žoldáků, kteří taky pracovali sami? Nikdo by necítil potřebu je chránit.“
Příroda tímto způsobem vyvažovala vlkovu dominanci. Vlci mají silnou potřebu následovat ty, kdo jsou dominantnější, ale stejně silný je i instinkt dominantních vlků chránit slabší.
„Všichni vlci samotáři nejsou zvrhlíci,“ protestoval Connor.
David se usmál. „Děkuji. Ale vlkodlaci potřebují smečku. Stranou je drží jen něco silnějšího. Někteří jsou jako já, nenávidí to, co jsou, natolik, že nedokáží žít ve smečce. Ale většina jsou vyvrhelové, které smečka odmítla přijmout.“
Jeho úsměv se stal bezútěšným. „Já smečku mám, Connore. Prostě to nejsou vlkodlaci.“ Pohlédl na mě. „Zbytek týmu jsem nechal u Gerryho, aby dohlédl na situaci. Je nás šest. Malá smečka, ale mně stačí. Většina vlků, která žije dlouhodobě mimo smečku, se trochu pomátne. Se žoldáky je to podobné. Žoldák, který pracuje sám, to obvykle dělá proto, že s ním ostatní odmítají spolupracovat, protože je idiot nebo šílenec – a idioti umírají hodně rychle.“
„Na podobného vlkodlaka bych narazit nechtěla,“ řekla jsem. Zazvonil mi telefon. „Promiňte.“ Hrábla jsem do kapsy pro mobil, který zázračně přežil bez úhony
„Šťastný Den díkůvzdání, Mercy!“
„Šťastný Den díkůvzdání, mami,“ řekla jsem. „Můžu ti zavolat zpátky? Zrovna teď mám napilno.“
„Tvá sestra nám právě oznámila, že je zasnoubená…“ pokračovala matka a naprosto mě ignorovala. A tak jsem poslouchala, jak tlachá o mých sourozencích a nevlastním otci, zatímco v mém obýváku seděli tři žoldáci a zírali na mě.
„Mami,“ řekla jsem, když zpomalila. „Mami, mám tu společnost.“
„Ach, dobře!“ prohlásila. „Bála jsem se, že budeš o Díkůvzdání sama. Je to Warren a ten jeho milý mladý muž? Doufám, že si ho udrží. Vzpomínáš si na toho posledního? Byl to fešák, to jo, ale inteligentní rozhovor s ním člověk vést nemohl, to tedy ne.“
„Ne, mami,“ řekla jsem. „Tohle jsou noví přátelé. Ale musím jít, jinak si budou myslet, že je ignoruju.“
O několik minut později jsem jemně zavěsila.
„Zapomněl jsem, že je dneska Díkůvzdání,“ řekl David, ale nedokázala jsem říct, jestli mu to vadí, nebo ne.
„Přemýšlel jsem o těch drogových experimentech,“ řekl Connor. „Většina lidí, která plánuje vraždu vůdce, se chce dostat na jeho místo.“
„Mluvíme o vlkodlacích,“ upozornil ho dědeček. „Ne o lidech. Gerry by se nikdy nemohl stát marokem. Ach ano, je dominantní, ale pochybuji, že by byl dost silný na to, aby se stal alfou jedné smečky, natož všech. A ví to.“
„Ale líbí se mu to?“ zeptal se Connor. „Sledoval jsi ho mezi jeho vlky? Všiml sis, že žoldáci, které ještě neproměnil, vykazují známky dominantního chování? Říká jim, že si nemůže dovolit riskovat, že je ztratí, ale myslím, že je prostě opatrný. Nelíbí se mu, když vydáváš rozkazy jeho vlkům a oni poslouchají.“
„Nemůže změnit, co je,“ řekl David, ale neznělo to, jako by nesouhlasil.
„To ne. Ale teď má pod kontrolou Adama, že? Se správnou kombinací drog a s Adamovou dcerou pod zámkem by mohl Adama kontrolovat.“
David naklonil hlavu na stranu, pak jí zavrtěl. „To by nefungovalo. Ne na dlouho. Alfa raději zahyne, než aby se podřídil. Porazí drogy, nebo zemře.“
Tím jsem si nebyla tak jistá. Myslím, že nikdo přesně nevěděl, jak drogový koktejl funguje – dokonce ani Gerry, který experimentoval s mladými vlky a žádný nebyl tak silný jako Adam.
„Nezáleží na tom, co si myslíme my. Mohl by si Gerry myslet, že mu to vyjde?“ zeptal se John-Julian.
Z nějakého důvodu pohlédli na mě, ale já jen pokrčila rameny. „Neznám ho. Netrávil čas se smečkou, protože kvůli práci hodně cestoval.“ Zaváhala jsem. „Bran by na jeho místo nedosadil nikoho hloupého.“
David kývl. „Dříve jsem Gerryho taky nepovažoval za hlupáka. Ale to krveprolití mě přimělo změnit názor.“
„Podívejte,“ řekla jsem. „Ráda se s vámi o něm budu bavit, ale proč mi napřed nepovíte, co tu vlastně chcete? Co chcete ode mě?“
„Branův plán se mi pořád nelíbí,“ zabručel David. „Vůbec ne. Ale to, co vyvádí Gerry, se mi líbí ještě míň.“
„Požádal nás, abychom nechali tělo toho chlapce na vašem prahu,“ vysvětlil John-Julian. „Tvrdil, že potřebujete varovat, abyste nestrkala nos do vlčích záležitostí. Setkali jsme se s ním na jeho základně a zjistili, že unesl Adamovu dceru a nechal tři své vlky zemřít.“
„Spolubojovníci se neopouští,“ prohlásil Connor.
„A nevinní se neunáší,“ řekl mi John-Julian. Znělo to jako motto.
David se pousmál. „A i když jsem přesvědčen, že někdo musí Brana zastavit, jen hlupák si může myslet, že dokáže Adama přinutit udělat něco proti jeho vůli. Nechal bych Gerryho, ať to zjistí sám, ale jde tu o naši čest. Neubližujeme nevinným. Proto dneska v noci Adama a jeho dceru osvobodíme.“
„Mají Adama?“ Nijak mě to nepřekvapilo. Co jiného by smečce zabránilo zvedat celý den telefon? Dokonce se mi trochu ulevilo, protože mě napadl tucet jiných, hrozivějších možností.
V tu chvíli se otevřely vstupní dveře. Zaskočilo mě to, protože jsem venku na verandě nikoho necítila. Dovnitř vešel Samuel. Byl zpátky v lidské podobě a na sobě měl jen džíny. Byl dokonce bosý a trochu kulhal, když ke mně přistoupil. „Mají Adama,“ potvrdil.
Já ho možná neslyšela ani necítila, ale David nevypadal překvapeně. Drobným gestem svým mužům přikázal zůstat na místě, ale já si všimla, jak ztuhli a připravili se zareagovat.
„Davide Christiansene, představuji vám doktora Samuela Cornicka,“ řekla jsem. „Samueli, tohle je David, Adamův starý kamarád z armády. Je tu, protože chce dostat Adama s Jesse ven.“
„Slyšel jsem,“ řekl Samuel a posadil se na gauč u mých nohou.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se.
„Na té adrese jsme našli jen několik stop, nic určitého. Dlouho jsme to tam pročesávali, ale pak si Darryl uvědomil, že Adam i jeho vůz zmizeli. Kdosi ho viděl s mobilem v ruce a ten u sebe neměl, když jsme odjížděli od Warrena. Několik vlků si všimlo, že auto odjíždí, ale nikoho nenapadlo zeptat se, co Adam dělá.“
„Okamžíček,“ řekla jsem, protože jsem začínala mít velmi nepříjemný pocit. „Okamžíček. Upíři adresu určitě zkontrolovali – Bran říká, že nikdo není paranoidnější než upír. Určitě si ověřili, že vlci jsou tam, kde mají být, nemyslíš? I kdyby jen proto, aby se ujistili, že to jsou skutečně vlci. Pak se ale objeví půlka smečky a nemůže najít dost stop na to, aby je zavedly k nepříteli?“ Pohlédla jsem na Davida. „A když jsem objevila na verandě Macovo tělo, nikoho jsem necítila, dokonce ani vás.“ Nahrbila jsem ramena. „Jak to, že mi to nedošlo? Není do toho zapletený jen Gerry, že?“ Samuel ztuhl a já si uvědomila, že to nevěděl. „Gerry Wallace spolupracuje s čarodějkou.“
Existuje spousta čarodějek, které dokáží sterilizovat tělo do té míry, že na něm neobjeví nic nejen nejlepší nos, ale dokonce ani nejlépe vybavený a trénovaný tým forenzních techniků. Ale Elizaveta Arkaděvna je jedna z mála čarodějek, které by dokázaly odstranit jen pach Davida a jeho mužů a ponechat pachy Adamova domu.
„Spolupracuje s ním ruský čaroděj,“ řekl David.
„Pokud vlčí smečky vystoupí na veřejnost, přijdou čarodějky o kšeft,“ řekla jsem. „Za utajení se dobře platí a čarodějky z toho těží. Nejsem si ani jistá, jestli tím porušuje smlouvu, když Gerry plánuje udělat z Adama maroka.“
„Cože?“ Samuelův hlas zněl tak tiše, až jsem znervóznila.
„Gerry nechce, aby se vlci odhalili světu,“ vysvětlila jsem. „Rozhodl se, že Adam je jediný, kdo tomu může zabránit, a to tak, že zabije Brana.“
Zvedl ruku a chladně se zadíval na ostatní muže. „Myslím, že by mi pan Christiansen měl říct, o co tu podle něj jde.“ Aby Samuel mohl zjistit, jestli lže, nebo ne. Byl jeden z vlků, kteří to dokáží.
David to věděl, poznala jsem to podle jeho úsměvu. „Gerry Wallace mi řekl, že se Bran rozhodl předhodit vlky lidem napospas. Požádal mě, abych s Adamem promluvil a přesvědčil ho, aby se tomu vzepřel.“
„Zpochybnil by tak marokovo vůdcovství,“ objasnil Samuel.
„Ano. Proto mě sem s chlapci přivezl. Překvapilo mě, jakou metodu zvolil. Já bych s sebou na schůzku s alfou v jeho domě ozbrojené muže nevzal, ale nemohl jsem se Gerrymu vzepřít, protože by to znamenalo souboj, po kterém bych se musel ujmout jeho vlků a ubožejší tlupu jsem ještě neviděl. Věděl jsem, že se Adam umí bránit, proto jsem souhlasil.“
David pokrčil rameny „Tady se slečnou Thompsonovou jsme ale dospěli k názoru, že Gerry od počátku plánoval prolít krev, protože vlci, kteří zemřeli, mu mohli způsobit problémy. Řekl bych, že mu celou dobu šlo o vydírání, a ne o obyčejný rozhovor.“
Samuel kývl. „Zná Adama. Nikdy by otce nevyzval, i kdyby s Branovým plánem nesouhlasil. Nechce být marok.“
„Moc dobře ho asi nezná, když si myslí, že ho ovládne tím, když bude vyhrožovat jeho dceři,“ namítl David.
„Myslím, že se mýlíte,“ řekla jsem. „Adam by udělal cokoli, aby Jesse zachránil.“
„Zní to, jako byste byli všichni přesvědčeni, že Adam dokáže otce zabít.“
Zvážila jsem to. „Gerry tomu věří. Možná plánuje udělat něco, čím by pojistil Branovu smrt. Pořád si myslí, že je jediný, kdo ví o ochromujících drogách.“
Samuel zavrčel a já ho poplácala po hlavě. Na opěradle se nesedělo tak dobře jako na gauči, ale líbilo se mi sedět výš než vlkodlaci. Samuel mě vzal za ruku, položil si ji na rameno a držel ji tam.
„Tak proč jste tady?“ zeptal se Davida. „Nemohli jste najít Adamovu smečku?“
„Nehledal jsem smečku,“ řekl David. „Gerry Adama úplně zdrogoval. Zašel jsem za ním, abych si s ním promluvil, a on málem přerval řetězy. Podle toho, co říkal, si myslí, že má ve smečce zrádce, a já tuším, že má pravdu. Tak ho asi zajali. Ale drogy ještě zhoršují jeho paranoiu. Dostat ho do bezpečí i s jeho lidským dítětem, k tomu budeme potřebovat pomoc.
Mně nevěří, a nerad to říkám, ale má dobrý důvod.“ Pohlédl na Samuela. „Vám asi taky neuvěří, jste muž a on tam má dceru.“ Obrátil se zpátky ke mně. „Ale vy máte jeho pach po celé dodávce a on má váš obrázek v ložnici.“
Samuel na mě ostře pohlédl. „V ložnici?“
Pro mě to byla taky novina. Teď jsem si ale dělala starosti o Adama a Jesse, ne o fotku.
„Dobrá,“ řekla jsem. „Kde ho drží?“
*
Samuelovi nevadilo, že David celou akci naplánuje, trval ale na dvou věcech. Za prvé aby povolali smečku, i když souhlasil, že jen jako zálohu a že počká ve vzdálenosti několika minut od cíle. Jen Darryl bude až do poslední chvíle vědět, co se doopravdy děje.
A také trval na tom, že zavolá otci a poví mu všechno, co víme.
„Adam s ním bojovat nebude,“ řekl Samuel Davidovi, když ten celý ztuhl. „Sice se mu nelíbí, že vlkodlaci vystoupí na veřejnost, ale chápe otcovy důvody.“ Povzdychl si. „Podívejte, nikdo z nás z toho není zrovna nadšený, dokonce ani sám marok. Ale několik vlků otci oznámilo, že je jedna z vládních agentur vydírá a nutí ke spolupráci.“
Přes Davidovu tvář přelétl nějaký výraz tak rychle, že jsem ho nedokázala rozluštit, ale Samuel kývl. „Napadlo mě, jestli neoslovili i vás. Ostatní patřili k armádě. Stalo se z nás veřejné tajemství, a to není bezpečné. Popravdě jsem překvapený, že Bran dokázal tajit naši existenci tak dlouho. Myslel jsem, že jakmile veřejnost přijme fae, odhalí nás všechny.“
„Nechtěli o nás vědět,“ řekla jsem. „Většina lidí miluje svůj malý bezpečný svět.“
„Co udělá váš otec dědovi?“ zeptal se Connor.
Samuel povytáhl obočí. „Podle mě neudělal nic špatného. Nesložil přísahu ani Branovi, ani komukoli jinému. A nezradil ani naše tajemství, právě naopak.“
Znovu mi zazvonil mobil. Byl to Bran. Někdy dokáže být dost strašidelný. „Mercedes, nech mě promluvit se synem.“
Pohlédla jsem na Samuela a řekla: „Není tu. Jak jsem říkala, od včerejší noci se mi neozval.“
„Dost her,“ řekl Bran. „Dej telefon Samuelovi.“
S pozvednutým obočím jsem pohlédla na Davida Christiansena a jeho muže, podala telefon Samuelovi a poslouchala, jak vysvětluje situaci. Bran pravděpodobně poznal, že lžu, když jsem mu řekla, že tu Samuel není. Možná. Ale David, který slyšel obě strany hovoru, bude nadosmrti přesvědčený o tom, že marok věděl, že Samuel sedí vedle mě.
Skryla jsem zadostiučinění. Čím mocnější Bran vlkům připadá, tím je ve větším bezpečí.
2024 ©